|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303487 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III - Kocovina Štefana Végha ::
 honzoch |
publikováno: 03.10.2008, 0:46
|
| Dnes představím dvě kapitoly, jednu delší, druhou kratší (přišlo mi zbytečné dělat z ní úplně samostatný celek). Události se zase o kus pohnou, nakolik k dobrému, to posuďte sami... |
| |
|
|
5) Kocovina Štefana Végha
Do zdevastované komnaty se malými krůčky vloudilo denní světlo. Sotva mu mohly překážet závěsy, nyní strhané na podlaze ve změti úlomků, odpadků i lidských zvratků.
Štefan si musel pořádně protřít oči, aby té spoušti uvěřil. Snad doufal, že až sejme dlaně z očí, bude nepořádek pryč. Místo toho si všiml i dalších, ještě nechutnějších detailů.
Uprostřed celé té pohromy leželo mužské tělo, nehybné, jako by zkroucené ve smrtelné křeči. Ruka svírala ucho rozbité konvice. Kolem se šířil odporný zápach.
Rozhodl se vstát, ale proti byla jeho vlastní hlava. Ztěžkla k uzoufání, byla jako z olova a chtěla zpět na polštář. Mile rád jí vyhověl, ta bolest se nedala snést.
Nahmatal Rosinu a dosti namáhavě se k ní přitočil. Spokojeně oddychovala. Bujná ňadra se lehce vzdouvala v dokonalé harmonii se zbytkem těla. Když ji pohladil, jen se nepatrně zavrtěla a spala dál. Kdyby je nezradila vlastní únava, umilovali by se k smrti.
Otupěle uvažoval, kolik je asi hodin. Všude vládlo naprosté ticho. Nejméně dvě hodiny ještě polehával ve vědomí, že bude muset časem vstát. Pak se odhodlal.
To nejhorší ho teprve čekalo. Bylo zamčeno a klíč k nenalezení. V mírném rozčilení se rozhlédl po šíleném nepořádku a marně vzpomínal, kam jej večer s Rosinou dali. V těch místech měla jeho paměť naprosto žalostné nedostatky.
Zburcoval Rosinu.
„Kam jsi dala klíč?“ optal se ve zlé předtuše. Róza nechápavě zavrtěla hlavou a zamžourala na něj velkýma rozespalýma očima.
„Ptal jsem se, kam jsi dala klíč?!“ rozzlobeně zopakoval dotaz. „Zamykala jsi přeci, ne?“
„Já?“ hlesla a chytila se jeho paže. Zívla si. „Já ne, miláčku…“
Pokusila se ho políbit, ale odměnil ji hněvivým odstčením.
Opět si promnul oči.
Matně si uvědomoval, že vůbec netuší, co se v noci dělo venku a to mu na klidu nepřidalo. A jakmile si vzpomněl, kde z furiantství zanechal matku, dostal příšerný strach.
Když k tomu všemu dupl bosou nohou do střepů, posedlo ho hotové šílenství.
Vyrazil ke dveřím a začal bušit jako blázen. Rosina pro něj pochopení neměla. Vžila se do role baronky se vším všudy.
„Neblázni, Štefi,“ zvedala oči v sloup, „jestli ti jde o matku, tak té by se lekl i medvěd!“
„Zavři hubu, ty… “ jedovatě odsekl.
Ranní les prosvítily sluneční paprsky, předzvěst nesnesitelného vedra, které panovalo v posledních dnech.
Také baronka s Rehákovou prožily nezapomenutelnou noc, ale plnou volání lesní zvěře a bezmocného strachu. Celou noc se modlily ke svítání, které nepřicházelo a nepřicházelo. Když k ránu dorazil mlhavý opar a oblékl les do strašidelného hávu, mohly se zbláznit hrůzou.
„Snad se Štefan vrátí! Není zlý, vzpomene si… “ doufala baronka.
„Musíme hodně křičet,“ mínila Reháková, „k Olšici nemůže být daleko! Snad nás někdo uslyší!“
„Křičet? Já už nemůžu ani myslet!“ zanaříkala paní.
„Třeba se vrátí Szendrei! A co když se hrad ubránil?“
„To už by se něco přihodilo!“ namítla. „A vůbec nevím, co je se Žofinkou! A se Zuzkou!“
Reháková už měla na jazyku něco velmi nelichotivého, adresovaného právě Zuzce, ale nechtěla baronku zbytečně deptat.
Jako by se ranní opar zhmotnil ve dva zlověstné stíny, které před nimi znenadání stanuly. Kdo ví, odkud se vynořily, ale byly neslyšnější lesní zvěře a měly tváře zbojníků.
„No né,“ žasl první, „to je přeci Její Milost, Staňku!“
Václav stanul baronce tváří v tvář. Neřekla ani slova, nevěda, zda přichází záchrana nebo další pohroma. Cervenka vytasil ostrý nůž a začal přeřezávat pouta.
„Vaše Urozenosti,“ vykládal nevzrušeně, „neublížíme vám, ale doprovodíte nás do ležení. Nerad bych, abyste udělala nějakou hloupost!“
„Co si to dovoluješ na urozenou paní, ničemo?“ vyhrkla Reháková. Václav jízlivě poznamenal: „Vidíš, vidíš, Staňku, dokonce se s ní ta babizna nechala přivázat! Věrnost až za hrob! Jsi si opravdu jistý, že je můžeme vzít sebou?“
„Vím, co dělám! Neměj starost,“ odbyl ho Cervenka, „je škoda nevyužít tak velké příležitosti!“
Provazy povolily a baronka s Rehákovou klesly k patě stromu jako dvě padavčata.
„Mimochodem, Milosti,“ pokračoval Staněk, „ještě jste nám neřekla, kdo vás sem tak pěkně uvázal!“
„Štefan! Můj syn,“ skoro zakvílela, „jel na Štivianov!“
„Tak proto bylo včera na hradě tak veselo!“ prohodil Václav a pohlédl mezi stromy směrem ke Štivianovu. Hrádek nebyl vidět přes zarostlé koruny.
„A co se stalo se Žofinkou?“ hrklo v baronce, jejíž obavy se pomalu potvrzovaly v celém rozsahu. Pokrčili rameny.
„Měli bychom jít,“ pobídl je Cervenka a obrátil se k druhovi, „Vašku, připrav jim nějaké pásky přes oči! Už se nemůžu dočkat, až je ukážeme v ležení!“
Zbývá jen dodat, že baronka při cestě do ležení omdlela a tak se jim dostalo té nevšední pocty nést ji v náruči.
„Už jsme tu, urozený pane!“ zvolal Ďurina přes dveře. „Někdo zamkl všechny komnaty!“
„Cože?“ ozvalo se zevnitř. „Ale jak je to možné?“
„Nevíme! Ale ten někdo jistě nezůstane jen u toho! Určitě přivede pomoc…“
„Dost!“ zahřmělo to zpoza dveří. „Dostaňte nás odsud a dám vám zlata, kolik unesete!“
Matej s Ďurinou po sobě mimoděk pohlédli. Mikuláš Siheľský koukal zaraženě do země. Myslel na Francku a syna. Všechno zlato by za ně vyměnil!
„Kolik vás je?“ přerušil Véghův hlas chvilku ticha.
„My tři, možná ještě někdo… “ musela ho šokovat Ďurinova odpověď. „Ostatní jsou nepoužitelní!“
Uslyšeli Štefanovu kletbu a vyměnili si rozporuplné pohledy. Má mu ještě cenu setrvat a vystavovat se pomstě domácích? Ve třech by je zmohli i vesničané s vidlemi, načež ozbrojenci s karabinami.
„Hej, kovářský,“ strčil Ďurina do zamyšleného Siheľského, „zvládneš to?“
Mikula sebou trhl, až se myšlenky na domov rozprchly do ztracena. Odkašlal si a opáčil: „Potřebovali byste spíš zámečníka! A ani ten by moc nesvedl! Zámek je zevnitř!“
„A co odstranit to kování?“ navrhl Štefan.
„To sotva!“ houkl Mikula. „Je příliš kvalitní! Sám jsem je koval!“
„Když něco vymyslíš, kováři,“ naléhal mladý Végh, „udělám z tebe zemana!“
Tak zemana, panáčku? Ty budeš rád, když vyvázneš se zdravou kůží a dostaneš se za Váh! Nebo snad myslíš, že si udržíš moc?! Trestná výprava se o vjezd prosit nebude!
Mikula raději neřekl nahlas, co si myslí, Matej a Ďurina by to sotva nechali bez povšimnutí. Véghův hlas se postupem času změnil k nepoznání. Byl jako nasáklý rostoucí hysterií: „Tak ty dveře třeba vyražte! Jen proboha rychle!“
„Zkuste srazit zámek, pane!“ radil Ďurina. Halekání přes dveře už měl plné zuby a tak pobídl druhy: „Hledejte něco těžkého! Zvlášť nějaké trámy!“
„Co to prosím tě děláš?“ zakňučela Rosina. „Při tom se nedá spát…“
„Budeš ticho?!“ obrátil k ní zpocenou tvář. „Snažím se tě zachránit!“
Údery do zámku dokonale umlčely její rozladěné mumlání. Bušil jako smyslů zbavený a přesto stále narážel na pevné železo. Na chvilku zajásal, to když se mu podařilo vrazit páčidlo mezi zámek a dveře. Skutečně jen na okamžik, než se zlomilo a on sám přistál zadkem na tvrdou zem.
„Štefane, drahoušku,“ domlouvala mu, „žádné nebezpečí nám nehrozí! Klíč se jistě najde a…“
„Drž hubu,“ procedil mezi zuby, „nebýt tebe, vůbec by se to nestalo!“
„Tak já jsem vinna?“ vypískla podrážděně. „Nevím, kdo se na mě vrhl jako divoký býk!“
„Dej mi pokoj s býkem…“ usykl a nevěřícně prozkoumal zlomené páčidlo.
Proč je vše proti němu? Proč proboha tohle všechno? Hlava mu třeštila a čelo se leklo potem. A zrovna, když je tak unavený!
Jako by ho kumpáni vyslyšeli. Chodbou zaznělo namáhavé funění a kletby.
„Je to těžký jako kráva!“ zlobil se někdo.
„Nechte mě oddychnout!“ prosil druhý. Štefan netrpělivě sepjal ruce, snažíce se nevnímat Rosinu, která stále žila ve vlastním světě.
Dveřmi otřásl mohutný náraz.
Štefanovi se zatočila hlava. Jako by se někdo pokusil vytrhnout hrad ze země i se skálou a ta zapustila kořeny! Tlumené odfrkovaní střídalo nárazy beranidla. Štefan to sledoval schoulen na zemi. Nevnímal odporný zápach ani nepořádek, zajímaly ho jen ty prokleté dveře.
A konečně povolily, rozlomené a pokořené. Lavice, která je prorazila, projela jimi jako meč a spásně vykoukla na druhé straně.
Snaživci se sesuli k zemi, sotva schopní popadnout dech.
Štefan s úlevou pohlédl na Rosinu, už trochu zneklidněnou.
To nebylo vše, jobovka, jaká přišla, všechny přítomné uzemnila. Zkameněli úděsem.
Nikoliv ze zbabělé tváře přispěchavšího strážmistra hajduků, ale ze sdělení, které jim přinesl.
„Kapitán Szendrei se vrací, už je na křižovatce pod hradem! Má spoustu pandurů a jede přímo sem!“
Strážmistr po nich vyděšeně mžoural. Snad prve doufal, že si Štefan postavení ubrání. Když nyní spatřil poslední hrstku obránců a doznal, že je na špatné straně, přišel i o poslední zbytky své, už tak dost slabé kuráže.
Mladý baron zareagoval překvapivě duchapřítomně a už se měl k odchodu.
„Rychle k bráně a do lesů!“ okřikl Ďurinu, Mateje i Mikulu, polehávající u vchodu.
„To nepůjde, pane!“ namítl strážmistr. „Každou chvíli tam budou!“
„Tak do sklepů! K tajné chodbě!“ rozrušeně poopravil rozkaz. Jeho kumpáni nečekali na nic jiného a měli se k odchodu. To, že se kovář nenápadně vypařil, nezajímalo v té chvíli nikoho. Snad i proto, že se Rosina hlasitým pláčem srdceryvně hlásila o pozornost.
„Pane Štefane, nenechávejte mě tu! Vaši květinku, vašeho miláčka! Pro lásku Boží… včera jste mi slíbil…“
„Sliby, chyby!“ zachechtal se Ďurina a pobídl Štefana. „Tak pojďme, pane barone! Takových kurviček je všude plno! Ale krk máme jenom jeden!“
To rozhodlo. Štefan popadl zbytek svých svršků, a než se plačící děvče vzpamatovalo, už uháněla čtveřice mužů k žalářům. Snažili se nemyslet na to, co je čeká v případě polapení. Schody jim hořely pod nohama, když sbíhali do sklepení.
Oddechli si, vězňové byli stále na svých místech. Ďurina s Matejem ochotně dostrkali za mříže i hajduckého strážmistra, třebaže se nešťastník urputně bránil.
Když se Žofie dovtípila, že Štefan cosi pokazil a že se chystá utéci, nemohla jen tak mlčet.
„Kampak, kampak, bratříčku,“ škodolibě zakrákala, „táhněte si třeba do pekel, drbani, stejně neuniknete!
„Což o to, my potáhneme, ale ty s námi!“ vytasil Štefan své poslední eso. Ďurinu s Matejem nebylo třeba dvakrát pobízet, aby vyvlekli vřeštící Žofii zpoza mříží a spoutali jí paže. Následovali Štefana z žalářů, do tmy sklepení.
Běžný návštěvník by úzký černý otvor v rohu považoval jen za slepý výklenek ve skále, ale Štefan šel najisto.
Žofie ječela a kopala kolem sebe. Za žádnou cenu nechtěla do ohavné tmavé díry, která se rychle blížila.
Bratr si s ní nelámal hlavu a nekompromisně ji postrčil do černočerné temnoty. Až když zažehli louče, rukojmí se poněkud uklidnilo. Jen ozvěna jejích tlumených vzlyků strašila Štefanův prořídlý doprovod, úzkostlivě klopýtající přes všemožné překážky.
Černá ústa dlouho nepoužívané chodby se za nimi pevně zavřela a přichystaná hra s vlastními stíny mohla začít. Chodba neustále klesala, jako by vedla do samotných pekel. Zatracenci ztratili přehled o čase a doufali v brzký konec svého očistce. Nízký strop je častoval tvrdými pohlavky a v zádech jako by cítili nelítostné pronásledovatele.
Spatří ještě někdy slunce? A zaslouží si to? Nebo míří skutečně do pekelných hlubin?
6) Ukradená dcera?
„Vy jste se nám nějak prospinkala, Milosti!“ smáli se vousatí zbojníci baronce, položené na kožešině u ohně. Ta byla natolik zmatená a vyplašená, že si ani nevšimla Kristiána s Lidkou, jak mizí na Cervenkův popud v lese.
Rehákové právě sejmuli pásku z očí, ale ať se namáhala sebevíc, nepoznala, kde se vlastně zbojnické ležení nachází. Vedle ohně připravila banda hostům menší hostinu, což se ukázalo jako veskrze prozíravý tah.
„Co s námi bude?“ vyslovila baronka dlouho připravovanou otázku. Zbojníci byli zřejmě dohodnutí. Cervenka povstal, v ruce držel nějaký cár pergamenu. Přisedl si vedle ženštin a pobídl baronku: „Jen jezte, Milosti! Noc v lese může být pěkně nepříjemná!“
Ohromeně ho uposlechla a poslouchala Cervenkova slova.
„Urozená paní, nebudeme to protahovat! A nezastíráme, že pro vaše propuštění musíte nabídnout nějakou protiváhu…“
Mluvil sebevědomě, až drze, ale skleslou Véghovou z míry nevyvedl.
„Poslouchám…“ chladně odvětila.
„Tady na papíře máte soupis věcí, které nám pak předáte na smluveném místě! Prosím!“
Baronka se zahleděla na otrhaný cár a po prostudování ho vrátila zbojnickému kapitánovi: „V případě, že budu mít z čeho, tak vám to slibuji! Ale vždyť víte, pokud Štefan získá moc, budu na mizině!“
„Děkujeme, Milosti,“ překypoval Cervenka sebejistotou a nepochybně si ty chvíle velmi užíval, „děláte dobře a neprohloupíte…“
„Prosím, ušetřete si ty řeči!“ nazlobeně usykla. „To je vše?“
„Ještě taková drobnost,“ usmál se provokativně zbojnický velitel, „jednomu z nás jste unesla dceru a držíte ji násilím na hradě! Jistě pochopíte, že to si nemůžeme nechat líbit…“
Baronka se ohromením a překvapením neovládla. „Páni zbojníci, o kom to mluvíte?! Já že držím někoho násilím na hradě?!“
Martin Plešek rozčileně povstal a máchl baronce rukou před obličejem: „Mojí Zuzanku!“
Véghová polkla naprázdno, nenalézala slova v nejistotě, zda jde jen o omyl, nebo je to nějaký vychytralý zbojnický trik.
„Vy jste…“
„Ano, Zuzčin otec, milosti! Proč to dítě nepustíte k milujícímu otci…“
„Že se nikdy nepochlubila.“ pravila bezkrevně.
„Zbojníkem se nikdo nechlubí, Milosti!“ uklonil se Martin Plešek. „Snažně vás prosím…“
„Mohli bychom si promluvit mezi čtyřma očima?“ požádala Véghová a prosebně pohlédla na Cervenku. Zvědavé zbojnické oči jí nebyly příjemné a nechtěla před nimi přiznat slabost ke služce.
„Přirozeně, Milosti! Ale jen se opovažte nás oblafnout!“ souhlasil Cervenka. Martin Plešek ho uklidňoval: „Dám si pozor, nepůjdeme daleko!“
Cítila se zvláštně, mluvila jako sobě rovná s loupežníky, seděla s nimi, byla na ně odkázána. A necítila při tom žádnou velkou potupu, starosti zatlačily její pýchu a zpupnost do pozadí. Nevěděla, jestli se víc bojí o Žofii nebo o Zuzanku, a která je jí dražší.
„Chci jen, abyste ji pustila ke mně!“
„Já ji ale nedržím! Zuzka je na mém hradě spokojená! A kdyby chtěla odejít, řekne mi to!“
„To tvrdíte vy, urozenosti!“
„Nevěříte mým slovům? Pak si ovšem nemáme co povídat!“ odbyla ho a nasupeně od něj poodstoupila. Jeho třesoucí hlas jí odporoval: „Milosti! Potřebuje svého starého otce…“
„Potřebuje matku! Jste tak bezcitný! Víte kolik jí je? Jak by mohla žít v lese mezi zbojníky?“
„Proč by nemohla?“
„Vy ji vůbec neznáte!“
„Jsem její otec!“
„To já vím! Ale já Zuzanku zbožňuji stejně jako vy, ne-li více, to dítě mi přineslo do života nový smysl, světlo…“
„A mně jste to světlo ukradla! Zuzana je MOJE dcera!“
„Hlavně, že si na ni dáváte pozor! Našli jsme ji v lese, osamělou, zoufalou a zraněnou, nedopustím, aby se to opakovalo. Málem tam umřela!“
„Bůh vám to odplať, ale zapřísahávám vás! Dejte mi, prosím, mé dítě!“
„A víte co? Ať si sama rozhodne o své budoucnosti!“
„Očarovala jste ji, uhranula…a nyní ji potrestáte, za to, že vám lhala o své rodině!“
„Vyprošuji si taková směšná obvinění! Jsem z masa a kostí jako vy! A trestat ji nebudu!“
Nemluvila jako baronka, ale jako matka, a Martin Plešek ji svým netaktickým obviňováním dostal na koně.
„A to snesete na svém hradě dceru zbojníka? Vy, která nás tak pronásledujete a nedáváte nám dýchat?!“ zkusil to znovu, dávno ztrativše chladnou hlavu.
„Kdo by dával dýchat škůdcům,“ nervózně se rozesmála, „je mi jedno, čí je dcera! Záleží mi na ní samotné, má nárok na spokojený život!“
„O Lidce jste si to samé nemyslela!“
„Tu sem netahejte, ta zničila moje blaho! Proklet buď den, kdy vstoupila v můj hrad!“
Ztichli a hleděli na sebe, jako matka s otcem, hádající se o dítě. Neexistuje kompromis, byť by ho hledali tisíckrát. Nakonec přece jen jeden našli. Martin Plešek se s dcerou sejde pod barončinou záštitou na odlehlém místě a Zuzka si svou budoucnost vybere sama.
„Je už ostatně dost velká.“ argumentovala baronka. Otec si s tím jist nebyl, měl ji stále za dítě. Ačkoliv z celé jejich výměny názoru čpěla neústupnost, nakonec se našlo i trochu smířlivosti, způsobené společnou starostí o Zuzčin osud. Baronka stále naivně doufala, že Štefan udrží své zabijáky na uzdě.
„Vzácná paní, pokud jste pro mé dítě udělala skutečně tolik dobrého, jak jste říkala, pak se vám hluboce omlouvám a…“
„Poslyšte, proč mi to všechno říkáte?! Zuzanka vám to poví sama, do té doby nemáte důvod zvedat mně do nebes!“ pohlédla mu trudně do očí, v obavě, že o děvče přijde.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
