obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915782 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392930 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Misionářův návrat ::

 autor Thaddeus Colman publikováno: 20.10.2008, 14:20  
Nevím, jestli to víte, ale je to o penězích. Aneb co tím básník chtěl říct.
 

Celý život jsem strávil v Jižní Americe. Už od mládí jsem se chtěl vydat do dalekých krajin, poznat neznámé, poznat jiné lidi – poznat svět. Pocházel jsem z bohaté rodiny, otec byl kupec, stejně tak i můj děd a Bůh ví, kdo ještě před ním. Měl jsem štěstí v neštěstí – narodil jsem se až jako čtvrtý, o nějakém dědictví jsem si mohl nechat jen zdát. Obchodníky se stali mí starší bratři.
Díky tomu, že jsme zámožný rod, mohli si naši rodiče dovolit takový luxus a dopřát nám dobrého vzdělání. Nejdříve nás vyučovali soukromí učitelé, nebyli nejlepší, ale špatní také nebyli. Pak jsem i s bratry vstoupil na jezuitskou kolej. Vydržel jsem tam nejdéle – do konce. Marcus, můj nejstarší bratr, se brzy vrátil domů a začal pomáhat otci s obchodem. Pak pomalu odešli i ostatní bratři a na mne toho doma moc nezbylo, hlavně proto jsem zůstal.
Pak jsem se rozhodl, bylo to těžké rozhodnutí, ale vím, že jsem jednal správně. Mohl jsem žít spokojený život, život plný blahobytu. Ale mne srdce táhlo jinam. Stal jsem se misionářem.
Spolu s bratry v Kristu jsem byl vyslán do Jižní Ameriky, do Nového světa, do neznáma. Nevěděli jsme vůbec, co nás tam čeká. A ano, začátky byly velmi tvrdé. Měli jsme jen jednoho učitele řeči domorodců a nikdo z nás se ho neučil nijak skvěle. Dohodnout se s náčelníky vesnic nebylo nic snadného. Oni jinak mluvili, než mi jsme rozuměli. Když jsme my řekli ano, pochopili oni ne.
Díky Pánu jsme ale dokázali prolomit tuto kletbu nad námi a po dlouhých letech jsme se mohli chlubit jedním kmenem obráceným na pravou víru. Šamani byli vyhnáni, pohanští bůžci zničeni, uctívání přírody potlačeno. Pár indiánů se začalo učit latinu, a pak se stali prvními křesťanskými kněžími.
Strávil jsem tam mezi indiány dlouhá léta. Stalo se, že přišli těžké nemoci, někteří z bratrů zemřeli, jiní se vrátili zpět do Evropy. Já jsem zůstal dlouho, ale když jsem viděl, že zde už není pro mne co na práci, rozhodl jsem se putovat dál. Spolu se dvěma bratry a pár domorodci jsme se vydali dál do vnitra kontinentu, obracet na správnou víre další.
Uplatnili jsme mnoho zkušeností a vše bylo rázem mnohem snazší. S indiány jsme si již rozuměli, chápali jsme je a dokázali s nimi jednat. A teď po pár letech se i já vracím, zpátky po svých krocích. Mám se vrátit do Evropy. Ale nebude to hned, musím navštívit staré známé.
Teď už jsem pár mil od území, na kterém žije kmen, u kterého jsme žili nejdříve. Už uplynuly dlouhá léta od doby, kdy jsem tu byl naposledy. Pomalu postupuji pralesem po vyšlapaných stezkách. Za mnou jdou ostatní.
V Americe jsem se naučil mnohému. Třeba ostražitosti. Nemůžete být neopatrní, když vám odevšad hrozí nebezpečí. Když se přede mnou rozevřeli křoviska, byl jsem připraven se bránit. Naštěstí to nebylo potřeba.
„Pedrosi! Starý příteli.“ byl jsem rád, že vidím starého přítele. Právě Pedros byl jeden z mála, který mohl vyučovat v lásce ke Kristu i ostatní. Jako jeden z prvních si osvojil základní znalost latiny.
„Padre, já rád vidět opět vás.“ pozdraví mne ve španělštině, která mu k srdci nikdy nepřirostla a proto raději přechází do svého rodného jazyka, „Rád vás opět po mnoha letech potkávám. Kolik vod už proteklo řekami. Kde jste ale byl celou tu dobu, kdy mi jsme se tu trápili. Nic z toho co se stalo nevíte. Už nejsem knězem vašeho Boha ani nejsem starším kmene. Lidé se tu nemění, vrátili se zpět ke své víře.“
Vše bylo zbytečné, vše! Když opustili víru zde, ti, se kterými trávili nejvíc času a nejvíce jsme jim toho pověděli a sdělili. Jakou šanci pak mají bez nás ti, které jsme nechali za sebou?
„Pár měsíců po tom, co jste nás opustili,“ vypráví smutně Pedros, „přišel zlý duch. Mnoho z nás zemřelo, dětí, starců, žen, ale i mužů. Modlili jsme se celé dni, ale váš Bůh nás nezachránil. Pak jsme se dočkali úrody, která nevystačila ani pro ty málo z nás, kteří přežili tu hroznou nemoc. Já a pár dalších nepřestávalo věřit, že nás váš Bůh zachrání. Ale


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tuax 20.10.2008, 16:55:17 Odpovědět 
   Zdravím, vemu to z mého pohledu.

První věta (Celý život jsem strávil v Jižní Americe.) je tak trochu v rozporu s tím co následuje.Ona ta první věta zní dost ultímátně jednoznačně a hned za ní je popis, jak celé mládí strávil, jenže strávil ho v Evropě. Z velké části studiem u jezuitů, jak píšeš. Nevím kolik mu je na konci příběhu, ale i pokud by mu v závěru bylo víc jak šedesát, nemohl by prohlásit, že strávil celý život v Jižní Americe. Ani se tam nenarodil, ani tam nevyrůstal, celou mladistvou část strávil na jiném kontinentu.Tohle mě při vnímání textu poměrně dost ruší. Mezi jednotlivými informacemi, které čtenáři poskytuješ, by měla být plynulá návaznost, spojitost a ne nesmysl. A přitom by stačilo jedno slovo například: "Téměř celý život jsem strávil v Jižní Americe." Náhle by propojení se vzpomínkami na studia vyznělo přirozeně a ne jako nemožnost. On si plně uvědomoval, své mládí, rodinu, takže určitě by se jich nezřekl takovým způsobem, když na ně hned vzpomíná.

V odstavcích kde popisuje rodiné poměry, máš na můj vkus až příliš mnoho slov "Pak". V tak krátkém textu to celkem vystupuje na povrch a je mnoho synonym, kterými se dají nahradit. Text pak působí živěji.

Trochu je matoucí i to množství bratrů, z počátku to jsou sourozenci, později bratři ve víře. Přitom v textu je to podáno, příliš suveréně, podobně jako úvodní věta.

Celkově na mě příběh působí spíše rozpačitým dojmem. Ono většina textu je jako předhra, pro krýtký rozhovor na konci a jeho vyústění. Jenže mi to přijde nezáživné, monotóní. Zmínka o převracení indiánu na pravou víru, je taková bez náboje. vyhnání šamanů, zničení bůžků i uctívání přírody. Je to podáno s příliš chladnou hlavou, jako by tomu ani sám nevěřil, že se to stalo. Na mě to jeho vzpomínání přijde, jako byl pomalu mrtvý, nevím je to divné. Závěrečná pointa má sílu jen díky své podstatě, ale ne kvůli tomu jak je podána. To zpracování její sílu sráží.

To jsou moje dojmy z tvého textu, jiný čtenář to přijme třeba lépe. Tak to ber s chladnou hlavou, stejně jako působí toto tvé dílo :)
 estel 20.10.2008, 16:13:46 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: estel ze dne 20.10.2008, 15:24:45

   Měla jsem hodně tlustou knihu Batličkových povídek a každá byla jiná. Charakterizovat je tak stručně a obecně bych si netroufla. Ale pokud si dobře vzpomínám na povídku Dvojbarevný nanuk (nebo nějak hodně podobně, četla jsem to asi v sedmi), tak se snažila pojmout okolnosti podobným způsobem. Přesto bych řekla, že byla živá…
Je jasné, že tohle se snaží shrnout mnoho a mnoho let, proto je detailní popis děje a místa, vzhledem k tomu, že nejde o román, vyloučený. Pak tu zbývají dvě možnosti. Udělat z toho román, nebo si s tím poradit na takovémto prostoru. To druhé by bylo kupodivu těžší. Možná by nebylo na škodu zažonglovat si s úplně náhodnými detaily, které by se k sobě vracely, opakující se okamžik svírající všechny ty léta do celku. A k tomu pak přidávat další drobnosti, ještě náhodnější než ty prvé, pár slov v přímé řeči nebo popis krajky na nepodstatném ubrusu. Tak, jak se sbírají střípky i v našich vzpomínkách. Tímhle by se celý příběh rozjasnil, rozsvítil, byl by bližší… Takhle to funguje, mělo by fungovat, ale určitě existují i jiné způsoby. Jen tenhle mi připadá moc suchý…
 estel 20.10.2008, 15:28:29 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: estel ze dne 20.10.2008, 15:01:10

   Ha, stihla jsem to dřív :-) A s tím větším rozsahem se shodneme, to už jsem tu myslím psala…
 estel 20.10.2008, 15:24:45 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: estel ze dne 20.10.2008, 15:01:10

   Tairo, píšeš o izolaci od pocitů a nálad. Ale vždyť co je atmosféra jiného, než nálada? Já tam tu marnost taky viděla, ale cítit ji, cítit…
Nebo jinde – „Když se přede mnou rozevřela křoviska, byl jsem připraven se bránit.“ Rozhodně okamžik plný napětí… ale z textu to napětí cítit není. „Naštěstí to nebylo potřeba.“ Úleva? Ale zase tam chybí.
Co jsem tím chtěla říct, připadá mi to jako holé předkládání fakt (k čemuž přispívá i skutečnost, že více jak polovina příběhu je úvod – a přiznejme si, že bychom se obešly bez vědomí toho, že je hlavní hrdina čtvrtý narozený syn), s cílem převyprávět, co se stalo, ale bez cíle vtáhnout, polapit čtenáře. Když to srovnám s podobně laděným Batličkou…

Ošklivé poznámky jsou má doména :-)
 ze dne 20.10.2008, 15:41:34  
   taira: srovnání s Batličkou... hmpf. Nesrovnávala bych.
Batličkovi hrdinové, alespoň jak si je pamatuju já, byli chlapi plní života a elánu, a prostředí, v němž se pohybovali, byla povídka. Šli z bodu A do bodu B, během čehož dělali věci C a D, aby vybojovali výsledek E. Prožívají příběh a jsou v něm přítomní.
Tenhle protagonista si drží distanc (jak už jsem psala, věřím, že záměrně) - říká, že šel z bodu A do bodu B a stalo se C a D. Jenom jde krajinou a událostmi kolem jenom prochází, nijak se v nich neangažuje, už vůbec, aby se snažil o nějaké E - na to má v sobě příliš deziluze. Ten příběh může být zápis do deníku (takový, který pak člověk radši vytrhne a spálí), může to být pár slov nadhozených do pamětí, které stejně nevyjdou, do dopisu, který stejně nebude odeslán... není to povídka a nemyslím si, že to povídkou mělo být. Z toho důvodu nepovažuji věty o rozevřených křoviscích a nepotřebě se bránit - autorovým úmyslem není napsat napínavý příběh, ale zprostředkovat kontakt s protagonistovým naložením a psychickým stavem (resp. tohle beru jako cíl a z toho se pak odvíjí hodnocení).
U Batličky jde v první řadě o děj a jednající osobnosti. Tady je to trochu jiné... námět je navenek podobný, ale toť vše.
Co se úvodu týká, taktéž mi přišel dlouhý, a také jsem to napsala. :)
K náladě - osobně tam tu náladu vidím. Ale jako něco, co vylízá ze zprostředkování misionářova odstupu a určitého odcizení, než jako výsledek popisů okolí a děje. :)
 estel 20.10.2008, 15:01:10 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: taira ze dne 20.10.2008, 14:20:55

   Tairo, dovolíš mi otázku, jakou atmosféru jsi měla na mysli? Protože atmosféra bylo přesně to, co mi tam nejvíce scházelo. Celý text mi přišel jako shrnutí děje něčeho většího, s absencí detailů, nálad, emocí… a právě té atmosféry. Řekla bych pokus zachytil příliš mnoho na příliš malém místě. Jde přece o drobnosti, o nejjemnější náznaky, které vytváří atmosféru. Kde jsou?
Nepochybuji o tom, že je to zajímavý nápad, ale na prostoru, který mu autor dal, nedokáže dýchat. Čtenář se nedokáže vcítit do hlavního hrdiny, protož nemá důvod to dělat. Nakonec je mu jedno, jestli ho uštkne jedovatý had nebo jestli ztratí všechny svoje ovečky. Ten příběh je o marnosti, čtenář o ní čte, ale neprožívá ji. Pochválit se dá námět, ale chválit atmosféru?

A ještě si nemůžu odpustit poznámku – když přemýšlíš, nakolik něco je čímkoliv, tak ne není zrovna to správné vyjádření míry ;-)
 ze dne 20.10.2008, 15:25:40  
   taira: Přečetla jsem si ještě jednou tvoji reakci a svoji odpověď - a došlo mi, že pro popis toho, co se mi na textu líbilo a co jsem nazvala atmosférou, by bylo vhodnější slovo "autostylizace", kombinované s náladou, již ta autostylizace vypadá. Což o to, tu mám sice zaškatulkovanou v kolonce "atmosféra" jako jednu z jejích složek, ale klasické budování prostředí na detailu to fakt není.
Jinak, co se samotného nápadu týká, nepřipadá mi, že by v tomto zpracování (vnitřní rekapitulace) lépe působil na větším rozsahu.
 ze dne 20.10.2008, 15:09:58  
   taira: v čem jsem viděla atmosféru? - právě v té marnosti. V pocitu, že samotnému vypravěči je jedno, co a jak s ním bude, a dojmu, že se autorovi podařilo tento pocit přenést (na mě tedy ano). Rezignovaný člověk, který se vrací proto, aby si ověřil, že všechno nebylo ztracené... načež dostane ránu do palice. Přitom mi forma přišla jako vnitřní rekapitulace, kde se ten rekapitulující snaží udržet odstup od detailů a izolovat se od všech pocitů a nálad. Připadalo mi to záměrné a tvořící určitou iluzi toho, jak vypravěč svět kolem vnímá.

jinak, jsem ráda, že sis poznámku neodpustila - míru jsem si neuhlídala. Příště si dám pozor. :-)
 taira 20.10.2008, 14:23:52 Odpovědět 
   P.S.: váhala jsem mezi 1 a 1,5; nakonec jsem se přiklonila k tomu druhému kvůli přihlédnutím ke křoviskům, která se rozevřeli a nemocím, které přišli. :-)
 taira 20.10.2008, 14:20:55 Odpovědět 
   Přemýšlela jsem, nakolik je doopravdy tvoje dílko o penězích – a přišlo mi, že spíš ne. Jako dominantní téma vnímám spíš křehkost víry a vůbec lidský přístup k náboženství. Potřeba vnímat ho jako pojistku spokojeného života, obchod mezi člověkem a jinými, mocnějšími bytostmi, které mu mají zajistit hojnost.
Taky jsem uvažovala, kdy se příběh odehrává, a proč část reálií vypadá tak, jak vypadá – pak jsem se na to vykašlala s tím, že v Misionářově návratu jde spíš o snahu zobrazit obecný princip a rýpat se ve věcech typu teologická vzdělání domorodců je nesmysl, protože jde v první řadě o dojem a pocit. Podařilo se ti spáchat celkem zajímavou atmosféru a určitý pocit autentičnosti, což je rozhodně plus.
Celý text má ale i několik mínusů. První – snad až příliš dlouhá rekapitulační část. Druhá – věta „přišli těžké nemoci“ – nemoci jsou rodu ženského a navíc neživotné, tedy jedině „přišly“; podobná záležitost se pak děje i s křovisky. Třetí – slohová stránka věci reprezentovaná „vnitrem kontinentu“. :-)
Misionářův návrat není povídka, jenom taková momentka k zamyšlení. Trochu smutná, trochu hořká… hodně pracující s náladou. A má svoje kouzlo.
 taira 20.10.2008, 14:05:59 Odpovědět 
   doplnění konce, na které jsem se zeptala autora: - "Ale lidé z kmene už svou víru ztratili. Vyhledali zpět šamany a nás vyhnali."
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Sexy mrcha a ch...
Beduín
Synchronizace (...
ukex
Ecce homo!
pocestný
obr
obr obr obr
obr

3.kapitola
Mon
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr