obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915264 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39348 příspěvků, 5725 autorů a 389614 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kočky, morčata a jiná havěť ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 08.08.2006, 15:57  
Povídka. Humorné zamyšlení nad soužitím se zvěří a zvířaty :o)))
 

Kočky, morčata a jiná havěť

Odjakživa zastávám názor, že doma má být živo. Nelíbí se mi sterilní studené dokonalé byty, kde se člověk bojí promluvit nahlas, aby dechem zvířené zrnko prachu nepadlo na bílou koženou sedačku. Stejně tak, jsou mi krajně podezřelé ty návštěvy, před které položíte talíř domácích koláčů, tác česnekových jednohubek a šunkových zapečených toastů a oni ani jednou během celé návštěvy z ničeho neokusí. Takové lidi už podruhé nepozvu. Naštěstí u našich přátel tato situace nehrozí. Ti si bezostyšně řeknou o nášup.

Ale zpět k té živosti…Takže jsme si kromě dětí pořídili průběžně i kocoura Mikeše (Prvního, Druhého a nyní i Třetího), kočku Lízu (tu si spíš pořídil Mikeš III. Dotáhl jí domů se slovy:
“Ahoj , tohle je moje věrná družka a bude se mnou bydlet. Mňau. Domluvil jsem“. Bylo jasné, že diskutovat nebude. Dále našim domovem prošla serie morčat a dva zakrslí králíci.

Když jsem ve zverimexu vybírala první párek morčat (dcery měly tehdy asi 6 a 8 let), věděla jsem, že to musí být dvě samičky( kluci by se prali a holka s klukem…však víte co…A chovnou stanici jsme zakládat nechtěli.) Bylo jim asi 6 týdnů a klec v obchodě sdíleli s bráchou, který měl dost divné oko („To je v pohodě, toho dáme hadovi“ řekla paní prodavačka…. “…. „???!!!!“ ). Vybrala jsem a celá šťastná nesla dětem dva malé tříbarevné chlupaté drobky.

Byly nadšené. Celých 14 dní jim dávaly trávu a doplňovaly vodu. Mazlily se s nima. Ano, celé dva týdny. Pak už to nebylo to vzrůšo a čištění klece a podobné úkony zůstaly na mě. (však to matky znáte). O to žádná, ale po několika týdnech jsme si všimli, že Linduška nějak tloustne. Potvora, žere Nelince všechno zrní a seno a pak takhle vypadá.

Jistě tušíte, že odtud vítr nefoukal. Ano, ten co šel k hadovi si před tím parádně užil. Asi tušil, ze to má za pár a chtěl předat geny.

A tak jednoho rána vstanu a jde nakrmit zvěř a co nevidím…Chovnou stanici.
4 miniatury morčete přisáté ke zdrojům mléka. Zjevně to byla mňamka, protože pily velmi intenzivně. Co mě překvapilo byl fakt, že jsem neviděla žádné holé slepé myši, ale kompletně vybavené zubaté chlupaté morčečí trpaslíky.
V koutě se krčila Nelinka, která nechápala, co se s její životní partnerkou stalo.
„Hernajz, vždyť říkala, že děti ještě nechce. Že si chce nejdřív užít“.
Navíc, když mimina začaly požadovat mléko i po ní, definitivně se naštvala.
„Držte se ode mne dál, násosky! „
Zbytek dne strávila prcháním před dotěrnými tvory, obraná o svůj životní prostor.

To je už pěkných pár let. Teď máme kocoura Mikeše (v pořadí Třetího – Mikeš the 3rd). Ty předchozí jsme odmítli dát vykastrovat („At si chlapci užijou, jsou na světě jenom jednou“). Díky tomu na tomto světě nepobyli dlouho. Vlivem vesnických kocouřích soubojů a přemíře psů v okolí byl jejich život intenzivní, ale krátký.

Mikeš III se narodil ve stáji na seně, pod břichem koně. Když se jednoho dne doplazil domů se zadní nohou visící jen na kůži (prchal před sousedovic vořechem na strom, ale ne dost rychle), řekli jsme si:
„A dost. Na tohle nemáme nervy. Nepozná radostí nevázaného sexu, zato požije déle.“ Jak známo, vykastrované kočky nevyhledávají souboje a drží se doma.

Když veterinář podával manželovi mikešova varlátka (velikosti zhruba dvou sušených lískových oříšků) se slovy:
„Chcete si je nechat?“, tuším, že se šokem manželovi sevřela ta jeho. (Každý muž si tuhle degradaci svého domácího zvířete bere trochu osobně).
Následující měsíc s námi Mikeš nekomunikoval. Nevěděl, co konkrétně jsme mu provedli, ale věděl, že je to strašné. Urazil se.

Když byl Mikeš ještě kompletní samec, začal si domů nenápadně vodit milenku. Malou ostýchavou černobílou toulavou hubenou kočičku. Zatímco on je z těch zvířat, která mají naprosto čitelnou mimiku – smějí se, umí vypadat uraženě a poznáte jasně, kdy vám říká:
„Co? Zase ty debilní granule? Sem ti jasně říkal že chci šťavnaté hovězí s rybou!“, Líza se tváří pořád stejně. Manžel jí říká Traverza. Neptejte se proč. Netuším.

Líza zjevně neměla morální zábrany a tak její zvětšující se bříško jasně říkalo: „Pozdě. Nestihli jste to. Pamatujete jak jste onehdá byli na chatě a nechali nás s Mikeškem bez dozoru? To byl fičák!“

Jednoho dne jsme si všimli, že už to začalo. Líza se trápila, ale něco bylo divně. Tentýž zvěrolékař při císaři zjistil, že Líza má prasklou dělohu a všechna koťata jsou už pár dní mrtvá. Navíc se jí už v těle rozšířila sepse.
„Budu ji muset utratit“ sděloval do telefonu „ ta šance, že se z toho dostane není velká“.
Já přece nebudu ten kat, který řekne :
„Ale jasně, co si dělat hlavu s blbou kočkou“. Viděla jsem ten zmařený mladý kočičí život a řekla: „Zkuste ji zachránit“ (Do prkýnka. Třináct stovek v háji a je před výplatou).

Lízu jsme přivezli domů s úhlednou řadou štychů od zadních nohou až ke krku. Představte si dálnici se zipem uprostřed. Tak takhle nějak vypadala. Po dvou hodinách se začala probírat a vypotácela se z pelíšku k misce s vodou. S obavami jsme sledovali, jak se teď bude v bolestech trápit. Líza se na nás opět bez výrazu podívala a vyskočila z podlahy na více než půl metru vysoký gauč, kde se pohodlně uvelebila. Tento gymnastický cvik provedla během dne několikrát. Tímto byla kauza umírání uzavřena. Zoologové by měli přepsat učebnice a náš veterinář je od té doby ve svých soudech o tom, co kočka vydrží, opatrnější. Prostě devět životů.

Takže teď jsou vykastrovaní oba. Mikešovi se občas něco vybaví, příjde k Líze, zvedne tlapku a ve vzduchu ji zastaví. Jako by si říkal:
„Co jsem to chtěl? Proč jsem to chtěl? A čím?“ a pak ji zase spustí dolů.

Taky loví. A své úlovky nám nosí. Jednou takhle ráno otevřu dveře na verandu a šlápnu do myši. To je príma pocit. Oni neloví z hladu. Chtějí frajeřit. Celý den pak za vámi chodí s výrazem :
„To jsem borec, co? A pamatuješ, jak jsem v zimě ulovil toho orla?“ (Pravda, nějaká zoufalá, 5 minut před smrtí byvší poštolka padla za oběť mikešovým spárům).

Často vidím Lízu ležící na zahradě, tvářící se, že ji zajímá jen to příjemné slunce a přitom má pod packou oblblého krtka, kterého při sebemenším pokusu o útěk plácne. Vždycky mu dá falešný pocit volnosti a pak : „ Smůla, troubo“.

V zimě mám za oknem krmítko. Ze široka daleka se na něj slétají vrabci, sýkorky a jiná létající havěť. Nejoblíbenější činnost našich koček je sezení na okenním parapetu a „lovení „ ptáčků za oknem. Vydrží takhle hodiny. Našpicované uši, cukající se ocas a vybičované instinkty. Ptáci brzy pochopí, že přes okno jim žádné nebezpečí nehrozí a zobou dál. Kočky se udržují v lovecké vášni a my máme program lepší než v televizi. Při letošní půlroční zimě mi, myslím, sýkorky byly za tu trochu žvance vděčné. Až budu jednou potřebovat jejich pomoc, stačí zapípat.

Kočky jsou hrdé a nezávislé, někdy vám dovolí, abyste je nakrmili a někdy se s nimi můžete pomazlit. Ale jenom, když ony chtějí. Předoucí kočka na klíně je nejlepší relax.

Kdysi jsme si v dobré víře pořídili zakrslého králíka. Nechápala jsem, proč se mu říká typ „beran“, když není kudrnatý. Když dorostl do přibližné velikosti ovce, pochopila jsem, že to nesouviselo se srstí, ale s rozměry. Pokud bych se přenesla přes morální zábrany, tak na smetaně s knedlíky by Pája byla vydatným svátečním obědem pro 10 osob.

Cesty do zverimexu jsou pro mě zrádné. Jdu pro obojky proti klíšťatům a přijdu s králíkem. Nemůžu za to. Vždycky se se mnou dá do řeči nějaký tvor :
“Hele, paní, vy jste taková sympatická, vzali mě od mámy, jsem tu v kleci, nemám s kým pokecat, je mi smutno. Vemte si mě domů. Co vám to udělá.? Přece mě nenecháte se tady trápit“.
No uznejte, že to nemůžu jen tak přejít. Až budou Srstka s Kubišovou v pořadu „Chcete mě“ potřebovat do party, dobrovolně se hlásím. Budu na to fakt dobrá.

Jdu dnes Jůlince pro zrní (další, tentokrát opravdu zakrslý, králík).
Doufám jen, že mě zase někdo neosloví. Třeba tarantule nebo hroznýš. Pak by asi Srstka ve svém pořadu nabízel mě:
„Je hodná, přítulná, vlastní rodina ji z neznámých důvodů zavrhla. Nalezli jsme ji v lese u stromu , obklopenou zvířaty. Kdo si ji pořídí do bytu, nebude se nudit“.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.08.2007, 18:53:54 Odpovědět 
   :-DDD

Musím chvíli počkat, až se přestanu smát, abych mohl taky něco napsat! Bylo to hezké, milé a takové zvířátkové! Tvoje vyprávění a styl mě zase dostal... ;-) A těch několik posledních vět před koncem? ;-) "Chcete mě?" Když já nevím, ale dám za Jedna!
 Imperial Angel 12.08.2007, 15:29:05 Odpovědět 
   Opravdu povedené. Trochu mi to připomnělo tu chovnou stanici morčat, co jsme kdysi měli my - neplánovaně jsme místo čtyř měli asi dvanáct :)....
 sirraell 12.08.2007, 15:12:57 Odpovědět 
   Dekuji, dekuji, dekuji, takhle uz jsem dlouho nezasmala (a nahlas!). Taky jsem takovy chovatel, prosla jsem snad vsim od mysi pres zelvu az ke kocce, psovi, konim a dokonce i kravam a kozam. Mas uzasny dar popsat zvireci chovani verne a pritom s nadsazkou a humorem. Skvele 1 s *
 ze dne 13.08.2007, 8:35:38  
   Vlaďka: Teď nám doma přibyla fretka Hobina. Jinak ale nejčastěji slyší na jméno: "Nekousej ty mrcho jedna chlupatá nebo tě prohodím dveřma! "
 Mountainer 28.10.2006, 11:29:01 Odpovědět 
   Milé, příjemné, dobře čtivé. S kocoury soucítím, my jsme ze stejného důvodu měli u babičky vždycky kočky. Když nám ale poslední dvě někdo otrávil, babička řekla, že kočky už ne, a pořídila si psa. Co psa, pouliční směs bůhví odkud - říkám tomu Velká černá bestie. Teď sedím v rohu já a kňučím, kde že jsou moji kočičí miláčkové.
 Milan Březina 17.08.2006, 15:27:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Milan Březina ze dne 17.08.2006, 14:01:28

   Já jsem už jako dítě bral kocoury s tím, že žijí ze dne na den. Jsem kluk z vesnice a my jsme těm "tvorům noci" ani moc jména nedávali, protože jich bylo hodně a občas jsme o nich ztráceli přehled. Nebyli to vlastně ani tak moc domácí mazlíčci, spíš s námi žili v symbióze. A kdo chtěl mít klid, vybral si kočku (samičku), ty vydrží :-) Kocourům jsme prostě "nebrali oříšky" a oni nám na oplátku vychytali myšli na míle daleko. No a čas od času se i nechali pohladit. Je to asi něco jiného než u Vašeho Mikeše. Možná, že je jak říkáš spokojený a pravděpodobně za tím mým přístupem bude jen to, co jsi zmínila v příběhu: "Každý muž si tuhle degradaci svého domácího zvířete bere trochu osobně." I když bych tě poopravil - Nejde o to, že by si to bral osobně, jen ví líp než kterákoli žena, o co ten kocour právě přichází.

;-)
 Milan Březina 17.08.2006, 14:01:28 Odpovědět 
   Vidím tu příjemné a lidské podání každodeního života pestrého zvířectvem. Taky jsem zavzpomínal na naše domácí miláčky, jak minulé, tak současné.

Jo a ještě jedna maličkost - až přijde Mikeš IV. prosím, nechte mu ty jeho oříšky na pokoji. Je přece lepší žít krátce a naplno, než dlouze a neprázdno.

Příběhu dávám 1. :-)
 ze dne 17.08.2006, 15:07:08  
   Vlaďka: No nevím, až ti budou děti co půl roku brečet, že jejich mazel to má opět za sebou.... To je o nervy. O "oříšky" přišel jenom proto, že už v půl roce byl skoro mrtvý (ta utržená noha). Tak se to u operace vzalo při jednom. Vypadá to, že ho máme na dlouho a je spokojený. :o)
 Nětočka 08.08.2006, 21:31:42 Odpovědět 
   Fantastické! Herriot má slušnou konkurenci!
 ze dne 09.08.2006, 8:17:23  
   Vlaďka: Díky. Nikdy jsem nepsala až teď (jen v pubertě básničky a poslední měsíc povídky) A nebaví mě mít to v šuplíku. Škoda, že jsem si nikdy nevedla deník. Člověk ty historky zapomene a pak když je loví z paměti, už to není ono. Mám tam ještě jednu povídku na čekačce, tak se možná objeví dneska.
 Kev 08.08.2006, 15:57:20 Odpovědět 
   Vtipná, byť místy (alespoň u mě) ambivalentí pocity vyvolávající, povídka. Pokud jsem se dobře díval, sem tam chybí čárka, ale to už na výsledku nic nemění - 1.5
 ze dne 08.08.2006, 16:02:37  
   Vlaďka: Dík za hodnocení. Jsem pár let ze školy, takže budu muset zopáknout gramatiku :o))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Snílkovo přání
Yontalcar
Pro Jasmina
DaBone
Alfa a Omega
Khalia Jasnozraká
obr
obr obr obr
obr

Zkouška z Ekologie
Thea
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr