|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: 9. kapitola - Kam jdeš? ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 15.10.2008, 6:20
|
|
| |
|
|
Jirka se rozvalil na béžovou pohovku v obýváku – konečně doma! Po dlouhém měsíci a půl… Jaký to byl pro něj nezvyk… Bez přístrojů, sádry, občas protivných sestřiček a pachu desinfekce.
Zhluboka se nadechl, aby nasál vůni domova – cítil vanilku a čerstvý vzduch proudící dovnitř napůl otevřenými balkónovými dveřmi. Byl to nádherný pocit, být konečně doma. Štěstí však vyprchalo, když se ze své dílny vyšel taťka a nezvykle mile se na Jirku usmál.
„Ahoj,“ pozdravil Jirku, lysina na hlavě se mu leskla a výraz, který měl v tváři, se Jirkovi vůbec nelíbil.
„Ahoj,“ opětoval Jirka pozdrav, avšak bez úsměvu. Cítil příšernou zlost – vždyť taťka se za ním přišel podívat jen jednou. Snažil se sám sebe přinutit, aby zlost neměl a aby mu byl taťka lhostejný, ale nešlo to. Hlavou mu probleskla představa, jak vypadá kaple Adlerbergského zámku, facka, kterou taťkovi uštědřila Monika, mamka zhroucená pláčem na zemi v kuchyni a nakonec záblesk zlověstného černého kovu.
Když se vrátil do reality, slyšel taťku uraženě nadávat z kuchyně: „Tak si se mnou nemluv, no!“ Přidalo se bouchnutí dveří do dětského pokoje, kde se taťka zavřel s Jirkou, a zase bylo ticho.
Už aby se vrátila mamka s Monikou, pomyslel si v duchu Jirka, protože být doma jen s taťkou a Ondrou, kterého měl taťka omotaného kole prstu, nebylo nic příjemného. Z pokoje se ozval Ondrův smích a taťkovo povzbuzování ho při další hloupé hře.
Když se mamka s Monikou k Jirkově veliké radosti konečně vrátily, seděl Jirka v pokoji a se znechuceným obličejem si opisoval chybějící učivo do školy. Kolem Ondrova stolu, který teď stál uprostřed místnosti, se proháněl taťka s Ondrou a ping-pongovými pálkami v rukou. Jirka už po několikáté uhnul nohou, když se pod jeho židli zakutálel míček. Taťka ho aktivně zvedl a zničehonic ho hodil Jirkovi na sešit, do kterého právě psal.
„Co je?“ zeptal se taťka udiveně, když mu Jirka bez zvednutí hlavy hodil míček zpátky. „ty s námi nemluvíš?“
Jirka naprázdno polkl.
„Jo,“ odvětil.
Oči měl plné slz, ale neměl v úmyslu to dát najevo. Jakmile se taťka zase zapojil do hry, zvedl se od stolu a s hlavou skloněnou k zemi vyšel z pokoje. Z kuchyně slyšel mamku a Moniku, jak chystají večeři - místo jít za nimi se však zamkl v koupelně a pustil vodu z kohoutku. Ucítil obrovskou úlevu, když mohl konečně nechat všechny slz vyjít na povrch. Křičel jako malé dítě, po dveřích se sesunul k podlaze, hlavu složil do rukou a nechal slzy, aby ho úplně pohltily a rozpustily jeho bolest…
Z nádherného pocitu svobody ho vytrhlo zvonění mobilu, který měl v kapse. Jakmile uviděl číslo, které mu nic neříkalo, zalitoval, že mobil nevypnul. Otřel si nos, několikrát se zhluboka nadechl a nasadil bezstarostný tón: „Prosím?“
„Ahoj, to jsem já,“ ozval se povědomý ženský hlas.
„Kdo ‚já‘?“ chtěl se Jirka utvrdit ve své domněnce o volající.
„No já, Martina.“
„Aha, ahoj… Ehm, co potřebuješ?“
„No.. chtěla jsem se zeptat, jak ti je…“
„Díky, dobře,“ usmál se Jirka a čekal, až mu Martina řekne, proč volá doopravdy.
„Tak to je fajn.“
„Jo, to je…“ natahoval Jirka hovor, aby nenastalo hloupé ticho. Z dětského pokoje se ozval Ondrův smích.
„Máte zítra něco v plánu? Už jdeš do školy?“
„Ne, až příští týden. A máme… relativně volno. Teda aspoň já, nevím, jak to má Monika.“
„Nevadilo by vám, kdybych se za vámi stavila?“
„Jak jako… stavila? Jako domů?“ zhrozil se Jirka. Něco takového přece nepřicházelo v úvahu.
„Ano, kdyby vám to nevadilo…“
„No, nechci být nezdvořilý, ale.. Fakt se omlouvám, ale myslím, že to není dobrý nápad.“
„Stalo se něco? Připadáš mi ustaraný.“
Jirka měl pocit, jakoby ho Martina po telefonu hladila, jakoby ho přitiskla k sobě a dodávala mu sílu, která mu zrovna právě teď chyběla…
„Ne, to je dobrý… Jen zase taťka,“ postěžoval si Jirka.
„Můžu teda přijet?“ zeptala se znovu Martina, jakoby Jirkova poslední slova neslyšela.
„Klidně přijeď, můžeme někam zajít… někam si sednout, nebo tak,“ navrhl Jirka.
„Jirko?“ ozval se mu za zády mamčin hlas tlumený dveřmi.
„Počkej,“ šeptl do telefonu.
„Ano?“ ozval se mamce a přitiskl na mikrofon telefonu ruku.
„Co je? Je ti něco? Pojď jíst,“ odpověděla mu mamka starostlivě.
„Už jdu, moment.“
„Tak jestli chceš, přijeď,“ přitiskl mobil zpátky k uchu. „Budeme rádi,“ dodal. „Už musím, tak ahoj.“
„Ahoj, mějte se hezky.“
Jirka otevřel oči a zaostřil. Bylo sobotní ráno, za oknem už byl vidět nový den a jediné, co kazilo tu krásnou atmosféru volna a klidu, které víkend přinášel, byl křik, doléhající do pokoje z předsíně. V břiše mu škublo, když si uvědomil, že to křičí mamka. Vyletěl z postele a rozrazil dveře. Mamka stála naproti u vchodových dveří, s rukama roztaženýma a odhodlaným výrazem ve tváři.
„Pusť mě ti říkám!“ zahřměl taťka. Stál před mamkou, obutý a oblečený v bundě, s batohem v ruce.
„Řekni mi, kam jdeš,“ tvářila se mamka klidně a diplomaticky. Oči jí jiskřily a vypadala odvážně.
„Proč bych ti to měl říkat? Jdi od těch dveří, Lenko, varuju tě.“
„Uvědom si, že tady necháváš tři děti. Jak já tě budu hledat až zase nepošleš peníze a bude ti jedno, že nemají co jíst, hm?“
„Říkám běž od těch dveří!“ rozmáchl se taťka rukama.
„Tak mi řekni, kam jdeš,“ zopakovala trpělivě mamka.
„Já se ti s ničím svěřovat nebudu, vyhodili jste mě, tak budete mít pokoj, ne?“ trousil ze sebe taťka ironicky.
„Prosím, nechte toho,“ ozval se Jirka skoro šeptem. Úmyslně mluvil na oba, neměl odvahu hádat se jen s taťkou.
„Ty se do toho ne…“
„To je tak těžké prostě říct, kam jdeš?“ zařval Jirka.
Taťka se tvářil, že si jeho křiku ani nevšiml, chytil mamku za předloktí, odtrhl ji od dveří, otevřel je a zmizel za nimi. Třískl s nimi tak hodně, že se odrazily zpět a zůstaly otevřené dokořán.
Taťka se zastavil nad schody a koukal dolů. V tváři měl překvapený výraz a lysá hlava se mu leskla ve světle slunečních paprsků. Koukal na vchodové dveře, které se po chvíli s bouchnutím zavřely. Pohled stočil zpět do bytu na Jirku, který stál v pyžamu uprostřed předsíně, podlaha ho na bosých nohách studila a celý se klepal rozčílením. Taťka na něj koukal s nevěřícným výrazem, s takovým, jaký u něj ještě neviděl. Rty semkl pevně k sobě a přivřel oči; na čele se mu objevilo několik vrásek. Lehce, že to skoro nebylo vidět, zakroutil hlavou a seběhl ze schodů.
Dveře bouchly podruhé.
„Dobré?“ zeptal se mamky.
„Jo, v pořádku,“ ujistila ho, přestože tak vůbec nevypadala. Na chodbě se ozvalo klapání bot člověka jdoucího do schodů. Jirka znovu udělal několik kroků dopředu a když se před ním objevila známá postava, ovládl ho pocit, že sebou asi sekne.
Na mezipatře před dveřmi do bytu stála Martina v béžové bundě, tmavě modrých riflích a taškou kolem krku, s ústy mírně pootevřenými a vlasy pocuchanými od podzimního větru.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
