obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2914719 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38342 příspěvků, 5605 autorů a 383255 komentářů :: on-line: 7 ::
obr

:: Neděle 9. díl ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Červánkový sen
 autor kraaska_ publikováno: 08.10.2008, 20:35  
Pokráčko... Nejsem si jistá, jestli ubývá chyb, ale tenhle díl jsem si znovu přečetla... možná jsem zase málo opravila, protože mě strhl příběh, který jsem kdysi napsala...
 

Ráno blbější večera. Vzbudím se. Oči oteklé, opuchlé. Jediný pohled do zrcadla mě přesvědčí, že vypadám jako nemocný králík. Ani se mi nechce vstát. My jsme snad nějaká prokletá rodina nebo co. Musím zjistit, kde máma leží, a co se vlastně stalo. Obléknu si tepláky a vytahanou mikinu, kterou téměř nenosím. Venku to vypadá, že se bude konat čertova svatba. Pomalu a hlavně potichu vejdu na balkon, abych zjistila situaci. Překvapí mne jakýsi šrumec kolem chaty. Snad se otec nevrátil zrovna tady. Musí vědět, že ho budou hledat.
„Asi tady nikdo není.“
„Měla dvě děti.“ Náhle spatřím dva policisty.
„My jsme tady,“ odvážím se.
„Můžete sejít dolů?“
„Ano, jistě.“ Nohy se mi třesou, hlas neposlouchá, srdce až v krku, jak já se bojím.
„Váš otec tady náhodou není?“ táže se ten mladší policista, když dojdu až k nim.
„Ne. Byli jsme zamčení celou noc nahoře. Nevím, jestli tu byl, ale spíš bych řekla, že ne.“
„Potřebujeme si vyslechnout, co se vlastně stalo.“ Cítím, že se mnou začínají mluvit, jako s dítětem. Asi tuší, co prožívám.
„Tak se pojďte posadit.“ Vyzvu pány nahoru na posed.
„Tak povídejte.“
„No to je právě to. Já u toho nebyla. Přišla jsem, až bylo po všem. Maminku už taky odvezli a byl tu jen brácha totálně v šoku. Jenom heslovitě jsem z něj dostala, co se vlastně stalo.“
„Ono je tu něco, co zase víme my a musíme vám to říct,“ podívá se ten mladý na svého kolegu s knírkem.
„To bych byla ráda,“ aspoň budu trochu vědět, co se tu vlastně stalo.
„Vaše máma na následky četných bodných a řezných ran zemřela.“
„Vtip… to bude vtip,“ začnu hystericky ječet a máchat rukama. Policista s knírkem má sklopené oči a nic nemluví, ten mladší mě chytí za paže a snaží se uklidnit.
„Ne, to není vtip,“ mluví klidným hlasem.
Rozbrečím se úplně. Tomuhle se přece nedá věřit. Že nebudu mít mámu? Že už jí nebudu potkávat v podprsence jak běží do koupelny? Že budeme žít sami? Nejspíš i bez otce? Co je tohle?
„Proč?“ podívám se na toho milého policistu, který mne přitiskl na hruď.
„Půjdete teď s námi. Dostanete s bratrem dočasné ubytování, než si pro vás přijede rodina. Otce najdeme, nebojte se.“ V tom se otevře branka a v ní stojí maminka toho parchanta Dalibora.
„Dobrý den,“ pozdraví slušně. „Něco málo jsem slyšela a hlavně mne vylekala vaše přítomnost. Můžu nějak pomoci?“
„Vlastně byste mohla. Než seženeme majitele téhle chaty, kdybyste se tady podívala, jestli se tu něco neděje.“
„Jo, to je maličkost. A Linda bude kde?“ asi to pořád nechápe, jak by taky mohla.
„Půjde s námi, musíme je s bratrem někde ubytovat.“
„Přesně nevím, co se tu stalo, ale klidně mohou zůstat u nás. Místo se tam ještě najde a my rádi pomůžeme.“ No to radši ne. Doufám, že má policista tolik soudnosti a rozumu.
„To je výtečný nápad. Vidím, že se dokonce trochu znáte. Musíme o všem uvědomit rodinu, musí si tu přijet. To asi pár dnů potrvá. Navíc si bude moci Linda zabalit věci v klidu a občas se tu může přijít podívat.“
„Dohodnuto,“ podá mu Mariana ruku.
„Lindo?“ otočí se na mne. „Jdi zabalit. Tobě i bráchovi.“
„Pane policisto? Můžu vás o jedno poprosit?“
„Jistě,“ usměje se mateřsky.
„Nechci být u toho, když se bude dělat něco tady dole, když to tu budete řešit. Je to možné?“
„Vy vlastně nejste žádný svědek, takže tady vážně nemusíte být.“
„Děkuju.“
„Věřím, že věci tady zabalí vaše rodina.“
„Děkuju,“ zopakuji a metu nahoru.
Brácha je už vzhůru. Jen sedí a civí nikam.
„Balíme, budeme teď u sousedů.“
„Já se bojím,“ otřese se.
„Ale ne, tam nás právě otec nenajde.“ Nemám jaksi sílu mu říct, že jsme ztratili maminku, že si jí vzali do nebíčka tak brzy.
„No dobře,“ začne si házet věci do batohu. Naštěstí máme i cestovní tašku tady u nás, tam naházím veškeré oblečení a můžeme jít.
„Pro zbytek se ještě vrátím,“ oznámím dole. Stojí tam ještě všichni.
„Půjdeme tu pak s tebou,“ obejme mne kolem ramen Mariana.
Kousek cesty máme společné s policisty, proto asi čekali. Avšak hned u první branky se zastavíme a rozloučíme. Budeme to mít ještě hodně těžké. Netuším, jak tohle zvládnu a navíc je to jedna pohroma za druhou. Jak se mám teď asi dívat na Dalibora? Toho zrádce, který po všech stránkách vypadal jako ideální kluk? Nejraději bych ho uškrtila nebo ho alespoň nepotkávat, zapomenout. To ale teď nepůjde.
Svým příchodem způsobíme menší pozdvižení. Marianin manžel je v pohodě, přivítá nás s otevřenou náručí a už vaří čaj. Za to Dalibor se tváří přímo vyděšeně.
„Mami???“ táže se jí.
„Linda s bratrem tu budou na pár dní.“
V jeho očích čtu hrůzu. No snad se nebojí, že jeho mamince řeknu, jaký je její synáček? Boj se chlapečku. Nenávidím tě!
Mariana nám vážně dá jeden pokoj. Patrik s Daliborem tak musí spát spolu. Komfort se jim ruší. Na jednu stranu jsem naštvaná, že musím trávit čas zrovna tady, ale zase na druhou si neumím představit, jak bychom přebývali v nějaké cele nebo kde nás to chtěli hodit. No dobře, přeháním, ale kdybychom měli být třeba v děcáku? Je to nemyslitelné!
Vybalím si nejdůležitější věci. Náš pokoj není naštěstí nijak osamocen. Chatička je docela velká a všichni spíme v jednom patře.
Pořád mi ještě nijak nedochází, že nemám žádnou rodinu. Jak to bude s námi dál?
Marianin manžel uvaří dobrý oběd. Ne, že bychom byli nevděční, ale oba s bráchou se v tom povrtáme. Vzalo nás to pořádně. David vůbec nic nemluví. Je ještě malý a musel vše vidět. Už víckrát zažil hádku v přímém přenosu. Bojím se, že ho to změní na celý život, který ani nevím, jaký bude.
„Kruci, nechala jsem tam i mobil. Dojdu si pro něj,“ vzpomenu si navečer.
„Půjdu s tebou,“ vynoří se odněkud Patrik. Nevěděla jsem, že je tady.
„To je dobrý, dojdu tam.“
„Půjdu s tebou,“ neodbytný jako vždy.
„Ok,“ rezignuji.
Kráčím pomalu. Najednou mě odvaha opouští. Vcházím někam, kde se stalo něco hrozného. Ne, to nezvládnu. Patrik jako by mi četl myšlenky.
„Proto jdu s tebou.“
„Děkuju Patriku,“ podívám se mu do očí, ale on uhne. Už to ví…
Odemknu si nahoře. Myslela jsem, že zůstane čekat za dveřmi, on však jde se mnou dál a rozhlíží se.
„Je to tu taky hezké.“
„Jo to je.“
„Lindo, snažil jsem se tě upozornit na Dalibora, proto jsem ti volal z jiného čísla, chtěl jsem, aby tě odradil, jenže on to zase dokázal.“
Slzy se derou zase ven, nemůžu je zastavit. Rychle si odemknu balkon, posadím se na židličku a snažím se vydýchat. Slzy pomalu mizí. Hrozně pomalu. Teď, když se dívám před sebe, na tu krásu, ty stromy, znovu se mi prudce zasteskne po mamce a uvědomím si všechnu tu katastrofu prázdnin. Vložím hlavu do dlaní. Na balkon přijde Patrik. Sedne si hned vedle mne, zvedne mi hlavu a přitiskne ji na svou hruď. Jednou rukou ho obejmu zezadu a druhou za břicho. Během chvilky má promočené tričko, ale asi mu to nevadí. Najednou v něm cítím oporu. Vím, že jsem se v tomhle člověkovi šíleně spletla. Šel na všechno moc rychle, ale je to citlivý a romantický člověk, o čem mě vzápětí také přesvědčí.
„Koukni,“ ukáže směrem před sebe.
Voda se dotýká mraků, které jsou zbarvené do červena. Červánky. Znamená to, že bude vítr. Tohle mě ale vůbec netrápí. Uznale pozoruji tu krásu. Pozorujeme ji oba, spolu... je to zvláštní. Za tuhle chvíli bych dala ještě nedávno nevím co. A teď? Jo, je to krása, ale znovu se mi chce brečet.
„To bude dobré, maličká.“ Každý se mnou jedná jako s dítětem.
Pořád koukám na nebe, jako bych tam snad viděla něco zajímavého. Začne se stmívat a červánky ustoupí. Místo nich se objeví malé svítící hvězdičky.
„Tohle je Malá Medvědice,“ ukáže prstem Patrik.
Cítím se hrozně bezpečně.
„Patriku je mi to líto. Jsi hrozně fajn.“
„Tímhle se teď nezabývej, předpokládám, že se stalo něco mnohem horšího.“
„Jo,“ vypovím mu všechno a on jen nevěřícně kroutí hlavou. Tohle je moc na sedmnáctiletou holku, já to vím a co brácha. Co asi teď dělá. Určitě šel spát, bude tam o něj dobře postaráno, to vím... i když... spoustu věcí jsem věděla a všechno se rozplynulo, uteklo, mýlila jsem se. Můj život je v koncích, kde a s kým budu žít??? Pořád se trápím těmito otázkami. Mám náhle nejasnou budoucnost. Já, člověk, který musí mít všechno do detailů promyšlené. Kde je nějaká spravedlnost.
Zase se rozpláču. Patrik mě obejme. Přitisknu se ještě víc, hrozně to pomáhá...


 celkové hodnocení autora: 83.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaileen 11.10.2008, 0:27:33 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen ze dne 09.10.2008, 22:06:09

   Zřejmě, i to je možné. Taky jsem dostala stejnou lekci jako teďka ty. Přitom jsem měla ty stejné pocity, jako jsi mi teď popsala. Těžko říct, čím to je. Zřejmě to jenom neumíme dát najevo čtenářům. Ty přesně víš, o co tam jde, proto můžeš mít i ty pravé pocity, kdežto čtenář ti do hlavy nevidí.
 ze dne 11.10.2008, 9:21:03  
   kraaska_: asi jo, no...
 Kaileen 09.10.2008, 22:06:09 Odpovědět 
   Na to o co všechno v tomto díle jde, je to hodně chladné, jakoby bez emocí. Postavy dělají to, co se ti hodí do příběhu, ale v podstatě jako by ani nebyli cítící bytosti.
 ze dne 10.10.2008, 21:17:54  
   kraaska_: je zajímavé, že jako čtenáři to cítíte jinak než já... protože sama když si to teď čtu, mám husí kůži. Možná je to tím, že to pro mě něco znamená...
 čertíček244 09.10.2008, 13:10:30 Odpovědět 
   Ahoj, přečetla jsem zatím všechny díly, kromě jednoho, abych věděla, co ti Adrastea vyčítá.
S většinou toho, co píše, musím souhlasit.
Všimla jsem si, že hodně bojuješ s čárkama: já osobně se řídím jedním jednoduchým pravidlem, pomáhá... dvě slovesa ve větě (krom infinitivu) = čárka.
Dávej si pozor na opakování slov: "pojďte se posadit," vyzvu pány nahoru na posed - máme spoustu slov, oproti jiným jazykům, a tak můžeme vybírat... takhle to moc pěkně nezní, když je to blízko v jedné větě.

A teď rada začátečníka v příbězích na pokračování... Adrastea ti vytýká šroubovitost: načrtni si línii příběhu, hned na začátku by jsi měla vědět, jak asi příběh skončí, pak už můžeš děj rozehrát.
Velkým problémem, který já na tomhle příběhu vidím, a za to se omlouvám, je neuvěřitelnost postav. Vím, že to zní hrozně, ale polož si otázku: Zachoval by se Patrik stejně v reálu, jako v tvé povídce? Asi ne, nemyslím si,že by to vzal všechno tak v klidu a byl tak "hodný", i když hrdinka podporu potřebuje. I ti policisti by to řešili úplně jinak... myslím, že vyšetřovat by začali ihned po tom, co maminku odvezli... každá nemocnice totiž musí bodná, střelná zranění hlásit policii, ale ot už je detail.
Omlouvám se za dlouhý vzkaz, snad ti alespoň trochu pomůže, ber to tak, že jsme jen čtenář a autor amatér k tomu. :o) Hodně štěstí v další tvorbě a já se určitě mrknu na pokráčko.
 ze dne 09.10.2008, 16:42:12  
   kraaska_: Jsem ráda, že jsem tě úplně neodradila. Jak sama píšeš, jsi jen amatér, stejně jako já. Vím, že mě to neomlouvá, ale právě jak jsi psala, nikdy nevím, jak příběh poběží dál. Já si prostě sednu a něco mě napadá, vyvíjí se různé varianty a já si vybírám až v tu chvíli, kdy to píšu. Možná je to chyba. Uvidím, třeba příště, v nějakém dalším románu postoupím jinak.
 Adrastea 08.10.2008, 20:34:44 Odpovědět 
   Už v předchozích dílech byly znát prvky jakési šroubovanosti příběhu a tady to dosáhlo vrcholu. Vytratila se věrohodnost, ukázalo se, že všechny postavy jsou jen Tvými loutkami a nežijí vlastním životem. Matka zemřela vlastně jen proto, že se Ti to hodilo "do krámu". Je to znát z následujících událostí (ty předchozí ještě šly, do doby, než jsi začala popisovat, co se dělo po tom napadení, to vypadalo velice slibně), z nevěrohodného popisu emocí a tak dále.
Ukousla sis velké sousto, ale kdyby ses nenechala strhnout a zkusila se nad tím přinejmenším zamyslet, mohla jsi ho ustát. Takhle ses jím obrazně řečeno zadusila.
 ze dne 09.10.2008, 16:42:40  
   kraaska_: Nikdy jsem se na to tak nedívala... je mi líto, že se to moc nelíbí:(
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ouren
(25.2.2018, 21:49)
xoxoxo
(20.2.2018, 01:05)
canto
(19.2.2018, 14:11)
Magdalene
(18.2.2018, 18:00)
obr
obr obr obr
obr
Soulates
Veo Ochmanek
Jsi
Masožravka
Nedostižná - 9....
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Maherion
melody
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr