obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Sjednotitel - Poznej svého nepřítele ::

 autor Trenz publikováno: 20.10.2008, 21:49  
 

Kapitola druhá
Poznej svého nepřítele


Mečem kolem sebe naznačil kruh a rozhlédl se. Obstoupilo ho osm mužů. Jednoznačná, zbabělost naznačující akce. I kdyby jich bylo dvanáct nebo patnáct, neměli by šanci. On byl mistrem v boji s jakoukoliv zbraní, ale nejradši měl meč. Nic mu nemohlo přinést takovou rozkoš jako čepel meče zbarvená krví nepřátel. Byl bůh. Nikdo ho nemohl porazit. Muži na něj zaútočili. Jeden, druhý, třetí. Nabodli se na jeho meč, jako by ani neměli v ruce zbraň. Čtvrtému usekl hlavu, sotva se přiblížil a pátému proklál hrdlo. Zbylí tři kolem něj kroužili, toužíc ho zabít. Pomstít své přátelé. Usmál se. Jeho úsměv provázela krutost v očích. Viděl jejich strach. Zaútočil. Prvnímu usekl ruku, druhému hlavu takovým způsobem, že na něj krev vystříkla a třetímu zarazil meč do břicha a několikrát s ním otočil, doprovázen strašlivým řevem umírajícího muže. Poté se otočil k poslednímu, nyní jednorukému muži, který se pokusil o poslední útok, ale on vytáhl dýku a mrštil ji přímo proti muži. Dýka se mu zarazila doprostřed čela a padl mrtev dřív, než se k němu útočník vůbec dostal.
„Stále tě to baví, bratře?“ otázala se mladá žena stojící u sloupu a v tichosti a s určitým zalíbením pozorujíc masakr. Otočil se k ní. Měla zrzavé rovné vlasy. Bělostná pleť a temně hnědé oči ji činily na pohled smrtelně nemocnou, ale kdo ji znal, věděl, že je plná sil a energie zničit kohokoliv, kdo by se jí znelíbil. Bílé šaty jí sahaly až ke kotníkům a náramek se řetízkem si nechala zhotovit z kostí lidských prstů.
„Nikdy nepřestane, sestro,“ odvětil jí a čepel si otřel o oblečení jednoho z mrtvých mužů. Byl to vysoký muž s dlouhými bílými vlasy, nyní částečně rudými od krve protivníků. Černé oči pozbývaly jakékoliv lidskosti. Chodil vždy elegantně oblečen. Kalhoty i tuniku měl ušité z té nejjemnější kůže a černý plášť připevněný na ramenech mu vlál ve větru.
„Co chceš, Morrigan?“ otázal se jí spíš znuděně, než se zájmem. Jeho sestra ho už dlouhá staletí nudila a také nesmírně rozčilovala. Celá staletí usiloval o srdce jedné čarodějky a jeho sestra se mu neustále vysmívala a on jí to trpěl. Ta čarodějka mu řekla, že bude jeho, pokud se své sestře vzepře, a tak udělil mužům větší moc, než ona mohla dát ženám, a to ji strašlivě rozlítilo. Poštvala proto ženy proti mužům takovým způsobem, že se obě pohlaví brzy hluboce nenáviděla. Přesto Mordreth přišel zkrátka. Jeho milovaná čarodějka už milovala jiného muže, a i když byl bůh, nemohl ji donutit, aby ho milovala, už jen proto, že nad ní držela Morrigan ochrannou ruku. Proto alespoň proklel muže jejího srdce, jakmile mu k tomu dal záminku. Jinak by ho nejspíš jeho otec potrestal. Byl už starý a ctil jakési zákony, aby si bohové nemohli dělat, co chtěli, ale přesto neměl rád, když se smrtelníci pletli do záležitostí bohů a svému synovi potrestání schválil.
„To, co každý, Mordrethe. Světový mír,“ zasmála se vlastnímu cynismu.
Mordreth zasunul meč do pochvy a Morrigan si se zaujetím prohlížela mrtvoly.
