obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915374 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39511 příspěvků, 5744 autorů a 390412 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Na půdě ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: tak trochu pohádka
 autor Vanessa Kuzníková publikováno: 14.10.2008, 8:32  
Opravdu si myslíte, že neživé věci nemají duši?
Děkuji za upozornění na chyby.
 

Na příkrých schodech na půdu, v růžovém domečku uprostřed zarostlé zahrádky, postupoval krok za krokem malý hubený mužíček s velkým skobovitým nosem. Nesl velikou krabici přikrytou víkem. Na hlavě měl dámský slaměný klobouk s otrhaným okrajem a vyšisovanou růžovou stuhou.
Po té, co vyšel schody rozhlédl se po půdě a krabici položil pod střešní okno. Pak zvedl víko od krabice, sundal si klobouk a vložil ho mezi jiné drobnosti v krabici uložené. Nakonec si muž oprášil ruce, zhluboka vzdychl a šel ze schodů zpět dolů.
„Kadleee, kde jsiiii,“ ozval se z přízemí vysoký, ječivý, dámský hlas.
„Dyk už jdu,“ zabručel mužíček a zavřel za sebou od půdy dveře.

„Kde to jsem?“ řekla krabice, „řekněte někdo něco.“
„Do prdele!“ zabručel hluboký hlas.
„Buďte slušné jo?“ mentoroval sprosťáka hrací strojek, který by při otevření hrál melodii od Petra Iljiče Čajkovského – Labutí jezero a uprostřed se mu otáčela mini baletka s mini partnerem.
„Nevidíme důvod proč,“ ozval se zase hluboký, nabručený hlas, „je tu tma jako v prdeli.“
„Vy jste tam někdy byly?“ řekla notně použitá mycí mořská houba, ještě trošku vonící jemným, dámským mýdlem.
„Nemusíme tam být abychom věděly jaké to tam je,“ rozčiloval se hluboký hlas.
„Posvítím vám, chcete?“ řekla baterka ve tvaru květiny a z okvětních lístků oranžové barvy vybleskl záblesk světla, který se zaměřil na sprosťáka – byly to bílé sluneční brýle ala 60.léta, kterým chybělo jedno tmavé sklo.
„Konečně,“ řekly brýle a rozhlédly se kolem sebe, „no pane jo, tady je ale pěkná sebranka.“
„Koho tím myslíte?“ ozval se dotčeně dřevěný rámeček s fotografií malého tlustého chlapečka a hubené zrzavé holčičky.
„Koho asi! Vás všechny tady! V téhle smradlavé krabici!“ vyštěkly naštvaně brýle a sklo se jim zlověstně zablesklo.
„Kdo je u vás smradlavý?“ ozvala se dotčeně krabice.
„Ale vy brýle jste tu taky,“ zlomyslně odvětil hrací strojek.
„A to nás právě pěkně ser …,“ brýle nedořekly.
„Važte slova,“ skočila jim totiž do řeči kožená, fialová rukavička, „někdo zde třeba ani neví co ta slova znamenají.“
„Co znamenají?“ poskočila odřená hliněná kulička, která vypadla z rozbitého plátěného pytlíku potištěného dětským motivem. Její družky se pokojně držely na svém místě.
„Tak vidíte,“ naštvala se kožená fialová rukavička.
„Prosím vás,“ přerušil je budík s jedním cylindrem, který měl na ciferníku za pět minut půl deváté, „může mi někdo laskavě sdělit proč tu všichni jsme?“.
„Protože jste zbytečné,“ řekly podrážděně brýle.
„To není možné!“ vykřikla hrací skříňka, „já ještě hraju, nemůžu být zbytečná!“
„Asi to posoudil někdo jiný,“ vzdychl rámeček s fotografií.
„A co to bylo za hajzla?“ zeptaly se brýle.
„Co je to hajzl?“ poskočila hliněná kulička.
„Vrať se do pytlíku pumprdlíku, lechtáš mě?“chichotala se krabice.
„Asi to byl ten nosáč co nás sem donesl,“ navrhla mořská houba a nostalgicky dodala, „ještě nedávno jsem myla tělo své staré, milé, vetché paní a dnes…“
„A dnes jste s námi v krabici,“ řekl smutně budík.
„Mě, ještě nedávno, má vetchá paní natahovala a já hrála a figurky ve mně tančily. Co se s ní stalo? Byla tak hodná,“ pobrekávala hrací skříňka.
„Klepla jí pepka,“ řekly brýle a morbidně mrkly tmavým sklem.
„Asi zhasnu?“ varovala baterka a v malé žárovičce pomaloučku skomíralo světlo.
„Ne, ne, bojíme se tmy!“ vykřikly brýle, „pořád jsme byly jen na světle a chránily jsme bábě oči. Za dobrotu na žebrotu.“
„S tím nic nenadělám, leda by jste zde měly náhradní baterie,“ vysvětlovala baterka a světlo jí skomíralo čím dál víc.
„Můžu odsunout víko,“ navrhla krabice a snažila se víko nad sebou posunout tím, že pomalu pohybovala všemi čtyřmi rohy.
„Ještě jeden pohyb,“ zabručelo víko od krabice, „a spadnu na zem a věřte mi, že se mi to líbit nebude, je tu dost špína.“
„Komu na vás záleží,“ odsekly brýle.
„A komu na vás, vy jednooký agresore!“ vyštěklo doposud klidné víko od krabice.
„Co je to agresor?“ poskočila kulička a rozkutálela se po dně krabice.
„Cha, cha, cha,“ smála se krabice a kroutila se jako břišní tanečnice.
„Nechte toho!“ vykřiklo víko a posunulo se asi o 10 cm stranou. Škvírou vniklo do krabice denní světlo ze střešního okna.
„Hurá,“ zaradovala se baterka a zhasla úplně.
„Proč jste zhasla vy nevkusná, kýčovitá svítilno,“ vrčely brýle.
„Máte denní světlo. Je vám to málo?“ odsekla baterka, „ještě rády poprosíte o světlo, až nastane tma.“
„Už vás tu chvíli poslouchám a divím se, že se tu s nimi vybavujete. Vy jste nepochopily jaké jsou?“ ozval se náhle slaměný klobouk, „znám je již mnoho let a řeknu vám, že život s nimi stál za starou bačkoru.“
„Ta tu není, nemůže vám to dosvědčit,“ zavrčely brýle a opět se jim zlověstně zablesklo v bílé obroučce tmavé sklo.
„Není. Bačkorky naší staré paní nosí ta tlustá fuchtle dole. Kvůli ní tu všichni trpíme vaší přítomnost,“ vzdychl klobouk.
„Taková to byla miloučká holčička,“ řekl rámeček.
„To je ta zrzka co se s ní pořád chlubíte?“ zeptala se kožená fialová rukavička.
„A kdo je to ten tlustý kluk?“ zeptal se budík.
„Parchanti!“ řekly brýle.
„Byla to moc hodná děťátka,“ škytla mořská houba, „umývala jsem jim zadečky, když je má paní koupala ve staré plechové vaničce.“
„Co je to parchanti?“ zeptala se kulička a chtěla si hopsnout, ale kožená fialová rukavička ji zarazila.
„A proč jsme vůbec tady?“ zeptaly se rozčileně brýle.
„Taky nás nebaví tu být,“ odsekl klobouk, ale smutně dodal, „naše paní prostě umřela, protože byla stará. A pro ty dva tam dole jsme jen nepotřebné harampádí. Tak nás šoupli sem. Buďte všichni rádi, že nás nevyhodili do popelnice.“
„Co je to popelnice?“ hopsla si kulička, která unikla ze spárů kožené rukavičky.
„Cha, cha, cha,“ smála se krabice, „dejte tu hopsalku zpátky do pytlíku k jejím sestrám, nebo se pohnu a víko spadne. Stačí, že tu posloucháme ošklivosti od brýlí. Nepřejte si slyšet víko.“
„Dík, že ses mě zastala krabko?“ děkovalo víko.
„Tsche,“ frkly si brýle.
„Byla hodná,“ fňukal budík, „každý den si mě natáhla a leštila mi cylindry.“
„Mě také leštila,“ rozbrečel se rámeček.
„Mě nosila skoro pořád na hlavě. Užívali jsme se,“ smutně řekl klobouk.
„Bláznivá bába to byla,“ odsekli brýle, „nás například nosila i za deště, a nebo do sklepa. A to se jí vymstilo. Upadla na schodech a od té doby nemám jedno své milované sklíčko.“
„Co je to bláznivá bába?“ zeptala se kulička a rychle se před rozzlobenou rukavičkou schovala za hrací skřínku.
„Už jsem se lekla, že nemáte nikoho rády,“ oddechla si baterka.
„Kdo tady řekl, že máme někoho rády?“ vrčely brýle.
„Myslela jsem…,“ baterka nedopověděla.
„Vy nemáte co myslet, ale svítit, když víte, že se bojíme tmy. Skla jsme měly pořád nepříjemně upatlaná od prstů a kapek potu. Fuj! Kdybychom měly žaludek tak z toho hnusu denně zvracíme.“
„Co je to hnus?“ vykoukla kulička zpoza hrací skříňky.
„Kdybych měla nohy tak vás rozšlapu,“ zlobila se baterka.
„Co to tu bude za život,“ zafňukal budík, „s hádavými brýlemi.“
„Mám nápad,“ řekla zlověstně krabice a jemně se zachvěla.
„Sem s ním,“ řekl slaměný klobouk.
„Rukavičko, vezmeš brýle za nožičku a vyhodíš je tou škvírou ven.“
„Dost pitomej nápad?“ ohradily se brýle a pokukovaly zavile po rukavičce.
„Výbornej nápad,“ radovala se hrací skříňka, „kdybych měla ruce tak zatleskám.“
„Co je to pitomej?“ vykoukla opět kulička zpoza skříňky.
„Opovažte se na nás sáhnout vy ošoupaná, fialová kreaturo vyšlá z módy,“ křičely basem brýle, když viděly blížící se rukavičku.
„Do nich!“ povzbuzoval budík rukavičku.
Mycí houba začala samým vzrušením vonět.
Rukavička popadla brýle za nožičku a po slaměném klobouku se s nimi vydala vzhůru k okraji krabice. Ostatní věci jí, za sprostých nadávek brýlí, povzbuzovaly. Povedlo se. Brýle se nemotorně přehouply přes okraj a padaly na špinavou půdní podlahu. Poslední co věci v krabici ještě zaslechly bylo: „Vy kreténi?“
„Co je to kreténi?“ přikutálela se kulička ke shromážděným věcem vzhlížejícím nahoru k okraji krabice.
„Kdybychom byli lidé,“ řekla baterka, kuličce, „tak by nás to mohlo urazit, ale takhle to neznamená vůbec nic.“
„Aha rozumí,“ řekla hliněná kulička a tak jako ostatní se zahleděla vzhůru k chabému dennímu světlu.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaileen 14.10.2008, 17:38:37 Odpovědět 
   „Kdybych měla nohy tak vás rozšlapu,“ zlobila se baterka.
- to mi něco připomnělo :-)

Super počtení, ostatně jako vždycky, ty prostě nezklameš.
 ze dne 15.10.2008, 11:58:27  
   Vanessa Kuzníková: :-O a coooo?
Moc děkujiiiii Maruško.
 Tuax 14.10.2008, 17:16:36 Odpovědět 
   Moc přijemně pojaté a napsané.

Na mě tam, krom kuličky, zanechala největší dojem kožená fialová rukavice. Na začátku kárala ke slušnosti, pak ve středové části naháněla kuličku a na konci byla jako mlčenlivý kat. Jediná z věcí, která si prošla několika rolemi.

Lze v tom najít mnohé, i to že dav je schopen soudit a odsoudit, bez snahy najít cestu, kompromis, nebo vůbec něco pochopit. Větsina z těch věcí byla dost umanutá sama na sebe a své vzpomínky.
 ze dne 15.10.2008, 11:57:20  
   Vanessa Kuzníková: Byly to jen staré krámy, přece a chtěly mít svůj klid.
Jsem netušila, že ve vás ta malá kulička vyvolá takové emoce.
Děkuji za zastavení.
 Viktor 14.10.2008, 13:43:55 Odpovědět 
   nejvíce ze všeho mi to připomnělo "Dům ve sluneční ulici" - tedy moji velmi olíbenou dětskou knížku...

..kulička je skvělá...
 ze dne 15.10.2008, 11:49:53  
   Vanessa Kuzníková: To jsem nečetla a je to hezká knížka?
Děkuji za zastavení.
Já a kulička :-)
 OH 14.10.2008, 11:19:42 Odpovědět 
   hezký jako vždy a ataky zábavný a milé to bolo, nejvíc se mi líbila na konci kulička, jak kouká nahoru za světlem k okraji krabice, brýle tak yznám moc dobře, je jich kolem dost a dost
 Šíma 14.10.2008, 10:52:13 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 14.10.2008, 10:35:58

   Věci, které "straší" a povídají si... Sám jsem jednoho času stvořil jedno dílko, ve kterém ožilo kuchyňské náčiní a nádobí, ale toto se mi zdá lepší a zábavnější... Hodím si Tvé dílko k oblíbeným! A jdu, než skončím jako ty sluneční brýle (které byly vyhozeny z krabice)! :-DDD
 ze dne 15.10.2008, 11:43:49  
   Vanessa Kuzníková: Chci si to přečíst....
 Šíma 14.10.2008, 10:35:58 Odpovědět 
   Ahoj!

Pobavilo, přestože se mi také trochu zdálo, že je příběh (textík) kapánek natááááááááááááááhnutý, ale já jako autor pekelně dlouhých textů si stěžovat nemůžu, proto jen na Tebe (;-) mrkám)... Zajímavé dílko, trochu i malinko absurdní (což se mi také líbí). Hezké zamyšlení nad tím, co by asi říkaly jednotlivé věci, kdyby ožily, nebo se chovaly jako my lidé...

Jde o bajku? Možná, bajka je přeci o mluvících zvířatech, které si s lidmi v ničem nezadají a (víceméně) se chovají jako lidé (žijí v domečcích a vaří si čaj). Tady je jedna velká krabice na špinavé půdě a v ní hromada věcí, které si stěžují nad tím, kde se to ocitli. Nápad to není špatný! ;-)

Jednička.

P.S. Ta kulička se mi líbila! Možná by kulička tolik nevynikla, kdyby to bylo kratší... :-DDD Co je to "kulička"? Hezký den přeji!
 ze dne 15.10.2008, 11:42:41  
   Vanessa Kuzníková: Kulička? No to je taková malá věc uhnětená z hlíny a krouživými pohyby dlaní proti sobě se vykoulí do kulata. Jinak je ještě možné aby byla z umělé hmoty nebo skla v tomto případě s e používají stroje. Ale to by ten text byl sakra dlouhej, kdybych měla popsat každou věc v krabici a z čeho je. Nejsem Umberto Ecco (škoda).
Děkuji za komentík a známečku. :-)))
 čuk 14.10.2008, 8:31:36 Odpovědět 
   Zábavně napsané. Charaktery věcí a jejich vztah k lidem a příčinám odložení se mi líbí, ale zdá se mi, že není úplně dotažen, že osud lidí je snad trochu zastřen někdy přílišným rozpovídáním se věcí. Pro mé chápání by mohl být obraz odkládaného ostřejší. Ne všechny věci jsou dotaženě charakterizovány svými osudy, trpkostí, výčitkami.Dle mého vkusu by bylo dobře i trochu seškrtat.
 ze dne 15.10.2008, 11:37:16  
   Vanessa Kuzníková: Natažené? Já to měla delší ty brďo. :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Podobenství
pedvo
1. Kapitola: Ži...
Sheizou
Cena odvahy - 2...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Proč to nebereš?
asi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr