|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (8. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 28.10.2008, 5:48
|
| Přežít a stvořit pouto (8. kapitola) |
| |
|
|
Jde to z kopce
Hned druhý den jsme začali plánovat, kudy se bude život vesnice ubírat.
„Vrátíme se zpátky,“ padl první návrh.
„Do jeskyní? Ani náhodou,“ rozhodla jsem, aniž bych čekala na reakci ostatních.
„Kam tedy?“
„Můžeme tu přece zůstat. Na pláži se žít nedá, na té půdě těžko postavíme nějaká pevnější obydlí, v lese jako zvířata žít nebudeme a na území draků se zřejmě vracet nechcete. Je tu hezky, pro potravu to není daleko. Máme kde bydlet…“ navrhla jsem.
„Tomu říkáte mít kde bydlet?“ přerušil mě nějaký chlap, několik dalších se k němu přidalo a hlasitě se smáli.
„Nikdo vám nebrání, abyste postavili něco lepšího!“ zarazila jsem je rezolutně, když mi to Atan přeložil.
Vadilo mi, že musel překládat, ale ještě jsem neuměla tak dobře mluvit, zatím jsem ho potřebovala.
„To není tak jednoduché, Lee,“ otočil se zase ke mně a snažil se mi to vysvětlit.
„Dřevo musí dlouho schnout, než se z něj dá stavět a kameny sem holýma rukama nedostaneme ani kdybychom zhotovili vozy a táhli to na nich.“
„Využijeme koně a zapřáhneme povozy za ně. Pomohou vám, v tom problém nevidím. Další připomínky?“
Nějaké nesouhlasné věty padly, ale lehce jsem je smetla.
„Takže rozhodnuto. Zůstáváme zde. Muži vezmou sekery, co zůstaly po vojácích, a půjdou pro nějaké dřevo na vozy. Udělejte jich víc, protože potom utvoříte dvě skupiny. Jedna se vrátí do jeskyní pro věci, které jste tam nechali, další zůstanou zde a mohou začít stavět. Ženy budou ošetřovat raněné, starat se o děti a jídlo.“
Mezi lidmi to jen zašumělo, když jim Atan přetlumočil moje rozhodnutí. Nyní jsem však věděla, jak je umlčet a prosadit svou vůli.
„Taet teroh!“
„Taet teroh!“ zněla jednohlasná odpověď a bylo jasné, čí slovo zde platí.
Ano, pozdravte svého lorda a konejte rozkaz.
Dali se do práce. Dělali to, o čem jsem rozhodla a dělali to tak, jak jsem to rozhodla. Těšilo mě, že mám takový vliv.
Když se část raněných uzdravila a nebylo mne tolik zapotřebí, přišlo na řadu prohloubení mých znalostí. Nejdříve jsem se musela naučit mnohé o jejich kultuře, včetně vykonávání rituálů. Připadala jsem si jako ve škole, Atan mi předříkával a já jsem to musela opakovat. Chodila jsem po vesnici a drmolila si dlouhé texty, jen tak jsem si je mohla zapamatovat, protože psát neuměli. Obdivovala jsem toho muže, znal tolik obřadů, nejspíš i proto už měl Paulusův symbol důvěrníka.
Napadlo mě, zda jsem udělala dobře, že jsem ho vyznačila také na Isabeau. Přece jen to vyžadovalo určité povinnosti a ona teď měla zrovna čerstvý vztah – alespoň se to tak jevilo. Zdálo se, že se konečně dočkala. Mladík, který se jí líbil, měl oči jenom pro ni. Všechnu práci dělali spolu, věčně někde tokali. Přesto se mi dost věnovala. Dělila svou přízeň střídavě mezi mě a Valla. Vždy, když měl práci, se kterou mu nemohla pomoci, byla se mnou. Zatímco Atan dočasně zastával některé mé povinnosti, ona mě učila a zkoušela z jejich historie. Byla docela zajímavá, ale vadilo mi, že se tradovala pouze z úst čarodějek.
Ty už odnepaměti celý kmen ovládaly. Staré báby, které s lidmi manipulovaly, jak se jim zlíbilo. Čas od času přišly s novým viděním, kterým „obohatily“ původ rasy. Pokaždé to bylo něco ještě většího, než předchozí skutky a hrdinské činy. Přestože bylo obdivuhodné, jakou fantazii přitom prokazovaly, jsem se chtěla té nynější osoby zbavit. Ale nenapadlo mě jak. Střežili ji lépe než mě. Byla to jediná žena, které si opravdu vážili, nebo možná z ní měli strach.
Dokonce se čarodějkám starali o děti. Vždy, když porodily, dítě jim odebrali a vychovali jako vlastní, aby nebyly rušeny při svých čachrech. Nejmladší dcera pak po matčině smrti přebrala „řemeslo“. Až tehdy se dozvídala, kým opravdu je. Přišlo mi to strašné. Věřili, že tak poznají, zda-li má nástupkyně opravdu potřebné schopnosti. Podle mě si ji bába tajně našla a vše ji naučila. Jedině tak to celé dávalo smysl, ale bylo zbytečné tuto domněnku šířit, stejně by mě neposlouchali a vedlo by to jen k nepokojům. Proto jsem se rozhodla dát jim někoho, ke komu by mohli vzhlížet. Někoho, o jehož schopnostech nebudou pochybovat.
Boha.
Nejžhavější kandidát byl v mých očích Tird. Přesto nebude snadné tu potvoru setřást, chce to pořádně promyslet.
Zatím jsem na to však neměla moc času. Mlčky jsem sledovala vztahy mezi lidmi, pomáhala, přikazovala a rozhodovala, co bylo třeba. Taky jsem si vzala pod křídla Isabeau a učila ji orientovat se v přírodě, tak jako to Kaileen kdysi učila mě. Zatím jsem se zaměřila pouze na účinky bylin a stromů. Při takových toulkách jsem jí také vyprávěla o bozích, o Kaileen, Coritě i o sobě, o našich dobrodružstvích. Když jsme měly víc času, zasvěcovala mě do tajů meditace. Líbilo se mi to, dokud mě nepřemohly myšlenky na svobodu, nezodpovědný a nebezpečný život. Isabeau to věděla a snažila se ukázat mi cesty, jak to alespoň na chvíli potlačit.
„Pořád mě učíš jenom o kytkách a stromech, proč mi neukážeš třeba lov? Mohly bychom spolu strávit pár nocí venku v lese, pod širým nebem. Ráda bych poznala, co ti tolik chybí,“ překvapila mě jednoho dne, když jsem s ní opět vyrazila na pláž a ukazovala jí, nač která rostlina slouží.
„Proč myslíš, že mi to chybí?“
„Nejsem slepá. Všimla jsem si, že v noci vycházíš ven a spíš u ohně. A kolikrát jsi odešla pryč do divočiny nebo na pláž? Já to vím, Lee, nemusíš lhát. Jenom to chci poznat.“
„To není nic pro tebe,“ odrazila jsem ji, protože mi vadilo, že mne tolik zná a neměla jsem v úmyslu pouštět ji k sobě ještě blíž.
„Jak to můžeš vědět? Třeba by se mi to zrovna líbilo,“ mlela si pořád tu svoji.
„Ale mně ne. Jsem ráda sama.“
„Teď lžeš!“
„Proč se musíš neustále do všeho plést?“ rozzlobila jsem se.
Byla jsem na odchodu, ale předběhla mě a žadonila.
„Tak aspoň na jeden den, přespíme venku a pak se hned vrátíme. Prosím, Lee.“
Udělala na mě svůj nevinný kukuč a zase mě dostala. Vždycky, když mi lezla na nervy, tohle ji zachránilo. Za půl roku už si na mně tuto taktiku vyzkoušela mnohokrát a pokaždé odešla s tím, co chtěla. Vypadala tak nevinně a zranitelně, úplně jako malé dítě. V tu chvíli jsem ji brala jako mladší sestru, o kterou se musím starat.
