|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: 10. kapitola - Já nevím ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 18.10.2008, 7:17
|
|
| |
|
|
Jirka na Martinu zíral s pusou otevřenou a srdcem bijícím tak urputně, že to snad musel slyšet celý dům. S její návštěvou počítal, ale myslel, že se sejdou někde jinde, určitě ne u nich doma, kde ji nikdo nezná. Z obýváku se ozvalo mamčino hlasité smrkání a dveře do dětského pokoje se otevřely. Vyšla z nich Monika, zhluboka zívla, protáhla ruce za záda a když se podívala na chodbu, zůstala stát jako zkamenělá.
Martina stále nic neříkala, jen pohledem smutně přeskakovala z Jirky na Moniku a zpátky ke dveřím ven z domu, ve kterých zmizel taťka.
„Co tady… Co tady děláš?“ zeptala se Monika polohlasem a ohlédla se do obýváku.
„Přišla jsem za vaší mamkou,“ řekla Martina. „Můžu dál?“
Nic nemohlo v tu chvíli znít šíleněji než to, co Martina právě řekla. Jirka otevřel pusu, aby Martinu zastavil, už však bylo pozdě.
„Dobrý den,“ pozdravila mamka zpoza něj. Jirka nehnul ani brvou, na tuhle situaci nebyl připravený a popravdě by ani nečekal, že by se někdy mohla naskytnout. „Potřebujete něco?“
Martina se zhluboka nadechla a nasadila jemný úsměv. „Přišla jsem za vámi, paní Chytilová. Jsem Martina Hykel, ráda bych… s vámi probrala něco osobního.“
„No, dobře, pojďte dál,“ pokynula mamka Martině rukou a zavřela za ní dveře. „Tak, o co se jedná?“
„Víte,“ projela si Martina plavými vlasy rukou. „Já jsem…. Mohli bychom se prosím posadit?“
„Pojďte,“ zavedla ji mamka do obýváku. „Běžte se převlíknout,“ sykla na Jirku a Moniku, ti se však ani nehnuli. Stáli za rohem dveří a ve skleněné výplni skříně sledovali odraz dění v obýváku. Martina se posadila na pohovku, elegantně si přehodila nohu přes druhou a kabelku složila do klína.
„Moc se omlouvám, že jsem přišla takhle brzo, ale… Musela jsem přijít co nejdřív.“
Mamka, sedící v křesle naproti, neřekla jediné slovo a s kamennou tváří Martinu sledovala.
„Přišla jsem, protože bych vám měla něco vysvětlit… protože máte plné právo vědět, že…“
Jirka trnul hrůzou, když si představil, jaká to bude pro mamku rána, když se dozví, že jí celou dobu lhali o tom, kam jezdí a co tam dělají.
„Jsem sestra vašeho manžela.“
Monika vedle Jirky ze sebe vydala sípavý zvuk a naprázdno polkla. Z pokoje se ozvalo Ondrovo jemné zachrápání.
„Sestra… mého manžela? Promiňte, ale… nejspíš to bude omyl, můj manžel nemá sourozence.“
„Ale ano, má. Jsem jeho mladší sestra.“
„Pokud je to ale.. pravda, nemůžu vám nijak pomoct. Manžel se právě odstěhoval.“
„Odstěhoval? Myslíte.. jako úplně?“ Martina vypadala vyděšeně.
„Ano, úplně. Bydlí kdekoliv, ale určitě ne tady.“
„To ne…. To přece nejde… Tohle se nemělo stát.“ Martina kroutila hlavou, hlas se jí třásl a rukou si přejela přes oči, do kterých jí přes rozpuštěné vlasy nebylo vidět.
„Proč vás poslal?“ zeptala se zničehonic mamka. Přimhouřila oči a se zájmem si Martinu prohlížela. „Jestli za něj máte něco žehlit, říkám rovnou, že…“
„Nikdo mě neposlal. Nepřišla jsem… kvůli němu. Přišla jsem kvůli Jirkovi a Monice.“
Z Moniky, opřené o stěnu v předsíni, se vydralo další vyjeknutí. Tázavým pohledem se podívala na Jirku, ten si jí však nevšímal a sledoval mamčinu reakci.
„Vy… vy víte jak se jmenují? Odkud to víte?“
„Víte, paní Chytilová… Slibte mi, prosím, že se na ně nebudete zlobit. Já vím, že mi do toho nic není, ale… Nemějte jim to za zlé.“
„O čem to mluvíte?“
„Hledali pravé rodiče svého otce. A našli je. Proto znám jejich jména.“
Jirka se roztřásl. Člověk, o kterém si myslel, že mu můžou věřit, je právě napráskal mamce. Nic ho nemohlo v tu chvíli bolet víc… Jsou s taťkou oba stejní, pomyslel si.
„Oni.. oni za vámi byli? Proč by to dělali? A jak by vás našli?“
„Ano, byli za námi. Nevím, jak nás našli, ale můžu vám říct, že jsou chytřejší, než si mnoho lidí myslí. Prosím, nezlobte se na ně,“ zopakovala Martina, když viděla mamčin obličej plný podivného výrazu. „Víte, proč to udělali? Chtěli vám tím pomoct.“
Mamce se roztřásla ústa, oči jí zvlhly. Znovu vytáhla kapesník a osušila si je. Několik dlouhých okamžiků koukala do prázdna.
„Přijela jsem ale kvůli něčemu jinému,“ promluvila Martina milým hlasem. Koukala na mamku se soucitem ve tváři, hlavou nakloněnou a usmívajícíma se očima. „Myslím, že vám mohu pomoct najít člověka, který řídil to auto.“
„Jak o tom…“
„Prosím, neptejte se,“ přerušila ji Martina. Rozepnula tašku, která jí ležela na klíně, a vytáhla z ní velkou bílou obálku. Chvíli na ni koukala pohledem, jakoby v ní bylo něco odporného, a pak ji přes stůl podala mamce.
„Co je to?“
Martina neodpověděla, jen kývla hlavou, aby mamka obálku otevřela.
Vytáhla z ní dva veliké papíry, a když si Jirka všiml, že se lesknou, došlo mu, že jsou to fotografie. Mamka na ně koukala nechápavým výrazem.
„Co je to za auto?“
„Tohle, paní Chytilová, je auto, které srazilo Jirku a ujelo z místa nehody. Na těch fotkách je dobře čitelná es-pé-zetka, takže nebude problém toho člověka najít. Musíte to udělat vy, když policie s tím, zdá se, nechce mít nic společného.“
„Nic společného? Říkali jen, že…“
„Ano, že není dost důkazů,“ usmála se Martina ironicky. „To oni říkají vždycky.“
„Odkud ty fotky máte? Vypadá to jako záběr z kamery,“ prohlížela si je mamka ze všech možných úhlů.
„Ano, máte pravdu. Jsou z kamery před městským kulturním střediskem.“
„Proč tedy policie řekla, že není možné pachatele dohledat?“
„To se zeptejte jich.“
Mamka se zadívala Martině do očí, která jí pohled oplatila zářivým úsměvem.
„Proč jste to přinesla?“
Úsměv na Martinině tváři vystřídal zamyšlený výraz.
„Protože vám chci pomoct.“
„Přijde mi zvláštní, že se o Jirkovu nehodu náhle stará někdo, koho jsme v životě neviděli.
„To přece nemění nic na tom, že jsme rodina.“
Jirkovi připadala věta povědomá, jakoby ji Martina už někdy použila. Pak si vzpomněl, že to bylo hned poprvé, co se viděli. Seděli v hale zámku a pili čaj… Jak mu to v tuhle chvíli připadalo zvláštní…
„Jak jste se k těm fotkám dostala?“ nenechala se mamka odbýt a už teď bylo vidět, že Martina neodejde bez, alespoň částečného, vysvětlení.
„To přece není důležité,“ usmála se Martina. „Hlavní je, že je máte a můžete s nimi toho člověka najít. Stačí s nimi zajít na policii.“
Mamka se zadívala do okna. „Opravdu vás Radim neposlal?“
„Věřte mi, to určitě ne,“ uchichtla se Martina, „neviděla jsem Radima už několik let.“
„Nemůžu vám nějak pomoct?“ ozvala se po několika dlouhých okamžicích Martina znovu, když viděla mamku, jak nemá daleko k pláči.
„On vás zná? Pamatuje si vás a vaše rodiče?“ vzlykla a znovu se vysmrkala.
Martina se zamyslela; ve tváři měla výraz člověka vymýšlejícího milosrdnou lež.
„Do dětského domova šel ve čtrnácti letech. Určitě si něco pamatuje.“
„Proč tam vlastně šel? Udělal vám nebo rodičům něco? Nevypadáte, že byste byla z nějaké… špatné rodiny.“
„Já nevím,“ špitla Martina, která měla ve tváři smutný výraz tolik podobný mamčinu. Rukou si přejela po vlasech až ke krku, na kterém se jí houpal zlatý řetízek s krásně zdobeným přívěškem ve tvaru písmene A.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
