obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lavanna melmë - 11 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 04.10.2008, 5:47  
Tak a je tu další dílek naší příběhové skládanky o elfech a jejich trampotách.
Copak se dnes přihodí Rínonovi?
Zdá se, že mu někdo usuluje o život.
Kdo a proč?
Přežije ty to atentáty?
Dostane se mu časem vysvětlení?
Nebo si bude myslet, že to jsou jen pouhé shody náhod?
Čtěte a uvidíte.
 

XI. – Nehody či náhody?


Vypadalo to, že Rínon opět nabil nabyl vnitřního klidu a vyrovnanosti, dokonce i oči mu zase začaly trochu jiskřit smíchem. Vše se jakž takž vrátilo do obvyklých kolejí, a s princem byla opět rozumná řeč a král konečně poznával svého staršího syna. Nesrovnalosti se vysvětlily, nedorozumění a neshody se odložily stranou a prohřešky se odpustily. Život šel dál. Když byl Rínon v Ilcatirionu, tak hodně volných chvil trávil ve společnosti mladšího bratra a sestry. Dělali společně výlety, jezdili na ryby či lov a někdy se k nim přidával i Mirimon. Takže ve čtyřech vymýšleli různé hry a neplechy, ačkoliv byli již dospělí, někdy se chovali jako malé děti. Rínon se víc opatroval, ale i tak se mu párkrát přihodily dost podivné věci. Jedna z nich se udála za krásného skoro letního odpoledne.
Slunce se hravě schovávalo za mraky, chvilkami zpoza nich vykukovalo a hřejivými paprsky škádlilo skupinku tří elfů nacházející se na cvičné louce asi pět set metrů od paláce. Jeden elf držel v ruce uzdu grošovaného koně, který neklidně pofrkával a přešlapoval na místě, tak ho konejšivě poplácal po šíji. Druhý elf s elfkou seděl na očištěném kmenu stromu, jenž zde byl umístěn jako taková přírodní lavice.
„Myslíš si, že toho koně zvládneš?“ otázal se plavovlásek sedící na stromě. Kýval nohama jako rozjívené dítko a vesele se šklebil.
„No dovol, Dirieli. Samozřejmě, že ho zvládnu. Zkrotil jsem už jinčí a divočejší hřebce,“ ohradil se Rínon a prohrábl prsty hustou šedobílou hřívu koně.
„Ai, jasně, to jsem nevěděl, že sis našel zalíbení v hřebcích, bratře. Já myslel, že ty rád jen klisničky,“ rošťácky se zazubil mladší princ.
„Dirieli, přestaň si dobírat Rínona!“ Napomenula ho Anneris spočívající vedle něho na kmeni. „A kdyby to někoho zajímalo, tak bych si toho koně dokázala ochočit sama.“
„Tohle ti nevyvracím, ale dokud nebude mírný jako beránek, tak tě na něho nepustím,“ odvětil rozhodně Rínon. Pohladil koně, ten zafrkal, elf dal nohu do třmenu Hřebec se začal ošívat a popocházet. „Klid hošku, jen si na tebe vyskočím.“
Ale kůň stále přešlapoval a otáčel se do kola, takže Rínon měl jednu nohu ve třmenu a na druhé poskakoval jako vrabec, ale nemohl se vyhoupnout na horu, protože oř byl velmi neklidný.
„Nepotřebuješ pomoct?“ otázal se Diriel se smíchem, když viděl svého bratra hupkat po jedné noze kolem koně.
„Ne, to zvládnu,“ odseknul. Pak se kůň na okamžik zastavil, což mu umožnilo se pořádně odrazit a vyhoupnout se do sedla.
Kůň pod jeho nevelkou váhou znervózněl ještě víc a začal si dělat, co chtěl. Couval pozpátku, pak do boku, točil se na místě, a když mu Rínon dal nohama povel k chůzi vpřed, začal se oř vzpínat na zadní a hrabat ve vzduchu předníma i končetinami.
„Uklidni se, divochu. No, tak neblázni, nechci ti ublížit.“ Mluvil na rozrušeného koně a rukama pevně svíral uzdu.
„Tohle bych taky zvládnula,“ namítnula Anneris s povzdechem.
„Věřím ti, ale tenhle hřebec je na tebe příliš divoký,“ pronesl Rínon a snažil se umírnit koně, který se pod ním vzpínal.
„Ha, co tím chceš říci, bratříčku? Že pro mě se hodí jedině starý, vypelichaný, líný valach, který se plouží rychlostí hlemýždě?“ otázala se s hraným rozhořčením elfka.
„Tak jsem to nemyslel,“ ucedil Rínon skrz zaťaté zuby a přitahoval koni otěže, pak je popustil a poplácal po boku. „Hodný hoch,“ pochválil koně, když se zklidnil.
„Ai, je mi to jasné, živelní koně se hodí pouze pro muže, že ano? A žena má mít klidného valacha anebo klisnu. Tsc, s tím jdi někam, takový předpotopní názor bych zrovna od tebe nečekala.“
„Já ale nic takového neřekl,“ namítnul Annerisin starší bratr.
„Ale myslel sis to, není to pravda? Ach jo. Není nic lepšího, než se vyšvihnout na neosedlaný hřbet bujného hřebce, uhánět s ním po louce přitisknutá k mohutné šíji a splynout s ním v jedno tělo. Och to je krása,“ zasnila se s úsměvem Anneris.
„Hmm? Splynout v jedno s neosedlaným hřebcem. Jo to musí být něco úžasného,“ prohodil Diriel s významným pohledem. „Ty ráda obsedáváš bujné hřebce, viď? Hlavně jednoho ztepilého plavovlasého hřebečka, že? Už jsi ho dostatečně zkrotila? Nebo ještě není dost vycvičený a vyhazuje? Umí tě dobře povozit? Jízda s ním musí být skvělá a velmi uspokojující,“ uchechtnul se a oči mu šibalsky zazářily.
Anneris se začervenala při bratrově choulostivé narážce.
„Kdyby tě tak slyšel Mirimon, jak neuctivě o něm mluvíš v jeho nepřítomnosti, tak by ti vyčinil.“
„Houby s octem. Neurazil by se, naopak, byl by potěšen, protože je to pro muže poklona být přirovnám k bujnému a výkonnému hřebci,“ odtušil Diriel. „Že jo, Rínone?“ Obrátil se na svého bratra.
„Určitě by tím rozhořčen nebyl, spíš by se divil, že o mě takto mluví Anneris. Ale je lepší být přirovnán k hřebci než k vykleštěnému valachovi.“ Mrknul spiklenecky na Diriela.
„Ai, máš pravdu. Valach si chudáček už ani nevrzne, ale hřebec si dopřává, kdykoliv má chuť.“ Zasmál se Diriel a šťouchnul sestru do boku. „Tak nám alespoň naznač, jestli jsi s ním spokojená? Máš ho zkroceného anebo mu dáváš volnost?“ vyzvídal mladší bratr.
„Do toho ti nic není, Dirieli,“ odsekla Anneris podrážděně. „Já se tě taky nevyptávám, jak jsi spokojený se svými spolunocležnicemi. A krom toho na tom není nic špatného, mít jen jednoho stálého partnera. Já jsem s ním ráda a po všech stránkách mi dokonale vyhovuje. Nemusím ho k sobě nijak poutat ani krotit. Nemám to zapotřebí, za to ty neustále krotíš nějaké ty divoké klisničky. Jen počkej, až si tě nějaká ta nezkrotná klisnička omotá kolem prstu a nasadí ti ohlávku, pak budeš jako beránek a divokost tě přejde,“ vrátila mu narážku Anneris.
Rínon sedící na koni se zachechtal oné poznámce, tak od srdce, že div nespadl dolů.
„To se nestane, na světě není žádné taková, která by dokázala hřebce Diriela zkrotit, možná na chvíli přilákat, ale v žádném případě ochočit. Jsem příliš bujný jen pro jednu kobylku,“ naparoval se plavovlasý elf tak, že kdyby byl mýdlová pěna, jistě by praskl.
„Hlavě abys nepuknul pýchou jako bublina.“
„Bubliny, hmm, ty krásné oblé tvary, jo takové já mám moc rád,“ zahlaholil a rukama ve vzduchu naznačil siluetu ženského těla.
„Ach bože, dokážeš myslet taky na něco jiného než na sexuální choutky?“ dotázala se Anneris mladšího bratra.
„Ano, nebo vlastně ne. Já nevím, protože sexuální náboj je ve všem, co je kolem nás,“ pokrčil rameny plavovlásek.
„Ty jsi hrozný, Dirieli,“ posteskla si elfka a uštědřila mu jemný štulec do žeber.
„Vůbec nejsem strašný, jen mám zdravý milostný apetit. Na tom není nic špatného,“ hájil se vehementně mladší princ.
„To víš, to jsou ty nevybouřený hormony,“ poznamenal culící se Rínon, který nyní pomalým krokem vodil hřebce v malém kruhu, pak s ním přešel do klusu. „Že jo, chlapče, ty máš taky plno rozbouřených hormonů, ale já ti je zklidním.“ Popleskal koně po šíji a dal mu pobídku ke cvalu.
Grošovaný hřebec ladně cválal po vydupaném kruhu na cvičišti a pofrkával si.
„Tak je to správně, krasavče, hezky poslouchej a nezlob.“ Chválil ho hnědovlasý elf.
„Je to opravdu krásný kůň, má statnou šíji, širokou plec, pružné tělo a štíhlé nohy. Půvab sám.“ Rozplývala se Anneris při pohledu na koně.
„Jo, v tom s tebou musím souhlasit,“ přisvědčil Rínon. „A teď se podíváme, jak umí skákat.“
Popohnal koně do rychlého běhu a navedl ho na dřevěnou překážku. Grošák přicválal k bariéře a ladným skokem se přes ni přenesl a dopadl na trávník za ní.
„Páni, to byl tedy parádní skok,“ pronesl v údivu Diriel. „Je to fakt dobrý skokan.“
„Ai, to tedy je,“ přitakala Anneris.
Seděli na kmeni a pozorovali, jak Rínon rajtuje na koni, projížděl ho nyní ve velkém kruhu a přeskakoval s ním rozestavěné překážky. Zdálo se, že grošák má ze skoků radost a svižný běh mu dělá dobře.
Anneris upírala zrak na krásného koně a pozorovala hru svalů pod kůží. Rínon kolem nich procválal a najel na další překážku, přes kterou se hřebec přenesl s lehkostí vážky. Bylo to skvostné zvíře hodné obdivu. Pak elfka zaměřila pohled na udusanou hlínu cvičiště a všimla si něčeho, co tam ještě před několika okamžiky nebylo. Černá, štíhlá, dlouhá a pokroucená věc.
„Dirieli, co je to?“ Poukázala na ten předmět.
„Já nevím,“ pokrčil nevšímavě rameny. „Že by klacek?“
„Ne, hýbe se to. Had. To je had. Ale ne,“ povzdechla si elfka, protože Rínon s koněm překonal jednu z překážek a nyní mířil rovnou na plazícího se hada. Anneris sklouzla z kmene, postavila se na zem a zakřičela. „Pozor!!“ Ale bylo pozdě.
Černý had se skroutil do obranné pozice, napřímil se a výstražně zasyčel. Hřebec se vylekal této živé překážky, vzepnul se na zadní. Tento nečekaný pohyb překvapil Rínona, který jako přezrálá švestka sletěl z koně na zem. Jen to v něm hrklo a prasklo mu v noze. Kůň zbaven zátěže se rozběhl na louku. Rínon ležel v prachu s vyraženým dechem.
„Rínone!!“ vyjekla Anneris vyděšeně a vyrazila k němu. Při běhu ještě houkla na bratra, který již také seskočil z kmene. „Jdi do paláce a přiveď pomoc. Hned!“
Diriel nic nenamítal a rozběhl se ke královskému sídlu.
Anneris utíkala k bezvládně ležícímu elfovi a uvědomila si jednu podivnou věc, po černém hadovi tu nebylo ani stopy, jako by se vypařil. Tím se teď nezabývala, bratr byl přednější. Přiklekla k němu na prašnou zem. Položila mu ruce na ramena a lehce jím zatřásla.
„Rínone, vzbuď se, slyšíš mě? Prober se!“
Nic, tak s ním opět zacloumala. V tu chvíli se nadchl, rozkašlal se a vytřeštil na sestru zlaté oči.
„Co se stalo? Jak to, že jsem na zemi?“ Otázal se překvapený elf.
„Kůň se splašil a shodil tě.“
„Jo, už si vzpomínám. U všech svatých, kde se tam ten had vzal?“ otázal se a lapal po dechu.
„To nevím, ale už je zase pryč.“ odtušila Anneris. „Jsi v pořádku?“
„Řekl bych, že krom pochroumané pýchy jsem v pohodě,“ pronesl Rínon, zvednul se na rukou a
posadil se. Anneris ho podpírala paží. Pak se pokusil vstát, ale když se chtěl opřít o levou nohu, zavil bolestí jako zbitý pes.
„Co je ti?“ Ustaraně ze sebe vyhrkla elfka.
„Tak mám neblahý pocit, sestřičko, že jsem si při tom pádu asi zlomil levou nohu,“ zkonstatoval Rínon věcně.
„No, tak to ještě scházelo.“
„Nedělej z toho žádnou vědu. Kosti srostou a za chvíli zas budu jako rybička. A teď mi pomoz vstát, prosím, sám to nedokážu,“ požádal ji Rínon.
„Jsi zraněný, měli bychom počkat, až přijde pomoc,“ zaprotestovala jeho sestra.
„Anneris, já neumírám, jen jsem si pochroumal jednu nohu, ale tu druhou mám v pořádku. Tak přestaň bědovat a podej mi ruku.“
„Jak myslíš,“ odsekla elfka.
Anneris vstala ze země, podala mu ruce a za Rínonova vydatného přispění mu pomohla (se) postavit se na zdravou nohu. Pak si dala jeho levou paži kolem krku a podepřela ho. Rínon se na ni pověsil, poskakoval na jedné noze a společně pomalou chůzí zamířili k paláci.
„Co bude s tím hřebcem?“
„Vypadá to, že je pořádku, na rozdíl ode mne. Necháme ho proběhnout a uklidnit se a já pak pro něho pošlu někoho ze stájí, aby ho chytil a přivedl domu.“ Řekl Rínon a syknul skrz zaťaté zuby, protože ho loupnulo v poraněné noze.
„Bolí to moc?“ položila mu starostlivou otázku sestra.
„Trochu, ale dá se to vydržet.“
Tak se společně belhali přes cvičnou louku k elfímu zámku. Anneris ho podpírala a Rínon poskakoval. Byli kousek za polovinou cesty, neb rychleji jít prostě nemohli, když se proti nim řítil Diriel následovaný rudovlasým léčitelem Arestorem v dlouhém zeleném rouchu a dvěma elfy v palácovém stejnokroji, kteří nesli nosítka pro raněného. Za několik minut k nim doběhli a princezna s Rínonem se zastavila.
„Toron nin, jak ti je?“ Položil mu otázku Diriel.
„Ujde to, ale do tance mi není,“ usmál se Rínon bolestivou grimasou.
„Výsosti, co se stalo?“ zeptal se ustaraně léčitel.
„Shodil mě kůň, řekl bych, že jsem si něco při pádu udělal s nohou,“ řekl Rínon a zaskučel, když mu nohou projela ostrá bolest.
„Pojďte, položte se na nosítka a muži vás odnesou na ošetřovnu, tam se na vás hned podívám a ošetřím vás, můj princi.“
„Nejsem žádný lazar, nepotřebuji, aby mě někdo nosil. Myslím, že se dokážu do domu uzdravování dostat i po svých,“ zavrčel a zamračil se Rínon.
„Bratře, my víme, že jsi silný muž a dokážeš mnoho věcí, které si zamaneš, ale bude rychlejší, když tě tam odnesou. Takhle bys mohl poskakovat po jedné noze ještě hodinu. Buď rozumný, lehni si na nosítka a nech je, aby se o tebe postarali,“ nabádala ho něžným vemlouvavým hlasem Anneris.
„Nu dobrá,“ povzdechl si Rínon odevzdaně.
Nechal se tedy naložit na látková nosítka a léčitelovi pomocníci se s ním vydali zpět do paláce a mistr léčitel upaloval za nimi. Anneris i Diriel hleděli za vzdalujícími se postavami. Elfka si rukama objala paže a mírně je třela. Diriel jí položil dlaň na rameno a chlácholivě pronesl.
„Bude v pořádku, uvidíš.“
„Já vím. Tohle mi starost nedělá. Je jiná věc, ze které mi běhá mráz po zádech.“
„Asi ti nerozumím.“
„To s tím hadem bylo tak velmi podivné. V jedné chvíli tam byl, a pak zase zmizel,“ řekla Anneris a na tváři se jí usadil podivně zamyšlený výraz a obočí se jí mračivě svraštilo.
„Nezatěžuj si hlavu takovými myšlenkami. Někteří hadi se umí plazit hodně rychle,“ prohodil konejšivě Diriel.
„Nemyslím si, že to byl obyčejný had. Objevil se a zmizel tak, jako by tam byl přivolán kouzlem.“ poznamenala znepokojeně elfí princezna.
„Kouzlem?“ podivil se mladší elf. „Anneris, jsi v pořádku? Kde by se tu vzala kouzla? V Ilcatirionu není žádný čaroděj. Co by tu dělal? A pokud by tu byl, tak proč by chtěl ublížit našemu bratovi?“ Otázal se Diriel.
Anneris proběhla hlavou vzpomínka na jeden dávný rozhovor.
„Je to hodně dávno, Dirieli, ty se na to zřejmě nepamatuješ, ale byl tu jeden čaroděj, který vyhrožoval, že Rínonovi ublíží,“ špitnula elfka.
„Vážně? Že o tom nic nevím. A proč se o tom, bratr nezmínil?“
„Ach, řekněme, že o tom nevěděl a pořád ještě neví.“
„A jak to, že o tom víš ty?“ pozvedl tázavě obočí.
„Slyšela jsem, jak někdo říkal, že zaslechl, že to ten čaroděj říkal, ale pak zmizel a zapomnělo se na něj,“ odvětila Anneris.
„Ale proč mu chtěl ublížit? Rínon mu snad něco udělal?“
„Já nevím, toron nin. A neber mě moc vážně, jen myslím nahlas a mám asi trochu bujnou fantazii, kterou šálí vzpomínky.“ Mávla nad tím rukou. „Vůbec si mě nevšímej a to, co jsem řekla pust z hlavy. Máš pravdu, je to hloupost, Dirieli, byl to jen obyčejný had a shoda okolností.“ Nejistě se pousmála na bratra.
Diriel jí úsměv vrátil.
„Prostě, si se jen lekla a tvá obrazotvornost se pustila na špacír. Pojď, půjdeme domů a mrkneme se na našeho statečného bratra.“
Přikývla. Diriel jí nabídnul rámě, Anneris se do něho zavěsila a vydali se po louce k paláci, kde chtěli zavítat na ošetřovnu k léčiteli, aby se přesvědčili, že to opravdu byla jen zlomená noha, co Rínona trápilo.

* * * * * *

Ano, princ měl skutečně naštípnutou lýtkovou kost. Léčitel mu ji ošetřil, pevně zajistil dlahou a věnoval mu pěkné berle, aby mohl chodit. Zlomenina se rychle zhojila a už za měsíc zase směle rajtoval na koni. Nikdo víc nebádal nad tím, jak se přihodilo, že se na louce objevil černý had, který vyplašil koně, dokonce ani Anneris se tím již v mysli nezabývala. Všichni to brali jako pouhou náhodu, neviděli za onou příhodou nic podivného. Takže neměli důvod, proč o tom déle diskutovat. Rínon byl zdráv a pln síly. Vše se nacházelo ve starých vyjetých kolejích. Tak čas běžel vpřed a plynul poklidně jako voda v řece. Diriel často doprovázel svého bratra na výpravách či lovech. Na určitou dobu se z nich stala nerozlučná dvojka a prožívali společně různá zábavná, nudná i napínavá dobrodružství. Účastnili se mnoha slavností, náročných závodů koní, lukostřeleckých klání, honů, výprav za skřety i dreoly, chodili na ryby, navštěvovali různé kouty elfských zemí a samozřejmě proháněli děvčata. Diriel pokaždé, když se dostali do nějakého elfského osídlení, a Rínon jen někdy, když měl opravdu veselou náladu a chuť na společnost krásné děvy. Což bývalo spíš výjimečně než pravidlem.

* * * * * *

Jednou, mohlo to být tak necelých pět set let po té příhodě s hadem, přijeli na návštěvu ke strýci - králi Elgalenovi do Timpinallë. Byli totiž pozváni na podzimní loveckou sezónu. Na velký královský hon. Celé Mlžné údolí touto slávou žilo a muži se již těšili na pořádnou projížďku lesem a na lov, který měl zajistit potřebné zásoby masa na zimní období. Před královským domem se shromáždila družina asi pětatřiceti zdatných lovců, mezi nimiž byl plavovlasý princ Diriel, po boku mu stál Rínon a vedla nich jejich bratranec Ellendir a dokonce i jako jediná ženy ve skupině jejich sestřenice - princezna Nellas Tiris-orono. Elfové i elfka, jež byli oděni v loveckém oděvu, a usazení na koních, čekali na požehnání lovecké výpravy. Po chvíli se otevřely prosklené dveře na hlavním balkónu královského domu a vyšel z nich sám král Elgalen doprovázen svou půvabnou černovlasou ženou - královnou Geylian. Královský pár zářil vznešeností a elegancí. Elgalen vysoký ztepilý muž spanilé tváře oblečen ve zlatočerném šatu vypadal vskutku majestátně a na antracitově černých vlasech mu seděla zlatá koruna, která znázorňovala štíty Hvězdných hor. V každém štítu byl zasazen drahokam, jenž barevně zářil v podzimním slunečním svitu. A paní Geylian, oděná v bílozlaté říze a s jemnou zlatou korunkou s hvězdičkami umístěnou v kovově lesklých vlasech, vyzařovala kouzelnou auru kolem své osoby. Došli až ke krásně vyřezávané balustrádě a pokynuli lovcům na pozdrav a oni jim pozdrav oplatili hlubokou úklonou v sedlech. Král se pustil své ženy, opřel se rukama o zábradlí a pronesl hlubokým hlasem, který se jako ozvěna nesl celým Mlžným údolím.
„Mantúlië tene, mí drazí přátelé a příbuzní. Dnešní den je krásný a jako stvořený pro hon. Tak tedy budiž požehnán dnešní lov a přeji vám úspěšný návrat s bohatou kořistí. Ať vznešená Elentari opatruje vaše kroky a dopřeje vám svou přízeň.“
„Budiž požehnám dnešní hon a započat hned, jakmile ušlechtilá Meridian přijme náš dar.“ Pravila zvonivým altem královna.
Vzala vavřínový věnec, který držela v ruce a vyhodila jej vysoko do vzduchu. Kruh svinutý ze zelených listů a rudých bobulí jeřabin se pomalu snášel dolů a nakonec dopadl do hučícího vodopádu, který tekl poblíž králova sídla. Všichni účastníci lovu zajásali, když bohyně vod přijala dar.
„Ať vám bohové přejí štěstí,“ dodala paní Geylian z Timpinallë.
Poté se celá družina doplněná několika pomocníky, kteří měli shromažďovat ulovenou zvěřinu, dala do pohybu a vyrazila do hustých Elestelských hvozdů. Skupina lovců projížděla po stezkách mezi stromy a stopovala lesní zvířenu. Stříleli zajíce, bažanty, koroptve, tetřevy, divoká prasata, srnce i jeleny. Lov se dařil opravdu dobře, zvěře bylo plno a každý něco ulovil. Diriel se chlubil kancem a čtyřmi koroptvemi, Ellendir měl na svém štítě připsáno sedm zajíců, tři bažanty, Nellas nezůstávala pozadu a ulovila pět tetřevů a jednoho srnce. Ani Rínon se nenechal zahanbit a skolil jedno divoké prase, dva zajíce a dva bažanty, pak zahlédl mihnout se v křoví rozložité paroží mohutného jelena.
„Ten dvanácterák je můj!“ Prohlásil odhodlaně. „Vydám se přímo za ním, Dirieli zkus mi ho nadehnat zleva a ty Gillyone zprava,“ požádal bratra a jednoho z elfských přátel.
Oba muži přikývli na srozuměnou a vydali se za jelenem.
Rínon popohnal koně vpřed skrz houštinu a hnal se za svou kořistí. Jelen mu zatím unikal. Projížděl kapradím, borůvčím, přeskakoval spadlé kmeny a jiné překážky. Dvanácterák měl namířeno na nevelkou paseku a Rínon ho stále pronásledoval. Už se chystal sáhnout po luku, aby mohl zamířit, ale objevil se předním spadlý kmen porostlý mechem. Pobídl koně do slabin, oř se odrazil a plavným skokem se přenesl přes přírodní zábranu. V ten moment, kdy kůň dopadl kopyty na zem, až mu od nich odlétaly drny, ucítil Rínon ostrou bodnutí v hrudi. Bolest ho naprosto oslepila, vzala mu všechnu sílu a náraz jej vyhodil ze sedla. Po zádech letěl vzduchem a po několika vteřinách přistál na trávou a mechem pokryté zemi. Pád byla poslední věc, co si pamatoval, a když se octnul skolený na lesním podrostu, ztratil vědomí. Kůň běžel dál lesem i bez jezdce. Střetnul se s Dirielem, kterému bylo divné, že kůň jeho bratrovi utekl. To bylo podezřelé, značilo to, že se Rínonovi zřejmě něco přihodilo. Rychle se vydal tím směrem, odkud kůň přiběhl, a po několika okamžicích ho našel. Spatřil svého bratra bezvládně ležet na mýtině kousek od starého spadlého stromu. Z levé horní části prsou mu trčel šíp a látka kolem dříku se začínala barvit rudým krvavým květem. Diriel seskočil z koně a pospíchal k zraněnému elfovi. Kleknul si k němu, Rínon ho však nevnímal. Položil mu ruku na hruď, cítil mělké nádechy a sotva znatelný pomalý puls. Žil, ale vypadalo to s ním bledě. Rychle sáhl k pasu, kde měl malý svolávací roh a zadul na něj signál volající o pomoc. Během několika minut se na mýtině objevil první elf. Byl to Gillyon jeden z hvězdných elfů.
„Volal si, princi?“
„Ano, potřebuji pomoci, pro bratra.“
Teprve nyní si lovec uvědomil přítomnost elfa nehybně ležícího na zemi. „Och u Manar, co se stalo?“ Otázal se, přistoupil blíž a přikleknul.
„Nemám zdání, našel jsem ho tu ležet v bezvědomí s šípem v hrudi. Musíme ho co nejrychleji dopravit do Timpinallë, jinak to nepřežije,“ Diriel se snažil být na povrchu klidný, ale uvnitř se třásl a měl neuvěřitelný strach, že o bratra přijde. „Potřebujeme posilu a to hned.“ Znovu sáhl po rohu a zatroubil na něj.
Gillyon se skláněl nad Rínonem, obtočil prsty kolem dříku šípu a chtěl ho vyjmout z rány, ale Diriel ho zastavil.
„Co to děláš?“ Otázal se ho podrážděně. „Pokoušíš se ho snad zabít?“
„Ne, můj pane, jen chci vytáhnout ten šíp,“ odvětil černovlasý elf.
„Pokud to uděláš, vykrvácí dřív, než ho dovezeme do Timpinallë. Ten šíp musí zůstat tam, kde je, vytáhne ho až léčitel, jinak Rínon zemře. Chápeš?“
„Promiň, princi, to jsem netušil.“
„No, tak teď už to víš, jdi a sežeň muže, kteří mi pomohou jej odvést k mistru Laurëmu,“ přikázal elfovi Diriel.
Gillyon vyskočil na nohy a vydal se vyhledat pomoc. Diriel seděl na patách, skláněl se nad nevědomým těle svého sourozence, v jedné ruce svíral jeho dlaň a druhou měl položenou na jeho čele a mluvil k němu.
„Nevím, zda mě slyšíš, toron nin, ale věř mi, že nedovolím, abys mě opustil. Nedopustím tvou smrt bez boje. Nevzdávej se, prosím. Rínone ty musíš žít, nechoď za věčným světlem, ještě ne. Ještě nenastal tvůj čas.“
Rínon stěží dýchal, srdce bilo velmi pomalu a oči měl zavřené. Pokožka chladla a bledla. Krvavá skvrna na jeho šatech se pozvolna po milimetrech zvětšovala, ale kdyby vyjmuli šíp, byl by na tom mnohem hůř. Diriel zaslechl hlasy přicházejících elfů, pomoc se blížila. Přesto se bál, že ho nedopraví do Mlžného údolí včas. Z očí mu začaly téct slzy, bál se, že Rínon zemře.

* * * * * *

Bíle vymalovaný pokoj byl prostě zařízený, jen stolek, dvě židle a jedna rozložitá postel se sněhově bílým povlečení. Pod přikrývkou ležel nehnutě do půli těla svlečený hnědovlasý muž a kolem ramene a levé horní části hrudi měl úhledně uvázaný obvaz. Hnědé vlasy slepené potem rámovaly oválný pobledlý obličej s téměř bezkrevnými rty. Bílé plátno naprosto kontrastovalo s jeho popelavě šedou pokožkou. Nyní tu byli kromě něho ještě dva muži a dvě ženy, které držely stráž u lůžka raněného.
Otevřeným oknem do pokoje proudil vlahý vítr, byl slyšet tichý hukot vodopádu a skrz průhledné záclony pronikalo světlo a dopadalo přímo na postel s elfem.
Sluneční paprsek ho pošimral na víčkách, zkusil otevřít oči, ale šlo to ztěžka. Připadal si příšerně unavený. Něco vlhkého mu svlažilo vyprahlé rty. Zpitvořil obličej do prapodivné grimasy a zamručel. Zaslechl špitavý ženský hlas, který měl v sobě plačtivý nádech.
„Ó bože všemohoucí, probírá se.“
Zdálo se mu, jako by ten hlas patřil jeho matce. Což bylo podivné. Co by královna Dalian dělala v Timpinallë? Jak to, že leží v posteli? Uvědomil si. Proč si připadá tak šíleně zdecimovaný? V hlavě mu vířilo plno otázek, na které by rád znal odpověď. Pokusil se pohnout, ale levým ramenem a stejnou částí prsou mu projela palčivá bolest a donutila ho zasténat. Opět vyzkoušel otevřít oči a tentokrát se mu to povedlo. Ozval se další vzlykavý povzdech. Zaostřil pohled, mírně natočil hlavu za tím zvukem a upřel zrak na postavy dlící u jeho lože. Dobře poznal ženu sedící na židli. Byla to opravdu jeho matka a plakala. Popotahovala a kapesníkem si otírala slzy tekoucí jí po lících. Za ní stál jeho otec, ruce měl položené na jejích ramenou a oči se mu leskly zadržovanými slzami. A vedle nich seděla v křesle Anneris, v ruce též mačkala kapesník, vzlykala, oči měla zarudlé a víčka naběhlá od pláče. Tohle nechápal. Bylo to jako pohřební sešlost, ale on přeci neumíral, nebo snad ano? Pootevřel slepená ústa a zachroptěl.
„Co tu všichni děláte? Proč se tváříte, jako když jste na pohřbu?“
„Ach, Darneli, žije, žije,“ povzdechla si naříkavě Dalian.
Rínonův otec konejšivě hladil manželčina ramena a mlčel, protože měl dojetím stažené hrdlo. Natočil hlavu na druhou stranu a tam stál Diriel, taky vypadal dojatě, ale byl jediný, kdo nějakým způsobem vzal na vědomí jeho otázku a dokázal mu na ni odpovědět, neboť zbytek osazenstva byl poněkud citově rozpoložený a neschopný komunikace.
„Ayá, Rínone, vítej zpět mezi námi,“ Diriel stojící u jeho postele se opatrně posadil na postranici. „Měli jsme velký strach, bratře, že jsme tě ztratili. Byl si na hranici života a smrti.“
„Jak… jak dlouho jsem byl mimo?“ Otázal se unaveně a na sucho polknul.
„Pět dní a nocí, už jsme skoro nedoufali, že se probereš.“
„Dal bys mi vodu?“ Diriel mu dal napít trochu vody, a pak se Rínon zeptal. „Co se mi vlastně stalo?“
Jeho hlas zněl poněkud zastřeně a chraplavě.
„Při lovu tě zasáhl šíp přímo do hrudi, jen o pár centimetrů minul srdce,“ odpověděl mu Diriel.
„Kdo byl tak šikovný, že si mě spletl s vysokou?“
„Tak na to bych taky rád znal odpověď,“ pronesl Diriel. „Vím jediné, že to nebyl nikdo z naší družiny. Zjišťoval jsem, komu patřil ten šíp a vyzkoumal jsem to, že všichni z našich lidí měli šípy s šedými letkami anebo bílé letky s černými či rudými pruhy. Jenže šíp, který tě trefil, měl letky černé a hrot nebyl ulit z kovu, ale vyrobený z tmavého horského skla. Měl si neuvěřitelné štěstí, kdyby ten hrot narazil na kost, roztříštil by se, a už by ti nic nepomohlo,“ dodal plavovlasý princ.
„Takže střela určená k zabíjení,“ zkonstatoval unaveně Rínon a zavřel na pár vteřin oči a zas je otevřel.
„Ano, nejspíš byl v lese kromě nás ještě někdo jiný a ty ses mu připletl nevědomky do rány.“
Rínon pokývnul hlavou, ale zasténal, protože ho zabolela hojící se rána. Opět zavřel oči, aby zaplašil tepavou bolest ve zranění.
„Asi tě necháme odpočívat, jsi příliš vysílený.“ Řekl Diriel, vzal bratrovu ruku do své a jemně ji stiskl na znamení, že s ním soucítí, a pak se zvedl z bočnice.
Rínon si povzdechl, pozvedl ztěžklá víčka, otevřel oči a podíval se na rodiče.
„Nana?“ oslovil královnu Dalian.
Ta se hned zvednula ze svého místa a přistoupila k raněnému.
„Ano, můj chlapečku.“ Stále v jejím hlase slyšel pláč. „Jsem tady, zlatíčko.“ Natáhla paži a něžně ho a mateřskou láskou pohladila po zpocených vlasech.
„Jak jste se sem dostali?“ Položil jí otázku.
„Diriel nás telepaticky kontaktoval, vzali jsme draky a hned jsme přiletěli, abychom byli s tebou. Nedokázali bychom nečinně sedět doma a čekat na zprávu, která nám mohla oznámit, že si zemřel.“ Vysvětlila mu matka a posadila se na postranici. „Nahnal jsi nám tolik strachu, Rínone. Zničilo by mě, kdybychom o tebe přišli.“ Vzlykla královna, ale nyní v tom byla slyšet úleva. „Ach, chlapče, jsem tak šťastná, že jsi na živu.“ Naklonila se k němu, políbila ho na čelo a pevně objala.
„Au,“ zasyčel Romon, bolestí se mu zatmělo před očima.
Dalian se odtáhla. „Ach, promiň, broučku, já si to neuvědomila. Moc to bolelo?“
„Ne, jen trošku.“ Zmoženě se usmál na matku.
„Tak to jsem ráda. Jak se cítíš?“
„Kromě toho, že mě brní a bodá v tom zranění, dost unaveně, nana, jako bych celé roky nespal.“ Odvětil na matčinu otázku.
„Chápu, tak odpočívej. Nabírej sílu, aby ses brzy uzdravil. Necháme tě spát. Dobrou noc, synku.“ Opatrně se naklonila a věnovala mu ještě jeden polibek na čelo, pak se zvednula z postranice, narovnala se a přešla k manželovi, který ji pevně objal. Darnel ovinul paži kolem ženiných ramen, přitáhl ji k sobě, podíval se na syna, věnoval mu úsměv plný podpory a účasti a pronesl.
„Zotav se co nejdřív, inya yondo. Dobře se vyspi.“
Rínon neodpověděl, jen nepatrně pokýval hlavou spočívající na polštáři. Král s královnou se otočili a opustili pokoj. Anneris se přiblížila k chorému bratrovi, naklonila se a taky mu dala políbení na čelo a tvář.
„Vyděsil si mě, toron nin. Teď je hlavní, že si se probral a že se zase dáš do kupy. Odpočiň si.“
Řekla elfka.
Diriel obešel postel a postavil se vedle ní.
„Potřebuješ klid, dobře se vyspi, bratře.“ Pronesl plavovlasý elf, vzal Anneris za ruku a společně se odebrali ven z místnosti.
Rínon si povzdechl a hrudí mu projelo ostré bodnutí. Začínal tu ránu cítit čím dál víc. Zavřel oči a nechal se ukolíbat léčivým spánkem.

Rínon se opět probudil o několik hodin později. Když otevřel oči, tak pokoj byl ponořený do šeravého světla a osvěcovaly ho olejové lampy. Nikdo z princových příbuzných tu nebyl, ale na židli seděl černovlasý elf. Vypadal velmi ušlechtile, oděn byl v dlouhém tmavě modrém oděvu se stříbrným lemováním. Na krku mu na řetízku visel kulatý medailon s osmicípou hvězdou v modrém poli a v jejím středu se vyjímal svinutý zlatý had držící v čelistech stříbrnou dýku. Byl to sám mistr Laurë -léčitel. Když viděl, že princ procitnul ze snění, pronesl.
„Buď pozdraven, princi. Těší mě, že se ti daří již o poznání lépe, a že si nabyl vědomí.“
„Ayá, mistře Laurë,“ odvětil Rínon rozespale.
Léčitel vstal ze židle, přešel k lůžku a přistrčil k němu malý stolek na kolečkách, na němž ležely čisté obvazy, miska s vlažnou vodou, žínka, hadřík na osušení a léčivá mast.
„Tak se mi ukaž, můj pane, podívám se na tvé zranění, abych věděl, jak se hojí, a poté ho převážu.“
Odkryl prince až do pasu, pomohl mu posadit se a podložil mu záda polštáři. Když byl takto pohodlně usazen, léčitel mu začal pomaličku sundávat obvaz z poraněného místa. Obinadlo bylo v místě rány trochu ušpiněné krví. Po té co ho odstranil, tak pečlivě zranění prohlédl. Rána nevypadala příliš velká, ale nyní, když nebyla stažená obinadlem, tak bolela a pálila jako čert. Kůže kolem poranění měla stále zarudlý odstín s lehkým nádechem do fialova, který dával znát, že v ní musela být předtím docela velká infekce. Léčitel opatrně prohmatal okolí rány, aby se přesvědčil, že v ní není žádný hnis. Při zmačknutí poškozené tkáně Rínon zaúpěl, neb ho to příšerně zabolelo, až mu na čele vyrazil studený pot.
„Omlouvám se, princi, ale bylo to nezbytné.“ Pronesl léčitel ospravedlňujícím tónem.
Rínon chápavě přikývl a zatnul zuby v očekávání dalšího bolestného bodnutí, to však nepřišlo. Léčitel zkoumal poranění a spokojeně kýval hlavou. Pak očistil ránu a její okolí vlhkou žínkou, osušil kouskem plátna a nanesl hojivou mast. Jakmile byl s touto prací hotov, pustil se do přikládání nového obvazu a začal princi obvazovat horní část těla.
„Mistře Laurë.“ Oslovil Rínon léčitele.
„Ano, můj pane?“
„Pověz mi, jak to se mnou vypadalo?“
Léčitel dál pečlivě utahoval bandáž a řekl.
„Dost zle, výsosti. Když vás ke mně přivezli, byl jste v bezvědomí, ztratil jste cestou mnoho krve. Naštěstí nevyňali šíp z rány, takže se krvácení zpomalilo, ale i tak byla ztráta značná. Tělo bylo oslabené a vaše duše se málem vydala na cestu za věčným světlem. Dělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych vás udržel mezi námi, ale velice jsem se obával, že to nebude stačit. Vaše fëa byla rozhodnuta opustit tento svět. Ošetřil jsem vás, ale přesto se do rány dostal poměrně velký zánět. Ten šíp musel mít infekci již na sobě. Zachvátily vás vysoké horečky, blouznil jste, a pak jste se třásl, když vás ovládala zimnice. Pozbýval jste rychle zbytek sil. Hodinu od hodiny jste se nám ztrácel před očima a blednul. Opouštěla nás naděje, že se proberete zpět k životu. Naštěstí si to vaše duše rozmyslela a rozhodla se bojovat. Nyní jste se probral a já mohu jen konstatovat, že se začínáte uzdravovat.“
„Jak dlouho to bude trvat, než se plně zotavím?“ položil mu otázku Rínon.
Léčitel dokončil poslední smyčku a zajistil konec obvazu maličkým spínacím špendlíkem.
„Nechvátej, můj pane, sotva si uniknul smrti a již bys chtěl skákat a dovádět. Tak rychlé to nebude. Ještě několik dní si hezky poležíš na lůžku, budeš odpočívat a nabírat síly. Teprve pak ti dovolím vstát z postele, ale ruku ti uložím do závěsu, aby si zranění příliš nezatěžoval. A pokud bych ti mohl doporučit, můj princi, až se budeš cítit dost silný na cestování, tak se vydej do Unquë Ehtelin. Tamější lázně z léčivých pramenů ti udělají velmi dobře a pomohou při hojení poškozených tkání, ale i tak ti zůstane malá jizvička.“
„Je to doporučení nebo nenápadný příkaz, mistře?“
Léčitel Laurë se usmál.
„Řekněme spíš dobrá rada od přítele.“
„Dobrá, budu se tou radou řídit.“
„Tak to mě velmi těší.“ Odvětil léčitel. „Nyní odpočívej, za hodinu ti sem má pomocnice přinese lahodný vývar, aby si dostal něco teplého do prázdného žaludku. Pak ti bude ještě líp.“
„Děkuji, mistře.“
Laurë jen pokýval hlavou, pomohl princi uložit se a přitáhl mu přikrývku k hrudi, a pak odešel. Rínon osaměl, ale nevadilo mu to, protože se opět cítil unavený, tak zavřel oči a usnul.

Rínonovo zotavování probíhalo celkem hladce, pořád mu někdo dělal společnost, aby se nenudil. Vysedával u něho Diriel a vyprávěl mu vtipy, samozřejmě pokaždé, když se Rínon rozesmál, zaúpěl, protože ho bodlo v ráně. Anneris mu čítávala z knihy, bratranec Ellendir s ním hrával šachy, Nellas mu nosila různé sladké pochoutky z královské kuchyně, načež Rínon protestoval, že s takovouhle bude brzy vypadat jako obří koule. Otec i matka mu též věnovali pozornost a navštívil ho i strýc Elgalen a teta Geylian. Když mistr Laurë usoudil, že je již dostatečně silný, tak mu dovolil opustit lože, tuto skutečnost Rínon velice ocenil, protože už mu postel lezla na nervy. V doprovodu Anneris a sestřenice Nellas se procházel po kamenných chodníčcích, které se vinuly údolím, mezi mnoha vodopády, alejemi, mezi stromy se žloutnoucím listím, kolem zurčících říček, přes krásné kamenné i dřevěné mosty a mnohdy končily v půvabných altáncích porostlých břečťanem a zimostrázem. Skoro šest neděl trvalo, než nabral dostatek sil na první jízdu na koni. Rána po šípu již byla zacelená, ale stále ji cítil a levou paži měl oslabenou. Léčitel říkal, že po takovémto zranění se to stává, ale za nějakou dobu se to spraví. Takže, když už byl schopen udržet se v sedle, poděkoval léčiteli i svým příbuzným za vřelou péči, rozloučil se a spolu s bratrem vyrazil do Unquë Ehtelin, kde, jak mu mistr Laurë doporučil, se hodlal doléčit v lázních s vodou z uzdravujících pramenů.

* * * * * *


Vysvětlivky a překlad:
Timpinallë – Mlžné údolí
Nellas Tiris-orono. – Nellas strážkyně hor
Mantúlië tene – vítám vás
Toron nin – bratře můj
inya yondo - můj synu


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.10.2008, 13:49:22 Odpovědět 
   Zajímavé... ;-) Je nehoda náhodou, nebo mohou náhody za nehody? Ale co když za to někdo může a s jasným úmyslem se snaží našemu princi uškodit, jeden tvor (čaroděj) by měl docela hezký motiv, že jo? ;-) A že zrovna chce, aby to vypadalo jako obyčejná nehoda? Hm... Jednička.

P.S. Docela se to zvrtlo v takovou "elfí detektivku", ano, každý čtenář může mít svou vlastní teorii (spiknutí), kdo za to všechno může a proč... Těším se na další část! Tomu se říká "klika"! ;-)))
 ze dne 05.10.2008, 21:42:14  
   Annún: Díky Šímo.
No, zajímavý nápad elfí detektivka hmm :-)), ale tak jsem to tedy úplně nezamýšlela. Nehody maskované jako náhody. Když o ten který zatím stojí je tak trocho zbabělec. Kdyby nebyl, tak by se postavil princi z očí do očí a neútočil ze zálohy a hlavně by si nebral život jiných bytostí jako rukojmí. Však ten jistý na to jednou pořádně doplatí, ale o tom zase někdy jindy. Možná v nějaém dalším díle.
 amazonit 04.10.2008, 5:46:50 Odpovědět 
   Dějí se tu opravdu podivné věci. Myslím, že si každý čtenář vytvoří nějakou tu teorii o tom, co ta tím vším vězí. Že jde Rínonovi o krk je více než zjevné.
I v tomto díle dokážeš čtenáře chytit a zdárně si ho udržet až do posledního slova:o)
 ze dne 05.10.2008, 21:37:06  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Jsem potěšena, že se příběh líbi a že je dostatečně napínavý pro mé čtenáře.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Noční bar
Siggi
Noční hudba
Lord Mordvig
Předmluva
Michael Feuer
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr