|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Sousedé ::
 Viktor |
publikováno: 06.10.2008, 11:45
|
| ... bylo by chybou si maslet, že se jedná o čistou fikci ... |
| |
|
|
„Zase tam někdo vrtá, viď Hanýzku! Lumpík je to!“
Důchodce Josef Hermann se sklonil ke svému žíhanému voříškovi Honzovi a poplácal ho po drobných plecích. Bylo patnáct hodin a tři minuty. Kříženec yorkshirského teriéra vzrušeně ňafal na protější panelový dům, ze kterého se linulo tlumené, ale zřetelné vrčení. Pan Hermann se spokojené uvelebil na lavičce a nastavil tvář posledním hřejivým parskům podzimního slunce. Neviděl ve vchodu do paneláku mizející robustní postavu muže ve tmavém plášti s aktovkou v ruce a netušil, že se za několik okamžiků stane svědkem hrůzyplného výjevu, na který nezapomene do konce svého života.
* * *
„Čau!“
„Nazdar, sousede!“
„Co tak sklesle?“
„Ále, už z toho mám nervy v kýblu…“
„Zas ten debil!?!“
„No kdo jiný!“
Dan zasunul klíče do kapsy a letmo mrkl na schránku - dneska žádný letáky? Vystoupal sedm schodů k výtahu a zmáčkl tlačítko… nic. Dan koukl přes rameno na odcházejícího muže:
„Ten idiot opět vyhodil hlavní jistič?!?“
„Hmmm..“
Brano, které zavírá samo, hlasitě zaklaplo hlavní dveře do domu.
Takže pěšky – pomyslel si otráveně Dan. Nadhodil si aktovku v ruce a vydal se nahoru po schodišti vedle výtahu. Hned v prvním mezaninu uslyšel hlasité cvaknutí hlavního jističe v suterénu. Zachmuřil se a znechuceně zavrtěl hlavou – věděl, co přijde. Výtahovou šachtou zahučel elektromotor. Dan pomalu stoupal do druhého patra. Zdviž zastavila a odněkud shora se ozvalo kovové klapnutí výtahových dveří. Další cvaknutí – tentokrát vstupních dveří do bytu. Dan se otočil na posledním mezipatře a pravačku opřel o zábradlí. Najednou domem projela silná vibrace doprovázená vrčivým zvukem o nízké frekvenci. Dan si povzdychl. Než vystoupal těch pár schodů ke svému bytu, brněla mu od zábradlí paže až k lokti. Hluk, procházející konstrukcí domu, se změnil z bručivě dunivého ve vysoko kvílející ječení. Zastavil se na rohožce a trochu zadýchán zalovil v kapse kabátu pro klíče. Klapnutí dveří , otevírajících se za ním nezaznamenal – zanikl v tom hrozném randálu. Když mu Jiřík poklepal na rameno, dost sebou škubl.
„Co se lekáš, magore?“ Zakřičel jeho soused odnaproti, aby přehlušil zvuk otřásající panelákem.
„Už z toho dostávám psotník,“ kývl hlavou vzhůru směrem ke kakofonickému jekotu o patro výš, „ dneska řeže nebo brousí?!?
„Kdepak,“ křikl Jiřík, „ už dvě hodiny vrtáme…Markétu s malou jsem musel odvézt k babičce.“
„Hovado!“ Poznamenal Dan – Jiříka tím ovšem nemyslel.
„Hele,“ plácl ho Jiřík přes rameno, „ stav se co nejdřív ke mně. Sedíme tam s Fridrichem a děláme válečnou radu!“ Jiřík ukázal očima ke stropu a významně zvedl obočí. Dan zastrčil klíč do zámku:
„Tak to přijdu hned!“
* * *
Ivana zahýbala rty, ale Dan neslyšel ani půl slova. Zřejmě jej pozdravila.
„Ahoj.“ Odpověděl, ovšem pozdrav zanikl v neuvěřitelném kraválu linoucím se shora. Byt se otřásal v pravidelných intervalech souběžně s kolísajícími otáčkami trápené vrtačky. Se stropu předsíně se sypal jemný prach. Ivana na něj ve dveřích kývla. Shodil boty a vydal se za ní do ložnice. Tato místnost jako jediná nesousedila s horním bytem a býval v ní relativní klid…opravdu velmi relativní.
„Vrtá už od půl druhé,“ křikla na Dana jeho přítelkyně, „ byl tady Jiřík, že máš jít hned naproti!“
Dan se s přimhouřenýma očima soustředil na to, co Ivana říká, pak přikývl na znamení, že všemu rozuměl.
„Kde je Míša???“
„Cože?“
Chytil mladou ženu za ramena a sklonil se k jejímu levému uchu:
„Povídám, kde je Míša??“
Ivana pokývala hlavou.
„U tebe ve skříni!“
- - -
Dan vyšel z ložnice zpět do předsíně a otevřel dveře šatníku. Na jeho zimním plášti visela šedá habešská kočka. Drápy měla křečovitě zaťaté do drahé plsti, uši stažené až k hlavě. Zvíře na něj smutně pohlédlo - ve tváři němou výčitku.
V tom hluk zničehonic ustal. Domestikovaná šelma nesnesla náhlou změnu, vydala táhlý hrdelní skřek a skočila Danovi na obličej. Hlavu mu objala packami a drápy zaryla hluboko do kůže, ocas mu ovinula okolo krku - ne nepodobna filmovému vetřelci. Dan tlumeně zaskučel do chlupatého kočičího břicha. Velmi opatrně si z pokožky na hlavě vyháčkoval drápky temně mručícího, na smrt vyděšeného domácího mazlíčka.
Míša upadla v apatii.
Ztuhle mu visela v rukou a nebýt křečovitě natažených tlapek s vystrčenými drápy, vypadala by jako levný ledvinový pás. Nové zaburácení vrtáku v panelu jako by jí dodalo novou chuť do života. Bleskurychle sebou mrskla. Kůže na Danově předloktí využila jako ideální podložky pro zaseknutí treter před mohutným odrazem a odskočila na protější stěnu. Předsíň obkroužila jako motocyklový jezdec smrti po zdech, zanechávajíc za sebou nesmazatelné stopy v broskvové tapetě. Zadunění po umakartu bytového jádra, už jen předznamenalo její mohutný závěrečný odpich. Sedmimetrový let, který absolvovala s tlapami roztaženými jako komiksový Batman, zakončila opět v šatníku, kde se pokusila nacpat do trubky od vysavače. Dan tiše a konsternovaně zavřel dveře skříně…
* * *
„Co se ti stalo, ty vole?“ Podivil se Jiřík ve dveřích, když uviděl Danovo zafačované předkloktí.
„Ani se neptej,“ pokrčil rameny Dan a protáhl se kolem Jiřího k němu do bytu,
„ Míšeně prdlo v kouli a podrápala mě.“
Jiří jen chápavě pokýval hlavou a zavřel. Oni chovali kočky dvě, ale bohužel už je týden neviděli. Byly zalezlé buď v horním patře spíže za nepoužívaným papiňákem nebo za kuchyňskou linkou. Vylézaly jen v noci, aby se nažraly. Plížily se po bytě jako upíři a Markétu, která chodila v noci na záchod, několikrát k smrti vyděsily.
U Jiřího v obýváku seděl domovní důvěrník Fridrich, ale porůznu také Hofman z šestého a Burda s Klepalem z druhého patra. Před každým stála štamprle a na stole trůnila litrová lahev Jiříkovy loňské. Dan ihned obdržel rovněž svůj příděl a poslušen sousedova němého pokynu obrátil štiplavou tekutinu rovnou do krku.
„Tak,“ prohlásil Jiřík hlasitě k přítomným, snažíc se při tom přehlušit zvuk linoucí se jakoby ze všech koutů domu, „ myslím, že už jsme všichni. Zahajuji tímto schůzi…,“ rachot ustal a Jiří plynule ztlumil hlas, „ … schůzi naší stranické buňky!“
Fridrich, bývalý aktivní bolševik se jako jediný, nervózně usmál.
„Už toho mám, kurva, plné zuby!“ Prohlásil Hofman a rozčileně zvedl zaťatou pěst.
„Každý den,“ pokračoval, „ každý boží den něco vrtá, hobluje , řeže nebo stlouká.“ Na důkaz jeho tvrzení se domem rozlehly mohutné rány kladivem. Všichni sebou trhli. Hofman zvýšil hlas a pokračoval:
„ Když je ten dopoledne idiot v práci, pouští si ta jeho fiflena dévédéčko na plný kule..“
„Jo-o…,“ potvrdil Burda, „ a t-t-taky ty ve-vejbuchy.“
Sešlost se na něj tázavě podívala.
„V-vy jste to ne-neslyšeli?“ Vysvětloval Burda a otáčel se o pomoc na Klepala.
„Mají asi t-to do-domácí kino a hrajou si na-na něm ty a-akč-akční vejbuchový fi-filmy.., je to sly –slyšet až u nás ve druhym…, že jo?“
Klepl tiše kývl , „jako že jo“ a Burda se spokojeně usmál.
„ To je pravda,“ potvrdil Dan, „ ale jde spíš o to vrtání..“
„…a šukaj…“ Hofman měl vzteky bledou tvář. „ Každý ráno v pět hodin, než jde do práce, tak souloží… On funí a ona heká jako kdyby rodila… každý ráno přímo pod mou ložnicí…a do toho vyje ten jejich čokl…“
„F-fakt, jo?“ Vyvalil oči Burda. „ K-každý r-ráno?“
Dan mlčky přikývl. Názor na využívání ranní erekce jeho „sousedem shora“ měl obdobný jako Hofman.
„Tak do druhé nohy!“ Zavelel Jiřík, který mezi tím s lahví obkroužil celou společnost.
„Aaaa…ch.“ Udělal Fridrich a zašklebil se.
„Šedesátka,“ objasnil přítomným majitel lahve, kolikže alkoholu obsahuje dotyčná tekutina.
„Normálně tam pudeme,“ zahlásil svým pomalým basem Klepal, „ a řeknem: Heleď, kamaráde, nejseš tady sám, tak toho necháš nebo…“
„…nebo co?“ Opáčil jízlivě Hofman.
„…nebo dostaneš do držky… a ta tvoje fákule taky!“
Hofman domluvil a položil skleničku na stůl. Jiřík mu pohotově dolil.
„Pánové,“ uklidňoval přítomné Domovní důvěrník rozmáchlým gestem, „ hlavně žádné násilí… Vše se dá vyřešit v klidu.
- - -
Mačkání zvonku nepřinášelo žádný efekt. Sousedé se po sobě s přivřenýma očima dívali a celá situace ze všeho nejvíce připomínal výjev z němého filmu…kdyby jej nedoprovázel zvuk k smrti namáhaného elektromotoru o síle více než dvanácti desítek stupňů Bellovy škály.
Dan, kterému byla přidělena funkce vyjednavače se ode dveří otočil na zuřivě zvonícího Jiříka. Pečlivě vyslovoval, aby bylo možno z jeho rtů odezírat:
„Až přestane vrtat, zabuším!“
Jiřík neslyšel vůbec nic, neboť zvonky byly umístěny na inženýrské šachtici na druhé straně chodby naproti výtahu, čili přes dva metry od inkriminovaných dveří.
Danovi se dost motala hlava. Jiříkova slivovice byla hrozně silná. Bylo to vidět i na ostatních sousedech shromážděných jako trestné komando na chodbě ve čtvrtém patře. Domovní důvěrník Fridrich byl rudý jako vařená langusta a oči se mu leskly. Hofman s Burdou stáli naproti sobě a střídavě si olizovali horní ret bezděky se napodobujíce. Klepal, který vydržel nejmíň se monotónně kýval ze strany na stranu A Jiřík zuřivě mačkal zvonek, až mu zbělel poslední článek ukazováčku.
Najednou pekelný rachot přestal. Tupé crčení zvonku zprvu vůbec nevnímali, protože jejich sluch byl nastaven na zvuk o několik řádů silnější.
"Buš!“ Vykřikl Jiřík, který se vzpamatoval první. Sám nepřestával mačkat plastové tlačítko zvonku.
Danova pěst dopadla na dýhou potažené dveře ve zvyšující se kadenci.
„Tiše!“ Zvolal pojednou Fridrich. Všichni ztichli a uslyšeli, jak v zámku dveří zarachotil klíč.
Dveře se pomalounku otevřely a ve vznikající mezeře se začala rýsovat postava muže.
Byl to on.
Prachem od hlavy až k patě pokrytý třicetiletý chlapík v montérkách na muže v chodbě hleděl se směsící překvapení a rozhořčení. Každý kousíček jeho tváře, těla i oděvu byl pokryt jemným betonovým pudrem, takže vypadal jako kříženec mlynáře a zmrzlého polárníka. Jeho vlasy, vousy, obočí a řasy byly jako ojíněné podzimní námrazou a prach na jeho tvářích mu dodával přízračnou podobu mrtvoly. V ruce onen tvor držel mohutné elektro-pneumatické vrtací kladivo o příkonu dvou a půl tisíce wattů. Démon zkázy – napadlo Dana maně.
„Zdravím sousede,“ ozval se dobrácky důvěrník Fridrich stojící hned za Danem, „ mysleli jsme, že bychom Vás…“
„Co chcete!“ Přerušil jej úsečně zaprášený muž a vyplivl několik kousků omítky. Jeho tón byl záměrně velmi nezdvořilý.
„Chtěli jsme Vás požádat…“, zkusil to ještě jednou Fridrich, ale byl znovu přerušen.
„Chceme, abys už konečně přestal s tím vrtáním!“ Houkl zezadu nasupeně Jiříkův hlas.
Muž přivřel oči a změřil si jimi Jiříkovu nevysokou postavu.
„Noční klid je až od desíti…do té doby si můžu dělat, co chci!“
„Pokud to hrubě nenarušuje občanské soužití, prosím“ Vložil se do diskuze ve směrnicích bytového družstva zběhlý důvěrník. Jeho vtyčený prst zůstal viset napůl cesty k mužově zapudrovanému nosu. Muž vztekle vydechl, až se mu zaprášilo od úst. Fridrich prst bázlivě stáhl.
„Můžete si na mě klidně zase stěžovat!“ Odsekl hlasitě a prudce zabouchl dveře. Od zárubní k výtahu proběhlo chodbou malé prachové tsunami. Fridrich bezradně pokrčil rameny.
Domem se ozvalo dunivé „vibráto“ vrtacího stroje
„Tak takhle… kurva… ne!“ Vykřikl Jiřík u zvonků ta silně, že přehlušil i hrozný zvuk vrtačky. Zalovil v kapse texasek a vytáhl svazek klíčů. Chvíli se v něm překotně přehraboval, až nakonec uchopil ten nejmasivnější, zarazil jej do čtverhranného zámku elektroměrů a prudce jím otočil. Prosklená dvířka se otevřela a odhalila svazek drátů, zaplombované elektroměry a tři bytové jističe. Jiřík chvatně cvakl vypínačem jednoho z nich. Domem se znova rozhostilo naléhavé ticho. Vzápětí jej z bytu přerušilo tlumené zaklení.
Dveře se zprudka rozletěly. Zaprášený muž s vrtačkou se chvíli rozhlížel, až nakonec mu zrak padl na Jiříka u otevřených dvířek schrány jističů.
„Tak vy takhle, vy hajzlové!“
Jiřík bezděky cvakl jističem tam a zpět a nahodil jej.
Zaprášený majitel bytu chtěl vztekle přibouchnout dveře – v tom na jeho obličej drtivě dopadla něčí pěst. Muž se zapotácel, vrávoravě klopýtl několik kroků dozadu. Do dveří jeho bytu se nahrnulo několik těl. Další údery šly do čela a do prsou. Na kloubech dopadajících pěstí se objevila krev smíšená s betonovým pylem. Muž upadl na záda.
„To abys vě…věděl, šme… šmejde, kdy se vr..vrtá!“
Kdosi vzadu zabouchl dveře bytu.
„Tak vy takhle!“ Muž nenávistně vycenil zuby a vyskočil na nohy. Prst jeho pravičky a se pomalu obepnul okolo tlačítka na rukojeti zaprášeného přístroje. Bytem se rozesvištěl kvílivý zvuk elektrického pohonu s ventilátorem. Všichni v uzavřené předsíni překvapeně ztuhli. Pramínek krve vytékající z rozseknutého obočí si pomalu razil cestu jeho zaprášeným bílým obličejem a tvořil nepravidelné řečiště přecházející v bizardní ornament. Muž se tak pozvolně měnil v pološíleného herce tradičního japonského divadla Nó. Minimálně grimasa, ve které jeho tvář ztuhla, tomu odpovídala. Muž se přikrčil a začal nebezpečně vypadajícím rotujícím vrtákem máchat trhavě ze strany na stranu. Jeho prst na spoušti vrtacího kladiva se rytmicky stahoval a povoloval, takže silný motor snižoval a zvyšoval jekot v téměř ladných tónech. Nepříčetný stavebník pohyboval rty, ale zuby pod nimi měl pevně sevřené. V okamžicích, kdy prst na spouštěči vrtačky povoloval a otáčky klesaly na akusticky přijatelnou hladinu bylo slyšet jeho temné syčení:
„….ojďte!!“
„…urvy zbabělé!“
„…ajzlové hnusní!“
Burda zděšeně vyjekl a zmateně udělal krok dozadu, kde tušil zabouchnuté dveře. Zběsilý vrtálista pochopil, že začíná mít navrch. Zle se ušklíbl a s výrazem jakým se plaší neposlušní ratlíci, provedl proti couvajícímu Burdovi klamný výpad třiceticentimetrovým vrtákem.
Pak se to všechno seběhlo strašně rychle.
Zkrvavený zaprášenec své gesto poněkud přehnal a otáčející kus naostřené oceli se k Burdovu břichu přiblížil opravdu hodně. Burda zpanikařil a prudce poskočil dozadu. Jenže tam stál Jiřík. Drobný Burda narazil zády do jeho mohutného hrudníku a následně patami na jeho zaprášené boty. Levá noha se mu zvrtla a on začal padat. Padat se v úzké chodbě dalo jen jedním směrem.
Dopředu.
Na hrot vrtáku!
Všem mužům v chodbě se stáhly obličeje hrůzou. Dělo se něco, co bylo absolutně nepřípustné, ale co bylo na druhou stranu absolutně neodvratitelné. Všichni věděli, že se tomu co přijde, nedá nijak zabránit.
Čas zhoustnul.
Muž se ještě s patrným úlekem pokusil vrtačku prudce stáhnout zpět, ale jeho pravý loket narazil po pěti centimetrech do rámu dveří koupelnového jádra, které byly pootevřeny. Pravačka se tedy prudce zastavila, ale levačka ještě chvíli v pohybu pokračovala a výslednice sil způsobila to, že se hrot vrtačky zvedl přímo proti Burdovu plexu solaris.
„Bože!“ Sykl Dan a přivřel oči.
Burda dolehl.
Vrták zajel do hnědého svetru jako by pod ním nic nebylo.
Žádné tepající lidské tělo.
Prostě nic.
Burda překvapeně pohlédl na šokovaného zuřivce a v obranném gesto sevřel rukojeť kladiva z druhé strany. Jeho drobné ruce v bolestné křeči sevřely prachem pokryté mužovy prsty. Otáčky vrtacího nástroje se prudce zvýšily.
Jen zvuk byl poněkud tlumený.
Hnědý Burdův svetr se totiž začal namotávat na upínací hlavu kladiva a chuchvalce trhané vlny začaly ucpávat výdušné otvory ventilátoru.
Ocelová šroubovice vrtáku zatím pracovala Burdových vnitřnostech. Vidiová hlavice, která s nonšalantní lehkostí pronikla chrupavkou hrudní kosti, pokračovala nekompromisně pohrudnicí, minula plíci a s chutí se zakousla do pružné aorty. Krevní destičky, plazma, leukocyty a ostatní zajímavé věci, které tvoří lidskou krev, začaly překotně plnit dutinu hrudního koše. Hrot vrtáku postupoval dál, ovšem rozžhavené vinutí na sebe při dvoutisících otáčkách přiškvařilo hlavní tepnu lidského těla a namotalo ji na sebe. V Burdově rachitickém hrudním koši to jemně chruplo a z jeho úst se nezadržitelně vyřinul proud jasně rudý proud okysličené krve. Burdovy oči se obrátily v sloup a jeho poslední pohled patřil polystyrenové imitaci barokních kazet na stropě bytu jeho vraha. Tělo mrtvého muže se způsobně svezlo z rotujícího vrtáku a složilo se na podlaze. Svaly proběhlo několik nevýrazných záškubů a většině přihlížejícím se udělalo na nic.
Zaprášený stavebník povoloval prst na spínači své vrtačky jen velmi pozvolna - nevěřícně zíral na zpomalující se rotaci hrotu vrtáku, ze kterého se linul nepříjemný zápach škvařících se bílkovin. V zorném poli za vrtákem se chvělo tělo dodělávajícího Jindřicha Burdy.
„To jsem nechtěl!“ Hlesl plačtivě právě ve chvíli, kdy na jeho obličej opět dopadla něčí pěst.
Úder, vedený pravačkou stodesetikilového – stodevadesát centimetrů vysokého muže, kterým nebyl nikdo jiný, než Dan Janeček, přerazil majiteli bytu ve čtvrtém patře sanici na dvou místech a zásahem levého výběžku trojklaného nervu zároveň způsobil i zhruba desetisekundové bezvědomí. Pouze „desetisekundové“ bezvědomí by ovšem nastalo jenom v případě, že by nenásledovala další série úderů. Zejména kop, jenž padajícímu stavebníkovi zlomil lícní kost, a který je v terminologii bojových umění nazýván mawashi-geri, by byl většinou soudních patologů označen jako smrtelný. Byl precizně proveden pravou nohou Jiřího Mikulíka a jeho drtivý dopad byl umocněn masivní okovanou špičkou jeho podzimní vycházkové obuvi značky Dr.Martens. Za zranění neslučující se životem by pochopitelně mohla být označena i řada dalších poškození, způsobená, nyní už ležícímu tělu. Například dopad paty Emanuela Fridricha do slabin mužova korpu, mimo zlomeninu obou stydkých kostí, způsobil i protržení močového měchýře, přičemž moč vytékající do dutiny břišní by s největší pravděpodobností zapříčinila prudkou sepsi celého organismu. Bez následků by zcela jistě nezůstal ani útok, vedený snožmo na mužův hrudník, který byl, mimo podvrtnutí pravého kotníku Ivana Hofmana, příčinou prasknutí šesti žeber, proražení pohrudnice a následně rozsáhlého oboustranného pneumotoraxu – tedy zkolabování obou plicních laloků. Pro úplnost je nutno dodat, že opakované kopy do mužovy pravice, dosud svírající rukověť elektro-pneumatického vrtacího kladiva značky Hilti, které s neutuchající intenzitou a až nezdravým nadšením, prováděl téměř rozjařený Roman Klepal, značně poškodily zápěstní kůstky i kloubní aparát celé dlaně… Ovšem v té době již všechna tato poranění nemohla mít vliv na další kvalitu mužova života, neboť dotyčný se už od patnácté hodiny dvacátéprvé minuty nacházel v nevratném stádiu klinické smrti.
* * *
„Ňaf!“
Starý muž rozloupl oči a překvapeně se rozhlédl. Honzík stál na zadních a škubal za vodítko. Pak důchodcův pohled zaujal neurčitý pohyb velkého předmětu v jeho zorném poli.
To, co pan Hermann zprvu považoval za starý koberec vyhozený z okna protějšího paneláku, bylo tělo Milana Černína, nájemníka bytu šestnáct ve čtvrtém patře. Na členité schodiště vchodu číslo 3024/26 dopadlo s temným žuchnutím v patnáct hodin dvacetšest minut.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 47 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
