obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392454 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sjednotitel - Pohled z druhé strany ::

 autor Trenz publikováno: 02.11.2008, 22:58  
 

Kapitola třetí
Pohled z druhé strany

Nervózně přecházela sem a tam. Už tu měl dávno být. Ne, že by se na jeho návštěvy kdovíjak těšila, protože s ní ne vždy zacházel zrovna v rukavičkách, ale dneska cítila, jak zuří. Jeho vztek procházel jejím tělem stejně, jako když přílivové vlny narážejí obrovskou silou na skaliska na břehu. A ona věděla, co je příčinou jeho vzteku. Někdy svou schopnost dokonalé empatie nenáviděla. Určitě se už dověděl, že jeho tak cenná zajatkyně zmizela. Tím mu byly překaženy jeho plány a on bytostně nesnášel, když něco nešlo přesně podle jeho plánů a rozkazů. Zastavila, když se dveře
náhle rozrazily a on vrazil do místnosti.
Každý jeho krok prozrazoval hněv. Když ji uviděl, jak tam jen tak stojí a čeká, co bude, objevil se mu na tváři zlý úsměv. Konečně našel někoho, na kom si mohl svou zlost vybít. Přišel k ní, vytáhl zpoza opasku dýku a jedním plynulým pohybem jí rozříznul šaty. Sklouzly z ní hladce jako kapky čerstvě dopadnuvšího deště, takže před ním vmžiku stála nahá, přesně jako v den svého zrození. Na jejím těle viděl spoustu jizev od biče i dýk a mečů, když se z ní snažili doslova vymlátit její vzpurnost.
Na nic nečekal a hodil ji na postel. Jen o malou chvilku později si stáhl kalhoty a bez jakéhokoli varování do ní vniknul. Zakřičela bolestí, ale to ho zjevně ještě víc vzrušovalo. Vnikal do ní stále tvrději. Jako by jí s každým bolestivým přírazem chtěl dát najevo, jak velký má vztek. Jen zatnula zuby a snažila se to vydržet. Ostatně, nebylo to poprvé, co si ji takto vzal.
Od chvíle, co se dostala k němu do hradu, ji takto znásilnil už nesčetněkrát. Nejprve se mu bránila. Kopala a škrábala, několikrát ho i pokousala. Pak ale pochopila, že ho to ještě víc vzrušuje, a tak se mu bránit přestala. Jen vždycky zavřela oči a vzpomínala. Vzpomínala na svou zemi, na svou královnu i na svou udatnou a statečnou sestřičku. Nikdy nepochybovala o tom, že se z bitvy dostala živá a zdravá a žije někde v jejich zemi se svým lidem a že je šťastná se svou milovanou. Když bylo po všem, většinou se z ní svalil a usnul a ona jen děkovala bohům, že zná bylinky proti početí.
Dneska tomu však bylo jinak. Uspokojil se a převalil se na druhou půlku postele, ale tentokrát nezavřel oči a neusnul. Jen hleděl do stropu a zhluboka oddychoval. Otočila se na bok, směrem k němu, podepřela hlavu a upřeně se na něj zadívala.
„Můj pane? Copak se děje? Snad něco, s čím bych ti mohla pomoci a ušetřit tak tvé královské hlavě starosti?“
„Ta zatracená malá děvka je pryč. Je pryč a s ní i moje naděje na nějaké slušné výkupné, nebo páka na tu zatracenou couru Maeve! To by mě opravdu hodně zajímalo, jak se jí povedlo dostat pryč. Určitě nezdrhla sama, na to neměla sílu. Někdo jí musel pomoct. Přísahám, že zjistím, kdo to byl, i kdybych měl vymlátit duši z každého všivého tvora obývajícího tenhle hrad! Jen doufám, že v tom nemáš prsty ty Brigit.“
Oslovená zavrtěla hlavou, ale přece jenom v ní zbyla malá dušička. Doufala, že se král nedozví, že to byla ona, kdo namíchal pro MacKaye uspávací lektvar pro stráže. Kdyby odhalil pravdu, nezachránila by ji její krása, ani její věštecké schopnosti, aby ji zabil velice pomalým a bolestivým způsobem. Chvilku se na ni podezíravě díval, ale pak se otočil na bok, k ní zády, a usnul.
Ještě chvíli ležela v posteli, aby si byla skutečně jistá, že spí, a poté vstala a nahá přešla k oknu. Cítila na svých stehnech jeho sémě, ale nechtěla volat služebnou, aby jí připravila lázeň. Čerstvý vítr z hor jí ovál tváře a přenesl do minulosti. Vzpomínala, jak si s Aife hrávala v dešti a matka je vždycky naháněla domů, aby neonemocněly. Vyrůstala jen mezi ženami. Čas od času se na jejich panstvu objevil muž, ale byl rychle odveden do hradu.
V osmi se zatoulala v lese. Setmělo se a ona nevěděla, jak se vrátit domů. Neplakala však. Už odmalička jí vštěpovaly, že pláč je hřích a za hřích musí být potrestána. Někdy ji nechaly stát i celý den nahou na mrazu nebo nedostala dva dny najíst, pokud se v jejích očích byť jen slzy objevily, nedejte bohové, že by se opravdu rozplakala. To mohly jen děti do dvou let. Schoulila se a snažila se usnout, ale zima jí zalézala až do morku kostí. Kolem půlnoci zaslechla kroky. Byla tak prokřehlá, že ani necítila, jak ji někdo zvedl a odnesl pryč. Další, co si pamatovala, bylo teplo putující celým jejím tělem a vůně bylinek. Pomalu otevřela oči. Neochotně, ale zvědavost ji nakonec přemohla. Viděla dřevěný strop. Musela tedy být v nějaké chaloupce. Rozhlédla se. Jen stůl, dvě židle a velký krb, na jehož římse ležela velká spousta bylinek. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž. Ještě nikdy neviděla muže zblízka. Byl vysoký a ve dveřích se tyčil jako nějaký bůh. Naháněl jí strach, který částečně odpadl, jakmile se na ni přátelsky usmál. Přesto se schoulila, když k ní šel.
„Neboj se mě děvče a řekni mi, jak se jmenuješ?“ zeptal se ji tiše, aby ji nevyplašil. Hlas měl čistý a trochu melancholický.
„Jsem Brigit,“ zašeptala a hlas se jí chvěl. Na MacKaye působila jako malé vyplašené koťátko, které odnesly od její matky.
„Neublížím ti.“
„Jsi muž.“
„To neznamená, že ti ublížím.“
„Muži jen ubližují.“
MacKay mlaskl.
„Už tak malé ti vštěpují tyhle nesmysly. Ano. Muži umějí být zlí a krutí, ale to ženy rovněž, avšak myslím, že na tohle si příliš malá.“
„Je mi osm,“ pronesla vzdorovitě a MacKay se usmál.
„Jsi výjimečná, Brigit, víš to?“
Kývla. Netušila, jak to ví, ale už od raného věku si připadala výjimečná. Vycítila nálady žen kolem sebe. Někdy to cítila slabě, ale někdy naopak tak silně, až se jí z toho udělalo zle a zvracela i několik hodin, než se její rozbouřený žaludek uklidnil.
„Já tě naučím tvoji výjimečnost využít k tvému prospěchu, ale musíš mi věřit.“
Brigit váhala. Základní pravidlo přežití znělo: Nevěřte mužům!, avšak ona potřebovala někoho, kdo by jí pomohl.
„Nemusíš odpovídat hned. Promysli si to a za týden se setkáme, ale nesmíš nikomu nic říct, slibuješ?“
„Slibuju.“
Ráno ji našly v lese, a když se vyptávaly, řekla jen, že zabloudila a pak tu usnula. Neměly důvod jí nevěřit. Aniž by to někdo tušil, scházela se s MacKayem každý týden a učila se stále něco nového. Byla nadšená ze všeho nového, co jí naučil a šťastná, že má tajemství. Milovala tajemství.

Ušklíbla se. Ano, tajemství. Kdo by řekl, že jí její milovaná tajemství jednou zachrání život a zároveň jí přinesou nekonečné utrpení. Od okna se otočila k muži ležícímu na posteli. Už od pohledu bylo jasné, že neměl klidné spaní. Muselo ho sžírat, že MacKay Eile zachránil. Při té příležitosti si ho prohlédla. Ano. Viděla ho snad tisíckrát, ale nyní se otevřelo její třetí oko, které šlo dál za hranice fyzického vnímání. Nejdřív viděla jeho silné a pružné tělo. Poté hladce oholenou tvář. Jako král dbal na svůj vzhled. Měl hnědozelené oči, které nyní skrývaly pevně semknutá oční víčka s krátkými řasami a malé vrásky kolem očí ho svým způsobem činily přitažlivým. Světle hnědé vlasy si vždy nechával zastřihávat jednou měsíčně do pravidelného, nikdy neměnícího tvaru. Pak zahlédla jeho duši. Byla černá jako tma bez měsíce a svitu hvězd. Mael Duin byl krutý muž. Všechno si bral násilím a velice pochybovala, že někdy poznal, co je to láska. Ano. Občas se k ní choval mile a snad i něžně a ona mu vyprávěla příběhy o dávných dobách, kdy muži a ženy žili pospolu a většinou to končilo milováním, které přinášelo potěchu i jí.
Mael Duin, král mužů, se neklidně zavrtěl na posteli a otevřel oči. Uviděl, jak Brigit stojí nahá u okna. Stála k němu čelem, a tak měl možnost si ji prohlédnout. Před ním stála velmi krásná žena. Měla tmavě hnědé oči, ze kterých vyzařovalo nejen spoustu emocí najednou, ale také určité magické jiskření a hloubka. Snad každý, kdo se do nich kdy podíval, se v nich musel alespoň jednou ztratit. Mael Duin věděl, jak obratně právě tohoto dokáže Brigit využívat. Nad očima se jí klenulo tenké a pravidelně tvarované obočí stejné barvy jako její oči. Měla malý nos a pravidelně krojená ústa.
„Jako stvořená k líbání,“ problesklo mu hlavou. Dlouhé, jemně zvlněné hnědé vlasy jí spadaly do půli zad a zakrývaly tak malá ouška, zdobená jemnými zlatými náušnicemi, které jí daroval právě on. Jeho pohled pokračoval níž. Sjížděl očima dolů, přes hladký krk, úzká ženská ramena, přes ňadra, ani ne příliš malá, ale ani ne příliš velká na ploché bříško. Prohlížel si ruce, zdobené henovými ornamenty a symboly. Vždycky byl zvědavý, co vlastně znamenají, ale Brigit mu to nikdy neřekla. Říkala mu, že si přece musí zanechat alespoň malý nádech tajemna, jinak by ho mohla taky začít nudit. Věděl, že podobné znaky má i na zádech. Jeho pohled se na chvíli se zastavil u klína a vzpomínal, jaké potěšení mu právě tento kousek jejího těla dokáže vždycky poskytnout. Pak přece jen pokračoval dál, přes svalnatá stehna, tvarovaná lýtka až k chodidlům. Když skončil, celou trasu si očima ještě zopakoval, tentokrát v opačném směru. Jakmile se dostal k jejím očím, povšiml si, že hledí skrz něj. Buď studovala jeho zkaženou duši, nebo měla vidění.
„Co vidíš? Minulost, přítomnost nebo budoucnost?“
Trhla sebou. Nečekala, že se ještě dnes probudí. Zamrkala, aby se zbavila temnoty obestírající jeho duši a podívala se na něj.
„Jen jsem se ztratila ve vzpomínkách, pane.“
„Pojď ke mně.“
Poslušně se k němu posadila. Přejel jí prstem přes klikatou jizvu vedoucí přesně napůl mezi jejími ňadry. Nepatrně se zachvěla.
„Stýská se ti po domově?“
„Ano, můj pane,“ odpověděla popravdě.
„Chtěla by ses vrátit domů?“
Neodpověděla.
„Odpověz mi. Chtěla by ses vrátit domů?“
„Jakou krutou hru to se mnou hraješ tentokrát, můj pane? Řeknu-li ano, navrhneš, abych se vrátila domů, ale nakonec mě nenecháš odejít. Řeknu-li ne, necháš mě zbičovat za lež.“
Mael Duin se ušklíbl.
„Znáš mě příliš dlouho, než aby s tebou byla nějaká zábava, vědmo.“
Poté vstal, natáhl si kalhoty a odešel nejspíš se napít a obšťastnit nějakou služebnou. Možná šel vyslýchat, jestli náhodou někdo něco neví o zmizení Eile.

Mael Duin se napil vína a zahleděl se do krbu. Neviděl však oheň. Jeho mysl se zatoulala do minulosti. Vzpomínal na dobu před šesti lety, kdy otevřeně vyhlásil válku ženám a vytáhl proti nim do boje. Byl to velký masakr a ztráty utrpěly obě strany. Padlo mnoho dobrých bojovníků a mnoho žen zajaly, aby je později mučili a znásilňovali, jako ženy zajali muže a zabíjeli je krutými způsoby. Mezi zajatými ženami byla i Brigit. Zaujala ho svou krásou už na první pohled. Navzdory křiku a řinčení boje si ji všiml takřka okamžitě. Jako by z ní vyzařovala zvláštní aura, jež ho přitahovala. Nikterak se nezapojila do boje. Vypadalo to, jako by se dokonce snažila boji uniknout. Utíkala pryč. Nasedl na koně a jal se jí pronásledovat. Viděl, jak se ohlédla a zahlédla ho. Zrychlila. Snažila se mu utéct. Zakopla a spadla na zem. Zvedla se ve chvíli, kdy k ní přijížděl. Uchopil ji kolem pasu a vyzvedl do sedla. Bušila do něj, škrábala ho, ale držel ji pevně.
„Pusť mě!“ křičela tenkrát. Jen se smál. Nechal zatroubit na ústup. V táboře slezl z koně a ona se pokusila utéct. Chytil ji. Kopala kolem sebe, snažila se uprchnout, avšak on jí odvlekl do svého stanu a mrštil s ní na podlahu. Vyrazil jí tím dech. Jak se snažila nadechnout, svlékl se a sedl si na ni. Snažila se mu vyškrábat oči, ale on ji udeřil hřbetem ruky, až jí praskl ret. Jedním pohybem jí roztrhl šaty. Zmítala se pod ním, chtěla ho ze sebe shodit. Na okamžik se nadzvedl, avšak jen proto, aby se posunul. Pronikl do ní a ona zakřičela. Protrhl její panenskou blánu a vrážel do ní svůj úd znovu a znovu. Křičela bolestí a přes slzy skoro neviděla. Přesto si všimla, že na okamžik strnul a poté ve svém lůně cítila cosi horkého, nejspíš jeho sémě. Ještě chvíli na ni ležel a nakonec se odsunul stranou, vstal, oblékl se a řekl: „Teď pros o milost, děvko!“
Podívala se na něj. V očích hrdost a nenávist.
„Nikdy!“ vyplivla slovo i krev z rozbitého rtu.
Nakopl ji.
„Řekl jsem: Pros!“
„Nikdy!“
„Však budeš prosit!“ zavrčel a zavolal na dva muže stojící u stanu. Vešli dovnitř a on přikázal, aby ji vyvedli ven. Chopili se jí a vyvlekli ven. Tam viděla mnoho znásilňovaných a bitých žen. Mnoho mužů se ani neobtěžovalo zalézt s nimi do stanu. Znásilňovali je v prachu a tábor byl plný bolestivého křiku. Mnoho bojovnic ještě nemělo muže. Ulevilo se, když nikde nezahlédla Aife, ani její lásku. Víc se ale rozhlížet nemohla, neboť ji vlekli dál ke dvěma stromům, které stály u sebe tak blízko, aby ji mohli muži k větvím přivázat zápěstí. Jakmile tak učinili, došel k nim Mael Duin s bičem v ruce.
„Ještě můžeš prosit,“ zašeptal jí do ucha. Brigit vzdorovitě zavrtěla hlavou.
„Deset ran a nešetřete ji!“ přikázal svým mužům a odstoupil, aby jim dal prostor. Když dopadla první rána, Brigit poznala skutečnou bolest. Nejen, že ji bolest přinutila vykřiknout, ale ještě cítila každičký nerv v každém těle, protože cítila i bolest ostatních žen. Znásilnění a následné bičování uvolnily v jejím těle schopnost empatie. Cítila všechno. Bolest, vztek, nenávist a opojný pocit vítězství. Bič dopadl znovu a znovu a Brigit křičela. Toužila vykřičet bolest svou i ostatních. Po deseti ranách jen ochable visela v provazech, nahá a ponížená.
„Vezměte ji zpět do mého stanu a zavolejte ranhojiče. Jestli se jí však kdokoliv vás dotkne, pokusí si užít, bude ho to stát hlavu!“

Ano. Chtěl ji mít jen pro sebe a nikdo se neodvážil jeho rozkaz neuposlechnout. Věděl, že ho bude stát hodně času a sil z ní jejího vzdorovitého ducha vymlátit, ale rozhodl se ji mít jako svou konkubínu a možná ho i překvapí něčím jiným. Měl dojem, že z ní během bičování vycházelo světlo, ale nejspíš to byla jen představa vyvolaná zvýšeným adrenalinem po boji.

Maeve stála na nádvoří a pozorovala ženy, jak se cvičí. Řinčení mečů jí vždy dělalo dobře. Milovala ten zvuk a ještě víc milovala krev vytékající z mužského těla. Poslední dobou ji to hodně uklidňovalo. Od doby, co Eile utekla a ona za ní poslala Aife, byla neklidná. Nemohla se zbavit dojmu, že se něco brzy pokazí, že něco naruší její tak těžce vybudované impérium. Prolilo se mnoho krve, než se jí podařilo rozšířit její území natolik, aby to alespoň na okamžik ukojilo její ctižádostivost.
Byly pryč už dva měsíce a to znamenalo jen dvě věci. Buď je Eile mrtvá a Aife se šla pomstít, nebo se Aife nechala strhnout nadšením Eile a dezertovala, aby se společně pokusily spojit svět. Ne. Tomu nevěřila. Aife vychovávaly ve víře, že muži jsou nebezpečný odpad, který musí být zlikvidován a to, co se stalo před šesti lety, dalo její nenávisti hmotnou podobu. Trochu ji mrzelo, že přitom zemřelo mnoho bojovnic, ale Aife jich mnoho dokázala nahradit. Jen, co se vzpamatovala ze šoku, stal se z ní stroj na zabíjení mužů a přesně to potřebovala.
Maeve byla žena střední výšky. Postavu měla štíhlou, zocelenou bojem a válkami. Modrošedé oči mrazily každého, na koho je upřela. Blonďaté vlasy nosila svázané v tlustém copu a neposlušné prameny sepnuté keramickými sponkami, jež vyráběly dívky do osmi let.
Viděla přijíždět ženu na koni. Posel.
„Tak jaké zprávy mi přinášíš?“
„Eile zachránil nějaký muž a Aife se k nim přidala, když se jí ho nepodařilo zabít.“
„Co to bylo za muže?“
„Vysoký a bělovlasý. Víc jsem neviděla.“
„I tak jsi odvedla dobrou práci. Jdi do hradu a odpočiň si.“
„Ano, paní.“
Žena se zlehka uklonila a odešla. Maeve si zamyšleně přejela prstem po rtech. Takže Aife přece jen její malá sestřička ukecala. To nebylo dobré. Nechtěla ztratit tak výjimečnou bojovnici. Bude s tím muset něco udělat, avšak otázkou zůstávalo co. Nejdřív se na to vyspí a pak se uvidí. Ostatně ještě nebyli tak daleko, aby se nedali dohnat. A bělovlasý muž jí byl povědomý. Jako by ho znala snad z historie, z minulosti. V archívu by mohla najít, co hledá. Otočila se a pomalu mířila do archívu zanechávajíc za sebou řinčení mečů na nádvoří.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.11.2008, 12:10:55 Odpovědět 
   Trošku "drsnější část", zdá se, že to Tví hrdinové (a hrdinky) nemají lehké a rivalita mezi muži a ženami dokáže hezky zatřást mnohými osudy a život prostých lidí (i těch urozenějších) nemá velkou cenu (pokud nemají co nabídnout) a vládne zde touha po válce, nadvládě a chtíč... Určitě to bude ještě "zajímavé", těším se na další díl!
 Ekyelka 02.11.2008, 22:57:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Tentokrát jako by byl text nejen ucelenější, ale i promyšlenější. Odhaluje minulost a zárodky pohnutek některých postav, odpovídá na některé otázky, byť ne tak, jak zřejmě bylo zamýšleno.
Zmínila bych se o členění textu: chvílemi jsem ještě narážela na místa, která by stála za podrobnější průzkum a přerozdělení. Já vím, jsem otravná, když drbu do téměř každého textu a ani pořádně nevysvětlím, co mám na mysli. Pokusím se to trochu přiblížit:

Od chvíle, co se dostala k němu do hradu, ji takto znásilnil už nesčetněkrát. Nejprve se mu bránila. Kopala a škrábala, několikrát ho i pokousala. Pak ale pochopila, že ho to ještě víc vzrušuje, a tak se mu bránit přestala. Jen vždycky zavřela oči a vzpomínala. Vzpomínala na svou zemi, na svou královnu i na svou udatnou a statečnou sestřičku. Nikdy nepochybovala o tom, že se z bitvy dostala živá a zdravá a žije někde v jejich zemi se svým lidem a že je šťastná se svou milovanou. Když bylo po všem, většinou se z ní svalil a usnul a ona jen děkovala bohům, že zná bylinky proti početí.

- toto je jeden odstavec, já v něm ale vidím tři: jeden o Brigitině zajetí a marném boji, druhý se týká jejích vzpomínek, třetí se opět vrací do současnosti (viz poslední věta). Takto hrubě rozsekaný by vypadal nelogicky - proto by se musely všechny tři odstavečky ještě trochu rozšířit, dát jim rozměr skutečnosti.
Nechci napsat: udělej to tak a tak. Každý autor si musí najít vlastní způsob vyjádření. Tohle mne však napadá při čtení textu, poznámky na okraj, ve kterých poupravuji text pro jeho (pro mne) větší čtivost. Je to dáno tím, že jsem sama autor, možná tím, že i při čtení přemýšlím, jak je text vystavěný (a nezáleží, jestli je to text na saspi, nebo v knize).

Další poznámka by se asi (opět) týkala pozadí příběhu. To černobílé rozdělení světa na mužský a ženský mi stále nesedí. Sama sebe se ptám, jak funguje rozmnožování, přirozené emoce, pokračování rodu atd. Jak může takto vyhraněná sociální skupina fungovat a nezhroutit se zevnitř. Co na to říkají místní bohové (lidé jsou od přirozenosti náchylní k uctívání, a byť je to možná mylný předpoklad, přesto předpokládám, že nějaká božstva v této společnosti fungují)?
Plus samozřejmě ryze nehezké věci jako znásilnění, krutost atd. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že kolem vyloženě nepříjemných věcí jen opatrně kroužíš a podáváš je v náznaku, protože s nimi nechceš mít nic společného. Je to pochopitelné - také nijak nebažím po tom, číst si o krutosti.
Jenže pokud se už rozhodneš, že se pouze nezmíníš o znásilnění, ale napíšeš o něm, nemělo by to klouzat po povrchu. Je na každém autorovi, jak informace podá - ovšem když se už jednou rozhodne, neměl by couvnout. Když se do něčeho dáš, jdi do toho s rovnými zády, třeba po hlavě: dej do textu vášeň, emoce, hnus, brutalitu, cokoliv bude potřeba. Jen v tu chvíli začne v textu fungovat samotný příběh - dáš čtenářům možnost vytvořit si názor na postavy, oblíbit si je nebo znelíbit. Vytvořit si k nim vztah.
Takhle... Ano, dá se kolem toho opatrně tančit a "zbytek si přeci domyslíte", ale prožitek je slabý, případně nijaký.
Chce to pořádný kus odvahy, sáhnout do té nejhlubší bažiny, která se někde hodně hlubko ukrývá v každém z nás. Vylovit náš největší strach, nejhorší noční můru, a vypsat ji na papír, dokonce ji vystavit na odiv celému světu skrze publikaci. Jen tak ale budou postavy skutečné: když budou živé, chybující, zlé i dobré. Když budou uvěřitelné a trojrozměrné, ne ploché a skleněné jako fantomy.

Zásadní detail, na který jsem narazila: vyhýbej se frázím. Mám na mysli "nahá jako v den svého stvoření" a jí podobné, ale také vyloženě klišovité okamžiky (Pros o milost! - Nikdy!), u kterých by se dalo podání zpracovat mnohem citlivěji, aby se frázovitost a klišé upozadilo třeba skrze atmosféru. Textu neprospívají, spíš kazí i ty drobné náznaky atmosféry.
Jsem hodně náročný čtenář, to nepopírám. V jednom kuse jsem nespokojená, do všeho rýpu, pořád mám nějaké řeči - ovšem ne proto, abych tě srážela. Samotné mi v začátcích hodně pomohl jiný takhle náročný čtenář, který mi na své nespokojenosti ukazoval, kde dělám chyby. Je jenom na tobě, jestli budeš mým komentářům věnovat pozornost. (A já se aspoň vykecám).
Prozatím aloha u dalšího dílu.

PS: pokud se stávající tendence zachová, bude zase o něco lepší než tento.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Kristus, ekonom...
Džordž J.S.
Začarovaný blud...
Drowned Girl
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr