obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391373 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Společenstvo Elementálů: V moci ohně (18-19) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 3
 autor MC_Kejml publikováno: 05.10.2008, 14:50  
V posledním díle jsme se dozvěděli, jak to vlastně bylo s Exilem a jak to s ním možná ještě bude...
 

XVIII


Rozhodli jsme se vrátit se zpět do školy. V půjčovně nikdo nic nenašel a nemělo ani cenu tam být dál, protože žádné tajné místnosti ani zdi se nekonaly.
Když se mi v hlavě rozleželo to, co jsme si říkali s Michalem, měl jsem z toho skvělou náladu. Aspoň trochu jsem se vymluvil ze vzpomínek na Exil, které ve mně hlodaly už pár let. Netřeba dodávat, že mi to udělalo dobře.
Každopádně to, že bysme z peněz, které nám zaplatil Smetana, oživili Exil, mi udělalo ještě líp. Jestli tohle nasazení přežijeme, něco takového se musí podniknout, třeba by to zaujalo i někoho dalšího ze Společenstva. Najednou jsem chtěl domů víc, než kdy jindy, starým časům možná ještě není odzvoněno...

Zrovna jsme procházeli místy, kde mě přepadl Teror. Dobře jsem si celou scénu pamatoval, možná až trochu moc živě.
Náhle se proti nám vynořila jakási vojenská jednotka. Měla odhadem asi sedm příslušníků, všichni na sobě měli zelené maskáče a kromě jejich velitele i kukly. Jakmile nás zmerčili, mířili rovnou k nám. Vůbec se mi to nelíbilo.
„Hej, kámo, co má tohle bejt?” pronesl Marek tiše.
„Vůbec nevim...” zakroutil jsem hlavou. „Dejte si radši bacha.”
„Pro jistotu si připravím zbraň,” řekl Pepa. „Stát se může cokoli.”
„Ale no tak,” usmál se Michal. „Třeba byli na Ohradě a jdou nám říct, že je všechno v pohodě a ať se vrátíme.”
„Jseš přehnanej optimista,” dodal Jirka. „Vsadím se, že je to něco jinýho.”
Skupina vojáků byla blíž a blíž, když jsem si na nich všiml něčeho velice podivného. Někteří z nich vypadali, jako by jim hnila kůže, jiní jako by měli pod oblečením podivné výrůstky. Bál jsem se, že kukly mají z úplně jiného důvodu. Proboha...

Přistoupil ke mně jejich velitel, který jako jediný ze skupiny vypadal, že je zdravý. Nevím proč, ale připomínal mi Clinta Eastwooda.
„Jste elementalisté, vyslaní českou BIS?” pronesl východním přízvukem.
„To jo,” přikývl jsem. „A vy jste?”
„Mé jméno je Kutuzov,” představil se. „A něco tu na Hůrce hledáme... Možná, že jste na to narazili.”
„Co by to mělo být?” zeptal se Pepa.
„Stará laboratoř, která tu má být v jakési půjčovně. Stejně jako vy jsme poslaní BIS, prý jste se jim dlouho neozývali.”
„No tak to se není čemu divit, páč jsme se ani ozejvat neměli,” ušklíbl se Kuba. „To nechápu, proč vás sem posílaj’.”
„Naším úkolem je ověřit, zda se laboratoř nenachází na Hůrce, dále vás najít a dostat vás odsud,” prohlásil východňan. „Podle toho, s jakou se vracíte, soudím, že jste nic nenašli.”
„Furt se mi to nezdá,” zakroutil jsem hlavou. „Proč by nás odsaď chtěli dostat?”
„Můžete se přesvědčit, když jinak nedáte,” usmál se velitel. „Zavolejte nadřízeným.”
„To teda,” řekl Jirka a vytasil vysílačku. Nikdo ze Společenstva nic nenamítal, nejspíš to zaskočilo všechny.
„Tady Jiří Maršíček ze Společenstva Elementálů na Lužinách, slyší mě někdo?”
„Ano, slyšíme vás,” ozval se z vysílačky ženský hlas. „Byla nalezena laboratoř?”
„No, éh... V Brdičkově škole nic nebylo a v Kodymově taky ne,” prohlásil Jirka. „Prej se máme stáhnout, je to pravda? Přepínám.”
„Na rozkaz vedení BIS má Společenstvo Elementálů evakuovat oblast do dvanácti hodin,” znělo z přístroje. „U Brdičkovy školy čeká vojenská skupina, která vás dopraví do bezpečí. Přepínám.”
„Co...?” řekl překvapeně Jirka. „Rozumíme, konec...” Elementalista zaklapl vysílačku a pokrčil rameny.

„Tak vidíte,” usmál se velitel.
„Dobře,” přikývl jsem. „Díky za informaci, dostanem’ se odsud co nejrychlejš to půjde.”
Vojáci se s námi rozloučili a Společenstvo pořád nemohlo uvěřit tomu, co slyšelo.


XIX


„Tak to nechápu,” zakroutil hlavou Jirka. „Proč nás sem posílali, když nás hned druhej den chtěj’ dostat ven?”
„Asi se tu dějou věci, který ‘sou mimo nás,” řekl Marek.
„Je to divný, ale rozkaz je rozkaz,” pokrčil jsem rameny. „Asi bysme odsaď měli fakt zmizet.”
„No... Čím dřív budem’ doma, tím líp,” dodal Michal. „Teď akorát dojít ke škole, kde by na nás měli čekat.”
„Jo,” přikývl jsem, „tak honem, než ještě potkáme někoho, koho nemáme.”

Vydali jsme se parkem zpátky ke škole, když v partě začal hlodat červík podezřívavosti.
„Poslyšte,” oslovil nás Pepa, „nevšimli jste si něčeho zvláštního na těch vojácích, kteří nás potkali?”
„’sou divní,” ušklíbl jsem se. „Skoro jako by byli nějak nemocní.”
„Jasný, no...” přikývl Michal. „Pár z nich mělo zelenou kůži. Fakt zvláštní.”
„Heh, heh,” zasmál se jízlivě Marek, „myslíte, že ‘sou fakt vod BISky? Co, kámo?”
„No, teď, kdyžs’ to zmínil, tak na tom možná něco bude,” souhlasil jsem, „ale těžko říct...”
„Kutuzov, to je přece Čech jak poleno,” uchechtl se Jirka. „Něco jako Johnston, nebo Picharajšvili.”
„Hej, a co když je to agent někoho jinýho a chce nás vodsaď dostat?” napadlo Aleše.
„To je možné,” odpověděl Pepa. „Nemuselo by být ale k zahození přeci jen školu navštívit, možná se o tom všem dozvíme něco víc.”
„Jo a frajeři, víte, co je nejhorší?” prohlásil jsem s jistou dávkou sarkasmu, „Smetana nám říkal, že pro spojení s ním máme použít nějakej kód SEL, Sigma Epsilon Lambda, nebo tak. Jirka na něj zapomněl, ale stejně se mu ozvali!”
„A jo,” řekl Jirka překvapeně. „Tak to je v...”

Za malou chvíli už jsme stáli před ústavem. Po slibované pomoci se, jak jsme čekali, slehla zem. Nikde ani noha.
„Aha,” řekl Aleš melodicky, „kde jsou jako ti, jak nás maj’ odvýst?!”
„Něco tu smrdí,” ušklíbl jsem se. „Kouknem se dovnitř, mějte připravený zbraně.”
Při pomyšlení, co nás může ve škole čekat, mě polilo horko. Nehledě na to jsme ale museli školu prozkoumat.
Když jsme dorazili do malé tělocvičny, kde jsme minulou noc přespali, nedalo mi to. Vzal jsem do ruky vysílačku a zapnul ji:
„Tady Kamil Beer ze Společenstva Elementálů. Kde je slibovaná pomoc? Přepínám.”
„Helikoptéra by měla dorazit na střechu školy během několika minut, přemístěte se prosím tam,” ozvalo se z přístroje.
„Rozumíme, konec.”
„Achachá, přímo na dostřel snajprů,” zachechtal se Jirka. „Kdo by to čekal!”
„Bude nás někdo krejt, ne, kámo?” na to Marek.
„Já se o to postarám,” řekl Pepa. „Ochráním nás.”
„Tak jo,” přikývl jsem. „Jdeme.”

Společenstvo se vypotácelo na střechu, kryté Pepovou průhlednou bílou bariérou. Jak se dalo čekat, nikde ani ň. V tu chvíli jsem měl skutečně srdce v kalhotách, všechno bylo neskutečně tajemné a neobjasněné.
„Tohle nevypadá dobře,” zamumlal Michal. „Pepo, pořád udržuj tu bariéru.”
„Budu,” na to Pepa, „vidíte někde něco?”
Ať jsem se rozhlížel, jak to šlo, na střechách ani nikde jinde jsem neviděl žádné nebezpečí. „Nic,” odpověděl jsem.
„Taky vůbec,” zaslechl jsem Jirku.
„Ani já ne...” zakroutil hlavou Jakub.
„Dobře. Doufám, že vám mohu věřit,” řekl Pepa. „Snížím bariéru, ano?”
„No tak asi jo,” pokrčil rameny Kuba. I tak mi ale pořád nebylo bezpečno.
„Helikoptéra nikde,” uchechtl se Jirka. „Takže tam znova zavoláme. Tady Jiří M-“
Jirka to nedořekl, protože se mu stalo něco hrozného.


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.10.2008, 15:53:13 Odpovědět 
   Pravda, pravda... Nezbývá nic jiného, než počkat na pokračování... ;-)
 m2m 05.10.2008, 14:50:36 Odpovědět 
   Poměrně šikovně vystavěné napětí, ačkoliv mírně dopředu prozrazené (ale to byl záměr, asi jako u Kinga, který prohlásí na počátku knihy, že ten a ten už neuvidí svou ženu) a v nejlepším utnuté. V téhle části není co kritizovat, komentovat nebo hledat.
Prostě utnutá přesně v nejlepším. Jak to má být.
Aby napnula do dalšího pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Magie dřevostav...
Džordž J.S.
Cesta do neznám...
Astrak
Divnozemě: Hrad...
Jack Sheppard
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr