|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Na půdě ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky
Opravdu si myslíte, že neživé věci nemají duši?
Děkuji za upozornění na chyby. |
| |
|
|
Na příkrých schodech na půdu, v růžovém domečku uprostřed zarostlé zahrádky, postupoval krok za krokem malý hubený mužíček s velkým skobovitým nosem. Nesl velikou krabici přikrytou víkem. Na hlavě měl dámský slaměný klobouk s otrhaným okrajem a vyšisovanou růžovou stuhou.
Po té, co vyšel schody rozhlédl se po půdě a krabici položil pod střešní okno. Pak zvedl víko od krabice, sundal si klobouk a vložil ho mezi jiné drobnosti v krabici uložené. Nakonec si muž oprášil ruce, zhluboka vzdychl a šel ze schodů zpět dolů.
„Kadleee, kde jsiiii,“ ozval se z přízemí vysoký, ječivý, dámský hlas.
„Dyk už jdu,“ zabručel mužíček a zavřel za sebou od půdy dveře.
„Kde to jsem?“ řekla krabice, „řekněte někdo něco.“
„Do prdele!“ zabručel hluboký hlas.
„Buďte slušné jo?“ mentoroval sprosťáka hrací strojek, který by při otevření hrál melodii od Petra Iljiče Čajkovského – Labutí jezero a uprostřed se mu otáčela mini baletka s mini partnerem.
„Nevidíme důvod proč,“ ozval se zase hluboký, nabručený hlas, „je tu tma jako v prdeli.“
„Vy jste tam někdy byly?“ řekla notně použitá mycí mořská houba, ještě trošku vonící jemným, dámským mýdlem.
„Nemusíme tam být abychom věděly jaké to tam je,“ rozčiloval se hluboký hlas.
„Posvítím vám, chcete?“ řekla baterka ve tvaru květiny a z okvětních lístků oranžové barvy vybleskl záblesk světla, který se zaměřil na sprosťáka – byly to bílé sluneční brýle ala 60.léta, kterým chybělo jedno tmavé sklo.
„Konečně,“ řekly brýle a rozhlédly se kolem sebe, „no pane jo, tady je ale pěkná sebranka.“
„Koho tím myslíte?“ ozval se dotčeně dřevěný rámeček s fotografií malého tlustého chlapečka a hubené zrzavé holčičky.
„Koho asi! Vás všechny tady! V téhle smradlavé krabici!“ vyštěkly naštvaně brýle a sklo se jim zlověstně zablesklo.
„Kdo je u vás smradlavý?“ ozvala se dotčeně krabice.
„Ale vy brýle jste tu taky,“ zlomyslně odvětil hrací strojek.
„A to nás právě pěkně ser …,“ brýle nedořekly.
„Važte slova,“ skočila jim totiž do řeči kožená, fialová rukavička, „někdo zde třeba ani neví co ta slova znamenají.“
„Co znamenají?“ poskočila odřená hliněná kulička, která vypadla z rozbitého plátěného pytlíku potištěného dětským motivem. Její družky se pokojně držely na svém místě.
„Tak vidíte,“ naštvala se kožená fialová rukavička.
„Prosím vás,“ přerušil je budík s jedním cylindrem, který měl na ciferníku za pět minut půl deváté, „může mi někdo laskavě sdělit proč tu všichni jsme?“.
„Protože jste zbytečné,“ řekly podrážděně brýle.
„To není možné!“ vykřikla hrací skříňka, „já ještě hraju, nemůžu být zbytečná!“
„Asi to posoudil někdo jiný,“ vzdychl rámeček s fotografií.
„A co to bylo za hajzla?“ zeptaly se brýle.
„Co je to hajzl?“ poskočila hliněná kulička.
„Vrať se do pytlíku pumprdlíku, lechtáš mě?“chichotala se krabice.
„Asi to byl ten nosáč co nás sem donesl,“ navrhla mořská houba a nostalgicky dodala, „ještě nedávno jsem myla tělo své staré, milé, vetché paní a dnes…“
„A dnes jste s námi v krabici,“ řekl smutně budík.
„Mě, ještě nedávno, má vetchá paní natahovala a já hrála a figurky ve mně tančily. Co se s ní stalo? Byla tak hodná,“ pobrekávala hrací skříňka.
„Klepla jí pepka,“ řekly brýle a morbidně mrkly tmavým sklem.
„Asi zhasnu?“ varovala baterka a v malé žárovičce pomaloučku skomíralo světlo.
„Ne, ne, bojíme se tmy!“ vykřikly brýle, „pořád jsme byly jen na světle a chránily jsme bábě oči. Za dobrotu na žebrotu.“
„S tím nic nenadělám, leda by jste zde měly náhradní baterie,“ vysvětlovala baterka a světlo jí skomíralo čím dál víc.
„Můžu odsunout víko,“ navrhla krabice a snažila se víko nad sebou posunout tím, že pomalu pohybovala všemi čtyřmi rohy.
„Ještě jeden pohyb,“ zabručelo víko od krabice, „a spadnu na zem a věřte mi, že se mi to líbit nebude, je tu dost špína.“
„Komu na vás záleží,“ odsekly brýle.
„A komu na vás, vy jednooký agresore!“ vyštěklo doposud klidné víko od krabice.
„Co je to agresor?“ poskočila kulička a rozkutálela se po dně krabice.
„Cha, cha, cha,“ smála se krabice a kroutila se jako břišní tanečnice.
„Nechte toho!“ vykřiklo víko a posunulo se asi o 10 cm stranou. Škvírou vniklo do krabice denní světlo ze střešního okna.
„Hurá,“ zaradovala se baterka a zhasla úplně.
„Proč jste zhasla vy nevkusná, kýčovitá svítilno,“ vrčely brýle.
„Máte denní světlo. Je vám to málo?“ odsekla baterka, „ještě rády poprosíte o světlo, až nastane tma.“
„Už vás tu chvíli poslouchám a divím se, že se tu s nimi vybavujete. Vy jste nepochopily jaké jsou?“ ozval se náhle slaměný klobouk, „znám je již mnoho let a řeknu vám, že život s nimi stál za starou bačkoru.“
„Ta tu není, nemůže vám to dosvědčit,“ zavrčely brýle a opět se jim zlověstně zablesklo v bílé obroučce tmavé sklo.
„Není. Bačkorky naší staré paní nosí ta tlustá fuchtle dole. Kvůli ní tu všichni trpíme vaší přítomnost,“ vzdychl klobouk.
„Taková to byla miloučká holčička,“ řekl rámeček.
„To je ta zrzka co se s ní pořád chlubíte?“ zeptala se kožená fialová rukavička.
„A kdo je to ten tlustý kluk?“ zeptal se budík.
„Parchanti!“ řekly brýle.
„Byla to moc hodná děťátka,“ škytla mořská houba, „umývala jsem jim zadečky, když je má paní koupala ve staré plechové vaničce.“
„Co je to parchanti?“ zeptala se kulička a chtěla si hopsnout, ale kožená fialová rukavička ji zarazila.
„A proč jsme vůbec tady?“ zeptaly se rozčileně brýle.
„Taky nás nebaví tu být,“ odsekl klobouk, ale smutně dodal, „naše paní prostě umřela, protože byla stará. A pro ty dva tam dole jsme jen nepotřebné harampádí. Tak nás šoupli sem. Buďte všichni rádi, že nás nevyhodili do popelnice.“
„Co je to popelnice?“ hopsla si kulička, která unikla ze spárů kožené rukavičky.
„Cha, cha, cha,“ smála se krabice, „dejte tu hopsalku zpátky do pytlíku k jejím sestrám, nebo se pohnu a víko spadne. Stačí, že tu posloucháme ošklivosti od brýlí. Nepřejte si slyšet víko.“
„Dík, že ses mě zastala krabko?“ děkovalo víko.
„Tsche,“ frkly si brýle.
„Byla hodná,“ fňukal budík, „každý den si mě natáhla a leštila mi cylindry.“
„Mě také leštila,“ rozbrečel se rámeček.
„Mě nosila skoro pořád na hlavě. Užívali jsme se,“ smutně řekl klobouk.
„Bláznivá bába to byla,“ odsekli brýle, „nás například nosila i za deště, a nebo do sklepa. A to se jí vymstilo. Upadla na schodech a od té doby nemám jedno své milované sklíčko.“
„Co je to bláznivá bába?“ zeptala se kulička a rychle se před rozzlobenou rukavičkou schovala za hrací skřínku.
„Už jsem se lekla, že nemáte nikoho rády,“ oddechla si baterka.
„Kdo tady řekl, že máme někoho rády?“ vrčely brýle.
„Myslela jsem…,“ baterka nedopověděla.
„Vy nemáte co myslet, ale svítit, když víte, že se bojíme tmy. Skla jsme měly pořád nepříjemně upatlaná od prstů a kapek potu. Fuj! Kdybychom měly žaludek tak z toho hnusu denně zvracíme.“
„Co je to hnus?“ vykoukla kulička zpoza hrací skříňky.
„Kdybych měla nohy tak vás rozšlapu,“ zlobila se baterka.
„Co to tu bude za život,“ zafňukal budík, „s hádavými brýlemi.“
„Mám nápad,“ řekla zlověstně krabice a jemně se zachvěla.
„Sem s ním,“ řekl slaměný klobouk.
„Rukavičko, vezmeš brýle za nožičku a vyhodíš je tou škvírou ven.“
„Dost pitomej nápad?“ ohradily se brýle a pokukovaly zavile po rukavičce.
„Výbornej nápad,“ radovala se hrací skříňka, „kdybych měla ruce tak zatleskám.“
„Co je to pitomej?“ vykoukla opět kulička zpoza skříňky.
„Opovažte se na nás sáhnout vy ošoupaná, fialová kreaturo vyšlá z módy,“ křičely basem brýle, když viděly blížící se rukavičku.
„Do nich!“ povzbuzoval budík rukavičku.
Mycí houba začala samým vzrušením vonět.
Rukavička popadla brýle za nožičku a po slaměném klobouku se s nimi vydala vzhůru k okraji krabice. Ostatní věci jí, za sprostých nadávek brýlí, povzbuzovaly. Povedlo se. Brýle se nemotorně přehouply přes okraj a padaly na špinavou půdní podlahu. Poslední co věci v krabici ještě zaslechly bylo: „Vy kreténi?“
„Co je to kreténi?“ přikutálela se kulička ke shromážděným věcem vzhlížejícím nahoru k okraji krabice.
„Kdybychom byli lidé,“ řekla baterka, kuličce, „tak by nás to mohlo urazit, ale takhle to neznamená vůbec nic.“
„Aha rozumí,“ řekla hliněná kulička a tak jako ostatní se zahleděla vzhůru k chabému dennímu světlu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
