obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Skythský vlk 4: Prokletí v Byzantiu ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Skythský vlk
 autor Leontius publikováno: 05.10.2008, 15:15  
4. díl něčeho o Skythskému vlku :-) Naší hrdinové v minulém díle získali povoz a vydali se na jih. Po jistém časovém předělu se přesouváme do Byzantia (dnešní Istanbul). Další zeměpisný údaj: Černé moře = Pohostinné moře (tehdejší název). Snad se vám bude pokračování líbit...
 

Prokletí v Byzantiu

Ospalý strážce se zády opíral o masivní zeď Byzantia a snažil se co nejvíce vtěsnat do jejího stínu. Těžký štít nechal opřený vedle a ostré polední slunce se jen matně odráželo od neleštěného povrchu.
Muži, který se pomalu blížil se svým povozem, se na tváři objevil uštěpačný výraz. Ano, stěží by mohl od prosté městské hlídky čekat profesionální chování, ale stejně by za tak opovážlivé lenošení trestal. Jeho domovina si přece zaslouží něco lepšího.
Strážný zaslechnul zvuk koňských kopyt a pomalu se narovnal. Dvěma prsty si poposunul přilbu na čele. Rychle rukou ucuknul, neboť čelní část byla rozžhavená slunečním žárem. Mimoděk zaostřil na přicházejícího. Vyčerpaný kůň táhnul starý, trouchnivějící povoz, jemuž ani osádka na důstojnosti příliš nedodala. Pohublý, šlachovitý muž se špinavými černými vlasy a nepěstěným vousem, který kontrastoval s jeho nepřirozenou bledostí. Na sobě měl cosi, co vzdáleně připomínalo oděv. Vedle něj ležela jakási žena, celá zabalená do hrubého pláště a pravděpodobně spala. Světle zrzavé vlasy ji spadaly do obličeje, na němž šly pozorovat nezdravě naběhlé žily. Byla to nepochybně Skythka a tudíž musela absolvovat dlouhou, vyčerpávající cestu kolem Pohostinného moře.
„Pustit něco takového do města, je jako pustit tam samu Pandoru s její proklatou skříňkou,“ zabrblal pro sebe strážný a postavil se (dle svého mínění) do výhružného postoje. Neuniknulo mu, že na poutníkově tváři to vyvolalo další úšklebek.
„Stát!“ rozkázal nahlas.
Muž zastavil svůj vůz, avšak nepromluvil ani slovo. Jen strážného probodával pohledem a vyčkával.
„Nepouštíme do města kdovíjaké žebráky a tuláky. Nepotřebujeme morovou epidemii nebo…“
Hlas mu selhal, když viděl, jak mužova ruka pomalu sklouzává k pasu.
„U Dia!“ zašeptal a pevně sevřel kopí.
U nohou mu ovšem přistál kožený váček, jenž si neznámý odepjal od opasku. Nechápavě na něj hleděl a nedovažoval se pohnout. Každou chvíli čekával zákeřný útok.
Cizinec skřípavě promluvil:
„Nejsme žádní žebráci a nehodláme městu jakkoliv uškodit. Chceme přenocovat.“
Strážný se ostražitě natáhnul pro váček. Kopí si opřel o rameno a hbitě rozvázal tenký řemínek. Uvnitř zacinkalo několik zlatých mincí. Jednu vytáhnul a promnul mezi prsty. Pak do ní zkušebně zabořil zuby. Skutečné zlato. Jeho oči se opět setkaly s cizincovým sebejistým pohledem. Nervózní strážce se rozhlédnul a nenápadně naznačil rukou, že mohou vjet do města.

Timodémos navedl koně do nejbližší stáje a dotěrnému podkonímu beze slova hodil další minci. Život lapky a zločince měl i své výhody. Vzdálili se ze Skythie a podél pobřeží Pohostinného moře pronikli až do Thrákie. Zoufalá situace a jejich neustálé se zhoršující stav dohnal Timodéma k tomu, že podlehl naléhání Oiropaty a několika loupežemi si nakradli malé jmění a opatřili nezbytné zásoby.
