|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Nekonečný souboj ::
Musím se přiznat, že jsem byla na saspi dlouho neaktivní. Hodně dlouho. Nějak mi chyběla inspirace, s dopsáním své knihy jsem se zasekla úplně a vůbec začala pochybovat o tom, jestli jsem nezapomněla, co to vlastně psaní je.
Pak jsem si jeden večer sedla k prázdnému dokumentu a řekla si, že jsem u toho vydržela téměř celý život, proč by to najednou nešlo, a vypadlo ze mě tohle. Normálně bych to nazvala epilogem ke knize, ke které se určitě jednou vrátím (nevím kdy). Moc moc moc by mě zajímalo, jestli byste po jeho přečtení otočili na další stránku, nebo knihu raději zavřeli...
Děkuju předem za přečtení, komentáře a známky, a všem, které jsem teď zanedbávala, se omlouvám. Začal podzim (ehm, už to nějaký ten pátek bude...), venku ošklivo, co je příjemnější než strávení večera u vašich dílek :-)
Enjoy O:-) (btw název je pracovní...) |
| |
|
|
Připomínal mi člověka z tupého davu, který pokorně a oddaně kráčí, jeden za druhým, a zarytě mlčí. Co by také říkali, vždyť si byli všichni tak podobní, člověk se nemusel ptát, aby odhadl jejich životní příběhy, které by jistě dojaly i nejbezcitnější povahy. Jsou si tak podobní, až si navzájem připadají šedí a nezajímaví. Vypadal stejně jako mraky na obloze – i ty byly úplně všude.
Rodina pro mě nikdy neměla význam jako pro většinu ostatních lidí. Neměla jsem ani přátelé a nikdy jsem netoužila po tom s někým dlouhodobě žít. Měla jsem spíš známosti – přiznávám, tělesné, které vedly k mému dlouhodobému uspokojení. Po ničem jiném jsem ani netoužila; láska pro mě bylo cizí slovo. Nepamatuji se, že by mi někdy bylo třeba líto, když někdo zemřel.
Do práce jsem také příliš nechodila. Snažila jsem se omezit veškerý styk s lidmi, s těmi nezajímavými krysami, které se celý život za něčím hnaly a byly schopny porvat se o kus žvance. Někdo by mohl namítnout, že jsem byla finančně zajištěná od svých bohatých rodičů, ale i to mělo jisté nevýhody; jak oni byli povrchní a nafoukaní a nikdo si toho za celý jejich život nevšiml. Jejich přáteli totiž byli jen další a další zástupy těchto krys.
Jestli jsem někdy v něčem doopravdy vynikala, tak to byla přetvářka. Už dávno jsem pochopila, že moc davu je silnější než moje svobodná vůle. Žít ve společnosti a nechovat se jako ona byla sebevražda a na tu já i přes svoje veškeré postoje neměla ani pomyšlení. Nemůžu totiž říct, že bych si života nevážila; jen jsem ho prostě žila jinak.
City. Tohle slovo mi bylo cizí. Nikdy jsem nepoznala lásku a nikdy jsem k nikomu nic necítila. Možná bych i v nějaký cit uvěřila, ale to bych ho musela nejdřív zažít. Párkrát jsem se přistihla, jak jsem přemýšlela nad tím, jestli je to doopravdy osvobozující – pro někoho žít. Já žila pro sebe, někdo mi dal život a pro ten jsem chtěla obětovat všechno. A do toho patřilo předstírání a přetvářka.
Nejspíš bych byla spokojená, kdybych se odstěhovala do nějaké zapadlé vesničky a tam se starala o svůj domek a zahradu. Jenže na něj bych neměla dost peněz; tohle jediné rodiče neschvalovali. Byla jsem děvče z velkoměsta a to byla jejich zarputilá představa. Chtěli si mě udržet co nejblíž, nejradši by asi byli, kdybych se od nich nikdy neodstěhovala a doma jim porodila kupu vnoučat. Já si na tohle ale dávala speciální pozor – děti pro mě znamenaly nepředstavitelnou hrůzu.
Bydlela jsem tedy podle přání svých rodičů ve větším přízemním bytě. Bylo mi to nakonec asi jedno; měla jsem kde spát, jíst a do práce jsem chodila jen dva dny v týdnu. Své takzvané kamarády jsem tam vodila nerada, raději bych se s nimi vůbec nestýkala, ale to by se rodičům a hlavně jim příliš nezamlouvalo. Oni mě znali jen takovou, jaká jsem se jim ukázala; veselá, vtipná, pohotová holka.
Zajímavé bylo sledovat všechny na návštěvě. Pokaždé někdo přišel na něco, co bylo v mém bytě rozbité, nefungovalo nebo chybělo. Já sama to nejspíš nepostrádala, ale ostatní by to uvítali. Třeba rychlovarnou konvici – pro mě naprostá zbytečnost, nikam jsem přece nespěchala, když jsem si chtěla vypít šálek ranní kávy. Oni ano. Ten jejich uspěchaný život se mi příčil a dělala jsem všechno proto, abych tomu také nepodlehla.
A on byl přesně ten typ člověka, kterému bych se nejradši po celý svůj život vyhýbala. Přehnaně se zajímal o svůj vzhled, vydělával na všechny ty věci, které bych nazvala jako přebytečné. Pracoval přesčas, jen aby dal část své výplaty stranou a mohl si pořídit modernější počítač, lepší televizi… Vlastně – tu já měla taky, ale nikdy jsem ji nezapínala. Nezajímalo mě, co se děje ve světě, filmy mi přišly jako masová hloupost a kdykoliv jsem si chtěla poslechnout hudbu, pustila jsem si na svém gramofonu nějakou klasiku. To byla snad jediná řádně využívaná technika v mém skromně zařízeném bytě.
Já se zajímala jen o knížky, takové, které mě uvěznily ve svém světě, a nedokázala jsem se od nich odtrhnout, dokud jsem je nedočetla. Vydržela jsem u nich několik hodin bez přestávky, aniž bych jedinkrát odtrhla zrak. Škoda, že on v nich zalíbení nikdy nenašel.
Jenže z nějakého důvodu se líbil mým rodičům, čemuž jsem se musela vysmát. Další povrchni naivní hlupáček, co si myslel, že si mě získá neustálým skládáním komplimentů. Dobře, něco na něm přece jen bylo – co se týče tělesného kontaktu… Měl jisté zkušenosti, které někteří postrádali. Jenže mě sex uspokojoval dlouhodobě, on měl potřebu snad jako každý jiný několikrát týdně a to pro mě znamenalo spoustu ústupků a zbytečných přetvářek. Kdybych se tak mohla na všechno vykašlat a prostě si jen netahat do života lidi, pořád stejné davy těch samých lidí…
Konečně déšť. Nejdřív se na mě nalepila jedna kapka, potom druhá, o něco větší než ta předchozí, a pak se spustila průtrž mračen. Lidé kolem zrychlili tempo, jen aby je ta osvobozující sprcha nesmočila, já naopak zpomalila a se zatajeným dechem zavřela oči, abych alespoň na chvíli unikla z tohoto světa pryč, kamkoliv pryč. Jak mě krůpěje smáčely, smazávaly mi z mysli jeho obraz. Prázdné oči, které ostatní viděly jako uhrančivé a svůdné, já v nich ale neviděla nic víc než dutou povrchnost. Byli ostatní slepí, nebo mi chyběl jakýsi článek, kodex, který jsem tím pádem nemohla pochopit?
Celý svůj život jsem doopravdy přemýšlela nad jedinou věcí; jestli mi tenhle nedostatek ve skutečnosti život zjednodušuje nebo naopak. Nikdy jsem necítila potřebu něco cítit; zní to úsměvně, ale slyšela jsem o lidech, kteří byli prázdní jako já, jenže by udělali pro jakýkoliv pocit cokoliv. Já byla jiná; mně prázdnota vyhovovala.
Můj způsob života připomínal život zvířete, které si osvojilo lidské nedostatky, vědělo, že by je mělo mít také, uvědomovalo si, že bez jejich předstírání nepřežije, ale jinak bylo naprosto spokojené s tím málem, které mu bylo původně poskytnuto. Alespoň na venek to tak vypadalo…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 29 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 59 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
