|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Probuzení ::
| Jedna z mých kratičkých prvotin, určená především milovníkům heroické fantasy. |
| |
|
|
Z hlubokého spánku mě probudily tiché kroky kdesi v horních patrech. Další z těch nešťastných bláznů našel cestu labyrintem až k sarkofágu faraóna. Teď si cpe jeho zlato do kapes plnými hrstmi. Tihle dobrodruzi jsou tak naivní. Cožpak se nikdy nepoučí? Musím si pospíšit, nebo mě kněz Gulhád zase předběhne a vyžere všechnu legraci. Vetřelec je, zdá se, zatím celkem potichu. Snad o něm faraónův kněz ještě neví. Před časem ten duchovní stařík ztratil i druhé ucho a od té doby špatně slyší.
Zvedl jsem těžké víko rakve, posadil se a rychle provedl zběžnou kontrolu. Jak dlouho jsem asi odpočíval? Rok, možná dva? A sakra! Asi mnohem déle. Do mé pravé nohy se zase pustili ti zatracení červi. Teď se zděšeně dávají na hromadný ústup. Kdyby to alespoň tak hrozně nesvědilo. Nechal jsem je žít, neztrácel čas a opatrně vstal z rakve. Zlomený loket od minula, zdá se, srostl a tak se moje největší obavy nenaplnily. Rozhlédl jsem se po své kobce. Asi bych měl trochu poklidit. Od vybledlých kostí v rohu se ozvalo vyplašené krysí pištění. Kam jsem ji jenom mohl…? Aha, tamhle je, leží u zdi. Pozvedl jsem svou velkou sekeru. Tak dlouho jsme se neviděli. Pohladil jsem dlaní její zarezlé ostří. Kde jsou ty krásné časy, kdy jsme dělali třeba i pět poprav za den.
Ze zamyšlení mě vytrhnul zvuk rozbíjeného skla. Tak tohle už slyšel určitě i Gulhád. Musím si pospíšit. Je čas se trochu pobavit.
Vydal jsem se severní chodbou. Ztuhlé tělo se pomalu zahřívalo a svaly si jen těžko navykaly pohybu. Ale lepšilo se to. Schodiště na konci chodby jsem už skoro vyběhnul a od vetřelce mě dělilo jen pár kroků. Byl jsem zvědavý kdo to bude tentokrát.
„Zhyneš pod kletbou faraónova stínu.“, zaslechl jsem hrozivý hlas. Tahle okázalá gesta byla Gulhádova silná parketa. Většina smrtelníků zemřela strachy dřív, než se na cokoli zmohli. Takže mě zase předběhnul. Všivák. To není fér. Má to k faraónovi ze své rakve mnohem blíž. Přidal jsem do kroku.
Čekalo mě překvapení. Předpokládal jsem, že už kněz bude s vetřelcem dávno hotov, ale zmýlil jsem se. Chudák Gulhád ležel na zemi, tělo na dva kusy a právě se marně snažil odplazit do bezpečí. Nad ním stál rytíř v nablýskané zbroji s širokým obouručním mečem a ještě širším úsměvem.
„Dej na něj bacha.“, stihl ještě zašeptat kněz, ale to už mu válečník rozdělil hlavu na dvě stejné půlky. (No, ta pravá půlka byla možná větší.) Bude mi chybět, trochu. Meč v ruce válečníka nepřirozeně zářil namodralým světlem. Obrátil se směrem ke mně.
„Stůj ty odporná zrůdo!“, vykřikl.
Tak to už bylo trochu moc. Kdyby věděl, jaké úsilí mě stojí udržet tohle rozpadající se tělo v použitelném stavu. Uznávám, že by mi prospěla koupel a na škodu by nebyla návštěva lazebníka, ale nejsem přece žádná zrůda. Zdálo se, že mnou opovrhuje a to se mě pochopitelně dotklo.
Nesnáším magii, napadlo mě ještě, ale to už jsem se řítil na cizince se sekerou nad hlavou. Mám raději čistou hru. Ocel, krev, maso, smrt, jednoduchá pravidla. Uznávám, že bolest a strach ze smrti jsou pro mé soupeře nevýhodou. Když útočím já, nikdy nemyslím na obranu. Jsem více než tři tisíce let po smrti a to už si člověk si zvykne. Válečník vyčkával. Brilantně odrazil můj první útok a podnikl nečekaný výpad. Velký meč mi projel břichem skrz a naštěstí, i když jen těsně, minul páteř. Trochu to pálilo. Přitáhl jsem si překvapeného protivníka jednou rukou blíž k sobě. Měl v očích výraz bezmoci. Bývá to obvyklé. Přesná rána sekerou a hlava v ocelové přilbici odskočila stranou. Zkušenosti kata jsou k nezaplacení. Ještě nikdy jsem neminul. Pustil jsem zbytek krvácejícího těla a hrdina se tiše sesunul k zemi. Pravá noha sebou ještě slabě škubla, pak proud krve zeslábl, až úplně ustal. Vytáhl jsem ten odporný meč ze svého těla a odhodil ho stranou. Pohled na Gulháda mě zarmoutil. Kněz byl mrtvý. Podruhé a tentokrát definitivně. Ze všech stran se začaly sbíhat krysy. Bylo jich sakra hodně a byly hladové. Raději jsem se dal na ústup. Nechtěl jsem vyvolávat nějaké problémy. Vrátil jsem se zpátky do své kobky, položil sekeru na její místo a zalehl do rakve. Do hrobky faraóna se vrátilo hrobové ticho. Tak to má být. Cítil jsem podivné prázdno v žaludku, ale to se dá jistě časem dohromady. Když jsem za sebou zavíral víko, vrátilo se to nenápadné šimrání do pravé nohy. Moji malí bezobratlí nájemníci byli zpátky a já věděl, že boj s nimi je ten jediný, který nakonec prohraji…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 41 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
