Oknem otevírá ráno
na římsu prázdných myšlenek usedá
s vylhanou vírou navzdory příboji času
prstem na obloze kosatce kreslí
do polohy ochranného valu
Vykloubená únavou doufání
do okvětních dlaní hlavu pokládá
nastavuje obličej vstříc větrnému přílivu
hýčkajícímu její úsměvy odlivem tonoucí
učí se s osudem na schovávanou hrát
…
vdechuje sluneční déšť
milujících se paprsků na svých rtech
zajídá je vinnou révou
na dně svého břicha maluje si lásku
o velikosti špendlíkové hlavičky
a
tváří se že je z vůle Dionýse
matka