Díky médským náhrdelníkům jim měsíc nedodával dost sil a oba rychle chřadli. Timodémos byl dosud schopný v noci lovit. Oiropatu však oslabovalo její zranění a k Byzantiu dorazili téměř na poslední chvíli.
Bývalý žoldák seskočil z vozu a zatočila se mu hlava. Tuhle noc se musí zbavit té zatracené věci, jinak sám bude sotva schopný chodit. Sklonil se k ženě a zašeptal ji do ucha její jméno. Oiropata sebou trhla a pootevřela oči. Pochopila. Bez ohledu na závrať sama seskočila z vozu. Poraněná noha ji však zradila a musela se opřít o Timodéma.
Ten přes sebe jen přehodil brašnu s věcmi a odvedl ji ze stájí. Proplétali se spletí uliček a ona brzy ztratila ponětí o směru. Řek tu byl koneckonců doma a určitě se obratně vyhne agoře, či jiným rušným místům.
Nezmýlila se v něm. Za chvíli ji do nosu udeřil pach rybiny. Nad střechami se nesl křik racků a popěvky námořníků. V přístavišti bylo mnoho místa pro podobně pochybné existence a oba to věděli. Timodémos ještě párkrát odbočil, dokud nestanuli ve slepé uličce nedaleko mola. Rybáři zde vyhazovali roztrhané sítě, nepoužitelná lana a jiný odpad. Zápach mršiny téměř nevnímali.
Timodémos na sebe naskládal několik síti a opatrně na ně Oiropatu uložil. Ta již neměla ani dost síly na to, aby se zvedla na loktech. Pevně však sevřela Timodémovu paži a špitla:
„Co chceš dělat?“
„Sundám si náhrdelník a počkám, co bude dál. Nemůžeme se tu jen tak potulovat. Poutáme mnoho pozornosti a já se nechci dát poznat,“ odpověděl, zatímco prsty již neklidně přejížděl po magickém kovu.
Otevřela dokořán oči.
„Buď opatrný. Ta věc může být zákeřná,“ naléhala.
„Nic nám neudělá. Zatím. Stejně nemáme jinou možnost,“ uzavřel diskuzi a postavil se. Nehodlal si náhrdelník sundávat přímo před Oiropatou. Popošel kousek dál do uličky, posunul starou, rozbitou bednu a sedl si zády k ní. Ze země zvedl kus dřeva a prozkoumal ho, zda není ztrouchnivělé. Pak si ho vložil do úst a bez rozmyšlení strhl médskou ozdobu. Jeden zlatý kroužek prasknul a dopadl do měkké hlíny.
Nic se nestalo.
„Kde u všech bohů jsi?!“ zamumlal napůl úst.

Náhlý záchvat s ním smýknul a on se udeřil hlavou do zdi. Zuby se zakouslý do dřeva a v puse pocítil hořkou pachuť. Zavřel oči a pokusil se uklidnit hlubokým dýcháním. Jeho žalářník se konečně ozval:
„Takhle se vítáš se starým přítelem?“
„Odpusť mi… zapomněl jsem, že ti mám nejdříve podat ruku,“ pronesl a přitom křivil obličej bolestí.
„Tu vaší řeckou ironii ještě neumíš dostatečně používat. Zapomínáš, jak vysoko jsem nad tebou teď postavený.“
„To mě mají tyhle záchvaty čekat vždy, když spolu mluvíme?“
„Ne, záleží čistě na mém rozmaru.“
Timodémos cítil, jak omračující bolest ustupuje.
„Jsem tvůj otrok?“
„Dokud jsi závislý na mém vedení… ano. Za každou výhodu se platí. A ta tvá je obzvláště jedinečná.“
„Nezajímají mě ty tvé řeči o dokonalosti…“
Hlas mu dal najevo svůj nesouhlas krátkou vlnou bolesti.
„Dokonalost? Ano, snad jsem někdy něco naznačil, ale nejdřív se zamysli. Co je dokonalost? Dokonalá je jen prázdnota, v ní panuje řád nicoty. Chyby tvoří a jsou postatou všeho jsoucna, jsou měřítkem života a skutečnosti, neboť bez nich by zbyla jen čistota smrti, rozkladu, konce. Dokonalost musí být definitivní a definitivní je neměnné. Neměnnost je popřením života.
Ne nadarmo se říká tvůrčí rozmar. Já jsem tvůrce a má „dokonalost“ spočívá v náhlých rozhodnutích, přestože se řídím rovnováhou a kde uberu, tam přidám.“
„Mluvíš jako obchodník.“
„Obchodník? Ubohé přirovnání. Nevyměňuji jednu výhodu za jinou, to je pod mou úroveň. Nabídni mi něco dostatečně atraktivního a já s tím naložím dle svého. Případně můžeš zkusit hezky poprosit.“
„Chci svobodu!“
Ticho.
„Ano, to vím,“ ozvalo se konečně. „Jenže podobné uvolnění se mi už jednou nevyplatilo.“
Hlas poprvé špatně skryl svou nejistotu, ale rychle to napravil:
„Snad kdybys mi splnil jistou službičku…“
„Jakou?“
„To se dozvíš ve správnou chvíli,“ zasmál se hlas. Dnešní noc bude jasná a měsíc v úplňku vyzáří veškerou svou moc. Vaše rány se zacelí a síla se vám vrátí, pokud se nakrmíte.“
Timodémos se neklidně ošil. Zabíjet. Tady. To neexistuje jiná možnost?
„Máš jednu noc. Tvá společnice tě zdržela natolik, že nejrychlejší členové Skopásisovy smečky se po západu slunce přeženou přes hradby a půjdou po vás. Musíte mi důvěřovat a plnit rozkazy. Pak vám dám svobodu a dostanu vás… do bezpečí.“
Timodémos mlčel. Byl otřesený a nejistý. Nemohl žádat vysvětlení ani záruku. Mohl jen slepě následovat.
„Výborně. Vrátím se večer,“ zakončil hlas a jeho přítomnost se vytratila, stejně jako když měl Timodémos náhrdelník na krku.

Řek se opět ocitnul v temné uličce. Válel se na hromadě rybích kostí a po čele mu stékal pramínek krve. Slunce již pomalu mizelo za kopci v dálce a ruch v přístavu zvolna umlkal. Byl tedy mimo celé odpoledne, bezpochyby záměr hlasu.
Opřel se o bednu a chvíli počkal, než se mu přestaly třást nohy. Tápal podél stěny k místu, kde nechal ležet Oiropatu. Nebyla tam, našel jen rozházené sítě. Bezděčně se sehnul a prohrábnul je. Pocítil známý pocit: chlad-mravenčení. Trhl sebou a mezi provazy nahmátnul náhrdelník. Skythka si ho sama sundala… a pak zmizela.
Kam by mohla chodit ve svém stavu? Přece by nebyla tak naivní, aby se o něco sama pokoušela. Ne sama. Někdo byl s ní. Někdo ji řídil.
Vybelhal z uličky a pohlédnul k moři. Tři lodě se houpaly na drobných vlnkách, kolem jedné chodila skupinka tmavých postav a nakládala jakési pytle. Timodémos jim však nevěnoval sebemenší pozornost. Uviděl ženskou postavu jak klečí před nějakým námořníkem. Ten na ní křičel a hrozil ji pěstí.
Timodémos se rychle vydal tím směrem. Násilník se pokusil Oiropatu chytit, ta se mu sice vyhnula, ale sama upadla na zem.
„Nech ji být,“ zachroptěl, jenže námořník ho ani neslyšel. Sotva by vzal na vědomí tu zuboženou trosku, která se k němu blížila.
Žoldák tedy využil momentu překvapení a udeřil muže pěstí. Normálně by měl dost síly na to, aby ho tím nadobro vyřadil, jenže námořník jen zavrávoral. Timodémos zavrhl myšlenku na nůž, který se mu houpal u pasu, pomohl Oiropatě na nohy a napůl ji nesl, napůl táhl, pryč. Násilník se naštěstí neodvážil znovu zaútočit. Obrátil se do tmy a z plných plic zakřičel:
„Hej! Pojďte sem!“
Timodémos zaklel a s Oiropatou doklopýtal k nejbližší dřevěné chatrči – asi skladiště materiálu. Vpadl do tmy a ukryl se s Oiropatou za dveřmi. Těžce oddychoval a snažil se o utříbení myšlenek.
„Co se stalo?“
„Byl jsi pryč příliš dlouho a já se začínala bát. Musela jsem si tu věc sundat a Ono mě to poslalo sem. Narazila jsem na opilého námořníka. Nerozuměla jsem mu a pak… pak už ses objevil ty,“ šeptala omluvně.
„Asi zavolal své přátele a teď nás budou hledat. Musíme něco vymyslel.“
„Už není třeba,“ přerušila ho a kývnula ke dveřím.
Vzhlédl a spatřil temnící se oblohu. Poslední sluneční paprsky už byly pryč a za krátkou chvíli se objeví měsíc. Zatřásl se. Už hodně dlouho neprodělal proměnu bez vlivu náhrdelníku. Teď oba kousky magie leží kdesi v temné uličce a oni se budou muset zcela podrobit instinktu.
Snažili se nevydávat sebemenší zvuk. Schouleni v rohu chatrče setrvávali v nehybnosti a slyšeli jen tlukot svého srdce. Oiropata byla na pokraji bezvědomí a jedině měsíc jí mohl přinést spásu. Timodémos sám by stěží dokázal čelit přesile. Zavřel oči a modlil se k Diovi.
„Určitě jsou tady! Jinde se nemohli schovat!“ volal na své společníky jeden z námořníků. V ruce svítal krátký meč a na tváři mu hrál zlověstný úsměv. Vstoupil do dveří a chvíli čekal na prahu, než si jeho oči přivyknou temnotě.
Něco mohutného ho srazilo k zemi. Pokusil se bránit mečem, ale ta věc se po něm ohnala a vyrazila mu ho z ruky. Cosi suše křuplo. Nahlas zařval a začal se plazit z chatrče. Bestie ho ovšem nechtěla pustit a on se posledních sil překulil, aby pohlédl do tváře své Nemesis. Spatřil jen dvě řady zubů, které za okamžik ukončili jeho život.
Marný zápas pozorovali tři zděšení muži. Tuto noc nesmírně jasné měsíční světlo v plné kráse odhalovalo mohutné vlčí tělo. Svaly pod světlou kožešinou se vlnily, jako by se nemohly nabažit nabyté síly a volnosti. Náhle vlk pozvedl hlavu a otočil ji k námořníkům, kteří zkameněli strachem. Světlé oči zářily a odráželo se v nich stříbrná zář. Vypadaly jako dvě blyštivé perly v mořských hlubinách. Srst kolem tlamy byla zčernalá krví a chomáče chlupů se k sobě odpudivě lepily. Koutky se výhružně pozdvihly a vlk vycenil dlouhé a ostré zuby. Ozvalo se hlasité zavrčení. Dva muži couvli, třetí zůstal zírat s otevřenými ústy.
Ohromné zvíře se spokojeně vrátilo ke své uhájené kořisti. Jeden z námořníku pomalu vytáhnul meč. Opatrně kladl nohy na zem a blížil se k chatrči, když v tom se ve dveřích objevil další vlk. Jeho srst byla mnohem tmavší, téměř splýval se stínem, který vrhalo jeho majestátní tělo. Postavil se před menšího vlka a nepřirozeně inteligentním pohledem si změřil své protivníky. Dva z nich se otočili a rozběhli se kamsi mezi chatrče. Ozbrojený vypadal nerozhodně, na čele mu perlil pot. Jeho pach, odporný pach strachu, Timodéma dráždil a provokoval ho. Zaslepen hladem a nevysvětlitelnou agresivitou skočil po muži. Ostří meče se mu zabořilo do levého boku, ale i tak tvrdě přistál na námořníkovi. Ten se už nemohl z jeho sevření vyprostit. Hostina započala.

