|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303489 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Blízko nás ::
 alder |
publikováno: 07.10.2008, 5:53
|
Je to všechno dialog. text psaný kurzívou je jejich vyprávění a vzdycky když je tam odstavec tak mluví ten druhý( střídají se). Snad se v tom dá orientovat.
Někde mám víc čárek než je zdrávo, jinde chybí atd........ |
| |
|
|
Ještě si přiťuknem a než rozejdem se domů, můžete mi pane, povědět něco pěkného, co by mé uši potěšilo.
Dobře tedy. I já bych rád, kdybychom si mohli povídat. Začnu tedy a řeknu vám, co viděl jsem dnes krásného.
Lehce pofukoval větřík, když procházel jsem parkem na předměstí, tam co tuláci dávaj dobrou noc. Živého tvora jsem nezahléd, jen skřivánek nad hlavou mi zazpíval. Pak vznesl se a opodál odletěl. Ztratil se mi v koruně širokého dubu. Jeho zpěv však začal brzo zas:
Hola hej, zpívám všem,
kteří mě slyší,
všem co proplouvají tímto dnem,
Těm, které večer neutiší.
Ale pane, slavík, který zpívá lidskou řečí? To mi nejde dohromady.
Jak to víte moje milá, i vy jste tam snad se mnou byla?
Cožpak i vy ve verších mluvíte?
Pardon, nechal jsem se unést. A teď když dovolíte, budu pokračovat.
I volal skřivánek:
Slyšte, zpívám dál
i když na mě křičí.
Kdo by se těch lidí bál,
sami sebe jenom cvičí.
Neřekl jste pane kdo na něj křičel.
Máte pravdu. Byli to metaři.
Zprvu tam nikdo krom mě nebyl, pak přišli oni a volali:
Halo, ty ptáčku zpěváčku,
zazpívej ještě něco.
Zazpívej třeba, prosťáčku,
jak zametáme kdeco.
A co bylo pak, pane?
Pak se smíchem odešli a na ptáčka nedbali. Ale on zpíval dál. Tu o lidech, tu o zeleni, pak pohádky vyprávěl…
Jaké pohádky?
O královně elfů, zkažené jako celý ten bájný národ:
Na zlatém trůně ráda sedí,
od rána až do noci.
Na poddané shora hledí,
málokdy jim chce pomoci.
A to je vše, to dozpíval a odletěl mi z doslechu. Tak jsem pokračoval v cestě.
Po nějakém čase jsem dospěl k osamělé lavičce. Seděl na ní starý muž a stařec.
Není to stejné? Starý muž a stařec?
Ne. Ten starý muž byl jen starý, stařec byl o mnoho let starší než on, troufám si říct prastarý.
Hovořili spolu. Přesněji začal starý muž, stařec ho jen doplňoval a pak dokončil:
Písmeno po písmenu, slovo za slovem. K čemu to je? Ty znaky na papíru, co znamenají?
Vteřina po vteřině, minuta po minutě. K čemu je ten nekonečný koloběh času? Je potřeba?
Myšlenka po myšlence, představa po představě. Znamená něco ten rozmanitý svět v našich hlavách?
Žijeme z něj?
Zrození po zrození, smrt za smrtí. Je to nutné?
Je.
Jako myšlenka, z níž za čas plyne slovo a z něj písmena na papíře. Tak samozřejmé jako lidská schopnost zaznamenávat a uchovávat v paměti.
Dobré i zlé, živé i neživé, vše co znamená nebo ztotožňuje. Musí zaniknout, co vzniklo.
Časem.
A záleží jen na lidech jak, protože to co zanikne fyzicky, to po čem nezůstane žádný záznam, je pryč navěky a nikdy se už nedovíme, že to vůbec bylo.
Proto zapisuj člověče, co vidíš, cítíš nebo zažiješ či vymyslíš, aby se to uchovalo, protože to co zaniklo a všichni na to zapomněli, jakoby neexistovalo.
Když to poslední stařec řekl, díval se na mě, protože jsem se u nich zastavil a poslouchal.
Myslel to na vás, pane?
Možná, spíš to však bylo na člověka jako takového, na lidstvo.
Potom jsem šel dál a oni už nepromluvili. Dlouho jsem nikoho nepotkal, jen vítr šuměl v korunách stromů. Na konci parku, u maličké brány, posedával na nízké zídce mladý muž.
Zastav se člověče.
Oslovil mě.
Jsem básník a nevím o čem básnit, řekni jedno slovo.
Noc.
Řekl jsem okamžitě.
On zahleděl se do výšin i když obloha ještě byla modrá a pravil:
Na popis noci nemám slova,
někdy je taková, jindy taková.
Svým způsobem bývá snová,
když se k ní měsíc přiková.
Domluvil, seskočil ze zídky a odkráčel do hlouby parku. Já za ním se ohlédl a z parku vyšel ven.
To je vše.
To nebylo ani pěkné, ani krásné, můj pane, ale ani já nic jiného neznám. Teď vám řeknu, co viděla a slyšela jsem dnes.
Pozdě odpoledne, když už se slunce sklánělo k západu, jsem si vyšla do divadla. Spěchala jsem tak cestu jsem si zkrátila přes vedlejší uličky.
To je ale velice nebezpečné, paní.
Ve spěchu mě to vůbec nenapadlo.
Šla jsem a na první malé křižovatce seděl u patníku slepý žebrák po boku s uvadlou chryzantémou. Zaslechl mé kroky a promluvil:
Zdravím vás, mladá paní,
dejte mi kytku z klobouku.
Možná zazpívám vám za ní,
nebo vás zbavím pavouků.
Já povídala:
Jak to víte, že jsem paní,
a ještě k tomu mladá?
Cožpak slepý vyhlédne zas,
když dlouhou dobu strádá?
On na to:
Já poznal jsem to podle chůze,
a zjistil jsem ke své hrůze,
že vidím vaši mladou tvář.
Dobře tedy, povídám, zase tolik nespěchám. Podala jsem mu kytku ze svého klobouku.
Co mi zazpíváte?
On jen položil ruku na květinu ode mě a začal:
Cení zuby ten krutý pes
a oči mu rudým ohněm planou.
Zmatek a bolest mezi nás vnes,
když prošel pekelnou branou.
První hlava povídá, že
moc má lidské maso ráda.
Vybírá si mladé muž
i staršího jejich kamaráda.
Dobytek žere prostřední
a nepohrdne zvěřinou,
když zvoní zvony polední,
do chřtánu jí je naženou.
Poslední stačí
velké kosti.
Chroupe je nevině.
A když není kostí dosti,
sežere ovce v dolině.
Vrať se zpět do pekla
ty ďáblovo zvíře.
Víra v nás se tě nelekla,
hlídej dál bránu v té díře.
To dořekl a už nepromluvil. Nevěděla jsem co si mám myslet, tak jsem se rozloučila a spěchala dál.
Ulice mě dovedla na jedno malé, zapadlé náměstíčko. Bylo tam plno lidí, ale jeden člověk převyšoval ostatní. Mluvil na ně a oni k němu vzhlíželi:
Proletáři všech zemí,
Zapomeňte na práci.
Až naženou vás do podzemí,
Vzdor se z vás poztrácí.
Lid zaburácel a oslavoval mluvčího. Zanedlouho se objevila policie a muže zatkla. Lid se v poklidu rozešel. Já taky odešla.
Netrvalo dlouho a spatřila jsem divadlo. Bylo jen kousek od toho náměstíčka.
Už nepamatuju kdy jsem v tom divadle byla naposled, ale vím že se tam nic nezměnilo:
Nad římsou je tam překrásná atika,
střecha je plechová.
Před bosáží zdobenou socha se zalyká
a vrata tam mají nachová.
Ach ano, chvilku jsem se jen tak kochala tou krásou a potom vykročila k těm nachovým dveřím, velikým jek vrata.
Bylo zamčeno a pod klikou cedulka:
Zavřeno z důvodu špatného stavu budovy.
Spěch byl tedy zbytečný, paní?
Ne tak docela. Za možnost vidět to divadlo to stálo. ¨
Vracela jsem se po hlavní třídě.
A to je vše, pane. Už je tma, měla bych jít domů.
Pokud dovolíte, půjdu s vámi a doprovodím vás.
Ráda půjdu po vašem boku a možná po cestě uvidíme něco opravdu krásného, co by naše oči potěšilo.
Ano, ale i kdyby to snad nebylo pěkné pro oči, uvidíme to společně
a to bude to krásné.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 53 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
