» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 2141065

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 16 ::

:: Penumbra - Chladné léto ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Penumbra - Procitnutí

Uskar-Arah	publikováno: 23.10.2008, 8:59

Kapitola VI.


	M ladí vojáci Jeridefruggsovy armády byli tak vystrašení, že se při spatření nepřítele pomočovali hrůzou. Když jim kolem hlav hvízdaly kulky z dambalungských pušek, krčili se v zákopech, hlavy vražené hluboko do písku a dlaně sevřené v pěst. Naverbovali je ze statků, z chudých chasnických rodin nebo sirotčinců, brali všechny, kterým bylo víc než šestnáct let. Nikdo z nich předtím nebojoval; neuměli držet meče, do černých brnění jim pomáhali zkušenější spolubojovníci a helmy, příliš veliké pro jejich dětské hlavy, jim sklouzávaly dolů. Ještě jim ani nezačaly růst vousy, když zabili prvního člověka. To bylo ještě v první penumbře. Potom přešli Orjolsen a za nimi zůstala smrt. Město přepadli uprostřed noci, zapálili domy a lidi vyhnali ven. Muže nahnali do jedné z asfaltových jam a nechali je zadávit se temnou hmotou, ženy a dívky znásilnili a ponechali je svému osudu, zraněné a zneuctěné na špinavé zemi. Děti naložili do velikých motorových vozů a poslali je do Quil-Danbamgu na převýchovu. Potom už jenom šli a šli, vroucí, nekonečnou pouští, a umírali. Mrtvé už ani nepohřbívali. O raněné se museli rvát s kojoty. Jídlo jim došlo po dvou dnech a vodu měli na další tři. To nemohlo stačit. Narazili na oázu, ale byla vypálená a v cárech stanu ležela mrtvola mladé dívky. Šli dál, dokud neomdleli. Ty, kteří ráno nevstali, nechali smažit v písku. Po týdnu cesty nad sebou uviděli hejno supů. Nedalo se říct, že ta zvířata byla nějak chytrá, ale smrt poznala. Ostatně jako každý, kdo by temnou armádu v těch dnech viděl. Jenže nakonec to přišlo. Překonali poslední zlatou dunu a pod sebou uviděli zářící město. Dambalung. Únava z nich spadla, svaly se znovu zaťaly. Zloba zhoustla. Boj mohl začít. −−− To už je pryč. Nevrátíš to zpátky. Ale moh bych. Možná. Možná, možná! To sou kecy. Ty hlavně potřebuješ něco dělat. Myslíš, že dyž tu budeš pořád takle sedět a kňourat, že se tim něco vyřeší? Ne. Asi ne. Máš pravdu. Já mám dycky pravdu, odvětil ten vyšší a luskl na hospodského, aby jim přinesl další pivo. Tady ve městě nemůžem zůstat dýl než tejden. Necháme tu pár kluků a pudeme dál, na Nozgoroth. Na Nozgoroth. Jo. Na Nozgoroth. Něco se ti na tom nelíbí? Ne, nic. Já jen, že tomu moc nevěřim. Jako čemu? Jako našemu plánu. Zdá se mi, že žádnej nemáme. No právě! To je vono – žádnej nemáme. Jak mu teda můžeš nevěřit, dyž ho nemáme? To je jedno. Nech to bejt. Chtěl sem jenom říct, že bychom si to měli líp rozmyslet a naplánovat. Teď už to nepude tak hladce jako doteď. Mhawgh nás bude čekat a jestli ne, tak bych se sakra divil. Jo. To máš na druhou stranu pravdu. Jestli pudem jen tak bez ničeho na Nozgoroth, rosekaj nás na kusy. A to nesmíme připustit. Přišli sme už vo moc kluků, než abychom nechali umřít další. A to sme eště nebojovali. A co tady? Jako myslíš boj vo Dambalung? Jo. To přeci žádnej pořádnej boj nebyl! Viděls, kolik těch negrů bylo? Rozhodně ne víc než stovka. Uznávám, že ty jejich pušky nějakej binec nadělaly, ale s tim, co sme prožili v poušti, se to vůbec nedá srovnávat. Hostinský položil na stůl dva orosené půllitry a přejel po hrubé dřevěné desce umouněným hadrem. Jen tak, ledabyle. Potom se odkolébal pryč. Menší, ale viditelně starší z vojáků ho provázel pohledem. Sou tu divný lidi, řekl. Ani takový, ani takový. Co tim myslíš? Myslim tim, že nikomu nepříde divný, že sme tady. Jako dyby nás čekali. Možná že jo. Pochod takovýho vojska se jen tak neutají. Byli bychom blbci, dybychom si mysleli, že úředníci z Dambalungu nemaj v První svý informátory. Hm. Lokl si piva. Ale stejně se mi to nezdá. Vobčas mám pocit, že sme jenom předvoj něčeho většího. Vo čem eště nevíme. Blbost. Jediný, co musíme udělat, je rosekat Nozgoroth. A pak jenom chlastat a spát. Na to si rád připiju. Na zdraví! Na tvoje! −−− Něco málo po sedmé hodině večerní dorazil Treborn se svými muži na nízký skalnatý ostroh vybíhající z planiny nad Eindhovenem. Do města to byla sotva míle. Treborn si vzal od Doubleho triedr a ještě jednou zkontroloval trasu jejich cesty. Možná čekal, že se objeví nějaké komplikace, ale cesta byla čistá. Treborn zavelel odchod a za chvíli už byli všichni dole pod kopcem. −−− Řek bych, že todle nebyl ten boj. Jako co? No jak sme tu bojovali. Nebyl to ten boj, na kerej sme čekali. A co to teda bylo? Těžko říct. Ale určitě něco jinýho. Vopravdovej boj teprv příde. Cejtim to. Jak jako cejtíš? Nevim. Prostě mám takovej… pocit. Jakože se něco semele. Doufám, že se pleteš. Sem rád, že už to máme za sebou. Celkem mi to stačilo. Jo, to mně taky. Jenže si nevybereš. Jestli to má přijít, příde to. A já sakra cejtim, že to příde. Takže myslíš, že tu budem znova bojovat. Eště dneska? Možná. A možná ne. Nejsem si jistej. Jenom ten pocit. Hm. Myslim to vážně. Je divný, že by Dambalung padnul tak rychle. Je na tom něco divnýho. Asi jo. Něco visí ve vzduchu. Něco hodně špatnýho. Jo. Nelíbí se mi to. Ani mně. Co s tim? Nemám tušení. Možná bychom to měli někomu říct. Jako veliteli? Blbost. Poslal by nás do hajzlu. Musíme si to nechat pro sebe. Ale co dyž máš pravdu? Doufej, že nemám. Proč? Protože potom pudem do hajzlu všichni tak jako tak. −−− „Co je to?“ „Co je co?“ Randy pohlédl směrem, kterým Double ukazoval. „Nic nevidim.“ „Tak se dívej pořádně!“ Obloha byla zatažená, na obzoru se k zemi snášely provazy deště. Blesky prozařovaly pole a louky. Svěže zelená tráva se vlnila ve větru. „Co?“ Treborn se zastavil a sledoval Randyho s Doublem, zahleděné někam vzhůru. „Co je?“ houkl na ně. „Jdeme, chlapi!“ „Myslim, že byste se na to měl kouknout, pane!“ Překřikovali hučení vichru. „Na co?“ Randy pomalu zvedl ruku a ukázal prstem k nebi. „Tam!“ Treborn si posunul přilbu do týla a vzhlédl. Tiše zaklel. MacGruderovi vypadla cigareta z úst a snesla se do vlhké trávy. Z mraků, temných, olověných mraků, se vynořovaly bílé kloboučky padáků. Bylo jich stále víc a víc, po celé šíři bouřkových mračen, kam až Treborn dohlédl. Celé nebe zbělalo a parašutisté se snášeli k zemi jako sněhové vločky, kolébavě, pomalu, jako kdyby váhali s přistáním. Potom štěkl výstřel. Treborn trhl hlavou a zahleděl se do lesíka napravo od nich. Ozvala se další rána. Z lesíka vyšlehl plamen. „Děla!“ zařval Double. Celá planina se rozezněla výstřely a soumračnou krajinou svištěly rudé linky střel. Až teď, přes všechen ten lomoz, zaslechl Treborn řev výsadkových letounů, přelétajících nad mraky. Ještě jednou pohlédl k dělu v lesíku, které k nim bylo nejblíž, a potom se otočil na své muže. „Vpřed,“ zakřičel do hučení bouřky a třeskotu výstřelů. „Musíme jim pomoct!“


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	23.10.2008, 12:11:24

Opravdu to vypadá, jako by v příběhu "šly" přinejmenším dvě dějové linie. Války bývají určitě strašné v každé době a kdo ví, jaké síly je vyvolávají a pasou se na lidském utrpení... Zatím to vypadá docela dobře, uvidíme v dalším díle! P.S. Všiml jsem si jistého dialogu bez uvozovek, tedy ne v přímé řeči, buď šlo o rozhovor v jedné hlavě, nebo dohadování se dvou aktérů, kteří se domlouvají snad "telepaticky"... Ono je i docela možné, žes tam ty uvozovky zapomněl dát, ale třeba to byl účel! ;-)))

čuk	23.10.2008, 8:48:30

POuštím do publikace aniž si pamatuji předchozí díly. Dílo dvou souběžných válečných proudů: skutečného boje 2. světové války a boje ve fantazijním světě Rozhovory jak velitelů, jak vojáků,-tedy mezibojová oddechová, civilnější tvář války, které by mohl být historická, se transponuje do světa bojů fantazijnách, Tento srovnávácí přístup dává všemu jakési zrcadlo a udržuje napětí a vede i k zamyšlení. Třeba: tolik různých válek, a strach, odhodlání ale především existacionální reflexe bývají vždy si podobné:jsou zakrývány drsnými řečmi, když na pláč už nezbylo místo. Je to jen fragment, uvidíme co bude dál a jak se pointa vyvrbí.