obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Skythský vlk 5: Nerovné spojenectví ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Skythský vlk
 autor Leontius publikováno: 26.10.2008, 16:01  
Další díl "Vlka". Kam se naší hrdinové dostanou na lodi neznámých námořníků?
 

Nerovné spojenectví

Temnota se začala pomalu protrhávat, Útroby se mu sevřely a zkroutil se v křeči. Měl pocit, že ho zasypala hromada kamení, svalstvo bylo ztuhlé a nepoddajné. Plíce se odmítaly nadechnout a slyšel jen prapodivný šum. V ústech měl jakousi kyselou pachuť a žaludek sténal. Při krátkém návalu bolesti se převalil na bok a smýknul sebou po podlaze. Na tváři cítil hrubou prkennou podlahu, jenž byla nasáklá vodou.
Kdosi ho nemilosrdným kopnutím převalil na bok a neznáme ruce se ho pokusily postavit na nohy. Neudržel by se na nich, jenže někdo ho podpíral. Dávil se z nedostatku kyslíku. Ucítil tvrdou ránu do zad. Začal kašlat a vyplivl spoustu mořské vody. Konečně mohl dýchat a slyšel tlumené hlasy kolem sebe. Povedlo se mu rozlepit oči. Nejprve vnímal jen mlhu a stěží rozpoznatelná slova:
„Položte ho! Musí se vzpamatovat.“
Dovolili mu sednout a opřít se. Párkrát se nadechnul a vnímání se zostřilo. Kolem stálo několik mužů v prošívaných bílých zbrojích. Nepřipomínali mu Řeky, ale taky to nebyli ti tmaví muži, na jejichž loď nastoupili.
Tohle byla jiná loď. Byla to válečná triéra a posádku tvořili vojáci. Timodémos však nepoznával ty zahnuté a podivně tvarované meče, které se matně leskly v žáru vycházejícího slunce. Celý život prožil daleko na severu a s civilizacemi za mořem nepřicházel do styku. Přesto uhodl, že toto nejsou Iónští Řekové, Peršané ani Féničané. Museli to tedy být Egypťané.
Jeden z námořníků zamumlal cosi nesrozumitelného a do Timodémova zorného pole vstoupil další muž. Naprosto se odlišoval od všech ostatních a vynikal zejména autoritou, se kterou se mezi zabijáky pohyboval.
„Jsi z Řecka, předpokládám?“ pronesl pečlivě modulovaným hlasem a s neurčitým cizím přízvukem.
Timodémos se zmohl jen na přikývnutí. Zjev příchozího byl zneklidňující. Mladý kulatý obličej kontrastoval s popelavě šedivými krátkými vlasy, o které bylo dobře pečováno. Zelené oči nemrkaly a sledovaly každý detail Timodémovy tváře. Přes levé oko se klikatila krátká jizva. Přestože vypadala staře, kolem ní se leskly kapičky krve. Na sobě měl muž béžovou tuniku a složitými koženými pásky připevněný bronzový kyrys. V ruce svíral dlouhý meč, jehož čepel byla těsně za rukojetí nezvykle široká a prudce se zužovala do ostré špičky, která mířila přímo na Řekovo hrdlo. Zbraň se dnes již koupala v krvi.
„Co jste dělali na té lodi?“ zeptal se, aniž by se jakkoliv pohnul. Timodéma zaujalo, jak vyslovil „té lodi“. Položil na ta slova zvláštní důraz, chtěl se vyhnout přímému pojmenování. Rychle snažil vykonstruovat nějakou výmluvu či lež. Hlava mu ovšem třeštila a nemohl se soustředit. Navíc měl pocit, že bude lepší mluvit pravdu.
„Jsme na útěku.“
To neznámému nestačilo.
„Oni vás vzali s sebou na loď?“
Opět nezvyklý důraz na otázku. Timodémos tušil, že odpověď rozhodne o jejich osudu.
„Ne, vplížili jsme se na ní.“
Opět pravda. I když vůbec netušil, co to bylo za loď, kdo byl její posádkou a co se s nimi stalo. A jak dlouho byli vůbec v tom podivném bezvědomí?
Zelenooký muž se odvrátil a díval se kamsi přes rameno. Timodémos sledoval jeho pohled. Seděla tam Oiropata, mokré vlasy se jí lepily na obličej a třásla se, přestože byla zabalená v hrubém plášti. Zírala na dřevěnou palubu a kolem ní stálo několik námořníku, kteří ji zvědavě okukovali. Byla pro ně nepochybně raritou, díky svému původu, rezavým vlasům a modrým očím. Timodémos s ní ovšem komunikoval jazykem její rodné země (sám se mu naučil za ta dlouhá léta ve Skythii) a ten nikdo jiný na lodi neovládal. Ani ten podivný muž, který si ji teď měřil od hlavy k patě.
Za chvíli se otočil zpět a podrobil obdobnému zkoumání i Timodéma. Řek musel potlačit škodolibé pousmání, když viděl, jak se zorničky zelených očí nepatrně roztáhly. Strach? Možná.
Muž sklonil meč a znovu nasadil sebejistou masku.
„Dobrá, věřím vám. Nemůžete patřit k nim. Zanedlouho přistaneme a já se vám budu opět věnovat. Teď mě však volají jiné povinnosti,“ omluvil se a s jakousi parodií na úklonu se vzdálil. Timodémos ještě zaslechl, jak cizí řečí nařizuje cosi několik námořníkům a ukazuje na své dva nové pasažéry.
Timodémos se již bez pomoci vyhrabal na nohy. Síla se mu rychle vrátila, ačkoliv v žaludku pořád opovážlivě kručelo. Pomalu přešel k Oiropatě. Přitom se podíval na záď lodi a spatřil vysoký sloup kouře. Na hladině plavaly trosky, z nichž malá část ještě dohořívala. Aspoň už ví, co se stalo s „jejich“ lodí.
Oiropata k němu rychle vzhlédla a vyhrkla, dřív než se stačil na něco zeptat:
„Nemůžeme s nimi zůstat!“
Zamračil se. Sám nevěděl, co si o situaci myslet, ale nechtěl přivolávat zbytečnou pozornost. Posadil se vedle Skythky a potichu se zeptal:
„Co všechno jsi viděla?“
Nepatrně se uklidnila a podívala se mu do očí.
„Já… probrala jsem se krátce po tom, co mě vynesli z dosahu těch pytlů. Netuším co v nich bylo. Snad nějaké omamné bylinky. Všude se ještě bojovalo. Ti tmaví holohlaví muži se dlouho bránili a pobili spoustu z posádky téhle lodi. Pak se ale do toho vložil šedovlasý a během chvilky bylo po boji. Chytl jednoho z nich a vyslýchal ho. Pak ho podřízl a nechal tu loď zapálit. Především ty pytle a mumlal přitom jakási zaklínadla.“
Timodémos byl z jejího výkladu zmatený. Oiropata vypadala vyděšeně a on se jí nedivil. Ten člověk byl skutečně nebezpečný.
„Ale jak můžeme utéct? Jsme na moři!“
Žena beze slova ukázala k přídi. Timodémos se ohlédl a spatřil, jak se zpoza blankytných vlnek vynořuje země. Zelené bažiny a ostrůvky. Gigantická říční delta. Řeka Bohů ústící do moře.

Loď přistála v drobném přístavišti. Většina posádky zůstala na lodi a věnovala se drobným opravám. Nedávná bitva na triéře zanechala své stopy. Timodémos s Oiropatou se snažili chovat tak nenápadně, jak to jen šlo a nikdo z námořníků si jich nevšímal. Skythka už začala pomalu vykládat svůj plán útěku. Byla však přerušena, když přímo před nimi prošel zelenooký.
„Prosím, pojďte se mnou,“ oznámil jim prostě a ani nečekal zda poslechnou. Vyrazil ke spuštěné lávce.
Timodémos se podíval na Oiropatu a pokusil se ji povzbudit úsměvem. Ona se však dívala kamsi za něj a bála se cokoliv říci. Nakonec se přesto s Řekem vydala za mužem. Chtěla být už pryč z lodi, na kterou nebyla zvyklá.
Muž kráčel přímo před nimi. Sundal si svou válečnou výstroj a přes ramena měl bohatě zdobený pláštík. Také jinými cennostmi nešetřil. Zlato, slonovina.
„Nyní, když spolu setrváme nějaký čas, bylo by neslušné zůstat cizinci,“ pronesl zatímco byl stále otočený zády. Zastavil se uprostřed lávky a podíval se na ně.
„Můžete mi říkat Moiris,“ pronesl se slavnostním zabarvením hlasu. Timodémos však postřehl jisté zaváhání. Jakoby si vybíral z více jmen a rozhodoval se.
Moiris se opět otočil zády a sešel po lávce. Oiropata chytla Timodéma za rameno a pevně stiskla. Zastavil se a počkal, co mu řekne.
„Jeho obličej… to zranění…“
Ano, uvědomil si. Ta stará jizva, které si po probuzení všiml. Byla pryč.
Moiris již čekal na pevné zemi a usmíval se. Ruce měl založeny na prsou.
„A vaše jména?“
Rozhodl se pro spolupráci. Zatím.
„Timodémos, syn Eurybiadův a pocházím z Byzantia. A tato žena se jmenuje Oiropata. Narodila se ve Skythii.“
„Ano, tušil jsem to,“ odvětil Moiris sebejistě. „Následujte mne.“
Při těch slovech nepřítomně položil ruku na jílec meče, který měl zavěšený u pasu. Timodémos si to gesto správně vyložil a šel za ním. Nedaleko přístaviště se rozkládalo drobné tržiště. Bylo pravé poledne a okolí se hemžilo lidmi. Viděl zde Egypťany, Řeky, Féničany, ale i vlastnicky se tvářící Peršany. Obchodníci hulákali jeden přes druhého a nabízeli své zboží. Probíhal zde čilý výměnný obchod mezi několika civilizacemi a Timodémos žasl na exotickým zbožím.
Oiropata se k němu nenápadně přitočila.
„Proč jdeme za ním? Můžeme snadno zmizet. Nemusíme se přece ptát na dovolení?“
„Já…“ zastavil se. Zeptat se? Proč ne.
Moiris stál u stánku s cennostmi. Sklo. Zlaté sošky. Vzácné dřeviny, drahé kovy. Perly. Oči mu zářily jako dítěti a odulý obchodník se usmíval na evidentně zámožného zákazníka.
Timodémos se postavil vedle něj, nabral vzduch do plic a chystal se promluvit.
„Ne, nemůžete odejít,“ odpověděl Moiris, aniž by zvedl pohled.
„Jsme tedy zajatci?“ zeptal se Timodémos otevřeně.
„Nikoliv,“ odpověděl Moiris a promnul v prstech ústřižek hebké látky. Timodémos si všiml, že má podivně jemné dlaně.
Moiris se k němu konečně obrátil s nečitelným výrazem v zelených očích:
„Je to pro vaši bezpečnost. A váš původ,“ dodal zvlášť.
„Původ? Myslíš to, že jsem z Řecka? Ano, vím že Egyptu teď vládnou Peršané a…“
Moiris ho umlčel mávnutím ruky a uchopil malou figurku z černého dřeva. Byla to jakási postavička, lidské tělo, šakalí hlava. Zamyšleně ji obracel v rukou.
„Peršané a jejich bohové. Přinesli si je s sebou. Víra je přenosná a to díky předmětům jako je tento. Máš nedostatek víry? Vytvoř si modlu! Akorát není tak trvanlivá jako čistá víra. Dá se třeba spálit, či jinak zničit. Jenže víry se zbavíš jen pomocí víry jiné. Je to prosté, není na tom nic složitého.“
Timodémos přikývl. Neshledával nic objevného v Moiriově řeči. Přesto taky hleděl na tu postavičku cizího boha.
„Otázkou zůstává, co udělají bohové, když se jim vymkne kontrole to, co vytvořili. Oni netvoří vírou, ale mocí, která jim byla nezištně dána. Avšak stejně jako víra tak, i moc je občas příliš krátká na to, aby zahladila chyby minulosti. V takovou chvíli se i oni spoléhají na méně civilizované metody svých… výtvorů.“
Moiris položil figurku zpátky na místo a na obličeji obchodníka se objevil zklamaný výraz. Pak Moiris šáhnul za opasek a vytáhnul rukavici. Byla z jakési jemňoučké pruhované srsti. Noblesně si ji nasadil a zahýbal prsty. Pak uchopil třpytivou sošku, odlitou z jednoho kusu stříbra.
„Tohle je obzvláště hezký kousek,“ řekl tiše pro sebe a otočil se na Timodéma, který čekal jako zhypnotizovaný.
„Podívej se sám,“ podával mu stříbrnou sošku.
Timodémos bezmyšlenkovitě natáhl ruku a vyčkával. Najednou se ovšem probral a s tichým výkřikem ucuknul. Co nejdál od pálivého stříbra! Soška dopadla do prachu na ulici. V Moirisově obličeji se mísily dvě protikladné emoce. Ten smutný, omluvný pohled byl hrán pro obchodníka, který se strachem sledoval osud svého zboží, a ten vítězoslavný úsměv byl pro Timodéma.
Moiris se ohnul pro sošku, uchopil ji a vrátil obchodníkovi. Stáhnul si rukavici a o stůl zacinkalo několik zlatých mincí.
„Omlouvám se. Mému příteli se pravděpodobně udělalo zle. Doufám, že tato omluva stačí,“ řekl téměř automaticky, zatímco pravicí hladil jílec meče.
Obchodník se uctivě uklonil a rychle si hledal nějakou činnost, které by se mohl věnovat.
Moiris odvedl své společníky stranou. Táhl zaskočeného Timodéma a bezohledně se prodral davem zpátky k přístavišti. Oiropata bez hlesu následovala, z těch útržků, které si z řečtiny zvládla přeložit, pochopila, co se stalo.
Moiris se ujistil, že nikdo neposlouchá a zblízka se podíval na Timodéma.
„Teď už, drahý příteli, nemáš co skrývat. Egypťané dobře znají očistné účinky stříbra, můžeš se zeptat našich lékařů. Pro každého Egypťana, který vzorně ctí své bohy, jste jen špína, jakou je třeba spálit. Nevím proč jste tady a nevěřím na náhodu. Ve hře je příliš mnoho mocností. Vím však, že tam doma vás organizovaně neloví. Žijete si v těch svých lesích a vesničkách, máte svou tlupu a držíte se daleko od lidí. Tady může v každé ulici čekat kněz, jehož meč je připraven pro tebe!“ ukončil výhružně svou řeč, při níž se jeho obličej stáhnul zlostí.
Timedémos se nenechal zastrašit. Neušil, čeho chtěl Moiris dosáhnut, ale především chtěl mít situaci ve svých rukou.
„A kdo ji ty? Proč nám vůbec pomáháš?“
Moiris se slabě usmál. To drobné gesto odporu ho kupodivu potěšilo.
„Dalo by se říci, že jsme ze stejného vrhu, ačkoliv jsme naprosto odlišní. Zejména ve svých… dokonalejší podobách. Máme stejného strážného ducha, nebo daimóna, jak mu říkáte. V jiné době bychom se pravděpodobně povraždili navzájem, teď tu však máme většího nepřítele.“
„Nevšiml jsem si, že by mne někdo záměrně pronásledoval,“ snažil se Timodémos zachovat klidnou tvář.
„Ne. Ne u vás v Řecku. Tam, kde víra zapustila kořeny mezi mramorové stavby a sousoší. Stává se více politickým nástrojem, než prostředkem k hledání pravdy. Od toho máte filosofy, kteří proti vašemu panteonu nevědomky bojují tou nejmocnější zbraní - otázkami. Tady víru střeží poušť, přichází skrze panovníka a daruje lidem úrodu, pokud se Nil rozvodní. Zdejší obyvatelstvo zná své bohy déle a zná i jejich strasti.“
„Pořád nechápu, jak se ty řeči o bozích týkají nás.“
„Měl jsi poslouchat pečlivěji. Viděl jsi Anubidovu sošku a nevšiml sis té zvířecí podoby? Snad jsme omylem bohů. Vytvořeni k jejich podobě, ale vymykáme se jejich dozoru. Jsem nepohodlní a pro všechny uctívače model jsme zrůdy, zvrácenosti. Proto nás loví, nemáme existovat. Egyptští kněží si to uvědomují dokonale.“
„A co samotní Bohové?“ otřásl se Timodémos.
Moiris se srdečně zasmál:
„Řekl jsem snad, že tu jsou? Že vůbec existují? Netuším, ale je to nepodstatné. Nás ohrožuje především víra lidí ve vyšší spravedlnost. Lidé jsou naší nepřátelé. Bohové mohou maximálně přihlížet.“
Timodémovi bylo to rouhání odporné. Na druhou stranu ovšem nepochyboval o jeho slovech. V cizím světě jim hrozí různá nebezpečí.
„Co se tedy bude teď dít?“ položil tu nejdůležitější otázku.
„Záleží na vás. Můžete se jim vydat napospas. Nebo jít se mnou, den se krátí a do večera bych rád znal váš příběh. Přítomnost… vašeho druhu zde v Egyptě je neobvyklá. Navíc je neklidná doba a my ji musíme využít. Peršané otřásli zaběhnutým řádem a máme řadu příležitostí, jak zajistit vlastní přežití.“
„Sami pořádně netušíme, proč jsme tady. A ani nevím, zda se nás váš boj týká…“
„Týká se každého, kdo kráčí po březích Nilu! Jinou pomoc zde nehledejte. Nabízím vám rovné podmínky a pomoc na vaší cestě, ať už je jakákoliv. Berte, nebo nechte být.
Timodémos se otočil k Oiropatě a krátce ji vyložil Moiriův návrh. Skythka se necítila ve své kůži v tomto žhavém přímořském světě. Podivní lidé a jejich zvláštní řeč ji děsili více než Moiris. Přikývla.
„Jdeme s tebou,“ oznámil Timodémos suše. Přesto měl nepříjemné tušení a něco mu říkalo, že se upsal na hodně dlouhou dobu.

Procházeli mezi několika domorodými chýšemi. Obklopeni Moiriovou osobní stráži. Byli to někteří z námořníků, oděni v hrubé plátěné zbroje a ozbrojeni meči. Zdálo se, že bez váhání poslechnou každý pánův rozkaz. Timodéma to znepokojovalo. Buď jsou dobře placeni, nebo mají dostatečně dobrý důvod, aby neselhali.
Moiris kráčel s rukama za zády a mlčky naslouchal Timodémovu vyprávění. Řek si uvědomoval, kolik může říci a kolik ne. Vynechal podrobnosti o své rodině a o hovorech s tajemným hlasem se zmínil jen krátce. Převyprávěl setkání s Oiropatou a ukořistění médských artefaktů. Při této zmínce se Moiris kysele zašklebil. Nakonec Timodémos ve zkratce vylíčil útěk na lodi.
Chvíli bylo ticho. Moiris gestem zastavil svou eskortu a zkoumavě se podíval na Timodéma. Jeho otázka byla prostá:
„Vše?“
„Ano.“
Moiris nevypadal spokojeně. Bystře vytušil zamlčená fakta, ale nehodlal je ze svých hostů páčit. Otočil se ke dveřím domu, u kterého jakoby náhodou zastavili, a otevřel je.
„Prosím vstupte,“ mávnul rukou a jemně se uklonil.
Timodémos vešel první a pocítil zamrazení v zádech. Hliněná chýše byl uvnitř zařízená přímo královsky. Ano, čekal luxus, ale všechno má své meze. Drahé koberce, polštáře a látky byly doslova všude. Pokoj jen hrál barvami. Nábytek tvořily jen dvě velké skříně, stůl a několik židlí, vše zdobeno cizokrajnými motivy. On sám zíral s otevřenými ústy a o to více byla překvapená Oiropata.
„Vše je vám plně k dispozici. Můžete se převléci a nasytit po dlouhé cestě. Určitě si odpočiňte a zapomeňte na všechny strasti. Noc… bude o poznání méně příjemnější. Je mi líto,“ ozval se Moiris za jejich zády a v jeho hlase poprvé zaslechli obavy.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 taira 19.11.2008, 10:49:19 Odpovědět 
   myslím, že ti dlužím komentář. :-)
Tak tedy:
Skythský vlk se ukázal být seriálem v tom nejlepším smyslu. Je to příběh na pokračování se vším, co k tomu patří - vypointovanost jednotlivých kapitol, rychlé posuny děje a reálií, stále nové a nové prvky.
Máš perfektně postavené dialogy (takhle je umět psát!), pracuješ s dobrou kombinací detailu a uměřeného popisu, a myslím, že efor hledající na tvém textu chyby by vyšel dost na prázdno.
Po jazykové stránce se mi tenhle díl líbil zatím snad nejvíc, jen si nejsem jistá, jestli není Anúbis-Anúbovo/Anúbisovo, ale ruku do ohně bych za to fakt nedala. :)
Jen se začínám bát o konec celé série, protože nastavenou laťkou čtenáře téměř rozmazluješ.
 ze dne 21.11.2008, 19:07:33  
   Leontius: Jej, díky :-). Uvidíme, teď se jen musím dokopat k dalšímu dílu...
 honzoch 30.10.2008, 13:14:39 Odpovědět 
   Udržuje si to svoje kouzlo a čtivost, myslel jsem, že mi dvě kapitoly vystačí na cestu od doktora a zpátky a najednou jsem zjistil, že by byly potřeba ještě další dvě, tak doufám, že brzy přijdou :) jasná jednička
 ze dne 21.11.2008, 19:06:21  
   Leontius: Jsem rád že příběh drží, akorát se omlouvám za lehce maturitní nedostatek času...
 Šíma 26.10.2008, 16:41:04 Odpovědět 
   A pořád se něco děje... Přepadení na moři a "výměna lodí", včetně zajímavých skutečností ohledně nejen samotné posádky, ale také místa, kam naši hrdinové směřovali... Egypt (starověký), příběh je čím dál lákavější a mezi řádky mi snad prosvítá také něco o tom, že oni dva utečenci nejsou sami ve své osudu a trápení, nebo se snad mýlím? Jednička! ;-)
 ze dne 21.11.2008, 19:05:45  
   Leontius: Díky za zastavení :-)
 m2m 26.10.2008, 16:00:50 Odpovědět 
   Ahoj!

Moc se omlouvám za zdržení, ale mám trochu frmol, no, snad to nevadí. Každopádně to chci vždy stihnout do pěti dnů, kdy je publikační lhůta...


Tak jdeme na to:

- jež / jenž.
"Na tváři cítil hrubou prkennou podlahu, jenž byla nasáklá vodou."
- podlaha, ženský rod = jež
- jenž pouze u mužského


- "...kolem ní stálo několik námořníku..."
- malý překlepík, nevadí

-„A kdo ji ty?..."
- totéž



Ale jinak? Posunutí příběhu do další regionální roviny dává textu poměrně zajímavou příchuť, kdy kromě mystična zásobuješ čtenáře i exotičnem. Jak pro něj, tak pro Timodéma, je totiž Egypt exotikou.


Takže závěrem: Příběh šlape a jeho rozšíření o nové prostředí mu dodává nové příchutě. Už to není jen povídka, je to plnoprávná novela a já jsem zvědav, jaké osudy naši dvojici v Egyptě čekají (ačkoliv minimálně jeden je mi víceméně jasný).

Nechám se překvapit.
 ze dne 21.11.2008, 19:05:33  
   Leontius: Aj, nějak jsme zapomněl zde poděkovat za vydání, čili napravuji... Další díl snad příjde brzy
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Brackenridgeova...
brackenridge2010
Vyděděnci - prv...
Elwig
Nový život
Robbie
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr