» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Manželství je památka na lásku."

H. Rowland

počet přístupů: 2141041

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Opus Pictum XXX ::

kilgoretraut	publikováno: 15.10.2008, 6:30

Tudududu!


	Jak je možné, že se Hrdina poflakoval po světě, když ze začátku mohla být situace viděna tak, že vlast pod otcovsky laskavým vedením Fyzikovým bude bránit své vlastní hranice před vpádem globalizačních vojsk? Jednoduše tak, že se opět projevil pověstný oportunismus lidu Čuchonského. Západ a Unie, ze které před lety zdánlivě švejkovští vystoupili, nabídli za spolupráci zaplacení státního dluhu, přísun nových technologií, zbraňových systémů. Není divu, že před mocnostmi skrčilo vedení hlavy a přes nevoli voličů se setkalo s Imperátorem ve Stověžaté. Národní pokrmy, skanzeny a stoprocentně hudebně slyšící Čuchonci návštěvě z Bílého domu chutnaly, líbily, unavovali je, vedly se rozhovory o zkušenostech se zbraněmi hromadného ničení, o možných ztrátách na civilním obyvatelstvu (za cenu lepších zítřků, ovšem), vybudování preventivní sítě videokamer, novém očíslování občanů. A tak se země přidala do boje proti odpůrcům Nového světového řádu - globalisté versus rebelové, ať se vám to líbí nebo ne. Není podiv, že se lid cítil být podveden: léta vlastenectví pěstěného populární hudbou, talk-show, rozhlasovým, stejně jako televizním zpravodajstvím, školstvím, reklamou a v konečné výslednici i výchovou generace narozené po Nových lidech, bylo jedinou mezistátní dohodou, tedy dvěma nevinnými podpisy, hozené do odpadliště dějin. Musely se dít věci. Místní povstání těch, kteří podomácky ulepenými transparenty mávali Dost! O co jim šlo? Svrhnout podvodného vůdce? Nastolit takřečenou vládu lidu? To nevím, protože žádný výsledek nemohl být zaznamenán. Rocení davů mělo do nefalšovaného povstání daleko, zkrátka jednotlivé stávky a nepokoje nebyly dobře organizovány. Proč? Jednoduše proto, že všechna média byla skoupena lidmi z nejvyšších postů. Tím pádem se o těchto věcech nevědělo, ta a ta zpravodajství jednoduše celou věc ignorovala, nevedly se diskuse s politology, ale jenom se šuškalo u piva, sousedům při náhodných setkáních na chodbách, to je jedno, ale vždy v pochopitelném strachu z tajné policie, o které vznikaly strašidelné historky a ty se stylem tiché pošty nafukovaly do mnohdy obludných rozměrů, to už všechno jistě znáte, světoobčanští čtenáři. Polobůh a jeho kolegové byli zařazeni do programu, který byl po městech propagován slovy: "Děti ulice se učí pracovat" nebo "Koupí tenisek, zavlažovacího zařízení, kleští na otevírání zavařenin jim dáte práci". Následovaly vynucené semináře na opuštěných farách, kde bývalí kněží, nyní osvobozeni od služby Bohu, v alkoholických oparech hlásili naději v prosperitu, nepřítomně chrčeli při pohledech do přerostlých klášterních zahrad a milostivě si mnuli plastové kříže na prsou přibližně v místech, kde by mohlo být srdce plné pokory a podobných věcí, na které je zbožný čtenář zvyklý. Pak veřejně prospěšné práce, jenomže bez cejchu trestu, namísto poctivých oblbování cizinců, starého dobrého šmelení nebo dohazování exotičtějších forem prostituce vlivným zákazníkům. Kam ale šly všechny ty peníze ze zakoupených kopaček, šikovných udělátek či zahradních vylepšováků, to vědělo několik vyvolených, kterým bylo vysloveně jedno, že jeden ze sociálně-duchovních pracovníků káže nadějným mladým mužům a slečnám o lásce ke stvoření božímu bez ohledu na mozkovou kapacitu či druhového zařazení a to především s ohledem na tělesně-intimní styk s milovanou bytostí těsně po svatebním obřadu, ještě že tomu nikdo nerozuměl, protože slova sluhy božího byla pomalu vyšeptávána, jakoby mluvil k samotnému Bohu. Nakonec to skončilo aférkou, ve které figurovalo pár fiktivních dobročinných společností a jeden přestárlý slon, kterého před sklonkem života zachránil jakýsi bývalý pastor odkoupením od cirkusu a doživotní tlustokožeckou instalací v zahradním dvorku, kam, než knězova životní láska pošla přirozenou smrtí, se chodily dívat děti z přilehlých ulic a vzdychat jé a jů. Děti ulice tedy přeci jen dostaly lekci (nenechat se za žádných okolností chytit pomatenými kněžíky vonícími po babských likérech) a byly vypuštěny zpátky mezi proudy chodců, smetáky, sexturisty a tajné. Někdyněkde v té uspěchané době byl Polobůh adoptován a adaptován na nové prostředí trhu, neboli: jal se využívat bezmezné lidské důvěřivosti. A teď něco úplně jiného: Touha každé ženy vládnout, ať už maskovaná submisivitou nebo viditelně slyšitelná na první sluchohled je, pokud si dobře pamatuji, jeden ze záchytných bodů, které drží, aby například naše Hrdinka nezešílela. Poprvé jsem takovou skutečnost zakusil, když jsem se s kamarádkou Aničkou schovával pod postelí před vychovatelkami. Nevinný předškolní šprým. A taky možná první erotická zkušenost, navíc obohacená o lingvistický rozměr: Řekl jsem v jedné větě slůvko "Jo" a ona trvala na svém, že se tak neříká, že správně by mělo býti "Ano". Vyklubala se z toho špitaná hádka - byli jsme tak blízko sebe, že se naše pravdy střetávaly v podobách páry z úst do úst. Už si ale nepamatuji - asi díky své ješitnosti - jak to celé skončilo. Zřejmě žádná sláva, protože od té doby jsme už spolu nepromluvili, dokonce se naše cesty brzy rozdělily: jeden z nás cestou Ano, druhý cestou Jo. Nepovím vám, psychiatričtí čtenáři, co to má znamenat, jsem otrok své upřímnosti, dělá si se mnou cochcárny a já jako takový můžu jen přihlížet stejně jako vy, berte to jako fakt, žádnou podělanou alegorii, pouhou spojnici dvou světů, asi něco jako šev dvou nesrostlých kostí, pomyslně vyslovené "Jo" mou Hrdinkou a rezolutní "Ano" potmě pronášené milou Aničkou. Jak zrála Válka a co se dělo v domovině Hrdinově? Jako víno, přátelští čitatelé a jmenovatelé, sčítanci a dělenci. Ze samých zmatků z kulturní všepříchuti bojoval každý sám za sebe, každý proti každému. Už se nerozlišovaly vlajky, standarty, barvy či uniformy, šlo o čirou radost z boje, upřímně řečeno netouha vyhrát, ale zúčastnit se, tedy jakási staroolympijská srdnatost, vědomí, že po bitvě nejen že bude každý generálem, ale taky vítězem, lhostejno zda mrtvý či živý. Tisíce virtuálních let po zmatení jazyků nastal zmatek zbraní, šílenství výstřelů, maniodepresivita nukleárních hlavic a sifilida časovaných náloží. Kulky nelétaly nezadržitelně k měkkým cílům, nýbrž bloudily směrem k jakémukoliv světlu, třebaže falešnému. Zajatci nebyli bráni z takzvaně humanistických nebo strategicko-psychologických důvodů - jen pro zabavení vojáků, a testování nejmodernějších zbrojních výstřelků, tedy něco na způsob kurtizán. A co doma? Zatímco byl Náš mučen osvědčenými praktikami, v zemi, kde pořád ještě držela pohromadě moc Fyzikova, se konaly studentské výtržnosti, neboli, poklidně řečeno, demonstrace, o nichž veřejnost prakticky nevěděla, nezúčastnila-li se jich, nebo nestala-li se jejími součástmi proti vůli na náměstích. Pokud bychom se zaměřili na detaily, které nás mohou zajímat, chceme-li toto dílo přečíst nebo dopsat, mohli bychom debatovat o Hrdince, Jejích pracovních návycích, pozměněných způsobech a samozřejmě nevěře, neboli vysublimovaném smutku z toho, že všechen Její svět se řítí do konce konců. Do své smrti vedla spořádaně-příkladný život, ale, mějme na paměti, že neléčitelně nakažený infekcí nemluvnosti. Se svými roztodivnými milenci se dorozumívala krátkými fláky esemesek, jedno na jaké vzdálenosti posílanými přijímanými, a to každého z nich po nedlouhých dobách odrazovalo, navzdory tomu, jak dravá a svůdná bývala v intimních chvílích - jakoby v zoufalé snaze utrhnout si ze života co největší hrozen, byť třeba trpký. Nedivme se však, že Jí to nestačilo: nárůst jmen v adresáři nemohl zažehnat vzrůstající existenciální zmatek - vždyť guláš jmen se stal ničivým vírem v Její mysli. Polobůh, tehdy už světaznalý klučina, jelikož náš malý svět se k němu dostával skrz promluvy zákazníků žíznících po skvělé budoucnosti - jinými slovinci, vyměňoval své zítřky za včerejšky a dnešky (tím dozajista imateriálně vydělával, protože hosté domu oblaženi tím, co je potká a ne, byli ochotni dlouhé hodiny vysedávat s Orákulem v půdním bytě a hovořit o věcech z vnějšku.) mohl být záchrannou brzdou, a kdyby byl schopen odpoutat se od němého vlivu Naší, stal by se z něj úspěšný obchodník s čímkoli, s čím by přišel do styku. Ale ani on nemohl (kromě dohazování milenců na jednu noc) zaplnit chybějící místa v Hrdinčině životě, natožpak zabrzdit zběsile supící vlak. Nevím ani, zda by se něco mohlo zlepšit, byl by Náš přesunut z tropických mučíren zpět do domu Trojice. Asi kvůli Válce, nejistot ve světě a kusým zprávám o ní a o nich, nezávislá média byla všechna prodána nebo koupena či zabrána, takže se objevovaly reprotáže o roztomilých vačnatcích, množily se interview s komiky, přihlouplými hvězdami televizních seriálů, populárními bavičikuchařifotbalistychalupáři, a to vše na úkor poctivé novinařiny, která by ukazovala svět v šíři souvislostí a blabla jiných věcí, které sedí za to vidět, aby se poznala pravda obnažená kupříkladu na ilegální trh s otroky, trošinku pokažené bojové operace a furore v rýžových polích způsobené čínskými tanky obojživelníky, nebo na vekslování ledviny za plíci atd. na černých trzích všude po Válkou zmítaně zmatené Zemi. Netuším, odkud se vzal, ale nemohu ho vynechat, protože na náš příběh má osvoboditelský vliv. Asi nové, krvavější pokračování. Pátá šestá krev, ale s jiným hercem, Johnem Conquistadorem, tím tahounem džípů, hřebeckou silou, stiskem spouště na poušti, v džungli představ, hop z ledovce na hop ledovec, s tichým lukem a šípy explodujícími hromadnou Amorovou láskou. Přišel, přijel, připlul, přiletěl po zuby neskousnutých cyankál ozbrojen experimentálními zbraněmi, které usmrcují biohmotu v tak rychlých záblescích modrého světla, že byste se nestačili zachránce zeptat, co že to je, načež by vám briskně odpověděl: "Modrý světlo.", a dál byste bádali, co že to umí, což by vyvolalo lakónické "Svítí modře.", po čemž by začala hrát hudba v tóninách nadějí, radostí, všelijakých svobod, atp. a vy byste se dívali jako amorfní zuhelnatělá hmota, jak vybíhá, vykopává dveře, dešifruje kód a vypouští zajaté vojáky Impéria zpátky mezi nepřátele míru. Tak se Náš vymanil z nekonečného trápení, ještě stačil vypálit srdíčko na kolegovu pleš a hurá vyrazil vzdušnou čarou kamkoliv, kde čeká živáček na zpěv kulometu. John C. se mezitím odpálil ve velínu kárnice ve snaze zapránit protiútoku a tak se popáté stal mezinárodním hrdinou (a toto slovo je zde poprvé psáno s malým "h"). Lze teď vidět, jak je Hrdina pancéřově transportován společně s chromým, ale zatraceněproklatěnízko přesným desátníkem, jehož chůze prozrazuje přechozenou obrnu; sešitým naháčem nahánějícím hrůzu nejen švy, ale také mrtvým pohledem, kterým jakoby lačnil po dalších transplantacích; hrozivě vzlykajícím kapitánem, jehož břicho plive krvavé cákance střev všude kam nárt patu mine; bojovým letcem, v jehož nozdrách se kroutí popínavá chapadla a uši se tetelí zelení lístků a žaludek je neustále zásobován štědrými porcemi výživných výhonků; technikem, jemuž bezčasými švihy biče zvlákněla kůže, a tedy dokáže zachytit kulku v letu, zabalit ji rohovinovým pohybem a doslova vyplivnout neškodnou na zem; s rancem kostní moučky, který je schopen, je-li vyprovokován někým neznalým, rozkutálet se ze svahu, vymrštit se a obalit dýchací otvor útočníka poloosifikovanou pokožkou a udusit tak jej; radistou, jemuž prsty s vykrájenými bříšky a vytrhanými nehty umožňují neslyšitelný pohyb po rukou, přičemž jednou napřaženou nohou uštědřuje rány z milosti a druhou šteluje obratnými prstíky vysílačku; s dvojníky, jejichž těla se dají spojovat do jediného, takže kdykoliv, je-li to zapotřebí, mohou předstírat usmrceného, ale v nestřežených momentech se zaklapnout zpátky, půlka hlavy k druhé, jedna strana hrudního koše k druhé, pánevní kost zpět v původním sedu, a zabíjet zezadu, jedou jednotvárnou krajinou, až jsou vystaveni před ne soud, ale dalšího velitele. Hrdina předsunut do dalších úkolů, ostatním ještě víc zhnusen v očích, protože po zdánlivě věčném vypalování značek počal být cítit spáleninou jako, ano, přesně tak, pekelník, opovržení cítěné vůči Němu bylo však obohaceno o volné radikály strachu, což v praxi znamenalo jisté výhody, zpátky v akci, jak se říká a tedy i píše, a co prozatímní počty mrtvých, můžete namítat, hrubé odhady píší tu o desítkách miliónů, támhle o stovkách a vyděšené jazyky o miliardách, kvůli třesku jmen se však k přesným číslům dostat nemůžeme, je mi líto, statističtí čtenáři. Jak víme, Hrdinův vztah k bojování byl, řekněme, poněkud v rozporu s Jeho jménem. Sice se snažil zcizovat li-mo-ná-du pro své vlastní potěšení a vyšší výkonnost, pokusy o takovou činnost však selhávaly, neboť bez správného loku Kolalokovy nemohl plně využívat svých zlodějských dovedností. Byl v pasti. Došlo to tak daleko, že ani neuzvedl svou věrnou pušku - byl prohlášen za nemocného a tak mezitím, co ležel na marodce a blouznil o sladkých oceánech, Jeho kamarádi za Něj byli krájeni kulometným deštěm, zaplavováni napalmem, pokradmu rozleptáváni snětí slezinnou, dušeni neviditelně bezcitným plynem a trháni šikovnými projektily. Nepomohl jim. Snad je ve svých iluzorních krajinách potkával a dával rady do umírání, jak se zatvářit před posledním šokem, aby Bůh věděl viděl, že odcházejí do dalších verzí sebe samých s nadšením, že se těší na další možnosti, že objevitelská náruživost na smrt raněných přeroste v rezignaci orgánů a vlévání mysli do spojitých nádob, aby nic nebylo, ale dělo se všechno v táhlých pádech vzletech v nečase zásvětí. Třeba jim zašíval knoflíky, konejšil slovy, že soudný den přijde, i když se ho již nikdy nezúčastní, a že to bude krásné jako píseň těch, kteří jdou a ví, že na smrt, protože ti ve věčnosti už nemohou být souzeni, jsou čistí, nedotknutelní ani Bohem, ani pozemskou myšlenkou. Jsou už v místech, kde však není naděje, není nic, co by mohlo odstartovat další začátky, žádný očistec nebo ráj, ba ani peklo - to jsou jen pohádky na dobrou smrt, aby vše bylo zjednodušené na jediný dřevěný kříž trčící z vršku a na něm čísi tělo. Tady je už nikdo nenajde. Ne že by přestali existovat, jenom jejich duše získaly na nových skupenstvích - tam ve světě, který byl tvořen představami všech umělců, co kdy žili a tvořili na Zemi. Našli byste tam veškerenstva hran, zaoblení, zkosení, všechny myslitelné tvary a beze zbytku barvy a jejich souhry. Není to, jak se říká, druhá strana. Je to líheň pravděpodobnosti, která může být obsažena ve všem, co děláme a co prožíváme zde v Materiálnu. Nejde o pronikání na druhý břeh, jde o prolínání všeho možného a toho, co je v určitou chvíli dáno bezprostředním vnímáním. Za tuto všudypřítomnou mnohost jsme vděčni imaginaci, té jediné spojce s nadsmrtelným světem, kde se rodí příběhy a zase umírají v zapomenutí. Jistě už jsem vám, slonopamětní čtenáři, někde v minulých větách povídal o Nermalovi, věru, teď musím vypověděti, že jsem se v něm zklamal, nedokázal jsem z něj dostat jediný koudný verš, ani strofu, ani hloupou časomíru, i když se páska leskne novotou, jako bych psal neviditelným inkoustem, jenom citronová šťáva neodhaluje tajemství, asi se proti mně oba spikli, psací stroj i žlutě závistivé ovoce, ale možná přijde ten čas, možná se někdy v jiném čase zjeví šance, někdo hoden Nermalova pravidelného předení a ty stradivárky najdou svého hráče. Míval někdy Hrdina chuť se zčistajasna vypařit, zmizet beze stop, zkrátka a dobře se vymazat z pamětí těch, které kdy poznal a oni Jeho? Určitě ano. Například v tak napjatých časech, kdy si k sobě skoro řekl, že nemá smysl se dál ploužit, usínat, aby se ráno probouzelo bez jasného cíle, kudy se ten a ten den vydat. Tehdy ztrácel stopu a nechtěl ji ani znovu najít - jako ztracený závodník však, vinou okolností, nakonec pokračování nalezl. Tedy, abych byl pünktlich: byl nalezen. Klikatící se cesta si Ho našla sama, jakoby hnán neznámou silou, že nesmí sejít z cesty, že dosud nesplnil účel, nedoplnil poslední částečku skládačky, byl znovunalezencem v tíživém prázdnu dne kdejak zevnitř rozložený na lenošce, v čekárnách na zelenou. Nemohl a nemůže zmizet bez rozloučení - to musí slušně vychovaný čtenář dát za pravdu, viďte?


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	16.10.2008, 10:18:52

No, co bych měl říci po přečtení této slovní "smrště"? Hrdinové to nemají lehké ani v našem světě, natož ve Tvém vidění světa... Těžko říci, zda jsi vizionářem, ale náš svět se jednomu také zdá mnohdy "absurdní" a každý z nás se může utápět v moři "víry", "hospodářského pokroku" a "válek, které nejsou ani naše"... Možná je Svět postavený na hlavu! P.S. Zdá se, že zatím nedošla slova snad jen kulkulovi... ;-)))

kulkul	15.10.2008, 13:36:32

Text je stále fantastický (bohužel) jen ze své podstaty. Napadly mě opět 2 věci. 1) Ty aluze nepřehánět. Projev je pevný, bytostně ukotvený v negaci, ale populárním výkladem posledních českých dějin se zabývá opravdu kdekdo, politici jsou od toho tlachu víceméně placení a tak snadno i Náš Hrdina šlápne na obsazené místečko a ubližuje si. Když ponovu posvém neguje bohy, je to bezpečnější. 2) Z hlediska použitelnosti románu je myslím nezbytné čtenáře nějak "přizvat". Třeba se víc podělit o tu krásnou ironii, když hrdina konstatuje "A teď něco úplně jiného..." zatímco je jasné, že bude právě tak nestoudně křiklavě úmorně složitě primitivní a nejasný jako vždy. Nebo když se "vřele" loučí s (absolutně ubitým, haha) čtenářem... - to jsou chytlavé, krásné momentky jimiž je vhodné a možné čtenáře přecejenom odměnit. Pust Našeho maličko víc k čtenáři - je zase můj dojem z namátkového čtení.


ze dne 16.10.2008, 12:30:12
kilgoretraut: Vždyť jsi už byl odměněn. Tobě to nestačí? Nejedná se o žádný "populární výklad posledních českých dějin", jsi tu svědkem paralelní reality. Nejsem politolog ani politik - jsem fabulátor a lhář... (což je vlastně politikaření podobné) To mě baví. Určitě si dokážeš představit, jak se při psaní Opusu chechtám... Hihihi.

amazonit	15.10.2008, 6:30:35

Poslední dobou už skutečně nevím, co bych měla psát do komentáře. Přijde mi, že vše již bylo řečeno a že se vlastně jen opakuju. Takže se nyní vzdávám dalšího ,,stejného" tlachání, protože nic nového nevymyslím. Zatímco mně došel dech, zdá se, že tobě nedochází a slova se z tebe jen sypou...