|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III - Dotek blesku ::
 honzoch |
publikováno: 11.10.2008, 21:46
|
Po každém velkém dusnu musí zákonitě přijít bouře...
Musím říci, že u tohohle dílu jsem hodně bojoval s rychlostí děje a váhal jsem, zda jej na některých místech není třeba trochu zpomalit popisem nebo konckonců prachobyčejnou vycpávkou. |
| |
|
|
7) Dotek blesku
„Mikulo! Ty ses vrátil! Mikulko můj!“ objímala Francka svého muže, když stanul ve dveřích kovárny. Mikuláš ji políbil a v rychlosti za sebou zavřel dveře. Špitl: „Měl jsem namále! Ale nakonec to všechno dopadlo dobře!“
„Strachovala jsem se o tebe, byl jsi tam celou noc…oči jsem nezahmouřila!“
„Omlouvám se, zlato! Ďuro je v pořádku?“
„I je! A pojď dál! Musíš mi říci, jak jsi pochodil!“
Kovář se rychle rozvzpomněl, že přišel o glejt, ale to byla jen nepatrná ztráta proti tomu, co bylo v sázce. Pohlédl unaveně do Francčiny tváře s hlubokými kruhy pod očima a pohladil ji. Styděl se za její bezesnou noc a neváhal to odčinit. Zatím nevěděl, kde s vyprávěním začne. Než mohl vůbec otevřít ústa, někdo zabouchal na dveře.
Ve zlé předtuše se rozhlédl po nějaké zbrani, a když žádnou nenašel, vyrazil ke vchodu. Francka k sobě přitáhla syna a vyjeveně sledovala manželovo počínání. Co když to bude někdo z jejich sousedů a on na něj vybafne jako na zločince?
Což o to, velevážená a urozená návštěva to byla, dokonce i ze „sousedství“, ale radost nikomu neudělala.
Naivně se domníval, že svítání zahnalo noční dobrodružství jako každý zlý sen. A hle, kohout dávno kokrhal a noční můry jsou zpět.
Nebudu Vás déle napínat, kdo stál na prahu. Kovářovi při pohledu na Štefana, jeho kumpány i spoutanou Žofii lezly oči z důlků. Zmohl se jen na udivené polknutí.
Ďuro se vysmýkl matce a stanul otci po boku.
„Odvážný chlapec.“ podotkl jako by nic Štefan Végh.
„Co tu chcete?“ zlobil se Mikula a hněvivě zastoupil cestu vetřelcům.
„Vysvobodili jsme tě z vězení, tak nás na oplátku schováš!“ zlověstně po něm vyjel Matej.
„Jen klid, příteli,“ mírnil ho Ďurina, „kovář chápe naši situaci a rád nám pomůže!“
Mikula zaťal pěsti. Škaredá ironie, která se skrývala za lotrovou blahosklonností, napěnila Siheľského víc než Matejův divý výpad. Skřípal zuby bezmocností, která sotva mohla být větší, když se ta sebranka vecpala do dveří. Poslední prošel Štefan a drze poklepal kováře po rameni: „Děláš dobrý skutek! Dnes jsou nám v patách snad všichni pekelníci!“
Kovář s výrazem štvané zvěře zabouchl.
Francka vyjeveně hlesla: „Ale to je přeci pan baron a ta svázaná dáma…“
„Klid, Franci, klid! Hlavně nesmíme tropit povyk!“ hbitě jí manžel ucpal ústa širokou dlaní. Hned je zase pustil, protože nevítaní hosté nemínili zůstat v předsíni a drali se dál.
„Tady zůstat nemůžete! Tady by vás našli! Musíte pryč!“ zvolal zoufale. V hlavě měl úplně prázdno, a když viděl tu chátru, jak se bez okolků prochází po jeho vlastním domě, a vzpomněl si, co prováděli na hradě, beze slov k sobě strhl Francku se synem.
