» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141020

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303487 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Přežít a stvořit pouto (4. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Přežít a stvořit pouto

Kaileen	publikováno: 05.10.2008, 21:22

Přežít a stvořit pouto (4. kapitola)


	Ženy byly vyjevené a jedna přes druhou se nás na bohy vyptávaly. Musely jsme jim o nich povídat, a protože jsme se nemohly domluvit, strávily jsme tím spoustu času a cesta rychleji ubíhala. Jen Paulus se zdál den ode dne vystrašenější. Asi pochopil, že on je tady malý pán, ten poslední. Šly jsme téměř tři týdny, zdržoval nás náklad a děti. Obzvlášť těžce to nesla Kaileen, přece jen byla zvyklá na své tempo a hlavně na klid. Raho nám celou cestu pomáhal, občas jsme něco ulovily, hlady jsme moc netrpěly a jiné potíže se nám docela vyhýbaly. Pokud nás náhodou napadlo nějaké zvíře, většinou skončilo nad ohněm a poté v břiše. O to se od nynějška staraly ženy, neboť my jsme byly zvyklé využívat pouze oheň. Ovšem na cestu jsme si z jejich bunkrů vzaly všechno co měly a mohlo být užitečné, mezi jiným také nějaké nádoby včetně pár kotlíků, a to nám s Kaileen dělalo potíže. Jí to obzvlášť vadilo, protože najednou byla ta, kdo cosi neumí a zrovna takovou základní věc, kterou všechny ostatní ovládaly. Tedy kromě mě. Argumentovala jsem tím, abych ji uklidnila, ale ona byla zvyklá, že je ve všem lepší než já, nebo spíš, že je toho stále ještě mnoho, co neumím, a proto to skončilo tak, jak se dalo čekat. Po týdnu už to nevydržela, stranila se skupiny a vařila si sama. Dívaje se na ni, měla jsem pocit, že vedle táboří monstrum, které jen čeká, až mu dojdou zásoby a pustí se do nás. Isabeau k ní přišla a zvala ji, ať jde k nám, že se s ní rády podělíme. Byla však nekompromisně vyhnána zlostným odseknutím, kterému sice nerozuměla, dobře však pochopila tón hlasu. Takto se nám vyhýbala dokud jsme nedorazily do cíle. Když se večer vracívala z lovu, hodila kořist na zem a odešla se svým podílem. Připravila si oheň a než se maso opeklo, cvičila. Jednou jsem se k ní chtěla připojit, ale byla jasně lepší než já a nebrala na mne ohledy. Pochopila jsem, že mne u sebe nechce. Jenže já jsem s ní být chtěla. Ne snad proto, že by mi tak chyběla, ale být s ní znamenalo větší část masa. Bylo nás mnoho, tak když jsem měla štěstí, zbyl na mne kousek pečínky každý třetí den, kdežto Kaileen si pochutnávala večer co večer. Ze všelijakých kořínků, listů a plodů už se mi dělalo špatně, kolikrát jsem raději nic nejedla. Nakonec jsme to naštěstí všichni ve zdraví přežili a dočkali se odměny v podobě nového území. Tird vybral opravdu nádherný kraj, ale dost jsme se zapotily, než jsme se vší zátěží vyšlapaly ten dlouhý táhlý kopec. Ocitly jsme se na útesu a měly úžasný výhled. Pod námi byl oceán. Pravá strana útesu nebyla tak strmá, dalo se po ní sejít dolů, později jsme tudy chodily pro vodu nebo chytat ryby. Z druhé strany se táhl les, jímž protékala řeka, odtud jsme sem dorazily. Jestli dole padne mlha, těžko se sem někdo dostane. Jedinou nevýhodou bylo, že jsme zde za celou dobu nenarazily na jediné zvíře, na lov jsme musely dolů do lesa a dost jsme se pronesly, když jsme se s kořistí vracely ke zbytku družiny. Ale jinak – nic lepšího jsme si nemohly přát. Chodily jsme po měkké trávě, kolem spousta všelijakých rostlin a květů, které toto místo doplňovaly jemnou vůní. Keře mi přišly zvláštní. Hned u země se z nich vypínaly delší šlahouny. Vypadaly, že jsou poseté tlustými zelenými trny, ale na dotek byly hebké a teplé. Zanedlouho jsme pochopily, že to nejsou ostny, nýbrž jakési ochranné váčky, které postupně nabíraly na objemu a částečně měnily tvar, až se časem rozevřely a vytvořily světle zelenou růžici, v jejímž středu se skvěl bílý plod. Teprve tehdy rostlina vypadala, že má také květy. První týden zde jsme strávily ještě pod širým nebem, děti jsme přikryly kožešinami. Hned druhý den ráno jsme zašly do lesa. Narazily jsme na pár spadlých kmenů, ale zbytek bylo potřeba teprve pokácet, abychom mohly dřevo použít pro stavbu příbytků. Sekery jsme neměly, jen ty meče. Bylo jasné, že to nepůjde. Průměrně vzrostlý strom bychom kácely moc dlouho, pokud by se nám to vůbec povedlo. Musely jsme tedy změnit plány. Nakonec jsme si postavily provizorní přístřešky jako nějací trosečníci, protože stavět domy nikdo z nás stejně neuměl. I tak jsme ale musely osekat a opracovat hodně větví. Šlo to těžko a ženy se u práce často střídaly. Další skupina tahala těch pár spadlých kmenů na kopec, kde už čekaly ostatní a opracovávaly je. Druhý den jsme ještě vytvořily další družstvo, protože jsme zjistily, že vlastně máme tři pracovní skupiny, ale chybí nám čtvrtá, která by sehnala něco k jídlu. Nejvíce práce jsme měly my s Kaileen. Musely jsme občas pozorovat okolí, zda se k nám neblíží nějaké nebezpečí, vypomáhaly jsme kde bylo třeba a když se nějaká žena zranila, léčily jsme ji. Každý večer jsme se musely ještě postarat o zbraně, abychom je při práci úplně nezničily, také bylo třeba je očistit od krve z lovu. Byla jsem poučena, že nesmíme zanedbávat ani péči o nože, aby nám vydržely co nejdéle, protože nikdo předem neví, co bude dál. V tomto čase jsme se snažily navzájem učit jazyky, abychom si lépe rozuměly. Když se nám podařilo postavit prvních pár obydlí, do nichž jsme se jakž takž vešly, musely jsme už začít s výcvikem. První dva měsíce jsme je učily základní sebeobranu, teprve pak přišel na řadu meč. Ze začátku to nebylo nic moc a chvíli se zdálo, že si svůj pobyt zde nebudou schopny obhájit, ale nakonec to až tak zle nevypadalo. Vojáci by z nich sice nebyli, ale proti těm mužům už by mohly obstát, především když jsme braly v úvahu početní převahu. Abychom jí dosáhly, učila je Kaileen bojovat s holemi, protože nic jiného jsme zatím nebyly schopny sehnat a pořád to bylo lepší než prázdné ruce. Dny ubíhaly a pomalu se blížil čas, kdy nám bohové přestanou pomáhat. Ženy se z lovu vrátily příliš brzy a když k nám přibíhaly, něco křičely. Pochopily jsme to správně. Muži už nás našli a blížili se k osadě. Děti s několika staršími obyvatelkami se schovaly do útrob přístřešků, zbytek si rozdělil zbraně. My jsme měly ještě luky, takže jsme mohly své meče poskytnout dalším dvěma ženám. Dvanáct připravených mečů a asi třicet holí, to není nic moc, ale i ty neozbrojené byly ochotny bojovat holýma rukama. Útočníků nebylo zase tolik, abychom byly bez šance. My dvě jsme se přitiskly ke stěnám stavení a čekaly s připravenými luky na první útok. Ostatní stály uprostřed osady. Útočníci vypadali překvapeně, ale rozhodně se nás nezalekli. Začali se bát až když naše šípy svištěly vzduchem a srážely je jednoho za druhým. Ženy chvíli váhaly, ale pak ty s meči vyrazily do útoku. Ne všichni muži měli meče (jak jsme předpokládaly), takže někteří zůstali vzadu a vyčkávali, aby zanedlouho podpořili svůj tlak druhou vlnou útoku. Brzy bylo vidět, že náporu dlouho neodoláme a stejně už nám docházely šípy. Téměř současně jsme jim zpoza domů vyběhly na pomoc. Podařilo se nám dostat se ke zbraním padlých, ale i tak to vypadalo na pořádné krveprolití. Dodnes nikdo neví jak je to možné, ale najednou se do bitvy přimíchaly vojáci na koních. Vznikl všeobecný zmatek, v němž si muži i ženy přestali všímat svých sporů a společně se postavili novým nepřátelům. Občas jsme s Kaileen někoho strhly z koně, ostatní je pak na zemi ubili. Ta hrůza netrvala dlouho. Jezdci nebyli v dostatečné převaze a naši muži byli oproti nim mnohem silnější. Nestačila jsem se dobře zorientovat, takže jsem si nebyla jista tím, co jsem viděla. Naprosto přesně však vím, co jsem slyšela. Zazněl ženský povel, který velel ústup. Nájezdníci se snažili vymotat z boje a ujížděli pryč. Hledala jsem Kaileen. Než jsem k ní přišla, našla jsem ženu, která mi vrátila meč a ještě jsem musela zastavit vesničany. Ti se snažili pochytat splašené koně a snažili se je skolit. Vysvětlila jsem jim, že bude lepší si je nechat, než je hned sníst. Dosud je neznali, a proto nevěděli, že i kůň může být užitečný nejen pro jízdu. Pak jsem šla s nimi a ukázala jim, jak se o ně mají starat. Zabralo mi to dost času. Nejen ženy, ale i muži se zaujatě dívali a opakovali pohyby po mně. Dětem se líbilo koně hladit, jiní se zase snažili vyšplhat do sedla. Byla to pro ně neobvyklá zábava a ti, co nesbírali raněné, si hráli s novými zvířaty. Kaileen už držela svůj meč a prohlížela mrtvá těla – plody své práce. Měla v očích šílený a vítězný výraz. Takový jako po každém boji. „Nejsem si jista, ale myslím, že…“ „Byla to Corita,“ nenechala mě dopovědět a pokračovala. „To byl jen lehký útok, který měl nabudit vojáky. Možná jsme ji dokonce překvapili, těžko mohla počítat s takovým odporem. Nicméně brzy se vrátí. Nejprve vyšle průzkumnou hlídku, která podá zprávu o situaci. Musí zjistit, kolik nás tady je a jaké máme vybavení. Pak zaútočí. Nemáme mnoho času. Asi tak dva, možná tři dny.“ „Čím začneme?“ „Posbírej všechny šípy. Já se půjdu podívat po okolí. Potřebuji vědět, kde táboří. Až se vrátím, začneme stavět alespoň provizorní opevnění.“ „To je mám vytahovat z těch mrtvých nebo dokonce z křičících raněných?“ „Musím všechno dělat sama?“ „Ne, ale dobře víš…“ „To jsem ráda. Když pošlu na výzvědy tebe, jistě tě někdo nebo něco chytí. Kdyby se ti podařilo sebrat i ostatní zbraně, nebo snad nějaké očistit, byla bych ti velmi vděčná,“ řekla povýšeně a běžela pryč. „Byla bych ti velmi vděčná – no to bys měla být, protože já vždycky dělám tu nejhorší práci, která navíc nikdy není vidět a tobě připadá samozřejmá,“ broukala jsem si, když mě z myšlenek vyrušila Isabeau. „Co říkáš?“ zajímala se. Ona se vůbec o všechno tak aktivně zajímala, až mi s tím lezla někdy na nervy. Jako právě teď. „Ale nic, jen nahlas přemýšlím.“ „Nad čím?“ Bože, jak jsem jen mohla doufat, že by jí tato odpověď stačila. Vždyť už jsem ji půl roku znala a stále ji měla za zády. Kaileen ji odkopla rovnou, takže tato nevděčná úloha učitelky a vychovatelky zbyla na mně. Isabeau byla ještě velmi mladá, mladší než já. Tak asi proto se snažila všechno naučit. Což o to, to by mi ani tak nevadilo, ale proč to VŠECHNO muselo být hned? „Musíme postavit nějaké opevnění. Kaileen šla pryč, až se vrátí, začneme pracovat.“ Viděla jsem jak se nadechuje, tak jsem ji hned zarazila: „Nevím kde teď je. To mi nesdělila.“ Už tu první větu jsem měla postavit jinak, nemusela bych teď vysvětlovat. „Co ještě budeme stavět, nemáme dost domů?“ Převrátila jsem oči – domů rozhodně nemáme dost, rozdíl mezi spánkem pod širákem a vevnitř je, že tam na nás neprší, ale venku je rozhodně víc místa. V přístřešcích jsme spaly namačkáni na sebe – hrůza. A ona se mě zeptá… Zhluboka jsem se nadechla a v duchu napočítala do tří. Na víc nebyl čas, protože by ji to mrzelo a cítila by se odstrčená. Ona vůbec chtěla pořád s něčím pomáhat. „Kaileen ti to vysvětlí až se vrátí. Teď musíme pomoci raněným. Zatím jim musíte vytáhnout šípy z těla. Až to budete mít, zavolejte mne a já je přijdu ošetřit. Můžeš to pro mě udělat? Budu ti moc vděčná.“ Celá se rozzářila, přikývla a utíkala pomáhat. „Budu ti moc vděčná – už jsem jako Kaileen. Ta mi leze na nervy i když tu není. To jsem také tak protivná?“ Kolem mne prošel právě nějaký muž a udiveně se na mě zadíval, pak se dokonce ohlížel. Budu muset přemýšlet potichu. Tak už ani mluvit nesmím, přestože mi to výjimečně Kaileen nezakázala. Mezi tím jsem vytahovala šípy z padlých, ale nestihla jsem posbírat všechny, protože už přibíhala Isabeau. „Už jdu,“ volala jsem na ni, abych jí ušetřila cestu a sobě pár vteřin klidu. Pomáhala mi s ošetřováním. Vždy jsem jí podala nějaké listy, které přikládala na rány a tvářila se při tom velice důležitě. Vypadalo to, že jsem generál a ona první důstojník. Dvojka k pohledání. Těšila jsem se až se vrátí Kaileen a bude mě zase kritizovat a poučovat. „Dobrá práce,“ pochválila mě, když se vrátila. „Teď ještě seber poslední šípy a přijď za námi. My zatím začneme stavět to opevnění.“ „Slíbila jsem Isabeau, že jí vysvětlíš co to vůbec budete dělat. Ona myslí, že pro sebe potřebujeme nový dům.“ Chtěla to zase hodit na mě, ale já už jsem běžela pryč. Ať si to taky užije. Isabeau byla hodná a odvážná dívka, ale pořád se na něco vyptávala jako malé dítě. „Co ti tak dlouho trvá?“ ozval se za mnou známý hlas. Kaileen už rozdala instrukce a zase mě musela přijít kontrolovat. „Už to bude. Zrovna jsem posbírala i ostatní zbraně. To jsi po mně chtěla přece taky.“ „Co to bylo?“ To je zlé. Uslyšela jak voják zasténal, když jsem z něj vytahovala šíp. Nevšimla jsem si totiž, že ještě žije. Jinak bych počkala až Kaileen s těmi zbraněmi odejde. „Co jako?“ „On ještě žije?“ „Ne, copak s takovým zraněním by mohl ještě žít?“ „Uhni,“ nařídila mi, odstrčila mě a kopla do něj. Voják se ani nehnul. To byl asi poslední sten – pomyslela jsem si. Vtom se ozval výkřik. To křičel on, když mu Kaileen šlápla na krvácející ránu. „Jestli mi ještě jednou budeš lhát…", otočila se ke mně, "Doraž ho!“ rozhodla se místo vyhrožování. Bezmyšlenkovitě jsem tasila, ale něco mě zarazilo. „Dělej, všichni se dívají,“ pobízela mě. Když viděla, že stále váhám, postavila se za mě, uchopila mé ruce i s mečem a trhla prudce dolů. Zbraň se zabodla vojákovi do břicha. Z jeho řevu mě rozbolely uši a začínalo se mi dělat zle. „Špatně sis stoupla. Jestli ho nechceš trápit, musíš útočit na hruď, tam je smrt nejrychlejší. Znova a sama!“ Ještě jsem neznala takovou nenávist, abych někoho jen tak zabila. Pořád se mi to příčilo. „Dobrá, ještě jednou ti pomohu. Ale je to naposled.“ Byla jsem v šoku, takže jsem se podvolila jejím dotekům, kterými mě posunula na správné místo, opět uchopila mé ruce a tentokrát ukázkově vojáka usmrtila. „Tak co je?! Do práce!“ rozkázala přihlížejícím a ti se hned rozutekli. „A ty se dej dohromady. Chtěla jsi bojovat, musíš pomáhat.“ Byla na odchodu, ale neslyšela žádné protesty ani výčitky, a to ji donutilo se vrátit. „Snad ti ho není líto? Neblázni. Původně tě přijel zabít, vzpomínáš? Tak pojď, takových ještě přijde, ani je nespočítáš,“ vzala mě kolem ramen a vedla pryč.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Marťa	12.10.2008, 13:48:46

Odpověď na příspěvek od uživatele: Marťa* ze dne 07.10.2008, 17:04:01* ´Zmatených´ myslím přeskakování z jednoho tématu na druhé, ale to vůbec nevadí. U tohoto seznamování s danou situací to i po zralé úvaze sedí :)

Marťa	07.10.2008, 17:04:01

Všechno se mi líbilo, ze začátku pár věcí trochu zmatených, ale jinak moc pěkné. Konec mě dorazil. Že by Kaileen nechtěla, aby vojáci trpěli? To mi k ní nejde, ale možná se lepší. Ale jinak jako vždy povedené. Už se těším na další, navnadila si mě s Coritou, takže se těším, co vymyslíš :)


ze dne 07.10.2008, 18:28:22
Kaileen: Díky za koment, těch pár zmatených věcí klidně můžeš popsat, když se ti bude chtít, jsem za připomínky ráda :-)

amazonit	05.10.2008, 21:21:42

Zpočátku to bylo takové ,,ospalé", plouživé, kde nic tu nic, trochu stroze popsané, ale pak se to rozjelo tak, jak jsme na to zvyklí. Možná by to sneslo nějaké větší hnutí se dopředu, ale to toho ti nemůžu mluvit, to je jasné, takže uvidíme, co nám dáš přečíst příště:o) ale najednou se do bitvy přimíchaly vojáci - přimíchali


ze dne 07.10.2008, 18:29:46
Kaileen: Díky za koment, možná by tomu dílu prospěla trocha přímé řeči mezi tím dlouhým popisem. Chtěla jsem vědět, co to udělá, když to nechám takto.