|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: 03 Objevení nečekaných skutečností ::
 Eliota |
publikováno: 21.10.2008, 20:52
|
|
| |
|
|
Dnes byla středa. Den uprostřed týdne. Líbilo se mi, že už mám dva vyučovací dny za sebou, ale představa, že mě další dva - s dneškem tři – čekají, nebyla nijak vábná.
A já opět musela jet městskou hromadní dopravou. I když bych stihla stejný spoj jako včera, jela jsem až tím dalším. Nevadilo mi, že přijdu do školy se zvoněním, hlavní bylo, že v autobuse nepotkám mé spolužačky.
Dnešek byl celkově něčím jiný. Když jsem vstala, nebyla jsem podrážděná jako jindy, ale okupovala mě dobrá nálada, která mi vydržela až do teď. Možná to bylo tím, že doma ráno nebyl nikdo, kdo by na mě zbytečně mluvil a mě tím naštval. A nebo se tak mohlo stát i tím, že jsem nepotkala mé „kamarádky“ ze třídy.
Dokonce jsem se i jinak cítila. Břicho se mi bezustání stahovalo, byla jsem nervózní. Nechápala jsem proč. Ale po pravdě řečeno, nebyla to věc, kterou bych potřebovala řešit.
Dnes jsem si už vzala podzimní bundu. Teploměr totiž ukazoval o pět stupňů méně než včera a já nechtěla mrznout.
S batohem jsem nastoupila do dopravního prostředku a posadila jsem se na jedno z volných míst. Autobus nebyl nijak plný, touhle dobou většinou jezdili jen ti, co zaspali a nějací dospělí lidí do práce.
Nevládl tu žádný povyk, hluk. S mírným úsměvem na tváři jsem se dívala z okénka a říkala jsem si, jaké mám štěstí, že bydlím ve městě. Všechno co potřebuji, je lehce přístupné. A že tu je nedostatek přírody? Málo zeleně? To mi nevadí, je mi to jedno. Strom sem –strom tam. Mě to prostě nezajímá.
Když jsem vystoupila, rychlými kroky jsem zamířila ke škole a podívala se na mobil, kolik je hodin. Měla jsem tři minuty. S trochou štěstí přijdu včas.
Jen co jsem se objevila v šatnách, už jsem otevírala dveře od mé skříňky a házela tam bundu, popadla učebnici na matematiku a už jsem pospíchala do druhého patra do naší kmenové učebny.
Zaťukala jsem a vešla dovnitř. V duchu jsem zaklela, náš profesor na matematiku tu už byl.
„Slečna Říhová,“ usmál se na mě křečovitým úsměvem, „jsem poctěn, vy jste dorazila,“ zatím co mluvil, přešla jsem k první lavici a sedla si. Pozorovala jsem, jak otevřel třídnici a něco tam načmáral propiskou.
Trochu jsem se naštvala. Já přijdu o minutu později a už mi musí zapisovat pozdní příchod! Parchant! Já ho tak nenávidím!
Po tom, co mě ještě obdaroval kyselým úšklebkem, nám začal ohlašovat výsledky z písemek. Raději jsem ani nedoufala v nějakou dobrou známku, akorát bych byla zklamaná a o to víc rozzlobená.
„Skácelová – čtyři,“ pronesl a já se škodolibě usmála. A má to! Ale na druhou stranu – co se dalo od Simony čekat? Od takový slepice?
„Říhová – tři,“ vykulila jsem oči překvapením. Vážně mám dobrou? Žádnou pětku? Natáhla jsem se pro svou písemku – přeci se nebudu zvedat, když je profesorský stůl přede mnou.
Podívala jsem na papír s mými výpočty a doopravdy jsem měla jeden dobře. Spokojeně jsem si promnula prsty a začala se hrabat v batohu, vyndala jsem si žákovskou knížku a rovnou i sešit, učebnici a penál.
Byla jsem tak spokojená! Po dlouhé době jedna lepší známka. Jen okrajově jsem si uvědomila, že bych si už měla sehnat někoho na doučování, protože jinak propadnu.
O chemii to bylo také utrpení. Má jediná kamarádka ze třídy nebyla ve škole – toho jsem si všimla až po matematice – a já seděla sama.
Doufala jsem, že nebudeme psát nějaký přepadový test, protože tu nebyl nikdo, kdo by mi radil. A já bych byla nahraná.
Ano, chemie je další předmět, který mi nejde, Nedokážu pochopit, jak se doplňují rovnice, jak se dělá názvosloví a už jenom zapamatování teorie mi dělá problémy.
Naštěstí se žádná písemka nekonala a já si zhluboka oddychla, když jsem ani nebyla vyvolaná k tabuli na zkoušení.
A protože mě tenhle předmět k tomu všemu nebaví, tak jsem si pak místo zápisků kreslila po okrajích sešitu.
Někdo zaklepal. Nezvedala jsem hlavu, nadále jsem se věnovala mému výtvarnickému dílu, teprve až když jsem zaslechla zavrzání dveří, podívala jsem se, kdo nás poctil svou návštěvou.
Vyvalila jsem oči a zalapala po dechu. Nemohla jsem uvěřit, že se tu objevil. Už po několikáté jsem začala obdivovat jeho delší tmavě hnědé vlasy, pronikavé zelené oči, ostře řezaný obličej a ze všeho nejvíce ty svaly.
„Dobrý den, nemá tu prvák třídnici?“ zeptal se a rozhlédl se po třídě. Když se pohledem zastavil o mou maličkost, trochu jsem se pousmála.
„Ano, vezmi si jí,“ přikývla naše profesorka na tento předmět. Cestou ke dveřím šel před mojí lavicí.
„Takže Annabel?“ zašeptal a v očích se mu zablýsklo. Než jsem se vzmohla na jakoukoli reakci, odešel ze třídy.
Sakra! Takhle promarnit příležitost!
Další tři vyučovací hodiny byly utrpení. Navíc jsem se celý zeměpis stále dívala na mobil, kolik je hodin, a když bylo už pět minut před zvoněním, začala jsem si balit věci. Chtěla sem být na obědě co nejdříve, abych nemusela čekat frontu, která se tam vždycky nahromadí během pár sekund.
A tak, když se konečně zvonek rozřinčel, vyletěla jsem z lavice jako splašená. Z učebny to do jídelny byl kousek, takže jsem akorát hodila batoh na zem ke stěně a už jsem se hnala s ostatními studenty našeho gymnázia k výdejnímu okýnku.
Potom jsem si vzala příbor a sedla si na první volné místo, které jsem zahlédla. Dnes jsem nemusela hlídat dvě prázdné židle u stolu, dnešní den jsem tu byla sama. Bez přátel. Neměla jsem s kým si sednout a popřát mu dobrou chuť.
Nimrala jsem se v jídle a nevnímala jsem, co si vkládám do pusy, jaká chuť se mi rozlévá po jazyku. Nevnímala jsem nic okolo sebe.
Probralo mě až to, když se někdo opatrně dotkl mého kolena. Polekaně jsem sebou cukla a podívala se vedle sebe. Překvapeně jsem zamrkala.
Seděl vedle mě a obezřetně se na mě díval. Jeho pohled mi připadal sklíčený a zároveň trochu radostný. Neušlo mi, jak je ode mě trochu nakloněn, držel si ode mě odstup.
„Takže Gabriel?“ vrátila jsem mu stejnou větou a povytáhla obočí. Uniklo mu krátké zasmání, ale neodpovídal. Jen se díval do svého talíře s jídlem a mlčel.
„Proč sis nesedl ke kamarádům?“ zeptala jsem se a zadívala se na jeden konec jídelny, kde se něčemu smálo asi pět kluků z prváku.
Překvapeně se na mě podíval a trochu zmateně zamrkal. „Jinde nebylo místo?“
„No jistě,“ přikývla jsem s falešným úsměvem a hlavou jsem kývla zase k prvákům, vedle kterých byly tři volná místa. Možná se mi to zdálo, ale zatvářil se popuzeně.
„A proč neobědváš se svými kamarádkami?“ vrátil mi otázku, z jeho hlasu byl poznat vztek. Sklonila jsem hlavu a vidličkou několikrát šťouchla do kusu brambory.
„Řekněme proto, že dnes tu není nikdo, kdo by stál o mojí přítomnost,“ zašeptala jsem a spojila rty do úzké čárky. Bylo mi líto, že před někým musím tuhle skutečnost ukazovat. Svět je přeci tak nespravedlivý. Proč zrovna já nemůžu mít přátel tolik, abych je nedokázala na prstech spočítat?
„Co se ti stalo s rukou?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, jak má obvázané prsty a dlaň na levé ruce.
„Upadl jsem,“ uhnul pohledem a koncem nože několikrát poklepal na stůl.
„A nechceš to převázat? Připadá mi, že to máš volný,“ natáhla jsem se po jeho ruce, ale rychle jí ucukl a zlostně se na mě zamračil.
„Fajn, ale příště mi stačí odpověď, nemusíš se na mě hnedka zlobit,“ pronesla jsem ublíženě a zároveň podrážděně. Nemá jediný důvod být rozhněvaný.
Vložila jsem si do úst několik soust, přičemž jsem se na něj po očku dívala. Zíral před sebe, jen občas hodil pohledem směrem ke mně, ale vždy jím zase uhnul.
Trošku jsem se zamračila. Doopravdy byl zvláštní. Choval se tak. Nejdříve si ke mě přisedne – i přesto, že se může být se svými spolužáky – a pak je na mě nepříjemný.
A tak už jsem mlčet nevydržela.
„Tak proč sis teda sedl ke mně?“ položila jsem mu klidně otázku, která mě v mysli hlodala. Z jeho předchozích reakcí jsem očekávala, že mi něco jízlivě odsekne a nebo mě začne vraždit pohledem, ale k mému překvapení mi klidně odpověděl.
„Protože nemám žádné přátele,“ v jeho hlase jsem nevyčetla ani náznak smutku, jako kdyby mu to vůbec nevadilo, spíše vyhovovalo!
„Tak proč -“ byla jsem hrubě přerušena.
„Proč se o to stále zajímáš?“ zamračil se. „Nenapadlo tě, že třeba nechci mít kamarády?“
Nejdříve jsem užasle otevřela pusu a přemýšlela, jestli si ze mě nedělá legraci, ale podle jeho výrazu ve tváři jsem usoudila, že zřejmě ne.
„Myslím si, že to není pravda,“ neodvážila jsem se na něj pohlédnout, zírala jsem kamsi před sebe.
„Proč bych ti měl lhát?“ upřímně se podivil a propaloval mě pohledem. Jen jsem pokrčila rameny. Proč asi. Bavíme se spolu poprvé v životě a to neznamená, že mezi sebou máme důvěru.
„Jsi jako každý jiný, musíš chtít někoho, komu se můžeš svěřit,“ kroutila jsem hlavou a podívala se mu do očí.
„Pleteš se,“ pousmál se, jako kdybych byla jediná, kdo něco nepochopil. Zamračila jsem se. Svým chováním si u mě vymazával plusy, které jsem mu v duchu přičítala. Připadal mi tak arogantní!
„Co tím zase myslíš?“ rozzlobeně jsem poklepala konečky prstů o desku stolu, za což jsem si od něj vysloužila nehezký pohled. Ahá, tak pán nemá rád netrpělivost?
„Prostě nejsem stejný,“ zatím co mluvil, naklonil ke mně hlavu, ale pak si to zřejmě uvědomil, protože se zase rychle narovnal.
„Samozřejmě a já jsem víla Amálka,“ protočila jsem oči a uvědomila si, že jsem ho opět naštvala. Zavrčel – ano, znělo to tak – a rozzlobeně našpulil rty.
„Nevěříš?“ povytáhl obočí a v očích se mu zlomyslně zablesklo. Odmotal kousek obvazu a levou ruku mi položil na koleno.
Nejdříve jsme nechápala, co mi tím naznačuje, ale nakonec jsem mu ruku chytla a začala obvaz sundávat. Zamračila jsem, když jsem na dlani ucítila něco špičatého, ale než jsem stačila zjistit, co to je, došlu mu, že v návalu hněvu udělal něco, co nikdy chtěl.
A tak rukou prudce škubl a já trochu sykla náhlou bolestí, škrábl mě.
„Myslím, že bude nejlepší, když se už spolu nikdy nebudeme bavit,“ zašeptal, chvíli mě pozoroval a pak se zvedl. Talíř s nedotčeným jídlem odnesl k okýnku na vyklepání. Odešel z jídelny.
Omámeně jsem se podívala na svou dlaň, přes kterou se táhla hlubší ranka, ze které tekl tenký karmínově rudý pramínek. Na zem dopadlo pár kapek krve.
Seděla jsem už převlečená do úboru na podlaze v tělocvičně a spolu s ostatními spolužačkami očekávala, až přijde tělocvikářka. Škrábnutí jsem si přelepila náplastí, ale stále rána štípala.
Zavřela jsem oči a hlavu si opřela o stěnu. Nechápala jsem se. Proč jsem se k němu chovala tak hnusně? On si se mnou chtěl třeba popovídat a já ho dotěrnými otázkami odstrašila. Navíc mě už nejspíš nechce nikdy vidět.
A to mě trápilo ze všeho nejvíce.
Z mého dalšího uvažování mě vyrušila profesorka, která přišla a nařídila nám, abychom se seřadily.
Nevnímala jsem, co že to budeme dnes o dvou hodinové výuce dělat. Přemohla mě nějaká náhlá únava a začala se mi točit hlava, všechno jsem viděla dvakrát.
Zavrávorala jsem – vím to, protože jsem omylem strčila do Petry, která stála vedle mě a ta se na mě ošklivě obořila. Už ani nevím, do čeho všeho mi šeptem nadávala.
„Annabel, jste v pořádku?“ přešla ke mně vyučující, „jste nějaká bledá,“ Akorát jsem stiskla víčka pevně k sobě a snažila se udržet se na nohách.
„Ta je bledá pořád!“ vypískla posměšně jedna z těch, co se celé prázdniny válely u moře a byly snědé od sluníčka. Její poznámka byla následována salvou smíchu.
„Pojď se posadit,“ chytla mě tělocvikářka za paži a ostatním přikázala, aby si daly rozcvičku. Mé spolužačky si začaly něco mumlat pod nos, přičemž mě určitě pomlouvaly, že hraji nevolnost jen proto, abych nemusela cvičit.
K lavičce jsem došla včas, protože se mi podlomila kolena a já klesla. Zaklonila jsem hlavu a dál už jsem všechny hlasy vnímala jen zpovzdálí, má mysl se ponořovala do nějaké mlhy, která mi odmítala dát zdravé myšlení.
Pak už si vzpomínám, že mě táta vedl do auta. Naše profesorka mu zřejmě volala. Posadila jsem se na sedačku a zapnula bezpečnostní pás.
Když jsme přijeli domů, nebyla jsem schopná poslouchat otce, co mi vykládá. Jen co jsem vešla do bytu, zula jsem si boty, rozepnula bundu a odhodila ji někam na zem v půlce cesty do mého pokoje, kde jsem jen padla na postel a ukolébala se do hlubokého a nerušeného spánku.
Když jsem se později probudila, venku už byla tma jako v pytli. Rukou jsem si projela rudými vlasy a odhrnula ze sebe deku, kterou mě někdo přikryl. Posadila jsem se a okamžitě se mi zatočila hlava. Promnula jsem si oči a pomalu došla do obývacího pokoje, kde se moji rodiče dívali na televizi.
„Ahoj, Annabel,“ usmála se na mě mamka, „už je ti lépe?“
„Nevím,“ neurčitě jsem zavrtěla hlavou a posadila se do křesla. Opět jsem se začala cítit unavená. Matka se zvedla a někam odešla.
„Nemáš hlad?“ zeptal se mě táta a natáhl ke mně ruku, ve které držel mísu s brambůrky. Neubránila jsem se úsměvu a jeden si vzala.
Vzpomněla jsem si na mou poraněnou dlaň. Opatrně jsem odlepila náplast a až o pár vteřin později mi došlo, že na tom škrábanci není něco v pořádku.
Vůbec to nevypadalo normálně. Žádný strup, žádná napůl zacelené ranka, ale byla zarudlá, otevřená, a i přesto nekrvácela.
Opatrně jsem prstem přes dlaň přejela. Nic. Ani trochu to nezabolelo, ale na bříšku ukazováčku jsem cítila chlad.
„Annabel, pojedeš s námi o víkendu na chatu?“ položil mi otázku táta a očima dál sledoval obrazovku televize.
„Asi ne. Proč se mě ptáš už teď?“ zamračila jsem se a promnula si spánky, už jsem opět usínala.
„Minule jsi vyváděla, když jsem ti to řekl dvě hodiny před odjezdem,“ pokrčil rameny a mrkl na mě.
„Aha,“ zívla jsem, „asi se půjdu osprchovat a spát,“ zašeptala jsem a zvedla se. Už jsem se snažila nevnímat to, jak se mi ukrutně motá hlava.
„Kdyby ti ráno ještě nebylo dobře, tak samozřejmě nemusíš do školy,“ zavolal za mnou a já si všimla, jak se mamka, se kterou jsem se potkala v předsíni, zamračila.
No jo, samozřejmě. Má maminka by mě nejradši nechala doma až teprve, kdybych měla čtyřicetistupňové horečky a nebo zlomenou nohu.
Už jsem měla tak otupené smysly, že když jsem se sprchovala, tak jsem se namydlila tátovým šampónem na vlasy a vůbec mi to nepřišlo divné. Ani jsem se pořádně neosušila a oblékla se do pyžamka a odešla do dětského pokoje, kde jsem se položila na postel a opět během chvíle usnula.
Když jsem otevřela oči, můj téměř první pohled směřoval k budíku, abych zjistila, kolik je hodin. Bylo něco málo po páté, a tak jsem se převalila na druhý bok a opět zavřela oči. Jenže tentokrát jsem už spát nemohla.
Po více jak půlhodině převalování jsem se z postele zvedla, okamžitě se mi začala točit hlava a já se stěží došourala až k počítači, který jsem zapnula.
Jeden z prstů jsem si podvlékla pod řetízek, po kterém jsem začala ukazováčkem přejíždět. Zamračila jsem se, když jsem na krku začínala cítit šimrání, zatřásla jsem se.
Když byl počítač nastartován, okamžitě jsem si pustila písničky a šla si zase lehnout od postele. Zavřela jsem oči a tiše trpěla v neodcházející bolesti hlavy.
Nevěděla jsem, proč by mi mohlo být tak špatně. Poslední dobou jsem nijak neponocovala, takže málo spánku nehrozí. Pila jsem dostatečně, nedostatek tekutin to také být nemůže. A nic jiného mě už nenapadalo.
Rozhodla jsem se, že když to do zítřka nepřejde, raději si zajdu k lékaři.
Stočila jsem se do klubíčka a přehodila přes sebe deku a přitáhla k sobě plyšového medvídka. Dovolila jsem mu, aby mě objal.
A pak už jsem se nechávala hudbou unášet do říše snů. Zdál se mi sen. A byl o něm.
Gabrieli!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 39 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
