|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Penumbra - Ani krok zpět ::
|
| |
|
|
C
esta do Eindhovenu byla dlouhá a náročná, náročnější než cokoliv, na co je mohl výcvik připravit. Trmáceli se rozbombardovanou stezkou zarostlou šípkem a planými růžemi, rozdírali si nohy při útěcích před německými patrolami korzujícími dvakrát denně sem a tam po celé délce cesty a vysílení a dehydratovaní padali únavou hned, jak nadešel soumrak. Odpočívat však nemohli, šli dál a dál, dokud nenarazili na potůček nebo malou říčku. V té si zchladili rozpálená chodidla a naplnili čutory a potom zase vyrazili dál.
Za dva dny, které MacGruder odhadoval jako dobu pro překonání celé vzdálenosti až k Eindhovenu, byli sotva v půli cesty. Stezka vedla přes všemožné skály a úžlabiny, občas lesem a občas loukou a Trebornovi a jeho mužům se často stávalo, že šli dlouhou dobu úplně špatně a museli se potom vracet a ztracený čas dohánět během.
Třetího dne, ztrhaní a k smrti vyčerpaní, dorazili k řece Dommel. Mapa říkala, že od ní by mělo být do Eindhovenu nanejvýš čtyři pět mil, a proto tam Treborn vydal rozkaz k dvouhodinovému odpočinku.
Paullison se šel vykoupat a oholit, MacGruder prohlížel mapy, Randy se znovu spojil s velitelstvím a Herring z nedostatku jiné zábavy kontroloval jejich pušky a pistole a nandával ostatním na opasky nábojové rámečky.
„Pětkrát M1 GARAND,“ mrmlal přes zapálenou cigaretu, „sedumkrát Colt pětačtyřicítka, patnáct granátů… Pche! Ty šmejdi vážně nechtěli, abychom ztropili moc velkej rambajz. Bazuka by se teda rozhodně šikla…“
„Říkals něco, Herringu?“ kývl na něj Treborn se sluchátkem u ucha. Než ale stačil Herring něco opáčit, na druhém konci drátu se ozvalo velitelství.
„Tady Lerquhart, zástupce majora Simse, čistě a zřetelně,“ zašumělo to ze sluchátka a Treborn poplácal Randyho po zádech.
„Tady kapitán Treborn, pane. Naše pozice je… asi čtyři až pět mil severně od Eindhovenu. Opakuji: naše pozice je čtyři až pět mil severně od Eindhovenu. Jsme u řeky…“ Treborn luskl na MacGrudera, aby mu ukázal mapu, „…u řeky Dommel, pane. Počítám, že do setmění budeme ve městě.“
„A dá-li Bůh, zítra ráno už doma,“ přitakal Lerquhart. „Hned jak dokončíte váš úkol, zašijte se někam do lesa, hlavně co nejdál od města. Až se znovu ozvete, váš odvoz už bude na cestě.“
„Jistě, pane,“ zasmál se Treborn. „Děkuji.“
„Hodně štěstí, kapitáne. Hodně štěstí vám všem a Bůh s vámi.“
−−−
Povel k zahájení operace Market Garden byl vydán 4. září v 6:30 greenwichského času. Někteří sice tvrdili, že to rozhodnutí bylo příliš unáhlené, ale Eisenhower místo zbytečných řečí raději jednal.
O půl dvanácté se už na letištích po celé Anglii šikovaly spojenecké jednotky a v 14:45 se od země odlepily první výsadkové letouny.
Škoda jen, že generálmajor Lerquhart uvízl v zácpě a nestihl se dostat k telefonu dřív. Kdyby se mu to bylo podařilo, mohl se totiž Dwight Eisenhower dozvědět, že jeho muži nebudou vysazeni v demobilizované oblasti bez vrchního velitele, jak skutečně myslel, ale že budou čelit plné německé obraně, která je rozseká na kusy.
−−−
„Nejmíň dvě stovky, pane,“ odfrkl si Herring a podal dalekohled Trebornovi. „Jestli je něco sebevražda, potom lízt v pěti a bez pořádnejch zbraní do tohodle kotle. Nikdy to nemůžem zvládnout.“
„Zavři hubu,“ procedil mezi zuby Randy. Ne, že by si snad nemyslel to samé, jen to nechtěl slyšet nahlas. Sám měl celé odpoledne dost starostí s tím, aby vymyslel, jak se dostanou na hlavní náměstí, kde má Bittrich velitelství. A co potom? I kdyby se tam dostali nepozorovaně, musí nakonec bez grácie vtrhnout do toho baráku a celý ho vystřílet. Nikdo jim také nezaručuje, že Bittrich bude v tu chvíli zrovna na velitelství; může se klidně stát, že se prostřílejí davy Němců až na střechu, a budou sledovat, jak se jim ten hajzl z náměstí vysmívá! A nakonec – snad, ačkoli to bylo krajně nepravděpodobné, kdyby se jim přece jen podařilo Bittricha dostat, nemají ani tu nejmenší šanci vymotat se z Eindhovenu ven, aniž by po nich nešla půlka německé armády. Prý: Hned jak dokončíte úkol, zašijte se někam do lesa. Pche! Randy se s generálmajorem Lerquartem sice nikdy nesetkal, ale na to, aby ho klasifikoval jako naprostého blbce, ten jeden rozhovor bohatě stačil. Vlastně ani major Sims nebyl zas takový svatoušek; věděl přesně, do jakého pekla je posílá, věděl, jaké obtíže budou muset překonat. A stejně jako všichni ostatní jim neřekl nic. Prašiví hajzlové!
„Řikám vám to naposledy, kapitáne: já tam prostě nejdu!“
Herring praštil s puškou o zem a po břiše se vydal zpátky k místu, kde nechali svoje věci. Paullison jen zakroutil hlavou.
„Je to vůl,“ řekl suše. Otočil se na Treborna. „Myslím, pane, že to nějak půjde, i když to teď vypadá pěkně na hovno…“
Treborn nepřítomně přikývl a dál si projížděl trasu jejich cesty dalekohledem. Nevypadalo to ani trochu dobře. Jestli ho vojenský dril něco naučil tak to, aby poznal kdy je šance na vítězství a kdy ne. Tohle byla rozhodně ta druhá možnost.
MacGruder se podrbal na zarostlé bradě. „Máš recht, Double, ale všechno co Herring řek taky nebyly uplný blbosti. Vypadá to, že nás sem poslali na smrt. A to bez jakýhokoliv vysvětlení, což mi příde dost svinský. A sakra divný. Myslim, že náš úkol je jenom zástěrkou pro něco většího, že tu jde o něco víc…“
Ani si nevšimli, že se Herring vrátil zpátky s krabičkou cigaret. Každému nabídl a zapálil mu. Treborn si nevzal. Odložil dalekohled, v očích jistotu a odhodlání.
„Musíme vyrazit,“ pohlédl na Herringa, „a je mi úplně jedno, jestli jdete se mnou nebo ne. Můžete tu zůstat a nechat se zabít skopčákama stejně dobře jako tam dole. Ale dokončíte to, kvůli čemu jste sem přišli, a myslím, že to je přesně to, proč se z nás stali vojáci.“
Herring se uchechtl. „Co si sakra myslíš, že tim dokážeš?“
„To je mi jedno,“ odsekl Treborn a nabil pušku. „Jsem tu, abych zabil Wilhelma Bittricha.“
−−−
„Jsem tu, abych zabil cara Mighaila,“ zvolal černý rytíř a pozvedl nad hlavu svůj onyxový štít. „Vydejte ho dobrovolně a podvolte se vůli Uchvatitele, nebo,“ natočil štít tak, aby se od jeho lesklého povrchu odráželo světlo směrem k hradbám, „pohlédněte do tváře smrti!“
Warling seděl bezradně za svým vyklizeným stolem a skrz prsty sledoval, jak kočí odnáší jeho poslední zavazadlo dolů do vozu. Slyšel nějaký povyk z chudinské čtvrti kousek za městem, ale nevěnoval tomu přílišnou pozornost; bylo jen málo dní, kdy se tam neodehrála nějaká vražda. Jinak bylo ticho. Jako kdyby všichni tušili, co přijde. A jestli ano, potom muselo všem dojít, že smrt stojí za dveřmi a už už zaklepat. Už si ani nepamatoval, jaká ubohá naděje ho vedla k vyslání El-Kalbídnových mužů do toho pekla. Jako kdyby snad mohli něco změnit. A přece… přece v něm doutnala malá jiskřička, nepatrná naděje, která ho stále utvrzovala v dojmu, že něco se přeci jen musí stát; a nemyslel na to, že město bude dobyto a vyvražděno – uvažoval, jestli konečně nenadešel ten den. Někdo ho nazýval dnem Konce, ale on měl raději jeho poetičtější název – Den Změny. Změna. To bylo to, co penumbra potřebovala. Nová vláda, která svrhne vše zažité a nastolí nový pořádek. A i kdyby to nebyla změna k lepšímu, změna to přeci bude, a o to tady snad šlo, ne?
Warling se odsunul od stolu, vstal, ze země sebral svou příruční brašnu, vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Když otáčel klíčem v zámku, naposledy pohlédl na nápis na prosklené tabulce: JOS WARLING – VELVYSLANEC. Pche! Kdyby jen věděli, co se pod tím pojmem skrývá! Kdyby měli jen to nejmenší tušení, že ty dlouhé dny, prosezené v kanceláři, nebyly naplněné papírováním a pokuřováním drahých doutníků z První, jak si mnozí mysleli! Kdyby ho znali třeba jen tak, aby dokázali vytušit, jaká síla se v něm skrývá! Kdyby, kdyby, kdyby. Měl pocit, že kdyby tenkrát všechno udělal jinak, nic z toho, čemu měl zanedlouho čelit, se vůbec nemuselo stát. Srdce se mu rozbušilo. Pomyslel na svůj poslední rozkaz tomu sprostému vrahovi, Rjunosukemu, nebo jak se to zatraceně jmenoval; změna plánu, řekl mu do telefonu, jako kdyby nějaký plán někdy měl, vražda se nekoná. Byla to chyba. Možná největší v jeho zpropadeném životě. Proč vlastně zrušil původní rozkaz? Proč vraha odvolal? Kdyby Rjunosuke svůj úkol dokončil, mohl být dnes klid a armáda nepřítele by už táhla zpátky, odkud přišla; tedy v případě, že by se nerozprchla ještě dřív. Taky tady takové měli.
Warling sešel dolů po schodech a velikou průrvou ve zdi bez dveří vyšel na ulici. Ostré slunce ho na chvíli oslepilo. Když se znovu rozkoukal, uviděl, že vínově rudý kočár stojí přímo před ním a podlézavý kočí mu kyne, aby nastoupil. Warling zaštrachal v kapse obleku, vytáhl bankovku v hodnotě sta šári a vtiskl ji kočímu do dlaně. Potom se vyhoupl do vozu a rozvalil se na polstrované sedačce. Tašku položil vedle sebe.
Kočí zabouchl dvířka, vyskočil si na kozlík a chopil se opratí. Když se kočár rozjel po hrbolaté cestě, Warling vytáhl z tašky schmoustané noviny a rozevřel je. Co na tom, že byly přes týden staré? V té době byl svět lepší, a tak se Warling začetl a dokud neopustili město, nevzhlédl od nich. Puch spáleného masa mu dráždil nos.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
