|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Já, skřet a šílené múzy... ::
Příspěvek je součásti workshopu: Tři
 Šíma |
publikováno: 16.10.2008, 20:23
|
Po dlouhém uvažování a hledání tématu se to nakonec vyřešilo samo. Děkuji všem, kteří mi pomohli, třeba jen slůvkem hřejivým, nebo nezištným nápadem... Že nikoho neuvádím? Ono dotyční už určitě tuší, o kom je řeč a která bije... Workshopu zdar! ;-)
P.S. Za případné překlepy se omlouvám, ale jisté živly jevily o tento text přímo mimořádný zájem... :-D |
| |
|
|
Sedím za stolem a civím na jeden z mnoha prázdných listů papíru velikosti A4. Blíží se pomalu poledne a já ještě nemám ani písmenko. Už jsou to tři hodiny a já pořád netuším, co bych napsal. Nervózně okusuji již třetí tužku, ty dvě před ní jsem již stačil zničit a připadám si jako nějaký bobr, který sice tuší, jak má postavit svou přehradu, ale někde zašantročil stavební plány...
„Pepo, už?“ zavolala na mne žena z kuchyně. Potutelně jsem se pousmál, ačkoliv jsem k tomu neměl důvod. Připadal jsem si, jako bych seděl na toaletě a tlačil ze všech sil. Prkénko by se mi obtisklo na zadek a výsledek mého snažení? Žádný.
„Ještě ne!“ řekl jsem a stále okusoval tužku s gumou na konci. Chvíli jsem se na ni díval a přemýšlel, zda bych ji nemohl žvýkat jako tu žvýkací gumu. Nejspíše ne...
„Za chvíli bude oběd...“ slyšel jsem hlas své drahé polovičky a smutně přikývl. Termín odevzdání mé práce byl již za dveřmi a já ještě nenapsal ani řádku. Co za dveřmi! Volal na mě a mával rukama. Tady, tady! Jako by byl nějakým kamelotem, který se snaží ze všech sil prodat své výtisky, aby je nemusel vracet a nepřišel o část svého výdělku.
„Do prdele!“ řekl jsem si pod vousy. Rozhlédl jsem se kolem sebe a snažil se spočítat sněhobílé kuličky, které se válely všude po podlaze. Byly jen z části popsané a podle všeho to nebylo to pravé ořechové. Copak se proti mně postavil celý svět? Pro Krista pána, vždyť nechci nic jiného, než napsat několik stránek prachobyčejného textu. Vstal jsem od stolu a zašel si do kuchyně pro pivo a čistou sklenici.
„Tak co?“ zeptala se mě žena starostlivě. „Nejsi nemocný?“
„Ne!“ řekl jsem jí a chtěl jsem ještě něco dodat.
„Nebo... Nechceš se nějak odreagovat?“ zeptala se a hodila zadkem jako rozvášněná kobyla.
„Vážně ne, zlato,“ řekl jsem, usmál se na ní a dal jí pusu.
„Tak se tuž!“ pokrčila rameny. „Jen jsem se tě snažila trochu rozptýlit... Hele, co když je to všechno v nedostatku sexu?“
„Děláme to každé ráno, v tom to nebude...“
„Takže tě už nepřitahuju?“ zarazila se na okamžik. „Co?“
„Cože?“ zeptal jsem se jí a chvíli jsem stál jako kus mramoru.
„Co když to se mnou děláš jen z povinnosti a ze zvyku?“
„Ježíši... Musím něco napsat, nebo dostanu padáka! Při nejlepším přijdu o prémie... Ale ta ostuda, já takový uznalý autor a nenapíšu za jeden den ani čárku? Co jsem komu udělal?“ zeptal jsem se jí, abych se z rozhovoru zaměřeným nepatřičným směrem alespoň trochu vykecal.
„Až to bude, zavolám tě...“ řekla mi a přimhouřila přitom tajemně oči.
„Jasně... Díky... Co bych si bez tebe počal...“ vysypal jsem ze sebe. „Jdu to vytlačit ven!“
„A nebylo by to lepší na záchodě?“ zavolala za mnou.
„Ne!“ mávl jsem rukou a ani jsem se neotáčel.
Sedl jsem si ke stolu a dal hlavu do dlaní. Co teď? Vytáhnout ten starý psací stroj? V domě nebylo místa, kde by se mi podařilo poškádlit ty zpropadené múzy. Mrchy jedny. Proč právě dneska? U počítače jsem si ani neškrtl. Nad prázdnými papíry také ne a tahat se s tím poměrně těžkým psacím strojem se mi moc nechtělo. Nakonec, nesnášel jsem to neustále ťukání a bouchání, které při psaní vydával...
„To je práce, co?“ zeptal se mě někdo.
„Říkal jsem, abys mě nechala na pokoji!“ zakřičel jsem na svou ženu. „Nechci být rušen!“
„Ale já nic neříkala a oběd není ještě hotový!“ volala na mně láskyplným hlasem.
„To jsou věci...“ ozvalo se zase.
„Kurva a co je zase tohle?“ zeptal jsem se sám sebe při pohledu na podivnou postavičku velikosti malé plyšové hračky, která stála na stole a nohou kopala do čistých papírů. Rukama se opírala o čistě dekorativní kalamář a smála se pod vousy.
„Co jako?“ zeptal se mě pidimužík a podíval se na sebe, zda se někde neušpinil.
„To už jsem se zbláznil?“ zeptal jsem se postavičky a čichl k ještě čisté sklence. Ne, nepil jsem.
„Tím chlastem to nebude...“ řekla mi postavička vševědoucně.
„Stalo se něco?“ ozvalo se z kuchyně. „Zdálo se mi, jako bys tam mluvil sám se sebou...“
„Ne-e!“ zakřičel jsem na ni skrze dveře a zadíval se na pohupujícího se tvora, který mi připomínal postavičku z nějaké té pohádky. „Nepil jsem a nejsem sjetý, tak co tu do prdele děláš? Ty přeci neexistuješ!“
„A ty jo?“ zeptal se mě trpajzlík. „Co když se zdáš sám sobě?“
„Nezdám...“ řekl jsem mu tlumeným hlasem. „Co jsi zač?“
„Co jsi zač ty?“
„Já?“ zamyslel jsem se. „Já jsem spisovatel, scénárista a novinář na volné noze!“
„Hm...“ zamyslel se pro změnu trpajzlík. „Na to, jaký jsi umělec, toho umíš opravdu mnoho...“
„Hovno?“ zeptal jsem se jej a praštil pěstí do stolu vedle něj tak prudce, že až poskočil leknutím.
„Jaké hovno, příteli?“ naštval se. „Já sprostě ze zásady nemluvím...“
„Neměl bys s tím alespoň na chvíli přestat?“ zeptala se mně manželka starostlivým hlasem. „Už to bude? Už bude papání...“
„Nejsem malé dítě a s ničím nepřestanu, protože jsem ještě s ničím nezačal!“ řekl jsem jí nevrle.
„Snad jsem toho tolik neřekla!“ zavrčela uraženě.
„Promiň!“ houkl jsem na ni. „To mi jen tak ujelo...“
„Takže jsi ze sebe zatím nic nevytlačil?“
„Ne!“ řekl jsem jí. „Ani to...“
„Hovno!“ doplnil mě trpaslík.
„Poslyš, ty trpajzlíku jeden...“ řekl jsem mu.
„Nejsem trpaslík, nýbrž a pouze umělecký skřítek, který se stará o to, co autoři napsali!“
„Ty pomáháš lidem psát?“ zeptal jsem se nesměle.
„Ne...“ naznačil, jako by se bál, že mu jednu třísknu. „Spíš jim dělám hrubky v textu...“
„Takže jsi škodná?“ zeptal jsem se jej nasupeně, až uhnul pohledem. „Tobě nestačí, že nenapíšu ani řádek, ještě bys mě chtěl o to NIC připravit?“
„Ale ne... Já jen... Jen jsem chtěl... Potkal jsem Tvé múzy...“
„Ony vážně existují?“ zeptal jsem se jej nevěřícně. „To si děláš prdel!“
„Nedělám,“ pokrčil trpaslík rameny. „Říkaly, že to s tebou už nejde vydržet a že berou roha...“
„Cože?“
„Že berou kramle... Prostě na tebe hází bobek... Jak ti mám ještě říci, že tě opouštějí a již se k tobě nehodlají vrátit? Za nic na světě? Já taky vlastně půjdu, protože kde nic není...“
„Aby to čert spral!“ zařval jsem a rozhodil čisté listy kolem sebe, že jsem si na okamžik připadal jako ten Večerníček na dobrou noc.
„Pro Krista pána!“ rozepjala má žena ruce starostlivě, když dorazila do obýváku, který jsem měl za dočasnou pracovnu. „Oběd už je hotový... Nestalo se ti nic? S kým si tu pořád povídáš?“
„Sám se sebou asi ne!“ odsekl jsem jí. „Mluvil jsem s takovým malým trpaslíkem, který by se vešel do sklenice od hořčice... Měl plno keců a byl drzý jako štěnice!“
„S trpaslíkem?“ zapochybovala a sáhla mi na čelo. „S trpaslíkem, říkáš?“
„Ne, říkal, že je skřítek Překlepníček...“ hájil jsem sám sebe.
„Co kdyby ses hodil marod a na tu práci se vysral... Tedy jako vykašlal? Jde to s tebou vážně z kopce...“ řekla mi a očima si přeměřila ještě neotevřenou láhev piva. „Ty ses ještě toho piva nenapil? Není to proto, že máš žízeň?“
„Copak jsem na poušti, abych tu viděl fata morgánu?“ zaúpěl jsem. „Nepůjdeme se raději najíst?“
„Jo, nejspíš jo, než nám to vystydne...“ řekla mi a pohladila mě po vlasech. „Buď jsi přepracovaný, nebo máš v sobě málo vitamínů a minerálů, nebo málo sexu...“
„Ježíši!“ povzdechl jsem si. „Víš co? Dej mi najíst a uvidí se...“
„A co s tím budeš dělat?“ zeptala se.
„S čím jako?“ nechápal jsem ji. „S tou prací?“
„Ne, s tím... Trpajzlíkem... Vlastně skřítkem, se kterým sis tu tak hezky povídal!“ usmála se.
„Ale já nejsem na hlavu, má drahá!“ řekl jsem jí a vyvaloval oči, jako bych měl zácpu. „Nejsem blázen! Nejsem cvok! Nepomátl jsem se na rozumu...“
„Já ti věřím...“ pokrčila rameny a vydala se do kuchyně. „Tak jdeš jíst, nebo ne?“
„To jsou věci,“ řekl mi ten trpajzlík uznale. „Nikdy vás lidi nepochopím...“
„Ona tě...“
„Neviděla!“ souhlasil. „Copak si myslíš, že se budu ukazovat všem? Tak já je budu teda jako pozdravovat...“
„Koho?“ nechápal jsem, když jsem vstal od stolu a málem uklouzl na rozházených papírech okolo.
„Ty tvé múzy... Byly tři a byly pěkně nasrané!“ pousmál se trpce. „Jako spisovatel jsi skončil...“
„Běž už do háje!“ zakřičel jsem na něj a zvedl ze stolu prázdnou sklenici, abych jej do ní chytil.
„Taky že jdu,“ špitl skřítek a byl ten tam.
„Nedáš si raději také to pivo?“ zeptala se mě manželka starostlivě. „Po dobrém obědě určitě přijde vhod...“
„Já se asi hodím marod!“ řekl jsem. Chvíli jsem se díval na okousané tužky na koberci a nepořádek všude okolo. Tak co jsem? Bobr, Večerníček, nebo blázen? Nebo ty poletuchy vážně existují?
„Miláčku?“ zavolal jsem do kuchyně.
„Ano? Co se stalo? Přitížilo se ti?“
„Ne-e, věříš na múzy?“
„Na co? Na čůzy?“ nechápala mě, když bouchala talíři a kastroly.
„Ne, na múzy!“ řekl jsem a pak jsem jako ten trpaslík luskl prsty, abych také mohl zmizet ze svého života, jako pára nad hrncem. „Opustily mě a jsou pryč... Co si počnu?“
„Chudáčku jeden malej!“ řekla mi žena a přitiskla se ke mně svými velkými a pevnými prsy. „Co kdybychom se na ten oběd vykašlali? Můžeme si jej přihřát... Budu tvou múzou!“
„Ty?“
„Jo, já... Nestačím ti?“ zapochybovala na malinký okamžik.
„Stačíš a bohatě!“ souhlasil jsem a nechal jsem se odvést do ložnice. Jen jsem měl takový pocit, jako by ten pišišvor neodešel, ale stále stál na tom stole a hlasitě se mi chechtal, hajzlík jeden...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 15 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 44 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 86 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