„Proč tě napadli?“
„Nejspíš chtěli být hrdinové, že zabili boha války a smrti. Hlupáci!“
„Alespoň ses procvičil.“
„Tvá péče mě až dojímá. Co tedy chceš?!“
„Jen jsem ti přišla říct, že se náš hrdina vrátil na scénu.“
Mordreth zpozorněl.
„Je sám?“
„Ó nikoliv. S pravou rukou královny a s její hloupou sestřičkou.“
„Zkušenost na hradě ji nezastavila?“
„Zdá se, že je silná. Líbí se mi.“
Mordreth se zamračil.
„Stejně je mi záhadou, jak se dostala přes hory tak rychle.“
„Jak asi? Tvá láska jí pomohla.“
„Arianrhod?“
„Bingo.“
Mordreth po Morrigan hodil nenávistný pohled.
„Taky tě miluju, bratře,“ zasmála se zvonivě a rozplynula se.

MacKay nebyl rád, že s nimi Aife jde. Nejen, že neměla koně, a tak je zdržovala, ale s její horkokrevnou povahou se mohli dostat do pořádných malérů, když cestovali v mužském světě. Její sestra byla mnohem klidnější a rozvážnější povahy. Rozhodně by ji uvítal radši než Aife, ale už pro něj na hradě udělala dost. Nemohl ji žádat, aby s ním utekla. Podíval se na Eile. Spala. Snažila se být vzhůru, ale stále se cítila zesláblá. Bití a znásilňování ji unavilo víc, než byla ochotná přiznat. Přesto se v ní MacKay zmýlil. Nevzdala se, jak čekal. Bojovala, což znamenalo, že je tu šance na vyplnění proroctví.
Shlédl dolů na Aife. Kráčela svižně již několik dlouhých hodin bez jakékoliv známky únavy. Musela mít tvrdý výcvik. Nejspíš patřila do královniny osobní stráže. Maeve by ji neposlala pro svou sestru, kdyby nebyla nejlepší. Chtěla někoho, kdo neselže a taková Aife očividně byla. Kdyby si Eile nepostavila hlavu, už by ji nejspíš vlekla nazpátek. Takhle ji ale musela poslechnout. Vychována k poslušnosti. To někdy může pořádně zhatit plány. Pousmál se, když na její tváři viděl, jak se užírá svou prohrou.
„Nemohlas vyhrát,“ řekl jí, jako by se jí tím mělo ulevit.
„Měls štěstí!“ zavrčela v odpověď.
„Spíš letité zkušenosti.“
„Já jsem dost zkušená a ty nemůžeš být zkušenější.“
„Netvrdil bych to tak přesvědčivě.“
„Nejsi o nic starší než já!“
„Vzhled není vždycky rozhodující, Aife.“
„Nechceš mi něco říct, MacKayi?“
„Všeho do času, Aife. Třeba tě ještě naučím trpělivosti.“
„Abych tě nesrazila z toho koně!“ zavrčela a stiskla ruce v pěst, když se zasmál.
Jestli si myslel, že se jí tím uleví, byl hodně naivní. Aife měla vztek. Na něj i na sebe. Bojovala se spoustou mužů a nad každým vyhrála. Netušila, proč zrovna s ním prohrála, a to ji šíleně iritovalo. Věděla, že nebude mít klid, dokud nenalezne odpověď na svou otázku a pak… Pak možná dostane příležitost ho zabít.

Stála na útesu. Ve vlasech se jí proháněl kvílející vítr a tvář jí bičovaly kapky deště. Přestože na sobě měla jenom plášť, nezdálo se, že by se třásla zimou. Naopak to spíš vypadalo, že si běsnící živel přímo vychutnává. A zdání opravdu neklamalo. Vychutnávala si sílu bouře. Jen při ní se cítila naplno volná a svobodná, nesvázaná okolím a společností, ve které byla nucena žít. Vždycky cítila, že tam nepatří. Že se nesluší, aby byl její duch spoutáván společností či nějakými pravidly. Vždy toužila být volná jako pták. Letět si, kam se jí zachce a kdy se jí zachce. Jenže ať se vrtne kamkoli, vždy narazí na konvence. Po smrti své lásky chtěla žít o samotě, nebylo jí však přáno. Vždycky když to zkusila, tak si ji našel a zavlekl zpátky tam, kde nechtěla být. Cítila se jako ve vězení, i když nedýchala vzduch cezený mřížemi. Cítila v sobě sílu, kterou nemohla použít. Několikrát to zkusila a skoro ji to zabilo. Neuměla s ní zacházet, a neměla učitele, který by ji to naučil. Chtěla odletět někam daleko. Tak daleko, jak jen bylo možné. Do míst, která nebyla spoutána silou člověka, který si zuřivě podmaňoval vše živé a bláhově snil o tom, že jednoho dne ovládne zemi, vodu i vzduch. Ona byla jiná. Věděla, že s těmito silami se nedá zahrávat. Že je to nebezpečné, a že každý, kdo to kdy zkusil, za svou troufalost zaplatil životem. Najednou znova cítila, jak jí žilami proudí síla. Byl to stejný pocit, jako když lýčím stromu proudí míza, která ho udržuje naživu a dává mu sílu kvést a plodit. Zhluboka se nadechla. Milovala vzduch prosycený vůní deště. Vše bylo tak čerstvé. Milovala to ticho deště, kdy se každý živočich přímo bál vystrčit i jen peříčko, aby nenamokl. Věřila, že i ptáci vědí, co je to zima a že to ví i nejmenší brouček, obývající tuto zemi. Jí přesto zima nevládla. Nebo ji necítila. Cítila jen sílu a moc. Moc, kterou kdysi vládla celá tato země, když ještě byla v plném rozkvětu sil a na nějaké nebezpečí nikdo ani nepomyslel. Náhle vítr začal šeptat jeho jméno. Nebo si to jenom namlouvala? Tak moc ho milovala, že byla ochotná uvěřit, že i vítr sdílí její lásku k němu. Nabrala hrst mokré hlíny a přivoněla k ní. ON voněl stejně.

Pozoroval ji. Byla tak krásná. Blonďaté vlasy jí zběsile vlály ve větru a štíhlou postavu halily modré šaty. Ačkoliv kolem ní běsnila bouře, netřásla se zimou. Jako by ji spíš naopak vítala. Cítil, jak její krví proudí síla. Síla tak mocná, že by ho nejspíš zabila, kdyby se ji naučila ovládat. Držel od ní všechny učitele dál. Miloval ji a toužil, aby jeho lásku opětovala. Bál se zeptat, a proto nahlédl do jejího srdce. Tvář mu potemněla vztekem, když tam nespatřil sebe, nýbrž muže, jež proklel, ale kterého ona považovala za mrtvého. Co víc. Podobal se mu. Vztekle mávl rukou a jeho dlouhé bílé vlasy se změnily na krátké černé. Vypadal teď mnohem víc jako sestra, nicméně se nepodobal muži, který neustále bránil jeho milované, aby ho milovala. Aby ulevil svému vzteku, rozhodl se na něj poslat několik svých mužů. I když je pravděpodobně nezabijí, přinejmenším jeho ne, mohli by je aspoň zdržet a on se pokochá prolitou krví.

Na noc zastavili. Aife se to nelíbilo. Eile nevypadala dobře a čím dřív by dorazili k léčitelce, tím rychleji by ji uzdravila, ale MacKay řekl, že pokud ji nehodlá nést v náruči, musí zastavit.
„Ty možná jsi super žena, ale já nemám super koně, a proto musíme zastavit.“
„Má horečku!“
„Všiml jsem si.“
„A říkáš to tak klidně!“
„Rozhodně jí nepomůže, když se budeš rozčilovat. Ta horečka se tvého křiku nezalekne.“
Aife spolkla chuť ho praštit. Lekce sebeovládání vždycky prospala, ale tady se nejspíš bude muset naučit ovládat, i když ji ten chlap rozčílil snad pokaždé, když otevřel ústa.
„Dojdu pro vrbovou kůru, která by horečku mohla srazit. Počkej u ní.“
„To snad ještě zvládnu,“ odvětila mu a v jejím hlase zazníval silný sarkasmus.
MacKay odešel a Aife se podívala na Eile. Okamžik zvažovala, že vezme koně a Eile a vrátí se ke královně, avšak zdravý rozum jí napovídal, že by Eile cestu rozhodně nepřežila.
„Překvapilo mě, že ses nepokusila o útěk,“ promluvil MacKay, jakmile se vrátil.
„Nepřežila by.“
„Takže občas používáš i rozum?“ podivil se MacKay.
„Našels, cos hledal?“ zeptala se, poklekla k Eile a položila jí ruku na čelo.
„Ano. Udělám jí čaj, ale chvíli to potrvá.“
„A do té doby? Vždyť úplně hoří!“
„Musí vydržet.“
Aife se zamračila.
„Od toho neustálého mračení budeš mít vrásky,“ poznamenal MacKay a do vařící vody hodil vrbovou kůru.
„Jak jsi ji osvobodil?“
„Podplatil služebnictvo.“
„Kdes na to vzal?“
„Vydělal.“
Aife se ušklíbla.
„Co když není Eile ta pravá? Co když jsi své peníze vyhodil zbytečně?“
„I kdyby nebyla, stála za záchranu.“
„Proč?“
„Protože nic neudělala. Nezasloužila si takový osud.“
„Odkdy jsou muži samaritáni?“
„Od doby, co na to ženy zanevřely. Co jsme ti udělali?“
„Už to bude?“ chtěla vědět, aby se vyhnula odpovědi.
MacKay nahlédl do kotlíku.
„Ano. V brašně u sedla bych měl mít misku. Přines mi ji.“
„Jsem snad tvůj pes?!“
„Přičiň se taky o její záchranu.“
Aife se zašklebila, nicméně vstala, došla pro misku, přinesla ji MacKayovi a vrazila mu ji do ruky. MacKay do misky z kotlíku nabral trochu vody a odložil kotlík z ohně. Poté se přesunul k Eile a jemně s ní zatřásl, aby ji vzbudil.
„Tohle teď musíš vypít, ale pij pomalu a opatrně. Je to horké.“
Eile jen něco zamumlala. Měla tak vysokou horečku, že své okolí stěží vnímala. Podepřel ji tak, aby měla hlavu zvednutou.
„Slyšíš mě? Musíš se napít. Je to důležité.“
V polospánku napůl otevřela rty.
„Musí to stačit.“
Pomalu jí přiložil misku ke rtům a nechal vodu stékat hrdlem dolů do žaludku. Odložil misku a položil ji zpátky na zem.
„A co dál?“
„Musíme čekat? Do rána by jí měla horečka klesnout.“
„A když ne?“
„Sama znáš odpověď,“ odvětil jí a šel k řece vymýt misku.
Ano, Aife znala odpověď, ale odmítala si ji byť jen připustit. Nechtěla se dožít okamžiku, kdy by měla selhat. Ještě nikdy se jí to nestalo a ona rozhodně neměla nejmenší zájem začínat nějakou novou tradici. Dívala se za odcházejícím MacKayem. Sledovala jeho pohyby a snažila se vyčíst, jak by se dal v boji příště porazit.
„Na to ani nepomýšlej,“ zavolal na ni, jako by snad cítil na zádech její pohled a v jeho hlase bylo možné vypozorovat ozvěnu pobavení. Aife probleskl obličejem záchvěv vzteku. Ten chlap ji už tou svou sebejistotou začínal naprosto neuvěřitelně vytáčet. Zaskřípala zuby.
„Však já přijdu na to, jak se ti dostat na kobylku. A pak si mě nepřej. Budu se s chutí dívat, jak tvoje krev zbarvuje okolí do ruda. Na světě totiž není krásnější barva, než šarlatově rudá. Barva krve mrtvých mužů, zabitých mým mečem.“
„Na světě není lepší ženská, než ženská na zádech s roztaženýma nohama,“ ozvalo se za ní. Otočila se, meč v ruce. Spatřila šest mužů s meči. Podle jejich jizev ve tvářích to byli zkušení bojovníci. Náhoda nebo je někdo poslal? Tak či onak buď zemře ona, nebo oni a ona dneska neplánovala umřít. Rozestoupili se kolem ní do kruhu. První zaútočil a Aife jeho útok odrazila. Po něm následoval druhý a potom třetí a čtvrtý. Pátý a šestý na sebe nenechali dlouho čekat. Aife každý jejich útok odrazila, aniž by ji zranili, ale sama neměla příliš příležitostí zaútočit. Koutkem oka zahlédla u stromu stát MacKaye. Ryk boje tedy slyšel, ale proč tam jen tak stál? Chtěl ji snad nechat zabít? To určitě ne, i když ona by ho v tom nechala. Dává jí snad ochutnat její vlastní medicínu? Možná chtěl, aby ho poprosila o pomoc, avšak raději zemře, než aby prosila muže.
„Na něj nekoukej, ty malá děvko! Ten ti nepomůže, i když jsi v posteli určitě dobrá. Však to sami brzy zjistíme!“
Chvilka nepozornosti stála Aife krvavý šrám na ruce. Přimhouřila oči. Jestli chce vyhrát, musí se soustředit.
„Proč se radši nevzdáš? Užijeme si a každý půjde po svém, co říkáš?“
Neodpověděla.
„Mluvit nemusíš. Hlavně pak křič rozkoší.“
V tu chvíli Aife zaútočila. Jednomu usekla hlavu, druhému podřízla hrdlo. Třetí ji škrábl do boku a čtvrtý jí vyrazil meč z ruky. Pátý ji chytil za ruce. Aife využila jeho váhy a kopla třetího do břicha. Udělala přemet a vzala pátého sebou. Když byl na zemi, sebrala mu meč a bodla ho do prsou. Vytáhla meč a odrazila útok šestého. Ve vzduchu udělala kotrmelec a srazila čtvrtého, přičemž po šestém hodila dýku, kterou vytáhla z boty. Už před ní stáli jen dva muži. Třetí a čtvrtý.
„Zabilas naše přátelé. My teď zabijeme tebe.“
„A proč se nebojím?“ otázala se výsměšně Aife. Věděla, že právě získala převahu a využila ji. Zabila je dřív, než mohli zaútočit. Zálibně si prohlížela svoji práci, když se z místa, kde stál MacKay, ozval potlesk. Aife na něj nevraživě pohlédla.
„Můžeš se k nim přidat.“
„To by ses musela snažit víc,“ opáčil ji, ale nebylo v tom ani trochu samolibosti. Zašklebila se na něj a chtěla si jít umýt meč, když se chytla za bok. MacKay se odlepil od stromu a šel k ní, když Aife zvedla ruku.
„Nepřibližuj se!“
„Bok si možná ošetříš, ale tu ránu na pravé ruce ne. Jsi pravák.“
Aife zavrčela cosi hodně sprostého, co MacKaye přimělo povytáhnout obočí, ale dovolila mu k ní jít.
„Sedni si támhle,“ ukázal jí místo, kam si má sednout.
„Radši bych postála,“ odvětila mu.
„Lepší to bude vsedě.“
Svolila. Posadila se a opřela zády o strom. MacKay si došel pro některé bylinky, z nichž jedna byla kopřiva. Aife na něj pohlédla jako na blázna. MacKay se pousmál. „Nezbláznil jsem se. Je to lepší než ocel dezinfikovaná ohněm a navíc tvá rána ani není dost hluboká, tak myslím, že kopřivy postačí.“
Aife na něj hleděla dost nedůvěřivě.
„Nicméně jestli se vyžíváš v masochismu…“ MacKay se zvedal, že půjde strčit meč do ohně.
„Ne,“ chytla ho za ruku, ale hned ucukla, jako by se spálila.
„Postačí kopřivy.“
Kývl a přiložil jí jednu na paži. A druhou na bok, když si vyhrnula košili. Sykla.
„Klid.“
„Nejsem kobyla!“ zavrčela.
„Přestaň být tak popudlivá.“
„Budu přesně taková, jakou mě nechceš mít!“ odsekla mu a zavřela oči, když kopřivy začaly hodně pálit.
„Udělám ti čaj z Meduňky. Mělo by se ti ulevit.“
„Budu spát?“
„Ano. To tělo při regeneraci dost potřebuje.“
„Nebudu spát.“
„Vím, že mi nevěříš a já nevěřím tobě, ale musíš se vyspat. Už tak nás zdržuješ, a když budeš padat únavou, o nic rychlejší nebudeš.“
Kdyby mohly pohledy zabíjet, byl by už MacKay nejspíš mrtvý. Takhle se Aife musela smířit s tím, že svěří svůj život do jeho rukou.
„Ostatně, kdyby tě chtěl zabít, už to dávno udělal. Pár příležitostí si mu poskytla,“ ozval se její pragmaticky uvažující hlásek v hlavě.
Podal jí misku.
„Až do dna.“
„Jestli se mě jen dotkneš…“
„Jak jsem již řekl. Nejsi můj typ.“
Aife čaj vypila. Zašklebila se, jak byl hořký. Únava na ni přišla okamžitě. Aniž by věděla jak, stočila se do klubíčka a usnula za vteřinu. MacKay na ni hleděl, ruku položenou na čepeli. Nakonec však jen zapálil oheň, aby mu přes noc nebyla zima. Věděl, že musí zůstat vzhůru. Kdyby se Aife probudila a on spal, nikdy by se jejich vztah nepohnul dál. Neměl ženy rád, ale v Aife byl nespoutaný oheň. Oheň, který jim mohl pomoct nebo je všechny zničit. Budoucnost byla nejasná. O to víc bylo důležitější mít, co nejvíc spojenců a Aife mohla být velice cenným spojencem.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.10.2008, 19:05:59 Odpovědět 
   Takže zatím panuje mezi našimi třemi "poutníky" pomyslný klid zbraní. Bůh války a jeho sestra... Pokud jsem vše dobře pochopil, ještě bude veselo, ale MacKay není žádné "ořezávátko" a Aife také ne! ;-) Zdá se, že mezi Světem žen a Světem mužů vládne docela veliká nevraživost... Kde není láska, tam sídlí nenávist, asi je to pravda!
 taira 21.10.2008, 9:14:54 Odpovědět 
   Takže se budu snažit psát jiné postřehy, než jaké zmínila Ekyelka. :) (odstavce a souboje)

Je zajímavé sledovat, jaký osud mají jména... zvlášť taková z keltského kulturního okruhu, které používá víc autorů a jak se od sebe jednotlivé varianty stejně pojmenovaných hrdinů mohou lišit. No, co se dá dělat, takhle literatura funguje. :)

Líbí se mi, jak jsi zkombinovala první a druhou linii - ve chvíli, kdy bůh války posílá na MacKaye zabijáky. Jo, to fakt stálo za to. :)
Co se stalo za druhou linií chápu asi takto: bůh války Mordreth miluje Arianrhod, ona miluje MacKaye. Aby se boha války zbavila, řekla mu, že se s ním dá dohromady, pokud dá mužům větší sílu než mají ženy. Mordreth to udělal, čímž naštval svoji božskou sestru, ale Ari ho stejně nechtěla. A tak proklel MacKaye. :) A Ari je ta blondýnka na útesu.
Příběh se začal odvíjet hned kapku zajímavěji.

Na závěr bych měla otázku: jak a kde jsï přišla na dezinfikace kopřivou? Resp. přikládáním kopřivy na ránu? Docela by mě zajímaly prameny, protože kdyby chtěl MacKay tímto způsobem ošetřit MĚ, asi bych na něj začala histericky ječet, že ta rozžhavená ocel by byla lepší, případně, trvá-li na bylinách, ať udělá silný výluh z řebříčku a vymyje to tímhle... (ne, to není ironizace, jenom mne bylinkářství zajímá a tohle je úplně nová informace...)
 ze dne 21.10.2008, 18:13:48  
   Trenz: Na netu, někde mezi bylinkami, ale nějak nevím už co to bylo za stránku už nevím:-) A tu druhou linii jsi pochopila naprosto správně.
 Ekyelka 20.10.2008, 21:48:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Ve vyprávění se objevila druhá linie, což je dobře - příběh pak není plochý. Co už je méně dobré, je jistá zmatenost v oné druhé linii; bůh války miluje svoji sestru? A jejich otec na to ještě nepřišel, onen nejvyšší bůh, co ještě ctí jakési staré zásady? Budiž. Hůře však překousávám pasáž, kdy jakási žena stojí na útesu a vychutnává si bouři. Celé je to zmatené - není jasné, zda jde o bohyni (viz detaily z rozhovoru v úvodu), nebo ještě o další ženu. Celá pasáž mi pak přijde zbytečná, matoucí. Kdyby v ní byla vložena vysvětlivka ženina původu, případně vztahu k bohu války nebo k jednající trojici, chápala bych to. Takhle skutečně nevím, co s tím.
Opět mám výhrady k odstavcům - příliš mnoho informací v jednom dloooouhém odstavci. Neboj se pohrát si s textem, rozdělit ho. Výsledný efekt je zcela překvapivý často i pro samotného autora.
Souboje jsou kapitolou samou pro sebe. Očividně s nimi nemáš žádné zkušenosti - jak mohla Aife jednoho probodnout, vzápětí druhému podříznout hrdlo atd.? Akce se musí popsat, aby byla akcí a ne zkratkou z neznalosti. Představ si, kolik pohybů musí udělat: minimálně krok k soupeři, nápřah, bod, vytažení meče, další krok, nápřah, sek vodorovně v úrovni ramen (z toho vyplývá při ekonomice pohybu a energie, že se tak snáze udělá v otočce) atd. Vidíš ten rozdíl? Plus "několikrát mu v ráně zakroutil mečem" - ne, tohle si může válečník dovolit pouze ve chvíli, kdy protivník leží na zemi, nejlépe přivázaný, aby se mu nekroutil, protože otočit mečem v ráně několikrát znamená pustit jílec z ruky - a zde hrozí ztráta zbraně.
Obecně rozšířený omyl o "cti šermíře" je pochopitelný - idealizujeme si vždy a všechno. Takže pokud najmeš bandu vrahounů, aby někoho zabili, určitě na něj nepůjdou po jednom. Zaútoči naráz, protože tak mají větší šanci, že svůj cíl zlikvidují beze ztrát na vlastních životech - zatímco se oběť bude bránit jednomu, druhý mu zasadí smrtelnou ránu. Hotovka a žádný fair play, to se v boji na smrt nenosí. Uvažuj při psaní racionálně, kapku cynicky a realisticky. Být v kůži toho útočníka - čekala bys, pokud bys viděla ideální okamžik k útoku? Já rozhodně ne, na to se mám sakra ráda.

Mno... A po studené sprše si dáme finále: pokud se skutečně bojíš soubojů (a nastolila jsi takový svět, kde se hlavně bojuje), najdi si někoho, kdo ti s popisem bojových scén pomůže. Bez nich je to jen plácání vody v kaluži a text zůstane stále na úrovni pouhého pokusu. Pro inspiraci zkus Howardovy povídky o Conanovi, z českých autorů pak Žambocha, Rečkovou, tuším že i Petra Neomillnerová napsala pár dobrých povídek se začleněnými souboji, mezi fantasy bojovníky pak bezesporu vyčnívá Geralt, tedy Sapkowského Zaklínač.
Tenhle díl není vyloženě špatný. Naplno se ukázalo, kde si ještě nejsi jistá. Není to žádná ostuda, všichni jsme nějak začínali. Příběh se ti rozvíjí včetně jednotlivých postav. Chce to jen dál psát, učit se, zkoušet to. Já budu držet palečky.
 ze dne 21.10.2008, 18:14:28  
   Trenz: Nejspíš navštívím knihovnu a půjčím si něco o bojování, hlavně o šermu. Díky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Hypotéka
Lord Mordvig
1841 / 0
Rebekka
L+L (11) - Živo...
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr