|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Hořící slova ::
| Jedna z mých prvních prací do předmětu tvůrčí psaní. Variace na téma "Proč se chci stát spisovatelem" |
| |
|
|
Ticho, ve kterém malé městečko usínalo a poté celou noc snilo, bylo náhle přerušeno ostrým, pronikavým krákáním havranů. Zdálo se, že jím chtějí zahnat vycházející slunce, které zlehka stoupalo na horizontu v kakofonii barev. Bylo podzimní ráno a vzduch byl nahořklý dusnou melancholií, která pronikala dál, až do těl, do srdcí nevinných lidí, zvláště pak jednoho z nich.
Přimhouřenýma očima pohlédl do koruny stromu nad sebou, až spatřil narušitele svého přemýšlení. Se zájmem sledoval jeho černé ptačí peří, matnou zbroj zkázonosného tvora.
„Statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi..“ odrecitoval téměř neslyšně.
Havran ale namísto toužené odpovědi jen zavířil křídly a vzlétl vstříc rudé záři před sebou. Byl to jejich společný nepřítel. Proč se jenom probouzíš, když samo ani nechceš? pomyslel si mladý muž sedící v zažloutlých listech. Proč se snažíš zachránit, co zachránit nejde? Nechápeš? Je to, jako by sám život ztratil chuť žít a ty v jeho smrtelné agónii vidíš pořád ještě nějakou naději.
Odvrátil zrak. V dlaních svíral svíral několik listů papíru. Všechny až na jeden byly prázdné; a na tom jednom stál nadpis „hořící slova, 28. září 2008“ a pak pár přeškrtaných odstavců textu. Plno zbytečných, povrchních slov. Žádné nevycházelo přímo z jeho duše, jak chtěl. Takhle začínal každé ráno – napsat a přeškrtat, teprve pak začít opravdu psát. Mnohokrát si už položil otázku, proč jenom píše, když stejně všechna jeho slova budou zapomenuta. Nebo ani nebude na která zapomínat, když jejich poslední výkřik umlčí rázný tah pera. Uvědomil si, že všechno má už dávno zapsané v sobě a jenom on sám je tím blokem mezi uvědomělým, ale nenapsaným, a tím, co může pokládat za své dílo. Nikdy se neodvážil dát někomu přečíst, co sám vytvořil, pochyboval o dokonalosti své duše a duše svých slov. Ale byla to pro něj možnost ze sebe všechno dostat, osvobodit se od tíživých myšlenek. Byl vždy o něco svobodnější.
Reflektoval celý svůj život, od okamžiků chvilkového štěstí po absolutní deziluzi. Vyplavoval ze sebe všechnu bolest, co měl v srdci a přesto se dál utápěl v četbě Sartrea, Camuse, Balabána, Hraběte a jiných. Neuměl psát a sám si to uvědomoval. Nechtěl se stát slavným, ani netoužil po tom, aby se o něj ostatní zajímali. Chtěl se jenom zachránit. A tohle mu pomáhalo. Pomáhalo mu psát naprosté bláboly, hořící slova, jak je sám nazýval. Co si už neuvědomoval, byla jejich hloubka. Pokládal je za nevyspělé, ale k opaku jim chybělo pouze pochopení. Možná ani nechtěl chápat, protože ve svém nevědomí věděl, že by to vedlo k jeho konci.
Znovu sklopil víčka a spatřil čerň pokrývající bělostný papír. Další záplava hořících slov, která skončí mezi ostatními v krabici od bot. Občas ji vytáhl a přehraboval se v ní. Poslední dobou už ale ztrácel jakoukoli naději, postrádal smysl života, který odešel s jeho posledním vztahem. Teď byl dočista sám. Každé den brzo ráno vstal, aby měl čas vylézt na kopec nedaleko městečka, ve kterém žil, a stihl východ slunce. Psal, aby přežil. Ale teď už ani tohle nestačilo a čím dál častěji si uvědomoval zbytečnost svého života. V takové chvíli přecházel na východní stranu kopce, kde se do země zařezával kamenný sráz a dlouho se díval dolů. Neměl ale dostatečnou odvahu vzdát svůj boj. Pomýšlel na to, že je pořád ještě hodně slov, která musí napsat, i když je nikdy nikdo nebude číst.
Byl vášnivým čtenářem. Viděl v sobě Quasimoda. Nazýval se Epiphanem. Žil stejně naivně, ale i uvědoměle jako pastýř Santiago. Ale pořád to byl on sám.
Paradoxem jeho postoje ke slávě bylo, že se se svým psaním chtěl alespoň přiblížit umění velikánů. Kritizoval své vlastní názory a snažil se o to, aby se jeho tvorba dotýkala dokonalosti niterního prožitku. Neuměl to.
„Jsem jenom píseň. Zazním a dál už nebudu. Ale v některých srdcích snad zůstanu napořád,“ četl po sobě to, co právě nevědomky napsal.
Cítil se prázdný. Bezmocný. Jak jen popsat něco, co slovy nejde? Seděl v listoví a hlavou mu vířily tisíce myšlenek. Nedokázal mezi nimi vybrat jednu a na tu se soustředit. Položil hlavu do dlaní a přál si, aby všechno to utrpení skončilo. Po chvíli přeci jen vstal a přešel ke srázu, jako už udělal kolikrát. Umírající paprsky slunce mu bušily do tváře. Podíval se dolů. Tam někde všechno končí. Ale má to být už teď? Usmál se nad svou hloupostí.
„Jsem blázen,“ řekl si nahlas.
Možná byl. Třeba to byl jen výplod jeho bezradnosti. Avšak měl ještěsvětu co dát. Otočil se a zamířil zpátky tam, kde to nazýval domovem, ačkoli to tak necítil. Cestou potkával plno lidí, kteří ho znali; on neznal ani jednoho. Nepotřeboval lidi.
„Dobré ráno, pane,“ uslyšel pod sebou tichý, pištivý hlásek. Malá holčička.
„Dobré..“ opáčil nezaujatě, ale zastavil se.
Díval se na to drobátko pod sebou a tvářil se přitom nejhůře, jak mohl. Přál si, aby vykřikla a ve strachu utekla domů. Ale prozradily ho jeho oči.
„Proč jste smutný?“ pokračovala holčička dál.
Pomalu si k ní přidřepl. Byla to ona. Ta, která měla být jeho. Cítil, jak mu vlhnou oči. Nechtěl před ní vypadat slabě. Odvrátil hlavu a několikrát zamrkal, dokud si nebyl jistý, že tuhle situaci ustojí s mužskou hrdostí.
„Víš,“ řekl tiše a stočil svou tvář zpět k ní, „lidé bývají často smutní, když jim někdo nebo něco ubližuje. Někdy si ubližují sami. Jsou smutní, protože s tím nemůžou nic dělat.“
Pohladil ji po vlasech.
„Běž za maminkou.“
Postel zasténala, když na ni ztěžka dosedl. Pak se přehnul přes její okraj a vytáhl malou krabici. Díval se na ni jako na nějakou posvátnou relikvii. Položil ji na postel vedle sebe a jedním táhlým pohybem odklopil víko. Povzdechl.
Horší než být smutný, brečet po nocích a trápit se je se na takového člověka dívat a vědět, že mu nemůžeme nijak pomoci; proto byl i rád, že bydlí sám, že nemusí nikdo litovat zlomeného muže jdoucího prázdným domem s cigaretou v třesoucí se ruce. Jak se bez cíle plouží životem. A přesto doufajícího, že i pro něj je v něm místo.
„Po těch několika letech už nejspíš vím, proč píšu a proč chci psát. Jsem ti takhle blíž, než jsem kdy byl. I když se to nikdy nedozvíš. Píšu, abych zapomněl. Abych, až se jednou probudím, mohl říct: už jsem ze sebe vypsal všechno a už není nic, na co bych měl vzpomínat. Píšu, abych se uvolnil, odreagoval se od tohoto zbytečného života. Píšu, protože cítím nutkání psát, něco nadlidského, mimo veškeré vjemy mě k tomu nutí, nemůžu si od toho pomoci. A obávám se, že ani nedokážu zapomenout,“ četl ze svých ranních zápisků.
Krabice od bot byla napěchovaná téměř po okraj. Ležely v ní jeho šestileté myšlenky násilím spoutané do slov. Úplně nahoře byla fotka mladé ženy. Tolik se jí podobala. Ale ze mě nemá nic. Pro ni jsem jen smutný pán.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 41 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
