|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (5. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 15.10.2008, 6:28
|
| Přežít a stvořit pouto (5. kapitola) |
| |
|
|
Boj o všechno
Na opevnění jsme pracovali jeden a půl dne. No, opevnění to zrovna nebylo, spíše to vypadalo jako nepříjemná překážka na cestě do osady, nicméně za tak krátkou dobu se nedalo nic jiného vymyslet. I když se vojáci rychle vzdali, způsobili nám četné ztráty. Práce- a bojeschopných nás zůstala jen půlka, samozřejmě nepočítám děti.
„Jsme připraveni. Všichni schopní si rozeberou zbraně. Ostatní se schovají v domech, aby nepřekáželi. Odteď budeme držet stráž. Kdo nehlídá, spí. Jestli vás uvidím, že se jen tak potulujete, skončíte jako on,“ ukázala Kaileen na vojáka za opevněním, kterého jsem spolu s ní zabila a jehož tam potom pro výstrahu hodila.
Zbytek dne proběhl v klidu. Střídali jsme se na strážích, šly jsme s Kaileen zkontrolovat zraněné a také jsme se prospaly. V noci mě vzbudila a musela jsem s ní jít na válečnou stezku.
„Co když je zatím napadnou? Stihneme se vrátit?“ starala jsem se.
„S tím právě počítám. Isabeau o tom ví a také ví, co mají dělat. Je chytrá, poradí si. Udrží se, dokud se nevrátíme. My zatím oslabíme nejprve první útok a pak také zálohy. Dozvíš se, proč jsem stále ještě naživu. Dělej, co ti řeknu, nebudu mít čas tě hlídat a vracet se pro tebe. Na všechno máš jen jeden pokus,“ odpověděla mi.
Plížily jsme se lesem a dávaly pozor na každý zvuk. Měla pravdu. V táboře bylo živo, vojáci se chystali k boji.
„Tam vzadu stojí koně. Běž první a odvaž je, budu za tebou. Kdyby něco, jdi stále dál, postarám se o ně. Sejdeme se opět zde.“
Už jsem chtěla odejít, ale ještě mě zadržela.
„Kdybys uviděla někde venku Coritu, ihned se sem vrať.“
Zdálo se mi to, nebo se o mě Kaileen opravdu obává? Přikývla jsem a jala se splnit svěřený úkol. Bylo to jen asi třicet metrů, ale připadalo mi, že se tam plazím několik hodin. Měla jsem pocit, že působím hluk a že mě ti vojáci přece musí slyšet, ale nestalo se nic a ke koním jsem se nakonec bezpečně dostala. Sem se ale právě přesunulo pár vojáků a já jsem si nebyla jista, zda bych se k nim nepozorovaně přiblížila. I kdyby, určitě by mě zahlédli až budou koně vyplašeně utíkat. Pronásledovali by mě a v té tmě bych mohla jedině skončit nabodnutá na nějaké větvi nebo v křoví.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Rozhlížela jsem se a snažila se najít Kaileen, ale neviděla jsem nic. Ucítila jsem ruku na svých ústech, takže jsem nemohla ani vykřiknout, alespoň jsem se snažila bránit.
„To jsem já, klid,“ pošeptala mi a když jsem se uklidnila, pustila mě.
„Ti nám tu scházeli. Co budeme dělat?“
„Trochu si zašpásují a zase odejdou. Trpělivost. Budu kousek dál. Jen klidně, dám na tebe pozor,“ slíbila mi a zase potichu odešla.
Co to s ní bylo? Nikdy mě nepovzbuzovala, pokud po mě zrovna nežádala něčí smrt. O tom zatím nemluvila, takže jsem nepočítala, že by to měla v plánu. Že bych si to zasloužila? Ale čím? Hlavou se mi honily všelijaké možnosti, ale k ní mi prostě neseděla ani jedna. Muži zanedlouho opravdu odešli. Zanechala jsem úvah a pokračovala v misi. Měla jsem strach, aby se koně nepolekali a neušlapali mě. Zřejmě byli zvyklí na horší věci, protože se chovali úplně klidně. Potichu jsem je odvázala. Říkala jsem si, proč nevyužít situace a potichu je neodvést. Přikrčila jsem se mezi ně a za uzdy je vedla pryč. Tato zvířata se nebrání, jen za vámi slepě jdou. Odvedla jsem je k nejbližšímu keři, za nějž už jsem se mohla schovat, tam je pustila. Naštěstí muži dost nasávali, neměli žádný důvod dívat se mým směrem, proto jsem mohla tuto akci opakovat kolikrát bylo třeba.
Vrátila jsem se na dohodnuté místo.
„Dobrý výkon. Mít více času, mohly bychom ty koně zkusit dovést až do vesnice. Říkala jsem ti, že stačí trocha trpělivosti. Až se naučíš vnímat les, budeš chodit neslyšně jako já. Pojď, našla jsem dobrý strom. Vylezeme na něj a vyčkáme na vhodnou příležitost.“
„Copak jsem veverka, abych lezla po stromech?“
„Proč myslíš, že jsem tě to učila? Jen se, prosím tě, snaž nespadnout.“
Odplížily jsme se asi do půlky cesty mezi původním stanovištěm a koňmi. Proč jsem se měla vracet zpět, když jsme sem mohly vlézt rovnou? Její praktiky jsem nechápala, ale asi věděla, co dělá. Štěstí, že šplhala první. Zachytila mě včas, abych zase nesletěla, takže jsem poprvé dokázala vylézt na strom. Posadila jsem se na větev a čekala, co se bude dít. Necítila jsem se bezpečně, křečovitě jsem se držela kmene. Kaileen se škodolibě usmívala, ale neřekla na to nic.
„Kde jsou ty ztracený koně? Hej, Spade, kam jsi zase odvedl ty koně?“ řval jeden voják.
„Kam bych je vodil, jsou tam přivázaný,“ odpověděl mu druhý.
„To bych je asi nehledal, ne?“
„Přivázal jsem je tam co stojíš.“
„To by tu museli být. Nebyl jsi zase nalitej?“
„Pánové, nač ta tvrdá slova?“ vmísila se do hovoru dvou vojáků Corita.
„Ale, tady Spad…“
„A kde jsou koně?!“
Muži se na sebe vyděšeně podívali a horečnatě přemýšleli nad odpovědí. Na tu královna čekat nechtěla. Stačil jeden rychlý pohyb a už vojáka držela. Neměl šanci reagovat.
„Tak dozvím se to?“
„Paní, nevím jak se to mohlo stát. Odvedl jsem je sem, jak jste přikázala,“ klečel a omlouval se Spad.
„Hlupáku,“ rozkřikla se královna a pustila toho druhého.
Upadl a lapal po dechu. On už to měl za sebou, ale Spada zřejmě nic dobrého nečekalo. Přesunula se k němu.
„To sis nevšiml, že zmizelo celé stádo?! Kde jsou hlídky?“
Mezitím se seběhlo několik vojáků, všichni však jen krčili rameny.
„Stráž!“
V táboře nastal zmatek. Muži vyděšeně pobíhali. Nikdo nechtěl přijít Coritě do rány, protože bylo téměř jisté, že by přišel o krk, a tak se drželi v uctivé vzdálenosti.
„Kde jsou stráže?!“
Nesměle se přiloudalo osm mužů.
„Ty,“ obrátila se ke Spadovi, „Půjdeš teď do lesa a přivedeš jednoho koně. Jen jednoho! A vy,“ otočila se na stráže, „Budete při útoku stát v první linii. Jen vás osm. Utvoříte hrot.“
„Chce se k nim snad někdo přidat?“ ukončila nastalé šeptání mezi vojáky.
Svorně couvli.
„Na co čekáš?“ osopila se na stále klečícího Spada.
Bleskově se zvedl a běžel do tmy. Královna byla na odchodu, když přihlížející voják něco zašeptal svému kumpánovi, prudce se otočila a on se najednou skácel. To Corita svým nožem ukončila jeho život.
„Ještě někdo si myslí, že neměl chodit sám?“ ujišťovala se, když vytahovala zbraň z těla.
Vojáci zakroutili hlavami. Uspokojilo ji to, pomalu a důstojně odcházela.
Spad se i s koněm vrátil brzy.
„Tak jsi přežil, dobrá, koně nejspíš také. Jdi a přiveď i ty ostatní. Hej vy dva! Jděte s ním.“
Zvíře si přivázala vedle svého přístřešku. Asi nabyla dojdu, že je to jistější.
„Pojď, jsme na řadě. Půjdu první. Budu tě jistit kdyby tě zase napadlo padat.“
Dolů to šlo ještě hůř než nahoru, ale nakonec jsem to zvládla.
„Připrav si luk. Jsou jen tři. Ty si vezmeš Spada, já se postarám o ty ostatní. Pak musíme odehnat koně dál od tábora.“
„Mám ho zastřelit?“
„Jestli mě chceš potěšit, můžeš ho jen zranit a pak dorazit. Ale myslím, že pro tebe bude snazší udělat to rovnou.“
„Proto jsem se neptala. Jen jsem chtěla vědět, co mám dělat. Kde se pak sejdeme?“
„Najdu si tě.“
„Dobrá.“
Sestřelila jsem ho jednou ranou, přímo do hlavy. Původně jsem to tak nechtěla. Ruce se mi klepaly strachem a neudržela jsem tětivu napnutou ani tak dlouho, abych mohla pořádně zamířit. Měla jsem prostě štěstí. On vlastně také. Netrpěl, nevěděl co se stalo. Nechtěla jsem nad tím dlouho přemýšlet, protože bych to také nemusela zvládnout. Kaileen trochu trvalo než se ke mně dostala, ale nemusela nic říkat. Úkol jistě beze zbytku splnila.
„Musíme se rozdělit. Prohledáme les, a když na nějakého koně narazíš, vyžeň ho. Nejspíš už jsou dávno pryč, ale kdo ví. Nechci, aby měla Corita velkou převahu. Jdi dvakrát tak daleko, kam odtud dohlédneš.“
Stačilo říct kolik metrů nebo kroků, ale ani počty nebyly její silnou stránkou. Měla svůj vlastní způsob jak se s životem vyrovnat a co se taktiky týkalo, měla nad Coritou jasnou převahu. Přebrala jsem si instrukce po svém a zařídila se podle nich. Ve tmě stejně nebylo vidět daleko. Narazila jsem jen na dva koně. Stačilo je rukou praštit po zadku a oni utekli pryč.
„Teď máme volno. Začnou se přesouvat zase až nad ránem, aby byli na místě za úsvitu. Něco sníme a odpočineme si. Čeká nás drsná noc,“ oznámila mi, když jsme se zase sešly a podala mi nějakou placku.
Sama už měla tu svou skoro snědenou.
„Kde jsi to vzala?“
„Neptej se.“
Bylo to rozumnější. Bylo to prostě jídlo. Pravda je, že bylo zbytečné něco lovit, když jsme nemohly rozdělat oheň. Prozradily bychom se. Jakmile se začalo stmívat, zase jsme se přesunuly. Vybrala jiný strom asi hodinu cesty od tábora. Vylezla nahoru, vytáhla i mě a pak se chtěla přemístit na jiný strom.
„Já tady sama nebudu. Vždyť se neumím ani udržet, ne tak slézt.“
„Udržet se budeš muset, potřebujeme jich pár postřílet a ruce máš jen dvě. Těmi musíš držet luk.“
Můj vyděšený výraz ji však přesvědčil.
„Nakonec, mohla bych tu zůstat. Bude to vypadat, že střelec je jen jeden. To pro ně nebude velké nebezpečí, nejspíš nás nechají na pokoji,“ prohlásila, posadila se a čekala.
Jak může být tolik metrů nad zemí tak uvolněná, sebejistá? Když si představím, že bych spadla, moc by ze mě nezůstalo. A ona? Sedí na větvi a houpe nohama jako by seděla v hospodě u pultu. Seděly jsme dlouho, bolel mě zadek, ale bálala jsem si stoupnout.
„Připrav se, už jdou. Tady na tu větev si stoupni a o tuto se opři. Tak nespadneš a můžeš se soustředit na střelbu. Nějak tě potom sundám.“
To mě uklidnila. Dál jsem neměla čas přemýšlet. Vojáci se hrnuli za Coritou, která jediná vepředu jela na koni. Věděla, že něco není v pořádku a stále se kolem sebe rozhlížela. I muži byli zvláštně seřazeni. Byl to nekonečný zástup a začala mi docházet trpělivost.
„Proč jsme nesestřelily královnu?“
„Ze zálohy? Vymyslím něco jedinečného. Je moje, chci se jí při tom dívat do očí. Tohle by mě neuspokojilo.“
Tak to byl opravdu dobrý důvod. Napadlo mě, zda ji vůbec chce zabít. Možná už ji ten vztek přešel a jen ji bavilo královně škodit. Kdo ví. Třeba se to někdy dozvím.
„Střílej dozadu na křídlo.“
„Kam?“
„Zboku. Klidně jednoho po druhém. Nepřeháněj to, snaž se je jen zranit. Není to jízda, takže je trochu vystrašíme a počkáme si na zálohy. Tam už nebude Corita, pak jich můžeš zabít kolik chceš.“
Střílela jsem jak řekla. Mezi muži nastal zmatek. Corita tasila, chvíli se rozhlížela a čekala útok. Zanedlouho situaci přehodnotila, schovala meč, kopla koně do slabin a vybídla vojáky k běhu.
„Vidíš? Kdybychom jich zabily víc, vrátila by se do tábora, protože by čekala útok. Takto přepokládá, že jsi jen průzkumník, který na ně náhodou narazil. Utíká, protože nechce mít zbytečné ztráty. Ví, že bude potřebovat každého muže. Brzy tudy budou procházet zálohy, musíme slézt dolů a postarat se o ty raněné.“
Postarat se v jejím slovníku znamenalo zabít. Už to tu bylo zase. Nevím, zda bylo horší slézt ze stromu, zabíjet nebo vytahovat šípy z mrtvých. Teď jsem však to zabíjení brala jinak, protože přeživší se snažili křičet a varovat ostatní nebo přivolat pomoc. Jednoduše by nás prozradili a s armádou jsme se rvát nemohly. Brala jsem to tak, že si jen chráním život. Zatáhly jsme je za keře a některé trochu přikryly listím a spadlými větvemi. Více jsme nestihly.
„Rychle nahoru. Zdá se mi, že slyším hlasy,“ nabádala mě Kaileen.
Byla jsem nervózní a přestala jsem uvažovat. Dělala jsem všechno instinktivně. Na strom jsem se vyšplhala v rekordním čase, postavila se jak mi před tím radila a s připraveným lukem čekala na nepřítele. Kaileen jen spokojeně pokývala hlavou. Zaujala podobný postoj jako já a číhala na protějším stromě. Brzy se přiřítili další vojáci. Sice se rozhlíželi, protože stopy na zemi naznačovaly zápas, ale nevěnovali tomu větší pozornost.
Počkaly jsme, až bude v dohledu poslední řada, a začaly je likvidovat. Podívat se nahoru je napadlo až za hodnou chvíli, což nám dávalo více času a větší možnost úspěchu. Pak jim sice došlo co se děje, ale protože měli jen meče a sekery, nemohli se nám bránit. Vůdce nařídil ústup. Běželi o život. Jen se občas některý z nich otočil, aby uviděl padat k zemi svého druha. Pobily jsme jich dost, ale někteří byli jen ranění. Zase práce navíc. Nevadí, hlavně, že vesnice bude v bezpečí. Začínala jsem cítit jakési zvláštní uspokojení, nadvládu, moc a vzrušení. Sice jsem chápala, že beru někomu život, ale na druhou stranu se mi to začínalo líbit.
„Nech je být, nemůžeme se déle zdržovat. Seber šípy a zmizíme. Musíme se rychle vrátit a pomoci s obranou.“
„Jestli přežijí, řeknou o nás Coritě. To chceš?“
„Nemáme na výběr. A potom – alespoň se nebudeme na cestách nudit až tohle skončí.“
Běžely jsme rychle do vesnice. Musely jsme to vzít oklikou, trochu nás to zdrželo. Když jsme přiběhly zpět a dostaly se na své pozice za opevněním, viděly jsme, že zálohy doběhly první útok. Teď na nás mířila rovnou celá královská armáda. Na hrotu opravdu stálo oněch osm vybraných nešťastníků. Královna seděla na koni u pravého křídla oddílu. Všimla si nás a na okamžik se zarazila.
„Hej, Kaileen, tys to přežila?“ zvolala.
„Obě jsme to přežily,“ dostalo se jí pravdivé odpovědi.
„Odkdy se schováváš? Vylez ven a bojuj.“
„Proti celé armádě? Ani mě nenapadne. Chci jen ochránit tuto vesnici. Vzdej to, nemáte šanci. Sama vidíš své ztráty. To byl jen začátek. My dvě se ještě mnohokrát setkáme.“
Nastal moment ticha. Corita dál poklidně trůnila v sedle a zdálo se, že se dobře baví. Kůň nervózně přešlapoval, jakoby chtěl utéct před tím, co přijde, tělo Její Výsosti se ladně přizpůsobovalo jeho pohybům. Vypadala odhodlaně, hrdě a majestátně. Na povrchu byla velmi půvabnou ženou, ovšem vzápětí mi opět potvrdila, jak odporná je uvnitř.
„Jsi horší než štír, Kaileen. Není snadné tě zabít. Až se k tobě dostanu, dodělám, co jsem před lety začala. Pošlu tě za těmi zbabělci, kterým jsi říkala přátelé. Kvičeli jako prasata. Pamatuješ si ještě na ten den?“
„Ty mrcho!“ zuřila Kaileen a chtěla se proti ní vrhnout přes zátaras.
„Neblázni, nech ji být. Sama nemáš šanci. Pobijeme armádu a pak si s ní dělej, co je ti libo.“
Ne, že by ji to uklidnilo, avšak zaťala zuby a uznala, že mám pravdu. Chtěla se pomstít, ne spáchat sebevraždu.
„Zabiju tě, už teď jsi mrtvá! Budeš kňučet stejně jako pes. Způsobím ti takové utrpení jako ty jim i mně a pak tě pošlu rovnou do Kharovi náruče,“ ulevila si alespoň takto.
Královna tasila a zavelela k útoku. Muži se slepě rozběhli proti opevnění a snažili se dostat skrz. Nejdřív se nám dařilo odrážet útok, ale bylo jich mnoho a provizorní zeď nápor těl nevydržela. Dostali se dovnitř. Bojovali jsme urputně, ale začínali mít převahu. Rozběhla jsem se hlouběji do vesnice a křičela, aby všichni vyběhli z domů a pomohli nám. Ranění neváhali a šli nám na pomoc. Většinou to byli právě oni, kdo první padl, ale tím dávali zdravým šanci přežít. I Corita sem vtrhla. Byla zkušená a na koni měla určitou výhodu, dlouho se jí dařilo držet se v sedle. Pak ji nějaký náš muž shodil a seběhlo se k ní pár dalších. I s těmi si poradila. My s Kaileen jsme byly daleko, nemohly jsme reagovat. Dostala se zpět do sedla a velela ústup. Vojáci se stahovali, my jsme nepřestávali bojovat. Čím více jich pobijeme, tím menší šance, že se někdy vrátí. Královna viděla, že z její armády nic moc nezůstalo a musela se znova postavit do čela a pomoci jim v útěku.
Kaileen povolily nervy. Uviděla šanci a vrhla se bezhlavě do souboje. Jenže Corita na koni nebyla právě rovnocenný soupeř. Podařilo se jí Kaileen odzbrojit a srazit na zem. Seskočila z koně a blížila se k ní. Vojáci už byli za hranicemi vesnice a prchali, proto ostatní naši lidé chtěli Kaileen pomoci.
„Ne!“
Zastavila jsem je, protože tohle by jim ani mně nikdy neodpustila. Byla to její chvíle, její příležitost, její souboj. A přesto, že to vypadalo zle, nikdo z nás do toho nesměl zasáhnout.
„Vstávej, honem!“ křičela jsem na ni.
Byla otřesená, ale podařilo se jí postavit, přikrčila se a vyčkávala. Corita k ní s ledovým klidem přistupovala, připravená dát rozhodující ránu. Rozmáchla se a ťala. Kaileen se podařilo uskočit, ale nemohla uhýbat věčně. Občas nějaký ten šrám schytala, přesto se nevzdávala. Když viděla odkryté místo, snažila se útočit, nepodařilo se jí však Coritu zbavit zbraně. Ta se nepředvídatelně otočila a vykopla. Trefila Kaileen přímo do nechráněné hrudi. Spadla a snažila se popadnout dech. Corita se pousmála a kráčela si pro trofej. Nemohla jsem to jen tak sledovat.
Může mě nenávidět, ale bude žít.
Přiskočila jsem ke ní a pomáhala jí vstát.
„Nech mě! Nepotřebuji tě! Nepotřebuji nikoho z vás! Zvládnu to sama,“ křičela na mě a odstrkovala mě od sebe.
Měla slzy v očích. Nevím, zda to bylo bolestí, strachem ze smrti nebo selháním. Pro ni to prostě byla slabost a nechtěla, aby ji takto kdokoli viděl. Tím spíše já. Nechala jsem ji být. Corita schovala zbraň, viděla vítězství. Doufala jsem, že ji chce jen ponížit a pohrát si s ní, ne ji zabít.
„Je konec, Kaileen. Se mnou sis neměla zahrávat. Tvůj čas vypršel. Ale bojovala jsi dobře, můžeš si vybrat jak zemřeš. Meč, dýka nebo snad beze zbraně? Když mě pobavíš, můžeš vybrat smrt i pro to svoje štěně.“
„Já nejsem štěně! Jsem hrdina! Zabila jsem dva černé draky stejně jako ty a dokázala jsem přežít a pomoci Kaileen, když ty jsi nás obě zradila a mně ses pokusila zabít. I tobě jsem zachránila život.“
„Tak tedy ochraň i ten svůj,“ pobídla mě a jedním velkým skokem se ocitla až u mě.
Bránila jsem se jak jsem uměla, ale byla mnohem lepší. Trvalo to jen pár minut a mohla ukojit svůj hlad. Nechala mě však být a věnovala se opět své úhlavní sokyni. Ta se stále marně pokoušela vstát. Byla celá od krve. Corita k ní přistoupila, Kaileen nejdřív spatřila boty, pak zrakem stoupal výš, až se jejich pohledy střetly. Kopla do ní, Kaileen to odhodilo o dobré dva metry dál a prokousla si při tom ret. Z koutku úst jí vytékala krev. Byla na pokraji psychických i fyzických sil a čekala na ránu, která ji vysvobodí a ukončí toto veřejné ponížení. V první chvíli to tak vypadalo, protože Corita se sehnula, přidržela si ji a napřáhla. Jenže slzy, které jsem spatřila, neušly ani jí.
„Ne, Kaileen,“ rozmyslela si to.
„Měla jsi pravdu. Ještě se mnohokrát setkáme. Ale vždy prohraješ. Nenávidíš mě? Budeš se mě bát. Tvé utrpení skončí až mě požádáš o smrt. Budeš přede mnou klečet a prosit o milost.“
„Na ni,“ zavelela jsem.
Vesničané se rozběhli, ale než ji stačili dohonit, naskočila na koně a ujížděla pryč.
„Tak se stane,“ zavolala ještě a zmizela kdesi mezi stromy.
Trvalo dlouho než se Kaileen posbírala. Už jsem nechtěla opakovat svou původní chybu a nepomáhala jsem jí. Snažila se otřít si obličej, ale jen nasebe lepila prach smíchaný s vlastní krví.
„Svému osudu neujde. Zde poprvé prohrála. Díky nám. Chybila, že nás nechala žít. Jen co se vesnice trochu vzpamatuje…“ začala jsem.
„Najde si jiné území, které si podrobí. Tady se jí to nepodařilo. Je to první neúspěch, žádný jiný už nikdy nebude. Obětuje pro to i všechny své muže. Právě jsme stvořily osud dvou zemí. Této, do které už se nevrátí, a jiné, kterou postupně vyplení do posledního dítěte.“
„Tolik jsem toho stihnout nechtěla. Proč se tady věci nemůžou dít postupně?“
„Protože váš bůh toho sám nikdy nestihne tolik, jako naši bohové, kterých je mnoho.“
„Chtěla jsem jen pomoci těmto ženám,“ oponovala jsem.
„Říkala jsem ti, že od toho máme bohy.“
„No dobrá, ale ti nás sem přivedly. Podívej se támhle,“ ukázala jsem, „Vidíš, jak jsou teď ty děti spokojené, když mají oba rodiče?“
„To je mi jedno. Proto jsem sem nešla. Navíc, většina z nich teď nemá žádné rodiče, ty chytrá. Tak či tak – co mě se týká, jsem na odchodu.“
„To nemůžeš, považují tě za vůdce. Teď je čeká ta horší část – musí se spolu naučit žít.“
„O to už se postará Tird. Dobrý lid vůdce nepotřebuje, ale pokud chceš, klidně tu zůstaň a veď je.“
„Ty mě vážně opustíš?“
„Já tebe? Ty mě chceš nechat odejít.“
„Můžu tě snad držet?“
„To ne, ale můžeš jít se mnou. Tady stejně nejsi nic platná. Umíš péct, kout železo nebo snad farmařit?“
Zakroutila jsem hlavou.
„Oni už naše zbraně nepotřebují, i o koně se umí postarat a to ostatní neumíš. Tak proč myslíš, že bys tu měla zůstat?“
Marně jsem se snažila na něco přijít. Opravdu. Nebyl důvod zde déle setrvávat. Zamyslela jsem se, Kaileen mezitím někam odešla. Brzy se vrátila, vlekla s sebou Pauluse. Většina lidí se kolem nás shlukla a svolávali také ostatní.
„Jestli je chceš vést, musíš umět i trestat,“ začala a já jsem tušila, kam tím míří.
„Zab ho!“ přikázala mi.
„To přece nejde. Vždyť nemá zbraň.“
„Jestli ho nezabiješ, nechci tě s sebou více vláčet. Rozhodni se. On nebo ty. Kdo pojede se mnou?“
„S tebou? Ty bys ho vzala s sebou místo mě?“
Neodpověděla. Chytla Pauluse pod paží a vlekla jej ke koni. Tam ho za nohy přivázala, druhý konec lana omotala kolem sedla. Stále jsem nevěřila, že to myslí vážně. Mýlila jsem se. Byla ponížená, rozzuřená a bolelo ji celé tělo. Žádná horší kombinace se jí nemohla přihodit.
„Teď to není zabití, ale pomoc. Ulehčíš mu? Tak nebo tak jej čeká smrt, můžeš rozhodnout jaká bude.“
Vyšvihla se na koně a čekala. Nemohla jsem. Zase jsem selhala.
„Hejá!“ zvolala a kopla zvíře do slabin.
S Paulusem to trhlo až upadl a valil se nedobrovolně za ní. Chvíli trvalo, než mi to došlo. Poslední události nabraly rychlý spád a já jsem neměla moc času, abych se s tím vyrovnala.
„Pusťte mě, uhněte!“ křičela jsem na ty lidi a snažila se protlačit davem ke koním.
Jednoho jsem odvázala, naskočila a snažila se je dohnat. Ohlížela se po mně, zřejmě věděla, že pojedu za ní. Doufala jsem, že Paulus bude ještě žít. Kaileen kličkovala mezi stromy, zatímco on každou chvíli do nějakého narazil. Jeho křik mi rval uši. Konečně se mi podařilo ji dohonit. Tasila jsem ještě krvavý meč, který jsem ani neměla čas očistit, a snažila se přeseknout lano. Podařilo se mi to až na čtvrtý pokus. Když to Kaileen zjistila, prudce otočila koně a jela ke mně. Já už jsem klečela u Pauluse. Ještě žil, ale byl velmi zle zbitý a nevypadalo to, že bych jej mohla zachránit.
„Tak co bude?!“ ptala se tvrdě.
Stoupla jsem si nad něj, v ruce stále svírajíc meč. Sotva dýchal, nemohl už ani mluvit. Jen jeho oči se na mě prosebně dívaly. Nebyla jsem schopna rozlišit, zda mě žádá o pomoc nebo o smrt. Ucítila jsem na krku chlad. To Kaileen ke mně přitlačila svou zbraň.
„Naposledy – ty nebo on?“
„Ty,“ zněla moje odpověď.
Chlad ustal, byla jsem volná. Schovala zbraň a odcházela.
„Kam to zase jdeš?“
„Do toho už ti nic není.“
Znělo to tak vážně, úplně jsem zkameněla.
„No tak počkej. Jedu s tebou,“ vypadlo ze mě.
„Jeď kam chceš. Nechci tě už nikdy vidět, zbabělče,“ otočila koně a odjížděla.
Chtěla jsem jet za ní, ale nějak jsem nemohla zvednout zbraň. Vězela v Paulusově těle. V tom vzteku a zoufalství jsem mu ji zabodla do hrudi. Až teď jsem si všimla jeho pohledu. Nikdy na něj nezapomenu.
Mezi tím se mi Kaileen ztratila někde mezi stromy. Nemá smysl jet ji hledat. Pojedu zpátky do vesnice. Zatím mě nikdy nenechala dlouho samotnou, ve dvou nám to šlo dobře.
Zase se vrátí.
Doufám.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
