obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země... (1) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 25.10.2008, 22:23  
Protože mi poslední projekt stojí na místě, rozhodl jsem se sem dát toto... Snad se text bude líbit a omlouvám se za případné chybky a překlepy (mohou za to mé dioptrie a šotci Překlepníčci)! :-DDD

P.S. Pokud se Vám bude rozjezd zdát trochu pomalý, nezdá se vám to... ;-)
 

Kapitola první – Návrat domů

      Byl konec června. Blížilo se období sucha, jak nazývají léto všichni obyvatelé jednoho z nespočetných koutů země, rozkládajících se na pokraji rozsáhlých pastvin, v úbočí nevysokých kopců Vysočiny, jejichž vrcholky byly až na několik výjimek holé a bez stromů s nízkou vegetací a přerostlou trávou.
      Kdesi mezi kopci vedla stará zaprášená cesta obestavěná ještě staršími ploty z dřevěných klád, které začaly stále více a více trouchnivět. A nebýt usilovné práce několika osadníků, rozpadly by se již dávno na prach.
      Po této prašné cestě si mezi hřebeny kopců razil cestu utrmácený džíp, který si snad pamatoval i druhou světovou válku. Uháněl v oblacích zvířeného prachu a poletujícího písku, který nechával daleko za sebou, jakoby dával všem znát, že ještě nepatří do starého železa, a že dokáže i nadále sloužit svým pánům a dělat jim radost, dokud se nerozsype na náhradní díly a neskončí někde v zapomenuté rokli.
      Slunce se zvolna chýlilo k západu. Větřík byl stále více a více domýšlivý a dotíravý. Ještě dříve, než zapadl rudý sluneční kotouč nad horkem zvlněným horizontem kopců, vyhoupl se džíp i s řidičem na poslední hřeben, aby spolu spatřili v posledních slunečních paprscích svůj příští domov, takřka zapomenutý ranč, který založil jeho prapředek z desátého kolena jedné starousedlické rodiny chovatelů skotu, jehož kosti už dávno ohlodal zub času.
      Sjížděl dolů z úbočí a přejel po mostě z klád nepříliš širokou říčku a zamířil k rozcestí, které bylo obklopené skupinou statných buků, aby zamířil doprava, po cestě vedoucí do osady Dodge city, která měla kromě honosného názvu s městem pramálo společného, aby po několika minutách zabočil doleva na několik kilometrů dlouhou příjezdovou cestu vedoucí k usedlosti Bearsovic rodiny.
      Slunce bylo již za horizontem. Říčka i svahy kopců již tonuly v šeru, zatímco daleké pastviny ještě ozařovalo zapadající slunce. Mírně se ochladilo, ale ne zase tolik, aby byl příjemný večer, i když bylo nebe bez mračen a vítr se toulal kdesi po kraji. Byl pokročilý večer s nocí na spadnutí. Kraj byl až nápadně pustý a bez života, jako by se všichni živí tvorové někam vytratili.
      Džíp dojel k farmě a zastavil na prostranství před hlavní budovou. Muž za volantem vypnul motor. Otočil se za sebe a pohlédl na vzdálené kopce Vysočiny. Nebyly příliš vysoké, ale nyní, kdy se stíny s každou vteřinou neúprosně prodlužovaly se zdály být vyšší, než ve skutečnosti. S tichou zádumčivostí se vypínaly nad rovinatou krajinou, jako by si byly vědomy své vlastní důležitosti.
      Z umírajícího dne zbyly jen červánky po zapadajícím slunci. Nebe bylo tmavé se spoustou zářících hvězd. Čas od času se temnou klenbou tiše přiřítila létavice, aby jako padající hvězda mohla lidem splnit jejich nejtajnější přání. Nikdo si však nic nepřál, možná dnes nikomu na ničem nezáleželo.
      Muž vystoupil z vozu a obešel jej, aby si mohl z jeho zadní části vzít své věci. Dům byl tichý, ne však bez života. Tiše přešel ke dveřím do domu. Nebyly zamčené. Vešel dovnitř a po špičkách se vydal po chodbě ke svému pokoji. Byl připravený pro jeho návrat. Shodil ze sebe šaty a naházel je na židli stojící u stolu. Ranec s věcmi hodil za postel.
      Sedl si na stůl a dlouho hleděl skrz okno do temnoty noci. Nezúčastněné a líně se tetelící hvězdy byly tichými společníky jeho radostného návratu. Těšil se na ráno, až všechny překvapí svou přítomností. Konečně byl zase doma! A že jej nikdo nevítal? Měl přijet až zítra a protože chtěl všechny překvapit, nechal džíp na příjezdové cestě a domů se přikradl jako zloděj. Byl unavený a radost z přivítání chtěl nechat na ráno, které je moudřejší večera...

***


      Neuplynulo ani půl hodiny, co se probudila většina obyvatel domu, a z hlavních dveří se na terasu vyřítila Ann. Vlasy měla neupravené. Noční košilka na ní jen vlála v dopoledním větru. Na bosých nohách měla své pantofle od Santa Clause. Měla je ráda pro jejich hebkost na dotek a takřka je necítila na svých malých a útlých nožkách. Chytila se zábradlí a zahleděla se ke kopcům. Kdosi jí zezadu nadzvedl noční košilku a plácl ji přes zadek. Vypískla.
      "Dědo!" zamračila se jako nebe před bouřkou.
      "Nemáš tu chodit v pyžamu!" řekl jí. Usmála se. Každý věděl své. Allan si vždy našel nějaký způsob, jak jí v dobrém vylekat a okořenit každé ráno, či den na tomto světě.
      "Maminka se bude zlobit, že tu chodíš jen tak!" řekl a naoko se zamračil.
      "Ještě spí," pokrčilo děvče rameny.
      "A co když ne?" zeptal se a jen tak na půl oka mrkl do prázdné chodby. Ann na okamžik strnula. "Půjdeš se převléknout a umýt do koupelny? Co tak udělat mamince radost?"
      "Vážně?" zeptala se nedůvěřivě.
      "Ano. Copak ty nechceš, aby tě měla ráda?" zavrtěl hlavou.
      "Jo," řekla napůl pro sebe. "Půjdu probudit Marka."
      "Ale až pak, slibuješ?"
      "Že jsi to ty, dědo!" povzdechla si jako velká slečna a odcupitala neslyšně do svého pokoje. Allan se nadechl čerstvého povětří a seběhl po schodech z terasy. Luplo mu v zádech. Málem upadl, když se zarazil na zemi pod schody a chytal balanc. V duchu si nadával a křivil tvář bolestí.
      "Už ti není dvacet!" řekla mu jeho žena a zůstala stát ve dveřích hledíc na člověka, s kterým prožila hezkou řádku let. "Slyšíš, Allane?"
      "To víš, že jo!" přikývl.
      "Nechceš pomoct?" zeptala se ho starostlivě. "Potřeboval bys pořádně promazat!"
      "Houby! To chce druhou mízu!" zavrtěl ztěžka hlavou. "Ono už to není takové, jak bejvávalo! A nedívej se tak na mě!"
      "Proč? Sice už toho moc nezastaneš, ale pořád jsi ještě chlap, nebo alespoň býval, než ti při každém pohybu začaly vyskakovat klouby a to vždy tehdy, když jsi to nejméně potřeboval."
      "Nech si ty dvojsmyslné řeči, Alice a udělej mi pořádné kafe, snad mě postaví na nohy! Budeš té lásky? Čím jsi starší, tím jsi tvrdohlavější!"
      "Kdepak, mám už svůj rozum, chlapče!" řekla mu tajemně.
      "Jo?" zeptal se a pomalu se otočil, aby na ni lépe viděl. "A když jsi byla mladá?"
      "Byla jsem blázen, do tebe, medvěde!"
      "A dneska?" zakřenil se.
      "Tělo ti už neslouží, ale co bych měla chtít na stará kolena? Snad bys měl přece jenom zajít za tou starou čarodějnicí v kopcích, nemyslíš?"
      "Ještě ty s tím začínej!" zabručel. "Jak poznám, že jsem ještě chlap, když mi pak upadne!"
      "Na to ti raději neodpovím," pousmála se a zmizela za dveřmi. Allan se s námahou posadil na schod a dal si hlavu do dlaní. Na záda mu zabouchala čísi pěstička.
      "Dědo?"
      "Co je, děvčátko?" zeptal se. Neobtěžoval se k ní ani otočit, a i kdyby chtěl, nepovedlo by se mu to. Jsem jako ten Bismarck, když mu poškodili Angláni kormidlo! Postěžoval si Allan v duchu.
      "Nech mě na pokoji, Ann, vidíš, že se nemůžu hýbat!"
      "Hm," přikývla. "Až budu stará, budu taky taková jako ty?"
      "Jaká?"
      "Taky se nebudu moct hýbat?"
      "To nevím, Ann, už jsi snídala?" zeptal se jí. Zavrtěla hlavou. "Tak padej!"
      "Já musím vždycky poslouchat!" postěžovala si malá Ann jako obvykle, když se jí nechtělo vyplnit přání dospělých. "Já vím, už jdu!"
      "Tak se mi to líbí, nemůžeš přece dělat mamince na zlost!" řekl jí a díval se, jak odchází do domu. "Někdo přece musí mít rozum."

***


      Jako poslední v domě se probudil Tom. Protáhl se na své milované posteli a pohlédl skrz velké okno na skupinu stromů, stojících nedaleko domu, za nimiž mezi jednotlivými kmeny a korunami prosvítaly nedaleké kopce a malinký kousek horizontu, kam až doléhaly nekonečné pastviny kdysi tak úrodné půdy.
      Bylo půl osmé a v domě již panoval čilý ruch. Z kuchyně se ozývalo skrze dlouhou chodbu a zavřené dveře cinkání nádobí a hlas tranzistorového rádia. Co hrálo se mu nepodařilo zachytit. Tom se snažil vychutnat pocit nic nedělání po ranním probuzení. V myšlenkách se navrátil zpět do včerejších pozdních hodin, kdy se vrátil domů. Až na jeho staré rodiče byl celý dům na nohou, ale i přesto, že byli všichni zúčastnění plní dojmů, rozhodli se, že si popovídají až na příští den. Přestože se snažil přijít nepozorovaně, nepodařilo se mu to a byl prozrazen. Jeho děda našel na cestě pod stromy zaparkovaný džíp a hned mu bylo jasné, která bije.
      Tom vstal z postele a protáhl se. Vzápětí si uvědomil, že za pár dní už bude plně zaměstnán prací na farmě. Oblékl se a vydal se projít po okolí domu. Vítr mu pročesával jeho černé kudrnaté vlasy a popřál mu dobré ráno. Tom obešel celou usedlost, ale nikde nenašel nic nového. Přibyla snad jen jedna velká nádrž na dešťovou vodu.
      Prohlédl si i obě velké hospodářské budovy, ale ani na nich nebylo mimo opravené střechy nic nového. Vydal se k potoku, jehož existenci obestíral závoj tajemství a legend, přestože nebyl starší než několik stovek let. Zurčel mezi kameny a netrpělivě poskakoval v mělkém řečišti, jako by tušil, že přijde čas, kdy na dlouho ztratí svou obvyklou dravost a promění se v takřka vysychající strouhu.
      Tom chvíli postával na můstku z dřevěných klád bez postranic a díval se proti proudu na vzdálené kopce stojící jeden nad druhým, vzájemně se převyšující svou osobitou velikostí. Šplouchaní vody a volání k snídani, které vlastně ani nepatřilo jemu, jej probudilo opět k životu. Očima zabloudil po cestě ke druhé usedlosti vzdálené necelé dvě míle odsud. Cesta mizela za hradbou stárnoucích velikánů, jejichž koruny pomalu usychaly a asi dvě stě metrů vysokou terénní vlnou vyrůstající v neveliký kopec, který zakrýval výhled v požadovaném směru.
      Vydal svižně k domovu. Přelezl plot z několika klád a rozběhl se na svých mrštných nohou k dlouhé terase umístěné pod převislou střechou s podpůrnými sloupy a zábradlím, zabraňujícím nešikovným osobám padnout z terasy na kamenitou zem. Překonal tuto překážku, aniž by se obtěžoval vyjít po schodech nahoru. Vydal se do kuchyně, kde jak slyšel, panoval čilý ruch.
      "Mami! Tom se vrátil! Slyšíš?" volal čísi slabý hlásek, z kterého se vyklubalo sotva pět let staré dítě. "Kdy přišel? Včera večer? Proč jste mě neprobudili?"
      "Nekřič tolik!" napomenul jej mladý muž. "Copak jsme všichni hluší?"
      "Přivezl jsi mi něco?" vyzvídalo dítě. "Rychle mi řekni, co pro mě máš!"
      "To víš, že jo!" přikývl. "Ale až později!"
      Ve dveřích vedoucích z kuchyně na chodbu se objevila žena středních let, s dlouhými blond vlasy, které jí zvolna padaly na ramena. Ten den je neměla po dlouhé době sepnuté do copu, či obrovského drdolu, jak byla zvyklá.
      "Tak už dost!" křikla. "Běž pomoct babičce! Nebo utíkej ven a nepřekážej...“
      „Ahoj, mami,“ řekl. „Skoro ses nezměnila... Jak se vám tu vede?“
      „Vrátil ses?“ usmála se. „Natrvalo? Možná jsi tehdy neměl odcházet...“
      „Tom už s námi zůstane?“ vyzvídalo dítě. „To bude paráda!“
      "Neslyšela jsi mámu?" zamračil se Tom.
      "Já musím vždycky poslouchat," postěžovala si malá Ann a zmizela za dveřmi.
      "Ahoj dědo!" usmál se Tom na muže, který nesměle nakoukl do kuchyně.
      "Neříkej mi dědo!" zabručel naoko starý muž. "Pro tebe jsem Allan! Viděl jsem ráno džíp na příjezdové cestě a protože tu nikde není tvůj otec, hned jsem věděl, že ses vrátil... Proč tak tajně? Jak se máš?"
      "Zabalil jsem to!" podíval se na něj Tom.
      "Zabalil?" nechápal starý muž smysl jeho slov. Nedovedl si to srovnat v hlavě. Jeho vnuk se nejprve rozhodl odejít navzdory svému otci, a pak se po dvou letech vrátil zpět. Vše udělal bez vysvětlení, jen tak pro nic za nic, jako by se schválně nechával vláčet osudem. "Vždycky děláš, co tě zrovna napadne? Jsi jako korouhvička, která se otočí vždy tam, kam fouká vítr? Ale jsem rád, že jsi tu, každá ruka dobrá..."
      "Prostě jsem odtamtud odešel a nechci o tom mluvit. Vrátil jsem se na farmu! Slyšíš, Allane? Vrátil jsem se domů!"
      "Jsi jako velká voda!" zvolala Alice, která právě přišla do kuchyně. Bodře se na Toma usmála, a zvolna k němu vykročila.
      "Babi..." zvrtl se Tom na patě a nechal se přitisknout k jejím prsům v nehorázně silném objetí.
      "Jsem ráda, že tě vidím!" řekla.
      "Zůstanu na farmě," řekl jí a čekal na její reakci.
      "To je dobře," odpověděla mu.
      Sluneční paprsky nesměle vstoupily do kuchyně a ozářily její žlutohnědé vlasy, které se ji kroutily do ruliček. Stála tam u stolu a dívala se na Toma, jak ji pozoruje s neskrývaným zájmem.
      "Zestárla jsem, viď?" řekla a ukázala na svou plnou postavu. "A ztloustla..."
      "Jen o trošičku," přiznal se Tom.
      Matka zatím připravovala stůl a nic neříkala, jako by o Tomově příchodu věděla již předem.
      "Ahoj!" pozdravil jej Mark, který se znenadání objevil ve dveřích kuchyně.
      "Čau brácho!" pozdravil se s ním Tom. "Vypadáš dobře, jak to děláš? Připadá mi, že jsi se vůbec nezměnil."
      "To víš, za chvíli mi bude osmnáct," pokrčil rameny. "A podle mámy to se mnou pořád tříská na všechny strany. Dneska nemám školu, mami... Celý týden není škola!"
      "Alespoň se budeš věnovat svému bratrovi," řekla mu s úsměvem. "Nebo máš jiný program?"
      "Co bych pro něj neudělal," zakabonil se Mark a bouchl pěstí do mračícího se bratra. "Nebo ne?"

***


      Bylo po poledni. Otec ještě nebyl doma. Starostlivá matka je neustále obletovala, takže neměla čas se ani pořádně najíst. Alice, Tomova babička, se neposedně ošívala na vypolstrované židli a svou netrpělivostí se snad mohla vyrovnat jen malé Ann, která se již nemohla dočkat, kdy bude moci jít ven.
      "Oběd byl vynikající!" usmál se Tom na obě hospodyňky. Babička tiše přikývla. Největší zásluhu na tom však měla Kate a to ji nemohl nikdo popřít. "Díky, mami, tohle mi vážně chybělo."
      "Jsem ráda, že ti chutnalo," řekla mu jeho matka a zmizela ve dveřích do kuchyně. Pak se všichni rozešli. Kate s Alicí poklidili jídelnu. Ann se nedočkavě rozběhla na terasu a pak po schodech do vysoké trávy.
      Na obloze nebyl ani mráček. Tom s Markem se usadili do stínu husté koruny jednoho ze stromů v okolí farmy. Vítr neúnavně poháněl kolo větrné elektrárny, jejíž konstrukce potřebovala opravit a natřít barvou, aby ji nesežrala rez.
      "Co se tu vůbec změnilo?" zeptal se Tom svého mladšího bratra.
      "U nás nic," dal si Mark do úst stéblo trávy. "Ale do nedaleké usedlosti se nastěhovala jedna rodina. Přivezli s sebou pěkné děvče!"
      "Kolik jí je? Myslel jsem, že se držíš svého starého pořekadla a holky necháváš na pokoji?"
      "Je starší než já. Nejmíň o rok a k tomu není můj typ."
      "Nepovídej," zašklebil se Tom. "Jak vypadá?"
      "Normálně! Je černovlasá, asi plnoštíhlá, má malé ruce a nohy. Měří asi jako já, má černé oči a je docela příjemná ženská!"
      "Hm," přikývl Tom.
      "Otec ji hlídá jako oko v hlavě. Asi má pro ni už připravený život podle svých představ na sto let dopředu!"
      "Takže si s naším otcem mohou podat ruce?" zeptal se Tom.
      "Asi tak nějak. Mám pocit, že by ti ustřelil hlavu, jen co by ses ukázal na dohled. Chudák holka."
      "Rodiče si člověk nevybírá!" přikývl Tom.
      "Ještě není plnoletá," odfrkl si Mark. "A já taky, a musím držet hubu."
      "Jednou jim dojde, že jednali nesprávně," řekl mu Tom. „Rodiče si nevybereš...“
      "Zdá se, že jsi zapomněl, jaký náš otec je. Za dva dny uvidíš sám. Tahle farma mu leze na mozek. Za ty dva roky, co jsi tu nebyl se změnil k nepoznání. Lituju všechny, kteří s ním musí žít!" přerušil jej Mark.
      "Tak zlé to s ním možná nebude," utěšoval ho Tom.
      "Říkám ti, že ho poznáš z jeho horší stránky. Má na tebe zlost, že jsi odešel na tu školu a jej tu nechal v nejtěžší době samotného. Nikdy ti to neodpustí!"
      "Tak už dost, Marku!" okřikl jej Tom a prudce vstal. Díval se na něj a nechápavě kroutil hlavou. "Co to do tebe vjelo?"
      "Nic, ty jsi byl daleko odtud a my tu s ním museli žít celé ty roky!"
      "Křivdíš mu," nevěřil mu Tom. "Nikdo není dokonalý..."
      "Ano?" zarazil se Mark.
      "Přesně tak, každý má své mouchy," zamračil se Tom.
      "Vždyť jsem jen řekl, co si myslí každý. Snad jen naší sestřičce je to jedno, protože je jedinou osobou, ke které se chová jako ke člověku."
      "Ann je ještě malé dítě a zdá se mi, že děláš z otce pěkné zvíře!" řekl mu Tom. "Neprojdeme se po okolí?"
      "Fajn," mávl Mark rukou.
      "Vidíš ten velký strom u potoka?" zeptal se jej Tom. "Kdo u něj bude dřív, bude celý měsíc mýt nádobí..."
      "Souhlasím," přikývl jeho bratr. Rozběhli se jako vystřelení z děla. Těžko říci, který z nich byl rychlejší a kdo stál u stromu jako první.
      "Vyhráli jsem oba!" kapituloval Tom.
      "Bojíš se prohrát," zamračil se Mark, když seděli na kopci nad farmou a dívali se po okolí.
      "Je to krása, viď?" nechával se Tom unést podívanou na nekonečnou rovinu rozkládající se pod jejich nohama. Viděli daleko za obzor.
      "Tohle mi vždycky scházelo!" přikývl Mark. "Víš o tom, že jsem si tě představoval úplně jinak? Jiní chlapi v tvém věku chlastají, jezdí na motorce a chrápou s každou holkou, která jim padne do oka..."
      "A co?" zeptal se jej Tom.
      "Imponuješ mi."
      "Tím, že nepiju, nebo že nespím s holkama? Nejsem žádný poustevník, Marku!"
      "Jasně, já vím," mávl rukou a jako první se vydal k domu. „Myslel jsem to jinak...“
      „A jak jsi to myslel?“
      „Že jsi prostě jinej, že jsi... Frajer, který si nemusí nic dokazovat!“
      „Třeba se mýlíš,“ pokrčil Tom rameny. „Možná nás všechny otec změnil víc, než si všichni myslíme...“
      „Možná ano,“ souhlasil jeho bratr. Tom jej zadumaně následoval. Bylo parné odpoledne. Slunce se tetelilo na bezmračném nebi. Bylo bezvětří. Dopolední vánek se kdesi vytratil, jakoby tušil, že se nemůže rovnat síle slunečních paprsků, které ohřívaly vše ve svém dosahu a vytvářely tak nesnesitelné horko, od kterého nebylo úniku.

***


      "Mívám ošklivé sny, Tome," řekla mu k večeru jeho babička.
      Seděli na terase a popíjeli chladnoucí čaj. Slunce se chystalo každou chvíli zapadnout za vrcholky kopců. Vítr roznášel po okolí mračna prachu a na vzdálené kopce s rostoucí tmou dopadl temný stín jako předzvěst nadcházející noci. Ostatní obyvatelé domu se kamsi vytratili. Nerušili je svou přítomností a stará paní mohla svému vnukovi říci vše, co ji tížilo na srdci, protože si myslela, že konečně našla toho pravého, komu by se svěřila. Dívali se, jak se sluneční kotouč roztahuje nad vlnícím se obzorem a chvěje se v tetelícím vzduchu. Na nebi nebylo ani obláčku. Samotná obloha pomalu tmavla a tu a tam nesměle vykukovaly první hvězdy.
      "Co se děje, babi?" zeptal se jí. Nesmála se. Její tvář byla vážná a ustaraná. Hleděla nerušeně do dálav, než se konečně odhodlala k odpovědi.
      "Už jsme ti vyprávěli o tom, jak tu kdysi před třemi stovkami let byla živá vesnice? Tehdy sem přišel tvůj prapředek, těch předpon bys musel hodně přidat, abys správně určil jeho postavení v naší rodině..."
      "Ano, kdysi, když jsem byl mladší, mi otec s matkou o něm něco vyprávěli, ale já jsem už všechno zapomněl. Nebylo toho zrovna moc," pokrčil Tom rameny.
      "Tak vidíš!" přikývla. Dlouze se nadechla a pokračovala: "Přivedl si s sebou ženu s jedné daleké vesnice, vlastně ji ukradl jejímu otci. I teď se stává, že se do sebe dva zamilují, ale stojí jim v jejich lásce někteří z rodičů."
      "Ano, stává se to," souhlasil a poposedl si blíž k zábradlí, aby se pohodlně opřel. Díval se do jejích očí a dychtivě, s dětskou nedočkavostí, očekával další informace o svých předcích a důvodech babiččiných nočních můr.
      "Abys rozuměl, v našich žilách koluje z malé části indiánská krev. Možná, že i tehdy bylo takových lidí víc. Víc těch, kteří si vzali za ženu indiánku. Jestli tě budu unavovat, tak mi řekni..."
      "Indiánku?" nechápal.
      "Je to opravdu složité, Tome," řekla mu. "Tehdy proudilo do Severní Ameriky hodně přistěhovalců, trestanců a dalších lidí, o kterých se na první pohled, ba ani po delším úsudku nedalo říci, odkud jsou. Přijížděli sem převážně z Francie, Anglie, a nezřídka i jiných zemí Evropy. Někteří chtěli začít nový život, utéci před útlakem, bídou či nadvládou toho či onoho krále. Já vím, odběhla jsem od tématu. Poměry, které tu vládly před dvěma či třemi stoletími nebyly zrovna lehké, na to můžeš vzít jed, Tome."
      "Co se dělo pak?"
      "Utekla, jak už jsem řekla. Otec té dívky se vydal hledat uprchlou dceru a hlavně toho všiváka, s nímž odešla. Vlastně je dobře, že se poznali a rozhodli se vzdorovat osudu, jinak bychom tu dnes neseděli a nepovídali si."
      "Rozumím, nenašel je?" zeptal se.
      "Jak to víš?" podivila se. "Nevěděl, kam odjeli. Projel křížem krážem celé okolí své rodné vesnice, nebo spíš osady, ale nenalezl po nich ani stopu. Asi odjeli náhle a v noci, protože nenalezl jediného svědka jejich útěku. Zapojil do hledání armádu, i indiány, kteří se spolčili s bělochy, ale po nich jako by se země slehla!"
      "Ona byla indiánka?"
      "Možná z části, možná úplně. Je to už hrozně dávno a za celou dobu, co se tento příběh přenáší z generace na generaci mohlo dojít k mnoha zkreslením! Přišli až sem a usadili se tu. Daleko od zuřícího otce. Vlastně nemohla být plnokrevnou Indiánkou, protože její otec indiánem nebyl, kdo ví?" mávla rukou a nadechla se chladného večerního vzduchu.
      Slunce zapadlo. Po temném nebi se proháněl jen vítr. Hvězdy zářily jak vzdálené lampióny. Tisíce hvězd. Seděli potmě a zaposlouchali se na okamžik do cvrkotu nočního života v trávě v okolí farmy.
      "Tvůj prapředek. Zkrátka si zabral pro sebe tohle místo a rozhodl se, že tu založí farmu..." pokračovala. "Nakoupil za ušetřené peníze krávy, nářadí a s několika najatými muži postavil dům a hospodářská stavení. Ale pozor, dnešní budovy jsou staré jen sto let, ty původní shořely. Snad díky nehody, nebo zlého úmyslu někoho z okolí. Prostě a jasně, začal zde hospodařit. Nebudu tě unavovat řečmi, jak se mu dařilo, či nedařilo, sama o tom moc nevím. Ale asi ano, jinak by tohle místo zůstalo opuštěné a on by šel zas o kus dál.
      On sám rodiče neměl, alespoň se o nich nikdo nezmiňoval a podle všeho se s rodiči své vyvolené nikdy nesetkal. Sám vidíš, jaké pohnutky vedly tvého předka k takovým činům. Určitě byli spolu šťastní."
      "Tohle zavání pohádkařením, babi!" zamračil se Tom. "Měla bys svůj příběh vyprávět i Markovi, mohl by se mu líbit."
      "Ale chlapče, nebuď zlomyslný!" napomenula jej. "Kdo dnes netouží po šťastném a spokojeném životě? Řekni?"
      "Máš pravdu..." souhlasil.
      "Otec té dívky," zarazila se. "Udělal velmi zvláštní věc, pozval si jednu z čarodějnic, které se potulovaly po kraji."
      "Čarodějnici?" zastavil ji Tom ve vyprávění. "Už tehdy byly čarodějnice?"
      "Děláš, jako bys nikdy neslyšel o šamanech, starých babách, které toho mnoho znají a vládnou temnou magií, ukrytou v silách matky přírody?" řekla mu a nenechala se odbýt. "Ta přivolaná stará žena na jeho žádost proklela jeho dceru i muže, který s ní utekl. Bába nevěděla, kde jsou, ale přislíbila mu, že nejdále do desátého kolena potká osud jejich dětí ohromné neštěstí, kdy se země roztrhne v půli a vyvrhne své útroby na povrch a zničí vše, co je kdy připomínalo, a co kdy nabyli svou prací, i je samotné!"
      "Co když to byly jen babské tlachy? Přece jim nemůžeš věřit..." pousmál se, ale po zádech mu stékal pot. Tvář ženy se nyní v mnoha podobal tváří oné báby, která tuto kletbu pronesla. V šeru rodící se noci sledoval Tom obličej své babičky a tuhla mu krev v žilách. "Desáté pokolení?"
      "To jste vy, děti dětí, které tvoří strom našeho rodu. Nezáleží na tom, odkud si zaopatřoval své příští ženy či muže!" řekla mu. "Ani já jsem těm slovům nevěřila, až do jisté doby, kdy se mi v noci pravidelně zdají sny o hoře ohně, která vyrostla kdesi v polích, nebo na pastvinách tohoto místa. Viděla jsem hořící síru a temné husté mraky, jako kdyby se otevřelo samo peklo! Bojím se toho a ptám se každý večer Boha, co to znamená, ale nikdy nedostávám odpověď... Jen ty sny."
      "Nikomu jsi o tom ještě neřekla?" zeptal se jí vážně.
      "Ne, jsi první, komu jsme se svěřila. Nechci, abych vypadala jako stará užvaněná bába, která se bojí svých snů!" zavrtěla hlavou.
      "A naši předkové? Zmínili se někdy ve svých vyprávěních o nočních můrách, které je sužovaly?"
      "Ne, Tome, a jestli ano, pak si určitě vše nechali pro sebe..." řekla a zamračila se. "Tohle jsem ti chtěla říci! Vrací se to, dost často, abych na to musela myslet každý den, co otevřu oči a pohlédnu na ten Boží svět."
      "Sopka?" zeptal se nejistě.
      "Možná, že ano. Sen nic podrobně nelíčí, pořád vidím jen rudou záři, spoustu ohně, létající balvany a černočerný kouř, který zakryje sluneční svit i samotné nebe!"
      Dlouho seděli pod přístřeškem terasy a dívali se do tmy. Kdesi několikrát zahřmělo. Spatřili i dlouhé a klikaté blesky křižující temnou oblohu na obzoru, ale byla to jen vzdálená bouře. Elektrická bouře bez deště. Kdesi zaštěkal zatoulaný pes. Vítr otevřel okno v obytné budově a neúnavně s ním třískal sem a tam, dokud jej někdo nezavřel.
      "Půjdeme spát," řekla mu a vstala s námahou na nohy. Nedovedla být již tak mrštná jako on. Chtěl ji pomoci, ale ona jej jen odbyla mávnutím ruky. Tiše a ve tmě odešli do domu. Ještě dlouho po tom, co se odebrali na kutě, nemohl Tom usnout. Přemýšlel o tom, co mu řekla stará žena. Sopka? Tady?

***


      "Dějí se tu zvláštní věci, nemyslíš?" zeptala se Alice svého muže, když se ukládali ke spánku. Venku kdesi vyli psi a dul svěží vítr. Od stavení k nim přicházelo tiché skřípění krovů střech a uvolněných dveří, zavřených jen na zástrčku, aby se volně pohybovaly sem a tam v nenechavém větru a zajistili dostatečnou ventilaci horkého ovzduší ohřátého uvnitř budov po čas parného dne.
      "To víš, že jo!" zlobil se Allan. "Můj syn nenávidí vlastní ho syna a chová se k němu, jako by to byl nějaký cizí parchant! Copak mu nestačí, že se vrátil domů a má chuť zakopat válečnou sekeru? Ne! To on ještě bude víc a víc rozdmýchávat oheň své nenávisti. Nakonec jej stráví a v něm nezbude nic lidského! Co to máme za dítě, Alice?"
      "Copak ty jsi nebyl lepší?" otočila se k němu. "Allane! Copak nosíš klapky na očích?"
      "Máš pravdu, nebyl jsem o nic lepší! Poslyš, Alice! Byl jsem vysoko v kopcích a díval jsem se na pozemky," řekl jí Allan náhle. "Dalekohledem. Ten náš potok se přemístil o dobrých pět set metrů od místa, kde se rozléval do pastvin. Vytvořil si nové koryto a obtéká kopce na severovýchodě a vlévá se do malé říčky, víš, do té, co teče skrz průsmyk u honců a okolo východní části Dodge city!"
      "Zvláštní... Dnes nad pozemky létalo nějaké letadlo, velké letadlo, Allane. V kruzích, jako by něco hledali..." zavrtěla hlavou. "Ty sny přestaly, ale já mám pořád strach, hrozný strach, že se stane něco hrozného, co navždy změní náš život!"
      "Ty už jsi zblblá z těch telenovel... Ve snech se nevyznám, ale dvě míle, možná půldruhé míle na východ od farmy se v širokém kruhu propadla půda do hloubky několika metrů. Kdybych tudy nejezdil každý den alespoň dvakrát, ničeho bych si nevšiml. Je to zvláštní, nemyslíš? Jednou jako by se to celé zdvihlo nad úroveň okolí a jindy to celé slítlo někam pod zem... Možná, že je to právě to místo, nad kterým létalo to tvoje letadlo! Dobytek se tomu místu vyhýbá na sto honů."
      "Vážně?" zeptala se. "Co si o tom myslíš?"
      Chvíli leželi beze slova, zabrání do svých myšlenek a naslouchali zvukům noci. Hřmělo! Dokonce se i několikrát zablesklo, ale déšť nepřišel.
      "Měl bych zajít do osady za známými a zeptat se, co to všechno znamená! Nic z toho se mi nelíbí... Nerozumím tomu, zdá se mi, že tam ten kus země dýchá jako člověk, nebo co... Když jsem tam byl, našel jsem na tom místě popraskanou hlínu a zežloutlou trávu!"
      "Co když budeme muset odejít?" zeptala se jej. Nikdy mu ještě tuto otázku nepoložila. "Co bude pak?"
      "Ty myslíš hned na nějakou katastrofu... To je, jako bychom zapálili vlastní střechu nad hlavou! Uvědomuješ si to? Tohle místo nám patří už odnepaměti, od doby, co jej koupil náš prapředek Bears a založil tu tuhle usedlost!"
      "Copak v životě stále něco neztrácíme a nenalézáme?" zeptala se jej. "Tohle místo nám stejně nepatří... Dokud žijeme, Allane, ale až odsud odejdeme na věčnost, všechno tu zůstane! Nic si s sebou nevezmeme..."
      "Přestěhovat se?" zavrtěl Allan hlavou. "To jako kam? Zbláznila ses?"
      "Možná, že je už teď pozdě," řekla mu tiše. "Možná, že lhůta už prošla a my čekáme na výsledek, neděsí tě to?"

***


      Tom se probudil ještě před úsvitem. Celou noc jej rušilo vytí divokých psů, kteří se sem zatoulali z dalekých plání. Nejsme v Austrálii, pomyslel si. Dingové! Ale tady byli jen zdivočelí psi, kteří utekli od svých majitelů a rozhodli se žít toulavým a dobrodružným životem. Kolik jich padlo pod ranou farmářů, kteří vyjeli spolu s přáteli na lov, protože zjistili, že mají zase o jednu ovci, krávu nebo slepici méně? Převalil se na posteli a zhluboka se nadechl. Uvědomil si, že tento čas je dobou jeho posledního lenošení po ranním probuzení.
      Vstal z postele a podíval se do zrcadla. Viselo kousek ode dveří pokoje. Otevřeným oknem k němu doléhalo stejnoměrné klepání, které tak dobře znal. Zapomněl zavřít okno, ale na druhé straně by možná neusnul z nedostatku čerstvého vzduchu. Dům se každým dnem nahřál pod doteky palčivého slunce a přes chladnou noc toto teplo uvolňoval do okolního povětří.
      Tom se oblékl a vyšel do dlouhé chodby, táhnoucí se skrze celou délku domu. Myslel na pomocníky, muže pracující na farmě jako námezdní pracovní síla, určitě se probudili ještě za tmy, aby byli připraveni na první náznak svítání a mohli vyrazit za svou prací, jistí si dostatečně vysokou odměnou, která jim bezesporu po právu náležela.
      "Je ráno!" zavolal do chodby. "Snad ještě všichni nespíte?"
      "Měl jsi se ještě chvíli prospat, zítra nebo pozítří přijede tvůj táta a rovnýma nohama tě hodí do práce a té je tu dost, to se můžeš vsadit, mládenče!" řekl mu jeho děda, jakmile vyšel ze svého pokoje a protáhl se. Chvíli postával na místě, hledajíc v paměti, co měl vlastně na dnešní den v plánu, i když toho již moc nezastal.
      "Jak se měla babička?" zeptal se jej Tom.
      "Alice?" zašklebil se Allan. "Zdálo se mi, že dobře. Proč tě to najednou tolik zajímá?"
      "Já jenom tak," vymlouval se Tom. Kdosi zapnul v kuchyni tranzistorové rádio. Začalo vyřvávat ve stylu country. Tom zavrtěl hlavou. Jak to mohou celý den poslouchat, copak neexistují i jiné stanice?
      "Půjdu se projít!" kývl dědovi na pozdrav a vyšel na terasu. Slunce se sotva vynořilo nad pastvinami. V okolí domu vládl podezřelý klid. Tom obešel dům i stavení, avšak nikde nenalezl žádný náznak jakékoliv činnosti.
      "Kde jsou všichni?" zeptal se dědy, který vykukoval skrze otevřené dveře a pozoroval čistou oblohu.
      "Zatraceně!" řekl si nahlas starý muž. "Vypadá to, že dlouho nezaprší..."
      "Kde jsou lidé a zvířata?" zeptal se jej Tom znovu.
      "Cože?" otočil se Allan po hlase. "Chtěl jsi něco, Tome?"
      "Říkám, jak to, že tu není živé duše..." zamračil se.
      "Jsou na druhé straně pozemku, je tam větší jezero a potůček se strží..." promnul si nos. Dneska nebyl ve formě, věděl to až moc dobře. "Jsou tam taky nějaká stavení, barák pro pomocníky a nějaká ta studna, kdyby to zatracené jezero vyschlo! Jenomže ono vysychá každý rok, jo... Ten malý potok, vlastně je to taková strouha, jej nestačí zásobovat a tak se všechna voda buď spotřebuje nebo vypaří!"
      "Kde to je?" zeptal se jej Tom. Před očima měl babiččinu noční můru v podobě sopky, která vyrostla kdesi na pastvinách. "Pořád na stejném místě?"
      "Pořád... Nezdá se mi to, nebo máš něco na srdci, Tome?“
      „Ani ne...“ řekl mu Tom a pokrčil rameny. „Není to důležité...“
      „Pěšky bys tam nedošel ani do poledne! Nejlepší bude, když sedneš do džípu a pojedeš odtud směrem k osadě. Jen co se stočí skončí ploty, zabočíš doleva, ale dávej pozor, cesta vede skrz strže, vlastně po jejich dně, když se rozprší, je celá ta podělaná cesta pod vodou! Neměj strach, dneska stejně pršet nebude..."
      "Nevíš, kam jsem včera dal klíčky od džípu?" zamyslel se Tom a rukama šmátral po kapsách. „To jsem celý já, jednou někde ztratím i hlavu...“
      "Tam, kdes předevčírem je nechal! Nebo nevíš, kam jsi je položil?" pousmál se Allan a chvíli šmátral po kapsách u kalhot. "Tady máš, asi ti musely vypadnout z ruky, nebo z kapsy, když ses vítal s mámou. Příště ti je nedám! Máš štěstí, že jsem si oblékl stejné kalhoty jako včera. Na oběd přijdeš, doufám včas, Tome? Snídal jsi vůbec?"
      "Vzal jsem si svačinu... Pochybuji, že mi tam dají něco k jídlu," řekl mu a vydal se k džípu. Stařík se chvíli ošíval ve dveřích a čekal, až mu dojde smysl vyřčených slov.
      "Máš pravdu, bez práce nejsou koláče..." zakřičel na odjíždějícího vnuka. Zatracený kluk, pomyslel si Allan a dal se do lamentování. "Mohlo by zapršet, alespoň trochu! Co by ti to, Bože, udělalo, kdybys povolil kolečko ventilu? A to si říkáš Stvořitel, když nás všechny necháš vyschnout na troud?"
      „Kam jel?“ zeptala se jej Allanova žena.
      „Kdo, Tom?“ zamyslel se. „Že tys mu to řekla? O těch tvých těžkých snech? Není to skutečné! Nestane se to...“

-- pokračování příště --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 23 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 70 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:44:04 Odpovědět 
   10. 07. 2014

Koukám, že se schyluje k dalšímu klišé příběhu. Návrat syna. Brzy mu určitě připadne na bedra těžký úkol, zachránit celou rodinu před nějakou přírodní katastrofou. Do příběhu se určitě včlení nějaký milostný románek plus tyranský otec, jenž se určitě dal na pití.
Hojné popisy byly zdlouhavé a měl jsem chuť přeskakovat řádky. Zatím budu se známkou mírumilovný.
 ze dne 01.08.2014, 17:54:59  
   Šíma: Začínáš vypadat jako "nebezpečný čtenář"! ;-) Dík za zatavení a komentík.
 Ronkar 16.09.2011, 9:47:20 Odpovědět 
   Jedním slovem: Skvělé!
Velmi dobře napsané, slovní zásoba a klidné tempo, které nikam nekvaltuje a popuruje atmosféru i živost postav. Dialogy jsou přirozené a nikde nedrhnou. Moc se mi to líbilo, ačkoli mi tam chyběla nějaká změna, překvapení, nebo cokoli, co by nakoplo děj do další roviny. Jak si sám napsal - rozjíždí se to pomalu, ale už touto částí sis získal dalšího čtenáře, který se určitě přesune k dalšímu dílu. Jen by mě už sakra zajímalo, o čem to teda bude :)
Všiml jsem si dvou chybiček:
1.) Můj syn nenávidí "vlastní ho" syna a chová se k němu....." - vlastního
2.) Ale pozor, dnešní budovy jsou staré jen sto let, ty původní shořely. Snad díky "nehody", nebo "zlého" úmyslu někoho z okolí. - něhodě, zlému
Psaní zdar!
 ze dne 16.09.2011, 11:29:30  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík, i vychytání šotkovin. Neboj, co se vleče, neuteče, nuda hrozit by neměla, jinak by se unudil sam autor při psaní. :-)
 Kondrakar 02.09.2009, 8:40:12 Odpovědět 
   Pěkné. Ze začátku takové nemastné neslané, ale pak se začíná rozhrnovat rouška tajemství, každého nového příběhu a ten se začíná "rozjíždět". Nádech hrozby, tajemství, zaprášené kletby,...
Líbilo se mi to. 1.
Omluv to, že jsem se k tomu dostal až teď.
 ze dne 02.09.2009, 11:57:35  
   Šíma: Díky, snad se Ti bude celé dílko líbit, protože je takové... šímovské! ;-)))
 Matylda Kratinová 21.02.2009, 15:46:59 Odpovědět 
   Hned úvodní popis mě dostal: představila jsem si zapadákov kdesi na středozápadě, tu planina, tu stromy zarostlá strž, jen to před větrem utíkající kolečko trávy scházelo (nebo že by to bylo tím, že je to jedno z největších klišé Ameriky obecně?),
Ano, možná je to delší, ale příběh si zároveň plyne přirozeným tempem prérie, to velkoměsto moderní doby si vymyslelo hektický spěch, který je, bohužel, silně nakažlivý. I Tom to asi pocítil na vlastní kůži ("Jak to mohou celý den poslouchat, copak neexituj i jiné stanice?").
Budu hrdinům držet palce a jsem zvědavá, jak to s tím osudem ukoulejí.
 ze dne 21.02.2009, 18:06:07  
   Šíma: Děkuji, snad se bude příběh líbit! ;-)
 Mariana Há 01.01.2009, 20:12:56 Odpovědět 
   Dobré, vypadá to nadějně.
 ze dne 01.01.2009, 21:16:49  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-)
 honzoch 29.10.2008, 11:46:33 Odpovědět 
   Zajímavý začátek, na můj vkus až moc poklidný. Nakonci jsem si vzpomněl na jeden starý zážitek z tábora. Jeden člověk tam ve stylu postavy z Forresta Gumpa zařval k nebesům: "Tomu říkáš bouře" a pak se nestačil divit, přišel orkán :) tak doufám, že nějaká bouře taky brzo přijde. Uvidíme
 ze dne 29.10.2008, 12:11:05  
   Šíma: Ahoj, uvidíme... ;-) Díky za zastavení a komentář! ;-)
 Dědek 26.10.2008, 16:18:55 Odpovědět 
   Zatím vyčkávám.
 ze dne 26.10.2008, 20:19:45  
   Šíma: No, pokud se vše povede, bude to na dlouho... Drž se, Dědku a dík za zastavení a kraťounký komentík! ;-)
 Stella 26.10.2008, 8:51:21 Odpovědět 
   Pane jo, už tuhle první část si musím rozložit na dvě čtení. To víš, oči už nejsou nejmladší:-)
Ale nezoufám si, zatím mě to baví a doufám, že budeš svižně pokračovat dál, neboť paměť taky pokulhává, tak bych to nerada všechno zapomněla dřív, než vyjde druhý díl. Už se těším. S.
 ze dne 26.10.2008, 10:20:37  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-) Další část se připravuje!!!
 ZITULE 26.10.2008, 0:56:52 Odpovědět 
   Příběh se moc krásně rozvíjí , také bych uvítala nějaký milostný románek, věřím že bude a že si přijdeme na své. Prostě jsi si zatopil a teď piš, čekáme netrpělivě na další díl. Zitule.
 ze dne 26.10.2008, 10:19:33  
   Šíma: Jsem rád, že se líbilo. Hm... Ano! Co si kdo uvaří? :-DDD
 Pelion 26.10.2008, 0:13:36 Odpovědět 
   No nazdar...
Ano, je to pozdrav i povzdechnutí v jednom, pane.
Neumím psát komentáře.
Nakonec jsem tedy těch deset stránek Tvého textu přelouskal.
Příběh samotný jsi nastartoval poutavě.
Zase tu máme Toma...
Šímo, píši Ti: Jestli se nedočkám pořádné, opravdu pořádné porce romantiky, tak si mě nepřej!
A předem upozorňuji, že za romantiku v žádném případě nepovažuji, jak Tom sedí s nějakou tou slečnou před běsnícím vulkánem, jak před Křižíkovou fontánou, a horká láva jim protéká mezi nohama... To ne!
Jsem zvědavý na návrat Tomova otce na farmu a jeho reakce.
Jsem zvědavý na Marka, zdali bude mít příležitost státi se dospělým...
Jsem zvědavý na Alici, jestli se jí nepodaří přijít na způsob, kterak zlé sny "porazit" a na Allana, jestli svou Alici dokáže ochránit.
Pak je tu Kate i Ann... No, postav máš požehnaně a jak Tě znám, přibudou další. Máš co dělat, chlape!
Držím palce a čekám na další porci počteníčka...
Chybičky neřeším, protože... však ty víš... :-)
Výsledek? Líbí se mi ta atmosféra, kterou jsi nastínil. Přeji Tomovi, aby se pořádně zamiloval, neboť jsem opravdu zvědavý, jak se s tím autor vypořádá. S hrubšími výrazy si dokážeš poradit, ale co něžná slůvka pod pláštíkem chladné noci či vytopené stodoly? Nebo z toho zase vybruslíš? :-)
Měj se hezky.
 ze dne 26.10.2008, 10:17:50  
   Šíma: Díky, Pelione! ;-)))
 Pavel D. F. 25.10.2008, 22:22:17 Odpovědět 
   Začíná nový košatý příběh, který nám jistě přinese mnoho napětí a zajímavých nápadů. Přesto si myslím, že je Rabbitdogs trošku škoda, zasloužili by si dokončení. Ale protože vím, jak se cítí člověk, kterému „vyschne“ inspirace, musím uznat, že jistá prodleva možná Rabbitdogs prospěje.
Bát se, že bys ztratil přízeň čtenářů, určitě nemusíš. Možná je název Tvého nového díla příliš napovídající, stejně jako jsou napovídající sny staré paní, Tomovy babičky. I když se zatím nic moc neděje, můžeme si snadno domýšlet, jaký osud farmu čeká. Já ale věřím tomu, že nám ještě poskytneš plno zajímavých postřehů ze života a historie obyvatel farmy, takže se máme na co těšit.
Po technické stránce jsem si všiml drobných chybiček, zvláště v interpunkci. Ale protože se snažíš o celkově nadprůměrnou úpravu textu, neberu tyto drobnosti jako nic vážného. Koneckonců - kdybych jako korektor byl výkonnější, třeba bych neustrnul uprostřed práce na Tvých Stromech a mohli bychom spolupracovat i na jiných textech. Bohužel nejsem pořád zdravotně ve formě, takže nestíhám. A jestli to bude někdy lepší, nedokážu teď vůbec říct…
 ze dne 25.10.2008, 23:11:19  
   Šíma: P.S. Vlastně "dobrou noc"...

Když se dívám na to, jak ten text vypadá, je to pro mne docela "nezvyk". ;-)
 ze dne 25.10.2008, 23:07:08  
   Šíma: Díky za publikaci! ;-) No, ano, "králikopsi" už nějakou dobu "stojí" a ne a ne se pohnout z místa... :-( Budu od Tebe "pozdravovat" své šotky a řeknu jim, že je jejich práce vidět! :-D Jeden to prostě neuhlídá, ať se snaží sebevíc a když se zaměří na jednu věc, uletí mu jiná... Snad mi to "formátování" nepřeroste přes hlavu a počet chybek se nezvětší. Hezký večer přeji! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr