» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141021

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303487 komentářů :: on-line: 16 ::

:: Penumbra - Volání dalekých krajů ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Penumbra - Procitnutí

Uskar-Arah	publikováno: 30.09.2008, 10:24

4. kapitola Penumbry


	KAPITOLA 4 Volání dalekých krajů Muezzin al-Jaríb sloužil v dambalungské mešitě už padesát let. Každý den se po příkrých schodech a žebřících vyškrabal do nejvyššího minaretu, zapřel se rukama o zábradlí a s hlavou pozvednutou k nebi začal zpívat táhlé, teskné písně, kterými svolával sulmanlámly k modlitbě. Toho dne tomu bylo zrovna tak. Po střechách letěl člověk. Přeskakoval z jedné na druhou, přelézal vysoké ploty a občas se zastavil na nějakém komíně a kontroloval, zda se vydal správným směrem. Tak setrval jen okamžik a už zase svištěl dál jako vítr. Klouzal se po mramorových kupolích sulmanlámlských mešit, šplhal po minaretech a z nich se spouštěl jako pták zase dolů na střechy. Když poprvé uslyšel al-Jaríbův zpěv, stanul na nejnižší kupoli Velké mešity a zaposlouchal se. …a stíny větry odvály pryč z našich snů, až do dáli, a přináší nám svěží vzduch Der-Larniáe - Darnadúch… Víc už toho neslyšel, protože mu vítr znovu zahvízdal kolem uší a on se vydal na poslední část cesty. Přeběhl všechny čtyři kupole mešity, vyškrabal se na tu největší a z té přeskočil na jeden z nižších minaretů. Vyšplhal po jeho stěně až vzhůru, otočil se a skočil. Letěl dlouho, ale nezřítil se, protože vítr byl jeho přítelem a on pánem vzduchu. Dopadl lehce na prostřední střechu další vížky a po ní vyskákal až docela nahoru, do posledního článku minaretu, kde stál čelem k městu al-Jaríb a zpíval písně sulmanlámlů. „Zazpívej mi muarénskou, Dědečku,“ zvolal chlapec, stanuv po boku al-Jaríba. Pohlédl vpřed, na město, třpytící se jako perla uprostřed zlatého podnosu pouště. Tropické slunce právě vycházelo a obzor se tetelil jeho září. Al-Jaríb ukončil píseň vzletným trylkem a otočil se na chlapce. „Ale Kuro,“ řekl mírně, „víš, že sulmanlámlové považují nás muarény za barbary.“ „Vím, Dědečku, vím, a právě proto čekám, kdy jim ukážeš skutečnou krásu našich písní!“ „Snad brzy, nevezme-li si mě Chaistán dříve… Ale copak mi dnes vlastně neseš, Kuro?“ Chlapec zalovil v kožené brašně, kterou měl přehozenou přes rameno, a vylovil několik obálek. „Jako obvykle,“ pokrčil rameny a podal svazek al-Jaríbovi. „Noviny, poštu z Danbamgu a nějaké dokumenty z Přechodů od knihovníka Jaalía. A abych nezapomněl,“ vytáhl ze zadní kapsy kalhot podlouhlý dopis s pečetí ve tvaru prolamovaného L, „ještě expres psaní od pana Laviina. Však víš, Dědečku, toho co ti píše ohledně politiky v Seriku…“ „Jistě, jistě,“ přikyvoval stařec zasmušile a očima klouzal po dopise. „Hm, zdá se, že se na nás valí veliká pohroma, synáčku. Větší, než kdokoliv z nás čekal… Chvíli počkej, napíšu ti zprávu, kterou odneseš panu Warlingovi do hotelu Orient…“ Už když Kuro přeskakoval z Velké mešity na střechu al-Birova nevěstince, ozval se z nejvyššího minaretu silný hlas al-Jaríba, pronášející zlá, černá slova. Kuro utíkal, jak nejrychleji mohl, ale něco z Dědečkovy řeči přeci jen zaslechl. „Lidé, moji věrní, přátelé a poddaní velkého Der-Larniáe! Slyšte zlou novinu, která se dostala k mým starým uším! Z Burdur Seriku vyšla armáda Nastávajícího a míří k nám, do našeho milovaného města! Lide dambalungský, slyš rozsudek své smrti, kterou nad tebou vynesl Uchvatitel! Armády temnot znovu povstaly, aby zničily naši zemi, daly se do pochodu na naše město a až sem dorazí, zastře naše tváře stín! Lidé, dobří lidé, lidé Dambalungu – pospěšte do mešity a modlete se za naše duše u Der-Larniáe, odproste ty, kdož jdou na smrt ve spáry Der-Chaistánovy! Modlete se a věřte! Věřte, lidé!“ --- Warling seděl ve své pracovně v hotelu Orient a na uchu měl přitisknuté sluchátko. V druhé otylé ruce držel doutník a črtal s ním ve vzduchu kouřová znamení. Když dovnitř vešel Kuro a uklonil se, Warling na něj kývl, aby byl zticha a počkal. Kuro se tedy uchýlil do tmavého rohu místnosti a tam si dřepl na bobek. „Jistě, jistě,“ cvrlikal do telefonu Warling pokorně, „poslal jsem na něj svého nejlepšího muže. Ano. Ano. Jistě… Jeho tvář zná v penumbrách každý, vina padne na něj. Ne, s tím si nedělejte starosti, není pod mým přímým velením… Samozřejmě, všechno zařídím. Nemusíte se vůbec obávat, všechno to zabíjení bude brzy zastaveno… Ovšemže, pane. Děkuji vám. Sbohem!“ Warling položil sluchátko a utřel si kapesníkem zpocené čelo. Potom se rozvalil do křesla a párkrát uvolněně popotáhl z doutníku. Až pak si všiml Kuroa. „Ty jsi ještě tady, Kryso?“ zavrčel nerudně. „Co mi neseš?“ „List od pana Jaríba, hibhás,“ uklonil se Kuro znovu a podal Warlingovi dopis. „Nechává pozdravovat…“ „Jasně, jasně, to mě nezajímá.“ Warling roztrhl obálku, vyndal z ní psaní a zběžně ho přelétl očima. V tu chvíli jeho rudý, upocený obličej zbělal a začal se vybarvovat do zelena. Warling vtáhl tváře a vykulil oči. Levý koutek mu zacukal v potlačovaném úsměvu, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. Pomalu odložil dopis na stůl a doutník rozdrtil v popelníku. Sám vzal do ruky pero a ze šuplíku vytáhl čistý arch papíru a začal psát. Když skončil, podal dopis Kurovi. „Máš obálku?“ „Jistě, hibhás, deset glírů, prosím.“ Warling mu dal jeden šári. „Zbytek si nech,“ odtušil. „A teď už běž.“ „Ano, hibhás, děkuji a nashledanou.“ Ve dveřích se ještě zarazil a otočil se k bledému Warlingovi. „Říkal jste panu El-Kalbídnovi?“ „Ano, do kasáren.“ Jakmile se Kuro ztratil, zvedl Warling znovu sluchátko a vytočil číslo. „Změna plánu,“ řekl suše. „Vražda se nekoná.“ Potom otočil dopis od al-Jaríba čistou stranou vzhůru a velikými rudými písmeny na něj napsal TREBORN=JERRY. To bylo poslední, co Warling toho dne udělal. Až do následujícího rána jen ležel v posteli a tiše zíral na rudý nápis. Ani jednou nezamhouřil oka. --- Velitel dambalungské posádky, El-Kalbídna, si již poněkolikáté četl dvě věty zprávy, kterou obdržel od hibháse Warlinga. Jako by jim nemohl uvěřit. Nepřítel před branami. Zahajte útok. Zahajte útok? myslel si. Hibhás se musel úplně pomátnout! On, El-Kalbídna, přeci nemá k dispozici ani sto mužů, poslal je všechny před několika dny do Orjolsenu, aby podpořili carská vojska! Na Warlingův rozkaz! Byl z toho úplně zmatený, nevěděl co si počít. A vlastně mohl dělat jenom jedno – otevřeně sdělit hibhásovi, že se stovkou mužů nemůže čelit tisícihlavé armádě Nastávajícího, a že by bylo rozumnější, kdyby dobrovolně vydali město do nepřátelských rukou. Ale to by hibhás[i/] nikdy nepřipustil. Nikdy. Musel tedy zvolit druhou možnost; vytáhnout do boje. El-Kalbídna si uvázal kolem hlavy turban, připnul k opasku krátkou šavli a v doprovodu dvou soldátů opustil svou pracovnu, aby sdělil svým nejvěrnějším, že na válečném poli je čeká Der-Chaistán s otevřenou náručí. Bůh smrti nám buď milostiv! --- Hjelbëy ještě nikdy nezabil šakala. Žil na poušti už sedm let, ale na to zvíře nikdy nevystřelil, nikdy mu nesetnul hlavu šavlí, když se dobýval do jeho zásob; nikdy nevyřkl proti šakalovi jedinou kletbu. Avšak toho dne, kdy slunce ukazovalo začátek nového měsíce, zabíjet musel, i když ti, kdož procházeli jeho pouští, nebyli právě ničím víc a ničím míň než ubohými šakaly. Přišli se vší pompézností, zbraně a brnění jim řinčely, když se propadali do horkého písku. Jejich tváře byly mrtvolně bledé a ruce bez citu jen s největším vypětím svíraly jílce mečů. Byla to mrtvá armáda, armáda temnot, přicházející z hlubin času. Putovala z Arkádaru, útočiště Nastávajícího, přes Quil-Danbamg a orjolsenské bažiny. Tam vstoupila do Brány tisícího zapomnění a prošla Propastí až sem, do druhé penumbry, do Nozgorothu. A teď byla tady. V celé své mohutnosti a síle, se strašlivými skřeky, z nichž se mu ježila kůže za krkem. Armáda temnot procházela jeho pouští a on ji viděl. Vzal svou pušku, dva vaky s vodou a sušené maso a vydal se ji sledovat. Když se večer válečníci utábořili a rozdělali ohně, Hjelbëy v tichosti povečeřel na vrcholku vysoké duny. Vlažný písek ho hřál na unavených hýždích, voda znovu rozproudila život ve starém těle. Ve vzduchu visela smrt. Hjelbëy nikdy nezabil šakala. Toho večera, kdy se přikradl k táboru nepřítele a písek mu ševelil pod nohama, však přeci jen tasil nůž a zanořil ho do krku spícího zla. Ten pocit zadostiučinění ho naplnil a vroucí krev, která se mu vyřinula na ruce, podnítila jeho chuť po zabíjení. Vytrhl nůž z bezvládného těla a stanul nad dalším válečníkem – ani si nesundal brnění, usnul vsedě, vedle doutnajícího ohně a s prutem na opékání buřtů v bledých rukou. Hjelbëy na něj chvíli hleděl, a potom nechal svou zbraň ochutnat jeho krev. Bezradnost se pomalu vkrádala do Hjelbëyovy mysli a naplňovala ho pocitem prázdnoty. U dvanácté mrtvoly se zarazil. Hleděl do válečníkova bledého obličeje s prázdnýma očima a najednou si uvědomil, že zabil nesprávné. Něco – hlodalo to v něm už dlouho, dříve, než se vůbec doslechl, že do Nozgorothu přichází smrt – něco se mu snažilo namluvit, že jeho oběti nebyly netvoři, že to nebyla vraždící monstra prahnoucí po krvi a bolesti svých obětí. Byli to lidé, podle všeho lidštější než on; jen obyčejní vojáci, vyslaní na křížovou výpravu do země zapomnění. Hjelbëy poklekl vedle tratoliště krve, vpíjejícího se pomalu do chladnoucího písku. Rozepnul si košili a odhalil břicho. Přiložil chladnou ocel ke kůži. Otřásl se. Naposledy pohlédl na hvězdy, zasazené jako démanty v nebeské koruně. „Sbohem,“ zašeptal a jeho krev se v jediném temném okamžiku smísila s krví šakalů, těch šakalů, kteří nyní stáli před branami Der-Chaistána a ptali se: Proč?


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 7		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	30.09.2008, 11:23:44

Líbilo, tento díl má takovou "orientální atmosféru". Když se však podívám na příběh jako celek, zdá se, že v každý částí najdeme jiné hrdiny, kteří vždy odněkud přijdou a zase někam odejdou. Jedinou spojnicí mezi všemi částmi je ono všudypřítomné a zároveň neurčité zlo, které řídí chod dějin a osudy jednotlivých postav. Jsem zvědavý, jaký bude další díl a co přinese, protože tady se zdá, že je samotný příběh postaven jako taková mozaika, kde jednotlivé střípky (samy o sobě) mnoho neznamenají, ale pokud se složí dohromady v nějaký ucelený obraz, možná se (my čtenáři) k něčemu dobereme, třeba k určitému šokujícímu rozuzlení, které nám je (a bude) po částech předkládáno v každém (dalším) dílu Tvého příběhu na pokračování... Tak to asi vidím já... Nakonec, patent na rozum také nemám a nemá ho asi nikdo. Už zde na SASPI bylo snad tisíckrát řečeno, že díla na pokračování se opravdu těžko hodnotí a pokud jednotlivé části logicky a dějově za sebou nepokračují (v nějaké té dějové linii), ale skáčou nejen v čase, ale i prostoru (např. zeměpisné lokace), bez patřičných vodítek a alespoň minimálního vysvětlení, pak tento fakt dokáže čtenáři pěkně zamotat hlavu... ;-) Jedna až Dvě.

čuk	30.09.2008, 10:22:53

Warling se zamíchal do dambalungského boje a vydal rozkaz k boji, zřejmě k obraně města proti Nastávajícímu Je zde časový posuv (vyskytují se carská vojska, brnění), místo děje je vzdáleno. Určitá návaznost na první část děje je dost vzdálena. V textu je mnoho nejasností, nedefinovaných postav. Pro mne je navázání málo čitelné a text téměř nesrozumitelný. SOuběžné děje v různých časových rovinách by měly být lépe pospojovány a uvedeny, čtenář obvykle nebude dumat nad spojením s prvním dílem. Domnívám se, že na čtenáře působící zmatenost ruší napětí příběhu.