|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Paganini ::
| Dobří holubi se vracejí a tak i já po neskutečně dlouhé odmlce předkládám příspěvek, tentokrát plný mafijánských praktik. Doufám, že si tohle mé "poděkování" všem zločincům s elegancí Al Caponeho najde mezi čtenáři SASPI své příznivce. |
| |
|
|
Kapitola 1. – Zítra v sedm u mě
Černočernou tmu náhle protnulo mihotavé světlo. Chvíli tápalo po kamenné klenbě stoky a pak se odrazilo od kalné vodní hladiny.
„Jsme na místě, pane Lance.“
„Tady? Víš to jistě?“
„Ano. Souřadnice souhlasí.“
„Tak to je díra! Doufám, že se ten tvůj Paganini objeví, Alfréde.“
„Bezpochyby! Mé kontakty nikdy nezklamaly. A tenhle je v oboru nejlepší!“
„No nevím, už jen to krycí jméno…“ zapochyboval pan Lance.
Vážený pan Igor Lance (hazardní hry), třetí nejmocnější muž podsvětí, hned za Tlustým Jackem (drogy, prostituce) a Brutální Nely (nelegální elektronika), se s obavami podíval na své zlaté ručičkové hodinky a vydechl hustý oblak tabákového dýmu. Několikrát přešlápnul na místě a pak se prudce otočil, když kdesi v temném tunelu zaslechl tiché šplouchnutí. „Tady se mi nelíbí,“ prohodil šeptem.
„Ani mně ne, pane,“ souhlasil Alfréd, ten druhý muž se svítilnou. Stál v naprostém klidu ne víc než dva kroky po pravici svého šéfa. „Nicméně znovu opakuji, že tohle místo vybral Váš obchodní partner.“
„To je taky tvoje jediná klika.“
„Díky za uznaní. Za naši stranu jsem prosazoval oblíbené prezidentské apartmá hotelu Grand,“ bránil se Alfréd. „Tam nás znají, my známe je a šéfkuchař, pan Ullierre, by nám jistě připravil něco speciálního.“
„Prezidentské apartmá, říkáš? Tam nás znají? Alfréde, Alfréde… máš íkvé přes tři sta, ale občas ti to vynechá,“ posteskl si Lance.
„Nevím, na co narážíte, pane. Jen se podívejte kolem? Žádný, ale vůbec žádný servis, všude ta nepříjemná tma a k tomu vlhko. V neposlední řadě stojí za to se zmínit o atypickém pachu. Nemohl jste si nevšimnout.“
„To je smrad ze sraček.“
„Skutečně?“ Alfréd si posvítil na líně se převalující obsah nedaleké stoky. „Po pravdě, musím připustit, že jsem měl na základě chemické analýzy prostředí už delší dobu jisté podezření.“
Oba muži chvíli jen stáli a naslouchali.
„A co bezpečnost?“ nadhodil Lance.
„Správná otázka, pane. Máme v terénu patnáct automatických strážců, plně vyzbrojených a vybavených. Zakoupil jsem pro naše hochy zcela nové přilby s termovizním HUD. Dále pak osm infrakamer, které monitoruji já osobně a samozřejmě detektory pohybu, stovky čidel. Žádný strach, pane, víme o každé kryse v okruhu tří kilom…“
„O každé ne,“ zasmál se kdosi tiše.
Alfréd strhnul svítilnu tím směrem, ale tajemná postava, zahalená v plášti před kuželem světla právě mizela. Prošla nedalekou kamennou zdí, jako by tam žádná nebyla.
„Viděl jsi to taky?“ zaptal se Lance. „Kdo to byl?“
„Pokud ta zeď není nad míru dokonalá holografické projekce,“ uvažoval chladně Alfréd, „pak patrně David Coperfield.“
„A kde máš, kurva, ty svoje plně vyzbrojený strážce?“
„To by mě taky zajímalo,“ přiznal Alfréd s plazmovou pistolí v ruce. „Žádný z nich se nehlásí.“
„Dala jsem jim volno,“ odpověděl jim ženský hlas za zdí. „Pojďte dál a nezouvejte se.“
Kapitola 2. – Doupě vraha
„Hezké místo, takové…“ Lance chvíli hledat vhodné slovo, které neurazí. „Tiché.“ Usadil se do pohodlné pohovky a formálně představil sebe i Alfréda, který zůstával ozbrojen.
„Ano, je tu klid na práci,“ řekla ta neznámá žena, věkem spíš ještě dívka, když odkládala plášť. Své jméno jako by záměrně opomněla. „Něco k pití?“
„Pro mě Tulamorku s ledem, jestli máte,“ požádal Lance a dodal: „Můžu tady kouřit?“
„Beze všeho, ale jen když si Váš přítel odloží.“
Alfréd si vyměnil pohled s Lancem, pochopil tiché gesto a zbraň z jeho ruky zmizela.
„Jedna dvanáctiletá pravá irská a pro Vašeho společníka?“
Alfréd odmítnul.
„On nepije,“ vysvětloval Lance. „Nemůže, to je prokletí všech androidů,“ zasmál se a s chutí se ponořil do své whisky.
„Skutečně? Android? Omlouvám se, ale ani jsem si nevšimla. Ta dnešní vyspělá technika… V tom případě bych Vám nabídla třeba AN-14? Mám tu výborný loňský ročník z jižní průmyslové zóny. Velmi lehký s přijatelnou kyselostí. Ráno jsem čerstvě nachladila CO2?“
„Taková nabídka se nedá odmítnout,“ nadchl se Alfréd.
Lance nikdy předtím neslyšel o tom, že by androidi měli své vlastní nápoje. O to víc ho překvapilo, když si dívka namíchala jednu takovou ´AN čtrnáctku´ i pro sebe.
Než se posadila do křesla naproti pana Lance, pustila hudbu.
„Paganini?“ typoval Alfréd.
„Ano. Rej čarodějnic v podání Pavla Šporcla.“
„Bingo. To je klasika,“ zapojil se do dialogu Lance jako rozený znalec hudby.
„V mém případě spíš nostalgie,“ usmála se dívka. „Víte, co je na Paganinim úžasné?“ zeptala se a dívala se při tom na Alfréda.
„Že zemřel na syfilis?“ zkusil Alfréd prodat svou bohatou databázi.
„Ne. Ale říká se, že Paganini dokáže hudbou zbavit rozumu a probudit ďábla.“
„Po čertech dobrá whisky,“ otočil téma Lance. „Myslíte si, že bych mohl mít ještě jednu, než se budeme věnovat obchodu?“
„Beze všeho“, ujistila ho hostitelka a v okamžiku byla zpět z celou láhví. „Prosím, poslužte si.“ Pohotově připálila Lancemu doutník. „A co se týká obchodu, podmínky znáte. Pět milionů základní sazba, sedm pokud je cílená osoba vládní občan. Platba proběhne převodem, teď a tady. Můžete využít moje připojení k bankovní databázi. Je zcela bezpečné.“
„Popravdě, slečno, platba předem se mi moc nezamlouvá,“ bránil se Lance. „Co byste řekla nevratnému kódovanému převodu s tím, že peníze pošleme hned, ale odblokuji je osobně, ve chvíli kdy se o té tragédii dočtu v ranním tisku.“
Dívka pozvedla svou sklenici k přípitku. „I když Vaše obavy chápu, musím přiznat, že jste mě zklamal, pane Lance. Víte já pracuji denně s lidskými životy, tak jako třeba lékaři, a důvěra je pro mě velmi důležitá.“
Lance se opřel hluboko do pohovky a zaklonil hlavu. „To rád slyším. I pro mne je důvěra důležitá. Na druhou stranu, proč ji pokoušet. Myslím, že moje nabídka je solidní.“
„Dobrá, jsem ochotna na ni přistoupit s tím, že to provedeme hned. Jak už jsem informovala Alfréda, budu potřebovat jen jméno, případně kód osobního čipu. “
„Jack Bonari, 127-NK-145507,“ sdělil Alfréd data.
„Jste si jisti správností kódu?“
„Ano,“ potvrdil Lance.
„No, stejně to radši ověřím. V mém podnikání je vždycky lepší jít na jisto. Nesnáším zdvořilostní omluvy.“ Dívka se na chvíli nepřítomně zahleděla před sebe. Stejně to dělal i Alfréd, když hledal ve svých paměťových záznamech.
„Jack Bonari, 127-NK-145507, 54 let, trestní rejstřík bez záznamu, pracovní zařazení… žena, dvě děti… to je přece Tlustý Jack?“ odtušila dívka.
„Bingo,“ souhlasil Lance. Přivřel levé oko a gestem pravé ruky naznačil pálícího pistolníka.
„To mě mohlo napadnout. Ale šéf podsvětí, to je zcela mimo sazby, pokud to vůbec vezmu,“ upozornila na fakta.
Lance kontroval se svými argumenty: „Jsem ochoten uvolnit až deset milionů, pokud Jack Bonari nedorazí tuhle neděli ke své mamince na makaróny s kečupem. Pokud však máte pocit, že je to nad Vaše síly… Alfréde.“
Zase ta plazmová věc v ruce androida. Dívka však zůstávala překvapivě klidná. Naklonila se blíž k Lancemu: „Víte, já takové jednání nemám ráda. Možná jsem málo zdůraznila, jak moc mi záleží na vzájemné důvěře. Bude lepší, když si promluvíme o samotě,“ zašeptala.
„Mám odejít?“ zeptal se Alfréd.
„Ne, zůstaň!“ rozkázal mu Lance.
Dívka neřekla ani slovo. Android ještě chvíli váhal a pak se slovy: „Dobře tedy. Půjdu zkontrolovat, jestli se někdo nepotlouká kolem,“ odešel.
„Kam jdeš?“ vyděsil se Lance. „To bylo poprvé, kdy mě neposlechl.“
„Já vím. A slibuji, že to víckrát neudělá, pokud mi budete věřit,“ řekla dívka a s úsměvem dodala: „Deset je rozumná cena. Ještě whisky?“
Pan Lance si dolil sklenici, vstal, připojil se k centrální bance a provedl finanční transakci.
„Hotovo. Peníze jsou Vaše, slečno. Dostanete se k nim jen vy, ale ne bez kódu.“
„Tomu říkám rovný obchod. Teď je řada na mě.“
Lance se vrátil na pohovku.
„Můžu vědět, jak to provedete?“
„Ovšem. Vy jste zákazník. Dejte mi chvíli, omrkneme situaci.“
Dívka se podívala na nedalekou stěnu, která se v tu chvíli proměnila v obrazovku. Zafixovala svůj pohled a chvíli pracovala s daty uvnitř svého elektronového mozku.
Lance chtěl zjistit, zda je při vědomí, ale když se pokusil vstát, chytila ho za zápěstí a pevně sevřela. Sykl bolestí a znovu se posadil. „Důvěra,“ zašeptala a pak už se věnovala práci.
„A tady ho máme. Nejčestnějšího padoucha na severní polokouli, samotného Tlustého Jacka,“ pronesla vítězně po několika vteřinách.
Na obrazovce se objevila rušná městská ulice plná lidí. Obraz nebyl příliš kvalitní, podobný těm, které zaznamenávají průmyslové policejní kamery umístěné na každém rohu a nebo naopak těm, které pořizují velmi kvalitní satelity ovšem z obrovské dálky, přímo z oběžné dráhy.
„Jo, to je Jack,“ potvrdil Lance. „S celou svojí mafiánskou famílií. Pokud se nepletu, míří právě po Downstreet přímo k italský restauraci. Párkrát jsem tam s ním povečeřel.“
„To je ten podnik hned vedle policejní stanice?“ zjišťovala dívka.
„Přesně ten, proč?“
„Bude to snadné. Jen se musím dostat do centrální databáze občanů s profilem administrátora. Formalita, ale potrvá to pár minut. Než si Tlustý Jack vychutná svou večeři, zařídím, aby to byla jeho poslední.“
Otevřela oči a napila se ze své sklenice.
„Pořád nevím, kam míříte, slečno.“
„Víte, Igore, něco vám povím.“
Lance naslouchal a marně vzpomínal, jak se dozvěděla o jeho křestním jméně.
Dívka pokračovala: „Časy se mění a naše řemeslo nemůže zůstat pozadu. Naopak, musíme být vždycky trochu napřed, abychom uspěli. Když v roce 2015 provedl S.G.Carl atentát na prezidenta Schwarzeneggera, rozmetala výbušnina jeho tělo přes tři bloky a výsledek? Prezidenta plně recyklovali do druhého dne. Jistě, potom přišla plazma a zabíjelo se nám zase trochu bezpečněji, jenže už o tři roky později selhala Madlen Geerová, se svým útokem na zpěváka skupiny The Cell. Učebnicový příklad bezchybné likvidace. Nezbyla z něj ani buňka, jenže pak nějaký šťoura našel žvýkačku, kterou mistr odplivnul před představením do koše. O týden později už zase lítal po pódiu. Romantické časy jsou minulostí. Klasickým metodám odzvonilo. Dneska stačí i vlas z umyvadla a naklonujou z vás za pár šupů dvacet takových. Navíc každý má nejméně jednu zálohu v přísně střežené genobance. Zlikvidovat jedince dokáže spolehlivě už jen vláda, nikdo jiný. A právě proto jsou v dnešní době nejmocnější zbraní informace.“
„A co jedy?“
„Stejný případ.“
„Ale jak nám pomohou informace?“
„Záměna identit,“ řekla a ukazováčkem si poklepala na levý spánek. „Díky osobním čipům dnes víc než kdy jindy platí, že jsme takoví jak nás vidí druzí, Igore. Sledujete zprávy?“
„Ano.“
„Takže znáte případ Magilské bestie? Teď je toho všude plno.“
„To je přece ten chlap, co má na krku tři vraždy a policajti ho nemůžou dostat?“
„Jo. Povídá se, že utekl do hor, mimo dosah moderních technologií.“
„Ale co má tenhle šílenec na útěku společnýho s naším obchodem?“
„Dnes je jeho šťastný den. Poldové ho konečně dostanou.“
Dívka přivřela oči. „Tak a je to. Data bychom měli, teď už jen okamžik. Vždycky mi přijde zvláštní, jak se zpomalí vládní systémy, když provádíte něco za jejich zády.“
Potom kývla směrem k obrazovce. „Představení začíná. Bohužel Vám nemohu nabídnout popcorn. Předpokládám, že se to seběhne rychle, ale žádný strach, pořídím Vám záznam. Je v ceně. Co se týká obsazení, pak v roli hrdiny dnes vystoupí řadový policejní strážník Majer, služební číslo 145-AS-122580, právě se vrací do kanceláře, v roli padoucha potom nic netušící Magilská bestie, dříve nám (ale už pouze nám) známá jako Jack Bonari.“
Pan Lance pochopil.
Kapitola 3. – Tenkrát na Downstreet
Když vyšel Jack Bonari z exkluzivní italské restaurace byl krásný letní večer. Uspokojen dvojitou porcí Gnocchi ripieni ai Formaggi, zamířil se svými nejbližšími a tuctem plně automatických strážců za družného hovoru dolů do centra. Procházejíc kolem policejní stanice usmál se na ochránce zákona, kterého právě míjel a pokynul mu na pozdrav. Muž v uniformě, strážník Majer, jeho pozdrav opětoval a víceméně formálně přejel pohledem svůj lokální detektor osob. Nemusel to dělat, protože mu už dávno skončila směna, ale pan Majer bral svou práci vážně a trpěl jistou profesionální deformací.
Kontrolka detektoru se výstražně rozblikala, což ovšem nebyl žádný důvod k panice. Takové varovné blikání mohlo znamenat cokoli. Nezaplacenou pokutu za parkování, prodlení platby finančnímu úřadu za dlužnou částku pět padesát, případně něco závažnějšího, jako například sledování zakázané televizní stanice, úředně neohlášený pohlavní styk a nebo… skutečně, v těch nejkrajnějších případech mohlo takové výstražné blikání znamenat třeba tři vraždy.
A pak to začalo. Muž zákona se srdcem na pravém místě neváhal konat svou povinnost. Vzal pouta, prodral se davem osobních strážců a s kamennou tváří spravedlivých pronesl obligátní větu: „Jste zatčen. Cokoli řeknete…“
Jeden z osobních strážců Tlustého Jacka ho ranou pěstí poslal k zemi. V tu chvíli posádka policejní helikoptéry jen dva bloky odsud zaznamenala násilný útok na vládního činitele. Co taky čekat od člověka ve službách trojnásobného vraha. Majer tasil služební zbraň a ozval se první výstřel, který rozpoutal jatka na Downstreet.
Případ byl později spojován s třiceti osmi mrtvými (a více než šedesáti, pokud mezi ně zahrneme i androidy a plně automatické strážce).
Kapitola 4. – Obchodní partneři
Lance seděl před obrazovkou a jen těžko mohl uvěřit tomu, co viděl. Napil se ještě naposledy whisky, tentokrát přímo z láhve a pak těžce pronesl.
„Myslím, že půjdu. Mohla byste nějak zařídit, aby se tu pro mě zastavil Alfréd?“
„Jistě, hned tu bude.“
Lance se zvedl z pohovky. Třicet osm mrtvých… Možná to byla špinavá práce, ale takový už je byznys. Podařilo se a teď už mu nic nebrání, aby se stal šéfem podsvětí. Převezme všechny aktivity Tlustého Jacka dřív, než se nejde nějaký schopný nástupce. Byl to dobrý obchod, tak proč ten špatný pocit?
„Ještě ten kód,“ vyzvala ho dívka.
„Ovšem,“ souhlasil. Použil podruhé připojení k centrální bance a uvolnil peníze. „Hotovo.“
Mezitím se tu objevil Alfréd s hlášením: „Tak kolem je čisto. Dokonce jsem našel i naše…,“ nedomluvil. Rozhlédl se zmateně kolem a pak pronesl: „Pan Lance už odešel?“
„Co blbneš Alfréde, já jsem tady.“
„Dobrý den, pane, rád Vás poznávám. Pan Lance už odešel?“ opakoval Alfréd.
„Ano, už odešel,“ vložila se do toho dívka. Jediným pohledem poslala androida zase pryč a pak se obrátila přímo k Igorovi. „To jste si opravdu myslel, že Vás pozvu sem ke mně, povím vám o mých metodách a ještě vám dám na cestu záznam?“
„Napadlo mě, že to asi nebude jen tak,“ připustil Lance a pohotově odtušil:. „Alfréd mě nepoznal, takže jste mi také změnila identitu?“
Přikývla.
„Ale proč?“
„Igor Lance musel… řekněme zmizet. Bylo by snadné ho zabít, ale není to škoda? To co vám chci nabídnou je spolupráce. Potřebuji do týmu někoho zkušeného, se zvučným jménem, někoho s pestrým trestním rejstříkem.
„Trestním rejstříkem? Proboha, co jste ze mě udělala?“
„Vítejte v mé organizaci, Gardnere. Něco mi říká, že z nás budou dobří partneři.“
„Gardner, Gardner… ten zabiják, co byl prohlášen za mrtvého před dvanácti lety?“
„Bingo,“ použila dívka jeho oblíbenou frázi. Našla jsem Gardnerův profil v centrální databázi spíš náhodou.
„Chápu dobře, že nemám na výběr?“
„Vždycky máte na výběr,“ usmála se. „Můžete dělat co uznáte za vhodné, nicméně odtud bych se nevzdalovala. Nahoře je celá armáda hrdinů, jako byl strážník Majer.“
Psanec Gardner, který ještě nedávno býval vážený pan Igor Lance se vrátil k láhvi Tulamorky.
„Jste dobrá, ale tohle je špinavý hřiště plný hladových lidí, který vám bez mrknutí oka vrazí kudlu do zad.“
„To vím, právě proto jsem Vás zaměstnala.“
Gardner se zahleděl na dno své sklenice. „Nebude to snadné. Musíme jednat rychle. Tělo Tlustýho Jacka chladne na schodech před policejní stanicí a Igor Lance zmizel z povrchu zemskýho. Udělala jste ze mě vraha. Jenže ze starý silný trojky zůstala ještě Brutální Nely. I když tuhle holku neznám osobně, objevila se nedávno a jde nahoru hodně rychle. Je sakra dobrá a tu přezdívku si rozhodně zaslouží. Její byznys má budoucnost. Dělá do elektroniky, je napojená na ty nejlepší hackery, má pod palcem návykový software a taky padělání osobních dat…“ Gardner nedokončil větu. Ztichnul, protože mu to došlo.
„Díky za kompliment,“ usmála se Brutální Nely.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 66 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
