obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Smutní kačeři ::

 autor Bára... publikováno: 30.09.2008, 20:46  
...vidět tak někdy za
 

// Velcí lidé podnikají velké věci proto,
že jsou zkrátka velcí.
Blázni proto,
že je lidé příliš berou na lehkou váhu ... //

A co teprve, když jsou obojí zároveň ?

... Víš, sedávám tu takhle denně. Asi tak hodinu, někdy i dýl. Podle lidí, čekám ... . Zatvářila ses kysele. Sladký a docela k smíchu. Divila by ses, ale opravdu to není tak hrozné, jak to asi zřejmě teď zní. Zamilovala jsem se. Když jsem jela poprvé, nudila jsem se asi jako právě teď ty. A pak přišly přestupy z jednoho vlaku do druhého a nebylo to lepší a fronty a taková spousta ztraceného času. Jen tak. Minuta sem a zpět. Nikdo to neřešil. V duchu jsem nadávala na školu, kam dojíždím, na sebe, že jsem dojíždět chtěla. Nadávala jsem. A všechno bylo špatně. Pršelo a škrtil mě chundelatý rolák. To si nedovedeš snad ani představit. Stál stovku a vypadal dobře. Jenže zdání tak zatraceně klame a klamalo.
x
x
Bylo časné ráno, přijel zhruba první vlak a na kolejích byla ještě rosa, když se objevil. Vyšel z dveří Příjezdů, z těch cest, které zkrátka nevedou zpět. Z oprýskaného nástupiště s číslem možná i pět, kde zanechal kus sebe v podobě bolestí a šel jen tak dál. Aniž by se a je posbíral. Asi proto, že to nešlo. Byl zvláštní, bez přestání se usmíval. Měl nějakou nemoc, tikalo mu v pravém oku. Přesně tam, kde se usadil výraz nepochopení, nejen nás ale i všech nádraží a světů. Vypadal zmateně. A přesně takový i byl :
Měl jeden špinavý kufr a sebe. Měl víc než já? Sedl si vedle, do rohu. A nahlas brečel. Opravdu. Slzy mu stékaly po tvářích, jako přerostlé hrachy , a všechno bylo najednou tak černý, že se i ta nejčernější pastelka musela stydět. Bylo mi ho líto. Poznal to. A snad proto i plakat přestal. Zadíval se na mě a řekl, že bych měla víc cítit tu krásu kolem, že by se méně lidí trápilo. Mrkl a pak prsknul a z nosu mu vytekla nudle a když neměl kapesník , tak jeho slova ztratila na významu. Nabídla jsem mu tedy svůj, v záplavě nevídané ochoty, a on ho i mě hrdě odmítnul. Dělali to tak všichni, ale od něj mě to vzalo tak nějak víc. Nevzdala jsem se. Možná, že tušil, že jediný, koho bude nějak tížit to cosi stekající mu po tvářích a bradě, budu jen a jen já. Musela jsem se na něj totiž i tak dál dívat. Jako by měl v tom svém kufru magnet na srdce. Mé. Necítila jsem k němu odpor a tak měl smůlu. A já štěstí, anebo naopak a možná, že i zároveň.
.
Hodil si nohu přes nohu a kousíčky bahna se rozlétly kolem, zašpinil mě a zanechal ve mně stopy, nevšimnul si a neomlouval se. Houpal se z předu do zadu a bylo mu dobře. A já se v tom rytmu kolébala s ním. Potají . A svět by měl patřit bláznům! Byl mi tak blízký, až jsem se toho bála. Mlčela jsem. Když k nám přišla partička kluků a nahlas se chechtala jeho divné čepici a urážela jeho pohledy a šlapala po něm. A on jen seděl a bylo vidět, že je tak slabý. Jako to nejbezbrannější dítě, které člověk prostě musí obejmout, i když má o dvacet centimetrů menší kalhoty, tričko špinavé od něčeho, co nevoní a to dítě není vůbec vaše a vy vůbec nejste matkou ... A přitom se snažil být silný a možná jím i doopravdy v tu chvíli byl - necekl, nekřičel bolestí, jen jeho pohled byl víc než zkroušený. A mě drtil kosti. Byl tak statečný, že i leckterý muž by mu záviděl, a vás to objímání najednou přešlo, i když by bylo zatraceně třeba. Stal se v mé hlavě hrdinou,
kterého ti tři rádobyfrajeři v důkazu vlastní lability, zmlátili bez ohledů, důvodů, jen s příčinami krve. Co mi na důkaz zbabělosti, stékala po tvářích.
.
Když odešli, sesunul se k zemi. A řekl, že není z kamene, ale že by to tak moc chtěl. A já ho chápala a přišel mi lepší. Výš než ti, co odešli. Výše než já, řekla jsem promiň a připadala si potupně.A on přijmul ten odmítnutý kapesník, pohladil mě a řekl, že jsem přeci ještě dítě, co s tím nemohlo nic dělat. Mumlal a já mu moc dobře nerozuměla. Ale jistě měl pravdu. Protože ty jeho oči, věděly víc než já.
.
A tak jsme tam na té zemi seděli, držela jsem ho za ruku a byli mi úplně jedno pohledy lidí, přicházejicích na sedmičku. Snad poprvé jsem si nepřipadala nesvá, jako by mě doplnil. Nechala jsem jí ujet. Řekl mi totiž, že už se nikdy neuvidíme a mě to mrzelo. Nikdy prý nevešel dvakrát do stejných dveří Příjezdů. A nikdy neodešel bez slz. A na mě nechal rozhodnutí, jak strávit obyčejný pátek. Myslím, že nic takového neřekl, jen já jsem si to vsugerovala. Protože to tak bylo a já cítila.
.
Díval se po nádraží. A učil mě cítit krásu v příchodu pána s novinami, čerstvě vonicích rohlíků a šumu padajicích jizdních lístků. Baculatým prstem ukazoval na lidi a já se snažila pochopit, co mi tím vlastně říká. Bylo to tak kouzelné, že jsem tomu sama nevěřila. Měl sebe a svůj cit, kterým chápal bez rozumu a měl mnohem víc . . .
.
K večeru vstal, otevřel ten svůj rozvrzaný kufr. Bylo to nejvíc, co jsem toho dne mohla dokázat. Ukázal mi své tajemství. Činil tak pomalu, se vším tím rituálem. A když ho otevřel, vysypala se na podlahu sbírka časopisů. Kačerů Donaldů. Alespoň jsem si to myslela. Bylo jich tisíc, možná víc. A bylo to všechno, co tam měl. Přehraboval se v nich jen chvíli a pak za veselých zvuků, které vydával, vytáhnul jedno číslo.
" Dělat ze sebe záměrně blázna, toť největší moudrost "
.
A odešel, jen tak. Vstoupil do dveří Odjezdů a už se nikdy nevrátil, jen zanechal pocit, co nesmažu. Ani kdybych chtěla. Mám ten časopis a v něm i svůj život a jeho pochopení ....
// Na jednom z amatérsky kreslených obrázků je kačer se smutnýma očima, co ho nikdo nechápe a nikdo mu nerozumí. Protože je jiný. Ošklivý, sám, zamyšlený.
Na tom druhém je v převlečení, za ještě ošklivějšího, osamělejšího, flegmatického. Jak do něj všichni kopou. A on se nevzdává a ukazuje jim krásu. Snaží se o dobro. Hrdina!
Na třetím potkává dívku, co mlčí. Nesnaží se o kontakt. O nic. A jemu přijde zlomená a až moc smutná bez důvodu. Snaží se jí pomoc, i když sám nemá nic. A není mu lépe. Doplňují se, dají si sílu.
A když to ucítili a ona se s ním vžila,
šel dál.
Asi proto, že zkrátka musí existovat smutní kačeři..... //
x
x
A lidé, co milují nádraží. Podívej. Přivezli rohlíky a ranní noviny a další dávku lidských osudů...


 celkové hodnocení autora: 96.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 01.10.2008, 10:31:28 Odpovědět 
   Trpím nespavostí a v noci se ve mně ozval tvůj Kačer a výčitky svědomí, že jsem tě dost kritizoval. Ráno jsem si tvůj text znovu přečetl a podíval se jinýma očima- ne očima sucharského realisty. A uviděl jsem podobenství, nejen proklamované, ale zobrazené do všech detailů i za cenu, že budeš považována za "příliš odlišnou." Najednou vidím, jak je to přesné a vnitřně nádherné. Perličky více než na dně, jakoby stoupaly vzhůru.
Ale to jsou ty různé druhy pohledů a citlivostí, které se v člověku mění a které způsobují někdy nepochopení druhého a jeho textů a někdy velké okouzlení jimi.
Takže: je to zvláštní text a musí se vychutnat bez předsudků a šedého realistického přístupu. Dávám dodatečně jedničku a omlouvám se. Dávám si do oblíbených
 čuk 30.09.2008, 20:45:38 Odpovědět 
   Je dobře hledat perličky na dně. Z prózy je cítit velkou osamělost hrdinky, která má dobré a citlivé srdce. Dopouští se však velké idealizace a určité slepoty a sebeprojekce do druhého. To trochu zbavuje pocity pravděpodobnosti. Líčení hrdiny je jako kouzelnými brýlemi a přitom bez detailnějšího popisu. Text je přetažený do exprese. Chování a vzhled toho muže je v rozporu s připisovanou moudrostí. Byl to opravdu zvláštní blázen a ty jsi byla v opravdu zvláštním duševním stavu, který muže být pro tebe nebezpečný. Na druhé straně vím, že existují magické chvíle prozření, pocitu jako když uvnitř špíny tohoto světa zazní v duši hudba. I tak by bylo dobře ubrat na emocionalitě , spíše ji skrýt, aby jen vystrkovala růžky. Někdy jsou vyjadřované pocity a myšlenky jakoby teatrální či těžko zdůvodnitelně silácké a jednoznačné (podobny výkřikům) Zpracování je místy neurovnané, současně je v textu několik krásných obrazů a postřehů včetně pokusu o pointu (viz poslední věta) Text, který na citlivé a k moudrosti spějící čtenáře zapůsobí. O to větší důvod k určitému přepracování. Lze ocenit soucitný a lidský přístup autorky.
Několik příkladů chybek
Lze velmi pochválit lidský etický přístup autorky
by se a je posbíral: velmi nešikovně napsané. Urážela jeho pohledy? Bez ohledů, bez důvodů, jen s příčinami krve? POhledy byly
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Normal
Katsushiro
Martínek
Govrid
Třpyt
Raba
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr