obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země... (2) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 30.10.2008, 21:20  
Pokračování příběhu o lidech a přírodě, uprostřed které žijí...

Omlouvám se za případné chyby a překlepy (včetně nedoklepů)... ;-)
 

Kapitola druhá – Tajemný jezdec

      Tom se vydal směrem k Dodge city. Po pravé straně měl kopce Vysočiny a po levici rozlehlé pastviny, které se stejně jako celý tento kraj utápěly v moři prachu a nesnesitelném horku. Po několika minutách se ploty vedoucí podél silnice daly směrem k pastvinám a ztratily se kdesi za obzorem. Prašná cesta se zde rozdělovala a on zamířil doleva, jak mu říkal jeho děd, aby si ušetřil čas cestou po dně strže, která se jako dlouhá chapadla zařezávala do jednolitého povrchu suchou travou zarostlé roviny, jejichž půda začínala pomalu pukat a vítr zvolna odnášel její úrodnou část kamsi do dálek.
      Zastavil se na dně strže a počkal, dokud se neuklidní malá lokální prachová bouře. Cesta dolů byla i na jeho vkus až příliš příkrá. Otočil se za sebe a zůstal překvapením stát. Silnice k Dodge city zůstala kdesi nahoře, daleko od jejího dna s úzkou cestou a lenivým potůčkem po její pravé straně. Nechybělo málo a pěkně by se v něm vymáchal i s džípem a kdo ví, možná by si i zlomil vaz...
      Mohl ses zabít! Říkal si v duchu. Řídíš a chováš se jako idiot. Kdes nechal rozum? Mrzí tě snad život?
      Několikrát se nadechl a pak sevřel oběma rukama volant řízení. Sešlápl spojku a zařadil znovu rychlost. Dával si pozor, aby nesjel z cesty a nezůstal trčet v korytě bezejmenného potoka, který kopíroval dno hluboké a široké průrvy táhnoucí se podél kopců k severozápadnímu konci pozemků jejich farmy. Bylo něco po sedmé hodině. Slunce se stávalo pánem dne a zvolna ohřívalo vzduch na staříkem prorokovanou teplotu.
      Projížděl stržemi a blížíce se jejich konci podvědomě zvyšoval rychlost jízdy. V místě, kde se cesta rozdělovala do dvou proudů prudce šlápl na brzdu a se smykem zůstal stát na okraji cesty. Její levá část se ztrácela v zatáčce a podle všeho pokračovala podél toku potoka, kdežto pravá část mířila zvolna po svahu vzhůru a vinula se dál ve stejné úrovni jako silnice vedoucí k osadě, aby se s ní spojila u návěstidla Dodge city, kus od prvního domu tohoto miniaturního městečka, které nyní tonulo v mračnech prachu a sálavém horku všedního dne.
      Tom zavrtěl nerozhodně hlavou. Protáčel motor a přemýšlel, kudy se vydat. Pokračoval podél potoka, a za několik minut dojel na místo, kde se s planinou střetávaly hrany strží, a rozestupovaly se do stran, aby mu před jeho očima vyrostla nekonečná rovina táhnoucí se až kamsi za obzor, jehož horizont se neustále vlnil v rostoucím horku. Ihned mu před očima vyrostl ohnivý mrak, o kterém mu babička vyprávěla a on podvědomě zamrkal očima. Po katastrofě však nebylo ani památky.
      Po pravé ruce, kus od místa, kde zastavil vůz, spatřil několik zbíhajících se plotů, dvě nebo tři hospodářská stavení a dlouhé přízemní stavby. Zvířata ani muže u nich neviděl. Nejspíš byli na pastvě. Otočil džíp a vracel se stejnou cestou k odbočce stoupající ze strže k silnici vedoucí podél kopců k osadě. Za zády měl zvedající se stráně a před sebou nekonečnou rovinu s dobytkem malým jako špendlíkové hlavičky a uhánějícími jezdci, kteří za sebou zanechávali oblaka zvířeného prachu dlouhá jako chvosty komety. Díval se na ně a přemýšlel, zda-li nezapomněl, jaké to je, sedět na koni a řítit se vpřed.

***


      V hloubce několika kilometrů pod zemským povrchem v ohromné puklině vřelo a bublalo magma smíšené s nebezpečným a jedovatým plynem. Vše bylo připraveno, avšak ještě nenadešel ten správný čas. Zatím neměla tato nepokojná hmota, kterou by se dalo přirovnat k roztavenému železu či vysokopecní strusce, žádnou volnou cestu k povrchu. Země jakoby vytušila, že se blíží čas porodu a ohnivá příšera, ukrytá v jejím nitru, to věděla také. Drak se právě narodil a nepokojně se ošíval ve svém hnízdě, ze kterého zatím nebyla cesta ven, ale co není, může být, protože touha tohoto dráčka po svobodě byla nekonečná...

***


      Malá Ann se probudila kolem osmé hodiny. Protřela si pěstičkami ulepené oči a rozhlédla se po svém pokoji. Na skříňkách a poličkách ležely různé hračky, některé byly dokonce ještě dosud pohozené na koberci. Určitě si s nimi včera večer hrála, dříve než šla spát, a nestačila je uklidit. Dlouze se zavrtěla pod peřinou a natočila hlavu k oknu. Slunce již několik hodin vesele svítilo na obloze a živilo svým teplým světlem vše, nač dosáhlo.
      Ann se odvrátila od prosluněného rána a přejela očima po svém království. Dívala se na ni různá plyšová zvířátka, panenky s kočárky a spousta dalších holčičích hraček, o kterých neměly děti dříve narozené nejmenší tušení.
      "Ahoj, Bárbí!" popřála dobré ráno své nejmilejší panence. "Jak jsi se vyspala? Já dobře."
      Popotáhla nosem a shodila ze sebe peřinu. Posadila se na okraj postele a nohama šmátrala po koberci. Hledala své zajíčkové pantoflíčky. Všichni jí tvrdili, že jí je přinesl Santa Claus, ale ona dobře věděla, že je to jen další dospělácká lež.
      Žádný Santa není! Zamračila se.
      Konečně je našla. Vstala z postele a vydala se ke dveřím. Vyšla na chodbu a rozhlédla se, zda-li neuvidí mámu, dědečka či babičku, avšak chodba byla prázdná. Na jejím konci obráceném k potoku byly otevřené dveře, skrze které na ní pokukovalo probuzené slunce. Jenomže ono nebylo zamračené a nezývalo jako Ann. Vyplázla na něj jazyk a souhlasně přikývla hlavou. Pomalým krokem zamířila k pokoji babičky. Natáhla ruku ke klice a otevřela dveře. Ani tam nikdo nebyl. Zlostí třískla dveřmi a šoupavým krokem pokračovala v cestě do kuchyně. Takřka každý ji rozmazloval. Věnovali jí nemalou pozornost a vždy se starali, aby jí nic nechybělo. A jí to vyhovovalo, cítila se jako princezna. Stále byla středem zájmu, úsměvů, pozornosti a všeodpouštějících pohledů.
      "Jakpak ses vyspala, miláčku?" zeptala se jí s úsměvem máma. Na oblečení měla přivázanou velkou zástěru a točila se okolo sporáku. "Uvařila jsem ti mlíko, čerstvě nadojené, uvidíš, že ti bude chutnat! Přivezli ho před hodinou..."
      "Jasně," řekla a sedla si ke stolu.
      "To mi ani nepopřeješ hezký den?" zamračila se.
      "Dobré ráno, mami," řeklo děvčátko způsobně a zavrtělo se na židličce. Nosánek mu malinko vystupoval do výše, ale co byste čekali od malého rozmazleného prcka?
      Mlíko a chleba s marmeládou! Pomyslela si malá Ann. Vzala do ruky bližší půlku namazaného krajíce a kus jej ukousla. Zatímco rozkousávala objemné sousto, pozorně si prohlížela elipsovitou díru v krajíci. Okolo ní prolétla moucha. Určitě taky dostala chuť na sladkou jahodovou marmeládu. Bzučela silným hlasem a stále kroužila kolem dítěte.
      Lepší by byla povidla! Řekla si Ann v duchu a znovu si kousla do krajíce. Mračila se přitom na neposednou mouchu i na celý svět. Starostlivá matka před ní položila hrnek vonícího mléka a na okamžik se na své dítě zadívala s myšlenkou, jaké to bude, až začne chodit do školy.
      "Proč se tváříš jako kakabus? Stalo se něco?"
      "Můžu jít potom ven?" zeptala se Ann namísto odpovědi. "Můžu? Řekni, že ano!"
      "Až mi řekneš, proč se mračíš! Co zase na mě hraješ?" dala si ruce v bok. Ann nic neříkala. Dál tiše přikusovala namazaný krajíc a zapíjela jej mlékem. Dobře věděla, že jako vždy dosáhne svého.
      "Přiveze mi táta něco z města?" pohlédla malá Ann na svou mámu velkýma očima. Byly modré a průzračné jako lesní studánky.
      "To nevím. Hrát si půjdeš, až uděláš pořádek ve svém pokoji. Proč jsi neuklidila své hračky? Leží na zemi a každý na ně může šlápnout!"
      "Tak já je uklidím, mami. Můžu jít potom ven?" zeptala se znovu. Čekala, až přikývne a pak dojedla snídani. Nechala hrnek i s talířem na stole a odběhla do svého pokojíku, aby naházela hračky na jejich místo a v mžiku odcupitala na terasu, kde si obula malé žlutočervené texasky a vyrazila k potoku.

***


      Tom se vydal k domovu po prašné a zarostlé cestě vedoucí skrz pastviny ke vzdáleným obrysům kopců na obzoru. Jezdci už dávno zmizeli z jeho zorného pole a mračna prachu rozptýlil vítr. Na okamžik se ztotožnil s tímto vzdušným proudem a toužil se spolu s ním vznést nad nekonečnou rovinu slibující vůni dálek a dobrodružství. Hnal džíp za divokého kodrcání po výmolech pomyslné cesty a svým způsobem byl volný jako pták, bez zábran a mantinelů ohraničujících jeho život. Podvědomě se řídil podél dvou vyježděných pásů v horkem popraskané půdě a myšlenkami byl kdesi mimo svou realitu.
      Jeho nepozornost se mu stala takřka osudnou, když jeho džíp najel pravým předním kolem do hluboké díry v zemi. Až do této chvíle relativně hladká jízda se proměnila v nekontrolovatelné běsnění splašeného stroje. Ze všech sil zápolil s řízením a snažil se nad vozem opět získat kontrolu. Zastavil se až po několika dlouhých vteřinách, daleko od místa, kde nedobrovolně opustil vyjetou cestu. Chvíli seděl na sedadle a bušil do volantu. Dnes to bylo už podruhé, co se málem vyboural. Připadal si jako naprostý zelenáč, který se ani nenaučil pořádně řídit.
      Vypnul motor a rozhlížel se kolem sebe. Nikoho nespatřil. Neměl nejmenší chuť někomu vysvětlovat, co to prováděl za psí kusy a poslouchat kázání svého otce, zda si není vědom své zodpovědnosti za džíp a sebe sama. Nastartoval a zvolna se rozjel vpřed. Slunce zvolna stoupalo po obloze a jemu začalo být horko. Širokým obloukem objížděl usedlost svého otce. Byl od ní tak daleko, že splývala s úpatím nedalekých kopců. Podvědomě mířil k farmě, která byla až do nedávná opuštěná a zvolna chátrala pod náporem větru a výkyvů počasí. Při pomyšlení na dívku, o níž mu Mark vyprávěl, jej přepadla neukojitelná zvědavost.
      Podíval se na hodinky. Bylo něco po desáté hodině a vzduch houstl a těžkl. Tom se těšil na večer, až se povětří ochladí, a slunce zapadne nad vrcholky kopců, aby horký den vystřídala chladnoucí noc. Noc posetá spoustou hvězd, mlčenlivých společníků zamilovaných a osamělých poutníků, hledajících bůhví co, a ostatních, kteří z různých příčin nedokázali usnout a jejich starosti je vyhnaly ven. Nebylo tu světel a ruchu velkoměsta, jaké až doposud po celé dva roky vídal. Tady na venkově na něj dýchl úplně odlišný rytmus života, jiné smýšlení a pocity zdejších lidí, kteří byli mnohem blíž k přírodě než lidé z města.
      "Zatraceně!" vykřikl, když džíp zapadl s hlubokým žblunknutím do něčeho slizkého a odmítl poslušnost.
      Mokřiny! To snad není pravda! Zamračil se Tom. Co teď? Džíp zapadl celým spodkem až po nápravy. Všude je suchá popraskaná zem, jen tady musí být bažiny! Kriste pane! Dnešní den stojí za hovno!
      Vylezl přes zadek džípu na suchou zem. V okolí nebylo živé duše. Byl sám, sám uprostřed všeho nadělení. Půl hodiny čekal na zázrak, který by k němu přivedl rozumně uvažující živou bytost. Za celou dobu spatřil jen jednu zatoulanou krávu. Možná, že by mu pomohla vytáhnou džíp z mokřin, avšak neměl nejmenší chuť se za ní hnát a dát se do přesvědčování, aby šla s ním a pomohla mu.
      Pitomá kráva! Řekl si. Proč já jsem se sem vlastně vracel?
      Vytáhl z přihrádky dalekohled a obhlédl okolí svého nedobrovolného vězení. Kus od tyčících se modravých kopců spatřil osamělého jezdce. Uháněl kamsi do rovin. I skrze dalekohled nemohl určit, o koho jde, je-li dotyčný jezdec muž, či žena, někdo ze sousedství nebo jeho rodiny. Tom si sedl na okraj vozu a čekal, až se neznámý přiblíží na účinnou vzdálenost. Na hlavu si posadil široký klobouk a jeho přední okraj si narovnal do výše očí.
      Za několik minut znovu přiložil dalekohled k očím, aby se mu málem zastavilo srdce. Byla to právě ona dívka. Zahlédla jej, jak tam stojí u vozu na okraji mokřin a zamířila k němu. Blížila se neuvěřitelně rychle. Hnala zvíře vpřed, avšak dávala dobrý pozor, aby jej neuštvala. Tom fascinovaně hleděl na dívku vévodící na letícím koni, který se podobal spíše okřídlenému Pegasovi, než zvířeti z masa a kostí. Jinak nemohl nazvat tento běh, kdy se nohy zvířete takřka dotýkaly země. Dívka objela rozsáhlé mokřiny a zarazila koně asi pět metrů od něj. Zahalila sebe i jej do rozvířeného mraku písku a prachu. Oba čekali, až se pročistí vzduch, a mohli si jeden druhého prohlédnout.
      "Jak vidím, jsi v pěkné bryndě!" zamračila se a pohlédla mu do očí. Uhnul jejímu pohledu. Věděl, že jinak by od její tváře neodtrhl zrak. Nečekal, že bude tak krásná. Tiše stála na místě a hladila koně, aby jej alespoň trochu uklidnila. Očima neustále sledovala mlčícího Toma.
      "Ztratil jsi řeč?" usmála se. Vytřepala si písek z vlasů a na okamžik se od něj odvrátila. Znovu na ni pohlédl. Oblečením jej ani v nejmenším nepřekvapila. Měla na sobě tutéž košili jako on, seprané džíny, a nohy spočívající ve třmenech sedla měla obuty do obyčejných jezdeckých bot. Ale jej nezajímalo příliš to, co má dívka na sobě, jako spíše ono neurčité tajemno vyzařující z její osobnosti. Několikrát se otočila na místě. Kůň byl stále neklidnější, Nikdo z nich netušil, co se děje, proč to ubohé zvíře tolik trojčí.
      "Jak se jmenuješ, kluku?" zeptala se ho.
      "Tom!" pousmál se. "Vypadá to, že se ti každou chvíli splaší!"
      "Hm, možná jsem neměla jet tak rychle..." kývla souhlasně hlavou. Jedním pohybem se svezla ze sedla a dopadla na jeho straně. Pevně chytla uzdu koně ve svých dlaních a chvíli si s ním povídala, ale on její uklidňování přehlížel. Kroutil hlavou, střihal ušima a divoce ržal.
      "Jako Zorro Mstitel... Neměla jsi ho tolik hnát!" řekl jí vážně.
      "Ne, to bude něco jiného!" mračila se. "Jmenuju se Jane. Bydlím na farmě kousek od vás. Teda vaší usedlosti... Farmy... Ráda tě poznávám!"
      Podali si ruce. Tom držel její ruku ve své až nepřiměřeně dlouho. Vytrhla se mu a znovu pevně přidržela uzdu koně. Tom se rozhlédl kolem. Nikde nespatřil žádný náznak hrozícího nebezpečí. Zvíře bylo patrně jiného názoru.
      "Nevím, co se s ním děje, ještě jsem ho neviděla tolik vyvádět," řekla mu a dál se snažila utišit zmateného koně. Země se několikrát jemně zachvěla. Pak nastal klid. Kůň ještě chvíli ržal, olizoval si pysky a snažil se překousnout udidlo.
      "Zvláštní! Cítila jsi to taky?" zeptal se jí a rukou bouchl do džípu.
      "Jo, země se zachvěla!" usmála se.
      "Tobě se to směje, ale já jsem zapadnul až po nápravy..." zamračil se. Chvíli na něj tiše zírala. V hlavě měla úplně něco jiného, než uvízlý džíp, či záchvěvy půdy. "Potřebuju vytáhnout tenhle krám z mokřiny! Zvládl by to tvůj kůň? Nejsem zas tak daleko od kraje!"
      "Vy tu máte také zemětřesení?" zeptala se. "Máš tu nějaké lano a něco pod kola? I když v tom blátě asi zůstane všechno, co tam strčíš..."
      "Ty se nějak vyznáš!" zavrčel. Země se znovu několikrát zhoupla, tentokrát naposledy. Celou dobu, co se snažili vytáhnout džíp, se již nic podobného nestalo.
      "Bylo to zvláštní..."
      "Co jako? Že řídím jako prase?" zazubil se.
      "Ne, to zemětřesení..." zamračila se. "A máš pravdu, řídíš jako naprostý zelenáč... Nemáš chuť se sejít?"
      "Potkali se, byla to láska na první pohled a země se zachvěla!" zasmál se a jen doufal, že nepozná, jak se červená. "Večer? Před setměním?"
      "Na rozcestí?" zeptala se, když hladila koně po krku a plácala jej po hřbetu. "Už je po všem, neboj... Domluveno?"
      "Domluveno..." souhlasil Tom. "Nezkusíme vytáhnout ten krám z bláta?"
      "Raději ano, než se to roznese..." řekla mu. Chvíli to trvalo, než se jim podařilo dostat vůz na pevnou zem. "A dávej na sebe pozor, ať zase někam nezapadneš! Jak vidím, jsi řidič k pohledání! Snad to s holkama umíš lépe..."
      "Budu tam!" zamával jí na rozloučenou. "A polepším se!"

***


      Po slabé hodině vyjel na cestu vedoucí k farmě svého otce a zastavil se u potoka. Vytáhl z vozu kbelík a zhruba umyl džíp od bláta, aby byl alespoň v takovém stavu, v jakém si jej půjčil, když se rozednilo. Vrátil kbelík na místo a rozjel se k domovu. Otec ještě nepřijel. Tom si podvědomě oddechl a zaparkoval vůz na určeném místě. Z domu vyběhl zamračený děda.
      "Stalo se něco?" zeptal se jej. Obešel džíp několikrát dokola a snažil se uhodnout, co se mu přihodilo. "Zapadl jsi?"
      "Do mokřin, hodinu, možná hodinu a půl cesty odtud," přikývl.
      "Viděl tě tam někdo?" zajímal se stařík.
      "Ne, proč?" zeptal se jej Tom.
      "Opravdu?"
      "Jen jedna holka, pomohla mi vytáhnout vůz z bláta."
      "Víš, kde jsi byl?" zakřenil se Allan. "Na cizím pozemku. Měl jsi štěstí! Její fotr by tě prohnal! Samozřejmě, že by ti nejdřív pomohl s džípem, ale pak by jsi se měl na co těšit!"
      "Proč? Nikde nebyla žádná hranice! Jak mám vědět, že jsem na cizím?" bránil se Tom. Vylezl z vozu a oprášil si kalhoty. Až po kolena byly od bláta. Stařík chvíli mlčel a pak jen mávnul rukou a byl ten tam. Tom jej na okamžik spatřil, jak vchází do jedné z hospodářských budov.
      "Ale ta holka, stála by za hřích, že jo?" zakřičel na Toma. "A taky za pytel broků do zadku..."
      Tom vešel do domu a zamířil ke svému pokoji. Cestou nikoho nepotkal, a tak se v klidu převlékl a hodil špinavé kalhoty na věšák u dveří, možná, že je ještě bude potřebovat. Bláto uschne a pak půjde snáz dolů.
      "Je tady někde babička?" zavolal do kuchyně. Nikdo v ní nebyl. Na stole ležel napůl složený lístek. Oběd je v troubě, přečetl si zprávu od matky. Přikývl a vyšel do chodby. Neměl hlad. Ve dveřích na verandu se málem srazil s Allanem.
      "Já to věděl!" zakřenil se.
      "Jo, jo, ty jsi také inženýrem lidských duší," zabručel Tom na dědu. "Uvidíme..."
      "Když tě vidím, jak chodíš jako bezhlavý, hned je mi všechno jasné! Prostě jsi se do ní zbláznil, viď? Zatraceně! Musíš na ni myslet, i když jsi ji teprve potkal, a ještě se pořádně neznáte... Bacha na průsery, mladej!" varoval jej a vyklidil pole. Tom se za ním zamyšleně otočil. Jeho děd však dál rozvážně kráčel na druhý konec domu. V ruce se mu blýskala tučná láhev něčeho ostrého na zahřátí. Nemohl uvěřit svým očím.
      Děda a alkohol? Zhrozil se. Copak to tu jde od deseti k pěti?
      "Neboj se! Nemám to na jednorázovou spotřebu," houkl stařík dozadu za svá záda, jakoby tušil, o čem Tom přemýšlí. "Ale Alice nesmí o ničem vědět! Můžu se na tebe spolehnout?"
      "Kde je?" zeptal se jej Tom. "Musím s ní o něčem mluvit."
      "Babička je vzadu za domem. Hraje si s Ann," uslyšel Markův hlas. "Počítám, že sháníš právě ji. Už jsi viděl tu novou holku, viď?"
      "Viděl," pokrčil rameny a šel za Alicí. Mark nic neříkal. Bylo mu vše jasné. Tom byl až příliš divný na to, aby Mark neuhodl, kolik uhodilo. Vlastně mu to bylo jedno a na holky neměl chuť ani náladu. Tom obešel dům.
      "Pomůžeš mi najít míč? Někam se mi zakutálel!" zeptala se jej zamračená Ann. Její postoj vylučoval zápornou odpověď. Přikývl.
"Byl jsem na pastvinách. Cestou k sousednímu ranči jsem zapadl do mokřin. Staly se pak dvě podivné věci. Našla mě tam Jane. Přihnala se na koni jako Zorro Mstitel. Než jsem ho s ní vytáhl, několikrát se s námi zahoupala zem."
      "Já vím, Tome!" přikývla. "To není dobré znamení! V tomhle kraji, co tu žijeme, se ještě nikdy zem bez cizí příčiny netřásla. Je pravdou, že tu před několika lety hledali nějací lidé ropu nebo zemní plyn, ale nic nenašli. Někdo si z nich udělal dobrý den a oni to spolkli i s navijákem."
      "Znáš tu rodinu odvedle?" zeptal se jí Tom.
      "Zamotala ti hlavu ta holka?" usmála se. "A vlastně proč ne! Znám je jen od vidění. Ona vypadá na docela slušné děvče, ne? Co se týče tvé druhé věci, o které jsi mi řekl, měli bychom se odstěhovat!"
      Na okamžik zavládlo tíživé ticho. Odstěhovat se? Odejít z tohoto místa? Otec by na tuto alternativu nikdy nepřistoupil. Vzdát se rodinného majetku, půdy, kterou dědila generace za generací od svých otců! A proč? Protože jedna stará bába měla něco jako prorocké sny? Zamyslel se Tom.
      "Je to bláznovství! Kam bychom šli?" zeptal se jí.
      "To nevím..." řekla mu. "Cítím, že nám nezbývá mnoho času. Budeme muset odejít, ať už se nám to líbí nebo ne, a bude to jakkoliv těžké! Věříš mi? Věříš staré ženě, která již neví co je sen a co skutečnost?"
      "Co když jsme se oba zbláznili, babi?" zeptal se jí s vážnou tváří. Pohlédli na bezstarostně si hrající Ann.
      "Třeba se nic nestane. Já nevím, Tome, možná to byly jen obyčejné noční můry a nic víc."
      "A co když ano?" zamračil se. Copak záleží na slovech seschlé čarodějnice, jejichž kosti leží bůhví kde?

-- pokračování příště --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 36 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:44:17 Odpovědět 
   10. 07. 2014
Jako kdybych neříkal, že k milostnému příběhu dojde. Nepřečetl jsem si ani polovinu druhého dílu a nejenže se jako náhodou setkali, ale už se večer sejdou. Dokonce žena jej pozvala. Takhle to nefunguje!
A nechápu, jak věděla odkud je, když se nikdy neviděli.
 ze dne 01.08.2014, 17:55:53  
   Šíma: Jsem rád, že se zlobíš, klíšátka, logické lapsy? Díky za kritiku, děj si už doslova nepamatuji.
 Kondrakar 02.09.2009, 8:52:35 Odpovědět 
   Hezké. Do příběhu vstoupila nová postava, podle všeho zajímavá osobnost. Kráska k pohledání a zároveň mistrný jezdec na koni. Náš hrdina se s ní potká a zem se začla třást. Nu jsem zvědavý co ti dva, jejich rodiny budou dělat až se ten ohnivý drak probere k životu.
 ze dne 02.09.2009, 11:58:27  
   Šíma: Děkuji za zastavení i komentík! ;-)
 Matylda Kratinová 21.02.2009, 16:04:51 Odpovědět 
   V tom bude psychologie... mamča vede rozhovory s malou Ann, atd. Nebo že by to byla čistě šímovská láska k dialgům? Asi to druhé...
 ze dne 21.02.2009, 18:07:15  
   Šíma: Kdo ví, co v tom vůbec je? Trochu "toho" a trochu "tamtoho" a hlavně hodně ukecaných dialogů... :-DDD Doufám, že vydržíš až do konce! ;-)
 Mariana Há 01.01.2009, 20:23:43 Odpovědět 
   Jsem napnutá, kdy příjde ten správný čas.
 ze dne 01.01.2009, 21:17:28  
   Šíma: Jsem rád, že se líbí! ;-)
 honzoch 04.11.2008, 20:11:10 Odpovědět 
   možná mi to zatím připadá příliš jako z nějakého amerického seriánu, (hlavně ta scénka s džípem v bahně a se zachránkyní na koni) Takové nešímovské, ale ne, že by mě to zklamalo. Ale co už :) Těším se, až se otevře země
1 s tečkou
 ze dne 04.11.2008, 20:20:32  
   Šíma: Ano, tak to bylo celé myšleno... Tedy příběh... Zatraceně "americké" a zatraceně "nečeské"... Stydím se! :-DDD Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Dědek 04.11.2008, 19:30:40 Odpovědět 
   Čtu.
 ze dne 04.11.2008, 20:19:00  
   Šíma: Dík! ;-)
 čuk 03.11.2008, 8:37:19 Odpovědět 
   Milý Šímo, čti mne, mám tě rád. Ale na tvé prózy nemám patřičné soustředění, pamět a dovolení manželky tak dlouho setrvávat u počítače. Mně stačí potěšení z toho, že píšeš. První věta je velmi sympatická tím, že Tom může chodit a já už moc ne. Pro mne už je problém dojít do Plzeň city, takže Tomovi závidím. Výtka: jedná se o překlep, nemělo být Dg city?Není dodge nějaké auto? Aha: v tom city je automobilka! Viíš, jak mne jedna věta doveda excitovat!
