|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (7. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 22.10.2008, 6:11
|
| Přežít a stvořit pouto (7. kapitola) |
| |
|
|
Zasvěcení
Seděla jsem na pláži a zírala na oceán před sebou. Někdo se dotkl mé paže. Vyskočila jsem, ale hned jsem se musela uklidnit. To nebyla Kaileen.
„Co chceš?“ zeptala jsem se podrážděně a znova se posadila.
„Přinesla jsem ti věci,“ řekla Isabeau a položila vedle mě dýku a meč.
„Díky.“
„Ošetřím tě,“ nabízela mi.
„Není třeba, to není moje krev,“ odbyla jsem ji.
„Proč to ze sebe nesmyješ? Tobě to nevadí?“ zajímala se.
„Později.“
„Lidé se po tobě ptají, měla by ses vrátit,“ řekla stroze, když viděla, že nemám chuť se s ní bavit.
„Hm.“
„To jim mám vyřídit? Jsi o tolik lepší, že ti za to nestojíme?“
„Víš, že tak to není.“
„Vím, Lee, ale vypadá to tak. Oni tě neznají. Zabila jsi jim vůdce, byl špatný, ano, ale měl respekt. I Kaileen by si vážili, ale odešla. Nástupce jsi zbila k nepoznání a zostudila tím všechny jeho bratry. Pak sledovali, jak potupně zacházíš s jejich otcem. Tolik jsi o to stála a teď, když jsi vyhrála, to všechno zahodíš? Zničila jsi to hlavní, co drželo kmen pohromadě, a místo abys nám dala něco jiného, říkáš – nechte mě být? Ty jsi toho měla nechat, když jsi neměla v úmyslu nás vést,“ zoufala Isabeau.
„Kašlu na váš kmen! Slyšíš? Kašlu!“
„Raději už půjdu,“ rezignovala. „Máme mnoho práce s přípravami na večer. Musíme pohřbít padlé a ustavit nového lorda. Všichni Paulusovi synové odešli, museli, když jsi je tak zahanbila. Pokud ti nevadí, že jsi to všechno podnikala zbytečně, klidně si tu zůstaň, obřady proběhnou i bez tebe,“ prohlásila a odešla.
Opět jsem zůstala sama. Mrzelo mě, že jsem na ni tak křičela. Nezasloužila si to. Na svůj věk byla dospělejší než my všichni dohromady. Nebránila se žádné práci, ráda se učila a ještě raději pomáhala. Byla mírná, hodná a obětavá. Vždy ke mně vzhlížela a já se jí takto odvděčím.
Chtěla jsem se vykoupat, ale nevěděla jsem, co může v oceánu číhat. Mnohdy byly nebezpečné i ryby v říčkách, bůh ví, jací tvorové žijí tady. Radši jsem si vzala zbraně a šla se projít. Těžko říct, který čert vedl moje kroky, bezmyšlenkovitě jsem se vydala směrem, kam jsem shodila Pauluse. Ležel tam, tedy to, co z něj zbylo. O jeho pozůstatky se starala dvě malá zvířátka. Tlamičkami zarputile hryzala do těla a snažila se urvat si z něj alespoň kousek. Zakřičela jsem na ně, myslela jsem, že se leknou a nechají ho být, ale byla tak zabrána do hostiny, že si mne vůbec nevšimla. Doběhla jsem k nim. V první chvíli si chtěla svou kořist bránit, ale nakonec si to rozmyslela a utekla.
„Půjdeme, než přijde něco většího,“ prohodila jsem, opět vzala provaz a vlekla tělo za sebou.
Zastavila jsem u stezky, která vedla nahoru do osady, a na chvíli se posadila, abych si odpočinula. Pohledu na Pauluse jsem se raději vyhýbala, vypadal tak, že se mi chtělo zvracet.
Překonala jsem strach (nebo hloupost, jak by řekla Kaileen) a šla si zaplavat. Ještě na pláži jsem si našla pár voňavých listů a přichystala si je vedle hromádky s oblečením. Voda byla příjemná, ale brzy jsem se zase ocitla na břehu. Každou chvíli se o mě něco otřelo, raději jsem nepokoušela štěstí a spokojila se s ubohým cákáním na sebe. Smyla jsem krev, prach i pot a docela jsem voněla, nicméně modřiny a škrábance z boje zůstaly a nepůsobily právě přitažlivě. Oblečení také zasloužilo trochu oprat, což mě zdrželo. Uslyšela jsem jásot, bylo mi jasné, že zanedlouho začnou s obřady. Hodila jsem na sebe ještě mokrý oděv a spěchala do vesnice.
Naštěstí to nebylo daleko. Přesto, když jsem se celá udýchaná dostala nahoru, byly už oslavy v plném proudu. Lidé tančili a zpívali, pak se zarazili, když si mě všimli. Dotáhla jsem lorda mezi ně, odvázala lano z jeho nohou a hodila ho na zem. Uvolnila jsem i doposud svázané ruce.
„Vrátila ses,“ doběhla ke mně Isabeau.
„Pojď se mnou, připravím tě na obřad,“ vybízela mě.
„To ne,“ odmítla jsem, „Měla jsi pravdu, neznám vaše kořeny, nic o vás nevím. Jak bych vás mohla vést?“
„Bojovala jsi za to.“
„Tak jako vy jste bojovaly, abyste mohly žít bez mužů. Byly byste pak šťastnější, nebo je to lepší tak, jak je to teď?“
„Už se k nám nebudou chovat stejně jako tenkrát.“
„Protože zde není nikdo, kdo by pokračoval ve stopách mrtvého lorda. Za to jsem bojovala. Copak mezi sebou nemáte nikoho, ke komu byste vzhlíželi s úctou? Co třeba Atan? Neznám ho, ale projevil se jako moudrý muž, zná vaše zvyky a prošel tím, čím vy.“
„Děkuji za tvá slova, Kaileen,“ vmíchal se do hovoru muž.
„Jsem Lee,“ opravila jsem ho.
„Promiň. Abych mohl převzít nyní už tvou zodpovědnost, museli bychom znova bojovat a já bych tě musel zabít. To neudělám.“
„Copak to nejde jinak?“
„Nejde. Každý lid má svá pravidla, kterými se musí řídit, jinak by vznikl chaos a bezvládí.“
Po chvilce přemýšlení jsem souhlasila, nic jiného mi ani nezůstalo.
„Dobrá, ale vy dva mi budete po boku,“ umínila jsem si.
Hleděli na mě a já si uvědomila, že zatím ještě nemám právo jim rozkazovat a zrovna oni dva nebyli ti, k nimž bych se tak chtěla chovat.
„Byla bych ráda, kdybyste mi pomáhali,“ dodala jsem.
Oba souhlasně přikývli.
„A teď už pojď. Musíš se přichystat, čeká nás dlouhá noc,“ vyzvala mě Isabeau, vzala mě za ruku a táhla za sebou.
Zavedla mě do jednoho ze vzdálenějších obydlí. Vzala misku, nasypala do ní byliny, rozmělnila je, zalila vodou a chvíli míchala.
„Nejprve ti vyčistím ty drobné škrábance. Pořádně si vyhrň rukáv a nehýbej se, bude to trochu pálit,“ oznámila mi, když s tím ke mně přišla.
Po pravém rameni se mi táhl dlouhý šrám, ani nevím, kde jsem k němu přišla. Možná jsem se poranila o větev, když jsem jela za Kaileen, v tom vypětí bych si toho těžko nevšimla.
„Svlékni se,“ protrhla mlčení Isabeau.
„Proč?“
„Protože takto ti tu ránu nemohu pořádně vyčistit.“
„Ukaž, zvládnu to sama,“ odmítla jsem a natáhla ruce po hadříku a misce s desinfekcí.
„Snad se nestydíš? Myslela jsem, že když nosíš mužské šaty...“ divila se.
„V sukni se těžko bojuje, to snad chápeš,“ vysvětlovala jsem.
„To jsem nemyslela, ale ani Kaileen nenosí tuniku,“ namítla.
„Kaileen je zvyklá, mně byla zima. A potom – jí nevadí, že ji muži svlékají pohledem, ráda nosí vyzývavé oblečení. Já ne, máš snad něco proti tomu?“
„Tak se nezlob,“ omlouvala se a pokračovala, „My se před sebou nestydíme, je to pro nás běžné.“
„Jak běžné?“ nechápala jsem.
„Při každé významnější události…“
„Co? To tady budu pobíhat nahá?“ nenechala jsem ji domluvit.
„Ne, to samozřejmě ne. Jen od pasu nahoru, netrvá to dlouho. To víš, rituál zasvěcení lorda je pro muže, žena zde nikdy nevládla. Vybrala sis sama.“
„To jsem přece nemohla vědět,“ namítla jsem.
„Obě víme, že by tě to stejně nezastavilo,“ ukončila dohadování a rozhodla: „Tady to máš. Až se ošetříš, zavolej mě, budeme pokračovat,“ a odešla ven.
Kromě toho škrábance jsem měla také pěkně odřenou kůži od lana, jak jsem pořád tahala Pauluse tam a zpátky. Pekelně to štípalo, ale zaťala jsem zuby, přece nejsem padavka. Ošetřená místa rychle zasychala, oblékla jsem se a šla pro Isabeau. Čekala venku před vchodem, v ruce třímala nějaký plášť.
„K čemu to?“ ptala jsem se.
„Pro tebe, budeš to potřebovat. Pojď dovnitř.“
Mastí mi zakryla modřiny v obličeji, opuchlá místa trochu splaskla, cítila jsem, jak se mi ulevilo. Potom mi rozčesala vlasy a stáhla je sponou. Právě v tu chvíli vstoupil Atan.
„Můžeme,“ informovala ho Isabeau.
„Výborně. Teprve se začíná stmívat, ještě počkáme,“ řekl a odešel.
Brzy nato se však vrátil a žádal Isabeau, aby šla s ním. Já jsem musela čekat. Měla jsem hlad, hledala jsem něco k snědku, ale jako naschvál jsem nic nenašla. Aspoň jsem si lehla a odpočívala, měla jsem toho dnes už plné zuby. Na chvíli se mi podařilo usnout.
Někdo se mnou zatřásl a probudil mě. Oba nade mou stáli jako stráž, byli už převlečení. Nevím, kde to vyčarovali, ale ty lehké zdobené vesty jim velmi slušely. Atanovi byla sice malá, ale tím více vyniklo jeho stále ještě pohledné vypracované tělo, přestože při pohledu na černou vestu vypadalo poměrně bledě. Děvčeti byl oděv akorát, perfektně zvýrazňoval její ženské přednosti a musela jsem uznat, že se muži budou mít na co dívat. Mládí jako by najednou dostalo konkrétní podobu.
„Kalhoty si nechej, jinak všechno dolů, včetně bot,“ nařídil mi Atan.
„A nemohli byste ten rituál přizpůsobit ženě?“ snažila jsem se smlouvat.
„Nemohli,“ zněla jasná odpověď.
„No ale budou tam všichni…“
„Když jsi sem přišla, chtěla jsi dokázat, že ženy jsou mužům rovny. Tak se podle toho chovej. Budeš mít stejné povinnosti jako měl každý vůdce před tebou, nebudeš se jich moci zříci jen proto, že ti nejsou vhod,“ zlobil se Atan.
"Řekla jsem, že jsme si rovni, ne že jsme stejní."
„Chtěla bych vidět Kaileen…“ vložila se do toho Isabeau.
„Dej to sem,“ chňapla jsem vztekle po plášti a udělala, co po mně chtěli.
Postavila jsem se k nim zády, přesto jsem cítila Atanův pohled, když jsem se svlékala. Hodila jsem přes sebe plášť. Vepředu měl tři přezky, takže jsem byla alespoň částečně zahalená. Horší, až po mně budou chtít, abych ho sundala. Otočila jsem se zpátky.
„Je jí to o dost větší, ale nevypadá to špatně,“ konstatoval Atan.
„Sám jsi přece říkal, že někteří lidé mají záměrně tak dlouhé pláště, aby je tahali po zemi,“ bránila mě Isabeau a další slova nasměrovala ke mně, „Škoda, že tu nemáme všechny věci. Měla bys pravý plášť lorda. Je sice šitý pro muže, ale tobě by slušel.
„Nevadí, stejně to za chvíli svlékne,“ prohodil Atan a už se hrnul ven.
„Ten se na to nějak těší,“ řekla jsem s úšklebkem.
„Divíš se? Je to zdravý muž a ty jsi hezká mladá žena.“
„Ale nejsem pro ty vaše divochy.“
„Pozor na jazyk, Lee. Nejsme takoví, jak si o nás asi myslíš. Když nebudeš chtít, žádný muž se tě nebude dotýkat. Musíš uznat, že tu máme pár hezkých a statných mládenců,“ spiklenecky zamrkala.
„To ano,“ uznala jsem, „Líbí se ti některý?“
„Líbí,“ začervenala se.
„A co on?“
„Nevím, nic jsem mu neřekla.“
„Tak mi ho potom ukážeš a něco s tím uděláme, dobrá?“ nabídla jsem jí.
Nadšeně přikývla.
„Taet teroh!“ ozývalo se zvenku.
„Volají tě, musíme jít. Půjdu před tebou. Dojdeme až k ohni, tam čeká Atan. Dokud tě nevyzve, budeš mlčet, pak po něm všechno zopakuješ. Neboj se, bude mluvit pomalu. Tvoje noc začíná, užij si to,“ řekla Isabeau, vykročila do tmy a já jsem ji mlčky následovala.
Po několika metrech jsme vešly do uličky, kterou vymezili hořícími holemi. Byla dost úzká, měla jsem strach, aby mi nechytl plášť. Kráčely jsme pomalu, nerozhlížela jsem se, dívala jsem se stále dopředu na záda Isabeau, přesto jsem cítila všechny páry oči, které mne sledovaly. Byla jsem z nich nervózní. Došly jsme téměř až k ohni, Isabeau si stoupla vlevo, Atan byl napravo, já jsem zůstala uprostřed a otočila se k němu.
Dav přestal skandovat.
Zavládlo ticho protrhávané jen praskáním ohně.
Začal odříkávat něco v cizí řeči, nerozuměla jsem ani slovo. Vždy, když chtěl, abych něco opakovala, lehce kývnul hlavou. Bylo to docela dlouhé a mně pomalu začínaly trnout nohy.
Několik mužů se přesunulo na pravou stranu k začátku uličky, to samé udělaly ženy vlevo. Atan domluvil a naznačil mi, abych se otočila směrem k nim. Musela jsem si kleknout a zůstat tak, dokud se prostředí nezměnilo. Lidé od konce vytahovali hole ze země a kráčeli s nimi k nám. Isabeau mezitím přinesla misky s různobarevnými mastmi a položila je za mě. Každý, kdo nesl oheň, mi mírně pokynul hlavou a pak jej zabodl do země kolem nás, takže nakonec vytvořili kruh.
„Vstaň a otoč se čelem k ohni,“ řekl Atan polohlasem.
Udělala jsem to a bylo mi jasné, co teď přijde. Nebylo mi to příjemné, ale nebránila jsem se, když mi rozepínal plášť a Isabeau mi jej sundávala.
Přihlížející začali vyťukávat jakýsi rytmus. Bože, jak je to dlouho, co jsem slyšela hudbu. Tohle se jí podobalo jen vzdáleně. Není divu, vždyť dohromady nic neměli. V současné atmosféře to znělo spíše děsivě, přesto se mi to líbilo. Moji dva druhové brali střídavě misky a rukama na mě kreslili všemožné symboly. Přišlo mi, že se přizpůsobovali rytmu. Atan si to obzvlášť vychutnával. Na rukou mi to nevadilo, na břiše jsem to také tolerovala, ale na hrudi se na můj vkus zdržoval příliš dlouho, což mi sice bylo proti srsti, nicméně jsem s tím nemohla nic dělat. Řekla jsem si, že si to s ním vyřídím až skončíme. Nevím proč, měla jsem z něj respekt, přesto jsou hranice, které ani on nebude překračovat, v tom jsem měla jasno. On zřejmě ne, tak mi nezbude, než mu to náležitě vysvětlit.
V dnešní parné noci mi chladivé masti dělaly dobře, jen když se Isabeau dotýkala pravého ramene a lopatky, bolelo to. S prvním kontaktem jsem sykla, ale ona mě hned utišila. Myslím, že přihlížející to neslyšeli, nejspíš o to také šlo. Brzy jsem si už nepřipadala nahá, protože na mě kromě obličeje nezbylo téměř žádné místo, které by zůstalo bez barvy. Ani modřiny a podlitiny nešly vidět. Zatímco Atan dokončoval poslední tahy na mém těle, Isabeau stála u ohně a nahřívala dýku. Ani jsem si nevšimla, kdy mi ji vzala. To není všechno? Co chtějí dělat? Tolik zranění jsem dnes dostala – nejdřív vojáci, pak Corita a Sett, to toho ještě nebylo dost? Už nechci, aby mi někdo ubližoval! Byla jsem připravená se bránit, bez ohledu na následky.
Předstoupili. ¨
Podávali mi poslední nedotčenou misku s bílým obsahem a dýku.
„Ten znak, co máš tady,“ ukázal Atan nad můj levý prs, „Budeme mít všichni tři společný. Já už jej mám, teď ho musíš vyznačit na ni. Je to symbol tvé přímé ochrany a vůle, že po dobu tvé nepřítomnosti tě můžeme zastupovat a v případě tvé smrti, nebudeš-li mít potomka, nastoupí jeden z nás na tvé místo. Nesmíš přitom však říznout. Takto to bude vypadat,“ dodal a poodhalil svou hruď, abych se mohla o jeho slovech přesvědčit.
To není jen tak. Kaileen používala extrémně ostré zbraně a k tomu samému nutila i mne, abych při tréninku zaplatila za každou sebemenší chybu. Navíc, dýku jsem moc nepoužívala, neměla jsem ji tedy oč ztupit. Potřebovala bych její pevnou ruku. Kdybych zbraň držela naplocho ve správném úhlu... Musela jsem se uklidnit, myslela jsem na Soy, Narat a ostatní.
„Všichni čekají, musíš začít,“ pobízel mě Atan.
Když jsem na hrot nabírala barvu, třásla se mi ruka. Jakmile jsem ji natáhla k Isabeau, všechno bylo pryč a s jistotou jsem udělala to, co ode mne každý zde čekal.
Atan, pokýval hlavou, oba se mi lehce uklonili a dav tichým zašeptáním pozdravil nového lorda.
"Teď jim nařiď, aby tě pozdravili nahlas," vybízela mě Isabeau.
Nebyla jsem si jistá, zda jsem jejich předchozí slova správně pochopila, ale stejně mě nic jiného nenapadlo.
„Taet teroh,“ zkusila jsem, ale žádný velký efekt to nemělo.
"Když po svých lidech něco chceš, musíš si tím sama být jista," poučil mě Atan.
"A vychutnej si to," dodala Isabeau.
"Taet teroooh!" zakřičela jsem z plných plic a bylo v tom všechno, co jsem ze sebe potřebovala dostat.
Dav slyšel, po čem toužil a opakoval po mně. Dlouho. Ještě déle, než jsem si vychutnávala příjezd s mrtvým Paulusem. Cítila jsem je, cítila jsem jejich sílu. Sílu jejich slov, odhodlání a vůle položit život za nového lorda, ať už budu jakákoliv.
Rituál byl u konce a já jsem si oddechla. Ještě se postarat o mrtvé a je to za námi. Třeba pak konečně dostanu něco k jídlu. Nyní jsem tu byla nejvýše postavená, takže zapálit obrovskou hranici s padlými vesničany zbylo na mně. Oheň vesele praskal a přesto, že mi to přišlo zvláštní, se všichni radovali. Přitom házeli vojáky přes okraj útesu tam, kam jsem prve hodila Pauluse. Chlapům to šlo rozhodně lépe než mně.
„Ty máš hlad?“ zeptala se Isabeau, když zaslechla, jak mi kručí v břiše.
„Čemu se divíš, vždyť jsem jedla naposledy ráno.“
„Musíme počkat, až to skončí a opečeme si maso. Muži byli na lovu, přinesli dost pro všechny.“
„Kde chcete opékat? Vždyť je nás tolik, na tom malém ohni" ukázala jsem za sebe, "To bude trvat do rána, než se všichni najíme. Neříkej, že to budete dělat nad těmi mrtvými.“
„Ne, neboj se. A o ostatní se nestarej, máš právo jíst první, oni počkají. Jídlo teď stejně zajímá jenom tebe,“ smála se mi.
Trvalo dlouho, než toho zatraceného ptáka upekli. Mezitím mi Isabeau ukázala svého prince. Zdál se mi docela sympatický. Také se po mně díval, ale přesně to jsem nechtěla. Snažila jsem se s ním nějak domluvit, abych mu vysvětlila, proč jsem za ním přišla. Podíval se jejím směrem a když viděl, že uhýbá pohledem, nechal mě být a šel za ní. Pak se někam ztratili a já zůstala sama. Ovšem ne nadlouho. Atan si přisedl a dal mi ruku kolem ramen. Tím mi připomněl, co jsem si s ním chtěla vyřídit. Odstrčila jsem ho a jasně vymezila pravidla.
Když jsem se konečně najedla, požádala jsem ho, aby mi o svém lidu vyprávěl. Byl rád, že se zajímám, a bez dalšího pobízení spustil. Nadchnul mě svým vyprávěním, které však přerušili ostatní, když si s námi přišli povídat. Trvalo to skoro až do svítání. Jedli jsme, pili, smáli se, někteří ještě tančili a zpívali, jiní štěbetali o všem možném. Muži jako by s návratem na povrch dostali nový pohled na svět. Sice se stále považovali za pány tvorstva, ale už se k ženám chovali lépe, dokonce jim občas některý z nich podal jídlo. Zřejmě je svým činem přesvědčily, že nejsou tak zbytečné, jak si původně mysleli.
Bylo mi to jedno. Hlavní je, že teď mohou žít společně beze strachu z draků, vymření jim nehrozilo, tak se mi zdálo vše v pořádku a snažila jsem se tvářit přívětivě. Pravdou ovšem bylo, že mi Kaileen chyběla. Byla jsem na ni zvyklá. Právě jsem získala svobodu – nikdo mě nepoučoval, nevyhrožoval mi, nebude mě ráno budit. A zrovna to mě začalo tížit.
Nakonec jsem Pauluse stejně zabila, tak proč jsem to neudělala hned?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
