» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2141029

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Tekutý náčelník ::

dimitrij	publikováno: 07.10.2008, 12:16

Honza stál venku před restaurací „U tří nudlí“. Předstíral, že čte noviny a po očku sledoval paní Švejdovou v restauraci.


	Honza stál venku před restaurací „U tří nudlí“. Předstíral, že čte noviny a po očku sledoval paní Švejdovou v restauraci. Chodila sem každý den. Většinu dne tráví doma. Vychází jen když se jde naobědvat. A v neděli ani tehdy. V neděli si asi vaří sama. Po obědě opět domů. Pak nevychází minimálně až do osmnácti hodin, kdy Honzovi končí služba. Každý den dostane jeho šéf stejnou zprávu. Honza nesnášel svoji práci. Špiclovat nějakou rozvedenou paničku. Bůhví, kdo si je najal. Tahle ženská neměla žádné přátele, s nikým se nestýkala. A při tom vypadá pořád dobře. S nedávným rozvodem se vypořádala bravurně. Na venek působí docela spokojeně. Možná má nějakého bohatého ctitele, který se o ní chce dozvědět co nejvíc a neztrácet při tom svůj drahocenný čas. To zní docela pravděpodobně. Nebo bývalý manžel. Jiné možnosti snad ani nejsou. Honza se už asi po sté koukal, jak se paní Švejdová posadila na svoje obvyklé místo. Vždycky si objednala polévku a nějaký hustý nápoj. Asi drží dietu. On se klepal zimou a snažil se působit aspoň trochu nenápadně. Stejně o něm Švejdová už dávno ví. Nebyl ve své práci dobrý. Skonil, co se dalo. Proto ho nakonec začali dávat na taková podřadná místa. Ale aspoň nedostal noční směnu. Honza si všimnul, že pár kroků od něj jde jeho kolega – Melichárek. Co tady asi dělá? „Ahoj Honzo, šéf mě poslal, abych to tu zkontroloval. Nějak se mu ty tvoje zprávy nezdají. Jsou pořád stejné,“ usmál se Melichárek. „S tím já nic nezmůžu. Nevíš o co tady vlastně jde? Kdo nás najal?“ „Nemám tušení. A i kdybych věděl, tak bych ti to stejně neměl říkat.“ „Docela mě ta ženská začíná nudit.“ „No nic, musím zase běžet. Užij si to tu. A někdy zase přijď na oběd. Manželka by tě chtěla seznámit s nějakou tou její svobodnou kamarádkou.“ „Vyřiď ji, ať mi dá pokoj, jo?“ Melichárek zmizel jak pára a Švejdová právě dojedla polévku. Honza měl zaražené ruce hluboko v kapsách a třásl se zimou. Už pár dní měl ošklivou rýmu. Švejdová čekala než ji přinesou další část jídla a koukala se upřeně na Honzu. Z očí do očí. Honza tušil, že o něm ví, ale takhle otevřeně to dala najevo poprvé. Zarazil ruce ještě hlouběji do kapes. Z nosu mu teklo. Otočil se zády k obrovkému oknu, za kterým seděla Švejdová a koukal na provoz na silnici. Za pár týdnů budou vánoce. Poprvé bude na vánoce sám. „Nechcete si sednout dovnitř? Neuteču vám, nebojte se,“ řekla Švejdová. Honza si ani nevšimnul, že vyšla ven. Stála vedle něho na chodníku. „Promiňte, na někoho tu čekám.“ „Ale no tak, jste nemocný. Nemužete tu takhle stát. Pojďte, nikdo se to nedozví.“ Honza ještě chvilku přemýšlel, ale představa vytopené místnosti ho nakonec přece jenom přemohla. Váhavě si sednul ke stolu paní Švejdové. „Přineste mu také Tekutého náčelníka prosím,“ řekla paní Švejdová obsluze. „Neměla jste mi to objednávat. Nesmím pít alkohol ve službě.“ „Nebojte se, to není alkohol. Je to.. takový výživný nápoj. Je to moc zdravé. Udělá vám to dobře.“ Honza si všimnul, že paní Švejdová má na svůj věk stále pěkný obličej. Žádné vrásky. Zdravá růžová barva obličeje. „Jakpak se vlastně jmenujete křestním jménem?“ „Alena.“ „Můžete mi něco prozradit paní Aleno? Máte ponětí, kdo si nás najal?“ „Nejspíš ten mizera bývalý manžel. Nejste první agentura, kterou na mě nasadil. Před vámi byla jedna. A před ní ještě jiná.“ Obsluha přinesla dva Tekuté náčelníky. Honza okamžitě poznal nápoj, který si Alena dává každý den. Podávají ho v dlouhé sklenici. Má sytě rudou barvu a pije se silnějším brčkem. „Asi z toho budu mít potíže. Neměl jsem sem jít.“ „No tak v nejhorším si něco vymyslíte. Přece už v tom musíte umět chodit.“ „Obávám se, že ne. Poseru kdeco. Není to práce pro mě.“ „Nejste rozený špicl. Buďte rád.“ Do podniku vstoupil nový host. Starší pán. Sebevědomě se posadil ke stolu mezi Alenu a Honzu. „Ha, věděl jsem, že budeš tady. Vím o tobě totiž všechno. Musím si s tebou promluvit,“ řekl. „Ale já s tebou už nebudu mluvit. Zmiz.“ Muže se slova očividně nijak nedotkla. Byl malý a zamračený. „A kdo je tohle? Nepředstavíš nás?“ „To je Zdeněk. Můj nastávající,“ řekla hbitě Alena. A Honza si uvědomil, že se právě všechno zase posralo. Přemýšlel. A nic nevymyslel. A tak se rozhodl zůstat v roli, ve které se nějak ocitnul. „Myslím, že jste slyšel dámu. Vypadněte odtud. Nechte nás na pokoji,“ zvýšil Honza hlas na muže. Očividně ho to vyvedlo z míry. Po chvilce se zdvihnul a nasupeně odešel. „To byl můj muž.“ „Došlo mi to.“ „Mrzí mě to, netušila jsem, že to dopadne takhle. Co bude teď?“ „Nevím, půjdu zase ven. Zkuste dělat, že se neznáme.“ Honza vyšel ven na ulici a znovu vytáhnul noviny. Kousek od něj stál Melichárek a nevěřícně na něj zíral. Rozlobený mužík se okamžitě telefonicky spojil s šéfem agentury. „Končím s vámi! Ty vaše zprávy jsou k ničemu!“ „Co tím myslíte? Všechno jsou to prověřené informace. Na nás se můžete spolehnout.“ „Hovno, dneska jsem ji potkal. Má snoubence! Jaktože o tom nic nevím?“ „Uklidněte se, možná si z vás jenom utahuje.“ „Končím s vámi!“ zakřičel ještě chlapík a zavěsil. Po čele mu stékala kapička potu. Druhý den stál Honza opět na svém místě před restaurací. Počkal až Alena dojí polévku a pak vešel dovnitř. „Dobrý den.“ „Dobrý den?“ „Dostal jsem padáka. Šéf se to dozvěděl…“ „Ani nevíte jak mě to mrzí.“ „Možná je to lepší. Byla to mizerná práce.“ „Co budete dělat? Můžu nějak pomoct?“ „Ne proto jsem nepřišel. Něco si najdu. Já se chtěl jenom zeptat, jestli nechcete někdy zajít třeba na kafe?“ „Ehm.. Nerada to říkám, ale já opravdu mám přítele. Jsem zadaná.“ „Cože?“ „Scházeli jsme se potají. Chodil ke mně domů. Zadním vchodem. Opravdu jste mizerný špicl.“ „To teda jsem.“ „Mrzí mě to. Nechcete přijít v neděli na oběd? Pozvala bych i několik svých svobodných přítelkyň. Aspoň to bych pro vás mohla udělat.“ „Dejte mi pokoj,“ řekl Honza a vyšel ven a tam splynul s davem.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 27		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tuax	07.10.2008, 15:53:56

Vcelku příjemný střih z modelové situace. Po přečtení je poměrně jasná představa, se kterou autor text sepsal. Je to krátké, je to svižné a je to i čtivé. Ale chybí mi tam atmosféra. Buď prohloubení napětí a nebo bezmoci z uvědomění vlastní situace. Právě proto mi to jako celek přijde takové prázdné, nic co by tomu dalo náboj, který by to posunul před jiné díla podobného ražení. Spadá to spíše do průměru, podle mého mínění. Závěr a zopakování již použité fráze, potvrzuje zatvrzelost hlavního hrdiny ataky to, že je to ztroskotanec, který se nehodlá poučit z vlastních chyb. Ale místo, aby to ten závěr vygradoval výše, tak podle mě to spadlo níže. Kdyby to končilo po větě (...„Scházeli jsme se potají. Chodil ke mně domů. Zadním vchodem. Opravdu jste mizerný špicl.“..) tak by ten závěr vyzněl mnohem lépe, to co následuje to už jen rozmělňuje. Jinak i ta přímá řeč co jsem ocitoval, je dosti krkolomně poskládaná, je to jakoby mezi každou tou promluvou měla být odmlka, aby to dávalo smysl, že to ze sebe dostává ztěžka. jenže z toho textu to působí trochu jinak. Zkus skládat věty do plynulejších celků, které jsou mezi sebou provázány. Ne skákat jako mezi dojmy. Zvýší to plynulost čtení i dojmy u čtenáře. Ale jak jsem říkal na úvod, špatné to není a na zdejší poměry si to nejspíše i získá slušné hodnocení u čtenářů.

taira	07.10.2008, 12:16:31

Tak tedy: Na začátek jednu velmi obecnou připomínku – název povídky. Je velice lákavý, navnadí, ovšem pak se musí čtenář smířit se skutečností, že „tekutý náčelník“ není víc než reálie, a na vyznění příběhu a jeho náladě by se nezměnilo vůbec nic, kdyby místo speciality podniku byl kupříkladu mátový čaj. Další připomínky budou gramatické a slohové, konkrétněji: a)čárky – ano, v téhle oblasti máš mezery, zejména co se vět vložených týká. Kupříkladu: „Předstíral, že čte noviny a po očku sledoval…“ – předstíral KOHO CO (čtení novin); do textu vkládáš vedlejší větu, a proto ji musíš oddělit od zbytku větné skladby. A takové chyby tam máš dvě, tři… takže bod a) vypadá jako zbytečná buzerace. Leč není – v celé povídce se vyskytují jen dvě, tři rozvinutější souvětí… S čímž souvisí i b)příliš mnoho holých vět. V přímé řeči to nevadí, v úvodním popisu ale ano. Spolehlivě jsi tím zatloukl pasáž, na kterou se má čtenář chytit, navnadit na další řádky… c) banality typu: „na venek“ – „navenek“ „jakože“ – „jak to, že…“ „vánoce“ – „Vánoce“ d) také zajímavě používáš slovo „špiclovat“ – v souvislosti s oběmi protagonisty. Kdyby Honza uvažoval, jak moc ho nebaví šmírovat nějakou paničku, asi by tak strašně nebilo do očí, ale takhle to při četbě ruší. Poslední etapa připomínek, tentokrát vztažených k obsahu. Přestože neznám popisované prostředí jinak než coby občasný čtenář detektivek a divák krimiseriálů, napadlo mě několik otázek a postřehů, které považuji za vhodné napsat... 1.pokud se nepodaří sledovačka a kontrolovaná osoba vytuší, že se cosi takového děje, bývá detektiv stažen a nahrazen „neprofláknutým“ kolegou. Dalo by se to relativizovat personálními problémy, nicméně jestli se může u Honzy stavit Melichárek „na kontrolu“, stejně dobře by mu ten případ mohl být přidělen…“ 2.je-li zapotřebí sledovat větší objekt (např. rodinný domek), je jednoznačně vhodnější vyčlenit pro tento úkol více osob (tak dvě) – právě kvůli problémům typu „zadní vchod“. Jeden špicl, byť sebelepší, to nemá šanci dokonale zvládnout, resp. bude tam výrazný faktor náhody. 3.celé to sledování u restaurace – proč Honza stojí před hospodou, kde je strašně nápadný mj. dlouhodobým čtením novin (stačí jít po ulici v průměrném podzimním počasí a rozhlédnout se, kolik lidí uvidíš postávat před hospodami a věnovat se čtení!), místo aby si zašel dovnitř na malý lehký oběd? Přece jen, sledovaný objekt by měl víc na dohled a byl by u toho méně nápadný… Případně proč se u tak problematického místa nestřídá s kolegou? Tady dost reálně hrozí šance na prozrazení, zejména když se tam bude dost dlouho objevovat ten samý ksicht… 4.role pana Švejdy… pokud jsem pochopila dobře, nechává sledovat svou ex… ale k čemu? Proč? Chce, aby se k němu vrátila? Pokud ano, konfrontace v restauraci tomu nenasvědčuje. Nebo usiluje o něco jiného? Jsou rozvedení, podle toho, co jsi napsal, nemají děti, technicky vzato je mu na houby, aby se snažil nahrabat na ni nějakou špínu. Zrovna tohle je věc, která by mne zajímala. A ono nic. Co nadělám. 5.a ano… proč šéf Honzu v tomhle stavu prostě nepošle na nemocenskou, resp. proč ho posílá na sledování do ulic? Chtít od detektiva, aby s chřipkou na krku odváděl prvotřídní výkon v terénu, je vyloženě koledování si o to, že podřízený mi chytne zápal plic, skončí v nemocnici a tak vůbec… :-) Co se mi ale na tvém textu výrazně líbilo, je přenos rozhovorového prvku – ze začátku, z těch pár vět vyměněných si s Melichárkem (návrh na seznámení se se svobodnými kamarádkami + „Dej mi pokoj“), do závěrečného povídání si s Alenou. Opravdu dobrý nápad. Takhle to asi vypadá dost příšerně, ale zkus z toho nebýt zdrblý. Kdybych si myslela, že ten text za nic nestojí, nevěnovala bych mu takovouto pozornost. V každém případě umíš něčím zaujmout, což je pro autora jednoznačný bonus, problémem je potom zpracování… na tohle je nejlepší číst, psát, a přemýšlet, proč se v daném příběhu odehrávají věci tak, jak se odehrávají.