obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Kapitola 3.- Amulet ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Poslední- Hledání rodiny
 autor Lenka Lipertová publikováno: 29.10.2008, 20:12  
Zde se seznámíme s hrdiny, kteří nás budou doprovázet po celý příběh a budou s Lilian zažívat dobré i zlé.
 

Na obědě mě Nicolas představil svým kamarádům. Byly to:
Patric - docela pěknej, s krátkými blond vlasy a modrýma očima
Saula - jasnej Japonec. Krátké černé vlasy a šikmé oči.
Bill - oči hnědé, vlasy nagelované, krátké a hnědé
Jack - oči modré, vlasy - do pankáče nabarvené na blond
Nicolas - vlasy po ramena, trochu kudrnaté a oči zelené
,,To je tvoje holka?" zeptal se Bill
,,Ne to je kámoška. Dneska nová."
,,Odkud jseš?" zeptal se Patric
,,Z České Republiky."
,,Hm...Tak tam to neznám."
,,Chápu."
,,Na to, že pocházíš z Česka, máš divný jméno," řekl Jack
,,Proč myslíš?"
,,V Česku mám příbuzný."
,,Aha. Jmenovala jsem se Lenka Lipertová, ale můj nový poručník mi dal tohle jméno."
,,A jak chceš, abychom ti říkali?"
,,Lilian. Radši. Na Lenku chci zapomenout."
,,Minulosti se musíš postavit čelem, ne před ní utíkat." Vedle mě si sedl Luke. Měl středně dlouhé černé vlasy a brýle.
,,Tohle je Luke, ale toho už asi znáš," představil nás Nicolas
,,Překvapilo mě, jak jsi zvládla tu matiku, Lilian, spousta holek tady odtud zajímá jen móda."
,,No to já se o módu vůbec nestarám. Hlavně, že mám něco na sebe." Zase jsem slyšela, jak si za mnou někdo povídá:
,,Vidíš?! Vzali ji mezi sebe, jako nějakou štětku." Najednou se Nicolas prudce postavil.
,,To už trochu přeháněj, ne?"
,,Nicolasi, sedni si, prosím." Přimáčkla jsem ho zpátky a zvedla jsem se. Nicolas mě chytil za ruku.
,,Nebereme tě jako štětku." Přikývla jsem a šla uklidit tác.
,,Jak tě to napadlo?" slyšela jsem Billa.
,,Tys je neslyšel?"
,,Slyšel, ale takhle se prozradíš."
,,Ona je taky slyšela."
,,Jenže ty holky jsou na druhé straně jídelny. A to znamená...?" začal Luke
,,Že buď má perfektní sluch, nebo je jedna z nás," přidal se Bill
,,Nebo je to nepřítel," dořekl Luke. Přestali mluvit, protože jsem si tam zase sedla.
,,Myslel jsem si, že jsi odešla," řekl Nicolas
,,Jak bych potom našla třídu?" Usmál se
,,To je fakt." Když všichni dojedli a já se dozvěděla, která holka je jaká a která ujde, vydali jsme se do třídy. Měli jsme mít asi Japonštinu. Docela zajímavá hodina. I Nicolas nejspíš řekl klukům, že se moc neusmívám, a tak se mě snažili rozesmát. Posílali mi různé vtipné poznámky a dělali různé pošklebky. Opravdu jsem se bavila a jednou jsem se opravdu usmála. Najednou kluci začali tleskat a vstávat a gratulovali Billovi, který poslal ten vzkaz. Potom mu jeden po druhém dávali peníze. Učitel se je snažil uklidnit a všechny holky se na ně dívali, že jsou naprostí cvoci. Potom mi šel úsměv sám od sebe.
,,Slečno Lilian!"
,,Ano, pane profesore?"
,,Ty s tím máš něco společného?"
,,Ne, pane profesore, naprosto nic." Dělala jsem blbou.
,,TY ZRÁDKYNĚ!" vykřikli kluci a každý po mě hodil papírovou kouli. Usmívala jsem se a profesor si od kluků a ode mne vzal žákovské knížky.
,,No fajn! První den a už mám poznámku!" Stěžovala jsem si.
,,Ta poznámka není fajn. To TY jsi fajn!" řekl Nicolas
,,Jak to můžeš vědět? Známe se pár hodin!"
,,Prostě poznám fajn lidi!" Zazvonilo. Dnešní vyučování skončilo.
,,Tak se mějte kluci!"
,,Počkej ty s námi nejdeš?" zeptal se Luke
,,Ne, musím tu počkat na sen-sei, chtěl to."
,,Tak fajn, ale zítra už s námi půjdeš!" rozkázal Souta
,,Dobře."
,,Jakej je tvůj pokoj?" zeptal se Nicolas
,,Známe se krátce. Hledej!" řekla jsem a odešla před učebnu, kde už na mě čekal sen-sei.
,,Tak co bylo ve škole?"
,,Poznámka."
,,Cože první den a poznámka?!"
,,Snažili se, abych se usmála."
,,Kdo?"
,,My!" Nicolas a kluci vyšli ze třídy.
,,A povedlo se?"
,,Má nádherný úsměv!"
,,Opravdu?" zeptal se a podíval se na mě. Já jen pokrčila rameny.
,,Co chcete dělat, sen-sei?" zeptala jsem se
,,Neodbočuj. Chlapče, pak mi budeš muset poradit ten trik."
,,Jasně! A pane, pustíte ji zítra s námi?"
,,Pokud dnes všechno stihneme, tak ano."
,,Skvělý! Tak mi už půjdeme! Ahoj zítra!" Rozloučila jsem se s nimi a vydali jsme se na nákupy. Moc mě to nebavilo. Nebyla jsem ten typ, co tráví čas módou. Sen-sei se snažil vypadat, že tomu rozumí. V jednom měl pravdu:
,,Dnes koupíme něco provizorního a až zhubneš, koupíme celý šatník." Koupili jsme jedny džíny a nějaké triko v jednom obchodě, pak jsme šli do druhého, atd. Nakonec jsem měla asi sedm kalhot a dvacet triček. Fakt provizorní. Uniformy do školy jsem měla tři. Druhý den jsem šla do školy ještě trochu nervózní! Moje první noc strávená v tom pokoji...No nejradši bych si to odpustila. Před vchodem na mě čekali kluci - pro mě nezvyklé a sen-sei:
,,Doufám, že sis nevybalila, protože jsem včera konečně koupil dům."
,,Cože?"
,,No, já ho koupil už dávno, ale majitel se až včera dokonale vystěhoval."
,,Aha. Můžu už jít za klukama?"
,,Jistě a na tom úsměvu pracuj. Ne, že se dneska nebudeš smát!"
,,Dobře, sen-sei. Zatím!"
,,Užij si to a žádné poznámky, prosím!"
,,Jasně!"
,,Co chtěl?" zeptal se hned Nicolas.
,,Jen mi řekl, že koupil dům a dnes po škole se stěhujeme."
,,Cože?"
,,Co je?"
,,Včera kolem půlnoci jsem našel tvůj pokoj!" přiznal Nicolas.
,,Vážně?"
,,Jo. Hezky spíš. Tak teď budu hledat tvůj dům!"
,,Ahoj Nicolasi!" Otočili jsme se. Za námi stála pěkná hnědovláska.
,,Ahoj. My se známe?"
,,Jsem Laura." Podívala jsem se po klukách. Čekali asi, že budu žárlit, jenže já neměla důvod.
,,Aha. No, moje jméno znáš. Tak co jsi chtěla?"
,,Jen jsem tě chtěla pozdravit a seznámit se. Nechtěl bys někdy někam zajít?" Nicolas se podíval na mě. Sakra, proč se na mě podíval? Vždyť to je jeho rozhodnutí!
,,Počkej chvilku," řekl Lauře a odvedl mě stranou. ,,co myslíš, je to dobrý nápad?"
,,Jak to mám vědět? Neznám ji. Jestli se ti líbí, tak jdi!"
,,Nevadí ti to?"
,,Mě? Ne!" Abych pravdu řekla, trochu mi to vadilo a on to určitě poznal, ale usmál se a přikývl. Pak se k ní vrátil.
,,Dobře. Dohodni to. Kam, kdy, v kolik. Platí?"
,,Platí!" Zářivě se usmála a odběhla k hloučku holek a řekla:
,,Mám rande s nejhezčím klukem na škole!" řekla to dost nahlas
,,Tak ty jsi nejhezčí kluk na škole, jo?" Šťouchla jsem do něj
,,Už to tak bude, ty jsi to nemyslíš?"
,,No, já nevím," zčervenala jsem a zaměřila se na své boty. Ani nevím proč. ,,když to říkají..."
,,Kdo je podle tebe nejhezčí?"
,,Jak to mám vědět? Jsem tu teprve druhý den!"
,,Tak dobře! Beru to jako výzvu. Dneska tě seznámím s lidma na týhle škole! A pak nám řekneš to, co po tobě Nicolas chce!" rozhodl Bill
,,Dobrá! Tohle beru!" souhlasila jsem a zamířili jsme do třídy. Zase matematika a já zase k tabuli. Kluci trochu změnili zasedací pořádek, ale nevypadalo to, že to učiteli vadí. Vzala jsem křídu a chtěla začít počítat, když v tom jsem zažila ten samí pocit, co tenkrát, než jsme odjeli na letiště. Klekla jsem si a učitel poznal, že něco není v pořádku:
,,Co je vám?"
,,Zavolejte sen-sei. Davida Telsmana. Rychle, prosím." řekla jsem za cenu více energie, než jsem si myslela. Učitel hned zaběhl k telefonu a už v rozhlase hlásali, že potřebují ihned pana Telsmana do třídy č. 102. Už jsem viděla jinak, 1. stádium. Než sen-sei přiběhl, měla jsem špičáky.
,,Bože!" vykřikl, když mě uviděl.
,,Slyšíš mě?" Sotva jsem pokývala hlavou. Sen-sei mi sáhl pod triko a vyndal amulet. Něco vlkovi zašeptal do ucha a pak mi ho položil na čelo. Hned jsem byla zpátky a sen-sei mi pomohl vstát.
,,Pojď, zavedu tě na ošetřovnu." Dal mi ruku podpaží a vedl mě ven. Za rohem jsme se zastavili.
,,Proč?" zoufale jsem se zeptala.
,,Musím posílit tvůj amulet a naučit tě to zvládat. Je to silnější."
,,Fajn. Fakt Fajn. Teď půjdu zpátky, když dovolíte." Nečekala jsem na odpověď a šla zpátky do třídy.
,Jste v pořádku?"
,,Ano, pane profesore. Jen nějaký záchvat."
,,Aha."
,,Dostala jsem prášek. Zapomněla jsem si ho ráno vzít. Omlouvám se."
,,V pořádku. Dopočítáš to?"
,,S radostí." Podívala jsem se na kluky a na jejich starostlivé obličeje. Radši jsem se otočila zpět k tabuli a počítala. Sedla jsem si a kluci mi poslali vzkaz:
,Co to bylo?'
,Slyšel jsi, zapomněla jsem si vzít prášek. To je všechno.'
,No dobře. Takže k tomu 1. problému. Vezmeme to po lavicích.' Radši tohle než myslet na amulet.
,Takže v první lavici u okna sedí Thomas a Tom Hamer. Sourozenci a maminčini mazánci. Oba spolehlivý šprti. Tady je fotka.' Bill se opravdu připravil. Jak ale vědel, že bude potřebovat fotku? Fakt šprti, rovnátka a tlustý brejle a s akné si taky nic nedělali.
,Takže další je druhá lavice u okna. Laura Damienová a Kaitlin Flawerrová. Lauru už znáš. Docela namyšlená, protože si myslí, že každý kluk ji zbožňuje, ale co se týče mě, já radši Kaitlin. To jméno fakt sedí. Koukni se na fotku!' Nicolas mi ukázal na fotce holku, co vypadala přátelsky a byla i hezká. Není divu, že se Patricovi líbila.
,Kaitlin je tu oblíbená mezi holkama. Měla by ses s ní seznámit.' Podívala jsem se na něj. Rázně přikývl.
,Dál třetí lavice u okna. Jack a Mary. Příjmení snad ani není důležité. Ti žijí jeden pro druhého.' Na fotce byli také vedle sebe. Vypadali docela šťastně.
,Čtvrtá lavice. Souta a Patric.' Tohle psal Jack.
,Souta Jimyoin a Patric Brown.' Nicolas ukázal na fotce. Souta se tvářil no, asi normálně a Patric vypadal fakt unuděně.
,No, to posuď sama. Souta docela pracovitý, skoro samé dvojky. Patric - jasnej flákač.'
,Tak pátá lavice u okna. Lilian Hadginsová. Radši bez komentáře. Ještě toho o ní moc nevíme. Je tu nová. Zatím je fajn, ale víc nevíme. Nicolas Black. Je to asi nejhezčí kluk ze školy a miluje sport. Jestli však jeho srdce patří některé z jeho fanynek, to nevíme.' Nicolas jen tak ukázal na sebe na fotce. Pěknej. Probrali jsme za celé tři hodiny, tři řady lavic. Pak jsme šli podle fotky. Bill, nevím jak to dokázal, ale měl velkou školní fotku. Několik kluků neznali, ale holky snad všechny. Vzala jsem si fotku a čekal mě můj úkol. Od Jacka jsem dostala červenou fixu a měla jsem zakroužkovat kluky, co se mi líbili. Jasně to byl Nicolas, ale toho jsem zakroužkovala až jako třetího. Jako prvního jsem zakroužkovala Johna. Byl hezkej asi jako Nicolas a bylo vidět jak, když jsem ho kroužkovala, tak se kluci podívali na Nicolase. Podívala jsem se na něj. Měl zatnuté pěsti a v očích hněv. Snad nežárlil?! Vždyť jsem u něj nikdy nemohla mít šanci!
,,Co je?" zašeptala jsem a viděla, jak Souta něco rychle píše:
,Tenhle kluk Nicolasovi přebral dost holek.' Koukla jsem se na fotku a zakroužkovala dalšího. Thobias. Pak Nicolase a on se na mě podíval. Podívala jsem se na něj. Čekala jsem pohled jako - až třetí?! - ale místo toho to bylo něco jako naděje. Koukla jsem na fotku. Vzala jsem si třídní. Ano, byl tam!
,,A co tenhle?" zeptala jsem se a ukázala na kluka. Byl nádhernej. Hnědé vlasy a tmavé oči.
,,To je William. Odešel, ale prý se zase vrátí," řekl Patric. Řekl to tak jinak, jako by doufal, že se nevrátí. Zazvonilo. Šli jsme do jiné učebny. Najednou tu bylo tolik lidí. Kluci na sebe kývli a Nicolas šel vedle mě a kluci za náma. V klidu jsme šli, když v tom se odněkud někdo viřítil a měl zamířeno přímo ke mě. Nicolas mě chytil za ruku a přitáhl k sobě. Až teď jsem si všimla toho, že by mě srazil. Podívala jsem se na Nicolase.
,,Díky." Usmál se
,,Hlavně, že jsi v pořádku." Pak přišli kluci a Nicolas mě pustil. Neušlo mi, že Patric na něj mrkl. Došli jsme do třídy. Na rozvrhu bylo napsáno BU a já měla za to, že to jsou bojová umění, ale neměli jsme tedy jít do tělocvičny? Nebyly tu žádné lavice a kluci si sedli na koberec do tureckého sedu. Udělala jsem to taky. Zazvonilo a přišel profesor.
,,Tak. Máme tu novou žákyni, která s uměním boje nemá zkušenosti." Páni jako by mě znal. Nejspíš můj sen-sei zase bonzoval.
,,Dnes si procvičíme soustředění a rovnováhu. Zavřete oči a uvolněte se. Snažte se vnímat život kolem vás." Uvolnila jsem se a zavřela oči. Uvolnila jsem svojí mysl a najednou jsem věděla, že pod stolem je pavouk a že v pavučině umírá moucha.
,,Tak to stačí! Probuďte se!" najednou vykřikl a já se lekla.
,,Pane profesore, mohu se na něco podívat?"
,,Jistě, slečno Lilian." Vstala jsem a šla se podívat pod katedru. Byl tam docela velkej pavouk a zabaloval si mouchu do pavučiny.
,,Pane bože," řekla jsem spíš k sobě.
,,Co se děje, slečno Lilian?"
,,Nic pane profesore." Otočila jsem se a sedla si zpět mezi kluky.
,,Tak, ještě nám zbývá rovnováha. Postavte se na jednu nohu a nohu natáhněte před sebe. Tak. Vydržte tak." Blondýny vypadli jako první. Vlastně nakonec jsme tam zbyli jen my. Podívali jsme se na sebe a odpočítavali jsme. Tři - dva - jedna a všichni jsme spadli. Nicolas, takhle náhodou, na mě.
,,No jistě, jak tak koukám, chlapci si k sobě přitáhli posilu." Podíval se na mě a zajiskřilo mu v očích. Pak najednou zazvonilo. Vzala jsem si své věci a chtěla jsem odejít, když mě profesor zastavil.
,,Slečno, pojďte sem."
,,Copak, pane profesore?"
,,Každou středu v pět hodin u mě. Domluvil jsem to se sen-sei, jen o tom ještě neví."
,,Ale, pane..."
,,Jste Vyjímečná, Poslední. Budu vás učit. Dnes s tím pavoukem jste byla výborná. Chci vám dát jedničku za soustředění."
,,Děkuji, pane," řekla jsem a podávala jsem mu žákovskou.
,,Co ti chtěl?" zeptal se Bill. Kluci na mě čekali před třídou.
,,Ukaž!" Souta mi vyškubl žákovskou:
,,Tak jedničku, jo?"
,,To teda vidím od tohohle učitele poprvé," přidal se Patric
,,Dělejte, mám hlad." Nicolas zavelel a kluci mi dali ŽK. Do jídelny jsme dorazili pozdě. Všechny stoly byly zaplněné.
,,To nevadí, jen asi nebudeme sedět spolu." Najednou mi někdo zaťukal na rameno. Otočila jsem se. Za mnou stála Kaitlin.
,,Ahoj! Ty jsi Lilian, že? Nechceš si sednout k nám?" podívala se na kluky. Patric na mě významně zamrkal. Nicolas přikývl.
,,Tak jo, ráda, aspoň vás poznám." Souta málem vyprskl smíchy. Kaitlin mě zavedla ke stolu u kterého seděli jen holky. To bude fakt super! Řekla jsem si. Všechny jsem znala z fotky. Stoly byly po osmi. Byly tam: Kaitlin, Laura, Já, Patricie, Amanda, Kelly, Merissa, Cassidy. Každá měla jablko. Toho jsem si všimla. Každá byla nalíčená a už jsem věděla, proč si k ni má sednout.
,,Ahoj. Tak jména už znáš. Řekni nám něco o sobě."
,,No jsem z Česka a po škole budu hledat svoji rodinu. Ale proto tady nejsem, co?"
,,Ne, to máš pravdu. Všimli jsme si, že se hodně kamarádíš s klukama. Řekni kdo se líbí Nicolasovi?"
,,Nejsem jistá, jestli to mohu říci, ale nebyla to Laura, kdo si s ním dnes ráno domluvil rande?"
,,To jo, ale líbím se mu?"
,,No, tak to nevím."
,,A kdo se líbí Patricovi?" zeptala se Kaitlin, jakoby nic.
,,Promiňte holky, ale tohle já říkat vážně nebudu. Těšilo mě," řekla jsem, postavila se a zamířila zpět ke klukům.
,,No, tos tam dlouho nebyla." Nicolas byl očividně rád.
,,Kdybych tam byla déle, asi bych se neudržela a byla by ze mě prvotřídní bonzačka. Kdo se líbí Patricovi a Nicolasovi?" Napodobovala jsem jejich hlas a kluci se smáli.
,,Tak proto tě chtěli!" rozvítilo se Soutovi
,,To je fajn, ale kam si sednem?" zeptal se s obavami Luke.
,,Tak pojďte ven." Navrhla jsem
,,No...tak jo." Připustili jeden po druhém. Vyšli jsme ven. Na to, že byl podzim tu bylo docela teplo. Sedli jsme si a já si akorát nandala do pusy, když v tom najednou slyším:
,,Lilian! Otoč se!" Otočila jsem se a za mnou běžel sen-sei.
,,Pojď sem! Musíme si promluvit o té dnešní matematice!"
,,No fajn, a mám po obědě. Mějte se kluci." Vzala jsem si jablko a šla za sen-sei.
,,Pojď, už vím, jak amulet posílit." Zavedl mě do mého pokoje. Na dveřích zevnitř byl terč. Sen-sei mi podal čtyřhranné hvězdice. Podívala jsem se na něj, a dávala jsem mu najevo, že je cvok.
,,Musíš ze sebe dostávat emoce. Určitě máš teď vztek. Okradl jsem tě o oběd a ty máš teď hlad. Nebo se bojíš. Nebo jsi zamilovaná, atd. Musíš to vložit do hvězdice a hodit. Zvládneš to. Prostě tím hoď." Fajn byla jsem naštvaná a sen-sei ještě do kazeťáku pustil Linkin Park. No co jsem měla dělat? Hodila jsem. Žlutá čára. Šli za sebou: bílá-na okraji, zelená, žlutá, černá a rudá-ve středu.
,,Nechám tě cvičit. Za hodinu se dostav na vyučování! Nařídil jsem ti budíka." Jen zavřel, hodila jsem znovu. Černá. Sedla jsem si na postel. Jaké emoce teď zažívám? Byla jsem trochu naštvaná, ale zároveň jsem hrozně toužila poznat Williama. Také jsem byla zmatená z Nicolase a naštvaná na holky, mojí mámu, která není moje máma a na všechny, co mi patnáct let lhali. Postavila jsem se a hodila. Rudá. Zbývalé hvězdice se trefili do rudé. Pak jsem spadla na postel a rozbrečela jsem se. Pak jsem uslyšela šepot:


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Cicina 02.11.2008, 19:40:14 Odpovědět 
   Tedy... masírovat si sebevědomí je jistě velké pokušení, ale všeho s mírou... Vím, že se do našich postav prolínají touhy, sny a přání a taky vím, že to časem přestane být tak zjevné, ale trochu uber už teď, jinak všechny odradíš. Snaž se vžít do jednotlivých postav a představ si ty situace - vážně si myslíš, že by ti kluci neměli na práci nic lepšího než drbat o lidech u nich na škole? Zkoumat, kdo se jí víc líbí? To by sedělo spíš na partičku rozjařených puberťaček... Velmi mě pobavila úvodní pasáž o účesech...
 Adrastea 29.10.2008, 20:11:59 Odpovědět 
   No, asi Tě nepotěším, od minulého dílu jsem zaznamenala zhoršení. Jednak ta gramatika: dávej pozor na shodu přísudku s podmětem ("blondýny vypadli" X "vypadlY"), na čárky, rozdíly mezi mě/mně a ostatní zásadní problémy.
Co se týče příběhu, ten je dost infantilní. Středobodem Tvého vyprávění jsou splašené hormony puberťáků, párkrát jsem měla dojem, že si v příběhu léčíš nějaké své trauma (viz to, jakým stylem je popsána dívčí část aktérů apod.). Navíc to škatulkování, ach jo...
Zkus se víc zaměřit na psychiku postav, které jsou momentálně hodně povrchní. Dohady hrdinů o tom, kdo je z nich nejhezčí, nahraď třeba nějakou akcí týkající se Lenčina poslání... Prostě čímkoliv, co by mohlo zaujmout i někoho jiného než Tebe.
Alespoň že ten závěr dává tušit, že nás v příštím díle čeká víc než jen prázdné tlachání. Uvidíme, uvidíme, třeba budu ještě hodně překvapená.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Zápas
Karule
OBRYS
Tilda
Velká Čtyřka
Anne Rowan
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr