obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915778 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39713 příspěvků, 5825 autorů a 392910 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Sbírka básní ::

 autor Iswida publikováno: 16.10.2008, 19:59  
Melancholická povídka...
 

Po přistěhování do města - jelikož jsem netoužil po přílišné pozornosti ostatních - snažil jsem se co nejrychleji začlenit do zdejšího běžného života. Proto jsem se hned druhého večera svého pobytu rozhodl vyrazit do blízké hospůdky a navázat tak kontakty se svými sousedy. Ukázalo se, že mé starosti ohledně dobrého prvního dojmu byly zcela neopodstatněné, neboť hospůdce vládlo příjemné přítmí. Po chvilce rozpačitého postávání u vchodu jsem se usadil ke stolku v koutě a, sám nezpozorován, sledoval jsem okolní dění. Muži nad džbánem piva odpočívali po práci a familiérně hovořili mezi sebou i s obtloustlým číšníkem. Vyzařovala z nich ona typická bezstarostná pohoda, která vždy dokáže na mé tváři probudit úsměv. Též jsem si objednal zlatavou tekutinu, ačkoli obvykle dávám přednost vínu, a právě ve chvíli, kdy jsem se chystal vstát a připojit se ke skupince mužů přibližně mého věku u vedlejšího stolu, se dveře znova otevřely.
Umolousaný, zarostlý muž dovrávoral k barové židli a, opíraje se o bar, posadil se na ni. Měl smutné, vlhké a jaksi podivně povadlé oči baseta a v ruce pevně svíral tlustý blok, jehož stránky doplňoval téměř stejný počet založených listů papíru. Nepotřeboval jsem velkou dávku důvtipu, abych pochopil, jak moc se od zbylých dvanácti či třinácti mužů tady liší - minimálně ve všem podstatném. Zaujat pečlivým zkoumáním mužova zevnějšku, zprvu jsem ani nezaregistroval, že hovor v hospůdce utichl. Přestože po chvíli se muži opět rozpovídali, nemohl jsem si nevšimnout jejich kradmých pohledů k oné podivné existenci. Odvážil jsem se tedy - po pár zdvořilostních frázích - přisunout si židli k již zmiňovanému vedlejšímu stolu a otázal jsem se (i přes snahu nedát najevo zvědavost možná trochu nemístně), zda znají toho muže u baru. Dověděl jsem se něco, co ještě více podnítilo můj zájem - totiž že nikdo vlastně neví, kdo je a odkud se vzal.
„Spisovatel,“ pravil muž sedící přímo naproti mně a kdosi jiný dodal: „Básník.“
„Chodí sem každej večír v tudle hodinu.“
„Nikdy nemluví, dokud se nenapije. A vlastně ani pak ne. Jenom předčítá básničky z toho svýho notesu.“
„Všichni si myslej, že je - však víte - tak trochu na hlavu,“ prohlásil polohlasem muž po mé pravici.
„Já ho slyšel promluvit,“ poznamenal jiný. Než pokračoval, na chvíli si vychutnával drahocennou pozornost ostatních. „Macek se jednou vsadil, že zjistí, co je zač. Přised si k němu a objednal víno - jakože ať u toho pijou něco lepčejšího. Ale jak k němu přistrčil sklenku, řek: ‚Nesmočím své rty v krvi‘ a víc už nic.“
„Ne, takhle to neřek!“ ohradil se kdosi, než však stačil ostatním sdělit svou verzi vyprávění, jeho soused do něj dloubl loktem a ukázal k baru.
Básník, či jak ho mám zvát, seděl u poloprázdné sklenky medoviny a levou rukou pomalu, téměř láskyplně obracel stránky ve svém deníku. Teprve na jedné z posledních se zastavil, jemně ji uhladil rukou a začal číst. Překvapilo mě, jak uklidňující má hlas - hluboký a jemný. Zaposlouchal jsem se do jeho slov a na chvíli jsem zcela přestal vnímat okolní dění. Teprve když dozněl poslední verš a básník znovu pozvedl ke rtům medovinu, rozhlédl jsem se po místnosti. Nebyl jsem zdaleka jediný, kdo mu takříkajíc visel na rtech. Nějaký straší pán na opačném konci hospůdky musel několikrát pobídnout svého poezií zaujatého souseda, jenž byl právě na řadě v kartách, a také žádný z mých spolustolovníků se neodvážil básníkova slova přerušit.
Celý večer probíhal v tlumených hovorech vyplňujících pauzy v básníkově předčítání. Toužil jsem o něm zjistit víc, neodvažoval jsem se však k němu promluvit, a tak jsem, zahloubán do všemožných nejasných myšlenek, naslouchal veršům, často pojednávajícím o smrti těla či duše. Z této podivné nepřítomnosti mysli mě vytrhl až nezvyklý šum kolem. Uvědomil jsem si, že jsem na chvíli přestal poslouchat úplně a unikla mi tak slova, která tento rozruch vyvolala.
„Objednal si víno,“ vysvětlil mi můj soused.
„A co je na...?“ nedořekl jsem větu, neboť jsem si to - pozdě, avšak přece - uvědomil.
„Von přeci víno nikdy nepije,“ prohlásil někdo další. „A taky obvykle nemluví, jen ukáže na flašku.“ Vskutku, nezdálo se mi to jako téma hodno takového pozdvižení, byť tichého a chvilkového. Brzy jsem však byl vyveden z omylu, neboť básník opět začal číst.
.
Za oknem hlasitě kvílí meluzína,
že i tím posledním bude pohár prvý
- vždyť je tolik krve ve sklenici vína
a tolik trpkého vína už máš v krvi!
.
Upustíš sklenku a steče ti do dlaně
jediný rudý pramínek - jaký to jev!
Díváš se na něj tak něžně, tak oddaně,
nevnímáš ani, zda je to víno či krev…
.
Ztichla už za oknem meluzína,
však ve své krutosti měla pravdu prve.
už zhluboka napil jsi se vína
a jed teď proudí do tvé krve…

.
Zmocnilo se mne neblahé tušení, ačkoli jsem prozatím netušil, co je jeho příčinou. Básník sevřel sklenici vína v dlani, zvedl si ji k očím a se znepokojivě zaujatým výrazem pozoroval jeho krvavou barvu. Pak si zhluboka povzdechl a několika mocnými hlty ji vyprázdnil. Okolní dění se zastavilo, všichni zvědavě sledovali, jak básník trochu neobratně vstal ze židle, uklonil se a zmizel ve dveřích.
Překvapení z přítomných vyprchalo poměrně rychle a hovor se opět rozproudil, já se na něj však už nedokázal soustředit. Rozloučil jsem se tedy s ostatními a v myšlenkách na víno a krev jsem též hospůdku opustil.
Na druhém nebo třetím schodku jsem se zastavil, aby mé oči přivykly tmě, neboť nejbližší pouliční lampa byla rozbitá. A právě v okamžiku, kdy jsme se chystal vykročit k domovu, můj zrak upoutal předmět ležící na zábradlí. Spěšně jsem vyšel zbývající schůdky a ještě, než jsem jej stačil vzít do ruky, poznal jsem v něm básníkův notes. Rozhlédl jsem se po ulici, nikde jsem však nespatřil ani stín lidské bytosti. Chvíli jsem váhal, než jsem se rozhodl, že nejlepším řešením bude schovat deník do zítra u sebe - vždyť dnes už básníka jen stěží naleznu. A k tomu ve mně hlodala neutišitelná zvědavost - jen tma mi bránila, abych se usadil na nejbližší lavičku a začal číst.
Jakmile za mnou zaklaply (o něco prudčeji, než jsem měl původně v úmyslu) dveře od bytu, rozsvítil jsem stolní lampičku a namátkou notes otevřel. Stránky zdobilo drobné roztáhlé, ale svým způsobem úhledné písmo. Měl jsem problémy přečíst některá slova, přesto jsem však hltal verš po verši, dokud mi víčka neztěžkla natolik, že jsem chtě nechtě musel jít spát.
Probudil jsem se s pocitem jakéhosi zvláštního uspokojení, které mě přinutilo ještě hodnou chvíli zůstat ležet a vychutnávat si teplo postele. Teprve s hrnkem silné horké kávy jsem se posadil za stolek a znovu deník otevřel. Aniž bych vnímal slova, listoval jsem stránkami, rozkládal založené papíry a divil se, jak krásně může vypadat zažloutlý list plný ledabyle vyvedených černých písmenek. Nedokáži odhadnout, jak dlouhou dobu jsem strávil touto dětinskou zábavou. Jedno však vím - od samého začátku jsem byl naprosto přesvědčený o tom, že je mou povinností básníka najít a sbírku básní, jak jsem notes začal dle obsahu nazývat, mu vrátit. Proto mne poměrně rozladil telegram, který mě kvůli jisté neodkladné záležitosti odvolával z města. I s deníkem jsem se tedy vydal na poštu poslat zprávu o tom, že s největší pravděpodobností se můj příjezd o den zpozdí, neboť mne jisté okolnosti, které nemohu prozradit, pro dnešní den váží k domovu. Teprve když jsem zjistil, že vlastně nemám nejmenší tušení, kde s pátráním začít, uvědomil jsem si, jaká byla hloupost domnívat se, že mi jediný den pro tento účel postačí.
Začal jsem se na tajemného muže vyptávat náhodných kolemjdoucích. Snad za to mohla skutečnost, že mne zde prozatím téměř nikdo neznal, snad mi opravdu nemohli lépe odpovědět, nedověděl jsem se však nic, co by mne v této záhadě posunulo byť o krůček kupředu. S blížícím se večerem, čímž i hodinou otevření hospůdky, se vzduch kolem mě stával chladnějším, v obavách z deště jsem se tedy uchýlil zpět do svého bytu. Krajícem chleba jsem zahnal hlad, teple jsem se oblékl a vyrazil do hospůdky. Nevím nyní, zda mám svou nerozvážnost proklínat, nebo jí děkovat. Obvykle totiž svou tašku ukládám na skříňku hned u dveří, když jsem však toho večera vešel do bytu, bezmyšlenkovitě jsem ji zanechal na židli u kuchyňského stolu. Abyste rozuměli, do chodby vedou dvoje dveře, a to z kuchyně a z obytné místnosti. Jak jsem již zmiňoval, po jídle jsem se šel do ložnice převléct, zpět na chodbu jsem tedy vkročil jinými dveřmi, než jsem ji opustil, a tudíž taška na židli u kuchyňského stolu zůstala nepovšimnuta. Přemýšlel jsem již nad tím, zda básník i dnes hospůdku navštíví, proto jsem na jeho notýsek na chvíli dočista zapomněl a zanechal ho v bytě. Tuto ostudnou chybu jsem si uvědomil teprve v okamžiku, kdy jsem se ocitl v přítmí hospůdky.
Přisedl jsem si k jednomu z mužů, s nimiž jsem se seznámil předešlého večera, a společně jsme za občasného hovoru čekali na ostatní. Pokaždé, když se dveře otevřely, prudce jsem se k nim ohlédl a pak se znovu zklamaně sklonil k půllitru piva. Hodina básníkova obvyklého příchodu se kvapem blížila a já byl s každou minutou netrpělivější. Jeden z mých známých se mne s obavami otázal, zda se mi přihodilo něco zlého, že jsem tak nesvůj. Ujistil jsem jej o opaku, jakmile se však minutová ručička na hodinách posunula daleko za čas básníkova obvyklého příchodu, upadli ostatní do podobné nejistoty jako já.
Setrval jsem v hospůdce až do půlnoci. V obavách, aby se básník neobjevil v době mé nepřítomnosti, vyprávěl jsem přátelům o sbírce básní a o mém neomluvitelném opomenutí. Slíbili, že v případě básníkovy návštěvy mu vysvětlí můj dobrý úmysl, a doporučili mi, abych to prozatím pustil z hlavy. Některé věci se však snáze řeknou, než udělají, a tak jsem hospůdku opouštěl plný neklidu a obav.

***

Příležitost vrátit se do města se mi naskytla teprve o čtyři dny později v pokročilou večerní hodinu, zamířil jsem tedy rovnou do hospůdky i s objemným batohem, který mne na cestách doprovázel. Hned, jakmile jsem si přisedl k ostatním a rozhlédl se kolem sebe, postřehl jsem mírně pochmurnou atmosféru a dotázal se na její příčinu. Odpovědí mi byl výstřižek z novin, který mi jeden z přísedících podal. Hlásal přibližně toto:
Onoho večera, kdy jsme na básníka marně čekali v hospůdce, bylo nalezeno jeho tělo v jedné z temných postraních uliček města. Patologové v jeho krvi objevili nevelké promile alkoholu a stopy arzeniku. Tělo nevykazovalo žádné známky fyzického násilí, lékaři proto dospěli k závěru, že šlo o sebevraždu. Pravděpodobně byl mrtev už celé dvě desítky hodin předtím, než si jej všimla skupina výrostků, kteří do těchto míst chodili užívat drogy.
Muž u sebe neměl žádné doklady, proto se na okraji stránky skvěla nevelká fotografie s žádostí o identifikaci případnými příbuznými či známými.
Pohřeb se konal na místním hřbitově 19. října, tedy den před mým návratem.
Zůstal jsem očima viset na posledním řádku zprávy. V hrudi jako by mi ztěžkl vzduch. Připomínalo mi to pocit, kdy jsem jako dítě přestal plakat a zhluboka se nadechl, přestože jsem tak musel bojovat s posledními vzlyky.
„Šli jsme na ten pohřeb. Bohužel se neobjevil nikdo, kdo by znal jeho jméno, takže na tý kamenný desce má jen datum úmrtí,“ promluvil někdo a vytrhl mne tím z oné letargie.
„Taky tu byl vyzvídat strážník,“ prohlásil jiný muž a pak s úsměvem dodal: „Vo tom notesu sme mu neřekli, samozřejmě.“
Ještě dlouho jsme diskutovali nad památkou zesnulého. Rozhodli jsme se, že sbírku básní necháme v hospůdce, aby si v ní každý mohl dle libosti číst, neboť nám z mnoha příčin připadalo pravděpodobné, že by si to sám básník takto přál.
Když jsem pak, spíše k ránu než v noci, ulehl do postele, myšlenky, které se mi neovladatelně honily hlavou, mi nedovolovaly usnout. Zemřel celý den před tím, než ho nalezli, to znamená tu noc, kdy jsem se s ním poprvé a naposledy setkal. Otrávil se arzenikem.
V mysli jsem znova uslyšel jeho, svým temným způsobem slavnostní, hlas, jak mluví o krvi ve víně, jak říká: „Už zhluboka napil jsi se vína a jed teď proudí do tvé krve.“ Vlna poznání mne zaplavila takovou silou, že si ani plně neuvědomuji, co přesně jsem cítil. Zdrcující bezmoc, smutek nad básníkovým koncem a určitá bizardní radost z pochopení se ve mně mísily, až mně donutily vstát. Básník musel během své četby do vína přisypat arzenik (přítmí i zaujetí ostatních pro jeho slova by toto počínání dostatečně skryly) - nebo jej možná pozřel až poté, co z hospůdky odešel. Chvíli jsem, poháněn jakýmsi nepochopitelným neklidem, přecházel po místnosti sem a tam. Jakmile oknem pronikly první paprsky slunce, oblékl jsem se a vydal se k místu básníkova posledního odpočinku. Jeho hrob jsem našel snadno, neboť, jak stálo v novinách a jak jsem si nyní uvědomil, šlo o jediné úmrtí v onen den. Nejobyčejnější z hrobů, co jsem kdy spatřil, a přesto výjimečný svou strohou jednoduchostí mi znovu připomněl básníkovu tvář. A v tom okamžiku jsem pochopil, že je všechno, jak má být.


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 64 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 16.10.2008, 19:57:07 Odpovědět 
   Zdravím.

Fascinace novým zážitkem v podobě setkání s básníkem, novým světem - zde světem poezie, tajemnem, kterým se básník obklopil ve své osobní nesdílnosti.
Vadila mi rozpolcenost tvrzení v úvodu - vypravěč nechtěl nijak vybočovat a tak ihned po nastěhování se vyrazil do místní hospody? Moje zkušenosti s nově přistěhovalými sousedy je zcela opačná: často i půl roku jen tuším, že v tom bytě na třetím patře někdo bydlí, ale jen podle nového jména na zvonku.
Vyskytlo se několik chybek, byly však natolik malicherné, že nijak nerušily ve čtení a téměř vzápětí byly zapomenuty. Co bych ještě promyslela, je členění do odstavců - často se stávalo, že jednolitý blok textu mohl klidně být rozdělen do dvou i více odstavců a jeho vnímání očima a myslí by se tak více zpřístupnilo.
Báseň, přednášená ten večer, je celkem čitelná i bez samotného závěru povídky, kdy vypravěč teprve zpětně dochází k poznání, že se básník vlastně loučil. Asi je to úděl "takypoetů" předem odhalit pointu... Nicméně i tak to byl příjemně čtivý text, snad lehce patetický, ale to není na škodu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Detektivka I.
Rebejah
Jsi jen člověk
Dominika Lill
Piková dáma (13...
Jackie Decker
obr
obr obr obr
obr

Děda
SiLK
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr