» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."

Publius Vergilius Maro

počet přístupů: 2141053

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 17 ::

:: Společenstvo Elementálů: V moci ohně (29-31) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 3

MC_Kejml	publikováno: 18.10.2008, 18:07

Společenstvo navštívil Mr. Kdosi a Aleš se byl konečně schopen zbavit velké zátěže. Tím ale vliv "zachránce z nebes" nekončí, protože se dozvíme ještě jednu velkou pravdu o dalším členu Společenstva...

http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/Sharg.jpg
^ Sharg


	XXIX „To je hezký,” usmál se Jirka. „A já si myslel, že ‘ste tam dělali kdoví co.” „Takže Tomáš byl opravdu pomstěn,” přikývl Pepa. „Správný konec správného elementalisty.” To, co nám Aleš o Tomášovi řekl, bylo tak nějak dojemné. Jan Mazda, kterého Tomáš nesnášel kvůli tomu, co mu udělal, nakonec přece zemřel Tomášovým kopím, přestože ho vrhl Aleš. „Dík, žes’ nám to všechno řek’,” kývl jsem na Aleše. „Doufám, že teď už bude všechno při starým.” „Jo, to snad jo,” uchechtl se Aleš a opřel se o stěnu, „ale teďka bych se rád vyspal.” „To je fakt,” přikývl Marek. Začal zívat a vypadal při tom opravdu děsivě. „Kámoábychžrádtakyspal.” „No tak jo,” souhlasil jsem. „Dneska už to asi zapíchnem’, aby nám nepraskla hlava. Budem’ spát tady, ať ‘sme zase pohromadě a dáváme na sebe bacha.” Jirka se zaradoval a začal vybalovat spacák. Jakub začal něco hledat v batohu a ukázal na mě, že jde někam ven. „Jasně, jdeš na jedno,” zasmál jsem se. „Mazej.” Připravil jsem si karimatku a za chvíli spolu s ostatními členy party upadl do hlubokého spánku. Uprostřed noci mě vzbudil močový měchýř a vzal mě na procházku. Když jsem odcházel ze záchodů, zaslechl jsem v patře pod sebou hovor. „... Byl jsem to já, ještě jako Lukáš,” slyšel jsem hluboký hlas Mr. Kdosi. „Já to věděl,” zareagoval zvesela druhý mluvící. Ihned jsem v něm poznal Michala. Sešel jsem ze schodů, abych se dozvěděl, co tam tak pozdě dělají. Můj telefon ukazoval 2:58 a to je skutečně neobvyklý čas na probírání záležitostí. Jak jsem později zjistil, v patře pode mnou se na šedé chodbě skutečně bavili Mr. Kdosi s Michalem. „Hej, co tu děláte,” promluvil jsem na dvojici ospale. „Jsou tři...” „Jej... Čus,” řekl Michal. „O co jde?” zeptal jsem se Mr. Kdosi. „Michal si přál vysvětlil, jak je možné, že–“ „To je jedno, ‘dem spát,” skočil mu do řeči Michal. „O nic nejde.” „Děláš si srandu?” ušklíbl jsem se. „Zase nějaký debilní tajemství?” „Přesně tak, Michale,” prohlásil Mr. Kdosi. „Neměl bys ses bát mluvit o těchto věcech se členy Společenstva. Vezmi si příklad z Aleše.” Michal nevypadal zrovna šťastně, když proti sobě měl Mr. Kdosi i mě. Nakonec se ale rozhodl jinak: „Jak chceš, klidně ti to řeknu,” prohlásil. „Je to jenom divný.” „To nevadí,” odpověděl jsem. „Kdyžs’ to řek’ Mr. Kdosi, tak to snad můžu vědět i já.” „To určitě můžeš,” dodal anděl. „Michale, pokud se ti do toho nechce, řekneme mu to oba. Ostatně tam vystupuji také!” Elementalista pokrčil rameny a společně s Mr. Kdosi se dali do vyprávění. Příběh Mr. Kdosi Právě končí boj na Pražském hradě. Teror byl poražen, Marek se stal Hyperionovcem a Markéta zmizela neznámo kam. Po bitvě na místě zůstává poslední z nepřátel: omráčená a spoutaná Tereza. Je nutné vyřešit, co s ní. „Ještě než s Alešem půjdete, co uděláme s Terezou?“ ptá se Michal. Vůdce party se při zmínce o elementalistce hned vzpamatuje. „Pepo,“ oslovuje spolubojovníka, „Jak jsi na tom s elementem?“ „Je vyloučeno, že bych jí teď mohl nějak pomoct,“ prohlásí odmítavě elementalista světla. „Takže, co teď s ní?“ zamračí se Kamil. „Já bych jí aspoň rozvázal,“ nabízí se Michal. „Víte jak, teď, když už je po Terorovi, tak by nemusela bejt pod vlivem Hyperionu,“ ukazuje na zem, „kterej je támhle.“ „To je fakt,“ přikývuje Kamil. „Michale, Kubo, Pepo, běžte osvobodit Terezu, uvidíme, jak je na tom.“ Jakmile to Kamil dořekl, trojice už stojí u svázané elementalistky v červeném kabátě. Je jasné, že o ní má Michal velkou starost. „Jak už jsem řekl,“ prohlásí Pepa, „nemohu se o ní postarat. Element mi po naší poslední bitvě, jak se říká, “došel“. „Kubo, tebe něco nenapadá?“ zeptá se Michal, zbavující Terezu kořenů, kterými byla spoutána. „Jo, napadá. Nechat jí tady,“ ušklíbá se Kuba. „Ne, fakt nevim,“ zakroutí hlavou. S takovejma se nikam nehnu, pomyslí si Michal. Nezbývá mu než to vzít do vlastních rukou, ale jak? Poslední zbytky svého elementu použil při regeneraci, když ho zasáhl Teror... Vtom ho napadá ještě jiný zdroj, který by mohl použít. Není si sice jistý jeho mocí, ale za pokus to stojí. Bere do ruky svojí hůl a vyndavá drahokam v její hlavě. Uchopí ho do obou dlaní, zamíří s ním na Terezu a udělá nejnepravděpodobnější věc, kterou může: myslí na bílý svět a na Mr. Kdosi. Na rozdíl od předchozích setkání se ale nevznese do nebe. Z kamene vyjde bílý paprsek, který jak Terezu, tak i Michala, přenáší někam úplně jinam. Michal se objeví v černém světě, který je k jeho překvapení na různých místech prolezlý bílými žilami. Okolo to vypadá podobně jako u Mr. Kdosi, samozřejmě s rozdílem v barvě. Křišťál v Michalově ruce mu slouží jako lucerna, pomocí které se elementalista dokáže vyznat ve světě okolo. Z Michala jako takového vyzařuje silná světlá aura, která rozhání temnotu kolem něj. V dálce před sebou spatří Terezu. Okamžitě se k ní rozbíhá a nedává pozor na cestu, když se před ním objeví podivná bytost. Tělo zvláštního tvora se podobá kostře, ale chybí žebra a místo lebky má jen podivnou vidlici s rohy. Skelet má postavený z černého kovu a ostnů, na konci každé z paží má bytost místo dlaní meče. Pohromadě je spoutaná řetězy, pomocí kterých její hlava vypadá, jako by levitovala nad tělem. Bytost se rozeběhne na Michala, ale ten jako by přesně věděl, co udělat. Rozmáchl se a po ostnaté potvoře hodí kámen, který drží v ruce. Jakmile drahokam tvora zasáhne, z prázdného místa v jeho břiše se začíná na všechny strany šířit bílé světlo. Bytost se začíná rozpadat a odněkud zezadu, od Terezy, černým démonem probíhá Lukáš, rozmachující se mečem. Stvoření se vypaří a bývalý spolužák mizí s ním. „Co je s ní?“ slyší Michal Jirkův hlas. „Pepo, copak's jí osvobodil?“ „Ne!“ vykřikne Pepa. „Dejte si pozor!“ Tereza se postaví na nohy, otřese se a udiveně prohlásí: „Kluci, co se stalo?“ Členi Společenstva tam stojí jako solné sloupy a přemýšlí, co za trik je zase tohle. Michal ale ví, že to žádný trik není. V ruce drží svůj bílý kámen a vkládá ho zpátky do hole. „Tak přece to vyšlo,“ říká si pro sebe. Střet Společenstva s Hyperionovci se blíží ke svému konci. Martin Pergl zemřel, a nepřátelský vůdce Marek se připojil ke Kamilovi. Společenstvo mělo na své straně i Lukáše, za kterým právě utekli na střechu školy Firen a Magmaros. Na parkovišti u servisního vchodu postávají tři bojovníci proti Hyperionu: Marek, Kamil, a Michal. Před malou chvílí tu Jirka s Pepou osvobodili Marka od moci nepřítele, ale oba bratři teď leželi bez života na chodníku opodál. Nevykazovali žádné známky života. „Musíme jít za nima, Marku,“ říká Kamil a kývne hlavou na servisní vchod. „Jo,“ souhlasí Marek. „Dostanem je, kámo.“ „Běžte, kluci,“ tvrdí Michal. „Já tu musím zůstat.“ „Co?“ ušklíbne se ledový elementalista. „Pohlídám Pepu s Jirkou,“ zatváří se smutně Michal. „Aby jim už nikdo nic neproved‘ a nesebral Hyperion.“ „Tak fajn,“ dodává Kamil. „Jdeme!“ Marek s Kamilem opouští bojiště a Michal se posadí na obrubník vedle znehybněných bratrů. I on je zdrcený tím, že brzy přijde o dva přátele a Společenstvo opustí další jeho členi. Podívá se na těla bratrů. Nenapadá ho, co by se dalo dělat, aby jim pomohl. Se svým živlem možná dokázal vyléčit sám sebe, ale aby oživil dva jiné elementalisty, to nedokáže. Ledaže by se pokusil ještě o něco jiného... Michal se rozhlédne po okolí, jestli se okolo nenachází nějací Hyperionovci, kteří by ho při tom mohli ohrozit. Sem už nikdo nepřijde, pomyslí si. Hyperionovci jsou všichni natlačení vepředu a sem se vydali jen tamti čtyři... Michal bere do ruky svoji hůl a vyjímá z ní zářící kámen na vrchu, stejně jako to udělal na Pražském hradě po boji s Terorem. Stoupne si nad bratry a vypustí na ně moc křišťálu. Elementalista se znovu nachází v podivném světě, ne nepodobném tomu bílému. Jediný rozdíl je opět v tom, že okolí má tentokrát barvu šedou a vypadá, že se rozpadá. Podobně jako by se Michal nacházel v jedné velké kopuli, vidí praskliny všude po pomyslném stropu. A všechny se spojují uprostřed. Michal před sebou vidí dvě těla, která patří bratrům Maršíčkům. Okamžitě k nim běží a je mu jasné, že ani tady se jejich životnost nezměnila. Nedýchají a jsou studení na dotek. V tu chvíli nedokáže říct, jestli se mu tady podaří něco s elementalisty udělat. Takový rozdíl mezi tímto místem a venkem, co se týče jeho moci, není. Podívá se na oba bratry a pomyslí na to, co by mohl udělat proto, aby znovu žili. Nenapadá ho nic, kromě jediné krajní možnosti. Ta možnost je použít veškerou moc křišťálu do takové míry, do jaké to bude nutné. Jaká ale ta míra je? Co když se to Michalovi vymkne z kontroly a zahyne spolu s bratry? Neví, jakou moc může jeho drahokam mít, a spoléhat na něj proto nehodlá. Těla bratrů nemizí a nerozplývají se, tak ještě musí žít, jenže co přesně udělat, Michal neví. Co je ale jasné je fakt, že oběma dvěma pomoct nedokáže. Pokud se k něčemu odhodlá, musí si vybrat. Pepa pro Společenstvo znamená hodně. Je to jejich jediný léčitel a neví se, jestli se skupině hrozbu Hyperionovců doopravdy podaří zažehnat. Parta ho potřebuje, protože bez něj by to v minulosti daleko nedotáhli. Jeho bratr Jirka je ale úplně jiný případ. Sprosťák, podporující Jakubovo kouření a pití, frajírek, kterého by v partě nebyla škoda. Jeden z těch do počtu, pomyslí si Michal. Náhle si uvědomuje, co si to vlastně myslí. Když oživí jen Pepu, jak by se asi cítil bez svého bratra? O to hůř, kdyby zjistil, že za to mohl on, Michal, který si vybíral, kdo přežije a kdo zemře. Jeden bratr by bez druhého nemohl být, stejně jako kdyby Michal přišel o Terezu nebo ona o něj... Z tohohle je jen jediná cesta ven. Michal si sedne na zem a začíná se upjatě soustředit na to, jak do bratrů přichází život a jejich zranění se hojí. Jak ta fyzická, tak i ta na duši, způsobené osvobozením Marka. Vtom cítil, jak ho začíná bolet hlava. Potom ruce. A za chvíli další a další části těla. Bolest se za chvíli stává nesnesitelnou, když si uvědomuje, že už nemůže couvnout. V bratrech se začíná znovu probouzet život, ale zaplatí za to vlastním on sám? Vypadá to tak... Elementalista se začíná propadat do temnoty, když vtom se v šedé, popraskané kopuli objeví ještě někdo další. Je to Lukáš, tentokrát už ne v tradičním oranžovém hábitu, nýbrž celý v bílém. Lukáš přichází k trpícímu Michalovi, usměje se a vztyčí ruce, otočené vnitřky dlaní nad každého z bratrů. Bolest se začíná z Michala pomalu vytrácet a když zmizí úplně, elementalista si myslí, že asi zemřel. Když Michal otevře oči, vidí Lukáše, jak se mění v dospělého člověka, který na sobě má bílé brnění. Michalův osvoboditel se usměje a přehodí si kápi přes hlavu. Ten člověk mu nepřipomíná nikoho, koho kdy znal. XXX Stál jsem před Michalem a Mr. Kdosi a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Jak to vypadá, dostali jak Terezu z moci Hyperionu, tak i oba bratry ze spárů smrti. „Takže jestli to chápu dobře,“ řekl jsem, „kdybys neměl ten svůj kámen, tak by se ani Tereza, ani bratři nedostali tam, kde ‘sou teď.“ Michal vypadal naštvaně. „Jo, kdybych ho neměl, tak byste na tom byli dost blbě,“ ušklíbl se. Nejspíš ho “ten jeho kámen“ urazil. „Myslím, že je na místě otázka, co je ten předmět v tvé holi zač,“ založil ruce Mr. Kdosi. „Z obou našich výpovědí je jasné, že má velkou moc.“ „Jo,“ přikývl jsem, „to určitě.“ „Nevím, jestli bych vám to měl říkat,“ zamyslel se Michal. „Nikdo ze Společenstva to neví, vlastně to neví vůbec nikdo...“ „Co to může bejt tak důležitýho, že to neví nikdo?“ řekl jsem. „A ještě pořád jsem trochu to kvůli tý Tereze...“ „Nevymejšlej si,“ zamračil jsem se. „Proč nám to nechceš říct?“ Mr. Kdosi stál opodál a sledoval, co se bude dít. K mému přesvědčování se bohužel nepřidal. Michal se podíval nad schody, jestli tam někdo neposlouchá, a spustil: „Tenhle kámen mě už provází osm let... Mám ho vlastně od tý doby, co jsem nastoupil na karate. Nevím, jestli tomu budete věřit, ale jak náš trénink postupoval, bylo možný do něj přenýst svojí duši...“ Michalovi se to zřejmě nevyprávělo dobře, protože dělal časté pauzy a vypadal nervózně. Mr. Kdosi založil ruce a zaujatě poslouchal elementalistu dál. „Když přišel element, moh‘ ‘sem to i úspěšně udělat. Vybral jsem si element země, ne proto, že je to podobný mýmu příjmení,“ pokusil se odlehčit situaci Michal, „ale protože kámen je symbol země a skrz element jsem byl schopnej se dostat do úplně jiný dimenze ovládnutí moci kamene– Ale to je naše... Ehm... Učení–“ „Pokračuj,“ řekl jsem naštvaně, „a nevymejšlej si.“ „S křišťálem jsem schopnej propojit svou duši s duší někoho jinýho,“ prohlásil Michal. „Jenom tak jsem moh‘ osvobodit Terezu od Hyperionu a bratry od smrti.“ „Tak to je zajímavý,“ dodal jsem. „Nevěděl jsem, žes‘ před elementama něco takovýho ovládal.“ „Jo, ovládal,“ přikývl. „Ten kámen je křišťál, mezi kamenama ztělesnění dobra. Když jsem viděl tu černou bytost, která zabila Terezu, věděl jsem, že je z obsidiánu,“ povzdychl si, „ztělesnění zla.“ Zastavil jsem se. Okamžitě mi došlo, co to Michal vlastně řekl. Firæros není černý ani náhodou. Elementalista si nejspíš všiml, jak jsem se zatvářil. „Jo, vim, co to znamená,“ řekl. „Asi to brzo odnesu.“ Všechno bylo v ten moment jasné. Markétu viděl Petr, Petra viděla Tereza, a Terezu viděl Michal. On je další na řadě, a nikdo neví kdy a kde to bude. „Mr. Kdosi!“ otočil jsem se na anděla. „Co ty vize znamenaj‘?! Víte to?“ „Podle toho, co mi Michal řekl, jako co vypadaly,“ prohlásil Mr. Kdosi, „tak si v každé z nich Hyperion přivlastní něčí duši.“ „Cože,“ prohlásil zklamaně Michal. „Já nechci, aby mojí duši dostal zrovna von!“ „Nevíme, jak se to stane, Michale,“ dodal anděl. „Můžeme to ale odhadnout z toho, co jsi viděl.“ „No... Viděl jsem sám sebe jak stojím, a pak jsem zmizel. Prostě jsem se vypařil, nic víc. Pode mnou byl teda asi ten Hyperion.“ „Sakra,“ zaklel jsem. „Nechci ztratit dalšího člena Společenstva!“ Vědět, že Michal jistojistě odejde, bylo hrozné. Stejně tak i to, že nevím, kdy a kde se to stane. Zemřeli Tomáš, Tereza, Martin... Počítat ty, kteří to už mají za sebou, nemá cenu. Ani nevím, jak se jmenovali studenti, co padli kvůli Hyperionu. Pche. Zamyslel jsem se nad tímhle bojem. Proč tu padlo tolik těch, které jsem znal a se kterými jsem se bavil? Proč do toho byli zatažení? Někteří proto, že jsem si je vybral, jiní se tu ocitli vyloženě náhodou. Nejdřív jsem přišel o Exil a o školu, kam jsem chodil. Pak o Lužiny, na kterých jsem celou dobu žil a měl na ně skvělé vzpomínky. Jaké další oběti tenhle boj ještě přinese? XXXI „Nezoufej, Kamile,“ řekl Mr. Kdosi, když mě tam tak viděl. „Nic o tom nevíme, Petrovi se také zdálo o Markétě a ona sama vám poté zachránila život.“ „O to přece nejde,“ na to já. „Jen že, prostě...“ Když Michal viděl, v jakém jsem rozpoložení, rozhodl se změnit téma. „Ještě k tomu kameni,“ prohlásil. „Mám dojem, že mi ukazuje víc, než by asi měl...“ „Cože?“ zpozorněl jsem. „Jak skončily boje u akademie,“ zamračil se Michal, „tak mám pocit, že se okolo nás děje víc, než si myslíme.“ „Pokračuj,“ řekl Mr. Kdosi. Zaujalo ho to asi stejně jako mě. „Od tý doby, co nás sem Smetana poslal, cejtím nějakou bytost,“ prohlásil elementalista. „Nežije, ale přesto občas slyším, jak dejchá. Nevím ani, co je zač, ale její síla je velká, někdy mám pocit, že je hned vedle nás.“ Michalovo vyprávění mě vyděsilo. Neměl jsem ani tušení, o čem mluví. „To zní dost neuvěřitelně,” řekl jsem. „A netušíš teda, co to je...” „Ne,” zakroutil hlavou Michal. „Kdybych to věděl, řeknu vám to. Co si o tom myslíte vy, Mr. Kdosi?” „Ani mně to nic neříká,” zakroutil hlavou anděl. „Nevím, koho bys tu kromě nás mohl cítit, Michale.” Michal pokrčil rameny. „No, to je jedno... Půjdu spát, asi bych vám měl ještě jednou poděkovat za to, že jste mě tenkrát podpořil u Terezy a bratrů.” „Potřeboval jsi moji pomoc,” řekl anděl, „a já ti jí poskytl.” „Nechápu ale jednu věc,” zamračil jsem se, „jak jste moh’ Michalovi pomoct, když jste zmizel z bílýho světa a žil jenom jako Lukáš?” Mr. Kdosi přikývl, jako by to čekal. „Stejně jako Hyperion udržuje svoji přítomnost a živel ve svých následovnících, tak i část mně, kterou jsem vám dal společně s elementy, je s vámi, kamkoli půjdete.” „To je pěkný slyšet,” usmál jsem se. „Je to teda proč jsem tenkrát v bílým světě s váma cítil takový spojení?” „Přesně tak,” odpověděl Mr. Kdosi rychle. „Hele, už půjdu fakt spát,” řekl Michal. „Zejtra nás asi čeká hodně, tak dobrou.” Rozloučil jsem se s Michalem, který odešel po schodech nahoru. V místnosti se mnou byl už jen sám Mr. Kdosi. To byla chvíle, na kterou jsem čekal, už dlouho jsem mu chtěl položit pár otázek. „Snad se nic špatnýho nestane,” povzdychl jsem si. „Potřebujem’ ho.” „Co se má stát, se stane,” dodal Mr. Kdosi, „ale doufejme v nejlepší. Ty nepůjdeš spát, Kamile?” „Zatím ne,” zakroutil jsem hlavou. „Potřeboval ‘sem se vás totiž zeptat na pár věcí.” „Opravdu? Tak sem s nimi.” „No... Když jsem porazil Terora, zahlíd’ jsem za ním Jakuba, který měl správně bejt omráčenej úplně někde jinde. No a potom v bitvě na střeše školy, když po “nás” Magmaros vyslal svoje srpy, mi skočil do cesty někdo jinej a jeden srp strh’ s sebou... Nevíte o tom něco?” zamračil jsem se. „Opravdu ne,” zakroutil Mr. Kdosi hlavou. „Abych řekl pravdu, o něčem takovém vůbec nemám ponětí! Nejspíš se to dá logicky vysvětlit, třeba že se Jakub dostal zpátky do boje, nebo že se na střechu nachomýtl nějaký student... Vážně nevím.” „Jasně, no,” přikývl jsem. „Pak jsem se chtěl zeptat, když ‘ste mi před chvílí s Michalem vyprávěli ty příhody s kamenem, tak mě zaujalo, jak jste se z Lukáše přeměnil na Mr. Kdosi. Michal řek’, že ‘ste nejdřív byl nějakej člověk. Kdo?” Anděl se rozesmál, což bylo snad poprvé, kdy jsem ho viděl v takové náladě. „Jistě že jsem si musel vytvořit lidské tělo, na čem bych potom nesl brnění?” „Jo, to je asi fakt,” praštil jsem se do čela. „Blbá otázka.” „A co jsi potřeboval dál?” „No, když Společenstvo poprvý potkalo Lukáše a on nás vyslýchal, tak jste se mě zeptal, co může odradit elementalistu od toho, aby jím byl.” „To si pamatuji,” přikývl Mr. Kdosi. „Jaká na to je správná odpověď?” „To, že jsi řekl, že to je jenom zrada, není přesná odpověď,” vztyčil prst anděl, „jediná možná odpověď na tuto otázku je Vůle.” Nechápal jsem. „Jak, vůle?” „Jenom ta ovlivňuje to, jestli budeš něco dělat, nebo ne,” prohlásil Mr. Kdosi. „Ať je to cokoli. Na okolnostech nezáleží.”


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	18.10.2008, 20:59:54

Tak Michal je "na řadě"? No, kdo ví, co ty vize skutečně znamenají... Hezký díl, sice se v něm dohromady nic neděje, ale na druhé straně se jeden dozví více z minulosti (nejen Společenství), ale také více o Mr. Kdosi. Líbilo, toto dílko je pojato spíše poněkud "psychologicky", ale to vůbec nevadí, spíše naopak!!! ;-) P.S. Michal bere do ruky svoji hůl a vyjímá z ní zářící kámen na vrchu, stejně jako to udělal na Pražském hradě po boji s Terorem. --> nebylo by lepší použít namísto slůvek: "na vrchu", spíše: "na jejím vrcholu", nebo: "na její špici"??? Ale je to jen takový návrh, o nic nejde! Prostě mě to napadlo! Těším se na další pokračování... ;-)


ze dne 18.10.2008, 23:21:47
MC_Kejml: Dík za tip, ta špice je fakt lepší :)

m2m	18.10.2008, 18:06:32

Ahoj. Tak apostrofy jsem Ti řekl minule, teď na Tvůj "dotaz" odpovím. "Vono jako co, víš co, jako by sem moh psát v přímý řeči takhle, pač v ní je skoro všecko povolíno." Ale pokud bych měl psát ve stylu vypravěče, vypravovat, pak bych apostrofy užívat přímo musel, pokud bych užíval hovorové výrazy. \| "Těla bratrů nemizí a nerozplývají se, tak ještě musí žít, jenže co přesně udělat, Michal neví." \| konkrétně "jenže co přesně udělat Michal neví" - ta čárka tu je i není, nemusí, protože "co přesně udělat" nemá přísudek. Neurčitek je zde jen neurčitkem, nikoliv přísudkem. Takže vlastně větinka oddělená být nemusí, ale zase jsem se setkal s tím, že v dnešní době už jsou čárky na samotných autorech. A jinak ajajaj. Propletenější uzel, propletenější události z minula, spousty odkazů a spousty otazníků, co musíš zodpovědět. Ajajaj! Moc se mi to líbí.