|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (6. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 18.10.2008, 7:10
|
| Přežít a stvořit pouto (6. kapitola) |
| |
|
|
Sama
Přijela jsem do osady. Mnozí lidé přemisťovali padlé na okraj útesu a rozdělovali je do dvou skupin – na vojáky a vesničany. Nerozuměla jsem tomu, ale zřejmě pro to měli své důvody. Proplétala jsem se mezi raněnými, kteří se za pomoci přátel belhali k ošetřovatelkám.
„Konečně jsi zpátky, byla jsi dlouho pryč,“ vítala mě Isabeau.
„Co to dělají?“ ukázala jsem směrem k obětem.
„Našim bojovníkům se dostane úcty jakou zasluhují a vojáci budou shozeni z útesu.“
„Prosím?“
„Byli poraženi, nikdo se nebude obtěžovat, aby je nosil do lesa. Tohle je nejrychlejší cesta, jak se zbavit těl. Dole je něco najde, zvířata se o ně postarají.“
„Ale právě před tím jsme se vás snažily ochránit,“ namítla jsem.
„Ještě neznáš naše zvyky.“
„Chceš říct, že to uznáváš?“ podivila jsem se.
„Lee, máme své kořeny, všechno nelze změnit.“
„Za co jsme tedy bojovaly?“ rozčilovala jsem se.
„Kaileen by se mnou jistě souhlasila. Mimochodem, kde je?“
„Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě.
Otázku jsem sice čekala, nicméně zasáhla bolestivé místo. Doufala jsem, že se vrátí, ale vůbec jsem si tím nebyla jistá. Naopak, měla jsem pocit, že ji možná už neuvidím. Isabeau zřejmě zareagovala na smutek v mé tváři.
„Ona už nepřijde?“ zeptala se ustaraně.
Nemohla jsem ze sebe nic dostat, jen jsem bezradně pokrčila rameny. Byla jsem sama v cizím světě, tady jsem znala jen Isabeau, nikdo jiný mi k srdci nepřirostl. Najednou jsem tu nechtěla být, ale kam mám jít? Když tu zůstanu, budu muset farmařit, lovit nebo tak něco, žádné dobrodružství, jeden den jako druhý, stále dokola. Když odejdu, kam vlastně půjdu? Zpátky do Skari, navštívit Soy? Ne, ani tam kromě ní nikoho neznám, musela bych zůstat v klášteře. Přece nejsem jeptiška. Dokonce mě napadlo, že bych se mohla přidat ke Coritě, ale zřejmě bych ji nestihla ani pozdravit. Chtěla jsem odtud na chvíli pryč, abych se trochu uklidnila. Isabeau mě však zadržela.
„Kde je Paulus? Musíš ho přivést, večer budeme pohřbívat mrtvé,“ oznámila mi.
„To nepůjde,“ řekla jsem nesměle a na chvíli se odmlčela, netušíc jak pokračovat.
Věděla jsem, že zpráva o jeho smrti bude pro kmen ztrátou, ať byl jakýkoliv, přišli o vůdce. Respektovali kromě něho jen Kaileen, jenže ani ona tady není.
„Ty nevíš, kde je?“ protrhla ticho Isabeau.
„Vím, kde je, tedy, kde byl,“ odhodlala jsem se, přistoupila blíž, položila jí ruku na rameno a řekla i pro mě nepříjemnou skutečnost:
„Je mrtev.“
„Mrtev?“ zašeptala, nemohla uvěřit.
„Zabila jsem ho.“
Konečně jsem to ze sebe dostala. Jedné mojí části se ulevilo, ale při pohledu do její tváře jsem se cítila strašně. Proč? Vždyť nebyl první, vzala jsem tolik životů, Pauluse jsem vlastně usmrtila bezděky, neúmyslně. Zatraceně, proč ten pocit viny? A proč jsem ho tam nechala? Měla jsem alespoň přivézt jeho tělo, jistě ho budou chtít pochovat.
„Ty?“ odstrčila mě od sebe.
„Jak jsi mohla? Co ti udělal?“
„Nic, jen… musela jsem,“ lhala jsem.
Komu vlastně, jí nebo sobě? Neuvěřila mi, šla jsem s pravdou ven. Tvářila se, jako by přišla přinejmenším o bratra.
„Přivezu ho,“ slíbila jsem, skočila na koně a silným kopnutím do slabin jej pobídla k běhu.
Prudce vyrazil, nehleděl na překážky. Řítili jsme se vesnicí, lidé nám uhýbali a vyděšeně se za námi dívali. Bylo mi jedno, zda někoho zraníme, vnímala jsem jen kolísavý pohyb těla. Těžké vydechování nozder mi připadalo jako jediný zvuk na světě, přitiskla jsem se k jeho šíji, vlasy splývaly s hřívou a vůně zvířecího těla jen zesilovala můj pud. Nakonec stejně vyhrála myšlenka, že se vracím na místo, které mi není právě příjemné. Opět jsem se narovnala, potáhla za uzdu a zpomalila. Vychutnávala jsem krásu lesa. Snad to místo najdu. Bude tam Paulus ještě ležet? Měla bych přidat, protože pokud se pro něj vrátila Kaileen… Potom mě napadlo, že zvířata s ním také udělají krátký proces, byl celý podraný, všude krev, to ucítí na dálku. Musím zrychlit, abych ho dovezla vcelku. Opět jsem pobídla koně.
Našla jsem ho. Ležel nehybně, oči dokořán, z hrudi mu stále trčel můj meč. Rozhodla jsem se porozhlédnout okolo, možná tu Kaileen někde číhá, jistě ví, že pro něj někdo přijde, třeba čeká právě mne. Dívala jsem se i do korun stromů, přece jen jsem ji nějaký ten měsíc znala, ale nenašla jsem nikoho.
„Tvůj život za to nestál,“ prohodila jsem k mrtvému, uchopila ho a snažila se jej zvednout a přehodit přes koně.
Byl na mě moc těžký, myslela jsem, že ho snad nebudu moci odvézt. Vracet se zpět a žádat o pomoc, to jsem rozhodně nechtěla. Něco se ve mně vzepřelo. Cítila jsem to, kolovalo to v mé krvi a s každým úderem srdce to sílilo.
Pohrdání.
„Nezasloužíš si jet na hřbetě toho ušlechtilého zvířete. Jsi bezcenný náklad. Měla bych tě tu nechat, jako ty jsi nechával své lidi napospas divé zvěři, stejně nejsi ničeho jiného hoden. Ale máš štěstí, že jsem to lano přesekla tak vysoko,“ ulevila jsem si a potěšilo mě, že Paulus nemohl nic namítat.
Měl ho stále omotané kolem nohou, vzala jsem tedy druhý konec, uvázala k sedlu jako to předtím udělala Kaileen a vyskočila nahoru. Ještě jsem se letmo ohlédla.
„Meč. Musím se postarat o meč,“ proletělo mi hlavou.
Zajímavé, předtím mi nevadil, v podstatě jsem ho vnímala jako by do těla patřil. Znova jsem seskočila, očistila jej, zasunula zpátky do pochvy a vydala se do vesnice. Od toho okamžiku jsem necítila žádnou vinu, vezla jsem svou trofej. Kdo nesouhlasí, může mne vyzvat a přesvědčit o opaku.
Vracela jsem se pomalu, důstojně, téměř jako Corita. Vlastně jsem se tak trochu cítila. Vesničané zanechávali svých činností, přicházeli blíž, něco si šeptali, pohledy těkaly střídavě na mě a na mou oběť. Nekonečně a krásně dlouho trvalo, než jsem zastavila – uprostřed osady, aby na mě všichni viděli. Ještě v sedle jsem se otočila a s výkřikem přeťala lano.
Nohy těžce dopadly na zem.
Rozhlédla jsem se. Nic se nedělo, všichni zkoprněle stáli. Seskočila jsem, popadla provaz přes rameno a táhla nebožtíka k Isabeau.
„Tady máš toho prašivého psa,“ podávala jsem jí jeden konec.
Neřekla nic, hleděla na mě strnule jako ostatní.
„Nebo snad o něj už nestojíte?“ promluvila jsem na ni znova.
„Kdo jsi, že si dovoluješ takto zacházet s naším otcem a zle o něm hovořit?“ ozval se jeden ze šesti mužů, kteří se prodrali přihlížejícími až k nám.
„Kdo jsi ty, že mne neznáš?“ provokovala jsem ho, potřebovala jsem se vybít a on mi poskytl jedinečnou příležitost.
„To je Sett, nejstarší syn Paulusův a jeho následník,“ vysvětlila mi Isabeau.
„Pche, následníkem se stává ten, kdo porazí vůdce. Já jsem přivezla jeho tělo, já zabodla meč do jeho hrudi. Nebo o tom snad někdo z vás pochybuje?“ zvolala jsem.
„Ty? Ty bys nezabila ani mého nejmladšího bratra,“ urážel mě Sett.
„Nač plýtvat jeho životem, když mohu rovnou ukončit ten tvůj?“ vyzývala jsem ho a nakročila směrem k němu, když mě čísi ruka zachytila.
„To stačí, nebylo toho už dost? Podívejte se kolem, kolik nás zůstalo? Polovina? Kolik dětí skončilo bez rodičů, mužů bez žen a žen bez mužů? Je vám to málo?“ vložil se do hádky starší mírně prošedivělý muž.
„Hájím čest svého otce, mám na to právo. Jeho smrtí jsem se stal vašim vůdcem, jak si dovoluješ mě okřikovat, Atane?“
„Nepochybuji, že jsi jeho syn, jsi totiž stejný hlupák,“ neudržela jsem se a bránila Atana.
„Chováš se jako bys tu vládla. Myslíš, že cizinec může vést můj lid?“
„Proč by ne? I cizinec je chytřejší než ty. Navíc, on,“ ukázala jsem na muže, „On je jeden z vás a jestli jsou tví bratři stejní jako ty, je moudřejší než vy všichni dohromady,“ namítla jsem.
„Pokud se opravdu chcete bít, mělo by to mít smysl. Kdo z vás dvou vyhraje, stane se vůdcem lidu. Pak o tom nikdo nebude pochybovat, stejně jako do vašeho souboje nebude nikdo zasahovat,“ řekl Atan směrem ke zbylým pěti bratrům.
Oni pokývali sebevědomě hlavami, byli si jisti, že to stejně nebude třeba. Ostatní kolem nás utvořili kruh, jeden přes druhého se prodírali dopředu, aby lépe viděli.
„Zvol zbraň,“ vyzvala jsem Setta.
„Na tebe ji nebudu potřebovat, ty špinavá děvko,“ odsekl.
Odzbrojila jsem se a podala meč i dýku Isabeau.
„Nech ho, ještě můžeš ustoupit,“ prosila mě.
„Vzdát se? Jemu? Nikdy!“
„Souboj může začít. Pamatujte, vítězem se stanete, až jeden z vás přestane dýchat,“ upozornil nás Atan.
„To nebude trvat dlouho,“ provokoval Sett.
„Jsem ráda, že ses s tím tak rychle smířil,“ opáčila jsem s úsměvem.
„Hem aies to isime teroh! Taet teroh!“ zvolal Atan.
„Taet!“ zahřměl dav.
Mnozí zřejmě teprve teď pochopili, o co se jedná. Jak je možné, že Atan, Sett a evidentně i jeho bratři umí náš jazyk? Když jsme sem přišly, nemohly jsme se tu s nikým domluvit, ženy se to učily několik měsíců a tito chlapíci to umí za tři dny? Většinu z těch tří dnů, kdy se muži a ženy opět spojili v jeden národ, jsme tu s Kaileen nebyly a jsem si jista, že ostatní dívky s nimi mluvily rodnou řečí. Dál nebyl čas přemýšlet.
Padla první rána.
Nestihla jsem uhnout, vlastně mě to vytrhlo ze zadumání, byla jsem duchem nepřítomná, ale Sett mě rychle přivedl zpět do reality. Na můj vkus však příliš tvrdě. Neudržela jsem se na nohou a spadla až na přihlížející. Zachytili mě a hodili zpátky do arény. Smál se mi, s rukama nad hlavou chodil dokola a vychutnával si hluk davu, který provolával jeho jméno.
„Hej! Z čeho se raduješ? Ještě jsi nevyhrál, stále dýchám. Neslyšel jsi Atana?“ vzkřikla jsem na něj.
Otočil se a jako medvěd se hrnul na mě. Vzpomněla jsem si na chudáka Kirtha, jak jsem s ním bojovala v hladomorně před očima Cority i Kaileen. Jí by se jistě nelíbilo, že jsem na tu ránu nebyla připravená. Škoda, že tu není, aby viděla jak s ním zatočím. Ale možná… To ona přece umí ze všeho nejlíp – přimíchat se do davu a pak se elegantně a nepozorovaně vytratit. Musím se rvát jako by tu byla.
Druhá rána.
A zase jsem nebyla připravená a nechala se překvapit. Sbírala jsem se ze země, motala se mi hlava, překousla jsem si ret. Nos mi naštěstí nezlomil. Další ráně se musím vyhnout, je moc silný na to, abych do sebe nechala jen tak bušit. Vysmíval se mi. Isabeau nešťastně kroutila hlavou, Atan na sobě nedával nic znát. Konečně se mi podařilo postavit. Trochu jsem zavrávorala, ale nechtěla jsem se vzdávat. Stejně už to ani nešlo.
„Ono se to zase zvedlo,“ špásoval Sett.
„Byl by z tebe dobrý klaun,“ kontrovala jsem.
„Chceš další? Tak pojď, stejně už mě to přestávalo bavit.“
Tentokrát nešel rozvážně, ale najisto. Rozmáchnul se, stihla jsem uhnout, jenže to už na mě mířil další úder. Blokovat útok nemělo smysl, byla bych samá modřina a soudě podle předchozích ran bych se stejně nevykryla. Nezbylo mi nic jiného než jen uhýbat a snažit se rychlým pohybem přemístit tak, abych mohla zasáhnout nechráněné místo. Chvíli jsme se tak honili dokola, potřebovala jsem ho trochu unavit, ale byl nezničitelný. Co budu dělat? Uskočila jsem před další ranou, ale při dopadu se mi podlomily nohy a byla jsem opět na zemi. Hrabala jsem se v té špíně, tu jsem ucítila, jak mě chytil za oděv.
„Chceš mě zvednout k poslední ráně? Na to zapomeň!“
Kopla jsem a trefila ho do holeně. Sice nespadl, ale trochu to s ním pohnulo a především mě pustil. Snažila jsem se odplazit pryč, ale uslyšela jsem těsně za sebou jeho hlas, huhlal něco v tom divném jazyce. Reagovala jsem vyloženě naslepo. Vzepřela jsem se na rukou a snožmo vykopla. Zasáhla jsem hruď, když jsem se ohlédla, válel se na zemi.
Příležitost, možná jediná.
Zuřil. Vyskočila jsem a nechala ho, ať se snaží. Už jsem neustupovala, uhýbala jsem krokem do strany, abych mohla hned útočit. Všechno na jednu ránu. Udeřit a rychle pryč. Ztrácel nervy a soustředil se na svůj vztek, místo na mě. Bylo otázkou času, kdy ho dostanu. Dvojitý úder jsem si nechala na velké finále. Výskok, levou nohou pod pravé koleno a pravou padajícímu soupeři do hlavy. Dopad nebyl nic moc, ale účel to splnilo. Rozhodně jsem vypadala lépe než Sett.
Atan na mě kývnul, měla jsem ho dorazit. Zavrtěla jsem hlavou, prodrala se k Paulusovi, a za provaz ho táhla ke kraji útesu. Dav se přede mnou rozestoupil, nikdo mi nebránil v cestě, dokonce ani zbylých pět lordových synů. Tam se mi ho také nepodařilo úplně postavit, jen na půl. Nebylo to zrovna tak, jak jsem chtěla, ale hlavní bylo shodit ho dolů, a to byla hračka.
„Taet teroh! Taet teroh!“ volali lidé.
Nezajímalo mne to. Nevracela jsem k nim, nechala jsem je za sebou a sešla po pravé straně útesu dolů k oceánu.
Bez zbraní, bez koně.
Sama.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
