obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Sjednotitel - Střet ::

 autor Trenz publikováno: 15.10.2008, 18:56  
 

Kapitola první
Střet

Museli zastavit. Kůň byl vyčerpaný a i on už usínal v sedle. Od doby, co Eile osvobodil, uplynul týden a pořádně si nikde neodpočinuli. Bál se, že je budou pronásledovat, ale nestalo se tak. Zřejmě pro ně nebyla nic víc, než povyražením. Byla setsakra špatný diplomat, ale nečekal nic jiného. Podíval se na ni. Spala v jeho náruči a vypadala klidně. První spánek bez strašných nočních můr, kdy ji znásilňují znovu a znovu. Věděl, co se jí zdá. Křičela, zmítala sebou. Někdy byl problém udržet ji na koni a zároveň to byly jediné chvíle, kdy se jí mohl dotýkat. Když byla vzhůru, bála se ho. Jen když šlo o ošetřování, nechala ho.
Trochu starost mu dělala ta žena, kterou potkal. V jejím pohledu plála nenávist zasazená až do morku kostí. Zajímalo ho, jestli jí muži něco udělali nebo ji tak vychovaly. Jeho instinkt mu napovídal, že se s ní brzy setká a za ty léta se už přesvědčil, že se jeho instinkt nikdy nemýlí. Byl to instinkt bojovníka i ochránce. Instinkt muže, který toho zažil mnoho. Instinkt člověka, který zabil příliš mnohokrát, aby mohl mít klidné spaní. A přesto při západu slunce položil Eile na mechem vystlanou zem, uvázal koně ke stromu a zapálil oheň. Vodou z nedaleké řeky jí ošetřil odřeniny na zápěstí a zlehka je ovázal látkou napuštěnou bylinkovým roztokem. Během několika minut ulovil jelena a brzy si na něm pochutnávali doprovázeni praskajícím dřevem. Eile se přitáhla blíž k ohni, avšak zima na ní doléhala čím dál víc a MacKay to nemohl přehlédnout. Chtěl jí přes ramena přehodit plášť, ale Eilé uhnula. S povzdychem jí ho podal a ona mu poděkovala očima. Věděl, že bude mluvit, až si získá její důvěru a nespěchal. Byl zvyklý žít sám. Dojedli a Eile se natáhla podél ohně pevně zachumlaná do jeho pláště a v mžiku usnula. Znovu si povzdychl a hodil do ohně několik suchých větviček. Zapraskaly a vzápětí se proměnily v prach. Chvíli se přehraboval v brašně a poté vytáhl malý hnědý váček. Při pohybu v něm chrastilo. Maličko ho rozevřel, vložil do něj palec a prsteníček a vytáhl několik bledě červených zrníček, který vhodil do ohně. Ten zasyčel a jeho barva se změnila na modrou. Zároveň se tím kolem nich utvořil kruh. Ten by je měl uchránit před nevítanými návštěvami, jakou mohli být divoká zvířata nebo žena z lesa. Odepjal meč ze zad a položil si ho před sebe. Zkontroloval šípy, a když jejich počet shledal dostačujícím, lehl si na bok, čelem k ohni, ruku pokládajíc na rukojeť meče, jež zdobily zvláštní ornamenty. Usínal, zatímco Aife ho pozorovala z křoví s přimhouřenýma očima a tiše si brousila svůj meč.

Nebylo těžké je vystopovat. V mokré hlíně zanechával kůň jasné stopy. Ještě pořád měla na toho chlapa vztek. Takhle ji ještě nikdo nikdy nepřechytračil. Měla si lépe zmapovat okolí, ale objevil se tam tak náhle. Potřásla hlavou. Už nebylo důležité, co měla udělat, ale co musí udělat teď. Ten chlap musí zaplatit za to, co udělal Eile. Ani na vteřinu nepochybovala, že by to nebyl on. Proč jinak by s ní byl. Nebyly pro muže nic jiného než děvky a Eile se mu nejspíš bránila tak jí zmlátil pokaždé, kdykoliv si chtěl užít a ona bojovala. Už od pohledu vypadal na někoho, kdo pro ránu nejde daleko. Neměla moc času si ho prohlédnout, ale viděla jeho jizvy na obličeji. Ten jistě bojoval s takovou samozřejmostí, jako pro jiné bylo jíst chléb a pít vodu. Stopovala je až na paseku, kde se ukryla do křoví a se zaujetím sledovala každý jeho pohyb snažíc se odhadnout styl jeho pohybování se. Z toho by pak snadno mohla odvodit styl boje. Vždyť největší zbraní proti protivníkovi bylo právě jeho tělo. Trochu ji překvapilo s jakou péčí se muž o Eile stará. Na kratičký okamžik si připustila, že se ve své dedukci zmýlila, ale vzápětí tuto troufalou myšlenku zahnala zpět do kouta. Ona se nikdy nemýlila. Viděla, jak něco udělal s ohněm, ale ani kdyby byl velký mág, nezastavilo by ji to. Byla odhodlaná zabít ho stůj co stůj.
Čekala, dokud neusne. Jakmile zpozorovala pravidelný zvedání hrudníku při nádechu a výdechu, vykradla se ze svého úkrytu a s připraveným mečem se k němu opatrně blížila. Obešla Eile přímo k muži překračující jím utvořený kruh. Ostatně lidským okem nemohl být spatřen. Ve chvíli, kdy se napřáhla, aby mu usekla hlavu, on vyšvihl ruku s mečem od sebe, takže meče při nárazu do sebe zajiskřily. Aife byla natolik překvapená, že MacKay využil situace a kopl ji do břicha. Aife klopýtla, udělala několik kroků dozadu, ale udržela rovnováhu. Nicméně MacKay získal čas, který potřeboval, aby mohl vstát a připravit se k boji. Vystoupil z kruhu. Nechtěl Eile zranit, kdyby se příliš ponořil do boje. Aife ho následovala, připravená ho zničit víc, než předtím. Díky modře plápolajícímu jasnému ohni si ji mohl MacKay dobře prohlédnout. Stála před ním svírajíce oběma rukama svůj meč a jak její postoj a držení těla, tak její výraz, odrážel velkou hrdost a ukazoval okolí, že tahle žena se tak snadno nevzdává. Delší hnědé vlasy jí povlávaly ve větru, ale ona si z toho nic nedělala. Z modrých, skoro až šedých očí, jež si MacKaye prohlížely, čišel chlad. Tvář měla souměrnou, v obličeji se jemně rýsovaly lícní kosti, což jí ještě přidávalo na hrdosti. Nestejně klenuté, jemné hnědé obočí jen zdůrazňovalo blesky, které jí zrovna sršely z očí. Tělo měla zahalené v plášti zhotoveného zřejmě z jelení kůže. Nic moc teplého do takového počasí, ale nezdálo se, že by se zrovna třásla zimou. Protože plášť nedosahoval až k zemi, bylo možné spatřit vytrénované svaly na nohou.
Ona si na oplátku prohlédla jeho. Výškou ji přesahoval o dobrých dvacet centimetrů, štíhlý s vypracovanou postavou, jak ukazovaly jeho svaly na pažích a hrudi, momentálně schované pod vlněnou košilí. Vlasy měl bílé s nádechem blond barvy a oči studeně modré s hlubokým smutkem, který nemohla přehlédnout, ani kdyby byla největší ignorant na světě. Obočí měl husté, vytvarované samotnou přírodou. Nos podobný orlímu zobáku a rty úzké a sepnuté v jednu linku jasně jí naznačujíc, že nemá žádný zájem s ní bojovat, ale i kdyby ji prosil, neměla by slitování. Neznala slitování stejně jako lítost nebo odpuštění.
„Co tě štve? Že jsem chlap? Že jsem tě objel? Nebo že jsem chlap, co tě objel?“
Zúžila oči do nenávistné štěrbiny. Vysmívat se jí rozhodně nebude.
„Ty mě objíždět nebudeš a ani ojíždět! Za tuhle urážku mi zaplatíš!“
Navzdory nebezpečné situaci se musel pousmát. Věděl, že tím píchá do vosího hnízda, avšak nedokázal si pomoct. Její arogance neznala hranic. Myslet si, že ji chce každý chlap dostat do postele, bylo dost troufalé i na něj.
„Jsi pěkná, ale nemám zájem. Vrať se zpátky do toho svého ženského světa a mě nech zachránit tuhle holku. Ta jediná má z vás všech ženských rozum!“
Aife se chladně zasmála.
„Ty ji chceš zachránit?! Nejdřív ji znásilníš a pak ji chceš zachraňovat?! Jsi jen ubohý chlap, co nechce nic jiného, než jen sex, a když mu nedá, je schopen si ji vzít násilím!“
MacKay se ušklíbl.
„Podle tebe jsem to byl já? Jsi směšná.“
„Neřekla bych!“ odsekla mu a zaútočila. Vykryl její výpad a pak ještě další a další. Bojovala zuřivě naplněná touhou po jeho krvi. Každý její útok byl silný a rázný. Bojovala tak, jak ještě nikdo a to se setkal se spoustou bojovníků. Ona bojem žila. Viděl jiskření v jejích očích. Netoužila po ničem jiném, než proklát mu srdce. On bojoval s rozvahou. Každý její útok rychle vykryl, nicméně neútočil. To jí dráždilo. Chtěla ho vyprovokovat. Donutit ho udělat chybu, ale jako by se držel nějakého manuálu a přesně věděl, co má dělat. Čím víc byla agresivnější, tím klidnější byl výraz v jeho obličeji. Jako by věděl něco, o čem ona neměla ani potuchy. Jako by nad ní měl výhodu. To jí rozlítilo ještě víc. Odrazil další ránu a krouživým pohybem jí vyrazil meč z ruky. Dopadl několik metrů od nich. MacKay zvedl meč a přiložil jí ho k hrdlu. Aife zvedla hlavu, aby viděl její hrdost. Aby viděl, že se nebojí zemřít. Dívala se smrti do očí beze strachu. On ji však nehodlal zabít. Opět se ozval jeho instinkt, napovídajíc mu, že se mu tahle horkokrevná žena bude ještě moc hodit, a tak svůj meč zabodl do země, jako by ji tím vyzýval k útoku jen za pomoci těla. Aife na něj hleděla dost nedůvěřivě. Překvapilo ji, že ji nezabil, když měl možnost, nicméně teď se postará o to, aby toho litoval.
„Proč tohle děláš?“ zeptal se a dokonale ji tím vyvedl z míry. Čekala všelicos, ale ne tohle. Ještě se jí nikdy nikdo nezeptal, proč ho chce zabít, což bylo i tím, že zatím k tomu neměl nikdo příležitost.
„Už jsem ti to řekla! Ublížils Eile!“
„Já to nebyl, ale o tom tě budu přesvědčovat jindy.“
„Žádné jindy nebude, ty samolibý parchante!“ pokusila se ho kopnout, ale on se jejímu kopu vyhnul a sám ji udeřil hřbetem pravé ruky do tváře.
„Něco jsme ti udělali? Nějak ti muži ublížili?“
„Jste jen monstra, co nechtějí nic jiného, než sex!“
„A to máš z vlastní hlavy nebo tě to jen někdo naučil jako říkanku?“ zeptal se jí trochu výsměšně.
„Jste zvířata!“
„Jistě a vy sladké nevinné oběti domácího násilí, že?“ znovu se ušklíbl.
„Vždyť ty ani nevíš, proč muže nenávidíš.“
„Jistě! Za to ty jsi na to velký expert! Co ty víš, jak to na tomhle světě chodí?! Jak se na tebe tak dívám, tak tady nestrašíš o nic dýl, než já a chováš se, jako bys měl zkušeností na dvacet životů!“ rozkřičela se Aife na MacKaye a chystala se mu zlomit pěstí nos. Ten její výpad bleskově vykryl. Chytil její pěst do dlaně a začal drtit. Nepoužil takovou sílu, aby jí zpřelámal kosti, protože tušil, že tuhle ruku bude v životě ještě hodně potřebovat, ale bylo to dost na to, aby Aife poklesla v kolenou a do očí se jí i proti její vůli vedraly slzy bolesti.
„Nesnaž se mě soudit, když mě neznáš!“
„A ty mě soudit můžeš?!“ zeptala se a její hlas zněl zastřeně bolestí, která jí vystřelovala od zápěstí k paži. Neodpověděl jí. Jen ji pustil a vrátil se pro svůj meč. Aife vstala, tříc si ruku, ale pak taky uchopila svůj meč připravená znovu bojovat. MacKay zavrtěl hlavou.
„Nemáš dost?“
„Dokud dýchám nikdy!“
„To stačí!“ ozval se od ohně hlas Eile. Oba se na ni podívali.
„Přestaň Aife bojovat s mužem, který mě zachránil,“ mluvila tiše, ale důrazně, jako někdo, kdo si je vědom svého postavení.
„On tě zachránil?“ i když to slyšela od ní, bylo pro ni těžké tomu uvěřit.
„Ano. Drželi mě na hradě a on přišel a zachránil a od té doby mi nikdo neublížil.“
Aife si MacKaye ještě nějakou dobu nedůvěřivě prohlížela, ale nakonec meč strčila zpátky do pouzdra, které měla připevněné na zádech. MacKay se sklonil pro své pouzdro, nespouštíc z Aife oči, kdyby se náhodou rozhodla znovu zaútočit. Ta však na něj hleděla nepřátelsky, ale jinak zůstávala klidně stát.
„Co kdyby sis sedla a najedla se? Vypadá to, že už jsi dlouho nejedla nic, než bobule.“
Ani se nepohnula.
„Aife. Musíš se pořádně najíst,“ promluvila Eile a Aife ji neochotně poslechla. Když však okusila jelení maso, snědla ho během chvilku.
„Jsem překvapený, že jsi byla schopná bojovat, když jsi tak hladová, ale nejspíš tě hnala tvá touha po krvi, že?“
Aife ho neuznala vhodným odpovědi, a tak se MacKay vydal do lesa pro další dřevo.
„Proč jsi tady, Aife?“ zeptala se po chvilce Eile. Aife se nadechla, aby jí odpověděla, když Eile pokračovala: „Jestlis přišla proto, abys mě odvedla k Maeve, vážilas zbytečnou cestu. Nevrátím se k ní, dokud nesplním své poslání.“
„Poslání? Jaké je to tvoje poslání? Nechat se znásilnit?!“
Eile sebou trhla, ale nedala se: „Už Maeve jsem řekla, že je třeba znovu sjednotit svět mužů a žen.“
„A to máš být ty?! Vždyť ti není ani osmnáct a ještě ses nechala zajmout! Co tě to vůbec napadlo, Eile?! Jsi potencionální nástupkyně královny, v ideálním věku, abys to konečně přiznala a naučila se bojovat! Přestaň odmítat, co je dané!“
„Tohle ale není svět, do kterého chci přivézt své dítě! Tohle není svět, kde bych mohla žít otevřeně bok po boku se svým milujícím manželem!“
Aife se zasmála.
„Ty jsi opravdu naivní. Muž nedokáže milovat.“
„Ale dokáže. Že ano?“ podívala se s nadějí v očích na přicházejícího MacKaye, který nesl několik větví.
„To je tvůj rozhovor. Mě do toho netahej. Navíc tě nikdy nebudou brát vážně, když si nebudeš stát za svým.“
„I když náhodou budu souhlasit s tvým šíleným plánem, kam bys chtěla jít, Eile? Jak bys chtěla dosáhnout sjednocení?“
„Dost jsem četla a studovala a vím, že za tohle vděčíme bohům. To jejich spory tohle rozdělení způsobily. Chci jít za nimi a požádat je, aby vše zase urovnali.“
MacKay se uchechtl.
„Můžete si o mně myslet, že jsem blázen, ale bohové přece nejsou tak špatní.“
„Bohové jsou jenom špatní,“ promluvil a jeho hlas zněl hořce.
„Tak to by stačilo!“ prohlásila Aife rázně a vstala od ohně.
„Vrátíš se se mnou a staneš se bojovnicí, abys mohla bojovat o trůn! Zapomeň na sjednocování! Sama ses mohla přesvědčit, že o to muži nestojí a my taky ne!“
Eile rozhodně zavrtěla hlavou. Byla zesláblá, takže zůstala sedět, ale její hlas byl pevný a silný, když říkala: „Ne! Já půjdu za bohy! Nevím, kde je hledat, ale určitě najdu někoho, kdo to bude vědět! Najdu někoho, komu tenhle svět nevyhovuje! Někoho, kdo nebude lhostejný vůči tomuhle všemu. Můžeš jít se mnou nebo se vrátit a říct, žes mě nenašla nebo že jsem byla mrtvá, či si něco vymysli! Tak či onak, já jdu!“
„Nejdřív musíš k léčitelce,“ poznamenal MacKay.
„Ty jí v tom ještě podporuješ?! Teď, když jsi prohlásil, že bohové nikdy nic dobrého neudělali?!“ vyjela na něj Aife.
„Je to její naděje. Může být falešná nebo se může něčemu přiučit. Ocenili bychom oba, kdybys s námi šla.“
Aife se dívala z jednoho na druhého a pak řekla: „Půjdu, ale jen proto, že jsem přísahala, že bez Eile se nevrátím.“
„Jsem MacKay, ať se vyvarujeme scénám, kdy bys mi říkala hej, chlape.“
Aife se zamračila a Eile s úsměvem řekla: „Jak jsi mohl vypozorovat, já jsem Eile a tohle Aife.“
„Zapomeň, že se s tebou budu kamarádíčkovat! A hlídej si záda! Já tě rozhodně chránit nebudu!“
„Buď bez obav. Zvládám to docela dost dobře sám,“ odvětil jí a šel připravit koně na cestu.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.10.2008, 18:54:05 Odpovědět 
   Líbilo, tak nějak jsem čekal, že se ona žena "z lesa" k našim hrdinům čekal, ale i tak jsem byl až do konce napnutý, co kdyby si to rozmyslela, zabila našeho rytíře a odvedla Eileu sebou? ;-) Jednička (asi tak nějak)
 taira 20.10.2008, 14:58:48 Odpovědět 
   Začíná se to rozvíjet a rozjíždět... jinak zcela souhlasím s Ekyelčinými poznámkami. A na postavu Aife a její jednání v budoucnu jsem zvědavá. :)
 Ekyelka 15.10.2008, 18:54:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh dostal jakýsi řád, ve kterém se už čtenář může s přehledem orientovat. Budu se tedy věnovat ryze praktickým věcem.
- jiskření mečů: pokud není meč ukovaný z uceli s opravdu vysokým obsahem uhlíku, případně pokud není natřený nějakou třaskavou látkou, nejiskří. Zavání to filmovým klišé - je jednodušší napsat tohle, než popsat, že z čepelí mohly odlétnout úlomky ostří (jistě, není to tak efektní, bez ohledu na praxi).
- užvaněná Aife: pokud skutečně tolik nenávidí muže, asi by se s Mackayem nevybavovala a snažila by se ho za každou cenu zabít. Jistě, zřejmě nemáš tolik zkušeností s šermem a soubojem obecně, to chápu. Klasické vykecávání se během souboje ale ubírá pozornost, sílu, rychlost - a navíc je to opět jedna z forem vývoje děje, která sklouzává do průměru, neoriginality. Napsat scénu s popichujícími se soupeři, to chce víc sarkasmu a ironie. Nebo děsivé mlčení, o to hustší atmosféra a propracovanější popis souboje však musí být.
- s tím souvisí i náhlé "změknutí" Aife. To, že jí to přikázala Eile... Nevím, nějak jsem té scéně nedokázala uvěřit. Jednak proto, že Eile byla předtím vylíčená jako totálně slabá osobnost - vždyť i Aife si to v předchozím díle myslela - a Aifino náhlé zkrotnutí popřelo její předchozí nenávist ke všem mužům obecně i k Mackayovi osobně ve smyslu, že náhle přijala jeho oheň a jídlo, byť na příkaz Eile.
Zdá se mi, jako by charaktery postav nebyly ještě ukotvené a teprve v průběhu psaní sis ujasňovala, jak se vlastně mají chovat. Dochází tak ke skokům v charakterech, které nepůsobí uvěřitelně, spíš naivně.
Jistý posun tady vidím, zatím je však stále ještě potřeba udělat plno práce s textem, atmosférou i pozadím příběhu. Víc přemýšlej o důsledcích chování svých postav; vlastně bys je měla vnímat jako skutečné bytosti, které mají svou hlavu a duši, historii i sny. Nelámat je do propozic příběhu, jak to potřebuješ, ale formovat události podle toho, jak se postavy chovají a co udělají.
Plus pozor na výrazy, které se do fantasy moc nehodí: manuál, oběti domácího násilí - nemyslím si, že ve světě, který je takto rozdělený, se na jedné nebo druhé straně hranice mluví o domácím násilí - prostě se to bere jako přirozenost. Tyhle slovní anachronismy pak vyvolávají spíš úsměv v nevhodnou dobu.
Objevily se i chyby v interpunkci. Téměř nikdy je nevypisuji, je to zcela zbytečné (nejsem jazykový korektor), stejně jako jsou zbytečné i samy chyby. Víc pozornosti, možná pomoc gramaticky zdatnějšího přítele tyhle nedostatky (navíc zcela zbytečné) rychle odstraní. S tím ostatním se prostě musí víc pracovat, víc přemýšlet a více si hrát.
 ze dne 16.10.2008, 19:55:00  
   Ekyelka: Neber to přímo jako nějakou šílenou chybu - jde o běžný autorský myšlenkový blok, kdy během psaní ztratíš ze zřetele, že píšeš i pro jiné lidi. Každý autor se s tím musí poprat a najít cestu mezi svým osobitým vyjádřením a nutností učinit text srozumitelný i pro čtenáře. Z toho se vypíšeš; chce to jen trpělivost a neustále se ptát sama sebe: co vidí čtenář, když si tohle čte? Pomáhá i hlasité čtení.
 ze dne 16.10.2008, 19:52:25  
   Trenz: Děkuju za všechny připomínky. Jsou pro mě nesmírně cenné. Pořád zapomínám, že čtenáři mi nevidí do hlavy, a proto píšu tak, jak to vidím já a zapomínám, že čtenáři na to mají jiný pohled. Pokusím se to napravit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Má matka je smr...
Sirnis
Příliš silná ká...
Liliam
Neboj se
Istarwen
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr