|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III-Malířův příchod... ::
 honzoch |
publikováno: 06.11.2008, 13:56
|
| Dnes se podíváme na tři epizodní události, které nám představí nejen příchod Schillera na hrad, ukázku Szendreiovy pošetilosti, ale i lapálie kovářovic rodiny. Ač se to tak nebude občas zdát, má jít o oddechovou pasáž, protože příště se vrátíme ke zbojníkům, které třetí díl zatím hodně opomíjí... |
| |
|
|
10) Malířův příchod a kovářův návrat
„Pane Schillere, jsem vděčná za tu náhodu, která vás přivedla až sem!“ začala nejistě baronka, nevědouc, co si o nenadálém návštěvníkovi myslet. Jedním dechem dodala: „Ale stále nemohu přijít na to, proč se tak slavný člověk a zasloužilý umělec plahočí po Horní Zemi jako vandrák!“
Schiller nepříjemné dotazy čekal, ale přesto chvíli nevěděl, co odpovědět.
Rozpačitě se podrbal na nose.
„Abych řekl pravdu,“ odkašlal si, „už mně ten společenský ruch nějak omrzel! Znáte měšťáky? Skutečně? Za čas je omrzíte a oni omrzí vás…“
„Poslouchám.“
„To máte tak, Milosti! Vždycky mě srdce táhlo sem na venkov! Jitra, příroda i lidé! Kolik upřímnosti se v nich skrývá!“
„Škoda, že si tohle nemyslí více lidí,“ poznamenala Véghová, „jste vzácný člověk!“
Popravdě se pan malíř pořádně zastyděl. On sám měl nejméně co vykládat o upřímnosti a čistém srdci. Ovšem vysvětlit, proč skutečně odešel z Vídně, to bylo jako vystavit sám sobě dost nelichotivou vizitku. A je přeci stokrát jednodušší říci, že miluje venkov, než přiznat, že štědrým chlebodárcům došla trpělivost s jeho výmluvami a leností!
Pochopil, že mu baronka uvěřila, a v duchu zajásal. Měl vyhráno!
Tahat za takové situace z rukávu své hlavní eso, samozřejmě kapitální lež, by nebylo ničím jiným, než nezdravým rizikem.
„Maloval jsem v Praze pro císaře Rudolfa“ sice znělo parádně a dodávalo jeho velikosti patřičný punc, ale sotva měl odvahu pochlubit se s tím té usměvavé plavovlásce z Moravy, natož vzdělané baronce.
„Milosti, jsem-li tak smělý! Co přesně bude mým úkolem?“ otázal se, zatímco letmými pohledy prozkoumával vybavení komnaty.
„Stěhuji se z hradu dolů do kaštělu! Hned vedle kostela! Všiml jste si ho?“
„Samozřejmě! Taková pěkná stavba, musela být jistě hodně drahá… “
„To byla, pane Schillere! Ale k vaší práci! S hradem se mi neloučí lehce! To víte, půlka života se jen tak nerozplyne! A vy, vy pro mě namalujete výhled z hradu! Zvládnete to?“
„Ale jistě, Milosti!“ odvětil lehce uraženě a pobaveně pozoroval, jak rychle změnila výraz.
„Prosím za prominutí, mistře,“ vypravila ze sebe omluvně, „máte mojí plnou důvěru!“
„Nic se nestalo, paní baronko!“ blahosklonně kynul. „A pokud bych se mohl nezývat mistrem, byla by to pro mou maličkost příliš velká pocta!“
Nemohl zakrýt vzrůstající netrpělivost, točící se kolem honoráře a pracovních podmínek.
Sprška laciné zdvořilosti unavila i baronku a tak neměla nic proti tomu přejít k praktičtějším věcem a po zásluze také k odpočinku.
„Zavolám správce Reicherta, ať s vámi dojedná všechny náležitosti!“ sdělila mu a zacinkala na zvonek.
Schiller byl štěstím bez sebe. Kdyby mu to etiketa dovolila, skákal by radostí po komnatě.
Takhle si jen spokojeně promnul ruce. Teplé místečko je jeho! Už žádné trmácení po stodolách a spaní ve stájích. Byl na sebe náležitě pyšný, usmíval se na celé kolo a radoval se, jak jsou jeho báchorky přesvědčivé.
Na zem ho vrátil až nízký oblouk dveří, o který si při odchodu málem rozbil hlavu. Připomněl si, že nesmí udělat jedinou chybu…
Katarína Véghová mu už nevěnovala pozornost.
V noci špatně spala a celkový pocit malátnosti ji zahnal do křesla.
Má tomu chlapíkovi důvěřovat? Neměla by ho spíš vyštvat psy? Není to nějaký lump?
Když si však představila, že bude mít krásné Pováží jako na dlani a nebude muset šplhat zpět na Štivianov, zalila ji spokojenost a srdce jí zaplesalo.
„Á pan rychtář Križko!“ vyhrkl s předstíraným překvapením Ján Szendrei, když poznal, že se setkání tak jako tak nevyhne. Rychtář mu srdečně potřásl rukou: „Těší mě, kapitáne! Blahopřeji vám k vítězství, nikdy nezapomeneme, jak jste dal tomu lumpovi za vyučenou! Jeho drábové nás vysávají jako upíři!“
„Kéž by si tohle myslela i baronka,“ odvětil pandurský kapitán, „pochvala nás rozhodně nečeká! Prát špinavé prádlo před celou vesnicí…“
„Když myslíte,“ zamumlal rychtář. „Ale lidem se to líbilo!“
„To se nedivím! To nevidí každý den!“ suše se ušklíbl Szendrei.
„A nezajedeme na kus řeči?“ navrhl rychtář. „Je mi hloupé tu stát jako dvě tetky! A pak, vítěz nad Brezničanem je vždycky zván!“
„Ale jistě… “ přikývl Ján Szendrei ve vědomí, že cokoliv jiného než souhlas by byla urážka. Nerad si přitom připouštěl, jak moc mu záleží na dojmu, který vzbuzuje u prostých lidí a jak ho zlobí, že se před nimi zesměšnil s Ilonou. Koš, který dostal, viděla celá vesnice! Následoval rychtáře k jeho stavení a posléze i ke stolu.
Jakési zašramocení z vedlejší místnosti připomnělo Szendreiovi Doru. V první chvíli vrhl na rychtáře velmi podezřívavý pohled, zda ho sám nežene do dceřiny náruče, ale když spatřil Križkův výraz, uklidnil se. Dorka je příliš plachá na to, aby se svěřila, byť vlastnímu otci.
Přesto mu nebylo lehko u srdce, když rychtář ztišil hlas, aby přešel k hlavnímu tématu. Co když si to Dora přece jen nenechala pro sebe?
„Víte, kapitáne,“ šeptal rychtář, „znáte Pavla, mého nejmladšího syna? Takový kučeravý, neposeda…“
Szendreiovi se mocně ulevilo, ale na Pavla si ne a ne vzpomenout. Optal se: „To je ten nezbeda, co loni málem podpálil budku s hajduky?“
„Ne, to byl Kučerovic Jíra, kapitáne! To je strašný rabiát! Náš kluk je proti němu pravý andílek!“
Zpoza dveří opět zazněl jakýsi zvuk, neklamně věštící Doru.
Kapitán se musel hodně přemáhat, aby rychtáře vyslechl až dokonce a nepropadl naprosté panice.
„Chtěl bych toho kluka dostat k baronce, na hrad! A jistě chápete, že bez přímluvy je to potíž!“ vykládal. „Ale nemějte strach, pane kapitán, kluk píše jako pravý písař! A latinu má od Kamenského! Mezi krávy se nehodí, ale úředničení mu půjde jedna radost!“
Szendrei by ochotně odkýval cokoliv, jen aby se vyhnul setkání s Dorou. Ač si byl vědom nepatřičnosti svého chování, vstal ze židle a až ve dveřích ujišťoval udiveného rychtáře: „Dobrá, dobrá, řeknu baronce, jak je Pavol šikovný! Moc se omlouvám, pane rychtář, ale musím okamžitě něco vyří…“
Nestihl to. Hlas mu uvázl v hrdle, když ji spatřil v protějších dveřích.
Těžko říci, proč se Szendrei Dory tak štítil, snad jen z pouhého vzteku, že nemůže dobýt Ilonu nebo předtím Lidku.
Uvědomil si, že odejít nesmí, že by to bylo krajně nevhodné a vypadalo by to přinejmenším podezřele. A tak mu nezbylo, než rezignovaně pohlédnout na to nešťastné stvoření a věnovat jí pozdrav. Dorka se plaše usmála a uctivě mu slovíčko oplatila.
Nebyla ani hezká, ale ani ošklivá, tedy nic pro jeho trestuhodnou ješitnost. Stačil jediný jeho pohled, aby se tvář, lemovaná hnědými vlasy, zalila ruměncem studu. Hezké dobromyslné oči, také hnědé, se marně pokoušely roztát kus ledu, v který se v její přítomnosti proměňovalo Jánovo srdce. Dávno si všimla, jak reaguje na její blízkost, ale měla svou hrdost, a ta jí nedovolila jakkoliv škemrat.
Až na rychtářovo přání odložil plášť s mečem a usedl zpět ke stolu. Před jejími dojímavými pohledy prudce uhýbal a konverzace vázla. Když se nad ním sklonila, aby urovnala sváteční prostírání, dotkla se ho svým dlouhým copem, spadajícím přes rameno. Pandurský kapitán nadskočil, jako by ho uštkl jedovatý had. Rychtář naštěstí zaujatě žvýkal kus chleba, takže si ničeho nevšiml.
Jen děvče se div ne v slzách rozeběhlo pryč.
„Co to do ní vjelo?“ optal se zamyšleně Križko, když ho probralo bouchnutí dveří. „Máme návštěvu a ona se zrovna musí chovat takhle neuctivě…“
Szendrei pokrčil rameny, předstírajíc nezájem. Jen ve svém nitru ucítil pocit studu a viny.
Uměl si dobře představit, jak se děvče zamklo do světničky a rozplakalo se.
Baronka si překvapeně prohlížela roztodivnou skupinku, která se k ní za velké křiku a strkanic blížila. Dva panduři a Ondrej vedli zajatou kovářku se synem, ale místo, aby je hlídali, spíše je chránili před Žofiinou zlobou. Mladá baronka je obletovala jako saň a nešetřila ostrými výpady na adresu zatčených.
„Milosti,“ zadýchaně vysvětloval Ondrej Javor, „to je žena Mikuly Siheľského a to je jeho syn! Kovář nám uprchl, asi ho někdo varoval!“
„Stejnak bude viset…“ načala Žofie a pokusila se Francku udeřit. Panduři jí v tom zabránili jen s vypětím všech sil.
To už se dostala ke slovu nešťastná kovářka a naříkala: „Milosti, Mikula je nevinný! Přinutili ho, aby pomohl Štefanovi, nedělal to z vlastní vůle! Věřte mi!“
Na to drsně vyštěkla Žofie: „Takové neviňátko, jako toho kováře, by pohledal! V botách od hnoje mi sem ten špinavec vpadl! A vedl rebelantské řeči! Nezaslouží si nic jiného než zavřít! Okamžitě!“
Do toho opět vypískla Francka: „To je lež, Milosti! Mikulka nic zlého neprovedl! Neberte nebohému dítěti otce!“
„No to určitě,“ běsnila Žofie, která kováře nenáviděla od prvního pohledu, „zavři zobák, drzá ženská! Sama jsi lhářka! Ten tvůj Mikula je prachobyčejný ničema a patří mu oprátka! Zavřít až zčerná!“
„Je váš věrný služebník, Milosti!“ nenechala na sebe dlouho čekat obhajoba. „Naše rodina vám sloužila už odnepaměti! A věrně!“
„Zmlkni, ty čubko! Že ti huba nezdřevění!“ zavřeštěla Žofie a pohlédla na baronku. „Smrdí lží a hnojem, drahá matko! Zavřete je oba do žaláře a on se kovář hned objeví! Uvidíte!“
Baronka neustále přelétávala očima z kovářky na dceru, v absolutní bezradnosti, komu věřit. Připadala si v té smršti slov naprosto dezorientovaná. Žofiina sprostota ji uzemňovala, ale zdráhala se dát víc na cizí ženu, než vlastní dceru. Připadala si jako král Šalamoun, jen ta moudrost, ta se někam ztratila…
A tu se objevil kovář.
Rozrazil dveře a odstrčil překvapené pandury. Udivené zraky ztěží chápaly, odkud se tak najednou objevil. Snad ze samotných pekel!
Klesl na kolena a na znamení, že přichází v míru, zvedl ruce nad hlavu.
„Milosti,“ vysoukal ze sebe, „vzdávám se vám dobrovolně! Ale má rodina je nevinná, neubližujte jim, prosím!“
Baronka šokovaně sledovala jeho počínání a ve tváři se jí zračil ryzí údiv nad šíleným tempem posledních událostí. Jindy až zoufale klidný hrad se v nejnevhodnější chvíli proměnil v hučící úl, znemožňující vytoužený odpočinek. Baronka netušila, co dál. Kovářova rytířská póza na ní udělala velký dojem a úplně zastínila Žofiino vyprávění o jeho zločinech.
Ovšem právě Žofie nelenila a vidouc matčiny rozpaky, převzala iniciativu.
„Spoutejte toho mizeru!“ nekompromisně přikázala vojákům, a zatímco svazovali bezbranného kováře, nenávistně zasyčela do matčina ucha jakousi pomluvu. Ďuro mezitím podnikl jeden chabý pokus otce osvobodit, ale skončil s pořádným monoklem. Francka se k Mikulovi zoufale přitiskla, nevěda, zda se má radovat ze své záchrany, nebo plakat kvůli němu.
„Milosti,“ zasípal kovář, nyní již pevně spoutaný na rukou i na nohou, „vše bylo jinak! Vyslechněte mě a dáte mi za pravdu…“
„Ucpěte mu hubu!“ obořila se Žofie na pandury a pohlédla na matku. Snad v obavě, aby se nepokusila kováře zachránit.
Baronka však zarytě mlčela, skrývajíc si tvář v dlaních. Jako by její myšlenky uvízly v jiném světě. Žofiin panovačný hlas přicházel z velké dálky, zastřen rouškou únavy.
„Zavřete ho do nejhlubšího sklepení! Ať má dost času na přemýšlení!“ houkla baronka.
Ondrej se pokusil domluvit Francce, aby nešťastníka pustila, ale když dostal od jejího syna ránu do zátylku, odtrhl ji násilím. V tom samém okamžiku se kovář divoce zazmítal a hajduci padali k zemi jako neškodné kuželky. Nedostal se však daleko a byl opět v moci svých strážců. S Ďurem to bylo těžší, snad se domníval, že chce Ondrej ublížit jeho matce, a mladého kaprála napadl. Rval se jako tygr, než i jeho zmohla několikanásobná přesila vojáků.
„To je mi famílie! Zavřete ho taky, klacka! A přikovejte ho řetězy!“ přikázala ukrutnice a pásla se pohledem na nešťastné Francce, která měla po manželovi ztratit také syna.
„Ne! To ne!“ najednou vyhrkla baronka, což nesmírně zaskočilo i zuřící Žofii. „Kovářky ani toho kluka se nikdo nedotkne, sic přijdete o hlavu!“
Další slova, nepříliš laskavá, adresovala právě Francce s Ďurem: „A vy dva se vraťte domů! Už nechci slyšet ani slovo! Až rozhodneme, co s kovářem, dáme vám vědět!“
Francka chtěla křičet, naříkat, prosit, protestovat, ale svět se s ní zatočil. Probrala se až v loukách pod hradem, kam ji Ďuro snesl a položil na měkkou trávu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
