» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo žije z naděje, zemře hlady."

Walter Benjamin

počet přístupů: 2141069

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 16 ::

:: Trnitá cesta III- Szendrei a Brezničan ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trnitá cesta 3.díl

honzoch	publikováno: 23.10.2008, 12:10

Kováře bude setkání se Štefanem pronásledovat jako noční můra...
Dnes také vyvrchlí rivalita Jána Szendreie a Brezničana. Příjemné počtení


	9) Szendrei a Brezničan Francka odstrčila syčící hrnec z výhně a zadusila plameny kusem hadru. „Mikulo! Ďuro! Oběd!“ halasně zvolala, popadla velkou lžíci a promíchala obsah hrnce. Na volání nikdo neodpověděl, na čemž nebylo ostatně nic divného a už vůbec ne znepokojivého. Ti dva dělali v kovárně takový rámus, že mohli sotva slyšet vlastního slova, načež její halekání. Usmála se sama pro sebe a vykročila z místnosti, aby jim řekla osobně. Ještě nebyla ani u dveří, když k ní zvenku vpadl Brezničan, provázený hajduky. Už z jeho samolibého výrazu se dalo lehce vyčíst, že budou nepříjemnosti. „Je snad s těmi mřížemi pro Štivianov něco v nepořádku?“ optala se a překvapeně pozorovala, jak se rozpaků cpou dál. V odpověď se na ni Brezničan obořil: „Tak ty si z nás ještě tropíš šprýmy?! Nejde o žádné pitomé mříže!“ Vida Francčin dokonalý šok, pokračoval: „Tvůj manžel je nebezpečný rebel a bude viset, tak jako všichni, kdo pomáhali Štefanovi!“ „Neviděla jsi všechny ty oběšence po cestě k Váhu, ženštino?!“ zachechtal se zubatý škaredý Brezničanův pobočník a natáhl po ní paži, až uskočila. Ve Francce hlodala pochybnost už od okamžiku, kdy Štefana spatřila na vlastním prahu, ale i tak se dosud nevzpamatovala z dokonalého šoku. Dokázala jen duchapřítomně zastoupit dveře do kovárny. „Mikula tu není,“ zalhala, „je u příbuzných, v Turkové!“ „Hm, moc milé! Taková statečnost!“ poškleboval se velitel hajduků a surově ji odstrčil. „A teď z cesty, ty pyšná krůto, nebo tě taky sebereme!“ Pokynul dvěma hajdukům, ať kovářku hlídají, a sám se nedočkavě vehnal do dusna kovárny. Chvilku mu trvalo, než se rozkoukal, a pak mu mohly zlostí vypadnout oči. Po kovářovi jako když se slehne zem, u kovadliny stál pouze Ďuro, zrovna odkládající těžké kladivo. „Kde máš tatíka, spratku?!“ hlesl a hněvivě pátral po nějakém úkrytu, kam se kovář tak rychle ztratil. Marně, vše bylo jako ze škatulky a po hledaném ani stopy. I synova odvaha však měla své meze. Ďuro hledal očima matku a když ji spatřil mezi dvěma mohutnými hajduky, bázlivě zakoktal: „Ten tu není… odešel už ráno… přísahám!“ „Prolhané plémě! Oheň tě naučí!“ prohodil křivozubý pochop. Brezničan rozhodně přikývl a netrvalo mu příliš dlouho, aby našel pořádné železné kleště a strčil je do ohně. Naříkajícího chlapce sevřeli tak, že se nemohl ani pohnout a s hrůzou očekával, když se ten ukrutník chopí svého nástroje. „Nechte mého syna! Nechte ho, vy odporné zrůdy!“ zapištěla Francka a zazmítala se v rukách svých strážců. Když její kletby nezabíraly, skončila v slzách. „Stačí říct, kam zmizel pantáta!“ odvětil s nesnesitelným klidem a stejně odpornou vlídností Brezničan. Ani tentokrát se nedočkal kloudné odpovědi a to ho rozzlobilo. Rozkřikl se na hajduky: „Co čumíte, hlupáci?! Jeden ho bude držet a druhý ho polechtá těmi kleštěmi! Tak rychle, lotři líní!“ Hajduci nejen, že nevykonali rozkaz, ale ještě nenápadně ustoupili o krůček zpět. Nikdo z nich si nebyl ochoten pošpinit ruce takovou krutostí. Ale když jim velitel bez skrupulí pohrozil bičem, jali se horečně předstírat snahu. Někteří se popálili, zoufale naříkali a ostatní jen hloupě koukali. Dokonce i zubatý pobočník, jindy schopný jakékoliv špinavosti, ustoupil do pozadí. Brezničan se rozvzteklil jako satan. Sám popadl strašný nástroj a hnal se na výrostka. Ďuro vyvřískl zděšením. Z kovářského jinocha se snadno stal bázlivý usmrkanec. Začal se přetahovat se svými strážci a vypukla pořádná mela. „Zadrž, Brezničane!“ vpadl dovnitř Ján Szendrei, následován Ilonou. Nikdo je nezastavil, zkoprnělí hajduci jim dokonce udělali uličku. Kleště v Brezničanově paži poklesly. „Co to tu vyvádíš, Brezničane?! Měl jsi zatknout kováře, ne tu ubližovat jeho rodině!“ Rozhozený velitel hajduků hleděl na Szendreie, jako na zjevení a třásl se zlostí. „Odvedu je na hrad sám!“ rozhodl pandurský kapitán a přistoupil k Francce se synem. Připadal si jako hrdinný vysvoboditel a před Ilonou se mu nová role náramně hodila o krámu. Ne ovšem Brezničanův následný útok. Vavřinec se nemínil smířit s tak lehkou porážkou a prudce mu vrazil do ramene: „Ty namyšlený pandurský panáku! Tohle už nezkoušej! Hoň si po lesích zbojníky, ale tohle je moje práce!“ „Zastupuji tu zákon!“ ohnal se po něm Szendrei. „Nemáš právo…“ „Nemám právo! Ha, ha, slyšeli jste to?!“ ohlédl se po hajducích. Přepočítal se, na jejich tvářích nebyla ani stopa po nějakých sympatiích, natož po smíchu. Klopili hlavy jako stydlivky. Vida, že tudy cesta nevede, zaútočil jinak a do černého. Ilona po kapitánově boku byla přímo ideální cíl pro jeho potměšilý smích. „Vidím, že sis na to hrdinství přivedl publikum! No, já ti to nezazlívám, Jene Szendrei! Ilonka je přeci krásná holka! A zdalipak už jste spolu něco měli?“ „A co je ti do toho?!“ neurvale mu vrátil postrčení pandurský kapitán. „Ne, neměli?! No nedivím se!“ posupně konstatoval Brezničan a pohrdlivě si přeměřil protivníka od hlavy k patě. „Nemáš mi co povídat,“ odsekl Szendrei, „jsi normální dobytek, a nebýt osvícenosti Její Milosti, ještě bys někde kydal hnůj!“ Brezničan mu málem naplival do tváře. Jediná věc, která se ho kdy dotkla, bylo právě připomínání jeho původu. Původu, za který se styděl a snažil se jej zapřít. Szendrei tuto urážku vytasil tak trochu v nouzi a s vědomím, že mu protivník může oplatit stejnou mincí. Těžko si lze představit snadnější oběť pro podobnou pomstu, než šlechtického levobočka! Leč místo slov mu Brezničan odpověděl taseným mečem. Hajduci, Ilona i Francka uskočili stranou, aby náhodou jednu nekoupili. Událost s kovářem byla najednou zatlačena do pozadí a všichni ohromeně pozorovali, jak se Szendrei s Brezničanem vzájemně vyhnali na náves. „Tak vy máte audienci u naší baronky, pane?“ nejistě vyzvídali vojáci na strážnici a měli, co dělat, aby potlačili nakažlivý smích, který v nich vzbuzoval ten podivný tulák se zlomeným kordem. Nevěřili mu ani slovo a jen z mírné nejistoty ho dosud nevykopli jako psa. „Pánové, prosím!“ naléhal Martin Schiller. „Její Milost mě jistě očekává!“ Vojáci po sobě pochybovačně pohlédli. „Proč bychom měli věřit každému pobudovi, co se chce vloudit na hrad?“ čertil se menší z nich. „Imrichu, skoč pro desátníka! Mně se to nelíbí!“ Schiller už měl na jazyku, že to přeci není nutné, a že může jít, koneckonců, o dům dál, když tu se pod obloukem brány objevilo mladé děvče a nebojácně si to namířilo přímo k nim. Vojákům při pohledu na ni změkly rysy ve tvářích a na chvilku úplně zapomněli na nezvaného hosta. Nyní se mohli samou ochotou přetrhnout, ale plavovláska jim věnovala jen náznak pozdravu, a k tomu dosti vlažný. K jejich zklamání jevila mnohem větší zájem právě o cizince. „Doprovodím vás k Její Milosti!“ oznámila mu po krátkém hovoru. Vojáci se mohli ošívat, jak chtěli, ale nebylo jim to nic platné. Nakonec s ulehčením přijali její vysvětlení, že ho paní skutečně zná a že je očekáván. Nejvíc překvapený byl Schiller. Kdo by se nadál, že ho budou hned zvát dál! Neříkal ovšem nic, dobře si vědom skvělé příležitosti, a navíc, to děvče ho fascinovalo. Mluvila neuvěřitelně měkce, neuhersky a koketně po něm házela modrýma očima. Líbila se mu. Zjistil, že se jmenuje Zuzana, prý je Moravanka, barončina služka. „Tak vy znáte naší baronku, pane?“ optala se cizinka na schodech. Hltal její kouzelný hlas, tak vzdálený hrubé řeči uherské i němčině, i když si mnohdy musel domyslet, co se mu vůbec snaží sdělit. Ale odpověď z něj lezla obtížně. „Proč jsi mě pustila dál? Nikdy jsem tvojí paní neviděl!“ znejistěl a zahleděl se na ni. Zastavili uprostřed schodů. „Zaslechla jsem, jak se hádáte se strážnými,“ pokusila se o vysvětlení, „říkal jste, že ráčíte být malíř… a paní malíře potřebuje… říkala mi to! Tak jsem myslela…“ Ztichla a zpytavě na něj pohlédla: „Takže vy jste lhal? Vy tedy nejste malíř?“ „Ale jistě, že jsem,“ honem a ne moc přesvědčivě vyhrkl, „jsem! Maloval jsem pánům ve Vídni!“ „Opravdu?“ tázala se s krajním podezřením a zachvátil ji strach. Koho to sem pozvala? „Poslyš, děvče,“ pravil už zcela změněným hlasem, dosti sebejistým, „můžeš mi věřit! Nejsem ani padouch, ani podvodník, natož nějaký násilník… “ Nebyl tak naivní, aby nepochopil, že na něm stále leží stín podezření, a uklidnil se až ve chvíli, kdy děvče provokativně pohodilo plavým copem a usmálo se: „Půjdeme?“ Byl za ten úsměv rád a s radostí ji následoval. Říkal si: „Na služku je nějak dobře živená! To jistě nebudou žádní chuďasové, když se tak pěkně starají o služebnictvo!“ Rázem zapomněl na ubohé chatrče v Olšici a na nebožáky, mořící se na svých skromných políčkách. Pustil se s ní do řeči, a protože ani děvče nezůstávalo nic dlužno odpovědi, brzy se neměl na co ptát. Mnohdy jí sice pranic nerozuměl, ale předstíral opak. Když se smála, smál se taky, aniž věděl čemu. Podezření se ztratilo jako pára nad hrncem. Zrovna vykládal: „Měl jsem se svými díly vždy úspěch… občas se vydávám za Holanďana, aby to šlo víc na odbyt… možná by bylo lepší vydávat se za Taliána, za Vlacha… ti mají taky úspěch… ale vypadám snad jako Talián?!“ A naznačil směrem ke svým světlým vlasům. Vyprskla smíchy. „A občas jsem luterán,“ pokračoval ztišeným hlasem, „a občas katolík!“ Chápavě přisvědčila. „Ale to samozřejmě nemusíš nikomu říkat!“ Děvče šibalsky kývlo a mrkalo velkýma modrýma očima ostošest. A pak se idylka zhroutila. S blížící se Žofií. „Už se zase s někým kurvíš?“ bez obalu uhodila na Zuzanu. „Zase nějaký pacholek s hnojem za ušima?! Tak tohle bylo naposledy…“ Spatřila Schillera a došla jí slova. Čekala špinavého pacholka a teď tohle! Malíř smeknul klobouk a uklonil se. Po nekonečné vteřině mlčení se Žofie skoro šeptem otázala: „Kdo je ten muž?“ „Jde k Její Milosti, urozená a milostivá panno Žofie!“ osmělila se tiše Zuzka, vědoma si, že ať řekne cokoliv, bude z toho mít jen nepříjemnosti. Sama se po té naprosto vědomé lži třásla jako osika. Žofie však jako zázrakem přestala dštít síru a dokonce zavolala Jozefa, ať doprovodí hosta k samotné baronce. Neměla důvod nevěřit mu, šlechtické způsoby a částečně i šat hovořily pro něj. Starý lokaj odvedl Schillera k baronce. Zuzana si i tak musela vyslechnout své. „Že máme hosta, ještě neznamená, že na něj hned budeš dělat ty svoje falešné oči! Ještě jednou a nechám tě ostříhat dohola jako Rosinu!“ Zuzka se oklepala hrůzou, když si vzpomněla na Rózinu oholenou hlavu. Kajícně sklopila hlavu a jen, co to bylo možné, zmizela ukrutnici z dohledu. Doufala, že Žofie nebude u toho, až se provalí, kdo dostal na hrad toho samozvance. „Tu máš, ty svině!“ vykřikl Szendrei a zákeřně nakopl protivníka pod koleno. Mezi obecenstvem to zašumělo. Sešli se tu všichni, kteří zrovna neměli nic na práci, a spojovala je společná zvědavost. Aby také ne, když se na smetišti prali dva kohouti, a k tomu oba z panského kurníku! Co zamýšlí ti dva blázni?! Chtějí se vzájemně probodnout? Jen ať se pobijí! Vždyť už i nejposlednější bezzemci si šeptají o jejich vzájemné řevnivosti, která jim brání pochytat zbojníky! A jejich podřízení si dokonce navzájem kazí akce! Ve zbytečném souboji šlo mezitím do tuhého a oboustranná zákeřnost často umlčovala i dav zvědavců. Szendreiův kord lízl Brezničanovo rameno a o krev nebyla nouze. Ján Szendrei sice setrvával většinu času v obraně, ale rychle přecházel do nebezpečných výpadů, při kterých tuhla krev v žilách. „Ty hajzle jeden,“ procedil mezi zuby velitel hajduků, „bojuj jako chlap!“ „Zavři hubu, nebo to neudejcháš!“ odfrkl si Szendrei a zaujal obranné postavení. Sebevědomé úsměvy ze začátku souboje vystřídala urputné soustředění a kapičky potu. Brezničan zaútočil. Na zlomek vteřiny se zdálo, že musí Szendreie zabít, ale pandurský kapitán jeho výpad zázračně odvrátil a z protiútoku neomylně ťal do soupeřovy paže. Brezničan zaúpěl a když inkasoval další škaredý šrám, zapotácel se. Ján ho ani nenechal vydýchat a chopil se iniciativy. Brezničan měl dost a začal ustupovat. Posílen úspěchem a s publikem na své straně, dělal Ján Szendrei divy a jeho meč dorážel na hajduka jako plamenný jazyk. Diváci ho povzbuzovali stále hlasitěji. Několikrát jim sice zatuhlo, hlavně když v přemíře snahy uspěchal svůj útok a málem se napíchl na protivníkovu zbraň. Ze zbytečného risku se záhy poučil a jeho následný pokus poslal Brezničana, za všeobecného jásotu, k zemi. Nebyl sice nijak vážně zraněn, ale utrpěl spoustu drobných ranek, ze kterých se řinula krev a rozpíjela se na bílé košili. Zraněný Brezničan už nemusel Szendreie zajímat. Cítil nad hlavou svatozář vítěze nad drakem a neváhal se s ní pochlubit Iloně. Jen co však spatřil její půvabnou postavu, zřítila se mu celá svatozář přímo na hlavu a bolelo to mnohem víc, než pár ranek, které utržil. Děvče se, naprosto bez vzrušení, vybavovalo s přispěchavším Ondrejem. S bijícím srdcem vykročil k páru, chtěje křičet, kdo vlastně porazil Brezničana. Dva kroky však stačily, aby se ovládl a postupoval chladnokrevně. „Promiň, Ondráši, že tě ruším, ale někdo musí dovézt kovářovu ženu se synem na hrad! Svěřit je hajdukům by bylo nerozumné!“ osmělil se. I průměrně inteligentní hajduk by pochopil, jak se věci mají. Ondrejova podrážděná reakce by byla na místě, ovšem desátník netoužil po křížku s kapitánem. Dobře věděl, že pokud je Szendrei na válečné stezce, je jednodušší ustoupit, tedy alespoň na oko. Kdo ale nesložil zbraně, byla Ilona s jazykem pichlavějším, než meč, který skolil Brezničana. „Musím vám moc poděkovat, pane kapitáne! Dnes jste si proti tomu halamovi počínal jako pravý kavalír!“ pochválila ho. Počkala, až se mu v tváři rozhostí výraz zadostiučinění a optala se: „Mohl byste mi splnit ještě jednu laskavost, drahý Jene?“ Samou ochotou se div nepřetrhl: „Pro tebe všechno, Iluško!“ „Povězte prosím Ondrejovi, ať se za mnou večer zastaví! Z hradu to přeci nemá daleko!“ Odkráčela sice s pozdravem, ale hrdě napřímená. Ján Szendrei by se nejraději propadl hanbou. Všechny ty zvědavé oči mířily přímo na něj a co hůř, nedalo se před nimi utéci. „Běžte si po svém!“ okřikl je a výhružně zamával mečem. Připadal si směšně, ale chtěl být sám. Má snad dělat poslíčka svému podřízenému?! Žihadlo, které dostal, bylo tak ostré a potupné, že umíral hanbou. Když si uvědomil, jak si s ním hrála, přišlo mu vítězství nad Brezničanem naprosto nicotné a bezcenné. Stačila jediná věta, aby odešel poražen! A jak neomylně kalkulovala s tím, že se jí nebude mstít, protože si ji nechce znepřátelit! A nejhorší byla vizitka, jakou mu nemilosrdně vystavilo vlastní srdce. Byl do ní zamilován ještě více než předtím! Nechtěl se litovat, nesnášel to, a tak se rozhodl vytrvat a snažit se dál. Přes ztichlou náves k němu kráčel rychtář a na útěk bylo pozdě.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Gracian	31.10.2008, 18:13:58

Odpověď na příspěvek od uživatele: Gracian* ze dne 24.10.2008, 17:24:05* To je jedno, jestli na 3 nebo na 10 stran. Hlavní, že je to tady v rámci jednoho textu neděleného na kapitoly.

Gracian	24.10.2008, 17:24:05

Opět jsem si dobře početl. Scény v této části nebyly zrovna z nejnapínavějších, a přeci jsem nenasytně hltal text :-) Jak jsem si přečetl o komentář níž, že máš nějaké kratší povídky - docela rád bych si něco od tebe přečetl. Zajímá mě, jak takový romanopisec jako ty zvládne kratší útvar. Třeba já s tím mám dost problém i když se snažím psát krátce a stručně.


ze dne 28.10.2008, 20:17:33
honzoch: Díky ona je taky otázka, co se bere jako kratší povídka. Je kratší povídka něco, co má 3 strany? Nebo 10? Mám pár věcí, zatím jen na papíře. Nemyslím, že bych s tím měl větší problém, možná sem něco časem vložím pro ukázku

Šíma	23.10.2008, 12:27:37

A je to, kdy bude pokračování? ;-))) Trochu Ti v textu řádili šotci, ale opravdu malinko. Příběh se čte sám a jeden je vtažen do děje a drží palce svým oblíbeným hrdinům... No, pořád se něco děje a já jsem zvědavý, co bude dál. Ohledně počtu čtenářů, nevzdávej to a piš dál, možná by neškodila nějaká "reklama" na SASPI (třeba ve Fóru - občas se připomenout). Možná by měli také přiložit své polínko do ohně i čtenáři, rád přiložím a hodím odkaz na Tvé dílko, protože se mi líbí a jsem potěšený každým novým dílem... Jednička je tam. P.S. Že by se Zuzka zakoukala do toho malíře s ulomeným kordem? A naši dva "urození" kohouti se také pěkně porafali, patrně to ještě neskončilo a rozepře budou pokračovat i dál. Copak asi bude s kovářem? Byl bych nerad, kdyby se houpal na větvi... Hezké! ;-) Co se týče možné publikace kratších povídek, možná by to nebyl špatný nápad, ale třeba to nemáš v plánu a samotný příběh by tak musel na čas ustoupit do "pozadí"... Napadlo mě, že by se mohly "úspěšné" a "kvalitní" příběhy na pokračování publikovat ve formátu "pdf", viz knihovna autorů SASPI...


ze dne 23.10.2008, 13:46:13
honzoch: Díky ,Šímo, na fórum jsem narazil teprve nedávno (stydící se smajlík). Plánuju, že dopublikuju třetí díl a reklamu tam dám. Ohledně kratších povídek není nic vyloučené, pár takových věcí na skladě mám. Můj problém je ovšem, že se až příliš soustředím právě na delší prózu, kde sleduju osudy mnoha postav. Uvidíme

Adrastea	23.10.2008, 12:10:13

Tak příběh jako obvykle čtivý a napínavý. Našlo by se sice zase pár mušek, ale nic zásadního. Přesto: "Ti dva dělali v kovárně takový rámus, že mohli sotva slyšet vlastního slova, načež její halekání." - místo "načež" by myslím mělo být "natož". "jak se rozpaků cpou dál." - vypadlo slovo "a s hrůzou očekával, když se ten ukrutník chopí svého nástroje." - opět bych tu vyměnila jedno slovo, konkrétně "když" například za "až" nebo "kdy". "před Ilonou se mu nová role náramně hodila o krámu" - tady překlep, ovšem ta fráze s krámem tam vůbec nemusela být. No, a ještě jsem chtěla zmínit jednu věc. Dívala jsem se, kolik dílů Trnité cesty už bylo odpublikováno a jakou mají čtenost. Ty píšeš hodně dobře, ale většina zdejších čtenářů o tom neví, protože přece jen číst takto dlouhá díla z monitoru není žádná legrace. Nepřemýšlel jsi třeba někdy o tom, že bys zkusil na chvíli odběhnout od tohoto příběhu a napsal nějaký kratší útvar? Jednak by ses zpřístupnil ostatním a navíc myslím, že by to byla zajímavá zkušenost i pro Tebe a Tvé pravidelné čtenáře. Samozřejmě k ničemu nepřemlouvám nebo tak něco, jen mě to napadlo.


ze dne 23.10.2008, 13:43:02
honzoch: Díky za publikaci, za chyby se omlouvám. Samozřejmě jsem uvažoval, zda sem nedat i něco jiného ze své tvorby. Sem tam píšu i kratší věci, ale je pravda, že v poslední době už se hodně soustředím právě a jen na román... Určitě časem s něčím přijdu. Trošku mě mrzí, že není čtenářů víc (než 2 nebo 3, nepočítám redaktora), bohužel bych řekl, že to je problém 90% delší prózy zde. Chápu, že 5 stránek nepřetržitého textu na obrazovce není ideální. Nějaké odběhnutí od románu určitě přichystám.