„Jen klid, kováři,“ zazubil se Ďurina, „je hezká, ale my se sotva držíme na nohou, natož abychom ještě špásovali!“
Štefan už potěžkával měšec a na Mikulův tázavý pohled vysvětlil: „Jestli se ti podaří vyvést nás odsud, je tvůj!“
Siheľský by mu nejradši naplil do očí, ale ve vědomí, že by sotva přepral tři protivníky, neochotně kývl a hnal Štefana a jeho společníky z domu. Sám se ozbrojil sekerou a okřikl vystrašenou Francku, bránící mu v odchodu: „Na večeři jsem zpátky!“
Spěšný příjezd do vesnice nabídl kapitánovi jen zklamání. Štefan si nepochybně pospíšil a jejich dva oddíly, jeden jdoucí tajnou chodbou, druhý po povrchu, se bezradně setkaly v Olšici. Po mladém baronovi a jeho lidech jako by se zavřela země.
Ján Szendrei se po rychlé úvaze obrátil k Ondrejovi: „Zkusím najít baronku! Převezmi velení a jeďte směrem k Váhu! Třeba budete u řeky dříve než on!“
Desátník vydal rozkaz jednotce a brzy se celá skupina ztratila na prašné cestě k Váhu.
„Kapitáne?“ po chvilce mlčenlivého váhání hlesl jeden z pandurů, vida zadumaného a otálejícího velitele.
Szendrei sebou trhl a trošku neurvale pobídl oba podřízené k odjezdu.
„Kdy jsem naposledy spal?“ v duchu hudroval a jen neochotně si připouštěl, že by ho noc v sedle tak zmohla. Když si však všiml skvělé morálky mužstva, ještě povzbuzené rychlým obsazením Štivianova, až se zastyděl. Popohnal hnědáka za společníky.
Při cestě přes pole na ně pořádně dýchlo neuvěřitelné dusno, přímo volající po bouři. Po té tesknila i krajina, vyprahlá, popraskaná a rozevřená jako rty žíznivého.
„Chystá se bouřka, pane! A pořádná… “ nadhodil Jakub, když projížděl pod branou Štivianova, ozdobenou erbem Véghů.
„Musí počkat! Nejdřív najdeme paní!“ až bohorovně prohlásil Szendrei.
Na hradě bylo jako po vymření. Všichni, kdo ve zdraví přečkali Štefanovo řádění, uklízeli spoušť po banditech a počítali škody. Szendrei neměl chuť chodit dovnitř a už vůbec ne do svojí komnaty. Místo toho prošel příjemně stinnou uličkou mezi kaplí a hradbou, přesně do místa, kde se u zdi povalovali zajatí bandité.
Zvědavě i ustrašeně pokukovali po příchozích, mnohdy nejisti, co se vlastně přihodilo a proč mají pouta. Stráž poslušně zasalutovala. Ján jí dal pohov a zhurta udeřil na zajatce: „Hej, lumpové! Co jste udělali s paní baronkou?!“
Když nezaslechl ani hlásku, postoupil ještě o krok blíže: „Vyřízli vám snad jazyky, ničemové?“
Na to se osmělil Ambróz, jeden z nich: „A kdo jste vy, že si na nás můžete takhle vyskakovat? Jsme poctiví žoldnéři, najatí…“
„Jestli vy jste poctiví, nevinní a čestní, tak já jsem král Matyáš!“ osopil se na ně a přistoupil k opovážlivci. „Nezajímá mě, co jste zač! Budete všichni viset, ledaže…“
Ambróz se zachvěl. Pochopil. Ohlédl se po druzích a chraplavě navrhl: „Dovedu vás k vaší paní, urozený pane…není to daleko! Ale potom mě pustíte, že?“
„To se mi líbí, lumpe! O jednoho banditu méně nebo více. Pak si běž, kam je libo,“ odfrkl si pandurský kapitán a přikázal podřízeným, ať ho přiváží na smyčku a odvedou ke koním. To nezůstalo bez reakce u ostatních zajatců, kteří začali naříkat tak zoufale, až si stráž musela sjednat pořádek.
A tu do propoceného světa dusna, smutku a srdceryvných nářků vstoupil někdo, kdo sem jako by vůbec nepatřil, a jehož zvonivý a svěží hlas málem utlumil veškerý ostatní hluk.
Zuzana stanula před Szendreiem. Půvabná tvář se jí leskla jak všudypřítomným potem, tak i spokojeným úsměvem a úlevou, že je opět mezi svými.
„Zuzko,“vydechl úlevou, „tolik jsme se o tebe báli!“
„Já se bála také a ani nevíš jak! S Jožkou jsme zůstali celou noc v lese a neodvážili se ani pomyslet…“
„A jsi v pořádku?“ vyhrkl a pokusil se jí dotknout, aby se přesvědčil, že nesní, a že je Zuzka skutečná. Odmítavě ucukla, jako by se po ní natahoval jeden z těch ničemů. Když zpozorovala, že ho gesto vyvedlo z míry, omluvně zašeptala: „Promiň, jsem nějaká unavená!“
Plaše se usmála a sklopila plavou hlavu.
„To nic, Zuzi,“ přátelsky odvětil, „běž se vyspat! Zasloužíš si to! Paní baronku najdeme i bez tebe…“
„Jak to?! Paní je přeci u Kerkesiových!“ nenechala ho domluvit.
„Její kočár jsme našli ve stájích! Prý ji přepadli a někde uvázali u stromu!“ pokrčil Ján rameny a bezradně sledovat, jak se její úsměv ztratil jako mávnutím kouzelného proutku.
„Musíme jet, Zuzko,“ omluvně pravil, ve snaze zahnat co nejrychleji její obavy, „už může být pozdě!“
Dál nečekal a pokynul oběma vojákům. Když už byli na půl cesty ke koním, Zuzanka, dosud nehybná jako sfinga, dokonale ožila a doběhla je.
„Jedu s vámi! Paní bude potřebovat někoho jako já!“
Její rozhodnutí, byť jakkoliv ukvapené, nedávalo žádný prostor pro protesty. Dokonce se vnutila k Szendreiovi do sedla a usadila se tam jako husar. Bylo to až z podivem, koní se vždycky bála a když ji panduři před časem z žertu vysadili na oslici, zmítala se na jejím hřbetě jako v pekelném očistci a prosila o slitování.
„Pospěšte si! Jestli nás chytí…“ sýčkoval Siheľský, když hnal uprchlíky po zarostlé pěšince na kopec.
„Nesmí nás chytit!“ zasípěl Végh. „Ale tudy na koních neprojedou! Musí oklikou po cestě!“
„Já vím! Musí přes Turkovou! U řeky budeme dřív než oni! Tak poběžte! Rychleji!“
„Vám se to mluví! Ale kdo se s ní má nosit?!“ protestoval Matej, který se viditelně opožďoval. Trio jeho společníků se naštvaně otočilo.
„Tupče! Pokud nás dopadnou, je to naše poslední záchrana!“ okřikl ho baron. Matej byl však pevně rozhodnut. Rezolutně zavrtěl hlavou a složil Žofii jako balík. A nezůstal jen u gest, ale osočil se na Végha: „Z naší odměny jsme dosud neviděli ani mizernou zlatku…“
Kovář si nervózně otřel zpocené čelo. Zbytečné zdržování v něm budilo až panickou hrůzu a stinná pěšinka se mu změnila v rozpálenou poušť. Nechtěl ty vyvrhele už ani vidět, natož jim dělat průvodce. Sklopil hlavu.
Z mučivých úvah ho vysvobodil výstřel z pistole, provázený zoufalým výkřikem. Matej se skácel jako podťatý.
„Koledoval si o to,“ sfoukl Štefan kouřící hlaveň, „Ďurino, vezmi sestřičku a jdeme dál!“
Odpovědělo mu němé přikývnutí. Ďurina si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor a pokračoval v cestě.
Kovář po očku kontroloval Štefana, majíc stále v paměti jeho poslední čin, a zároveň úpěnlivě vyhlížel Váh. Chvilku zvažoval, co by se stalo, kdyby se dal na okamžitý útěk a nechal je osudu, ale tuhle možnost sám zavrhl. Když odpráskli Mateje, nelámali by si hlavu ani s ním, a než by se ztratil v mohutných povážských kopcích, měl by kulku v hlavě.
Konečně překonali horizont i pásmo ostrých skalek a pak už jim nic nebránilo, aby seběhli ze svahu přímo k řece. Přeběhli cestu a zastavili se až ve vysokém rákosí na samém říčním břehu. Kovář sebral všechnu odvahu, aby vyslovil to, co mu už drahnou dobu překáželo na jazyku.
„Pane barone, musíme se rozloučit,“ spustil strojeně, „a odměnu si, prosím, nechte! Neračte se urazit, bylo mi velkou ctí vám sloužit…“
Pohlédl baronovi do očí a pocítil, jak mu kámen v žaludku povážlivě těžkne a ruka svírá topůrko sekyry. Ničemům přeběhl po tvářích nehezký škleb, jako by se dorozumívali očima. A šlo o jediné. Necháme ho běžet?
Nechali. Měli dost starostí a odpor mohutného kováře s ostrou sekyrou mohl přinést jen komplikace. Mikula se uklonil a pádil domů, co mu síly stačily. Zastavil se až ve vesnici, na liduprázdné návsi před kovárnou.
To dobou už byli Štefan s Ďurinou v bezpečí. Žofii propustili, ještě než překročili řeku. Zůstala připoutána u stromu a ponechána na milost a nemilost. Mladou baronku tam později nalezl a osvobodila Ondrejův oddíl.
„Mějte slitování s ubožákem!“ naříkal chlap, připoutaný u sedla a dusící se prachem.
„Vodíš nás za nos, ničemo!“ utrhl se na něj Jakub a přitáhl smyčku. „Chceš nás přivést do pasti! Však já tě naučím!“
„Ne, to ne! Přisahám! Už tam brzy budeme!“ dušoval se a zoufale upřel zrak ke Szendreiovi, aby ho od krutého pandura zachránil. Ale měl tu čest, či spíše smůlu, spatřit neúprosného a cílevědomého velitele trestné výpravy, jak už jej dávno nikdo nespatřil. Ján Szendrei zíral do prázdna a nevnímal nic na světě. Neustálé napětí a únava ho uvrhly do podivné letargie a cesta se mu změnila v hrozná muka. Na klidu mu rozhodně nepřidala Zuzančina přítomnost. Její potrhané šaty nemohly ani v nejlepší snaze zakrýt tu jedno, tu druhé oblé ramínko, a když ve ucítil tváři její uvolněné plavé vlasy, mohl se z toho zbláznit.
Nakonec se přece jen vzpamatoval a zvedl hlavu.
„Nech ho být, Kubo,“ s námahou ze sebe vypravil, „dáme mu ještě šanci!“
Jakub vztekle pokrčil rameny a pobídl koně.
Trpělivost tentokrát nesla ovoce. Sotva po pěti minutách jízdy se zajatcův umouněný obličej doslova rozzářil. Hlásal kapitánovi: „Pane, jsme na místě!“
„Dobrá, sesedat!“ pokynul Szendrei druhům a uvázali zvířata.
V zeleni zarostlé stráně se jasně rýsovala strmě stoupající pěšinka, ztrácející se ve hrozivé temnotě lesa. Nezbývalo než spoléhat na zajatého banditu a vydat se v šanc neznámé stezce. U koní zůstal pouze Michal a trošku z úzkostí pozoroval, jak se mu společníci ztrácejí v zeleni.
Kráčeli blízko u sebe, nejisti si vlastními kroky a chvíli co chvíli netrpělivě dotírali na průvodce. Pěšina strmě stoupala do neznáma a podivné ticho budilo obavy.
Přidali do kroku a vzápětí spatřili strom, kde měla být uvázána Její Milost. O tom, že Ambróz nelhal, je však mohlo přesvědčit jen klubko přeřezaných provazů u paty lesního velikána. Zpytavě na něj upřeli zraky a chtěli vysvětlení, které jim ani podat nemohl. Marně se bránil, když ho po rychlé úvaze připoutali k barončinu stromu a rozhodli se prohledat okolí. Jakub pokračoval po pěšince a Jánovi se Zuzkou nezbylo než zkusit zarostlou stráň.
A přesně na ten moment čekala rozzlobená nebesa.
Mohutný poryv větru zatáhl šedivou oponu a přivál první dešťové kapky.
Setmělo se a zaduněl hrom. Z dolu zaslechli zaržání vyplašených koní.
Jestli se les prve zdál strašidelný, nyní se proměnil v nelítostnou divočinu, vzbuzující husí kůži. Klikatý blesk ozářil celý kraj a ani spleť větví nedokázala zabránit těžkým kapkám, aby si k nim našly cestu.
Zuzka se honem přitiskla k Szendreiovi a ten ji ochotně překryl pláštěm, aby úplně nepromokla. Pátrat v takových podmínkách po baronce bylo takřka nemožné. Nebesa chrlila vodu a neúprosně zametala poslední stopy po nedávných událostech.
„Jene, vraťme se! Paní je již jistě v bezpečí…“ drkotala Zuzana mezi zuby.
„Počkáme tam u stromu na Kubu a vrátíme se!“ dal jí ihned za pravdu a chaoticky přemýšlel, kudy přišli. Bouře viditelně ještě zesílila a pekelný buben hnal vojska mraků do ukrutné bitvy. Jejich řež ovládla nebesa a den se změnil v temnou noc. Koho tam nahoře zajímali dva nicotní človíčkové, krčící se pod mohutným stromem?!
Praskot dřeva a nepřetržitý lomoz přiměl nebohou Zuzku, aby přitiskla hlavu k Jánově hrudi.
„Já chci domů.“ zalkala a pevně ho sevřela, jako by se bála, že ji odnese dravý vítr.
Neodpověděl jí, jen zděšeně vytřeštil oči. O hlas ho připravila událost, už ve své podstatě šokující a ohromující. Blesk rozťal rozbouřenou hladinu lesa a Ján by přísahal, že musel udeřit do nich. Ne, neudeřil, zůstali naživu! Skutečnost byla jiná a neméně strašná…
Oběma se rozbušila srdce. Zpátky na mýtinu! A rychle!
Keře i stromky se po nich natahovaly, aby si vybrali mokrou daň za průchod. Cestou necestou se pokoušeli najít svůj cíl. Dosáhli ho a zůstali stát jako omráčení.
Chvilku jim trvalo, než pochopili, co se vlastně přihodilo. Strom, u kterého byl připoután Ambróz, ležel nyní neškodně na zemi, rozštěpen a skolen bleskem lépe, než nejostřejší sekerou.
Chvilku jim trvalo, než si uvědomili, co se vlastně přihodilo. Na větvích padlého velikána dosud tančily nesmělé plaménky ohně, které postupně dusil hustý déšť.
Ale kam se poděl zajatec? Rozhrnuli listí a svorně vykřikli hrůzou.
Obličej měl všecek spálený a seškvařený i šat mu doutnal.
Vědomí o vlastní síle asi překvapilo i samotnou bouřku, která na chvilku umlkla, v krátké smuteční minutě. Po svém pietním aktu se však rozburácela s dvojnásobným elánem, chtěje dohnat, co zameškala.
Ne, není konec, říkali si naši přátelé a mráz jim běhal po zádech. Smrt tu stále někde je! Snad se polekala se jejich příchodu a obchází kolem. Slyšeli, jak si brousí kosu a chystá se vrátit ke své hostině. Skrývá se tam v křovinách a čeká. Čeká…
„Zuzko, nedívej se!“ opatrně ji vzal kolem skrání. „Nic se ti nestane, neboj se.“
Skoro se polekal, když ucítil horkost jejího těla a uvědomil si, jak moc po ní touží. Celou cestu ho nevědomky provokovala, nyní byl tak blízko a k tomu sám. Byl by hřích nic nepodniknout.
A jak jinak zahnat smrt, než láskou?! Políbil ji.
Ožila, jako probuzená princezna a kousla ho bolestivě do rtu. Minulost pro ni byla příliš živá, než aby mohla kterémukoliv obdivovateli dovolit něco takového.
„Jene!“ vypískla. „Nech mě, nech…“
„Zuzko,“ zašeptal omluvně, „promiň mi to!“
Načež pokračoval. Zmatena nevěděla zda cit opětovat, a než aby o tom uvažovala, raději mu polibek vrátila, chtěje uniknout dešti, větru, bouři i samotné smrti. Chvíli tam tak stáli, ale ne věčně…
K jejich smůle nebyli sami.
„Okamžitě ji pusť, lumpe, nebo jednu koupíš!“ zaslechli drsný hlas. V mžiku byli od sebe, nevěřícně si utírajíc ústa. Smrt byla definitivně zaplašena. Místo ní tu stál úkaz neméně znepokojivý, Václav s dalším zbojníkem a mezi nimi odzbrojený Jakub. Nepochybně je vyslal Cervenka, aby zde číhali na barončiny únosce a vida, jací ptáčkové jim nakonec padli do pasti!
„Žádné panské prase se nebude motat kolem mojí sestry! Rozuměl jsi, nebo ti to mám vysvětlit jinak?!“ přehlušil Václavův křik řev větru.
Szendrei jen otevřel ústa a hned ho zasáhla pěst do oka. Vykřikl bolestí a vrhl se na protivníka. Ve stejnou chvíli se v divoké rvačce skáceli k zemi i Jakub s druhým zbojníkem. Bouřka byla úplně zatlačena do pozadí, zápasící muži si hleděli pouze svého soka. Zuzka mezi nimi stála jako Paní Štěstěna, připravená o všechny své kouzelné schopnosti. Provinile sledovala nelítostnou bitku a trnula při každém chvatu, neschopna zasáhnout.
Václav byl sice jasně silnější, ale Szendrei mu odpovídal hbitostí a mrštností, a když ani to nezabíralo, tak i vyloženou zákeřností. Kapitán ho zrovna nakopl do holeně, až zavyl.
„Zkapeš, ty zákeřná svině!“ vykřikl Václav a vytasil mohutný zavírák. Sotva by se nadál, že mu Ján odpoví mečem! Dokonce i Jakub s druhým zbojníkem ustali ve svém zápolení a zaraženě upřeli zrak na své společníky.
„To se ještě uvidí!“ odsekl Szendrei s rýsujícím se monoklem na oku a zamáchal kordem ve vzduchu. Václav ustoupil, ale z očí mu stále koukala šelma, a nemínil se vzdát bez boje.
„Zahoď to párátko, ať si to rozdáme jako chlapi!“
„To určitě, ty mamlasi! A ty mě rozpáráš tou kudlou…“
Václav schoval zavírák a ukázal holé dlaně. Kapitán váhavě zastrčil kord do pochvy a chvíli se mohlo zdát, že napětí opadá. Opak byl pravdu. Jakmile nadobro zmizely ostré čepele, vrhli se ti dva na sebe jako diví, nesvolní kompromisů. Tentokrát se štěstí převážilo na stranu Václava. Dostal Szendreie pod sebe a vší silou mu zmáčkl krk. Kapitán chrčel a uniknout nebylo kam. Dusil se a rudl, ale sevření nemělo konce.
„Vašku,“ sepjala Zuzanka ruce, „ty ses dočista zbláznili! Nemůžeš přeci…“
Když nic nepomáhalo, vrhla se na ně sama, bezbranná a slabá. Muselo jí připadat, jako by narazila do zdi, ale o to víc ji překvapilo, když ta zeď povolila. Sama neudržela rovnováhu a tak tam leželi všichni tři, překvapení, co se to přihodilo.
Nejrychleji se vzpamatoval Václav a vztyčil se před Zuzanou jako hrozivý duch pomsty.
„Ty běhno! Já tě chráním a ty mi takhle oplácíš?!“
Rozmáchl se. Políček zleva, políček zprava! Zajiskřilo se jí před očima a přepadla vzad.
„Už chápu, proč nechceš k otci! Pelešení s prasaty je ti milejší…už se k nám nevracej! Tfuj! Zmije jedna!“ odplivl si. Zuzka se zoufale vyškrábala na nohy a pustila se za ním.
„Vašíčku! Já ti nechtěla ublížit! Neodcházej! Prosím!“ sepjala ruce a pokusila se ho obejmout. Chtěl ji udeřit, ale ruka mu v pohybu poklesla. Ostře se na ní obořil: „Otec se všechno dozví!“
„Né! Vašku, vrať se!“ zakvílela, ale to už Václav s druhým zbojníkem opouštěli scénu. Uslzenýma očima pozorovala, jak jí mizí z dohledu.
Tváře jí hořely bolestí a křivdou. Otřásla s ní zima, neboť byla promoklá až do morku kosti.
Ján a Jakub se sbírali ze země jen obtížně, oba pořádně potlučení.
„Tak jdeme, Zuzko!“ ucítila, jak se jí vloudila Szendreiova ruka do dlaně. Nejistě ji stiskla.
„Zachránila jsi mi život! Nevím, jak ti mám poděkovat!“ šeptal jí a pokusil se o polibek. Prudce se mu vysmekla a rozhořčeně vykročila zpět po pěšince. Kapitán s Jakubem ji zkoprněle následovali, snažíce se vzájemně dorozumět, co jí přelétlo přes nos. Osamělý palouk s doutnajícím pahýlem stromu i jeho obětí zůstal daleko za nimi.
Uháněla ve předu a neohlížela se. Běžela po strmé pěšince a vůbec nedbala na nebezpečí, které jí hrozilo, kdyby uklouzla. Jednou rukou si přidržovala rozervané šaty, druhou si stírala slzy z očí.
Szendreie už nechtěla ani vidět. Měla na něj příšerný vztek a necítila k němu vůbec nic, snad kromě chuti pořádně ho nakopnout. Ten hlupák zkazil vše, co se zkazit dalo! Vnutil se v její slabší chvilce, zneužil její důvěry a nakonec ji úplně zdiskreditoval. Co si teď pomyslí otec?
Tu noc se Zuzka převalovala ze strany na stranu a vůbec nemohla usnout. Bouřka už dávno skončila, ale jen proto, aby přešla v trvalý déšť, který monotónně bubnoval na okenní tabulky.
Co naplat, že se paní vrátila bez jediného šrámu a velkoryse jí odpustila všechny lži o její rodině? Co na tom, že jí slíbila nové šaty a vyřídila všechny vzkazy od otce?
Zuzana cítila, že s lesním setkáním nabraly události nový, velmi nežádoucí směr a nic na tom nemohla změnit ani barončina laskavost.
Před očima měla hrůzné scénáře, jak bude tatínek reagovat a nedokázala myslet na nic jiného. Kdyby tak mohla vrátit čas!
Přes slzy pohlédla na protější postel a s hrůzou si uvědomila, jak moc jí chybí Lidka, nebo kdokoliv, komu by se mohla bez obav svěřit a podělit se s ním o své břímě.
Postel však byla prázdná a netknutá. Rosina po svém průšvihu, nebo právě kvůli němu, spala u Brezničana.
Ovšem Róze by svá tajemství nikdy nesvěřila, to už radši baronce. Rosina by jí sotva poskytla chápavou duši, spíš by se jí vysmála, že je naivní, tak jako už tolikrát.
Nakonec se odevzdala do spárů noci a ta ji k ránu milosrdně ukolébala jako jednu ze svých hvězd. Jako bezcílně bloudící, vyhaslou kometu nebo mladou zářící hvězdičku?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
