obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Čečelice ::

 autor Bohumil Krejza publikováno: 05.11.2008, 6:28  
Další vzpomínková...
 

„Podívejte se na ni!“ směje se babička. „Vypadá jako krysa!“

Pískovna v Konětopech. Strejda nás sem dovez traktorem na valníku, jinak bychom se nevešli. Náklad je objemnej. Bratranci Mirek, Dan a David. Sestřenice Vlasta, Anča, Michala, Jana a Petruna... a babička... ta zabere nejvíc místa. V tý červenobílý puntíčkovaný zástěře vypadá jako nafouklá beruška.

„Petruno, ty si naše malá krysa! Vypadáš jako utopená krysa!“ směje se dál.
Do vody se bojí.
„Mám nožky jak hůlky a břicho jak balón. Kymácela bych se ve vodě jako bóje!“

Říkáme jí babička Čečelka, protože bydlí v Čečelicích. Jezdím za ní rád. Nemusím si večer čistit zuby ani se mejt a můžu mít v posteli psa i kočky.
Jsme tu s bráchou na víkend.
Brácha k vodě nejel. Nerad se koupe. Kvůli jeho alergii ani nemůže spát vevnitř jako my, pěkně pod duchnou. Má na zahradě stan. Ve stanu asi tři nože a vzduchovku. Pokaždý, když slyší dupat ježka nebo se něco někde šustne, vyleze s baterkou a nabitou vzduchovkou a křičí do tmy: „Kdo tam? Mám zbraň!“
Včera nás tím pořád budil.

„Dane, Davide, netopte ji!“ volá babička.

Bratránci pouští Petrunu, která ihned spouští křik.

„No tak neřvi, vždyť tam stačíš!“

Petruna leze z vody a trucuje.

„Vem si brejle,“ přikazuje jí babička, „ať tolik nešilháš!“

Petruna si nasazuje brejle s černým umělohmotným krytem přes pravý sklo.

„Žižko, pojď do vody, ne?“ křičím na ni, když zjišťuju, že Anča a Vlasta jsou příliš silný, abych je dostal pod hladinu.
„Drž hubu, tlustoprde!“ opáčí vyžle.

Vyplazuju na ni jazyk a zkouším potopit Davida. Je sice o rok mladší, ale bohužel ještě tlustší než já. Navíc se na jeho stranu přidává Dan. Za chvíli polykám andělíčky. Otvírám oči v kalný vodě. Zelený chaluhy v ní tančí jak umrlci. Nade mnou prosvítá matný slunce. Jestli mě budou ještě chvíli topit, už neudržím dech. Jaký to je, bejt mrtvej? Už nikdy nebudu nic cítit? Jaký to nic bude? A jak můžu to nic cítit, když budu mrtvej? Bude tam tma? Ale jak ji uvidím? Ruce povolujou. Vyplouvám nad hladinu. Vykašlávám vodu. Herdy do zad. Křik.

„Tak už vylezte ven, vy čamrdy! Musim uvařit oběd. Je vás jak hadů!“

Ještě se nám nechce. Dělám kotoul vzad. Mám plnej nos vody. Příjemně to ale šimrá v žaludku.

„Vylezte, kačaby, nebo vám neudělám kulatý knedlíky!“
„S borůvkama!“ řvu skrz vodu. „A velký!“
„Udělám pořádný blbouny, ale teď koukejte vylízt.“
„Já jich snim pět!“
„Já šest,“ trumfuje mě David. Vybíhá z vody, až se mu rosolovitý faldy třesou jak chobotnice, který jsem mámě házel na břicho u moře ve Východním Německu. Když vybíhám já, nemůžu si nevšimnout, že máme s bratránkem podobnou postavu.

Nasedáme na valník kromě Mirka s Janou. Ti zůstávají. Je jim už patnáct a můžou si dělat, co chtějí. Jana už má pořádný broskve. Měl jsem si vzít potápěčský brejle. Mohl jsem si ji pěkně prohlídnout pod vodou. No nic, snad zejtra. Nandávám si triko a zamejšlím se nad svojí tloušťkou. Moc to ale nejde, valník kodrcá a sluníčko pálí do hlavy. Navíc, Petruna se už láduje vdolkama, co zbyly od snídaně. Mám na ně chuť. Jak to že je furt tak hubená? Budu tlustší a tlustší. Dráteník mi ve škole nedá pokoj...

.... paprsky do očí... aroma okoralých vdolků... drnc... drnc... za chvíli v kuchyni ... vůně strouhanýho tvarohu ... máslo rozpuštěný v plechovým hrnku... knedlíky plný borůvek... je to mnohem silnější než vůle... teplý sliny se mi rozlejvají po celý puse. Nestačím je polykat. Už se nehnu od stolu.

„Šest!“

„Já sedm,“ huhlá skrz nerozžvejkanej knedlík David.

Všichni už dojedli. My tu zůstali a soutěžíme o krále borůvkových knedlíků. Knedlíky mají průměr snad deset cenťáků. Šlehačku a strouhanej tvaroh jsem u posledních dvou vynechal. David si sype na knedlíky kakao. Když otevře pusu, vypadá jako by neměl zuby. Nevím, jestli do sebe další natlačím. Melu z posledního. Dokonalej útlum. Všechno se zdá bejt tak zbytečný, vzdálený a cizí, jako bych byl ve vakuu. Bzučí mi v hlavě, vlastně ne, to jsou jen mouchy, co hladově krouží nad našima hlavama. Lítají kolem mucholapky, kam už se další oběť nevejde. Je jich čím dál víc. Jedna přistává na talíři. Plác. Hmyz uniká a knedlíky letí na zem.

„Co děláte, vy kurvy, už máte dost, ne? Davide, si tlustej jak prase. Běžte už, nebo se poserete!“
„A von tlustej není?“
„Běžte! Davide, zase se pobliješ jak Pučálkovic Amina.“
„Já se nepoblil kvůli jídlu, ale kvůli úpalu,“ dotčeně.
Babička se směje.
„Jak Pučálkovic Amina!“

Nevím proč zrovna Pučálkovic Amina. Vždyť to byla žirafa. Možná že to žirafu bolí, když bleje přes ten svůj dlouhej krk. Jedno je ale jistý, předčasný ukončení soutěže mě připravuje o šanci vyrovnat. David je král borůvkových knedlíků. Každýmu se chlubí. Na bílým tílku se Sandokanem má tmavomodrej flek. Vypadá jako medaile. Cítím, jak mi knedlíky v břiše kynou. Opět se kolem mě vytváří vakuum. Nejradši bych si lehnul a všechno zaspal. Probudil se hubenej jako Petruna. Byly by mně vidět všechny žebra a neměl bych už pupek ve tvaru obrácenýho náprstku.

Jenže spánek se nekoná. Brácha vymyslel novou hru a účast je povinná. Z bejvalýho holubníku na zahradě si prej uděláme bordel. Jenže zapomněl, že bordel tam už je a někdo ho musí uklidit. Jako vždycky je šéf on. Vlasta s Ančou pak prostitutky. Dan s Davidem ochranka a my s Petrunou... pucfleci. Našim hlavním úkolem bude utírat klientům zadky, tedy až ten holubník uklidíme. Kromě mě a Petruny s bratrovým plánem všichni souhlasí. Navíc si během toho, co jsme se koupali, nakreslil nový peníze a prohlásil je za jedinou platnou měnu.

„Kam jdeš, pupku?“ ptá se.
„Jdu si na chvíli sednout do chládku, je mi blbě.“
„Nesmíš se tolik přežírat.“
„Neboj.“
„A nikam neutíkej.“
„Neboj.“
„Dan hlídá na garáži.“
„No jo, porád.“

Jsem z toho tak rozčílenej, že si musím zapálit. Vytahuju z kapsy ručně dělanou papírovou krabičku, na který je pastelkama napsáno Malboro a vytahuju srolovanej papír s oranžově nabarveným koncem. Pokaždý když šluknu, ukousnu kus papíru a vyplivnu ho. Tak vypadá moje kouření opravdově. Cigareta ubývá. Sedíme s Petrunou na dvorku u malýho kulatýho stolu, na kterým máme v půllitru malinovku. Masíruju si pravej spánek, jak to dělá teta Olina, když kouří. Dan stojí na garáži a hlídá nás jak vězně.

„Bolí mě hlava,“ vzdychám jako teta Olina, když dokouří, a típám cigaretu do žlutýho umělohmotnýho popelníku s nápisem Camel. Je vedro k padnutí. Silo smrdí o sto šest.

„Nalej mi ještě panáka, prosim tě, nebo se picnu,“ cituju dál tetu. Petruna bere půllitr a přelejvá malinovku do malý umělohmotný skleničky, přičemž jí půlka vyteče na triko. Podává mi skleničku a čumí mi do rozkroku. Všimnu si, že mi z červenejch trenek lezou kulky.

„Nečum vyseklej vincku,“ okřiknu ji a dávám nohu přes nohu.
„Já nejsem vincek.“
„Si vyseklej vincek. Když si se narodila, vzali tě jako všechny holky na obětní horu a tam ti usekli pinďulu i s kulkama.“
„Já vincka nepotřebuju.“
„Mohla bys čůrat vestoje.“
„To umim i bez toho.“
„Kecáš.“
„Nekecám.“
„Tak uka.“
Petruna de k záhonu a sundává si modrý trenky. Kopu do sebe panáka a sleduju, jak z ní teče žlutej proud. Je trochu nepřirozeně prohnutá dozadu, ale jde jí to slušně. Snažím se zahlídnout její pulinu, ale stojí z profilu. Proud slábne... mizí. Konec představení. Dávám si dalšího panáka. Na stehně mi přistává přelitá šťáva. To chce cigáro. Ach, teto Olino, už vím, jak se pořád cejtíš!

„Pupku, Petruno – nahoru!“

Přestávám si masírovat spánky a dívám se na bratra. Stojí na střeše garáže, na kterou je z druhý strany snadnej přístup, jelikož dvorek vede do kopce. Za garáží je zahrada a hned u garáže holubník - podkrovní místnost plná ptačího trusu a peří.

„Tady máte koště, kýbl a hadr, a ať se to tady leskne!“
„Nebudu nic uklízet,“ protestuju. Petruna se dokonce snaží vzít roha, ale bratrova osobní stráž – Dan a David – jí to nedovolí. Prostitutky, Vlasta a Anča, leží na dece a odpočívají.
Jak říká bratr, musí nabrat síly na zákazníky.

Není zbytí. Pouštíme se do toho. Na cihlový tašky praží slunce. Je tu jak v peci. Triko si ale nesundám. Nechci, aby se mi Petruna smála kvůli mejm špekům. Když utírá prach, přivírá jedno oko, přičemž tím druhým šilhá směrem k nosu. Měla by si vzít brejle s tím umělohmotným krytem, ale nechci se hádat. Už zbejvá jen vymést trus, přinést stolek a židle z dvorku a vyklepat starý kanape. Mlátím do něho dřevěným madlem, dokud se nezlomí.
„Babička se posere,“ komentuje to Petruna.
„Nebuď sprostá.“
„Posere.“
„Neposere, když jí to neřekneš.“
„Tak mi dej cigaretu.“
„Dobře.“

Zapalujem si fiktivním zapalovačem a zaslouženě ukusujeme papír.

„Máš to obráceně,“ říkám.

Petruna zašilhá na oranžovej filtr a mávne rukou.

„Já mam ruskou... jako v Jen počkej... vlk měl taky filtr obráceně, ne?“
„Jenže tohle sou malborky.“
„Táta kouří klejky.“
„Malborky sou lepčí.“
„Stejně mi nechutnají,“ řekne a hodí cigaretu na zem, zrovna když vstoupí brácha s ochrankou.
„Děláš bordel, hned co ste jeden uklidili?“
„Dyk je to bordel, ne?“ opáčí Petruna.
„Nebuď drzá, nebo ti dá Dan válečky.“
„Polib si prdel.“
Dan to bere jako znamení k útoku.

„Prdele budeš líbat ty!“ říká brácha a pozoruje, jak Dan válcuje Petrunu, přičemž na ni spouští slinu. Bohužel pro ni se mu ji nepodaří vcucnout zpátky do pusy. Petruna začíná brečet... tedy spíš zatím jen polohlasně sýpe.

„Pusť ji,“ přikazuje ředitel bordelu, dřív než oběť stačí spustit opravdovej řev.
„Prase hnusný!“
„Chceš ještě?“ šklebí se Dan.
„A kde máte kurvy?“ ptám se.
„Skoč pro ně, Davide.“
David mizí ve dveřích. Ze zahrady se ozývá křik. Brácha vykukuje ven.
„Za vlasy je netahej, nebo se nebudou líbit!“

Za chvíli tu jsou prostitutky. Bratr je posazuje na kanape. Sám si sedá ke stolu. Dan jakožto šéf ochranky může sedět s ním. David stojí opodál s rukama v bok. Snaží se tvářit drsně, ale s tím jeho předkusem a pihovatým nosem to dost dobře nejde.
Já a Petruna stojíme v rohu u kýble, kterej představuje záchod.

„A co teď budeme jako dělat?“ ptám se.
„Čekat na zákazníky.“
„A to bude jako kdo?“
Brácha mlčí. Zřejmě ho to zaskočilo.
„Tak budeš dělat zákazníka ty, pupku!“
„Tak to ne!“ protestuje Vlasta.
„Prostitutky mlčet a Pupek na kanape!“
Nenechávám se dvakrát přemlouvat a sedám si mezi ně. Obě prostitutky se znechuceně odvrací na kraj kanape.
„Šáhni jim na zadek.“
Poslouchám šéfa, přičemž celej rudnu. Vlasta mi dává pohlavek a vstává.
„Už nehraju!“
„Já taky ne,“ přidává se k ségře Anča a odhazuje mi ruku ze zadku.
„Tak tam pude Petruna.“
Petruna kupodivu poslouchá a sedá si vedle mě.
„Furt lepší než utírat prdele,“ říká.
„To budete s Pupkem dělat pak,“ směje se brácha.
„Nejdřív ale budete dělat něco jinýho,“ šklebí se Dan.
„Jsem zákazník,“ oponuju, „nemůžu utírat zadky.“
„Tak souložte,“ pobízí David.
„Vlez na ni,“ přikazuje bratr, „Petruno, lehni si na záda a roztáhni nohy.“
Petruna poslouchá. I když si už nasadila brejle s krytem, druhým okem stále šilhá.
„Ale nejdřív se musej svlíknout, ne?“ podotýká Anča. Bratr si mne bradu. Dan s Davidem se na sebe potutelně usmívají a Vlasta s Ančou se hihňaj.
Petruna využívá chvíle nepozornosti, vystřeluje z kanape a vybíhá z pootevřenejch dveří.
„Chyťte ji!“ řve brácha.
„Ta už je v tahu,“ vysvětluje šéf ochranky, „přes plot na pole za ní skákat nebudu.“
„To je ale neschopnost. Tak s Ančou na kanape.“

Začínám rudnout ještě víc. Přeci jenom Anča je o rok starší. Začínají jí růst prsa – tedy zpod trika jí vystupují bradavky podobný těm mým. Snaží se vymanit ochrance, přičemž hází svejma dlouhejma černejma vlasama. Davidovi se podařilo jí sundat tepláky. Zírám na růžový kalhotky a přibírám na barvě. Vtom plesk. Na Davidově nose přistává její dlaň. David řve. Z nosu mu teče krev. Dan dává Anče koňára do stehna. Za chvíli brečí i ona.

„Nechte toho,“ snaží se je uklidnit bratr, ale očividně se to vymyká jeho kontrole. Když Vlasta vidí, že její ségra brečí, vrhá se po Danovi. Anča zápasí s Davidem. Bratr se to ještě chvíli snaží urovnat, načež se vrhá na mě. Je to logický. Nikdo jinej na praní tu není. Zatímco ostatní sourozenci bojují jeden za druhýho, brácha na mně klečí a dává mi válečky. Rvačku přerušuje babiččin hlas:
„Co je to tu?“
Stojí ve dveřích, ruce v bok. Šklebící se Petruna se krčí za jejíma zádama.

„Voni mě svlíkli... to není pravda,“ jeden přes druhýho, „von že je ředitel hotelu... musel jsem utírat zadky ... my jsme jen poslouchali rozkazy ... stáhli mi kalhoty... nikoho jsem do ničeho nenutil... to není pravda... chtěli mě svlíknout.“

Poslední záchvěvy hněvu. Pár dloubanců. Dan uděluje Anče pohlavek po ukončení zápasu. To se nedělá. Už zase bulí. Obličej má zkřivenej pláčem.

„A všichni ven!“ velí babička. „Když si neumíte hrát normálně.“

Neochotně vycházíme na zahradu.

„To si vypiješ!“ syčí Dan na Petrunu a dává si pravou pěst pod bradu.
Petruna na něj vyplazuje jazyk.
„A ty, Petruno, neprovokuj,“ přikazuje babička a dává jí pohlavek.
„Furt jenom já!“ řve Petruna. „Jste na mě všichni zasedlí.“
Běží zpátky do holubníku a třískne za sebou dveřma.
„Tak si tam budeš spát!“ straší ji babička. „A vy ji koukejte nechat bejt,“ na nás, „jestli tu uslyším ještě nějakej řev, tak jedete domů a už vás tu nechci.“

To vždycky platilo. Při představě, že už sem nebudu smět, se mi do očí derou slzy. Ostatní si jdou hrát do rokle, která je odsud jen pár metrů – za zahradou v polích, ale já nikam nejdu. Nechci další průšvih. Chvíli si hraju na dobývání mraveniště, ale pak mi začíná bejt zabitejch mravenců líto. Všechny kočky přede mnou utíkají a škrábání na zeď, která odděluje zahradu od pole, mě moc dlouho nebaví.

Petruna je pořád zavřená v holubníku. Potichu tam jdu a klepu.
„To jsem já,“ šeptám skrz děravý dveře.
„Jdi pryč.“
„Chceš cigaretu?“
Skrz škvíru ve dřevě jí ukazuju krabičku malborek
„Mám poslední dvě.“
Petruna otvírá. Sedíme na kanapi a pliveme kousky papíru na zem.
„Budeš kouřit, až budeš velkej?“ ptá se.
„Ne, a ty?“
„Taky ne.“
„Musím si udělat nějaký cigára. Pomůžeš mi?“
„Jo.“
Jdeme do kuchyně a na stole vyrábíme nový cigarety. Petruna stříhá papír a roluje. Já barvím filtry na oranžovo. Dávám si záležet a nechávám na filtrech sem tam malou bílou skvrnu.
Babička spí v obýváku. Slyšíme, jak chrápe. Nad našimi hlavami pořád poletujou mouchy. Petruna se je snaží chytit. Marně. S jedním okem to jde ještě hůř.
„To stačí,“ říkám jí.
„V krabičce je ale dvacet cigaret,“ namítne.
„Ale do tý mý se vejde jenom deset.“
„Aspoň nebudeš tolik kouřit.“
„Hm.“
Mám chuť na panáka a tak dělám malinovku. Nalejvám skleničku i Petruně. Je vidět, že ji to potěšilo.
„Tak šup ho tam,“ říká jako její táta.
„Šup ho tam.“
Petruna si utírá holým předloktím malinovku z brady a ptá se, jestli se nechci jít podívat za farářem.
„A co je na něm tak zvláštního?“ ptám se.
„Má dřevěnou nohu.“
„A to nosí kraťasy?“
„Ne.“
„Tak ji stejně neuvidíme.“
„Ale rozdává sladkosti. Má takový gumový medvídky... chutnaj jako kokakola.“

Není co řešit. Vyrážíme na ulici. Na náves je to tak půl kilometru. Farář bydlí ve starý oprejskaný faře za kostelem. Ťukáme na dveře. Fara nemá žádnej plot. Vchod má hned do ulice. Dvě přízemní okna jsou vysklený. Zřejmě někomu nedal gumový medvídky, napadá mě, načež se za dveřma začínají ozývat kroky. Slyším farářovo funění. Popadá mě strach. Než se Petruna stačí ohlídnout, krčím se za šeříkovým keřem, kterej roste napravo od vchodu.

„Copak chceš, maličká?“ ptá se farář.
Vidím jen hlavu. Má hustý šedivý obočí, velkej poďobanej nos a pleš, nad kterou se vznáší pár vlasů.
„Jdu si pro medvídky,“ říká Petruna a rozhlíží se kolem, jenže s jedním okem mě jde špatně vystopovat.
„CO?“
Mluví hrozně nahlas. Zřejmě nedoslýchá. Pravou část rtu povytahuje nahoru, čímž mhouří oko. Šklebí se skoro jako Petruna, když nemá brejle.
„JDU SI PRO TY MEDVÍDKY, CO CHUTNAJ JAK KOKAKOLA!“
„AHA,“ křičí farář a nahejbá se k Petruně. Radši se za keřem ještě víc přikrčuju.
„A NEBYLA SI TU UŽ?“
Roztřesenou rukou ji hladí po hlavě.
„NE,“ lže Petruna, aniž by se červenala. Farář je ale rudej jak rak. Mluva mu dělá očividně problémy. Kromě rukou se mu už začíná třást i hlava.
„ABY TAKY ZBYLO NA OSTATNÍ DĚTI!“
„NEBYLA SEM TU.“
„TAK TU CHVÍLI POČKEJ.“

Farář mizí ve dveřích. Vylejzám z úkrytu napůl omámenej. Smrad sila a vůně šeříků vytvářejí kyselej zápach podobnej nálevu z okurek. Petruna na mě vyplazuje jazyk.
„Srabe!“
„Sem byl čůrat, ne?“ říkám.
„Kecáš.“
„Nekecám.“
„Nedám ti medvídka.“
„Ale dáš.“
„Nedám.“
„Řeknu babičce, že si kouřila.“
„To nebyly pravý cigarety.“
„A komu uvěří, he?“
„Hajzle.“
„Šilhoune.“
„Špekoune!“

Brejle jí po mý facce padaj přímo farářovi pod nohy. Která z nich je asi dřevěná? napadá mě, když se skláním pro brejle. Mám sto chutí mu na nohy poklepat, jenže strach je silnější než zvědavost.
„Promiň,“ špitnu a podávám Petruně brejle. Je na ní vidět, že se bojí před farářem brečet. Ten to nechápavě sleduje, přičemž jeho pravej koutek úst poskakuje nahoru. Petruna si bere brejle a potichu říká:
„To nic... dík.“
Na tváři má červenej flek ve tvaru dlaně. Nahlas popotahuje, nandává si brejle a pokouší se o úsměv. Vyšel škleb.

„CO – CO SE TO TU DĚJE?“ koktá farář. Koutek nahoře. Dech jako skřípot dveří. Na jeho roztřesený dlani se vrtí čtyři gumový medvídci. Podíváme se s Petrunou na sebe a je to jasný. Já jako vždycky dávám znamení a Petruna jedná. Necháváme faráře stát u vchodu s prstem napřaženým vzhůru k nebesům. Slova o věčném zatracení se vzdalují jako strach z pekla. Cumlám medvídka. Skutečně chutná po kole a taky po hříchu dobře. Běžíme celou cestu. Druhýho medvídka si schovávám do zadní kapsy trenek. Stmívá se. Nebe krvácí. Bráchova hlava se za vratama vrtí pod tíhou zapadajícího slunce.
„Kde ste byli?“ ptá se hned.
„Nikde,“ já na to.
„Za farářem,“ dodává Petruna.
„A co ste tam dělali?“
„Nic.“
„Dostali sme gumový medvídky.“
Petruna se ráda chlubí a to je její problém. Brácha jí násilím rozevírá dlaň a bere kořist. Křik. Slzy. Včas utíkám. Svýho medvídka nedám. Sedám si do kuchyně na kanape. Za chvíli bude večeře. Babička krájí cibuli. Po tvářích jí tečou slzy. Každou chvíli popotáhne a utře si nos, kterej je baculatej jak právě ukrojená půlka cibule.
„Musela jsem zaplatit plyn a nemám peníze. Strejda Němec slíbil, že mi něco dá, ale není doma. K večeři bude chleba s cibulej.“
„Mně chleba s cibulí chutná,“ říkám.
„A schovám ti tu i kousek zmrzliny. Máš rád polárku dort?“
„Já mam polárkáč taky rád,“ odpovídá za mě David. Krčí se venku za okenní síťkou.
„A já taky,“ řve za ním Dan.
„Vy jedete dneska domů!“ říká babička a krájí napůl další cibuli.
„Táta vám může večer koupit. Pro všechny je málo.“
„Mirek a Jana taky jedou domů! Navíc jeli zase do Konětop.“
„Však nedostanou a pojďte si umejt ruce. Dáte si chleba s cibulej.“
„Nechci,“ říkají oba najednou.
Do kuchyně vchází Vlasta s Ančou.
„Bude chleba s cibulej,“ brečí dál babička.
„My pojedeme za Mirkem a Janou do Konětop,“ oznamuje Vlasta, „strejda nás pak hodí do Ovčár. Musíme domů. Zejtra prej sázíme cibuli.“
„A na co krájím tolik cibule?“
„Já ji sním!“
„To je mi jasný, pupku!“
Brácha se šklebí a žvejká gumovýho medvídka.
„Proto furt prdíš,“ dodává.
„Zloději! .... ukrad Petruně gumovýho medvídka!“ žaluju babičce, ale ta je dál zaneprázdněná krájením cibule. Už má celou hromadu. Pálí to i na dálku.
„Kde je Petruna?“ ptá se.
„Nevím,“ říkám a zvedám se z kanape, „jdu ji najít.“

Je zase zavřená v holubníku. Krčí se na špinavým kanapi. Kolena u obličeje. Tiše popotahuje. Vytahuju z kapsy gumovýho medvídka. Je obalenej červenejma žmolkama. Strkám ho do díry ve dveřích.
„Na.“
Její zpocená dlaň bere medvídka. Půlku ukousne a druhou mi dává.
„K večeři je chleba s cibulí.“
„A babička říká s cibulej,“ směje se Petruna.
„No jo, a bude polárku dort.“
„Vidíš, to říká taky.“
„Dáš mi kus s čokoládou?“ ptám se.
„Mně stejně čokoláda nechutná,“ šklebí se Petruna, až jí oko málem zaleze za kořen nosu.

Běžíme dolů ze zahrady a z okna vane vůně cibule.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Meluzína 06.11.2008, 22:33:57 Odpovědět 
   Báječné! Moc pěkně a čtivě napsané. Líbilo.
 BaD 06.11.2008, 10:06:13 Odpovědět 
   Nojo, jako vždy. Popsáno pěkně, bez patosu a že to mám do dětských let jen kousek, můžu říct, že to je dokonale výstižné a autentické. Úplně se v tom nacházím, pěkné.
 Šíma 05.11.2008, 12:12:40 Odpovědět 
   Hezký příběh o dětech (se vším všudy)... Babičky jsou príma, škoda jen, že děti odrostou a babičky si vezme Pánbůh k sobě... (což není tento případ, ale trochu jsem myslel i na tu svou babičku, nakonec už jsem také odrostl, přestože prý muži zůstanou dětmi napořád :-D) Líbilo, povídka se četla sama a měla pěknou atmosféru, ale to bych se opakoval po druhých... ;-) Jednička!

P.S. Dám si tuto povídku k oblíbeným, můžu?
 ze dne 06.11.2008, 8:38:24  
   Bohumil Krejza: Ahoj Šímo, díky moc za kritiku a bude mi ctí!!:-)
 amazonit 05.11.2008, 6:28:25 Odpovědět 
   Krásně vzpomínkové, taškařice, tahanice, pošťuchování, vylomeniny a ta nezaměnitelná atmosféra toho ,,u babičky" se vším všudy, jejími proslovy i dobrým jídlem.
Dobře se to čte, nenudí, vrací zpátky do dětských let:o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr