|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III-Cizinec ::
 honzoch |
publikováno: 16.10.2008, 21:26
|
Štefan Végh se štěstím zachránil holou kůži, bouře přešla a (skoro) vše vypadá idylicky. Dnes to bude spíš založené na dialozích a urputné boje vystřídá činnost poněkud jiného ražení. (kdyby to takhle pokračovalo, tak by se časem všichni vyvraždili :)
Ještě k tehdejší řeči (v jedné větě je zmínka): Nevím, nakolik a zda vůbec se tehdy používal název řeči slovenština a tak tuto řeč zmiňuji jako češtinu. |
| |
|
|
8) Cizinec
Hluboká povážská údolí se toho dne probrala se zpěvem ptáků a se závojem par, stoupajících z lesů. Výpary se líně přelévaly nad řekou i po zelených stráních a po běsu bouřky zbyly jen strhané větve a listí.
Nebylo třeba biblické duhy, neboť vzduch po dešti byl tím pravým požehnáním. Musel se však nasát s citem, neboť od Váhu přicházel chlad.
Kristián se krčil mezi skalkami a netrpělivě těkal očima ve výseči, kterou mu určila skaliska a úzká cesta. Byla mu trochu zima a pistole v pravačce nepříjemně studila.
A tu ze sebe houští, stojící přímo za ním, setřáslo tisíce kapiček. Přirozeně sebou trhl, ale jeho leknutí bylo štědře odměněno.
Liduška si k němu opatrně přisedla a něžně mu vyčetla: „Mohl jsi mi říci, že jdeš k cestě!“
Usmál se a pohlédl jí blaženě do hnědých očí: „Měla by ses vrátit! Otec tě bude postrádat!“
Dala mu pusu. Její pohled anděla ho dokonale uklidnil. Opět odvrátil zrak od rozblácené cesty a přeměřil si ji. Po šatech nebylo ani památky, nahradily je kalhoty a chatrná halena, spíš šedivá, než bílá. Z Lidky se vyklubala zbojnice…
„Prostí lidé si o tobě vyprávějí hotové pohádky,“ prohodil a dotkl se jejích kaštanově tmavých vlasů, „prý chodíš s pistolí a obuškem a napravuješ křivdy, páchané na ubožácích…“
Odměnou mu byl její smích, přitiskla se k němu.
„To je dobře, lidem se má dávat naděje! Vždycky radši věří v silné příběhy!“ sdělila mu úsměvně. „Nepůjdeme k řece?“
„U řeky sotva někoho přepadnu!“ zavrtěl hlavou a vtiskl jí polibek. „Ne, ne, zůstaneme tady!“
„Už jsi slyšel o Zuzce?“ prohodila jako by nic.
„Szendrei není žádný gauner,“ opáčil urychleně, „Václav křičel jako nějaký kazatel! O hotovém hříchu a zatím došlo na pár hubiček…poslední dobou to hodně přehání!“
„Kristiáne, ona je mladá!“ nezmohla se Lidka na víc a roztržitě pozorovala milence.
Mladík se bezstarostně podivil: „Mladá? Ty jsi taky mladá! A kdybych ti neosvobodil tatínka, v životě by mi nedovolil jediný dotyk… stejně se mu nelíbí, že se milujeme!“
Jako by se dotkli škaredého vředu. Ne, nemohli pokračovat, další výměnou názorů by si zkazili celý den.
Proč neztvrdit jejich lásku manželstvím?
Otázka na dlouhou debatu, kterou kladl otec milencům až příliš často. Nesnesl, aby jeho vlastní dcera žila v hříchu a svým naléháním nakazil i samotnou Lidku.
A proto se raději vrátili se k Zuzce. Bylo to sice jako vytloukat klín klínem, ale nikoho nic lepšího nenapadlo.
„Už není malé dítě,“ vděčně ji propíral, „a přiznejme si, je hezká! Ne jako ty, ale stačí to! A nějaké schůzky, jako s tím poďobaným Ondrášem nebo s kapitánem, snad ani nestojí za řeč!“
„Ale co když ji bude chtít někdo…“ přerušila ho prudce, vzpomínaje na Zuzčiny povedené známosti, kvůli kterým si předtím ze sestry tropila nemalou legraci.
„Prosím tě, Lidko! Baronka si ji hlídá jako vlastní dceru… a Zuzka má dost rozumu, aby si rozmyslela, co vlastně chce… nějaká ta známost sem tam jí snad neublíží!“ pokusil se ji uklidnit, i když jemu samotnému vůbec nezáleželo na tom, zda říká pravdu. Hlavně, že bude Lidka spokojená, o nic jiného přeci nejde!
„Já vím, já vím,“ přerušila ho, aby úplně nezapomněla, co chtěla říci, „ale já včera myslela, že se otec usouží! Prý, že už zná pravý důvod, proč ho dcera opustila! Kvůli milenci…“
„Měla jsi mu říci, že to není žádná pravda…“
„Ale on mě ani trochu neposlouchal! Nikdy mi to neřekl přímo, ale myslím, že nás z toho viní! Že jsme ji na hradě nechali!“
Až příliš často naráželi oba milenci ve svém cvrlikání na bolestivá místa a tentokrát ťala Lidka naprosto neomylně do živého. Naštěstí nemohli pokračovat, protože jim k uším dolehla nějaká nesrozumitelná odrhovačka, snad německá či maďarská, a zpěvák byl stále blíž a blíž. Překvapením ztichli jako pěny a upřeli zrak směrem k cestě, odkud zvuk přicházel.
Netrvalo dlouho a spatřili ho. Dlouhán světlých vlasů a vousů téže barvy si bezstarostně vykračoval podél Váhu. Na Kristiánově tváří vyloudil úsměv kord po mužově boku, bizardně ohnutý v půli a téměř jistě zlomený. Jeho šat, ač dost sešlý a ošuntělý, dával stále najevo, že byl jednou šatem šlechtickým, a tudíž by ten chlapík nemusel být zrovna marným cílem pro přepadení!
Brát bohatým i chudým nečinilo loupežníkům nikdy velké problémy a Kristián se proto moc nerozpakoval, když na něj vyrukoval se zbraní v ruce.
„Pracky nad hlavu!“ poručil mu drsně a namířil zbraň.
Muž se kupodivu rozesmál, čímž Kristiána naprosto odzbrojil.
„S vámi se dnes roztrhl pytel!“ pravil dokonalou češtinou.
Loupežník byl vyveden z míry tak, že úplně zapomněl předstírat drsný hlas: „Co to povídáš? Já chci peníze a ne…“
„Poslyš, kamaráde, jestli chceš tohle,“ ukázal mu přepadený zlomenou zbraň, „tak si posluž!“
Znělo to až výsměšně, ale Kristián zmateně sklopil bambitku: „To je všechno, co máš? Mám tě prohledat?!“
Rád by na chlapa udeřil, ale nedokázal to. Cizincův klid ho dokonale odzbrojoval.
„Ráno mě přepadli takoví jako vy přímo pod Bystrickým hradem,“ bez bázně vykládal poutník, „povídám, že si budu stěžovat přímo u pána z Bystrice, aby je pověsil! A oni na to, že tu loupí právě v jeho jménu!“
Kristiánovi svitlo a bylo mu až do smíchu, že ho obávaný loupeživý rytíř předešel. Usmál se, jako by nebyli větší přátelé. Muž zatím mu bez ostychu natáhl paži: „Martin Schiller, z Vídně!“
„Kristián Kerkesi! Je mi ctí!“ představil se mladík zmateně. Hned na to sklopil zahanbeně hlavu, neboť mu přišlo na mysl, že ho málem bez milosti zastřelil. Schoval bambitku a trošku nervózně pohlédl do míst, kde se skrývala Lidka. Děvče však v úkrytu nevydrželo a kráčelo k nim.
„Vy tu takhle přepadáváte ubohé pocestné?“ zajímal se, jako by nebylo nic samozřejmějšího.
„No… občas… jsme zbojníci!“ odvětil Kristián a v duchu si vyčítal, jaký mizerný zbojník je.
„Zbojníci?“ prohodil muž bodře a uchechtl se směrem k spanilé Lidce a její napnuté košilce. „Takové zbojničení by se mi taky líbilo!“
Lidka si rychle všimla, že se přepadení změnilo v přátelský hovor a hned, jak Schiller domluvil, tak se výmluvně přivinula k milenci.
„Tak já nebudu rušit““ zkroutil muž ústa nápadně na stranu a smekl děravý klobouk se zlomeným brkem. „Pokud mě s dovolením nezamordujete, tak bych s dovolením šel! A hodně štěstí!“
„Zabíjet ho nebudeme, co říkáš, miláčku?“ zazubila se Lidka na Kristiána. Ani se neohlédli za odcházejícím a stáhli se vzájemně do křoví.
Ján Szendrei nedočkavě spustil nohu z třmenu a uvázal koně k plotu.
Opatrně se rozhlédl a pak si to obezřetně namířil ke studni, kde se nad brlením skláněla ženská postava. Červená sukně ochotně přijala tvar jejích půvabných sedacích partií a dávala je nevědomky na odiv.
Szendrei se potutelně usmál a dokráčel k ní tak tiše, jak to jen šlo.
Ilona Morincová ho přesto uslyšela, bleskově se napřímila a popadla vědro. Měla se k odchodu. To by jí ovšem nesměl zastoupit cestu.
„Drahá Iluško,“ lišácky pravil, „mohu tě kus cesty doprovodit? To vědro musí být těžké a ty, takové něžné, křehké stvoření…“
„Těch pár kroků k chalupě, kapitáne?!“ zamračila se. „To je mi ale dlouhá cesta…“
„Tak si jí trochu prodlužme.“ nezaváhal ani na chvilku a s radostí pozoroval, jak odkládá vědro. Pokrčila rameny a neochotně ho následovala z návsi.
„Ale jen na chvilku, matka mě potřebuje v chalupě!“ nesmlouvavě vztyčila prst a v duchu přemýšlela, jak se ho zbavit. Pravda, zachránil ji onehdy před Štefanem, ale jako nápadníka si ho rozhodně nepředstavovala, a nikdy jí nepřišel kdovíjak přitažlivý. Ze zkušenosti věděla, že ho stačí zaplést do smyček jeho vlastní neobratnosti a chvilku podusit bezradností, jinak si nezvaný ctitel nedá pokoj.
Szendrei považoval její souhlas k procházce za velkou výhru a doslova se vpíjel do jejího rozkošného zjevu. Připomínala mu Lidku, jen vlasy měla o trochu tmavší, skoro jako havran křídla a oči modré jako nebe. Několikrát se neúspěšně a notně chaoticky pokusil vzkřísit dialog a podařilo se mu to až slovy značně neopatrnými.
„Matka už ti prý shání ženichy,“ zpustil, „ale jaký by pak na vesnici mohl být ženich…“
Pobouřeně mu skočila do řeči: „Shání-neshání, červené uniformy nemůže ani vystát!“
Kousl se do rtu, ale zkusil to znovu, ovšem dost nepřirozeně a nejistě: „Chtěl jsem tě vidět, abych ti řekl, že se mi docela líbíš…“
„To je možné,“ popošla ve snaze zachovat si odstup, „to má být nabídka k sňatku?“
„Mohla by být, “ připustil, „máš mě ráda?“
Děvče jeho výpad bez potíží odvrátilo: „I kdybych měla, matka vás vymete! Jako posledně!“
Hrdě naznačila, že se chce vrátit a jemu nezbylo, než se přizpůsobit.
„Ilono,“ kladl jí vášnivě na srdce, „miluji tě! Poslyš, budeš si žít jako panička, žádná robota, žádné živoření! Měj rozum! Copak ti to tohle může nabídnout někdo jiný?!“
„Jsou i důležitější věci, kapitáne!“
„To jsou… a nechceš mi říkat -Jene-?
„Pokud vás to nepohorší, pane kapitáne!“
Mohl puknout zlostí, ale ovládl se. Měla ho v hrsti a to nejhorší mělo teprve přijít. Z její samolibé grimasy se najednou vyklubal nejprocítěnější výraz.
„Drahý Jene,“ pronesla tiše, „já bych si tě vzala ráda, ale nemohu být přece tak bezcitná!“
„Jak to myslíš?“ vypravil ze sebe v dokonalém zmatku. A pak jako by zasvištěla šavle.
„Chudinka rychtářovic Dorka! Může si na vás vykoukat oči! Je tak sama…takové ubohé stvoření! A té bych měla přebrat ženicha! Budete krásný pár, kapitáne!“
Zřetelně se usmála a to ještě dost shovívavě. Zmíněná Dorka, jedna z dcer rychtáře, byla Szendreiovou noční můrou. Proč, k tomu se ještě dostaneme, ovšem až přijde čas.
Szendrei se cítil odzbrojen, ponížen a potupen.
Ilona si naopak mnula ruce, pandurský kapitán byl sice dotěrný nápadník, ale jak dávno poznala, velmi nešikovný a ve své podstatě naprosto neškodný.
Cestou zpátky už neřekli ani slovo.
U studny bezmyšlenkovitě popadl vědro, div ho nerozlil. Cítil na sobě potměšilé pohledy vesničanů a v jeho duchu běsnila uražená ješitnost. Jako by ti nuzáci slyšeli každé slovo!
Když míjeli rychtu, oči mu nenápadně ustřelily po oknech, zda tam náhodou nespatří veliké Dorčiny oči. Naštěstí tam nikdo nebyl.
Když už se zdálo, že křečovité mlčení vydrží až k Morincovic prahu, Ilona polekaně vykřikla a ukázala směrem ke kovárně.
Dva hajduci na hlídce u dveří a rozrušené hlasy, vycházející oknem, svědčili o tom, že něco není v pořádku.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
