obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389827 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Agorafobie - část první ::

 autor Benarddim publikováno: 29.09.2008, 10:55  
Je to experiment s vymyšleným světem Pohraničí, jenž se nachází někde uprostřed mezi Nebem a Peklem. Pokračování je v nedohlednu, omlouvám se za useknutý konec. Ale zajímala by mě vaše reakce.
Některé postavy mají reálný prototyp.
 

Sever sál světlo. V tuhle ranní dobu, kdy slunce bylo kdesi daleko na východě, se zdálo, že obrovská šedá stěna uprostřed pouštního písku je středem vesmíru.
Pozoruju to sice skoro denně, ale ta scenérie mi stále bere dech — vypadá to, jako by věčná tma přelézala hranici a rozlévala se po zbytku krajiny. Jenže tma je privativum. Ten klam nastává jen z nedostatku světla na naší straně. Snad.
Střídají se směny. Postavy v černých pláštích, které se zdají být pokračováním svých kosých stínů, se dokolébají (tady jste zjistili, kdo umí spát ve stoje, a kdo ne) k úzkým kamenným schodem, jež vedou dolů ze širokého ochozu uprostřed výšky stěny. Za chvíli jejich stanoviště — na každém desátém metru zmíněného ochozu — zaujímají jiní, avšak stejně ospalí hlídkaři. Někteří široce zívají.
Tady se nejedná o disciplínu, ba ani o nutnost. Jen o jakousi hluboce zakořeněnou tradici. Protože ke Zdi se od nás nepřibližoval nikdo — kromě sebevrahů, ale ti přelezli tak či onak. Co se týče druhé strany... tam žádné myslící bytosti, doufám, ani nejsou.
Tradicí je i naše práce. Každé zatracené ráno musím vyhánět bandu dělníků, aby vydrhli bílé kostky (jak změřilo Vlaštovkovo pravítko, na fous přesně kubíky), jež jsou rozmístěny deset metrů od Zdi. Vzdálenost mezi nimi má dvacet metrů. Takže na každého druhého hlídkaře — jeden metr na třetí.
Vlastně by chlapci věděli, co si počít, i beze mě. Většinou jen dohlížím na to, jak svou práci splnili, což je samo sebou absurdní, protože megapolani svou práci vždy dělají dokonale. Děsivě dokonale. A takřka nemluví, aspoň ne s námi, místními obyvateli. I když jsem slyšel, že s hlídkaři se bavili daleko raději, než s Bezejmennými.
Mimochodem, ty názvy společenských vrstev („kast“, jak je smutně nazývá Hepta) byly taky pěkně hloupé. Hlídkaři se „odborně“ nazývají Blázni — až na to, že se jedná o neskonale příčetné lidi. Jen sem tam ospalé. Bezejmenní — no, koneckonců, to bylo více spravedlivé. Opravdu nevím, jak se jmenuju, i když si celkem jasně vybavuju epizody ze svého minulého života. Jenže všechna jména, nejen moje, jsou smazána. Proto tu máme přezdívky. Taky zatraceně hloupé.
Napůl dřímám, opřený o sloup elektrického vedení, když koutkem oka postřehnu pohyb. Vidím Jiskru, jak na mě mává rukama a cosi křičí. V tuhle nekřesťanskou dobu se může stát jen jediná důležitá věc. Pokynu dělníkům, aby pokračovali v práci, a zamířím k Jiskrovi.
„Tss, než se tebe jeden dořve,“ zní jeho přivítání.
Jdeme do nemocnice. Přízemí. Speciální místnost, příliš velká pro jediné lůžko. Na něm leží člověk — vysoký pohublý muž, přikrytý, jak mrtvola, prostěradlem. Vezmeme si židle a přisedneme k němu, každý z jedné strany. V rohu místnosti, na nízkém stolku, leží oblečení, které pro nováčka přichystaly sestry. Zdá se, že probuzení bude ještě nějakou dobu trvat. Jiskra se pohodlněji opře a zapálí si dýmku.
„Kdo tentokrát?“, ptám se.
„L-58, náš.“ Ostatní detaily budou známé potom. Jiskra vždy dostává zprávu předem, když se má objevit nováček. Říkal, že se to děje tak, že mu v knihovně (kam se přestěhoval z místnůstky na koleji) zazvoní telefon a anonymní hlas ohlásí číslo a kastu nováčka. Další ráno se postižený objeví v nemocnici. Po nějaké době strávené v Pohraničí vám i takovéto věci nepříjdou divné.
„Aha, už je tady,“ oznámí Jiskra vesele a nakloní se nad Elkem (nejjednodušší je lidem říkat podle písmene v identifikačním označení). Nováček pomalu otevírá oči. Pak náhle promluví: „Pane... Petře? Co...“ Pak nadzvedne hlavu a podívá se na mě: „A tohle je kdo?“
Chvíli na něj zaraženě zíráme. V prvních hodinách po probuzení úprava paměti ještě není zcela dokončena. Proto se od nováčků můžete dozvědět zajímavé věci. Například své jméno. Ale stává se to velmi zřídka — ten člověk vás musel znát už tam... předtím. Jiskra měl štěstí. Sice „vítal“ skoro každého, takže se to jednou stát muselo, ale i přesto...
Elko zatím opět upadne do bezvědomí.
Zašklebím se na novojmenovaného Petra: „Tak jak ti budeme říkat?“
„Jiskra mi celkem vyhovovalo,“ usměje se.
„Můžeš si to nechat jako příjmení. Petr... Jiskrman. Jiskrov.“
„Jiskropšouk,“ odtuší a pošle obláček tabákového kouře ke stropu. „Je to hloupost. Jméno ti vůbec nic nedává. Vždycky jsem měl dojem, že se jmenuju nějak tak — tohle bylo jen experimentální potvrzení.“ Pak hodí zamyšlený pohled ke dveřím. „A vůbec, mohl si mě s někým splíst.“
„S kým... aha.“ Z nějakého důvodu mi to přišlo legrační. Smutná narážka na místo, kde se nacházíme. „Ale to není možné.“
„Pročpak?“
„Víš, silně pochybuju o tom, že apoštol Petr nosí sako.“

Osada se probouzí. Na ulicích se začínají objevovat megapolani, snad jediní, kdo opravdu pracuje. Pomáháme Elkovi do Úřadu — je v málatném stavu, duchem nepřítomen, právě aktivně zapomíná. Pamatuju si, jaké to bylo. Život se vám pozpátku odvíjí před očima, pro obrazy minulosti nevidíte na cestu. Z každé scény vypadnou všechna osobní jména, příjmení a názvy. Zůstanou jen ty nejvšeobecněji známé — například Amerika. Fakticky vzpomínky nemizí. Jen ztrácejí popisky.
Došouráme se do patra, ke dveřím Heptovy kanceláře. Její vlastník nám po chvilce čekání otevře rozcuchaný, v tmavomodrém županu. V tu chvíli sebou Elko trhne, v jeho tváři se rozhostí výraz úžasu, hraničící s děsem. Zírá na Heptu, několikrát otevře a zavře ústa, pak nakonec vyhrkne: „Professore B... B... Sakra.“ Zamračí se. Zřejmě nechápe, proč si nemůže vzpomenout. Náhle vypadá udiveně. Zapomněl, co vlastně zapomněl, a i to, co řekl.
Hepta se rozzáří: „Vidíte, chlapci, začínám na B!“ Jeho klid by mu jeden záviděl. Setká se pohledem s vyděšeným Elkem, mrkne na něj, a pozve nás dál. Usadíme nováčka do křesla, sami si přineseme nějaké židle z rohu, kde stojí naskládané na sebe. Kancelář Hepty spíše připomíná malou konferenční síň, ložnici a obývák v jednom; na dlouhém stole se válejí papíry, pera, vedle oranžového telefonu stojí kalamář. V protějším rohu je rozestlaná postel, na béžových stěnách visí několik standartních obrázků. Vedou odsud ještě jedny dveře — do malé kuchyně a jídelny. Hepta nemusí chodit škemrat čaj do kantýny.
„Tak co vám vyprávěl?“ ptá se, zatímco se Elko rozhlíží po místnosti. Než stihnu otevřít ústa k odpovědi, zazvoní telefon. Hepta ho nonšlanantně zvedne.
„Ano?“
„Řekněte mu, aby ohlásil svůj identifikační kód,“ slyším bezbarvý hlas. Jiskra podá Elkovi jeho osobní kartu a rychlým pohybem ukáže na zmíněný řádek, přičemž sykne: „Prostě to přečti.“ Elko se natáhne pro sluchátko, zamžourá na text a praví:
„El pomlčka padesát osm.“
. „Děkuji vám.“ Tajemný úředník zavěsí.
Chvíle ticha. Potom Elko opatrně položí sluchátko na stůl a praví: „A teď mi to, prosím pěkně, všechno popořádku vysvětlete.“
Vyměním si pohled z Heptou. Ten bezradně pokrčí rameny. Pokud si pamatuju, žádný z nováčků nebyl tak rychlý v kladení otázek. Ale výraz v Elkově tváři naznačoval, že nestrpí žádnou prodlevu. Hepta to vzdal.
„Dobrá. Ale jestli tomu uvěříte — to už je jiný problém. Snížku, prosím, uvařte našemu hostu čaj, nejlépe mátový. Myslím, že tam někde jsou i sušenky. Tohle bude zajímavé vyprávění.“

„Je-li tenhle svět kulatý, pak Pohraničí, kde se právě nacházíme, leží na jeho nejzažším severu. Jak napovídá název, skládá se tato oblast ze tří osad, vzdálených od sebe několik desítek kilometrů, jež střeží, dá se říct, hraniční Zeď. Proč a nač — to jsou nezodpovězené otázky. Možná na ně ani neexistují odpovědi.
Avšak se zdá, že místo, o kterém mluvíme, se nenachází na planetě. Třebaže existuje fakt, že když půjdete podél Zdi, vrátíte se do téhož bodu, odkud jste vyrazili, celkem rychle, nic nenasvědčuje o blízkosti pólu. Zaprvé — dny a noci jsou vždy stejně dlouhé, zadruhé — kolem dokola je vyprahlá poušť. Ale to není největší záhadou. Tou je Zeď, či spíše oblast — nazveme ji Sever, — kterou ohraničuje.
I v poledne je nebe nad Severem tmavé. Slunce zabarvuje domodra jen atmosféru nad námi, nikoli však nad Severem. Skoro to vypadá, jako kdyby tam byla, obrazně řečeno, černá díra, jež pohlcuje veškeré světlo. Ale to není možné, protože necítíme žádnou nepatřičnou gravitaci (jistě vás napadne několik triků, jak to zařídit, ale prostě mi věřte — žádná černá díra tam není). Nahlédnout za Zeď bez následků může jen jediný člověk široko daleko. Říkáme mu Hlídač, bydlí ve věži nedaleko odtud. Ale i on sám se přiznal, že se na to, co obsahuje Sever, může dívat jen dalekohledem — po kouscích. Vzato kol a kolem, pro lidské vědomí je Sever nestravitelný.
Naše osada je největší, je tu dokonce i koupaliště. Většinu obyvatelstva tvoří dělníci z daleké Megapole. Nezkoušejte s nimi vést debatu, oni neradi mluví. Další skupině říkají hlídkaři, papírově se nazývají Blázni. Jejich povinností je dělat stráže na Zdi. Bydlí v panelácích na kraji osady. Je jich tu celkem hodně, avšak v ostatních osadách tvoří daleko větší procento. Poslední kastou — ano, tohle označení se opravdu hodí — jsou Bezejmenní. To jsme my. Pamatujete si snad, jak se jmenujete? No vidíte, já taky ne. Nevadí, něco vám vymyslíme. Narozdíl od ostatních obyvatel máme místo jména identifikační kód — to je to, co jste říkal do sluchátka. Komu, to je mnohem složitější otázka.
Ptáte se, co leží za pouští? Inu... Půjdete-li přímo na jih, ocitnete se ve zmíněné Megapoli. Je to obrovské město, mrakodrapy, auta a všechno. Je tu jen jedna nejasnost — proč odtud lidé utíkají, aby tu v Pohraničí dělali zedníky, číšníky a pradleny? Bohužel se na to musíte zeptat někoho jiného, ne mě.
A teď přichází pointa toho všeho. Víte, co uvidíte, když půjdete na jihovýchod? Obrovské zelené lány, zámky, ovocné zahrady, vysoké zasněžené hory... a dále, dále prý leží věci ještě krásnější. A co se rozkládá na jihozápadě? No, my tomu lidově říkáme Terč. Devět kruhů. A nikde, vůbec nikde nefungují obecnější fyzikální zákony.
Ano, divíte se správně. Už to máte za sebou. Jste na onom světě.“

„Ten barometr jste mu neměl rozbíjet,“ řeknu Elkovi, zatímco se probírá za energického fackování Jiskry. Předtím to byl taky Jiskra, kdo ho dobře mířenou ranou vypnul právě v nejlepším. Nově příchozí obyčejně berou informaci o Pohraničí všelijak, ale můžu říct, že takový výbuch hněvu se jen tak nevidí. Po chvíli přesvědčování začalo být jasné, že jediný způsob, jak zachránit aspoň část Heptových věcí, je omráčit nováčka.
„Počasí se tu stejně nemění. A ty mě už nech napokoji, sakra! Dobře. Sice jsi mi byl ze začátku sympatický — opravdu nevím proč — teď se s tebou bavit nebudu. A přestaň kouřit, nesnáším tabák.“ Jiskra ironicky odevzdaně poodstoupí a demonstrativně vyfoukne kouř. Elko na něj nějakou chvíli vrhá kosé pohledy, pak se obrátí ke mě.
„Kam jste mě to zase přitáhli?“ Rozhlédne se po těsné místnosti. „Do vězení?“
„Na kolej,“ odpovím.
„Kde je... moje žena? Co jste s ní udělali? No tak, nezatloukej!“
„Nevím. Je asi ještě naživu.“
„Tenhleten,“ ukáže na Jiskru, jenž se už začíná bezdůvodně vesele šklebit, „byl taky ještě naživu, když mě operovali. A vsadím se, že potom ještě žil dost dlouho. Nicméně, je tady. Takže mi nelžete o synchronitě časů.“ Je rozrušen. Mám však dojem, že nejlepší bude pravda.
„Hmm...nejspíš se tady vůbec neobjeví. Počkejte!“ zarazím jeho námitky, „Jediná ženská — myslím naše, ne megapolanka ani bláznivá, je Kvarta. Vaše žena určitě nepatřila ani k jedním, ani k druhým, že?“
„Odkud to víte?“
„Hádám. Určitě nebyla průměrná. A sebevraždy většinou páchají muži, aspoň co jsem slyšel. I když... co myslíte, mohla skočit z mostu?“
„Eh... nevím. Možná po tom, co jsem... Ne, ne, určitě ne.“
„Mohla se dostat do ráje?“
„Ona? Určitě.“
„Hm, to je špatný...“
„Cože?“
„Nenajdete ji. Jihovýchod je velmi rozlehlý. I když se dělí na jednotlivé sekce — můžete tam jít a zkusit to. Ale pochybuju, že se vám to povede. Ke všemu, tamější administrace nemá ráda, když se jí tam potloukají cizinci, i když de jure na to máme právo.“
„Takže... už ji nikdy...“
„Řekl bych, že je to nepravděpodobné. Ale tady jsou zázraky na denním pořádku, jestli vás to uklidní.“
Elko se za dobu našeho rozhovoru stihl posadit na posteli. Teď tam sedí shrbeně, sklíčeně. I Jiskra se na něj začíná dívat s soucitem. Několik vteřin je ticho. Velmi těžké ticho.
„Chcete ještě něco vědět?“ Snažím se tu pauzu nějak zaplácnout.
„Ne, ne, díky. Můžete jít.“
Tiše se vytratíme, zanechav Elka se svými myšlenkami.

Po nějaké době mi začalo být jasné, že vše, co se s ním za poslední dny dělo, Elko chápe jako sen. Po výbuchu v Heptově kanceláři se už na nic neptal. Ničemu se nedivil. Pomalu jsem od něj očekával, že si každou chvíli dá facku, štípne do ruky, začne poulit oči — či co obyčejně lidé dělají, aby se probudili z nepříjemného snění. Jenže on nedělal nic. Vlaštovka po tom, co ho poprvé spatřil, oznámil: „To je typická depka, kamaráde. Skončí to špatně, dej na má slova.“
I když, nějakou zvědavost přece jen projevil.
„Opravdu tu nefunguje fyzika?“ ptal se mě jednou večer v baru.
„Ani biologie,“ neodpustil jsem si, protože Elko v sobě měl už nejméně pět piv — a stále byl střízlivý, aspoň napohled.
„Viděl jsem dráty. Telefon. Vždyť dokonce jeden hlídkař měl sluchátka v uších!“
„Myslíš Brenta? No, ten je nesundává.“
„Na něco jsem se tě ptal,“ připomenul mi s opatrnou naléhavostí člověka, který zjišťuje, jak hluboké je to bahno, do kterého skočil.
„Dobře. Ne, nefunguje. Tedy — funguje jen to, co je očividné, třeba gravitace. A lidé si nemohou představit život bez elektřiny. Z druhé strany, na zachování energie se tu zvysoka kašle. Například rotace... věděl jsi, že když začneš točit kamenem na provázku a po nějaké chvíli ten provázek přitáhneš, tak, že se poloměr kruhu zkrátí, rychlost kamene se nezvětší? Můžu tě ujistit, taky se mi z toho zprvu zvedal žaludek.“
Elko si objednal šesté pivo. Pak prohlásil:
„Měl jsem ženu, báječnou ženu. Měl jsem práci. Znamenalo to pro mě všechno. Teď jsem ztratil oboje. A nikdy, opravdu nikdy jsem nepředpokládal, že je metafyzika praktickou vědou, jesli vůbec vědou.“
Když tak na to myslím, nějaká špetka biologie v tomhle bláznivém světě přece jen zůstala, protože další ráno Elko nepřišel na snídani. Místo toho jsem ho později viděl, jak se potácí směrem od záchodů, s velmi nezdravou barvou ve tváři. Hlodala mě myšlenka — taková matná, nejasná, jak bývají vzpomínky na předešlý život, — že ten člověk nikdy dříve nepil. Byl absolutní abstinent. Což o to, očividně měl důvod, proč začít.

Osada je celkem malé místo. Neštěstí jednoho Bezejmenného je neštěstí všech jeho soukastníků. I když mi má být formálně jedno, jak se cítí nějaký nováček (protože je to většinou relativně rychle přechází), snažil jsem se Elkovi pomoct, jak to šlo. Napadlo mě, že by byl dobrý nápad ho vzít na návštěvu k Hlídači, protože ten uměl nabít optimismem takřka kohokoliv. Sice to znamenalo, že se musíme setkat i s Kočičákem, který byl na první dojem poněkud strašidelné individuum, jelikož žil v Pohraničí ze všech nejdéle. Obecně se to na vzhledu, samozřejmě, nijak neprojevilo — tady se nestárne, — ale v jeho očích je něco, z čeho vám naskakuje husí kůže. Hlídač je jeho pravým opakem. Nicméně, celkem dobře se snášejí v jedné věži, napohled majáku (jen kdyby tu bylo moře!). Dvě dolní patra patří Kočičákovi, tři horní (včetně rozhledny) — Hlídačovi.
Nějak se mi povede vytáhnout Elka z těsné kolejní místnosti pod příslibem seznámit ho se zajímavou osobou. Na zaklepání, samozřejmě, otevře Kočičák.
„Jestli potřebujete souseda, je nahoře — pracuje. Ah, vy jste tady nový, že?“ obrátí se na Elka. „Tak vítejte. Snad si tady na tenhle blázinec brzy zvyknete, třebaže je to zatraceně těžké.“ Elko pokrčí rameny.
„Nevadí, my počkáme.“
„Nevadí? Tak pojďte dál. Ale znáte ho, nikdy není jasné, jak dlouho tam bude. Pokud vím, dneska už tam sedí pěkných pár hodin.“ Přibouchne dveře.
Usměju se: „Tím větší je pravděpodobnost, že brzy skončí.“
„Máte pravdu, Snížku. Čaj?“
Podívám se na Elka. Ten zavrtí hlavou.
„Ne, díky. Můžeme jít nahoru?“
„Ano, ovšem.“ Chvíli nás provází pohledem po schodech, pak se posadí do křesla a začne nepřítomně hladit velkou rezavou kočku — kvůli ní vlastně dostal svoji přezdívku. Je to jediné zvíře široko daleko. A zřejmě i nesmrtelné, stejně jako všichni ostatní v tomto kraji.
Vystoupáme do druhého patra. Celé ho zaujímá jediná kulatá místnost, vymalovaná do nažloutlého odstínu. Široké okno je obráceno na jih. U stěn stojí několik zasklených skříní, police naplněné knihami. Je tu dokonce i fíkus — opravdu nevím, kde ho Hlídač v poušti vydoloval. Vzato kol a kolem, vypadá to tu o hodně příjemněji, než dole v minimalistickém bytě Kočičákově, kterému je už za těch pár stovek let, co tu strávil, všechno jedno.
Zatahám za provázek, který vede nahoru, skrz díru v ose točitých schodech. O dvě patra výš cinkne zvonek.
„Dávám mu vědět, že jsme tady,“ komentuju.
„Kdo vůbec je?“ ptá se Elko. Pozoruje stále se kývající konec provázku.
„Hm, myslím, že nejdůležitější člověk v Pohraničí.“
„Není to náhodou tamten... Hepta?“
„Hepta dělá administraci. Stejně jako já nebo Jiskra. Ne, tady se jedná o něco jiného... Víš, Hlídač může nahlédnout za Zeď. To myslel Kočičák, když říkal, že „pracuje“ — sedí nahoře u dalekohledu a zapisuje vše, co vidí. A krom toho-,“ tady se zarazím. „No nic.“
„Co nic? Člověk má znát všechnu pravdu,“ ozve se od schodů. Otočím se a vidím menšího muže s tmavými kudrnatými vlasy a knírem — Hlídače. Ten člověk se umí pohybovat naprosto nehlučně, i na povrchu, který prokazatelně vrzá. Možná si to schválně natrénoval, aby překvapil případné návštěvníky. Jestli ano, tak se mu to perfektně povedlo.
„Snížek vám tají, že spolupracuju na vybudování takzvaného mostu. No, koneckonců, nic jiného mi nezbývá. Ti andělští prevíti umějí být zatraceně přesvědčiví. Přinutili i pana Heptu, a řeknu vám, ten se jen tak nedá.“
Elko se zatváří ohromeně: „Andělé?“
„Co jsi čekal? Tady?“ ozvu se otráveně. Anděly nikdo nemá rád. A bez nutnosti o nich nikdo radši nemluví.
„Hm, čerty s vidlema. Ne, to byl vtip,“ dodal Elko rychle, když si uvědomil, že jeho předpoklad může být pravdou.
„Ti jsou v Terči,“ usměje se Hlídač. „Poslední dobou mají napilno. Po druhé světové... dobře jim tak. Myslím terčovské klienty. Aspoň existuje jakás takás spravedlnost, tam nahoře jsme neměli nárok ani na tohle.“
„Eh... ano,“ řekne hluše Elko. „Ale očividně není absolutní. To bych tady nebyl.“
„Mýlíte se. Naopak. Pohraničí je jediné místo kde stojí za to být. Jinde byste se unudil k smrti — omlouvám se, — nebo si tu smrt přál; terčovský personál umí být vynalézavý, zvlášť v některých oblastech. Měl jsem pár... exkurzí, jestli se ptáte, pořádaných Anděly.“


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Benarddim 30.09.2008, 13:25:16 Odpovědět 
   Pokusím se odpovědět všem najednou: poněkud mě zaskočilo, že se povídka setkala s takovým ohlasem. Nečekala jsem nic valného, taky proto, že znám svoji nezpůsobilost v češtině a nemůžu furt nutit kamarády do betareadu:)
Agorafobie byla zamýšlena jako jeden krátký příběh z cyklu. Takže nečekejte žádný akční román, vyustí to... jednoduše. Ale víc radši prozrazovat nebudu.
S tím pokračováním jste mě přesvědčili, bude co nejdříve, v rámci možností:)
 Meluzína 29.09.2008, 21:47:56 Odpovědět 
   Musím souhlasit s Tairou. Originální a čtivě napsané, snad se i druhý díl vydaří stejně dobře.
 Šíma 29.09.2008, 19:22:47 Odpovědět 
   Jsem mile překvapen a dávám (neuseknutou) Jedničku. Příběh se mi líbil a držím Ti palce, ať se Ti podaří pokračování a bude stejně dobré, možná i lepší.... ;-)))
 taira 29.09.2008, 17:15:32 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: taira ze dne 29.09.2008, 17:13:56

   a omlouvám se za ten zvoraný rod; poznamenal mě v tom text a až pak jsem se koukla na profil. :-) (aneb nevýhoda psaní v ich-formě)
 taira 29.09.2008, 17:13:56 Odpovědět 
   Je to jeden z mála opravdu originálních textů, které jsem tady zatím četla. Zajímavý námět zpracovaný (až na občasné drhnoucí věty) na vysoké jazykové úrovni. Příběh, který nutí člověka zajímat se, co bylo dál.
Nu, škoda, že to není delší.
Už aby tu byl další díl (ačkoli... tohle ber z rezervou. Ten příběh je zatím tak dobrý, že by byla škoda ho zbytečně uspěchat kvůli nadšeným čtenářům... na další díl sis nastavil laťku zatraceně vysoko, ale o to více se těším, co se z toho všeho vyvrbí).
 Ekyelka 29.09.2008, 10:54:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mi to víc připomíná Danteho pojetí, nebo Luxor bez krve a nepřátel.
Nakonec jsem došla k názoru, že je to text natolik osobitý a zajímavý, že není potřeba hledat jakákoliv připodobnění.
Na otázku v perexu si dovolím odpovědět jako čtenář: ano, chci pokračování. Reakce je více než příznivá, zvědavost probuzená, otázky položeny.
Samotný text možná má své mouchy, na ty se však přichází až postupným znovupročítáním. Místa, která by šlo snad lépe uhladit, napsat. Při prvním čtení je však oči přeletí s mírným zaváháním, aniž by se zastavily, což je dobře.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Nečekaná odhale...
Ellien
Vodopád
dejdoš
Odi et amo 4
Mon
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr