obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Skythský vlk 3: Na útěku ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Skythský vlk
 autor Leontius publikováno: 29.09.2008, 19:26  
Neplánované 3.pokračování Skythského vlka. Hrdinové s několika zraněními uprchli z područí smečky Neurského náčekníka Skopásise. Co s nimi však bude teď a jsou ochranné náhrdelníky skutečně tou nejlepší volbou?
 

Na útěku

Koruny stromů na východě byly orámovány zlatavým světlem. Héliův sluneční vůz vyjížděl na svou každodenní dráhu. Některé jeho paprsky si zoufale hledaly cestičku skrze bludiště větví a zabodávaly se do vyrovnané tváře spícího Timodéma. Listy se jemně komíhaly v lehkém vánku a jejich lehké šustění bylo prvním zvukem, které procitnuvší spáč uslyšel. Druhým bylo přerušované oddechování ženy vedle.
Timodémos se napřímil a syknul bolestí. Bolelo ho celé tělo a mohl se sotva hýbat. Rozdíl mezi vlčím tělem, ve kterém se proháněl celou noc, a jeho lidskou schránkou byl znatelný. Trochu popotáhnul cár tuniky a pohlédl na své paže. Každý kousek byl doslova pokryt modřinami a podlitinami z včerejšího boje. Měsíc ho tentokrát nevyléčil. S hrůzou se otočil k Oiropatě.
Ležela na boku a vlasy ji v chuchvalcích spadaly přes obličej. Hrudník se trhaně napínal a klesal. Po čtyřech se připlazil k její noze. Okamžitě zavřel oči a zamumlal krátkou modlitbu k Diovi. Na bílé lidské noze vypadalo zranění ještě ošklivěji. Holeň byla propálená skrz naskrz a okraje rány byly popelavě zašedlé. Zkušenému vojákovi opět vytanulo na mysli nebezpečí infekce. Utrhnul pruh kousavého lnu a několikrát jím nohu obmotal. Oiropata sebou škubla a zasténala. Rukou ji neobratně odhrnul pár praménků vlasů z obličeje.
Přitom zahlédl obrys náhrdelníku, jenž ho chránil jeho i její mysl před vetřelci. Teprve teď měl šanci si ho pořádně prohlédnout. Tenké stříbřité plíšky zdobené hvězdičkami byly spojeny množstvím drobných zlatých kroužků. Užasle si ty drahé šperky prohlížel, ačkoliv ho něco také odpuzovalo. Najednou cítil jakoby se v něm cosi s hrůzou probudilo a začalo se to rovněž bránit. Vědomí se začalo zatemňovat, cosi ho spoutávalo dohromady. Podíval se jinam a zhluboka se nadechnul. Slunce již značně postoupilo, na čele mu perlil pot a on si uvědomil, že tím zbytečným okouněním ztratil spoustu času.
Timodémos ještě nehodlal Oiropatu budit, sám se necítil dobře a nohy se mu pletly. Vrávoral lesem a opíral se o stromy. Nakonec doklopýtal k okraji a usednul do trávy. Hleděl do rozlehlé stepi zakončené Thráckými horami dole na jihu. Za nimi leží rodné Řecko, které už pravděpodobně nikdy nespatří. Už ho nikdy nepozdraví křik racků nad Poseidonovým blankytným královstvím. Je odřeknuto mu poctít Olympské bohy obětí, či snad jen prostou úlitbou. Navždy bude čekat jeho rodina v Byzantiu na návrat bohatého žoldnéře ze Skythie.
Je ztracen. Bestie uvnitř mu sebrala jeho lidskou osobnost a on sám hloupě obětoval své druhé já v gestu odporu. Odříznut od obou komunit, je jen ubožákem čekajícím na smrt.
Ne! Nepropadne téhle letargii, nebude jen hloupě zírat do pustiny! Musí zjistit proč mu měsíční světlo nevyléčilo rány a musí najít nějaký plán…
Bříšky prstů nepřítomně jezdil po hladkém povrchu náhrdelníku. Byl to zvláštní pocit. Střídaly se dva pocity. Chlad. Mravenčení. Chlad. Mravenčení. Chlad. Stříbrný proužek – mravenčení. Zlatý kroužek – chlad.
Nesnesl tu nerozhodnost. Uchopil dva kroužky a opatrně si náhrdelník přetáhnul přes hlavu. Cítil se jako politý horkou vodou. Pak přišla úleva. Veškerá tíha opadla, vše se vyjasnilo a svět začal nabývat ztracených kontur. Byl opět celý se vším, co k němu patřilo. I nepatřilo…
Hrozivý záchvat tupé bolesti ho poslal k zemi. Na obličej jej zašimrala tráva a prsty se zaryly do tvrdé půdy. Z nehtů vytryskla krev. Vrátil se hlas a jeho zvuk mu duněl v hlavě. Byl rozhořčený a krutý. Opovrhoval mužem, který se svíjel v křečích. A smál se.

„Už jsi pocítil kam tvá vzpoura povede? Nechal ses zlákat iluzí snadného návratu k lidské společnosti? Zachoval ses hloupě. Trváš na svém původu a přitom netušíš nic o svém vlastním druhu. Schováváš před sebou jeho naivní pýchu a ubohost. Tu skrytou jistotu každého jedince o vlastní jedinečnosti. I myšlenky těch nejštědřejších jsou zastřeny temným bludem víry ve vlastní správné pochopení světa. A přitom jen jako pavouci tkáte své sítě kolem dokola a schováváte se před prostým světlem pravdy. Jenže ty jsi dítě světla měsíce a před ním se tak snadno neskryjí. Měsíc drží vládu nad stíny noci a ty proniknou každou skulinou. Ty jsi můj posel, posel pravdy, jakou se bojí poznat. Budeš katem jejich lží a pomníkem jejich hlouposti. Budou se tě bát, protože jsi lepší, úplný. Právě proto mezi nimi nenalezneš úkryt!“
Timodémos sebou házel jako ryba na suchu. Lapal po dechu a marně si zakrýval uši.
„Chceš mě… zabít? Jestli si zasloužím… zemřít… udělej to rychle!“
Smích.
„Proč bych se tě zbavoval? Jsi tak hluchý k mým slovům? Já jsem přirozený systém a mou podstatou je existovat a tvořit. Udržovat rovnováhu mezi jednotlivými složkami. Ničení, nenávist a touhu vládnout přinesli až lidé. To je váš neoriginálnější vynález a žene vás jako spřežení k novým a novým. Já ničit nemohu, ale stabilitu udržuji pomocí svých dětí. Když se přemnoží jeden škůdce, přijde dravec. A pokud se vymkne kontrole i dravec, musí přijít další. Větší.“
„A kam tedy patřím já?“
„Záleží pouze na tobě. Nástroj ke tvé volbě leží po tvém boku. Ten prachsprostý kus médské magie. Bezvýznamný experiment, který se nevyvedl. Pokud ho budeš mít na krku, neuslyšíš mne, jenže měsíční světlo tě také nevyléčí. Síla proměny je mocná a náhrdelník ji nijak neomezí. Přesto budeš pořád slabší a slabší. Mému zraku neunikneš, tomu pevně věřím. Buď mi budeš naslouchat, nebo zemřeš smrtí, která není hodná ani nejubožejšího člověka.“
„Co mám tedy dělat?“
„Uteč na jih. Chci, abys přinesl mé varování Helénům. Navíc se musíš vyhnout Skopásisově smečce. Jde po tobě a Oiropatě.“
„Cože? Proč je nezastavíš? Co po mně chtějí?“
Smích.
„Nezastavím je. Sám sis zvolil svou cestu osamělého vlka. Tvé zásahy do systému musím akceptovat, vytváříš si svou cestu. Já ti můžu jen radit.“
„Počkáme tedy na noc, vyléčíme své rány a utečeme jim.“
„Kdepak. Teď, bez ochrany médské magie, jsi zcela odhalený jejich zraku. Už míří sem. Po zuby ozbrojení válečníci, dychtící pomstít smrt svého vůdce.“
„Ale jak jim máme takhle utéct?“
„Překonejte bolest, hledejte jakékoliv východisko. Koně vás nesnesou, cítí vlky uvnitř vás, ale na voze můžete ujet pronásledovatelům. Ve dne musí oni sami chodit pěšky. Večer… večer jsou vaše dny sečteny. Jak by řekli tví učenci – krásný paradox.“
Timodémos jen mlčel a nehýbal se.
„Nasaď si náhrdelník. Víc se ode mne nedozvíš. Dosáhněte bezpečí hradeb a tam se znovu uslyšíme. Dřív si náhrdelník nesundávej!“
Timodémos poslechnul. Sotva ucítil chladný kov na svém krku, osaměl. Cítil se znovu prázdný a ztracený. Hleděl na tu nekonečnou dálku a přemýšlel nad nejbližšími osadami. Jeho oči padly na jakýsi statek pod kopcem. Několik osamělých chatrčí, stáj a rozsáhlá, ohraničená pastvina.
Vůz. Potřebujeme vůz.
Žoldák vyskočil na nohy a rozběhnul se zpátky do lesa. Oiropata už byla vzhůru. Byla smrtelně bledá, nahrubo spravovala své zničené šaty a skrývala své utrpení. Zničeně se podívala na Timodéma.
„Nedokáži se ani postavit,“ pronesla prázdným hlasem. „Musíš mě tu nechat, Příroda mě odsoudila za mé činy proti ní. Teď jsme skuteční odpadlíci, kterým ani Měsíc, ani Slunce nepřinese úlevu.“
Timodémos nevěděl jak začít.
„Vím, co musíme udělat. Je to složité, ale musíš mi věřit. Dole je statek, seženeme tam povoz a utečeme na jih. Jde po nás smečka.“
„Nedivím se. Jsme pro ně ti nejhorší z možných zrádců. Nezastaví se a budou nás stopovat až na kraj světa. Timodémos ztrácel trpělivost s jejím pesimismem. To musí vždy mluvit tak fatalisticky?
„Poslyš, teď se vydáme k tomu statku, i kdybych tě měl nést. Nehodlám se s tebou hádat.“
Oiropata na něj hleděla bez mrknutí oka. Zřejmě nebyla zvyklá na tak rozkazovačný tón. Bez špetky naděje se podívala do své kožené brašny.
„A čím chceš zaplatit?“
Pohrdlivě si odfrkl.
„Jsem voják. Když budu muset, zaplatím ostřím své zbraně a ohněm.“
Tentokrát se Oiropata zřetelně usmála.
„A kde sebereš zbraně? Jsme jen dva otrhaní žebráci.“
Timodémos se uraženě odvrátil. Měla pravdu. Sám prohlédnul svou brašnu, kterou zatím neztratil. Dva kusy křemene byly samozřejmostí. Našel drobný lovecký nožík. Rezavá čepel jednoduchého tvaru byla zasazená v kusu parohu. Zadumaně přejel prstem po ostří. To bude stačit. Pak rozbalil pár hadrů, ve kterých měl uschovanou nádobku s olejem. Rozbitá. Látka byla obsahem nasáklá.
Nakonec vytáhnul kus krátkého provázku. Akorát tak na podvázání tuniky. Ne že by to zrovna potřeboval. Ty cáry už ani nepřipomínaly oděv. Zůstal zírat na provázek, jak vlaje ve větru.
Uslyšel zašustění listů a bolestné syknutí. Otočil se k Oiropatě a spatřil, jak se snaží postavit na nohy. Bolest však byla příliš silná a ona upadla.
„Pomož mi vstát!“ rozkázala hlasem, jenž nepřipouštěl námitky.
Timodémos poslechnul. Podepřel ji a Oiropata se okamžitě chopila vedení.
„Zaveď mě tam k tomu stromu!“
Timodémos ji tiše vyhověl. Skythka si chvíli něco prohlížela a pak zklamaně vydechla.
„Jdeme dál!“
To se opakovalo ještě mnohokrát. Timodémos už jen stěží odolával pokušení zeptat se, co vlastně hledají. Konečně však Oiropata šťastně vykřikla a ukázala na jednu z větví.
„Tam tu! Opatrně ji uřízni…“
Takže hledají nějaký primitivní luk? Ano, vybrané dřevo skutečně dokáže nějaký nahradit, ale neměli žádnou tětivu…
Oiropata si sedla na zem a odvázala provázek, který ji obepínal pas. Teprve teď si Timodémos povšimnul, že se jedná o krásně vyplétanou tětivu. Bezpochyby už nebyla příliš užitečná a proto ji Skythka používala místo opasku.
„Podej mi nejdříve ten tvůj provázek!“ rozkázala velitelsky.
Timodémos ji poslechnul, a než si upravila šaty, pustil se do opracovávání luku. O chvíli později už zkušebně napínal tětivu a Oiropata seřezávala několik pírek, které zdobily její oděv.
„Nemáme žádné hroty,“ poznamenal věcně Timodémos.
„Budeme se muset spokojit se seříznutým dřevem, nic jiného nám nezbude.“
Řek se na chvíli zamyslel a pak znovu šáhnul do brašny. Vytáhl ony kusy hadrů, politých olejem. Narychlo jeden obmotal kolem prvního šípu.
„Zápalná střela,“ konstatoval. „Dost na to, aby způsobila zmatek. Máme však jiný problém…“
Zvídavě na něj pohlédla.
„Co myslíš?“
„Se svým zranění vůz neukradneš a při střelbě se sama nebudeš moci postavit a zapřít…“
Oiropata téměř zbrunátněla vztekem.
„My, Skythové, se rodíme na koních! Jsme zkušení jezdci a z našich sedel umíme i přesně střílet z luku! Sám bys to měl dobře vědět!“
Žoldák si hodil luk na rameno a šípy zastrčil za opasek.
„Takže se na tebe můžu spolehnout?“
„Ano,“ odpověděla a oči ji zazářily.

Timodémos se pomalu plížil ke stavení. Teď už ho viděl zřetelně. Několik rolníků a otroků vytrvale pracovalo na údržbě stájí. Spěchali z jednoho místa na druhé a chovali se jako dobře organizované mraveniště.
Schoval se ve křoví blízko stájí a čekal. Tělo ještě chvílemi protestovalo, ale bolest dokázal potlačit. Horší byla ta nejistota a hanba. Schovává se beze zbraně před obyčejnými otroky! Najednou zaslechnul zasvištění a koutkem oka zahlédnul šíp, jak se zabodnul do střechy jedné z chatrčí na opačné straně statku. V tom okamžiku vzplál zprvu drobný plamen, špatně viditelný v ostrém svitu slunce.
Druhé zadrnčení tětivy a ohnivý kohout vyskočil na další střeše. To už zaregistrovali i obyvatelé statku. Začali vyděšeně křičet a běhat pro vodu. Timodémos se přikrčil a vyčkával na správnou chvíli.
Přišla. Nikým nezpozorován vběhnul až do stájí. Ošklivě to tam páchlo a bylo zde ustájeno asi půl tuctů koní. Řek už si vybíral toho nejvhodnějšího, když ho někdo udeřil pěstí do tváře. Zavrávoral, ale rychle si našel oporu. Před ním se mihnul mladý stájník. Sebejistě chmátl po vidlích a namířil nepříjemně ostré hroty na Timodéma.
V žoldákovi se probudily vojenské instinkty. Stále předstíral, že ho relativně slabá rána vyvedla z rovnováhy. Toho se pokusil nezkušený mladík využít a vrhnul se proti němu s vidlemi.
Timodémos odvedl výpad hřbetem ruky a pevně uchopil dřevěnou násadu. Prudce trhnul. Stájník měl naráz prázdné ruce. Naprosto nechápavě a překvapeně hleděl na žoldáka. Nepokusil se nijak bránit. Okamžitě dostal násadou mezi oči. Padl na zem jak podťatý strom.
Řek překročil jeho bezvládné tělo a vydal se ke koním. Natáhnul ruku a přišel okamžik pravdy. Černý hřebec neucuknul a Timodémos se usmál. Další nedocenitelný účinek náhrdelníku. Vlčí podstata zůstala před zvířetem skryta. Rychle koně zapřáhnul a vyjel s vozem na prostranství. Okamžitě se stal terčem pozornosti, takže popohnal koně a snažil se ujet. Jeden dobře oblečený statkář vyskočil na vůz a v ruce se mu zalesknul nůž. Timodémos nemohl pustit opratě a nemohl se ani bránit.
Něco mu zasvištělo kolem obličeje. Tělem útočníka trhla jakási mocná síla a vypadl z vozu. Timodémos se ohlédnul a spatřil šíp trčící přímo z jeho čela. Pak zamířil k hromadě kamení, za kterou čekala Oiropata.
Skythka se usmívala a byla plná vzrušení. Za pasem stále měla pět šípů a luk pevně svírala v ruce. Timodémos seskočil a pomohl ji do vozu. Statek nechali za sebou. Nikdo se je už neodvážil pronásledovat.

Jeli celý den a zastavili jen párkrát. Našli čistý pramen a doplnili si zásoby vody. Na kraji jednoho hájku Oiropata neomylně zasáhla malého srnce a jeho maso si opekli na ohni. Jeli na jih tak rychle, jak to jen kůň dokázal.
Večer znepokojeně sledovali oblohu. Seděli daleko od vozu, aby nepoplašili ubohé, vyčerpané zvíře. Nebe však zůstávalo temné a měsíc se neobjevoval. Oiropata se chovala neklidně. Tohle pro ní bylo špatné znamení. Něco jiného si ovšem myslel Timodémos, četl o zatměních měsíce a věděl, že to je jejich velká výhoda. Bohové jsou na jejich straně. Pojedou i v noci a zvýší tak náskok před Skopásisovou smečkou, která musí pěšky. Pobídnul Oiropatu a vydali se k vozu.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 honzoch 29.10.2008, 12:55:57 Odpovědět 
   je pravda, že je to ještě lepší než předchozí díl. Přeju Timodémovi ať najde východisko ze svízelné situace a je dobře, že je s ním Oiropata. Ve dvou se to lépe táhne 1
 ze dne 29.10.2008, 14:49:55  
   Leontius: Tak když tvrdíte, že je 3.díl lepší, budu vám věřit :-)
 taira 30.09.2008, 9:02:50 Odpovědět 
   Člověče, spartskou kritiku na tebe... líbí se mi to mnohem, mnohem víc než druhý díl.
Tentokrát to není pouze formálně propracované, ale také to žije, stejně jako v úvodní povídce.
Nějak mě nenapadá, co ti vytknout, aniž by to byla úplná prkotina (jako třeba oddělit nějak výrazněji hlas od Timodéma :-) ).
Je to na jedničku s hvězdičkou. Ačkoli, začínám uvažovat, že si vytvořím speciální "Leontiovskou stupnici", protože co jsem tak od tebe četla, vždycky to bylo na hodnocení 1, i ty tvoje nejhorší kousky. :-D
 ze dne 01.10.2008, 19:10:37  
   Leontius: Díky za komentík a známku. Nečekal jsem, že tento díl bude lepší než druhý (vzhledem k tomu, že vznikal celkem narychlo). Ale budu ti věřit :-D Vlastní stupnice? Sákryš. To si budu muset dát pozor. Doufám, že ji pro tebe admíni nevytvoří :-D
 Šíma 29.09.2008, 20:03:47 Odpovědět 
   Líbilo, příběh je napínavý a čtivý... ;-)
 ze dne 01.10.2008, 19:08:22  
   Leontius: Díky za koment, Šímo :-)
 m2m 29.09.2008, 19:26:10 Odpovědět 
   Ahoj,

předem se omluvím, že to trvalo tak dlouho, ale nějak nemám přístup na internet, jak bych chtěl.

A taky jsem sepsal komentář, leč mi zmizel v útrobách systému, který mě odhlásil.

Jenom poznamenám, že Ti někde chybějí uvozovky nahoře, občas se mihla chybka v "ji/jí" a "ni/ní", možná nějaká čárka nebo chybějící písmenko ("se svým zranění"), ale to jsou všechno drobečky, které se dají vychytat časem.

Jenom a pouze: "sáhnul" je rozhodně lepší, než "šáhnul".

Teď jenom dodám, že se mi tahle "série" líbí víc a víc.
Šup šup s další částí!
 ze dne 01.10.2008, 19:08:06  
   Leontius: Díky za vydání. Ohledně přístupnosti k netu: chápu, je to nepříjemný problém.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr