» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."

Ingrid Bergmanová

počet přístupů: 2141041

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Společenstvo Elementálů: V moci ohně (26-28) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 3

MC_Kejml	publikováno: 16.10.2008, 16:44

Je to možné? Mr. Kdosi a Lukáš, jedna a ta samá osoba?

http://th04.deviantart.com/fs29/300W/f/2008/101/c/f/Mr__Kdosi_by_who_stole_MY_name.jpg
http://th16.deviantart.com/fs27/300W/f/2008/111/3/e/Mr__Kdosi___reposted_by_who_stole_MY_name.jpg


	XXVI I Michal, jakmile to zaslechl, okamžitě zpozorněl. Mr. Kdosi byl tedy celou dobu Lukáš... Jakmile počáteční vlna úžasu pominula, jako první se ozval Jakub. „Máte co vysvětlovat,” řekl nekopromisně. „To jo, no,” ušklíbl se Jirka. „Udělal ‘ste hodně špatnýho, i když ‘ste to asi tak nemyslel.” Spolu s Markem jsme se na sebe podívali. To, co tenkrát mohl Mr. Kdosi jako Lukáš zapříčinit, je nepředstavitelné. Co mě ale překvapilo, byl fakt, že Pepa a Aleš seděli a ani se nehnuli, jako by tím nebyli vůbec překvapení. „Ano... Vystupoval jsem jako Lukáš a podroboval vás krutým výslechům, ze kterých jste si každý něco odnesli a rozumím tomu, že to nebylo nic dobrého,” řekl Mr. Kdosi, „ale teď mě, prosím, nechte pokračovat.” „Tak to ‘sem fakt zvědavej,” založil ruce Jirka. Evidentně z toho neměl vůbec dobrou náladu. „Jakmile jste dobojovali s Martinem, nastoupil jsem proti němu já. Náš boj nebral konce, ztělesňoval jsem element světla, on element temna. Co se stalo poté, víme všichni. Marek se obrátil proti Kamilovi kvůli Markétě...” Marek dělal, jako by v místnosti nebyl. Když se na něj parta podívala, ošil se a řekl: „No jen pokračujte, ne?” Nejspíš se za to, co dělal, poprvé v životě doopravdy styděl. „Když jste Marka zahnali na ústup, setkal jsem se s ním a přemluvil ho, abychom spojili síly jako dva, které Společenstvo zradilo,” řekl Mr. Kdosi. „Marek neváhal a když jsem mu řekl, kdo doopravdy jsem, přidal se. Jak si určitě pamatují Jiří a Josef, navštívili jsme Alešův byt tu noc, kdy jste se u něj poprvé ubytovali. Řekli jsme jim, že čekáme na to, až si budeme moci promluvit s Kamilem a že na něj budeme čekat...” „Jo, to vím, tehdy sem byl dost překvapenej tou bílou rukou,” usmál se Jirka. „V noci ‘ste to měl jako baterku.” „Poté jsme se setkali na tržišti, ale o našem setkání se nějak dozvěděl Hyperion – poslal tam svého golema a Sharga. Sharga jsme spojenými silami odrazili a zatímco část Společenstva bojovala s golemem, dostali jsme vás ostatní ven z Alešova bytu. Pak jste k nám přišli vy, Kamile a bratři. Byl s vámi ještě Tomáš.” Mr. Kdosi si povzdychl. „Pak jsem vás podrobil jedné z nejtvrdších zkoušek, kterou jste za svou cestu proti Hyperionovcům podstoupili. Pokoušel jsem se Společenstvo otestovat, ověřit, zda skutečně zvládne zadaný úkol. Kladl jsem tvrdé otázky především Kamilovi. Ptal jsem se ho, proč vede Společenstvo, provokoval jsem ho, že by na jeho místě mohl být lepší Marek... Ale váš vůdce uspěl ve všech ohledech. Nebojím se říci, že byste na něj měli být pyšní za to, co tenkrát prohlásil.” V tu chvíli jsem se cítil trochu trapně. Naštěstí se ozývalo jen souhlasné mručení, nikdo neměl nějakou narážku, která by k nám Mr. Kdosi otočila ozubeným koncem. „A nakonec jsem proti Kamilovi poštval Marka,” řekl Mr. Kdosi a otočil se. „Marku, musím se ti přiznat s jednou věcí. Kamil tě měl zabít, protože jsi ve svém úkolu selhal.” Marek spustil hlavu a jeho vrozený optimismus byl tentam. „Jo... Asi jo,” dodal. „Podělal jsem to s tou Markétou.” „Jen díky Josefovi jste oba přežili,” prohlásil Mr. Kdosi. „Přes bariéry a překážky, které jsem vyvolal, se jako jediný dostal a zabránil vám ve srážce. Sám jsem s tím nepočítal, je možné, že jsem se do hovoru s vámi moc ponořil a zaskočil mě váš úspěch, nebo to jednoduše nebyl dvakrát promyšlený plán,” zasmál se. „No to teda nebyl,” řekl jsem rázně. „Moh’ ‘sem tam umřít i já.” Mr. Kdosi zakroutil hlavou. „Není to tak. Ačkoli rozumím tomu, co se stalo, jako velice mocný elementalista světla jsem měl v plánu tě ochránit, aby to vypadalo, že Marek minul.” „Nevěřim!” uchechtl se Jirka. „Bylo to tak a jestli tomu uvěříte, je pouze na vás...” dodal anděl. Rozhodně jsem se nad tím musel zamyslet. Pokud Mr. Kdosi v Lukášově kůži usiloval o smrt Marka, mohlo dnes být všechno jinak. „Poté se Marek s Kamilem usmířili, což byl velký krok vpřed,” řekl Mr. Kdosi. „Marek šel svou vlastní cestou a čekal, až Společenstvo vyrazí proti Terorovi, a já jsem znovu dával pozor na Martina. Dlouhou dobu se nic nedělo, až, jak si pamatujete, byl Teror zabit zásluhou Marka a Kamila.” Chtěl jsem doplnit Mr. Kdosi jedním podstatným faktem, ale on jako by to vycítil a řekl: „Vím, co chceš říct, Kamile: všichni elementalisté měli na tom boji podíl. Vězte také, že Martin jako ztělesnění Hyperionu zabil umírajícího Terora a jeho element si našel nový cíl, Marka, který se vzdal mnou daného elementu ve prospěch Kamilova přežití.” „To sem frajer, co, kámo?” zaslechl jsem Marka. „Hned po boji – nebo lépe řečeno při boji s Terorem – zmizela Markéta, vaše spolubojovnice. Jistě si to všichni pamatujete,” prohlásil anděl. Jak bych si to nepamatoval. Kdyby se s ní nic nestalo, kdo ví, co bych se od ní ještě dozvěděl. „Hyperion si přivlastnil její duši,” povzdychl si Mr. Kdosi. „Byla první z těch, kteří v tom boji padli, jenomže Teror nebyl dost obezřetný a nedorazil ji.” „Takže to znamená, že žila?” zeptal jsem se. „Přesně tak,” přikývl Mr. Kdosi. „Moc Hyperionu se smrtí Terora ztratila na síle a já jsem ji byl proto schopen vyléčit. Poté jsem s ní jako Lukáš hovořil a vysvětlil jí situaci, že až přijde čas, bude potřeba. Obnovil jsem jí křídla a dal ji do pořádku, za to mi ona dlužila svůj život...” Díval jsem na zeď jako zhypnotizovaný. Bylo zdrcující vědět, že Markéta byla jen něčí prostředek v tomto boji. Dlužila Lukášovi svůj život a položila ho za mě a za Marka. XXVII „Pak začalo vaše druhé působení: Trénink elementalistů. Provizorní škola na Invalidovně padla rychle za oběť Hyperionovcům, zato Brdičkova škola pod vaší taktovkou splnila svůj účel. Vím, že poprvé jste se v akademii střetli se svým starým nepřítelem při útoku na Michalovy studenty. Poté jsem vás znovu navštívil.” Jakubovi se při zmínce tehdejší Lukášovy návštěvy napnuly šlachy na krku a on sám se nezatvářil zrovna radostně. „Podrobil jsem vás dalšímu svému testu, protože mít pod sebou tolik mladistvých, kteří by na vás byli závislí, byla velká zodpovědnost. Museli jste se jako Společenstvo ještě více utužit, čehož jsem snad dosáhl,” řekl vtipně Mr. Kdosi. „Nebožtíka Tomáše jsem varoval před zahálivostí, Alešovi pomáhal k tomu, aby se se svým problémem podělil s ostatními a Jakubovi jsem ukázal, co si zapříčinil! Jak vidím, nevzal si to k srdci!” Jakubovi, zatímco si přerovnával zavazadlo, vypadla z batohu placatka Fernetu. Elementalista apaticky pokrčil rameny a skládal dál. „Jiří, Josefe – vy jste ve Společenstvu vypadali nejvíce vyrovnaně, proto jsem k vám měl jen minimální námitky. A ještě jednou, Josefe, to, co se ti tenkrát povedlo, byl skutečně husarský kousek. Chválím.” Pepa pokrčil rameny a Mr. Kdosi pokračoval dál. „A konečně u tebe, Kamile, jsem se snažil nejvíc. Dokonce jsem z ostatních členů Společenstva pomohl dostat kritiku na tvé vedení.” „To nevím, jestli mi pomohlo,” zasmál jsem se, „ale ještě že tak.” „Poslední, o kom jsem mluvil, byl Michal, kterého jsem chtěl naplnit pomocí vztahu s Terezou.” Společenstvo se po očku koukalo, co na to elementalista řekne. Tohle jsme zrovna nechtěli vytahovat. „Jo, já vim,” zabručel Michal. „Děkuju.” „Samozřejmě není zač,” dodal Mr. Kdosi. „I v druhém, posledním testu jste uspěli a já jsem vám tehdy řekl všechny potřebné informace, které jste měli vědět. Dny plynuly dál a navštívil jsem vás naposledy.” „U školy, co? To ‘ste mě docela překvapil,” uchechtl se Jirka. „’Opovaž se něco udělat, ty svině!’” zasmál se Pepův bratr svému tehdejšímu projevu. Do napjatého Společenstva to vneslo alespoň trochu nadhledu. „Kdepak,” podotkl Mr. Kdosi, „ještě předtím jsem navštívil Kamila, když jste byli na své trestné výpravě za Hyperionovci!” „Ou,” podrbal se Jirka. „Heh, heh...” „A když jsem se s ním tehdy setkal, zachránil jsem jeho a Michala s Jakubem před Martinem, který mi poprvé unikl a utkal se se Společenstvem sám. Poté jsem si promluvil se všemi čtyřmi z vás, kteří tehdy v akademii pobývali. Jakuba jsem se pokusil přesvědčit, aby přestal s alkoholem a dalšími látkami.” Kuba něco neurčitého zamumlal a dělal, jako by nic. „Michalovi jsem vysvětlil, jak se situace zrovna má a Terezu jsem varoval před Firærosem. Ačkoli to zní tvrdě, nemusela zemřít... Věděla, že nemá bojovat s ohnivým démonem.” Jakmile to Mr.Kdosi zmínil, na Michala jsem se radši už vůbec nedíval. „Nakonec jsem si promluvil s Kamilem a dodal mu tu sebedůvěru, kterou ztratil, když jeho rodiče a přátelé zmizeli,” řekl Mr. Kdosi. „Během našeho pohovoru se mi stala zvláštní věc – pamatuješ si to, Kamile?” „Jo, to jo,” přikývl jsem. „Tenkrát se na obzoru zvedl takovej černej sloup, a vy jste si myslel, že se vrátil Hyperion.” „Fakt?” vykulil náhle oči Jirka. „Kecy.” „Skutečně to tak bylo, Jiří,” souhlasil Mr. Kdosi. „Víš o tom snad něco víc?” „Hah,” uchechtl se elementalista, „to jsem byl já!” „Cože?” slyšel jsem anděla. „No jo... Tehdy se mi spustil limit, když po mě šli Hyperionovci,” řekl Jirka, „a stalo se to, co teď řek’ Kamil: Hyperion se mi v ruce zvětšil až nad střechu baráku, u kterýho jsem byl.” „Neuvěřitelné!” podivil se Mr. Kdosi. „Jak je tedy možné, že v tobě necítím jeho moc? Pravděpodobně je to tím, že jsi temný elementalista, ze stejné podstaty, jako Hyperion!” „No asi jo,” ohrnul ret Jirka. „Měl jsi velké štěstí, že jsi se nedostal do blízkosti Firena a Magmarose, protože to oni tehdy mohli přivést zpět k životu tvůj meč.” Jirka nic neříkal a nechal Mr. Kdosi hovořit dál. „Poté přišel rozhodující střet u Brdičkovy školy. Aleš, Tomáš, a bratři se úspěšně dostali zpět a bitva mezi studenty a Hyperionovci začala. Tehdy tam došlo k téměř kompletnímu vyhubení sil nepřítele, zemřela spousta jeho významných elementalistů: Jan Mazda, Sharg, Kristýna Rosenkranzová a Martin Pergl.” „A taky Tomáš s Markétou,” dodal jsem smutně. „A Pítr vítr,” doplnil mě Jirka. „Přesně,” povzdychl jsem si. „Opravdu to bylo tak,” potvrdil Mr. Kdosi. „Jejich oběť ale nebyla zbytečná. Jen díky Petrovi Weetherovi, kterého zmiňujete, mohla být poražena Kristýna. To Markéta zachránila Kamila s Markem od jisté smrti v rukou Martina a bez Tomáše by Hyperionovi vzdušní elementalisté rychle otočili bitvu ve svůj prospěch.” „Asi máte pravdu, no,” řekl jsem. „Ještě je pomstíme.” „Váš boj není o mstění se,” prohlásil Mr. Kdosi. „Poslední Hyperionův elementalista, který si udržuje moc, je Firæros. Porazit ho je váš poslední úkol...” „Jak ho můžeme porazit,” protestoval Pepa, „když je jeho element tak silný a jak jsme na střeše viděli, Společenstvo si s ním neporadilo?” „Není to tak, Josefe. Byli jste zaskočeni jeho drtivým útokem, protože jste s jeho přítomností nepočítali. Jak jsem ale měl možnost vidět v boji s Firærosem Aleše, vaše síly, přestože jste je nepoužívali, vyvinuly.” „... Nevim, jestli je to nejlepší příklad po tom, co ‘sem udělal,” zabručel Aleš. Podle jeho tónu hlasu jsem usoudil, že zase došlo k nejhoršímu. „Ježiši,” ozvalo se od Jakuba. „Ne, ty vole!” vykřikl Jirka. „Znovu se tak jako před dvěma lety chovat nebudeš!” Aleš mlčel. „Aleši, jestli chceš, můžeš nám to všechno říct,” prohlásil klidně Pepa. „Pomůžu ti, sám jsi mi to jednou říkal. Nesmíš se do sebe znovu uzavřít, jako tehdy! Mr. Kdosi, pokud je váš příběh u konce, asi bychom tady měli něco vysvětlit.” „Jo... Tak fajn,” zamumlal Aleš. „Řeknem’ vám to.” Alešův příběh Ten den probíhal v 9.B stejně jako kdy jindy. Učitel občanské výchovy, podobný J.P. Belmondovi, vysvětloval základy ústavy České republiky. Aleš seděl opřený o lavici a pod stolem hrál hry na mobilu. Seděl v nejzadnější lavici vedle svého nejlepšího kamaráda, který mu právě začal drcat do ramene. „Cojee?” zamručel unaveně Aleš a podíval se na souseda. Nad ním se k Alešovi natahovala ruka učitele. „Dej sem ten mobil, Aleši,” usmál se učitel. „To nemá ve vyučování co dělat, dostaneš ho na konci roku.” Aleš ohrnul ret a podal přístroj kantorovi, který pokrčil rameny a odešel. Aleš ale věděl, že k tomuhle došlo už milionkrát a vyučující mu vždycky vrátil přístroj na konci hodiny. Občanka se vlekla neskutečně pomalu a Aleš vypadal, že se brzo na lavici rozpustí. Vtom došlo k nenadálé události: do třídy vtrhly černě oděné postavy a obklíčily místnost... Učitel si nejprve myslel, že jde o nějakou recesi, tak se rozesmál a s klidem prohlásil: „Mikuláš je až v prosinci!” Jaké bylo jeho překvapení, když domnělí čerti začali skutečně metat oheň, se už nedozvíme. Alešovi v ten moment bylo všechno jasné, útočníci se k němu přibližovali a on moc dobře věděl proč. Na zlomek sekundy pomyslel na to, co by řekli jeho spolužáci, kdyby ho viděli s elementem, jenže to bylo něco, na čem nezáleželo. „Jiří, vypadni!” vykřikl Aleš. Alešův spolusedící skočil pryč a lavici odmrštil náhlý příval ohně. Když plameny ustoupily, stálo tam už červené brnění s kosou v ruce... Rudý elementalista se rozmáchl svou zbraní a okamžitě s sebou vzal dva temné útočníky, kteří vůbec nevěděli, která bije. Černé postavy se v tu ránu začaly stahovat okolo Aleše. „Dělejte, vypadněte ven!” vykřikl Aleš. Učitel smutně pokrčil rameny a ukázal na dveře – vchod hlídal další z bojovníků a nevypadal, že by chtěl někoho pustit ven. Na ohnivého elementalistu začaly dopadat černé a červené výboje. Když nepřátelé zjistili, že proti Alešovi mají minimální účinek, vytasili zbraně a šli si to s ním vyříkat zblízka. Zpočátku je Aleš odrážel svojí kosou, ale za okamžik by ho už téměř nikdo neviděl, jak byl obklopený černými postavami. Alešovi protivníci ho řezali hlava nehlava a bylo jasné, že se z toho člen Společenstva jen tak nedostane. Vtom se stalo něco podivného. Jakmile Aleš pomyslel na to, že by své nepřátele odrazil mocí svého elementu, probudilo se v brnění víc, než elementalista očekával. Aleš se postavil na nohy a vymrštil před sebe ruce, čímž shodil dva útočníky na zem. Země okolo elementalisty začala rudnout, stejně jako se k němu ze stropu a okolních zdí začala sbírat neznámá energie. Alešovo brnění se rozpálilo doběla a na kose vysvitlo “Ultima”. Dveře 9.B. vyrazil oheň na chodbu a spálil tak omítku na protější zdi. Poté rozžhavená vrata spadla na zem a roztavila linoleum. XXVIII „A to je celý,” dodal Aleš. „’sem to ‘eště předtím řikal Pepovi.” Pepa přikývl. „Proto jsi byl před dvěma lety tolik přešlý. Přišel jsi tam o své přátele a známé a chtěl ses pomstít Hyperionovcům za to, co udělali.” „Jo...” souhlasil Aleš. „Protože to ‘sou svině.” „Vidím, že teď už jste takové Společenstvo, jakým byste měli být,” prohlásil Mr. Kdosi. „Říkáte si i ty nejhorší zážitky...” „To byl přece úmysl, ne?” usmál jsem se. „Chtěl ‘ste to po nás.” „To je pravda,” dodal anděl. „Hele, Masna, tohles’ nám moh říct dřív,” řekl Jirka. „To se prostě stane... Nemohs’ za to.” „Ty vole,” otřel si obličej Marek, který znovu nalezl svůj sarkasmus, „to ‘ste se museli chovat strašně, kámo, ještě že ‘sem tam tehdy nebyl.” „Drž hubu,” okřikl ho Jirka. „Tehdy bylo dost hrozný zjistit, že Aleš třeba už nikdy nebude takovej, jako kdysi.” Aleš založil ruce a vypadal, že se nad něčím zamýšlí. „Hele, když už ‘sem se tak rozkecal,” prohlásil, „vim ‘eště o jedný věci z těch bojů, která byla taková dost zajmavá.” Tomášův příběh „Uáá!” vykřikl Aleš, když prohnal tělem obrněného Hyperionovce svojí kosu. „Hnrrg,” zavrčel Tomáš a probodl svého zafáčovaného nepřítele kopím. Zbraň vyšla druhou stranou a zachytila na sobě i černý element mrtvého protivníka. Bylo 6. května a elementalisté z akademie se spolu se svými instruktory vydali na mstivou výpravu na Nové Butovice. Tomáš Jakl se totiž předtím dozvěděl, že se ve čtvrti, nedávno dobyté Hyperionovci, nacházeli jeho, Kamilovi, a Alešovi rodiče. O jejich momentálním stavu nebyla ani zmínka a při těchto faktech do akce okamžitě vstoupili členové Společenstva se svými studenty. Aleš a Tomáš zrovna bojovali v Galerii Butovice, jednom z místních velkých obchodních domů, který byl Hyperionovci prolezlý jako mraveniště. Probojovali se do druhého podlaží a soudě podle utíkajících černých postaviček pod nimi se nepřátelé dávali na ústup. „Větrní,” vzkřikl Tomáš na skupinu jeho studentů, zahánějící Hyperionovce, „zabezpečte to okolo! Vyhráli ‘sme, jo!” „Huráá!” ozvaly se poschodím hlasy spolubojovníků. „Rudý jedna a tři, dejte bacha na tohle patro!” zvolal Aleš do vysílačky. „Dvojka a štyrka, dolu!” Alešovi elementalisté se okamžitě jali provádět zadané příkazy a v bojových formacích se rozeběhli po hypermarketu. Vítězství bylo na straně Společenstva. Z blízkého obchodu s keramikou vylezli žena a muž. Jakmile je Aleš spatřil, okamžitě se transformoval a běžel jim vstříc. „Aleši!” vykřikla paní. Muž s knírem vypadal velice překvapeně. „Jo!” zaradoval se Aleš a padl jim do náruče. Tomáš, stojící opodál, byl nejdřív trochu rozčarovaný z chování svého spolubojovníka, ale nakonec se široce rozesmál a měl radost z toho, co se stalo. „Ty jsi Tomáš, že?” ozvalo se odněkud zprava. K Tomášovi se blížil vysoký plešatý muž. „No jo, to jsem já! Pane Beer, vy jste přežil!” zaradoval se. „Váš syn vás, eh, pozdravuje...” „Tomáši, měl bys něco vidět,” řekl muž a chytil Tomáše za záda. „S manželkou jsme rádi, že jste přišli, mohlo to být ještě horší, než teď.” „Jasně, že jo,” přikývl Tomáš. „Byla to naše povinnost.” „Divím se, že bylo něco, jako účinní vojáci proti těm černejm,” prohlásil muž. „Tady jsme. Nechám tě tu.” „Jo, dobře... O co j–“ Tomáš větu nedokončil, protože před sebou spatřil mrtvoly svých rodičů. Tomášův otec byl v policejním úboru a vedle něj ležela jeho žena. „DOPRDELE NE!” Aleš, který se stále bavil se svými rodiči, výkřik zaslechl. Okamžitě se transformoval, vytáhl kosu a spěchal za zvukem. Zanedlouho spatřil větrného elementalistu, jak sedí zhroucený u zdi květinářství. Když Aleš viděl těla opodál, napadla ho jediná věc. „Hej Tome,” promluvil na něj. „Coje?!” vyštěkl Tomáš. „To ‘sou to... Vaši?” „Jo!” „Do hajzlu,” zamumlal Aleš. „To je mi líto. Sakra.” Tohle bylo doopravdy špatné. Z trojice elementalistů tady jediný Tomáš skutečně přišel o své rodiče. „Hej!” vykřikl na Aleše uslzený Tomáš. „Poslouchej!” „Eh?!” polekal se Aleš. „Co, vo co de?” Tomáš se vymrštil ze země a přiblížil se k Alešovi tak, že mohl elementalista cítit jeho dech. „Tak hele... V tomhle boji ‘sem přišel vo všecko!” řekl. „Jo... Jasný,” snažil se porozumět Aleš. „Poslední věc, kterou tu musim dodělat,” supěl Tomáš, „je co nejvíc pomoct Kamilovi a oddělat tu svini!„ „Uch... Co?” „Teda, myslim Mazdu, toho hajzla,” zuřil elementalista. „A ty mi ho pomůžeš sejmout! Je to jasný?!” „Co... Mazda? Kdo to je?” Aleš byl chováním svého jindy vtipného a pohodového společníka velice zaskočený. „To je ten, jak mi přebral Anetu v devítce!” vykřikl Tomáš. „Ten pidlivokej debil!” „Jo, už vim,” dodal Aleš a přikývl. „Ty chceš, abych ho zabil, nebo co? ‘sem myslel, že ho chceš pro sebe...” „Poslouchej,” zabořil se pohledem do Aleše Tomáš, „jestli ho neoddělám já, uděláš to pro mě ty! Jo?” Aleš chvíli mlčel, když mu to všechno docházelo. „Jo... Slibuju ti, že tě pomstim,” řekl. Tomáš objal svého parťáka a Aleš na poslední chvíli stačil zchladit brnění. „Díky. Seš fakt kámoš,” dodal Tomáš. „Vim, že tu už nebudu dlouho.” Z haly přiběhli Jirka a Pepa. „’sme slyšeli nějakej řev odsaď, tak... Uch,” podivil se Jirka. „Sorry, že vás rušíme, pánové,” zachechtal se.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 4		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	16.10.2008, 19:50:52

Zdar! ;-) Možná se mi to zdá, ale Tvůj příběh je stále více propracovanější a s každým novým dílem přináší nové události a vysvětluje ty staré... ;-) Držím Ti palec, ať Ti vydrží elán a Tvé múzy Tě neopustí. Já vím, že tento komentík vypadá pomalu jako spam a nepřináší žádné konstruktivní nápady, či připomínky. Od prvního dílu první série už uplynula nějaká doba a zdá se, že jsi jako autor "hodně" pokročil... Netuším, jak moc jsem "fundovaný" k tomu, abych tohle mohl napsat (hihi)... ;-) A teď k tomu, nad čím jsem se pozastavil: Poté rozžhavená vrata spadla na zem a roztavila linoleum. --> ??? Jaká vrata? Ono je to docela možné, že by roztavila to "lino", ale kde se tam vzala? Vypadá to zajímavě, ale nějak mi to v textu "neštymuje"... Jinak není dohromady textu co vytknout, snad jen delší mezery mezi kapitolami a flashbacky. Také jsem si všiml nalepeného čísla kapitoly na posledním odstavci, ale to jsou jen kosmetické drobnosti, které nemají dohromady vliv na čtivosti textu... ;-) Známka? Jako vždy... Těším se nad další část!!!


ze dne 16.10.2008, 19:53:11
MC_Kejml: Hojda, díky ^^ Vrata jsou myšlená ta od 9.B., což je přenesený význam toho, že Aleš bezostyšně (ale neúmyslně) ogriloval žactvo. I když by možná mohlo stačit napsat dveře :/

m2m	16.10.2008, 16:43:45

Ahoj Kamile, no musím přiznat, že jsem se do Tvého dílka pustil ještě ráno, než jsem šel do školy…a pak mezi přednáškami to dodělal. Problém byl v tom, že se mi nešlo přihlásit skrz blbej systém na net (no jo, zase jsem zaspal dobu a zjistil, že nám nějak zaheslovali přístup). Takže jsem měl relativně dost času si dílko přečíst. Moje jediná výtka putuje na adresu flashbacků. Mnohem povedenější se mi zdály v přítomném čase, ale to už jsem Ti psal posledně. Jestli Tě zajímá můj názor, myslím, že bys je měl sjednotit. Buď je psát kompletně v minulém, nebo tyhle poslední přepsat do přítomného. Toť asi ode mne vše. Jinak naprostá spokojenost. Dva obrázky z minulosti, které zasahují do současnosti, vysvětlování pana Kdosi a jeho verze příběhu, to všechno kupodivu (opravdu jsem to nečekal) šlape velice slušně a žene příběh dopředu. Je jasné, že Společenstvo čeká bitka s Firaerem, ale zatím je na ní času dost. Tuším, že Kamila ještě čeká Markéta a tak vůbec zpočátku jednoznačná mise se postupně promění určitě v zapeklitější uzlík. Doufám, že ho uvážeš pevně. Z mé strany prozatím naprostá spokojenost. P.S. Už jsem psal o těch apostrofech v přímé řeči? „‘Sem rád…moh‘ ’sem…“ atd. V přímé řeči je můžeš vypustit. Ono to pak vypadá celkem komicky. Samozřejmě pokud bys užil v Kamilově vyprávění tenhle tvar, pak jsou apostrofy na místě. Mno…


ze dne 16.10.2008, 17:06:03
MC_Kejml: Ahoj, díky, u flashbacků jsem si jaksi neuvědomil, že jsem najedou přešel do minulého času... Takže předělám, jakmile to půjde. Těším se u dalšího dílu, a ty apostrofy, netuším, co s nima udělám, protože tím " ' " jsem chtěl označit, že je to skutečně jen zkrácená věta a ne slovo samotné. :)