Omluvám se: podobný koment jsem před chvílí napsal Estel.
 ze dne 03.11.2008, 19:31:34  
   Šíma: :-DDD No comment! :-DDD
 ze dne 03.11.2008, 15:10:33  
   čuk: Mělo být Dog City jako parafráze auta značky dodge. Jo a přes cestru mu přeběhl zajíc, to jsem zapomněl, takže sám si to město pojmenoval Rabbitdog. ooo)
 ze dne 03.11.2008, 10:55:15  
   Šíma: :-DDD Díky, čuku! ;-)

P.S. Ne, ne... Dodge City, ale je to prachobyčejná díra! ;-))) Netuším, zda nemá slůvko "city" (město) začínat také velkým písmenem a Dodge nebo (dodge) je patrně také označení (značka) auta! ;-)))
 ZITULE 01.11.2008, 21:34:19 Odpovědět 
   Pekny pribeh, bez dalsich slov se libil. Zitule
 ze dne 02.11.2008, 0:01:51  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-)
 Pavel D. F. 30.10.2008, 21:20:09 Odpovědět 
   Vše se nese v poklidu, ale to drobné zemětřesení nenechává nikoho na pochybách, že se bude dít hodně dramatických věcí. Takže na lásku asi Tom nebude mít moc času. Ale kdo ví, třeba právě společně prožité dramatické události oba mladé lidi sblíží…
Připadá mi, jako bys v textu místy trošku překombinoval některé pasáže. Třeba zbytečné opakování věcí, které by šly říct i jednodušeji, jako je „volant řízení“ nebo „uzda koně“. Taky některé dialogy zbytečně opakují již jednou řečené. Protože se mi to stává taky, všímám si toho, abych si na takové věci dal pozor. Tak se nezlob, že se o tom zmiňuji. Ale jako redaktor bych asi ani takové drobnosti neměl jen tak přejít.
 ze dne 30.10.2008, 21:58:44  
   Šíma: Ono vlastně trochu po svém popisuji jisté události, které se staly ve čtyřicátých letech (minulého století) v Mexiku, kdy uprostřed pole kdesi na farmářském venkově vyrostla ze země ohnivá hora a zničila dvě vesnice. Nikdo netušil, co se vlastně děje a jakékoliv příznaky byly přehlíženy, dokud se toto "nadělení" nevynořilo z hlubin země... Po devíti letech se tato sopka stala další vyhaslou a nic neříkající horou, která kdysi chrlila oheň a síru... Jednu dobu se mnou cloumal nápad zasadit tento příběh do skutečných reálií s fiktivními postavami, ale musel bych nastudovat život jihoamerických farmářů a jejich mentalitu, nehledě na historická fakta, proto jsem tuto možnost zavrhl a napsal svůj vlastní fiktivní příběh... Tolik o té "jihoamerické novele"! ;-)
 ze dne 30.10.2008, 21:50:44  
   Šíma: Nezlobím se, Pavle! Díky za publikaci a komentík... ;-)

P.S. "A země se zachvěla!" Někdy si říkám, jestli jsem z tohoto příběhu snad neudělal nějakou tu "jihoamerickou telenovelu"... No... Uvidíme! Nejvíce obav mám z toho, zda ty "tágy" zapracují! Překombinované věci? Někdy prostě jednomu ten text "neběží", zrovna jak by chtěl... Ale jsem za jakékoliv postřehy, jinak nebudu vědět, kde to "skřípe" a víc očí více vidí! Ještě jednou díky za publikaci a kritiku... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr