» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141071

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 16 ::

:: O sluníčku nad chaloupkou a o Sněhurce. 1/2 ::

OH	publikováno: 25.10.2008, 7:46

Dva sešroubované a vzájemě nesouvisející děje.
Děkuji za upozornění na pravopisné chyby.


	Setmělým kinem zní gong, většina z lidí utichá, poslední světla u vchodu zhasínají a Marta zavírá oči. ...áchich... Honza sedící vedle ní hledá a nachází její ruku, přitahuje si ji a pokládá na své stehno. Velký obdelník promítacího plátna se oživuje lidmi, pomalu se rozbíhá děj filmu. Marta se trochu naklání a pokládá hlavu Honzovi na rameno. Nevnímá hovory postav na plátně, odpočívá unavena po pracovním dni stráveném u monitoru, kde sjednává zakázky pro pobočku kosmetické firmy El nino. Pod zavřenými víčky se jí střídají obrazy a útržky z dlouhého dne a Marta si vstříc tomu kaleidoskopu ospale uvědomuje, že je před ní první hodina a půl tohoto týdne, kdy po ní nikdo nebude nic chtít. Matně si vybavuje obličej Mirka, jeho pásek se stříbrnou přezkou, která jí připadá trapná a dohasínající milostný poměr, který spolu tohota léta v krátkých okamžicích po práci udržují. Na mysli jí vytane jeho žena a její vysoké podpatky, které si spolu s rudou, černě prošívanou podprsenkou v boji proti Martiným půvabům pořídila. Jak koza na bruslích... A jak mi čuměla na nehty, kravka... Prej jéé, vy na nich máte krásnou a drobounkou chaloupku... A vy na nich máte dokonce i sluníčko a... Chudák Mirek, už vidím, jak jí dává prachy na nějakou ušmudlanou francouzskou, určitě taky s... Jana rozráží s vervou jí vlastní dveře, jedním skokem je u Luboška a bere mu z rukou staré noviny, které on trhá na malé kousky pro výrobu ručního papíru. „Ták, Lubošku, teď necháme noviny a půjdeme si hrát do společenský, co ty na tó? Nó, vstáváme, pané!“ Lubošek, který trhání starých novin považuje za výlučně svoji práci, kterou vykonává jako nikdo jiný, začíná nevrle drmolit stížnosti, ale Jana se na něho zaculí a pohladí ho hřbetem ruky po tváři. Nato Lubošek těžkopádně zvedá svoji nízkou a mozkovou obrnou zkroucenou postavu ze židle a nastavuje svoji ruku vstříc Janě. „Ani! Ani, uku, šeci uků!“ volá pohoršeným tónem, jakmile se ze židle postaví. „No to víš, že půjdem za ruku, vždyť jsme snoubenci, né... Že jó?“ se smíchem volá Jana a táhne za ruku najednou hrdého a štěstím rozzářeného Luboška do společenské místnosti stacionáře. Marta na okamžik otevírá oči a pozoruje postavy na plátně. Nějaký muž, jehož sako Martu zaujme, vyskakuje z auta a někam běží mezi troubícími auty. Bych ráda věděla, kdy už mi konečně Honza ráčí dát tu Fabii... Nato si dává předsevzetí, že na nic a na nikoho nebude myslet a choulí se za řevu brzd auta, které na plátně proráží policejní zátaras, do svého černého, zlatě prošívaného kabátku. Když film utichává a Marta začíná na Honzově rameni skutečně podřimovat, Honza zajíždí rukou pod její svetřík a Marta si uvědomuje, že na plátně se asi odehrává milostná scéna. Otevírá oči a dívá do rozhaleného výstřihu ženy, která si svůdně dává před skupinou mužů nohu přes nohu. ...silikony a už se ti cukaj kalhoty, co? Jo, Honzíčku, jste všichni stejný, jen zaštěkat... Klidně, ale nesmlouvavě chytá na svém podbřišku Honzovu ruku a pokládá ji s povzdychnutím na opěradlo křesla. Při romantické melodii přemýšlí, kolik toho Honza dnes v práci najezdil a jestli po ní něco večer v posteli bude chtít. Představuje si těhotenskou polohu, při které se nebude muset aktivně zapojit a umiňuje si, že se k ničemu dalšímu nenechá donutit. Jakmile film skončí, Honza dvorně nabízí ospalé Martě rámě a v pomalu rozsvěcujícím se kině klopýtají mezi ostatními diváky k východu. Světlo podzimního slunce dopadající do budovy starými okny, které snad pamatují i protektorát, naplňuje místnosti zádumčivým a stojatým klidem. Jana si s výsknutím sedá na koberec společenské místnosti, mává na Jitku, která má ze dveří vystrčenou hlavu, že teď ne, že na cigaretu půjdou až později a z tašky na zemi vyndává krabici s kostkami. „Táák, Lubošku, dáme... Rozestavíme kostičky, ták...“ říká, zatímco na koberci sestavuje z devíti kostek obrázek Sněhurky a sedmi trpaslíků. V místnosti jsou sami, protože ostatní klienti ve stacionáři mají ozdravné procedury. Lubošek opět začíná nervozně drmolit, protože si dobře pamatuje, jak kostky minulého dne nesložil a dobře ví, že je nesloží , jestli se nestane nějaký zázrak, ani dnes. Jana lehce přejede dlaní po sestavených kostkách a usmívá se na Luboška, který si obrázek nervozně prohlíží. „Táák, Lubošku, zapamatujeme si obrázék, aby jsme ho potom dokázali taky složit, ááá...“ šeptem říká Luboškovi, složené kostky nato rozhazuje a s nimi i poslední zbytky Luboškova klidu. Honza si vzpomíná na slova své matky a představa, že bude muset jet na chvíli k babičce spolu s Martou, mu vraští čelo. To zas bude, už to slyším: Jááák z filmu pro pamětníky a já si s ní nemám o čem povídát... A ten nafrněnej výraz, už ji vidim, ale domu ji nehodim, nebudu lítat po měste sem a tam jak... Přitahuje si Martu, která si v té chvíli prohlíží plakáty na stěně a kolem jdoucí páry a do ucha ji šeptá: „Martičko, jsem zapomněl... K babičce musíme zajet, na skok jenom... Kvůli tý nový televizi...“ Ale Marta si nemá chuť kazit příjemným odpočinkem získanou náladu, okolní tlačenice je jí nepříjemná a proto jen neznatelně kývá hlavou.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 14		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čertíček244	29.10.2008, 8:57:03

Uf, konečně se dostávám k napsání komentáře, i když jsme už četla dříve... máš prostě svůj nezaměnitelný styl psaní, otevřu povídku, přečtu pár řádků a vím, že je od tebe, což je asi dobře... známku nedám, protože, jak víš známkuju až celek, ale líbí se mi, jak je to rozjeté. :o) Měj se, Ondro.


ze dne 29.10.2008, 9:35:52
OH: Děkuju, Jitušáčku, když mi tu napíšeš kom, je to alespoň "neklamné znamení, že tě moravský medvědi nesežrali."

Vanessa Kuzníková	28.10.2008, 23:19:55

Zvláštní. Vím jaké to je starat se o mentálně postižené nebo jen o tělesně. Doufám, že nezabředneš do sentimentality. Život je krutý, ale jsou v něm i chvilky ...


ze dne 29.10.2008, 9:33:46
OH: Jo, jak to říkal ten německej mamlas, krátké okamžiky největšího štěstí, které znají jen ti co trpějí nejvíce, ale to nemluvím o nikom, jen tak, díky za zastavení a kom, Vendulinko.

Ada	26.10.2008, 0:06:36

Ahoj, dvou epizod? něco mi uniklo? Já si první chvíli myslela, že to bude pohádka, ale nevadí, zklamaná rozhodně nejsem, je to takové ze života, a to já mít ráda :-) Moc dobře se mi to četlo, je to takové jakési "uhlazené" /proti tomu minule - jako když zaberou prášky na manii :-) Připomínečka pouhá : Marta se naklání a pokládá... to klá - klá mě trochu ruší - možná bych nechala Martu jen pokládat hlavu a nějak rozvinula to pokládání - pomalu, automaticky, unaveně nebo nějak podobně... Ten obdélník mě taky "ťuknul", ale vhodnou náhradu nevím...napadlo mě jen Velké, bílé hřiště promítacího plátna oživují lidé....ale to jsem ti asi moc nepomohla, že? :-) - myslím, že chybí čárka před "a choulí se" , "a z tašky" "Lubošek, který považuje...., kterou vykonává..." ....možná by šlo "který považuje.... za svou práci a vykonává ji...., " Moc se mi to líbí a fakt se těším, jak to bude pokračovat a nechceš to přejmenovat na 1/10? Já se s nimi "odmítám" hned příště loučit. Anču jsem docela oželela, ale tito mají tak nějak dobře našlápnuto, cítím v tom potenciál :-) /neboj, nerodí se další literární arbiter :-) Hezký den


ze dne 26.10.2008, 12:55:59
OH: Ahojky, Ado, děkuji za a za, jako vždy moc. Děkuji za pravopis. dodatky, taky jsem někde na saspi četl pojem hyperkorekce, já na to koukám a opravuji dokavaď to prostě všecko nezku-. Už jsem všechny čárky před -a- vypustil s vyjímkou-, a tak-, lebo to je něco strašnýho, vypsal jsem si z netu pravidla a koukal, že čárku lze napsat uplně všude, nebo nikde a je to správně, ale když mi taková přísná kapacita jako amazonit dá jedničku, tak je to asi i přesto nějak stravitelné. Hlavně žádnou chválu na mě, su z tego pak celej jetej, ale vedle takovejch Lubošků pracuji a není občas lehké na to nemyslet, ods je poslala do hajzlu - když Šebrle vyhrál desetiboj na olymp., tak mě to nepřišlo ani způlky takovej úspěch, jako když ten Lubošek složí 9 kostek správně, jó-jó. Překročit sám sebe, nebo stín, nebo co, o tom tahle nepohádka má bejt, fakt už budu ticho... Krásnou neděli přeji a děkuji za super koment!

čuk	25.10.2008, 22:52:43

Dobře napsané, ale nelze po přečtení dvou epizod usuzovat na konečnou kvalitu. Osobně neorelizmus nemám rád ani happyendy. Uvidíme, jak hluboce se autor zavrtá pod povrch a kolik nového objeví.


ze dne 26.10.2008, 12:40:35
OH: Zdravím a děkuji za zastavení a koment. Asi je nějakej omyl, toto je první část dvoudílného textu. Já mám na své psaní takových požadavků, že to publuju jen s vypětím svejch mizivejch sil, hepyend můžu, ale jen uskutečnitelnej a to je už horší, že ano, nikdy s tím nejsem spokojen, neorealizmus - to mě vůbec nenapadlo. Já mezi postavami textu žiji i ta el nína se mi mihla životem, a tak jsem to mrsknul do pc a pak na to koukám a hmm... Pěknou neděli přeji.

Šíma	25.10.2008, 11:36:53

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 25.10.2008, 11:14:21* :-DDD To jsem rád, OH-sane, kdysi mě ty "happyendy" hrozně štvaly... Ale jak člověk s postupem času vidí, jak se to nejen ve vlastním životě "sere", ale i dokola (kam se jeden podívá) a jaké mají lidi starosti (a jsou rádi, že jsou rádi), pak je rád, že alespoň někde to končí dobře (a hezky)... Bůůů, už budu skoro jako nějaká ta ubulená bába, která čumí na nějakou tu "telenovelu"... Ach můj Bože! ;-)))


ze dne 25.10.2008, 11:42:17
OH: Jo, taky si někdy připadám jak sněhulák na jaře, ale - že jo, jeden k sobě musí bejt móc tvrdej, aby se k tomu večeru a pak zase k ránu dostal a no nic, půjdu na kuře s ořechovou nádivkou, měj se...

Šíma	25.10.2008, 11:14:21

Hezké (jako vždy), čekám netrpělivě, jak se to celé vyvrbí... P.S. Jo, kdyby ne ty pudy, tak tu na světě nejsme! :-DDD


ze dne 25.10.2008, 11:32:32
OH: Čau, Šííímule, dík za zastavení a koment, všechno dopadne dobře, já už jinak psát neumím a ani nechci, pěknej víkend přeju!

amazonit	25.10.2008, 7:46:11

Jelikož a protože je to první díl, těžko se dělá nějaký závěr. Jeden může konstatovat, že je to příběh takový, zdá se všední, a proto i čtenáři blízký. Nepůsobí vykonstruovaně, má v sobě i takové ty detaily ,,skutečnosti", povzdechnutí, zamyšlení. Zatím to tak nějak může působit, že nakonec se ony dva oddělené děje spojí, respektive něco je spojí, ale to je jen úvaha čtenáře, který by to možná tak i rád viděl:o) Někdy bych se možná pokusila najít jiné spojení - třeba : obdelník promítacího plátna se oživuje lidmi a jestli on to, mimo jiné, není obdÉlník:o)) -do ucha ji šeptá - jÍ myslím, že někde chyběla interpunkce


ze dne 25.10.2008, 9:10:50
OH: Děkuji moc, Am, za publ a koment. Jo, obdeéýlník oživenej lidmi jsem řešil dlouho, chtěl jsem tam přidat, že se no to je fuk, jinak souhlasím naprosto - všední a šedivý a zase jen obyčejný... Pěknej víkend přeji.