» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2141041

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Podzim II/II ::

OH	publikováno: 12.10.2008, 0:29

Děkuji za upozornění na pravopissné chyby.


	Stál za ní až na ručník kolem boků nahý a usmíval se. Z krátkých vlasů mu na koberec kapala voda a Anča si vzpomněla, jak jí matka říkala, aby bílým nikdy nevěřila. Uchopil lahev vodky, kterou měl na nočním stolku u postele, odšrouboval ji a Anče nabídl. Ta ale zavrtěla odmítavě hlavou a dál nerušeně stlala postel. Jeho dalším slovům nerozuměla, ale postřehla, že se jejich tón změnil. Obešla proto postel, aby stála mezi nimi. Já to tu mám jenom ustlat a poklidit, já nejsem nějaká... Němec přešel za nevrlého drmolení ke dveřím na chodbu, jeho ručník zůstal pověšený na klice dveří do koupelny a Anča dostala strach. „Trink...“ Zaznělo jí za zády jako výstřel, ale obrátit se už Anča nestačila, protože ji Němec strhl za vlasy na kolena. Anča se obrátila k vysokému dřevěnému domu, spíše chalupě se štítem pobitým neohoblovanými prkny. Byla studená noc, drobně mrholilo. Rozbahněné cesty byly rozryté koly nákladních aut. Jakmile si očistila od nejhoršího své vojenské boty a vešla, praštilo ji zakouřené a hlučné prostředí barové místnosti. Pár mužů od baru a okolních stolů na ni pohlédlo, ale nikdo se ji neodvážil pozdravit. Ale chlapečkové... Však si ještě budeme mít jednou tu čest popovídat! Ale to se mi už budete všichni plazit u nohou... Se svým bezradným výrazem, který se jí už tolikrát osvědčil, se protlačila k baru a na tlustou barmanku zakřičela, že chce záznam. Několikrát zaslechla v útržcích hovorů zmínku o IRB, ale nevěnovala tomu pozornost. Rozhlížela se po baru a v duchu se modlila k bohu, ve kterého nevěřila, aby zde matku nenalezla. Přesto ji po chvilce spatřila, jak schoulená sedí až na konci barového pultu v rohu místnosti. Seděla poblíž žen, které si dělníci z PSB půjčovali pro potěšení do pokojů v druhém patře a vše se v ní sevřelo. Davem se k matce protlačila. Ještě než k ní došla, nějaký namol opilý muž ve špinavém overalu ji plácl po zadku a nabídl částku peněz za sex. Anča ho hrubě odstrčila a došla k matce. Její rysy byly při pohledu na matku ztrhané, ruce měla zaťaté v pěst. „Co tady děláš? Víš, že na ty léky nesmíš pít...“ zeptala se a přes obličej jí přelétl těžký stín nenávisti a starostí. Je zas nadojená jak mraky... pomyslela si s pohledem na matčin tupý pohled, který malátně těkal mezi ní a barem. Matka se na dceru otráveně podívala a s hlavou zvrácenou nazad odpověděla: „...emáš žvejku?“ Dcera k matce přistoupila a vztekle jí vmetla do tváře: „Jestli se na IRB dovím, žes tu zas škemrala chlast... Všecky zničíš, je ti to, sakra, jasný?“ Barmanka je zpoza baru vyrušila hrubým hlasem: „SLEČNÓ, vy máte něco s touhle společnýho? Strkala si do huby tu dezinfekci z hajzlu a kdákala na celej lokál, že to sežere, když jí někdo koupí panáka! Pochcala se na židli... Estli je to vaše... Eslti jak jó, no tak si ji někam vodveďte, smrdí a kazítu tu kšefty! NO TO VÍTE, kdo má dneska na růžich ustlaný! NO JÁ teda né! To vám, vážená slečno, říkám rovnou a bez vobalu... Tahle mi tu kazí kšefty...“ Když té noci Anča dávala do úst své matky tablety na srdeční aritmie, nenávistně jí šeptala do tváře: „Klidně si chcípni, mně je to jedno, ale nenič život mně... Nahoře už propustili Haga a Ulla se jen klepe, aby měla moje místo a ty jen blbě čumíš a... Prase jedno hnusný!“ Uhodila zpitou matku do tváře, ale té se jen hlava svezla na rameno. Anča nechala matku ležet na podlaze v kuchyni a šla si lehnout do svého pokoje. Svině je to... Svině a nic jinýho...Beze mě by chcípla! Jí nestačí, že makám patnáct hodin deně, nestačí jí, že se vo ni starám, že jí noc co noc tahám z hnusnejch pajzlů... Stejně to nemá smysl, chcípne někde v příkopu, nebo jí přejede náklaďák, až se bude zase někde válet v bahně... A Bo se mi už druhej den neozval... Jednou ji zabiju! V leže na posteli se natáhla pro cigarety, které měla před matkou ukryté ve stolku. Jednu si vytáhla a když si chtěla zapalovačem připálit, vztekle sykla nad tím, že ho drží obráceně. Natáhla kouř hluboko do plic a zavřela oči. Její otec sklonil pušku k zemi. „Necháme ho, ať se udělá, to bysme teda měli, Ančo, to ti povidám... Tuhle službu bysme mu měli ještě, hmm...“ Ležela s otcem v trávě za jejich stavením a pozorovala, jak se zadek psa rychle pohybuje. „Sou jistý věci, který bysme, Ančo, neměli rušit... Ať si pořádně zašuká, než ho zastřelíme...“ Pozorovali psa na feně a zanedlouho otec vystřelil. Ohlušující rámus výstřelu vyhnal z koruny okolních stromů hejno holubů, Rohan klesl k zemi a fena ze sousedství zmizela v lese. Anča vyběhla na mýtinku a když k Rohanovi doběhla, mohla už jen pozorovat jeho plece, jak trhavě lapají po dechu. „Je po něm...“ řekla otci, když se k ní pomalu došoural. Překvapeně hleděla na psa, který nehybně ležel v trávě před nimi. Rohan byl jejich pes od té doby, co ho našli přejetého na silnici u řeky. Bude to nějakej toulavej parchant, Ančo... řekl tehdá její otec, ale stejně ho naložil na vlečňák a doma ho Anča s matkou obvázali. Anča tehdy ještě neuměla mluvit a Rohan, jak ho její otec nazval, si ji brzy získal. Chodili všude spolu a její matka vždy chytila, když je spolu uviděla, Rohana za uši a do jeho psích očí mu pomalu a důrazně řekla: Dávej na Anču pozor, ty plemeno toulavý, bezbožný! Během dospívání se u Ančy objevila nemoc, při které se, jak říkával její otec, skácela jak prkno a začala se třást. Celým tělem jí cloumaly křeče, z úst jí tekly sliny a i jindy sípavý dech se jí zrychlil. A protože se Anča časem naučila vypozorovat, kdy se blíží další záchvat a protože se jí otec snažil při záchvatech uzdravovat kopáním a fackami, radši odcházela s Rohanem do lesa. V lesní trávě pak ležela v křečích a bezvědomí někdy i celé hodiny. Jediným společníkem jí byl Rohan, který jí olizoval tvář, kňučel a lehal si k ní, aby ji zahřál. Když se ze záchvatu probrala, pomalu šla se psem domů, kde se jí nikdo na nic neptal. Jak to s ní sekne, zkuste ji přidusit, třeba igelitem kolem hlavy... Neměla by mít pak takový křeče... říkal Ančiným rodičům doktor, ale nikdo ho neposlouchal. Za několi let začal Rohan po dvoře prohánět slepice. Anča mu často domlouvala a říkala, že ho otec zastřelí, jestli s tím nepřestane. Na starý kolena mu takhle hrábne, a takovej to byl dycky poslušněj smeták... říkal otec a cloumal s Rohanem za srst. Anča odhodila rýč, narovnala si bolavá záda a podívala se na vedle ležícího Rohana. Měl vyplazený jazyk a nohy položené jako vždy, když spal na zemi před stavením. Jen srst na boku nasáklá krví a skelný pohled prozrazovaly, že je mrtvý. „No jo, Rohane, tak jdem...“ řekla tiše spíše pro sebe a mrtvého psa položila do vykopaného hrobu. Neplakala, protože na to nebyla zvyklá, ale myslí jí letěly uplynulá společná léta. Jaks málem pokousal Boa, když mě poprvé vojel ve skladišti koloniálu na bednách... Nebo jaks v zimě přitáhnul domu ten, nojo, vopravdu to byl skoro celej strom na topení... Máma tenkrát skoro brečela, takhle jsem ji ještě neviděla... A jak mně tenkrát slavnostně řekli, abych pro tebe vyřízla z tý krávy, co jsem ji porazila, aby nedostala mor, jako vostatní toho roku po celým kraji... Když přišla domů, matka jí dala vánoční svíci, aby ji za Rohana zapálila. Anča kolem ní položila jeho obojek. Ačkoliv nebyla zvyklá pátrat ve svém nitru, zapálená svíce ji uklidnila, pohled na ni ji potěšil. Jako by se něco zase zaklaplo, dalo zpátky... řekla si pro sebe s pohledem do plamínku zapalovače, který držela v ruce správně. Připravenou cigaretu si zapálila, zhluboka se nadechla, pomalu vydechla a jen pro sebe si tiše špitla: „Už mi fakt hrabe...“ Své kamarádce Petře, která si na baru kutálela sem a tam dopitou skleničkou, řekla: „Tak to Ládínkoj řekni na rovinu, né? Jako že máš svejch problémů nad hlavu a ádijé...“ Podívala se na neulklizené stoly a pomyslela si: Teď by ještě moch přijít ten debil Hořku, náš slavnej šéfíček...To by zas byly kecy...“


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 13		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 31		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Eva Glgan	21.10.2008, 21:53:03

Tak Pane Autore... klobouk dolů... Celé, to na mne silně zapůsobilo... a ještě působí...


ze dne 22.10.2008, 13:38:12
OH: Evi, nebuď labuť, jakejpak Pan, kdyby panic tak to jo, to ze mě asi za nedlouho zase bude, ale Pan tento... díky mocinkly za zastavení a koment

Meluzína	19.10.2008, 20:39:32

Chudák Anča! Tyhle stavy dobře znám... neukotvení v realitě je hrozná věc a okolí, které podobné snění nezná, to někdy nese dost ztěžka...?


ze dne 20.10.2008, 8:48:39
OH: ahojky, Meluzínko, za koment moc děkuju, ánžto jsem rád, že to někdo chápe, ánžto jsem si už připadal jak nějakej mimozní ufon, vše nej přeji!

čertíček244	14.10.2008, 6:30:48

Ahoj, tak příběh se nám uzavřel v kruhu, skončili jsme tam, kde jsme začali a to je dobře. Líbí se mi, jak dokážeš prolínat myšlenky s realitou... to je tvá největší "zbraň" (vím, že je nemáš rád :o) ) jako autora. Jelikož jsme si dobře početla u obou dílů, dám ti za celek jedničku. :o) Měj se krásně!


ze dne 14.10.2008, 7:28:22
OH: Díky, Jitulíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííno, myšlenky popisuju svoje, neboť se pokouším co nejvíce vžít do dané postavy, ať mužské lebo ženské, ztotožnit se s ňoua snad i celá školní docházka, kde jsem sešity plnil deníčkovými "vypisovačkami", mi pomáhá definovat mé pocity, nálady, ale nemyslím si, že by to cokoliv co neumí každej. Sem ti taky povděčen, že jsi si s komentem počkala na druhou část a neudělala mi tu z tego taky písmenkovej a názorovej mrdník. Pozdravuj Myšku a ahojky.

Šíma	12.10.2008, 1:02:57

Ahoj! ;-) Prvně jsem přečetl tuto část, pak jsem se vrátil, přelouskal tu první a pak jsem se dal znovu do této... (mezi námi, trochu jsem zapomněl, o čem to bylo) :-DDD Ono by celý text mohl být asi v kupě, snad by to sem vlezlo jako celek a ne povídka na pokračování. Je to drsné, opravdu. Těžko si představit, co je realita, co sen a co minulost. Ten Němec... Nebudu si ani představovat, co s ní asi dělal! Pokud nešlo o nějaký ten "zvrácený sen"... Lidem se zdají věci (i tehdy, když sní s otevřenýma očima). Jaký mám z dílka pocit? Není špatně napsané. Je o těžkém životě obyčejného člověka, který má své sny, možná i pěkně zpackaný život a touží po něčem lepším... S tím pejskem to bylo dost tvrdé, alespoň že za něj pak zapálili svíčku. Toto dokončení sebou přináší jisté rozhřešení a trochu za sebou uklízí (a smývá) onen dost silný pohled na svět, který je zde popisován vzájemným prolínáním toho co bylo, je a mohlo by být... Tak to alespoň vidím já, ale je už hodně pozdě (jedna v noci) a kdo ví, třeba se mi taky zdá, že tu sedím u počítače a čtu tento příběh! Hezkou Neděli... ;-) P.S. Na chybky a překlepy už se koukli jiní, osobně jsem sledoval spíše děj a přemýšlel nad tím, co je vepsáno mezi řádky... Uaaaaaaaaaaaaaaaaa! Tečka.


ze dne 12.10.2008, 9:27:25
OH: Zdar, Sheeeeee-mo, díky za a za. Já su říkal, že by to chtělo publnout celý, ale bylo by toho moc, jinak jsem ve snu nedávno vyhrál olympiádu v hodu obří mičudou /běžel jsem mazaně a jako jedinej pozpátku a hodil nejdál/ taky jsem mlátil hlavou svýho bratra o kachličky v sauně, ačkoliv su pacifista, miloval se s jednou slečnou na potento asfaltu hospodskejch záchodů a ačkoliv su něžněj tvor, tak to byl fakt bengál a dneska jem běhal po nějakejch schodech se starejma rezavejma závažíma. Si fakt jeden nevybere, no nic, měj se!

Ada	12.10.2008, 0:54:05

Ahoj, tak být to komplet celé hned prve, tak by mi asi došlo, že si to jen představovala u té vitríny /jak něco cvaklo/, ale po bitvě je každý generál, možná by mi to taky nedocvaklo... Ano, je to velmi čtivé, vyprávění takové "živé" a místy až živelné...jen bych ještě přidala, že máš "deně" místo "denně" a správně je "léky na srdeční arytmii" /léčí se ta jedna arytmie - ačkoliv správně je to dysrytmie, ale to sem raději nebudu míchat :-)


ze dne 12.10.2008, 9:14:40
OH: Ahojky, Ado, díky za zastavení a koment. Mě prostě uklidňují ty nuly a jedničky v pc řeči, to by byl pokec, žádný čárky ap., jen tu-tuc-tu... Pěknou neděli přeji.

endless	12.10.2008, 0:28:41

... příběh se uzavřel, bezpointově, a přece logicky. Anča se vrátila zpět do reality - dost možná ani ona sama nedovede posoudit, co jednotlivé příběhy, jimiž si její já prošlo, znamenají, podstatné je ovšem (a nejen pro ni) to, kam ji dovedly. Text má spád, přestože některé věci by chtěly ještě doladit (např. časté používání přivl.zájmen ... své vojenské boty, Se svým bezradným...). Připadá mi, že záblesk od záblesku jsou příhody stále drsnější. Možná i díky tomu je pro Anču návrat do reálně žitého světa náhle úlevou. Pozor na překlepy (Eslti, několi) a gramatiku: nerozuměla - nerozumněla Seděla poblíž žen, které si dělníci z PSB půjčovali pro potěšení do pokojů v druhém patře a vše se v ní sevřelo. - tak, jak to píšeš z textu vyplývá, že se vše sevřelo v matce. Ale Tys měl patrně na mysli ....Spatřila matku sedět poblíž žen... etc. ...a vše se v ní sevřelo. Nebo: Seděla poblíž žen... ... a v Anče se vše sevřelo. nabídl částku peněz, dávala do úst své matky tablety- to trochu drhne aritmie - arytmie obvázali - obvázaly (Anča s matkou) Ančy - Anči se jí otec snažil - ji myslí jí letěly uplynulá společná léta - letěla


ze dne 12.10.2008, 9:51:56
OH: No díky hlavně za publikaci, že jo, briskní a včasnou


ze dne 12.10.2008, 9:10:04
OH: Ahoj, děkuji za zastavení a koment, pravopis je něco strašnýho. Jinak by se tam mohla najít mini pointa, že po všech těch hrůzách Anča navrhuje své kámošce jednání na rovinu, ať se s Ládínkem ok rozejde. /snad to nebude vzbuzovat neexistující paralely se mnou/ Ještě jednou dík a pěknou neděli přeji.