„Na Valla to také tak zkoušíš?“
„Co?“
„Ále,“ mávla jsem rukou, „Tak pojď. Sbalíme si aspoň nějaké kožešiny, ať nespíme na holé zemi.“
Řekla jsem Atanovi, že jdeme pryč a požádala ho, zda by zatím dohlédl na vesnici. Nebyl proti, musela jsem však slíbit, že se nejpozději za dva dny vrátíme. Potom jsme se zastavily u Vallova přístřešku, aby se zamilovaní mohli rozloučit. Nebyl příliš nadšený a zle se po mně díval, ale nemohl dělat nic jiného než svolit. Objímali a líbali se dlouho, u toho jsem nebyla nic platná, rozhodla jsem se pomalu jít, chtěla jsem na Isabeau počkat na kraji vesnice. Vtom jsem za sebou uslyšela ťapání. Než jsem se stihla otočit, plácla mě do zad a při tom zvolala:
„Tys chtěla jít beze mě?“
Od té doby se jí pusa nezastavila až do večera, kdy padla tma. Za Vallem se ani neotočila. Mluvila, když jsme lovily, mluvila při rozdělávání ohně, mluvila, když jsem jí ukazovala jak co nejrychleji vykuchat večeři. Mluvila, když jsme po jídle ulehaly ke spánku, mluvila, i když jsem jí dávno přestávala odpovídat a snažila se usnout. Vždycky si ráda povídala, ale tolik? Trochu mi to vadilo, jenže jsem neměla sílu ji okřikovat. Ukecala mě a konečně jsem usnula.
„Dobré jitro, Lee. Na, tady jsem ti natrhala…“ začala zvesela.
„Kde jsi byla? Nevíš, že se tady nesmíš pohybovat sama? Co kdyby tě napadlo nějaké zvíře?“
Sklopila oči a zklamaně odpověděla:
„Přece bych tě zavolala a ty bys mi pomohla.“
„Jak? Třeba bych tě mohla za nohu vytáhnout z něčího žaludku, viď?“
Nic neřekla, sedla si na bobek a zírala do země. Zase ten její ublížený výraz a typická hra, že ona je chudáček a já jsem zlá, protože na ni křičím.
„Ukaž,“ vzala jsem si trochu bobulí, co natrhala.
Pookřála a lehce se usmála.
„Sama raději nikam nechoď. A kdyby náhodou, vezmi si aspoň dýku,“ podávala jsem jí svoji zbraň.
„A ty?“
„Mám přece meč, mně se nic nestane, neboj se. Musím tě ještě přivést zpátky. Vall by mi dal, kdybych tě tu nechala,“ pokusila jsem se o vtip.
Vůbec na to nereagovala. Zato se těšila, jak prožijeme dnešní den. Chtěla se lesem dostat na pláž, tam se vykoupat a utábořit, abychom to ráno měly blízko do osady.
„A budeme stopovat zvířata?“ spustila najednou, když jsem balila věci.
„Pak se schováme a můžeme je pozorovat. To bych moc chtěla. Taky bysme mohly zápasit, jestli chceš.“
Ach ne, dnes mě čeká stejná slovní smršť jako včera.
„No, můžeme. Ale nesmíš u toho pořád brebentit, jinak zvěř vyplašíš,“ zkoušela jsem jí naznačit, že by alespoň na pár chvil mohla zavřít pusu.
Jenže když se Isabeau pro něco nadchne, nic ji nezastaví.
„Nevyplaším, neboj se, budu šeptat. Včera jsme si taky celou dobu povídaly a přeci jsme ulovily krásného siku.“
„Povídala sis ty a kdybys byla zticha, mohly jsme jich ulovit víc a lépe se najíst.“
„Ty se zlobíš?“
„Ne.“
„To je dobře, aspoň mě nepraštíš. Kryj se!“ a skočila na mě.
Takové věci mi dělala celý den. Nevím, najednou z ní bylo malé dítě a pořád si chtěla povídat nebo se honit a prát se, dokonce jsme vystopovaly zorda. Prostě jsme ten den stihly téměř všechno, co se v lese dá dělat, včetně lezení po stromech. Snad opravdu ani neměla hlad.
Večer to bylo horší. Tábořily jsme na pláži, jak si přála, jenže jsme zapomněly, že pod útesem je hromada mrtvých, kteří šíří své typické aroma a lákají sem různá zvířata z okolí. Musely jsme se mít na pozoru, takže bylo třeba, aby některá z nás držela hlídku, kdyby něco chtělo jít přes naše místo. Samozřejmě já. A zrovna teď, když jsem to její štěbetání potřebovala, abych neusnula, zrovna teď ji přemohla únava. Musela jsem jít pro další dříví na oheň, vzbudila jsem ji, což se zprvu zdálo nemožné, ale když jsem se vrátila, stejně zase tvrdě spala. Ona by se klidně nechala sežrat, ani by si nevšimla.
Po návratu do osady se přivítala s Vallem. Vřelé objetí vystřídalo zaujaté vyprávění o tom, co jsme prožily. Nejprve trpělivě poslouchal v naději, že mu brzy řekne, že jí chyběl. Stalo se, ale během vyprávění ostatního to vypadalo, že to pronesla spíš jen tak mimochodem, aby udržela jeho pozornost. Řekl jí, že mu to může povyprávět později a zatáhl ji k sobě. Nemělo smysl na ni čekat, ani nebylo proč. Konečně jsem si mohla vydechnout. Spěchala jsem za Atanem, aby mi potvrdil, zda je vše v pořádku nebo jestli se něco dělo.
Byla už tma. Šla rozzlobeně. To nebylo její typické ťapání, ale nasupené dupání, proto jsem ji podle chůze nepoznala.
„Mohla bych tady s tebou chvíli zůstat?“
„Samozřejmě, můžeš tady být. Pohádali jste se?“
Byla jsem sice unavená, protože jsem celou noc nespala, ale přece ji nenechám samotnou, když je smutná.
„Ano. Je to dlouho, ale nemohla jsem usnout a nechci být sama.“
„Sama? Kde je on?“
„Nevím. Asi šel někam ven. Řekla jsem mu, jak jsme se měly a on mi povídá, to je toho – spát na pláži, to přece není žádný velký zážitek, to prý není nebezpečné a raději jsem mohla spát vedle něj, ne se celý den někde courat. A že tam půjde spát on, abych teď byla zase já bez něj.“
„On opravdu šel na pláž?“
„Trucuje, zítra se vrátí.“
„Možná ne, poběž! Budu na pláži, někde tam, co jsme spolu včera tábořily. Ty utíkej pro další lidi, vezměte zbraně, nezapomeňte na oheň a spěchejte za mnou. Snad ještě není pozdě.“
„Na co?“ ptala se nechápavě, přesto vyděšeně.
„Jsou tam ti mrtví a za nimi se sbíhají různá zvířata. Pro ně je kořist jako kořist.“
Celá ztuhla strachem, když jí došlo, co mám na mysli. Musela jsem ji násilím vytáhnout ven, to ji trochu rozhýbalo.
V běhu jsem z ohně vytáhla hořící klacek, čímž jsem celou vatru rozbořila, ale to mě teď zajímalo ze všeho nejméně. Spěchání se mi ovšem moc nevyplatilo. Dolů po cestě jsem občas zakopla, ale podařilo se mi to ustát. Jenže pak přišel přechod na písek, a to už bylo moc i na mě. Byla jsem rozběhnutá a v té rychlosti se mi podvrtla noha. Chvíli trvalo, než jsem se zvedla.
Uslyšela jsem křik. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bála. Doufala jsem, že Valla najdu v pořádku a přemluvím ho, aby se se mnou vrátil k Isabeau. Teď už jsem věděla, že tak snadné to nebude. Bolel mě kotník, nemohla jsem pořádně běžet. Ohlédla jsem se, lidé už se řítili, viděla jsem oheň, který nesli, ale byly ještě moc daleko, aby mu mohli pomoct. Musela jsem se překonat a zkusit to sama.
Po několika pádech jsem zahodila hořící větev a snažila se běžet dál bez ní. Padala jsem často, takže to nebyla zrovna závratná rychlost. Se slzami v očích jsem překonávala bolest v noze, protože jsem věděla, že já se uzdravím snadno, na rozdíl od Valla. Utíkala jsem po směru křiku. Byl stále zoufalejší. Co ho to jenom napadlo? Byl ještě mladý, jen o pár let starší než Isabeau. Taková hloupost, nadávala jsem v duchu.
„Valle! Valle, slyšíš! Ozvi se!“
„Lee!“
„Vydrž!“
Neodpověděl. Jen naposled zařval, pak to přešlo v zachrčení a bylo ticho. Ozvalo se praskání. Dobíhala jsem k němu, možná už byl mrtev. Nebránil se, když šelma drtila jeho kosti.
Nádherné, majestátné zvíře. Silné, mocné a krásné. Ve tmě jako přízrak, neslyšná smrt. Tmavohnědé tělo, jen o trochu světlejší proužky, netypicky zbarvený tygr. Víc jsem v chabém svitu měsíce nepoznala. Zarazila jsem se. Měla jsem strach. Co mám dělat? Má smysl bojovat, když stejně nežije? Jak se vůbec bojuje s tygrem?
Slyšela jsem dobíhající vesničany. Tasila jsem, nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jsem Valla vůbec nebránila. Mohu alespoň zachránit tělo, aby ho mohli pohřbít jak se patří. Tygr si bránil kořist, ale pak uznal, že bude stačit ukousnutá ruka, popadl ji, škubnul a ztratil se s ní ve tmě.
Klekla jsem k Vallovi. Kupodivu ještě žil. Levou rukou mě zachytil a přitiskl k sobě. Zřejmě si představil svoji milou. Snažila jsem se vyprostit, ale měl ukrutnou sílu, jako ostatně všichni muži z vesnice. To pro ně bylo typické. Cítila jsem krev, teplo vnitřností i jejich typický zápach.
Stiskl povolil.
Byla jsem volná, hrudník i vlasy od krve.
Lidé se rychle blížili. Šla jsem jim vstříc. Nechtěla jsem, aby oheň ozářil mrtvého a Isabeau ho tak viděla. Místo toho ozářil mě.
„Ne! Řekni, že ne!“ křičela Isabeau.
„Je mi to líto, nemohla jsem mu pomoct.“
Ostatní se zastavili. Pochopili, že nemá smysl spěchat a při pohledu na mě Valla zjevně ani nechtěli vidět.
„Tys ho tam nechala! Ty… Valle!“ rozběhla se k němu.
Zachytila jsem ji a snažila se ji udržet, nemusí vidět všechno.
„Ne, nechoď tam.“
Bránila se, byly to dost nepříjemné rány. Nakonec se vysílila a v zoufalém hledání přítele, kohokoliv, kdo by jí pomohl tu ztrátu unést, mi skočila kolem krku.
Plakala. Dlouho a zoufale.
Objímala mě silně, těžko se mi dýchalo. Držela jsem ji a snažila se ji ukonejšit. Oni jen mlčky stáli a celé to sledovali.
Odstrčila mě.
Podívala se na mne, vyděšeně. Pak na sebe – na ruce, na šaty. Couvala, ustoupili jí. Nesnesla pomyšlení, že on už nežije a ona má na sobě jeho krev. Motala se mezi lidmi s tichou otázkou v očích, kdo ji té hrůzy zbaví.
„Ty! Ty za to můžeš!“ vykřikla nějaká žena a ukázala na Isabeau.
Muž, který stál vedle ní, se přidal.
„Všechno dělal jenom kvůli tobě. S námi měl bydlet. Muži patří k mužům, silní k silným. Vždy to tak bylo. Teď se to snažíte měnit a k čemu to je? Kdo to kdy viděl, aby muž spal se ženou pod jednou střechou? Odešel, aby mohl být s tebou. Říkali jsme mu, ať tě nechá být, když se bavíš s cizinkou, s ženskou, která si myslí, že může rozkazovat mužům.“
„Ano, tak je to! Čarodějka nás varovala. Měli jsme vás obě vyhnat. Už dávno!“ přidávali se další.
„To stačí!“ vložil se Atan.
„Odneste tělo, zítra ho pohřbíme a rozumně si promluvíme. Lee je pořád ještě lord. Chcete to změnit? Vyzvěte ji, ale až zítra s chladnou hlavou.“
„Abys nestál při ní. Ty nejsi muž!“
„Dost!“ nevydržela jsem to a vešla mezi ně s krvavým mečem v ruce.
„Bylo to jeho rozhodnutí. Nikdo ho nenutil, aby sem chodil. Je to strašné, ale nedá se to změnit. Kdybyste ty vojáky neházeli pod útes, nelákali by sem všelijakou havěť a Vall by žil.“
„Vall by žil, kdyby mu nepopletla hlavu. Slyšíš? Ty za to můžeš!“ řval na zdrcenou Isabeau.
Ohnal se a udeřil ji hřbetem ruky. Upadla a rozplakala se.
„Zbabělče!“ skočila jsem a praštila ho hlavicí meče.
Slyšela jsem křupnutí. Zřejmě jsem mu zlomila nos. Zavrávoral.
„Stále je pod ochranou lorda, pod mojí ochranou. Kdo jí chce ublížit, musí přese mne. Pořád ještě platí, co řeknu. A já říkám, že popadnete Valla, donesete ho do vesnice a jeho tělo spálíte, jak se sluší. To je rozkaz!“
Pohnuli se. Ač neradi, jali se splnit, co jsem nařídila.
Několik žen zvedlo Isabeau. Šly s ní k vodě a snažili se ji trochu omýt. Byla odevzdaná, šla poslušně jako ovce, zírala do prázdna.
Bylo mi jí líto.
Otočila jsem se, kam užasle hleděli ostatní lidé, mezi nimiž jsem pořád ještě stála. Tygr se vrátil, ale nebyl sám.
„Co stojíte? Postarejte se o ně!“
Couvli.
„Tak pojď, můžeš ukázat, jaký jsi chlap,“ chytla jsem útočníka se zlomeným nosem za límec, přiložila meč pod krk, aby se nebránil a táhla ho k mrtvému.
„Zbraň máš, tak ji použij. Jsi přece muž,“ pobízela jsem ho.
Neudělal nic. Ani on, ani nikdo jiný. Bylo jich tu tolik, těch silných statných a nebojácných mužů a všichni jen stáli a měli strach se pohnout. Šelmy se nedaly rušit, trhaly si další části masa a tiše při tom vrčely.
„Hej! Pomůže mi některá?“ vyzvala jsem ženy.
Taky měly strach, ale byly poslušnější než muži. Braly to jako příkaz a alespoň některé se cítily povinny jej splnit. Všechny jsme odešly s nějakým tím škrábancem, ale nebylo to nic vážného. Šest žen na dva tygry, to byla značná přesila, obzvlášť, když tygři nevládli mečem.
„Že se nestydíte! Tolik chlapů a bojíte se dvou tygrů. Vy si chcete troufnout vyzvat mne? Lorda? Poslouchejte mě dobře, jestli se něco stane Isabeau, budu vás likvidovat jednoho po druhém, jasné?“
Zkoprněle stáli a nechápavě na mě na mě zírali.
„Zvládnete ho aspoň odnést, nebo to také máme udělat za vás?“
Konečně se pohnuli. Uchopili tělo a šourali se s ním zpátky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