Nevnímal nic. Soustředil se jen na dosud teplé vnitřnosti, jenž hltal s nesmírnou chutí. Syrové maso a stříbřité pohlazení měsíce mu vrátilo veškerou sílu, kterou už dlouho postrádal. Náhle se však ozvalo táhlé zavytí. Obrátil se k Oiropatě se zvídavým pohledem v oříškově hnědých očích. Vlčice se pořád krmila a okolní svět pro ní neexistoval. Timodémos poodstoupil od své kořisti a zavětřil. Statisíce nejrůznějších vůni ho mátly.
Koncentroval se a v jeho hlavě procitnul nový smysl. Rudé pulzující linie tančily na černém podkladu a před jeho vnitřním zrakem se rýsovala jakási pokřivená mapa okolí. Jeho vnímání prostoru se radikálně změnilo, ve svém vědomí už nestál na tomto místě, ale patřil sem. Jeho rodné město, jeho domov, jeho teritorium.
Věděl o pohybu každého vetřelce. Cítil se jako neomezený pán celého Byzantia. Viděl vlka jak se řítí mezi domy. Měl někam namířeno, naprosto vědomě zahýbal v uličkách a uhýbal vyděšeným obyvatelům. Timodémos se snažil odhadnout cíl jeho cesty. Zježila se mu srst a slabě zakňučel. Už to věděl.
Vrhl nejistý pohled na Oiropatu. Tu teď od kořisti neoddělí. Sám se tedy vřítil mezi kamenné stavby a utíkal do středu města. Před svým protivníkem však ztrácel náskok a velmi se zadýchal. Už slyšel zděšený ženský křik z nedaleké ulice. Prudce do ní zatočil a již spatřil povědomý dům. Svůj dům.
Vřítil se po vyražených dveřích do světnice a zuřivě se rozhlédl. Jeho žena se krčila v koutě a s hrůzou hleděla na opačný konec místností. Černé, kudrnaté vlasy ji splývaly na ramena a tmavé oči byly rozšířené hrůzou.
Přes místnost pomalu kráčel divoce vyhlížející vlk. Tmavě šedý kožich byl špinavý a pokrytý malými větvičkami a listím. Byl to určitě jeden z Neurů. Bestie se plně zaměřila na svou kořist a nezaregistrovala Timodémův příchod. Skočila.
V letu do jejího boku vrazil Timodémos plnou silou. Oba vlci přistáli v chumlu na stole. Ten se pod nimi rozlomil a křehká keramika se roztříštila na zemi. Timodémos chvíli chaoticky hrabal nohama ve vzduchu a pořezal se o několik střepů.
Zkušenější vlk byl rychlejší a pokusil se mu zakousnout do krku. Timodémos s obtížemi uhnul a konečně se mohl protivníkovi postavit tváří v tvář. Chvíli se nejistě obcházeli. Uši sklopené do té nejvýhružnější polohy a tesáky vystavené na obdiv. Neur cítil autoritu pána domu a znejistěl.
Timodémos zaútočil první. Nehodlal zbytečně riskovat, snažil se vetřelce spíše vyděsit a vyštvat. Neur zprvu couval, když v tom náhle narazil na zeď. Špatně se orientoval v těsném prostoru, myšlení mu zmrazil strach a on se slepě obořil na Timodéma.
Řek tuhle reakci v bezvýchodné situaci očekával a hravě uskočil do strany. Jeho silné čelisti se zabořily do protivníkova boku a zuby zaskřípaly o žebra. Neur bolestně zavyl a začal pajdat ke dveřím. Timodémos mu však útěk znemožnil a bez zaváhání ho usmrtil. Pak zůstal stát nad jeho mrtvolou a s vypláznutým jazykem oddechoval. V hlavě měl naprostý zmatek, ani se nerozhlédl po svém domě.
Cosi se ho dotklo. Byl to slabý, nejistý dotyk, jenže v jeho podrážděném stavu to stačilo, aby se bezmyšlenkovitě ohnal po původci. Několik zubů se zahryzlo do měkké paže a vytrhlo cár masa. Teprve teď spatřil dětskou tvář svého syna, který si přišel důvěřivě prohlédnout svého zachránce. Do jeho očí vstoupily slzy bolesti a utekl k matce, držíce se přitom za poraněnou ruku.
Žena ho zakryla vlastním tělem a dál hleděla na vlka před sebou. Timodémovi se udělalo zlo. S lítostným kňučením si tlapou utíral krev svého syna z čumáku. Nemohl se zbavit té pachuti. U všech bohů! Co to provedl?
Obraz zkázy byl dokonán. Vybavení domu bylo rozházeno všude kolem. Nábytek rozbitý na stovky třísek. Amfory s výjevy hrdinů a bohů rozbité na kusy. Žena k smrtí vyděšená a pobledá. A dítě z jeho vlastní krve prokleto stejnou kletbou jako otec.
„Zmiz!“ ozval se ostrý rozkaz v jeho mysli.
„To ty! Byl to tvůj plán! Od začátku!“
„Nikoliv. Chtěl jsem rozšířit pouze svůj vliv. Událo se to jinak, než jsme čekal. Nenesu však vinu. Teď už ale musíš utéct! Do přístaviště!“
Vlk se třásl vzteky. Proč? Stal se pěšákem osudu v téhle mizerné hře. Uslyšel řinčení zbraní a zvuk mnoha kroků. Ubožáci! Timodémos by je nejraději roztrhal na kusy za jejich pomalost. Jenže to by bylo zbytečné. Pokusil se vtisknout obraz své rodiny do paměti. Žena i chlapec na něj hleděli a vůbec se nehýbali. Vlk zakňučel. Kdyby aspoň mohl promluvit! Kdyby mohl říci prosté: odpusť.
Vyběhl ze dveří a utíkal do přístavu. Brzy bude celé město na nohou. To aspoň znemožní postup Skopásisově smečce a obyvatelé budou v relativním bezpečí. Timodémos ovšem tušil, že se uklidňuje falešně. Kletba už byla přenesena na půdu Řecka.
V uličce před přístavem na něj čekala Oiropata.
„Už mi řekl, co máme dělat.“
„Nevěřil bych mu ani slovo,“ zavrčel.
Vlčice místo odpovědi zvědavě natočila hlavu. Rozhodla se reakci ignorovat a kývla k jedné ze tří lodí kterou právě naložili.
„Na zádi je spousta pytlů, mezi ně se můžeme skrýt. Posádka si před vyplutím odskočila do hostince.“
Timodémos si znovu vybavil ty tmavé muže v exotických oděvech. Kdoví co byli zač. Nemělo ovšem cenu se dlouho hádat. V Byzantiu stejně nechtěl zůstat. Domov v něm teď budil nedůvěru a nejistotu.
S Oiropatou přeběhli nepozorovaně otevřené prostranství a po můstku se dostali na palubu. Skutečně tam našli hromady pytlů, kolem kterých se vznášel nahořklý pach. Timodémovi byl vrcholně nepříjemný a taky Oiropata se neklidně ošívala.
„Co to může být? Nic tak štiplavého a odporného jsem v životě necítila.“
„Možná bychom tedy neměli…“ zaváhal.
Vlčice už však vyskočila na hromadu a prodírala se mezi pytli. Timodémovi se zdálo, že se ji trochu pletou nohy. Vydal se však za ní a jedním drápem protrhl plátno. Na zem se vysypala hrst zčernalých lístků. Stoupaly z nich omamné výpary a on se pomalu plazil za Oiropatou.
„Já… už se nemůžu ani hnout. Usínám.“
Nedostalo se mu odpovědi. Ještě párkrát se posunul a svalil se vedle Oiropaty. Nevnímala, ale pravidelně oddechovala. Ještě naposledy se odkudsi z dálky ozval hlas:
„Slíbil jsem ti cestu za osvobozením. Máš ji mít. Nyní svému osudu vládneš ty sám. Třeba se i jednou vrátíš domů…“
Přihnala se bouře smíchu a v její záplavě se Timodémovo vědomí utopilo.
Tmaví muži se ráno nalodili a bez sebemenšího zájmu o svůj náklad a dva bezvědomé černé pasažéry vyrazili na moře. Loď plula rychle a brzy nechala Byzantium daleko za sebou. Mířili daleko na jih.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 taira 06.10.2008, 13:52:35 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: taira ze dne 06.10.2008, 13:48:51

   a ano, OPOVAŽ se teď text stopnout. Sice se neodvažuji argumentovat, že by to způsobilo literatuře nenahraditelnou ztrátu, nicméně píšeš skvělý seriál a naštvalo by to minimálně nadšené čtenáře.
No, příště se pokusím i o nějaký normální komentář, takhle jen a pouze plýtvám nadšením. :-)
 taira 06.10.2008, 13:48:51 Odpovědět 
   Takže - s konečnou platností hlásím přechod na leontiovskou stupnici známek. Pokud budeš psát tak, jako tady, myslím, že v hodnocení nepoznáš rozdíl a kritik bude mít dobrý pocit, že tvůj styl není nijak zbytečně zhýčkáván.
Ano, líbilo se mi to. Dokonce moc - takhle měla vypadat dvojka (neodpustím si rýpnutí). Kombinace zběsilé akce, která však není pouhou zběsilou akcí. Schopnost strhnout, která přinutí i mozek se nějak angažovat... asi by i bylo co vytknout, ale ty prostě nedáváš dostatečnou šanci něco takového udělat. A nejsem si jistá, nakolik by bylo čestné se k textu několikrát vracet a hledat hnidy, když je svým způsobem dokonalý.
Opravdu, klobouk dolů - a s falešnou skromností jdi hezky k šípku - "snad se vám bude pokračování líbit..." - pf, představ si Leonida, an u Thermopyl prohlásí "Snad zabijeme nějaké Peršany...". :-) (tolik taiří komentář)
 ze dne 08.10.2008, 14:01:36  
   Leontius: No uvidíme co se z toho vyklube :-D Končit zatím nehodlám přibližný náčrt dalšího dílu už mám, dokonce přidám i další velmi specifickou postavu :-P Díky
 Šíma 05.10.2008, 16:06:27 Odpovědět 
   Začetl jsem se a co se týče překlepů a nedoklepů, všiml jsem si pouze tohoto: Timodémovi se udělalo zlo. Asi se mu udělalo zle, skřítci nenechaví... Líbilo. Příběh je velmi čtivý a napínavý, copak se asi stane příště? ;-)
 ze dne 08.10.2008, 14:00:33  
   Leontius: Díky za přečtení, známku a upozornění :-D
 m2m 05.10.2008, 15:15:43 Odpovědět 
   Ahoj.

Tentokrát jsem to vzal hopem, protože nevím, jestli tu zítra budu, takže to skutečně proběhlo rychle.
A může za to Tvůj čtivý styl.
Objevilo se pár překlepů a také občas nějaká chybka, jmenuji asi jen jednu:

| "Spatřil jen dvě řady zubů, které za okamžik ukončili jeho život."
- zuby ukončily

A raději i druhou. Tyhle chyby už mě velice mrzí.
| "Soustředil se jen na dosud teplé vnitřnosti, jenž hltal s nesmírnou chutí."
- jenž / jež. To pravidlo není těžké se naučit. "Jenž" funguje jenom u mužského rodu. => Muž, jenž neuměl tančit.
"Jež" je zase u ženského a středního: "Žena, jež neuměla tančit."
U množného pak opět jedině "jež". Ovšem podívej, není těžké nahradit tohle zájmeno jiným. Totiž "který/která/které/kteří". Vyřešíno.


Co se linie příběhu týče, je poměrně slušně vystavěna do neznáma. Timodémův domov se stal na okamžik dalším místem dějství, ovšem příběh posouváš dál.
I zde by se dal ukončit, ovšem to nesmíš udělat. Nejsem zcela jsitě sám, kdo chce vědět, jestli Tvůj příběh skončí...dobře nebo zle.

Šup šup.
Ode mne máš dvě krásné světlušky jednušky.
 ze dne 08.10.2008, 14:00:13  
   Leontius: Díky za koment a vydání a jedničku :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr