obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391382 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Lavanna melmë - 12 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 18.10.2008, 7:04  
Čas pokročil a je zde další díl.
Uteklo pár dlouhých let, kdy Rínon žil poměrně v klidu a nyní se mu má život opět obrátit vzhůru nohama.
Copak se stane?
Kdo mu skříží cestu?
Jak toto setkání dopadne?
Dokáže se s tím vyrovnat a zapomenout?
Nebo se bude mstít?
Čtěte a uvidíte.
 

XII. - Setkání po miléniích.


O pár století později.

„Má paní, má paní. Ty jsi krásnější než den.
Má paní, má paní. Ty jsi můj kouzelný sen.
Má paní, má paní. Ty jsi krásnější než noc.
Má paní, má paní. Ty máš čarovnou moc.
Má paní, má paní. Ty jsi ta nejhezčí z žen.
Má paní, má paní. Mé srdce pro tebe tluče jen.
Má paní, má paní…“
„Přestaň už tady skřehotat a koukej zmizet, Rede." Obořila se černovlasá dívka na bílého ptáčka s červenou náprsenkou a šešulkou a s černobíle pruhovanými křidélky, který seděl na zábradlí dřevěné terasy a pěl píseň pro svou zbožňovanou paní.
„Copak nemáš nic jiného na práci, než tu pořád vysedávat?"
Ptáček se začepýřil a přešlápl z nožky na nožku.
„To je těžké zde nevysedávat, když mou největší láskou je má krásná a vznešená paní Niamey." Pronesl zpěvavým hláskem.
„To není normální, Rede. Jsi pták.“ Připomněla mu skutečnost jeho rozdílnosti od lidských bytostí. „Uvědom si to už konečně. Můžeš ji mít rád, to ti nikdo nezakazuje. Ale měl bys letět do lesa a najít si ženu svého ptačího rodu a ne si namlouvat elfskou čarodějku." Kárala ho elfka, která režným koštětem zametala listí spadlé na podlahu terasy.
„Nech ho být, Firiel. Ať si zpívá, když ho to baví. Až mu jednou přelétne před nosem krásná ptačí slečna, tak ho to zalíbení do mě rychle přejde." Usmála se Niamey sedící v houpacím křesle.
„To nikdy, má paní, ty jediná jsi láska mého života, žádná jiná už nebude." Zaprotestoval zpěvavý ptačí sopránek.
Niamey natáhla ruku. „Pojď ke mně." Ptáček roztáhl křídla, vzlétl a dosedl na její paži. „Jsem poctěna tvou náklonností, drahý Rede, ale Firiel má pravdu. Já nejsem žena pro tak ctnostného muže, jako jsi ty," řekla vřele a pohladila ho něžně po hlavičce a křídlech. „Ty si musíš najít ženu sobě rovnou a té pět své oslavné ódy. Já pro tebe budu vždy přítelkyní, co tě ráda pokaždé vyslechne a pomůže ti, když bude potřeba."
Ptáček si zklamaně povzdechnul a svěsil hlavičku.
„Odháníš mě od sebe, má paní?"
„Ne a nechci, aby ses rmoutil. Věř mi, že kdyby to šlo, a já byla ptačí slečna, tak i ty bys byl má jediná láska," povzbudil ho s úsměvem.
„Vážně?" zpěváček pozvedl hlavičku a zahleděl se jí s nadějí do očí.
„Ano, a teď už leť a potěš svým zpěvem i ostatní obyvatele našeho lesa."
Ptáček přikývl, zamával křídly a vznesl se do vzduchu.
„Dobře, má paní, a přeji ti krásný, překrásný den." Přitakal melodickým tónem, vznesl se z její ruky, opustil krytou terasu a odletěl do hloubi lesa.
„Máš moc dobré srdce, Niomey. Není divu, že se do tebe ten potrhlý pták zamiloval," zabrblala elfka třímající koště.
„Však ono ho to brzy přejde, Firiel."
„Všechna zvířata tě milují. Od té doby co tu není Gylfiron, je celý les jako vyměněný a to jen díky tobě. Ale trápí mě, že jsi tu tak sama. Všem pomáháš, myslíš na druhé, zbožňuješ vše živé na svém panství, ale o sebe nedbáš. Měla by ses vydat do města, mezi jiné elfy a poohlédnout se po vhodném partnerovi. Jsi příliš osamělá."
„Já nejsem sama," namítnula Niamey. „Jsou tu se mnou lesní tvorové a ty. Pokud se ti stýská po domově, tak klidně jdi, vždyť víš, že tě zde nedržím a nejsi ani má otrokyně či služka, za níž tě Gylfiron považoval, když tě unesl od tvé rodiny. Jsi má přítelkyně a jsi volná. Jdi tam, kam tě srdce táhne a na mě se neohlížej."
„Niomey, už jednou jsi mi tuto možnost nabídnula a já ji částečně využila, podívala jsem se domů, ujistila jsem svou rodinu, že jsem v pořádku a vrátila jsem se zpět. Nechci tě zde nechat samotnou. Jsem ti velmi zavázaná a za hodně ti dlužím. A krom toho jsi ta nejbáječnější přítelkyně, jakou bych kdy mohla mít. Možná bychom si spolu mohly vyrazit do nejbližšího elfského města. Navštívit Eglamonth a trochu se tam porozhlédnout, a třeba si koupit na trhu nějakou tu maličkost pro radost." Navrhla Firiel. „Nebo bys konečně mohla opustit tenhle hvozd a vrátit se domů."
„Já nemám jiný domov než tady to místo. Zde jsem doma. Nemám nikoho, ke komu bych se vrátila, jsem sirotek, vždyť to víš,“ povzdechla si. „Mívala jsem kdysi domov a lidi, kteří mě měli rádi i muže, jehož jsem milovala a nejspíš ho budu navždy milovat, ale zřekla jsem se toho, i když nedobrovolně. Obětovala jsem svou lásku a život, abych zachránila toho, koho jsem zbožňovala."
Firiel přestala zametat, odložila koště stranou a posadila se na židli stojící u zábradlí.
„Ach ano, podstoupila si Lavanna melmë, což tě nesmírně šlechtí, neb by to udělal jen málokdo, a ten tvůj miláček tě za to nenávidí, aniž by přesně věděl proč. Copak tohle je život, jaký jsi kdysi chtěla? Skrývat se téměř neustále v hloubi Magického lesa a vyhýbat se všem z našeho rodu?" Otázala se s pozvednutým obočím.
„Já se neskrývám, tady jsem doma, Firiel. Nepotřebuji okolní svět ke svému životu," odpověděla Niamey, vstala z křesla a postavila k zábradlí.
Hnědožluté šaty se jí zavlnily kolem nohou. Na pásku se jí pohupoval kožený váček s bylinkami a kouzelnými medikamenty. Černé lesklé vlasy měla spletené koženým řemínkem do mohutného volného copu, jenž jí sahal téměř až k pasu. Na krku jí visel na kožené šňůrce zavěšený modrý kámen, který měl stejnou barvu jako její oči. „Tohle je jediný domov, který mám." Ukázala rukama na hluboký les rozprostírající se kolem rozsáhlé mýtiny, na níž se nacházel krásný, velký, dřevěný dům v elfském stylu, malý altánek, stáj, která sloužila jako přístřešek pro dva až tři koně a její zbytek pro nemocná lesní zvířátka, o něž Nia a Firiel pečovala, pak tu byla studna, zeleninová a bylinková zahrádka.
„Tak tedy dobře, když nikam nejdeš ty, nepůjdu ani já. Mnohokrát jsi mi pomohla, když byl čaroděj vztekem bez sebe, a vzala si můj trest na sebe. Objevila si ve mně skrytou léčitelskou sílu, o níž jsem neměla tušení, a dovolila jsi mi rozumět zvířatům. Darovala jsi mi své přátelství a po Gylfironově smrti i volnost. Vždycky ti za to budu vděčná a ty budeš mou dobrosrdečnou paní."
„Prosím, dej s tím už pokoj. Uvádíš mě do rozpaků. Nezasloužím si, aby na mě kdokoliv pěl ódy. Jsem čarodějka, kterou vyučil sám velký zlý čaroděj Gylfiron, nic víc. Byl trýznitelem, rád ubližoval všemu a všem. Za jeho vlády v tomto lese se nikdo z vnějšího světa neodvážil sem vstoupit, protože by ho Gylfiron bez milosti ztrestal za opovážlivost. Každý si myslí, že jsem stejná jako on, protože mě skoro všemu naučil. Jeho zlo mnohým ublížilo. A to, že jsem Černý hvozd přejmenovala na Magický, ještě neznamená, že mě budou vidět v jiném světle."
„Hloupost. On vládnul černou magií, ale ty máš v sobě bílou dobrou magii. Nemůžeš být jako on, už jen z tohohle velkého rozdílu. Gylfiron ničil a ty tvoříš. Nio, ty nejsi jako ten mizera, to musí uznat každý, kdo by tě viděl a poznal tě blíž.“
„Gylfironovo zlo mě poznamenalo, nesu jeho cejch ve své duši. Tak mě vidí i ostatní.“ Vedla si svou Nia.
Firiel si ztěžka povzdechla.
„Já ti to vyvracet nebudu, ale podceňuješ se a smýšlíš o sobě hůř, než o tobě smýšlí jiní," podotkla černovláska.
Niamey její slova ignorovala a změnila téma rozhovoru.
„Je nejvyšší čas, abych začala něco dělat. Půjdu se podívat na své pacienty.“ Nia rukou pohladila leštěné dřevo, z něhož bylo zhotoveno brlení kryté verandy.
„Myslím, že by bylo zapotřebí nanosit vodu do kotle v koupelně.“ Podívala se na vědro stojící kousek od dveří a ukázala na něj prstem. „Jdi ke studni, nanos vodu a naplň kotel.“ Přikázala vědru.
To v mžiku oka ožilo. Zavrtělo se na podlaze a po stranách mu vyrostly nožičky a ručičky. Vědro si stouplo, zkušebně udělalo drobný krůček, aby našlo rovnováhu, a už pelášilo ke studni. Rumpál zavrzal a sám se dal do pohybu. Spustil džber dolů, kde do něj natekla voda, vytáhl ho a přelil do čekajícího vědra. Jakmile bylo vědro plné, rozvážným krokem se vydalo zpět k domu. Ve chvíli, kdy míjelo elfky na verandě, tak Nia řekla.
„Šikovné vědro, ale dávej pozor ať nenacákáš.“ Pousmála se, když se kolem ní kolébalo.
„To si nemusela, vždyť já bych to udělala,“ zaprotestovala Firiel.
„To je maličkost, o kterou se postará kouzlo, ty máš své práce víc něž dost. Přece se nebudeš zbytečně dřít.“
Odvětila Nia, přešla ke schůdkům, sestoupila z terasy na trávník a začala si bezeslov prozpěvovat krásnou a velmi tklivou melodii, jež se nesla ve větru po celé mýtině i lese.
Vešla do stáje, popleskala sivého a kaštanového koně a zamířila dozadu, kde na bidýlku seděl krahujec s ovázaným křídlem a pod ním na seně ležela poraněná srnka. Nia se pustila do svého léčitelského umění a přitom stále zpívala tu zvláštní píseň.

* * * * * *

Rínon se vracel z návštěvy u svých příbuzných v Elvénii. Už před třemi dny překročil se svým koně Sitem hranice království Hvězdných elfů, a postupně směřoval skrz tuto krásnou zem svého strýce Elgalena do své vlasti. Cesta to byla dlouhá, však znal ji téměř z paměti, protože ji podnikal velmi často. Přejel brod na Hvězdné řece, která pramenila vysoko ve Hvězdných horách, protékala skrz Mlžné údolí, jež se elfsky nazývalo Timpinallë a proudila dál na jihozápad, až do Linorského moře. Někdy s ním jezdíval i doprovod několika elfů ze zámecké stráže jeho otce, anebo mu dělal společnost jeho mladší bratr Diriel, který nyní měl své vlastní úkoly, ale stejně se nejraději na tuto pouť vydával sám.
Sit klusal po pěšině vedoucí mezi loukami, když Rínon zaslechl překrásnou píseň bezeslov, jak se linula vzduchem od vzdáleného lesa. Zastavil na chvíli koně a zaposlouchal se do těch libozvučných tónů. Líbezný ženský hlas, jenž pěl něžnou melodii, ho vábil stejně jako bludička, která láká své oběti do zrádného močálu. Tohle to se mu ještě nikdy nestalo. Připadal si naprosto očarovaný. Tóny libé písně ho pomalu ovíjely a spoutávaly neviditelnými provazy. Nemohl si pomoci, nějaká nadpřirozená síla, které se prostě nešlo ubránit, ho táhla pryč od luční cesty, po níž dosud jel. Změnil směr jízdy a stočil koně k západu. Jel tak dlouho, až se dostal do hlubokého lesa, a ten hlas ho stále lákal dál do útrob tajemně vyhlížejícího hvozdu. Melodie ho konejšila a zmáhala. Cítil se tak podivně unavený a malátný. Náhle neměl touhu už nikam jet. Jediné, po čem toužil, byl odpočinek a spánek. Vyhlížel vhodné místo k odpočinku. Nakonec se dostal na malý palouček, zastavil koně, sesedl, přivázal ho k tenkému stromku, u něhož rostla svěží zelená a šťavnatá tráva, do níž se Sit s chutí pustil a začal ji oždibovat. Rínon mezitím odepjal od sedla cestovní brašnu, uvelebil se do měkké pokrývky země, zalovil v brašně a vyňal balíček z jemného bílého plátna. Otevřel ho a vzal si plátek bílého pečiva a zbytek opět zabalil a uložil do brašny. Snědl kousek cestovního chleba, a i když bylo teprve brzké odpoledne, oči se mu začínaly klížit, tklivá mámivá melodie proplouvající jako mlžný opar mezi stromy ho uspávala, tak se natáhl do voňavé trávy a uložil se ke spánku.

V tu samou dobu už byla Niamey skoro hotová se svou prací ve stáji, když náhle na velké okno stáje skočila zrzavá veverka. Přihupkala po dřevěném rámu až k Niemey. Nia přestala zpívat, podívala se na rozrušenou veverku, která švihala chlupatým ocáskem a zeptala se.
„Copak se děje, Veri?"
„Cizinec, má paní, je v našem lese," odpověděla veverka.
„Cizinec říkáš?"
„Ó ano, má paní,“ přikývnula hlavičkou se střapatými oušky. „Ozbrojený muž na koni."
„Ozbrojený?“ podivila se Nia. „No, to se mi moc nelíbí. Nemám ráda, když se tu toulají lovci. Kde se nachází?"
„Na malé mýtině u východního okraje lesa," pronesla pisklavým hláskem veverka.
„Co tam dělá? Ubližuje snad našim přátelům?" Otázala se Nia s obavou v hlase.
„Ne, paní, nikomu neubližuje, on teď spí."
„Že by nějaký zbloudilý poutník?" zeptala se sama pro sebe nahlas.
„Nevypadá na to," podotkla veverka s pokýváním hlavičky.
„Dobře, podívám se na něho, a pokud se mi nebude zdát, vyhostím ho i s jeho koněm z našeho lesa dřív, než se stačí probrat ze spánku." Pohladila zrzavou veverku po kožíšku. „Děkuji ti, Veri, jsi skvělá hlídačka."
„Nemáš zač, má paní."
Nia sevřela a otevřela ruku, ukázala si na ni prstem a na dlani se jí objevil lískový oříšek. Podala veverce její oblíbenou pochoutku.
„Tady máš něco za odměnu.“
„Děkuji,“ odvětila veverka, vzala si oříšek a odhupkala pryč stejně hbitě jako se objevila.
Niamey poklidila ušpiněné obvazy do košíku, neboť je později chtěla vyprat, aby byly připravené, kdyby se zas našlo nějaké zraněné zvířátko. Sebrala košík a opustila stáj. Zamířila přes mýtinu k domu. Vyšla na verandu, na stolek odložila košík a zavolala na svou přítelkyni.
„Firiel!"
Ta hned vykoukla ze dveří a ruce si utírala do utěrky, neboť právě myla nádobí od oběda.
„Potřebuješ něco?“
„Mohla by si překontrolovat pokoj pro hosty, a když tak ho připravit?"
„Samozřejmě. My snad budeme mít návštěvu?“ udiveně pozvedla obočí, protože tento požadavek byl dost nezvyklý. „Že si se o tom nezmínila dřív."
„Možná ano,“ přitakala tajemně Nia. „Veri totiž zahlédla v lese nějakého cizího muže. Půjdu zjistit, co je to zač, a pokud to bude dobrý člověk, pozvu ho k nám na noc."
„Ty ses zbláznila?“ Rozkřikla se Firiel a rozhodila rukama, až upustila utěrku a ta s tichým plesknutím dopadla na podlahu. „Zvát do svého domu úplně cizího chlapa, je šílenství. Vždyť o něm nic nevíš! Co když je to člověk!" pohoršila se nad tou představou elfka a odfrkla si. „Lidi jsou někdy horší než skřeti.“ Otřásla se odporem. „Necivilizovaní barbaři.“
„Přestaň vrčet, Firiel. Elf, půlelf, člověk anebo stvoření z jiného světa. Bude-li dobrý, pohostím ho ráda v našem domě a ráda si s ním popovídám, už dlouho tu nikdo nebyl."
„Když si chceš popovídat s někým cizím, tak se mnou pojeď do Eglamonthu a nezvi sem tuláky.“ Zamračila se Firiel, až se jí na čela vytvořila vráska.
„O tomhle jsme se dnes už bavily, nechci do Eglamonthu. Ale návštěvníka zbloudilého v lese mohu uvítal ve svém domě, když se mi bude zamlouvat.“ Rozhodně pronesla Nia.
„Snad toho nebudeš litovat." Neodpustila asi poznámku Firiel.
„V totéž doufám i já." Odvětila Niamey, pak luskla prsty levé ruky a zmizela jako pára.

Objevila se na malé mýtině ve východní části lesa. Kousek od sebe zahlédla u tenkého stromu přivázaného hnědého koně. Sedlo, které se nacházelo na jeho hřbetě, bylo bohatě zdobené ornamenty a z boku u něho viselo pouzdro s mečem. Nedaleko od koně se na travnaté podušce nacházel muž. Ležel na boku, ruce měl podložené pod hlavou a obličej mu z části zakrývaly kaštanové vlasy. Podle cestovního oblečení a špičatého ucha, jež vykukovalo z hustých hnědých vlasů, poznala, že je to muž patřící ke stejné rase. Hleděla na postavu spícího elfa a pozorně si ho prohlížela. Teď když věděla, že je to jeden z jejího rodu, přestala mít obavy a řekla si, že počká, až se probudí a nabídne mu pohoštění a nocleh ve svém domě. Elfové nejsou nikdy zlí, zákeřní a nebezpeční. Muž se zavrtěl, otočil se, rozhodil ruce a zůstal ležet na zádech. Vlasy dosud kryjící mu tvář, spadly dolů a odhalily tím jeho známý obličej. Niemey se překvapením rozšířily zorničky a v ten moment zatajila dech.
„U všemocného Sorrana. To se mi snad zdá." Uniklo jí přidušeně z úst.
Poznala ho i po tolika letech, kdy ho nanejvýš spatřila v odrazu Gylfironova kouzelného zrcadla, a teď tu před ní ležel v celé své elfské kráse, živý a zdravý.
„Rínone," zašeptala tiše, aby ho nevzbudila.
Málem se jí z toho poznání podlomila kolena. Hleděla na něho jako na zjevení. Nějak nevěděla zdali ji nešálí zrak a není to jen její bujná představivost. Přistoupila neslyšně blíž, nadzvedla si šaty a opatrně se posadila vedle něho do trávy. Se zalíbením studovala jemné kontury jeho obličeje. Aristokraticky klenuté obočí, dlouhé černé řasy na víčkách tvořily tmavé vějířky, které vrhaly jemný stín na jeho světlé líce, rovný nos a svůdně vykrojená ústa. Natáhla ruku, jakoby ho chtěla pohladit, ale zase ji bojácně stáhla. Bála se ho dotknout, neb co kdyby to byl jen přelud její fantazie a on se potom rozplynul. Zlehka položila dlaň na látku jeho šatů. Jemná tkanina příjemně hladila, takže to nebyl pouhý klam. Opravdu tu před ní ležel a spokojeně oddychoval muž, kterému před milénii darovala své srdce, které se jí nyní poplašeně třepetalo v hrudi.
„Ai, Bože, proč jsi mi ho přivedl znovu do cesty. Hodláš mě mučit? Co mi tím chceš naznačit?" ptala se v duchu všemohoucího. „Tenkrát, když jsem odcházela, jsem neměla ani možnost se s ním osobně rozloučit. Dáváš mi tím snad šanci to napravit a dát mu sbohem jednou navždy?"
Ale odpověď na její otázky nepřišla žádná.
„Ano, nejspíš ano.“ Zamumlala šeptem. „ Jen jediný dotek, jediný polibek na rozloučenou, nic víc," povzdechla si sama pro sebe.
Bylo to tak lákavé, když viděla jeho milou spící tvář. Po všech těch tisíciletích pro něho její srdce stále divoce tlouklo. Neodolala, nahnula se nad něj, opatrně přiložila svá ústa na jeho a něžně a lehce ho políbila. Bylo to jako za starých časů, kdy jej takto ráno budívala, on jí pak šeptal líbezná slůvka a nakonec následovalo krásné milování. To bývalo tenkrát. Lehoulince přejela po jeho rtech svými, jako by se ho dotkla peříčkem a znovu ho políbila.
Muž prudce otevřel rozespalé oči. Najednou se elfova ruka hbitě vymrštila, chytila ji pod krkem, a než se Nia nadála, ležela na zádech, že jen překvapeně vyjekla a Rínon na ní spočíval celou vahou svého těla. Pevně svíral její štíhlé bělostné hrdlo. Niamey stěží lapala po dechu, chtěla ho odstrčit, ale jakmile se začala vzpouzet, posadil se na ni a jeho nohy jí pevně sevřely boky, aby se nemohla hýbat a rukou jí stisknul krk ještě víc, že málem omdlívala z nedostatku vzduchu, a tak se raději nebránila.
„Kdo jsi?" Vypravil ze sebe a mžikal spánkem ztěžklými víčky a snažil se zaostřit zrak. „Co jsi zač? Proč si to udělala? Co po mě chceš?“ zasypával ji otázkami. „Tak mluv ženská! Kdo jsi?" obořil se na ni rozzlobeně.
„Ne…mů… žu. Pusť… mě," zaskřípal přerývavě přiškrcený hlas.
Náhle si uvědomil, že jí svírá hrdlo. Povolil sevření, aby mohla lépe dýchat, ale ruku ponechával stále tam, kde byla.
„Kdo jsi?" zopakoval svůj poslední dotaz.
„Nevzpomínáš si na mě?" odpověděla mu otázkou.
Pozorně se zahleděl na její hezký obličej. Její tvář. Ano, ta tvář mu byla velice, převelice povědomá. Ty safírově modré oči, v jejichž hloubkách by dokázal utonout i ten nejlepší plavec. Něžná oválná líce s krásnými smyslnými rty. Ano, byla to ta tvář, kterou se už mnoho a mnoho let snažil vypudit z mysli a zapomenout na ni. Dokonce měl dojem, že se mu to i podařilo, a teď tu leží pod ním. Cítil její pružné tělo vzdouvající se a kroutící se v jeho sevření, ty známé oblé křivky, jež tak rád kdysi hladíval a užíval si jejích něžností.
„Nio?!" ozval se tiše, až skoro něžně jeho hlas, který vzápětí ztvrdnul jako kámen, neboť si vzpomněl na ten nejvíc ponižující okamžik svého života, na tu chvíli, kdy ho zradila. „Ty potvoro, mrcho jedna zatracená, jak se opovažuješ připlést se mi do cesty!" pronesl příkře se zakletím.
„Já?“ zajíkla se. „To ty jsi vstoupil na mé panství." Řekla chraplavě.
„Vážně?" přímo neelfsky si odfrknul a znělo to dost posměvačně. „Čemu ty říkáš panství? Tak kde to tedy jsem?"
„V Magickém hvozdu," zaskřípěl její dříve sametový hlas.
„Takový les neznám."
„Dřív se nazýval Černý hvozd. Patřil Gylfironovi."
Když elf zaslechl čarodějovo jméno, jeho pohled ztvrdl ještě víc, zatnul zuby a na tváři mu cukal sval.
„Ha, takže území tvého milence.“ Ucedil skrz zaťatou čelist. „Moc rád bych toho parchanta dostal do ruky a zakroutil mu krkem."
„Máš smůlu, to se ti už nepoštěstí. Tohle je teď můj les," odvětila Nia.
Rínon ji stále tlačil tělem k zemi a zesílil tlak svých stehem, aby ji znehybněl, a prsty obepínal její krk. Zlost v něm doutnala a pěnila.
„To kvůli tomuhle kusu půdy si mě zradila? Dal ti ho snad jako svatební dar?" Otázal se pohrdavě.
„Ne, Gylfiron by se ho nikdy dobrovolně nevzdal, ani kvůli mně."
Jakmile Rínon opět zaslechl jméno mága, měl doslova vzteky rudo před očima a krev mu kypěla v žilách.
„Gylfiron," pronesl naštvaně a přezíravě. „To jméno přede mnou už raději nevyslovuj. S chutí bych ho zabil a tebe s ním, ty prokletá čarodějnická zmije," zasyčel navztekaně Rínon a stisknul elfčino něžné hrdlo.
Nia chytila jeho zápěstí a pokoušela se odtrhnout elfovu ruku a osvobodit se a přitom mluvila.
„Chápu, že se zlobíš," zachraptěla zoufale.
„Mýlíš se, moje milá. Já se nezlobím, já přímo běsním. Jak si mi to mohla udělat? Podvedla jsi mě, zradila jsi naši lásku, ty poběhlice. Zničila si všechno krásné, co bylo mezi námi, zranila si mé srdce a úplně si mě zničila. To není pouhá zlost, co cítím, Nio, ale čistá nenávist a zahořklost."
„Ai, Rínone, já nechtěla, věř mi, prosím," zasýpala ztěžka.
„Nelži," obořil se na ni zostra. „Já tenkrát moc dobře viděl, jak jste se k sobě měli," zavrčel vztekle.
„Odpusť," vzlykla a z oka jí ukápla slza lítosti.
Rínon si toho nevšímal, protože byl zaslepený vztekem a záští. Jako by to ani nebyl elf, kterého dřív znávala, ale někdo úplně jiný. Jeho srdce kdysi přetékající láskou a něhou, teď bylo naplněno hořkostí a nevraživostí. To ona to způsobila, ona byla příčinnou téhle jeho změny.
„Odpusť, to jsem nechtěla. Odpusť," pronesla vzlykavě přiškrceným hlasem Niamey.
„Bozi ti možná odpustí, ale já ne," řekl a stiskl ruku kolem jejího štíhlého krčku.
Zalapala po dechu, kterého se jí už nedostávalo. Dívala se na něho. Jeho zlaté oči byly plné bolesti, zlosti, a propichovaly ji nenávistným pohledem. Ještě přitlačil a sevřel Niemey hrdlo mnohem větší silou, jako by byl v agónii.
„Rí..no..ne," Niamey se pokusila vyslovit trhavě jeho jméno, ale z úst jí vyšel jen nevýrazný skřípavý zvuk.
Nemohla se bránit, protože byl silnější než ona, a nedokázala ani použít útočné či obranné kouzlo, neboť jí v tom bránila láska, kterou pořád cítila k elfímu princi. Byla naprosto bezmocná. Nezbývalo jí nic jiného, než utéci jako zbabělec. Levou ruku měla naštěstí jakž takž volnou, tak luskla prsty a zmizela.
Tělo elfky se v mžiku vytratilo. Rínon se octnul na zemi, mezi nohama měl jen nehmatatelný vzduch a jeho ruce zůstaly prázdné. Nia se vypařila, on se probral ze své zuřivosti a přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo. Když si uvědomil, že ji málem uškrtil, kdyby v čas nezmizela, polil ho z té představy studený pot. Složil si nešťastně hlavu do nastavených dlaní.
„Co se to se mnou pro všechny svatých dělo?" zeptal se sám sebe.
Jeho probuzení bylo tak nečekané, když si uvědomil, že ho někdo líbá. Když pak zjistil, kdo to je, naplnil ho pocit příjemného překvapení, ale vzápětí na to ho popadl amok. Byl zděšen vlastním chováním. Sám sebe nepoznával, protože nikdy dřív na žádnou ženu ruku nevztáhl, tedy když nepočítal Erin, kterou si nechtěně ve snu spletl s Niou a nebo Anneris, se kterou se tak pohádal, že si navzájem uštědřili políčky, od té doby žádnou ženu neuhodil a ani jim neublížil, neboť je měl v patřičné úctě. Avšak když před pár minutami držel pod sebou Niu, vyplavala na povrch všechna nenávist, kterou v sobě po mnoho stovek let dusil, a dal jí volný průchod. Teď tu byl zase sám a v hlavě se mu rodilo tolik otázek, na které chtěl znát odpověď. Jenže jak se jí může zeptat a požádat ji o vysvětlení, když ji svým hrubým záchvatem zuřivosti donutil k útěku. Pak si vzpomněl, že mluvila o tom, že tento les je její. Takže tu někde uprostřed hvozdu musí mít i svůj dům. Musí ji najít, promluvit si s ní a konečně se dovědět, proč to tenkrát udělala a co znamenal ten omluvný dopis, který mu zanechala na rozloučenou. Ano, a měl by se konečně vypořádat i s tím čarodějnickým zlořádem. Zvedl se ze země, oprášil se, přistoupil ke svému oři, připevnil k sedlu brašnu, odvázal Sita od stromku, naskočil na něho a vyrazil do hlouby lesa vyhledat Niumey.

Cestovní kouzlo přeneslo Niu ve zlomku vteřiny zpět na mýtinu před jejím domem. Octnula se na zádech v ležící poloze na trávníku. Otočila se na bok, držela se za hrdlo, lapala po dechu a z očí jí tekly slzy bolesti a lítosti zároveň. Několikrát zakašlala a natahovala do plic životodárný vzduch.
Firiel si všimla, že se Nia nečekaně zjevila rozplácnutá ve středu travnaté plochy a vzlykala. Odložila koš s bylinkami na pařez u zahrádky a rozběhla se směrem k ní.
„Nio!“ zvolala starostlivě elfka.
Nia se choulila na zemi, štkala a chvěla se. Firiel přispěchala, poklekla vedle ní a položila jí ruku na chvějící se rameno.
„Co je ti, Niomey?" ptala se ustaraně. „Stalo se ti něco? "
Nia přikývnula, protože měla hrdlo stále sevřené.
„Někdo ti ublížil?" zeptala se naléhavě a pomohla otřesené Nie se posadit.
„On…,“ vzlykla čarodějka.
„Kdo? Ten cizinec, který se objevil v lese?" otázala se nechápavě.
Černovlasá čarodějka přikývla.
„Chtěl ... mě ... udusit." Pronesla trhavě přiškrceným hlasem a popotáhla.
„Cože? U skřeta. Proč?“
„Ne-ná-vi-dí mě.“ Škytala plačtivě. „To-lik mě nes-ná-ší.“
„Nějak to nechápu. Jak tě může nenávidět někdo, kdo tě vůbec nezná.“
„On … ví, kdo… jsem.“
Firiel se na ni udiveně podívala.
„Ty toho cizince snad znáš?“ Nia němě přitakala. „Kdo to tedy byl?“ Otázala se zvídavě černovláska.
„Byl… to… Rínon."
„Rínon? Ten Rínon? Nepleteš se?" zeptala se a pozvedla tázavě obočí.
„Ano, byl to on," souhlasila se zajíknutím a opět pokývala hlavou a zavzlykala. „Nenávidí mě k smrti,“ posmrknula si nešťastně. „Pokusil se… mě… uškrtit. Choval se… jako šílenec, Firiel."
Elfka ji konejšivě hladila ramena a snažila se Niumey uklidnit, protože se Nia pořád ještě třásla jako osika. Z koutků očí se jí kutálely slzy a plačtivě popotahovala.
„Tady ti nic nehrozí, tak se přestaň bát. Takhle vystrašená jsi nebyla ani při hádkách s Gylfironem. A tehdy byl důvod se obávat, protože tě mohl kdykoliv potrestat anebo zabít nějakým svým mocným kouzlem."
„Jenže s ním… to bylo… něco jiného. K němu jsem cítila jen odpor nic víc, jenže Rínona stále miluji, Firiel. Nedá se to změnit. I když je to možná neuvěřitelné, tak je to pravda.“ Povzdechla si s fňuknutím Nia.
„Spíš bych řekla nepochopitelné.“ Poznamenala elfka. „On tě nenávidí, protože neví, co všechno si protrpěla, co jsi pro něho obětovala, a ty ho máš přesto ráda." Zavrtěla nevěřícně hlavou Firiel. „Nemá cenu to dál rozebírat. Ty si teď potřebuješ lehnout a uklidnit se. Jsi z toho celá rozklepaná. Pojď, pomůžu ti," řekla a začala ji zvedat ze země.
Nia jí vydatně pomáhala a za chvíli ji už Firiel vedla k domu. Pomalu vystoupaly po schůdkách na krytou terasu, vešly do domu a elfka Niu doprovodila do jejího pokoje. Elfí čarodějka se ztěžka posadila na postel. Náhle si připadala hrozně unavená. Skopnula střevíce a nechala je ležet tam, kam dopadly. Neměla energii na to se převléct normálně, a tak jen mávnula rukou a řekla:
„Vaima," její oděv se v mžiku přeměnil na noční košili.
„Lehni si a já se ti podívám na ten krk." Poručila jí jemně Firiel.
Niamey neprotestovala, položila se na měkkou matraci a nechala se prohlédnout. Firiel lehce prohmatala její pohmožděné hrdlo se zarudlou pokožkou, která v některých místech už začínala fialovět do modřiny ve tvaru otisků prstů.
„Není to na štěstí nic vážného, jen zhmožděná kůže. To dám během minutky do pořádku." Prohlásila a něžně se dotkla třemi prsty pravé ruky tmavnoucích modřin a pomalu po nich přejela krouživým pohybem, jako by je masírovala.
Niamey cítila konejšivé, hřejivé teplo vycházející z Firieliných prstů. Než se nadála, nebylo po modřinách ani stopy. Firiel totiž použila svou léčivou moc, kterou u ní před pěti sty lety Nia objevila a pomohla jí ji rozvinout natolik, aby s ní mohla uzdravovat.
„Tak, a je to."
„Děkuji," špitnula Nia.
„To byla maličkost, co nestojí ani za řeč. Teď se vyspi a ráno bude líp, uvidíš."
Nia jí na to už neodpověděla. Zdálo se jí, že je velmi utahaná, a tak zavřela víčka. Slyšela, jak Firiel potichu odešla a přivřela dveře na chodbičku. Několik minut ležela se zavřenýma očima, až ji nakonec přemohl spánek a ona usnula.

Rínon se Sitem bloumal po zšeřelém lese sem a tam. Chvílemi měl dojem, jako by se plahočil ve velkém kruhu, protože některé stromy, kolem kterých projížděl, se mu zdály povědomé, přesto pokračoval vpřed. Stále ne a ne najít to, co hledal. Jakmile zahlédl cestu a vydal se po ní, hned za zády mu zmizela a zarostla porostem. Dokonce měl pocit, že některé stromy změnily své místo během toho, než se stačil rozhlédnout. Opravdu to byl magický hvozd. Síla čar a magie tu byla, cítil ji na každém kroku a s příchodem noci sílila ještě víc. Nenaháněla mu strach, jen ho dovedně mátla. Nedokázal najít směr, kterým ležela hranice lesa, ale ani místo, kde se mohlo nacházet obydlí čarodějky Niimey. Najednou mu byly jeho skvělé elfské instinkty k ničenu a on pochopil, že se ztratil ve tmě u prostřed kouzlem opředeného hvozdu. Nemělo cenu plahočit se dál, když ani nevěděl, kam vlastně jde. Blížila se půlnoc a to je doba, kdy magie tohoto čarovného místa žije svým vlastním životem. Tak zastavil koně na malém plácku obklopeném vysokým kapradím a mohutnými stromy. Rozhodl se, že se zde utáboří na noc a v cestě bude pokračovat až po východu slunce. Sesedl z koně, odepnul si od sedla srolovanou deku a roztáhl ji na zemi. Sita přivázal k nízké větvi stromu, a pak se položil na deku. Hleděl nad sebe a skrz větvoví vysokých borovic a jedlí, viděl sametově černou oblohu a mihotající se hvězdičky, které se objevovaly na nebi. Pozoroval hvězdnou klenbu a tmavý les kolem sebe. Bylo slyšet houkání sovy, někde zapískal dravec na nočním lovu, tiché šustění větru v kapradí a v korunách stromů a také nepatrný šum drobných křidélek. To ho udivilo, že by netopýři. Ne mýlil se, nebyli to netopýři, ale úplně jiní tvorové.
V tetelícím se nočním vzduchu se začala objevovat malá barevná světýlečka. Droboučké postavičky velké sotva jako lidská dlaň. Dívenky zářící různými odstíny zelené, modré, žluté, červené, růžové, oranžové, fialové a bílé. Na zádech jim kmitala blanitá, duhová motýlí křidélka. Byly to motýlí víly zvané - Wedyany. Létaly sem a tam, hrály si na honěnou anebo posedávaly na listech kapradí. Švitořily tichými zpěvavými hlásky, zvonivě se smály a tančily vzduchem, jako by byly na lesním bále. Rínon bezhlesně ležel a pozoroval překrásný vznášející se rej těch malých postaviček. Najednou se z hloučku několika vílích dívek jedna odtrhla a slétla do těsné blízkosti jeho obličeje. Blanitá křidélka se kmitala neuvěřitelnou rychlostí, že by to lidské oko ani nepostřehlo a postavička štíhlounké dívenky s dlouhými zlatými vlásky, do nichž měla vpletené titěrné kvítečky, se vznášela kousíček nad Rínonovou tváří. Hleděli si navzájem do očí. Víla pomalu natáčela hlavu ze strany na stranu a pečlivě si ho prohlížela. Pak zatřepala křidélky, snesla se ještě o něco níž a hravě ho cvrnkla do nosu svým drobounkým prstíkem a se smíchem odletěla pryč. I Rínon se neslyšně pousmál nad její zvědavostí a opovážlivostí. Dál se kochal pohledem a tu duhovou létající nádheru, až ho nakonec ukolébal zpěv jejich tichých hlásků a on se propadnul do snů.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky:
Timpinallë – Mlžné údolí
Vaima – oděv, šat či šaty
Wedyany – motýlí víly


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 29.01.2009, 18:03:25 Odpovědět 
   Ahoj, mám jenom takovou malinkou připomínku: u slov jako "špitnula", "nabídnula" nebo "namítnula" bych vynechala to "nu" a napsala spíš šptila, nabídla, namítla... Nechci rejpat, jenom mi to tak zní líp :)

Jinak to byla super kapča :D 1.
 ze dne 29.01.2009, 18:37:10  
   Annún: Díky za komentář i připomínku. :-)
 Šíma 18.10.2008, 13:25:51 Odpovědět 
   Opravdu hezký díl, plný citů a pocitů. Konečně se jeden dozví, co se stalo s naší hlavní hrdinkou, když opustila svého milého takřka bez vysvětlení (až na ten dopis)... Líbilo, Jednička (s hvězdičkou). Nejen láska je mocnou čarodějkou, snad své nenadálé setkání oba nějak "rozchodí", uvidíme! ;-)
 ze dne 19.10.2008, 20:25:41  
   Annún: Děkuji Šímo,
velice si tvého komentáře vážím a jsem jím potěšena.

Máš naprostou pravdu nejen láska je čarodějkou, otázka zní zda se Rínon vyrovná s poznáním, že Nia jednou je. A jestli je dost rozumný, aby si vyslechl její vysvětelní dřív než začně ukvapeně jednat. Držme jim palce.
 amazonit 18.10.2008, 7:04:24 Odpovědět 
   Řekla bych, že toto je trochu neočekávaný zvrat, ale pro čtenáře jistě zajímavý a zpestřující a věřím, že dokážeš rozehrát další a další scény, které budou velmi působivé, nápadité, lyrické nebo hodně dynamické. Nakročila jsi si opět dobře a máš spoustu prostoru, kam hlavní hrdiny dovést.
 ze dne 19.10.2008, 20:21:52  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Ano zvrat je to neočekávaný i když elfské země nejsou tak veliké, aby se ti dva jednoho nesešli. Otázka zní, jak to skousne Rínon a jestli je dost rozumní na to, aby se přes určité věci přenesl.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Modlitba
Suneatress
Kašpárkův sen
Kasparek
OOo
Neiteriah
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr